Byty, předsudky a co dál…
V pondělí 29. den nového tisíciletí jsem lil večer do hlavy ústecký jedenáctistupňový Zlatopramen a plkal s hospodskými spolustolovníky o nesmyslech vhodného zřetele. Když tu náhle na mě vyskočily vytřeštěné oči zpravodaje TV NOVA, který ve zprávách dramaticky deklaroval jak jsou majitelé domů na tom bídně až hlubokořitně, neb nemají léta šanci dostat z dlužníků za nájemné. Vše musí skončit u soudu a to je na delší než dlouhé lokte. Ministerstvo pro místní (ne)rozvoj by s tím mělo NĚCO udělat.
Zpravodaj uváděl šmahem soukromé vlastníky, obecní byty i družstevníky. A měl samozřejmě pravdu. Jenže problém nájemného je jen vrcholem ledovce. Problémy začínají přímo na právní základně bytového fenoménu. V souvislosti s tím jsem si připomněl povídání s I. O. Hansenem, tajemníkem výboru bytových družstev Mezinárodního družstevního svazu, o bytech, jejich vlastnění a družstevním fenoménu.
Ivar O. Hansen: bytová družstva nejsou komunistickým přežitkem, ale jednou z běžných vlastnických forem
Ivar O. Hansen koncem minulého roku, když jsem s nim hovořil, na téma družstevnictví, uvedl, že v rámci EU se musí český stát naučit respektovat také družstevní formu majetku a být v kontaktu s družstevními organizacemi. Neboť v EU to je samozřejmostí, uvedl tento představitel Svazu norských bytových družstev NBDL a tajemník a pokladník výboru bytových družstev Mezinárodního družstevního svazu. Hansen strávil v Čechách nemálo času a zdejší situaci dobře zná. Již v polovině osmdesátých let se snažil mezinárodní svaz, jehož je Hansen představitelem, spolupracovat s bytovými družstvy v tehdejším Československu a Polsku. Jak Hansen vnímá, jako představitel mezinárodního družstevního svazu, situaci v České republice? Uvedl:
Po roce 1990 mezinárodní svaz okamžitě přešel z poznávacích kontaktů na vyšší pracovní úroveň. Při svých jednáních v Čechách jsem se snažil politikům vysvětlit, že družstva nejsou komunistickým přežitkem, ale jednou z běžných vlastnických forem - nejen v bytovém sektoru.
U vás má družstevnictví silnou tradici. V roce 1939, po okupaci Německem, Hitlerova administrativa zrušila bytová družstva, protože byla spravována na demokratickém principu, v roce 1945 byla opět obnovena, aby v roce 1948 byla zrušena jako buržoazní přežitek. Ale již v padesátých letech byla obnovena, protože jejich potřebnost se stala evidentní. Ovšem po roce 1989 různí političtí reformátoři chtěli vaše družstva zrušit jako relikt socialismu. S podobnými názory jsem se setkával i v Polsku. Když jsem tam byl po změně režimu a upozorňoval tamní činitele na důležitost bytových družstev, jeden polský novinář se mě zeptal, zda nejsem náhodou komunista, když se zastávám bytových družstev.
Jaká je pozice družstev v EU?
Družstva jsou součástí soukromého, nestátního sektoru a bytová družstva jsou součástí tržní konkurence v bytovém sektoru. Český parlament měl chuť privatizovat bytová družstva, ale již neměl chuť vytvořit podmínky, které by byly srovnatelné s podmínkami obecních bytů. V tom je podstatný rozdíl oproti EU. Bytová družstva jsou velmi silná ve Skandinávii, Německu, Francii, Itálii, Portugalsku, význam vzrůstá i ve Velké Británii. Paradoxně tam, kde by bytová družstva mohla řešit úspěšně problém nedostatku bytů - ve středovýchodní Evropě - jsou družstva považována za cosi zbytečného. Důkazem toho je i nedostatek finančně dostupných bytů.
Kolik je družstevních bytů v Norsku?
Asi 15 procent. Norsko je příkladem družstevní výstavby bytů jako běžného nástroje bytové politiky. Sám bydlím v Oslo ve čtyřpokojovém družstevním bytě. Mnohé obce se snažily stavět tzv. obecní byty, ale moc se jim to nevedlo. Koncem války došlo ke konsensu mezi norskými stranami o tom, že každá rodina by měla mít právo vlastnit byt. Protože lidé měli špatné zkušenosti s nájemními byty, byla všeobecná ochota řešit situaci zakládáním bytových družstev.
