Ano, už léta.

Protože z titulu své existence má v českých médiích absolutně největší potenciál nezávislosti. Jsem přesvědčena, že tento obrovský potenciál lze využít daleko lépe, než je využíván nyní. Proto mě veřejnoprávní média - i rozhlas - tolik zajímají.

Klidně podesáté.

Chci být zdravá, mít krásné děti, chci žít spokojeně...

Už jsem skvělá novinářka a budu v tom pokračovat.

Vy neznáte slova o tom, že někdy je cennější cesta než cíl?

Jsem velmi ráda, že ta slova, která v parlamentu nemohla zaznít v roce 1992, tam zazněla v roce 2001.

Nejen kritická. Ta slova o tom, kdo za co zodpovídá, že je třeba se k té zodpovědnosti hlásit, byť je někdy strašně hořká. Parlament se k ní hlásit nechtěl a nadále nechce.

To záleží na tom, kdo bude ředitele volit. Její zaměstnanci mě nezvolí.

V televizi - tehdy Československé - jsem začala pracovat 1. prosince 1989. Protože jsem byla jednou z mála z těch, kteří nebyli spjati na obrazovce s bývalým režimem, tak jsme dostala okamžitě příležitost točit vše, co se v této zemi v té době začalo dít. Byla to fantastická škola. Byla jsem u klíčových událostí a mohla odkoukat práci zahraničních štábů, kterých v té době byla plná Praha.

To z toho vyplývá. Viděla jsem, jak to dělají jiní. I proto, že u nás šlo zdarma chytat vysílání zahraničních televizí. Byla jsem nespokojená, jak se naše televize dělala. Sehnala jsem si přes manžela, který v té době byl na stáži ve Velké Británii, kodex BBC, ten jsme spolu přeložili a na jeho základě jsem vypracovala s dalšími kolegy materiál nikoliv o tom, jak je televize špatná, ale naopak jak by mohla být lepší. Doručili jsme jej tehdejšímu řediteli Jiřímu Kantůrkovi a všem parlamentím klubům. Následoval zákaz práce a vyhazov.

Pracovala jsem v Hospodářských novinách, a když se televizní kolegové dozvěděli, že se chci vrátit, nastalo to, čemu se říká vzbouření na vsi. S jedním vedoucím jsem dohodla nástup a vzápětí volal druhý a řekl: My víme Jano, že jseš dobrá, ale oni ti lidi, tví kolegové, tě nechtějí. My jsme měli schůzi a oni tě fakt nechtějí.

Kavčí hory mají své zvláštní kouzlo a záření - ať už v dobrém či špatném smyslu. Nastoupila jsem jako elév za naprostro směšný plat. Šlo to ale rychle, protože kvalitu své práce jsem si uměla obhájit. Od točení reportáží přes moderování ekonomické půlhodiny, Studia 6 a pak to vyvrcholilo Jedenadvacítkou.

V roce 1992, kdy jsem šla do toho rizika poprvé, jsem z České televize odjížděla v zeleném trabantu. A pokud jde o mého manžela, troufám si tvrdit, že nic nepadá z nebe a vím, jak vypadá tvrdá práce. Vím, jak vypadá život manželky takového člověka, která se sama chce uplatnit. Já se práce nebojím. Do České televize - a to často neříkám, protože mi to připadá populistické jsem nastupovala z role uklízečky. Tři roky jsem uklízela. Neříkám že bych se k této práci chtěla vracet, ale nebojím se jí.

Já se vůbec nestydím za to, že jsem moderovala po boku předních činitelů. Taková fotka existuje s prezidentem Havlem, taková existuje s premiérem Zemanem, akorát se hodila pouze ta s předsedou Poslanecké sněmovny. Ale já jsem na to pyšná. Až si tito činitelé pozvou po svůj bok ty vzbouřence, já jim to budu přát.

V roce 1990 bylo všem zaměstnancům televize nabídnuto, že si mohou vyzvednout své personální materiály. Já jsem to neudělala, protože nemám co skrývat. Ať si každý vybere, zda mně chce hodnotit podle mé přihlášky, či práce.

To jsem.

Já se vnímám jako ctižádostivý, asertivní člověk a ve slově kariéristka nevidím nic špatného.

Co si si představujete pod tím, jít za svým? Já prostě prosazuji své názory. A také za to jsem připravena platit. Třeba neúspěchem.

Mně pan Balvín zatím nic nenabídl. Očekávám, že mi nabídne pozici a zaměstnání, které odpovídají mé profesionalitě. Tu považuji za vysokou.

Záleží na tom, co mi pan Balvín nabídne. Přečetla jsem si zákoník práce a tam stojí, že by mi měl nabídnout místo odpovídající mému vzdělání a kvalifikaci. Já si troufnu tvrdit, že mé vzdělání je vyšší, než u řady moderátorů v České televizi a má kvalifikace rovněž.

Jaká neústupnost? Jak jsem neuspěla?

Já ale nebudu ustupovat tomu, co chtějí vzbouřenci. Já očekávám, jak rozhodne můj nadřízený. A na tom trvám. Mě nebudou vyhánět vzbouřenci. Jestliže se stane jejich nástrojem generální ředitel, je to jeho problém. Čekám, jaký najde v zákoníku práce nástroj, který na mě použije. Já se na to těším. A budu ho respektovat. Mám manažerskou smlouvu, ve které není žádná zkušební doba. Pan Balvín - a on to dobře ví - může pracovní poměr se mnou ukončit pouze okamžitým vyhazovem. A na to, aby mě mohl okamžitě vyhodit, bych musela hrubým způsobem porušit pracovní kázeň. Toho se opravdu dopustit nehodlám.

Samozřejmě. Parlament, který je složen z politiků, nic jiného udělat nemůže.

To nevím. Já jen vím, že Česká televize je nyní vzorem ve dvou věcech. Všichni už vědí, že se má stávkovat při plné mzdě. A také vědí, že mohou po mnoho dnů ničit veřejný majetek a nic se jim nestane. To je velký přínos demokracii - to myslím samozřejmě ironicky.

Já nepracuji proto, abych byla oblíbená v kolektivu. Já pracuji pro koncesionáře. A pokud se podíváte na sledovanost mé někdejší Jedenadvacítky, tak se domnívám, že u koncesionářů jsem oblíbená byla.

Pro mně to není kritérium. Já jsem nevnímala, zda jsem či nejsem oblíbená u kolegů. Nechodila jsem s nimi do hospody, já jsem měla svého muže, svoji rodinu, svou práci.

Já jsem tam neměla kamarády. Nevidím v tom problém. Je tam pár lidí, kterých si vážím.

Samozřejmě, to je jejich postoj k občanskému životu, nikoliv k životu televiznímu. Oni vědí velmi dobře, že to, co dělali, nebyl boj za svobodu slova, ale za něco jiného.

To je jejich problém. Ale nešlo o svobodu slova. Svoboda slova v Česku je.

Já neříkám, že všichni jsou ti špatní.

I tisícům, s klidem. Pokud schvalují to, že se na pracovišti plive, dávají nohy na stůl, že se tam bučí, chrochtá a říkají se sprosťárny vedoucímu do obličeje. Nezlobte se, ať je jich třeba pět tisíc, nechci s nimi spolupracovat.

Vy znáte nějaký racionální důvod k tomu, aby moderátoři bučeli? Já ne. Nezlobte se, ne.