S koncem války byla proto podpora zaměřena především na výstavbu rodinných domů a ve městech převládala bloková zástavba družstevních bytových domů. A to díky významné podpoře Státní banky pro bytovou výstavbu, která byla založena pro financování bytové výstavby, včetně družstevní.
Družstevní byty tvoří v Norsku 15 procent bytového fondu, přičemž ve městech počet družstevních bytů přesahuje 20 %.
Je ale hluboko po válce, bytů je dost. Jsou ještě družstva potřebná?
V družstvech se realizuje přímá družstevní členská demokracie. V prvních poválečných letech se lidé dívali na bytová družstva jako na lepší alternativu při řešení bytové otázky. Dnes je pohled zúžen spíše již na byt jako vlastnictví. Družstevník je dnes považován za vlastníka bytu. Od poloviny osmdesátých let se trh s byty liberalizuje, lidé jsou bohatší a dnes zhruba osmdesát procent obyvatel si může dovolit koupit byt, jen dvacet procent je odkázáno na pomoc státu.
Co byste v souvislosti s tím vzkázal českému parlamentu?
Bytová družstva v ČR by měla dostat stejné příležitosti jako jiné soukromé subjekty. Soukromá firma předává profit svým akcionářům, zatím co družstvo to, co vydělá, rozdělí zpět mezi své členy v rámci údržby a zkvalitňování bytového fondu.
V Norsku je tento vztah bezproblémový?
I u nás v Norsku jsme museli za rovnoprávnost družstevního bydlení s ostatními formami bydlení bojovat. Např. v Norsku majitel soukromého domu může z daňového základu odečíst částku, kterou platil za úvěry. Družstva tuto možnost neměla, ale družstevníci si tuto pomoc vymohli také. To je i námět na přemýšlení pro vaše poslance. Než byl tento zákon prosazen, byla tendence privatizovat družstva, aby jako ryze soukromé objekty mohla využívat výhod, které měli soukromí majitelé. Dnes, když je družstevnictví na stejné úrovni se soukromými vlastníky, tyto tendence odezněly jako zbytečné. Všechny strany, až na extrémní pravici, uznávají v Norsku potřebnost a rozvoj bytových družstev. Doufejme, že k tomuto poznání dospějí co nejdříve i čeští politici.
Co je ve vztahu státu a družstev u nás nejkritičtější?
Družstva jsou soukromoprávní firmy. Politici je přitom mnohdy hodnotí politicky jako nějaký relikt socialismu, ale v ekonomické oblasti je hodnotí jako subjekty soukromého práva, a stát mluví do toho jak se má v družstvech hospodařit. Stát mluví do pravidel nájemného, na druhé straně nepřispívá na nutné programy oprav, protože říká: jste soukromý subjekt, starejte se.
Družstva jsou v soukromém vlastnictví členů. Kdyby byla družstva pseudostátními organizacemi, za které je někteří čeští politikové mylně považují, odčerpávaly by miliardy ze státního rozpočtu, ale bytovým družstvům dnes stát nedá de facto ani korunu. Přitom účinná pomoc při opravách panelové zástavby by byla nutná. Ale můžete být optimisty: se vstupem ČR do EU by se měly vyřešit i vztahy mezi družstvy a státní legislativou.
Ivan Přikryl, předseda Českomoravského svazu bytových družstev, který byl přítomen rozhovoru s Hansenem, na okraj poznamenal:
V České republice máme půl miliardy pohledávek v Kč u členů a když členové neplatí, družstvo musí platit za jejich odebrané služby. To ubírá finanční prostředky na opravy a nahrazujeme sociální roli státu.
V moderní společnosti, když člověk nemá na zaplacení nájmu, pomáhá sociální systém. Bohužel, u nás se z nelogických nepochopitelných důvodů družstevníkům přispívá jen padesát procent částky, kterou stát přispívá na bydlení v obecním bytě.
Jak říká Hansen, přenáší stát sociální náklady státu na družstva. Ale to se musí řešit v širším legislativním kontextu.
