Nástrojem proti totalitě, nacismu a násilí musí být otevřená společnost, nikoliv cenzura
Kdyby žil Machiavelli v informační společnosti třetího tisíciletí, jeho rada mladému vladaři by zněla asi nějak takto:
"Hleď si, aby všechna media byla dostatečně zásobovaná imaginárními problémy, které se imaginární na první pohled nejeví a jsou dostatečně mediálně přitažlivé. Vždy upřednostňuj formu nad obsahem, neboť právě zvýrazněním formy můžeš zamlžit, překroutit či skrýt jakýkoliv obsah. Stejně tak střež, aby jednání institucí, které se snažíš ovládnout a zmanipulovat bylo vždy formálně zcela bez chyby a v mezích panujících norem. Tak jim nejsnáze vnutíš svoji vůli. Zejména nedopusť, aby kterýkoliv z tobě podřízených úředníků samostatně myslel či dokonce jednal. V tu chvíli se musíš ty stát první a největším ochráncem práva, pořádku a zákona. Každý musí jednat jen podle platné normy..."
Kdybych byl polititikem a chtěl ve své zemi nastolit diktaturu postupoval bych takto. Především bych se musel poučit z chyb svých předchůdců, jako byli Hitler, Lenin, Stalin etc. Tyto chyby bych nehledal v jejich písemných dílech ale v jejich činech. Každý politik, který se chce stát diktátorem si totiž musí osvojit schopnost jinak mluvit a jinak jednat. Výše uvedení pánové jí měli v dokonalé míře. Jestiže fakticky pokládám Hitlera a Stalina za své vzory, formálně se od nich musím naprosto distancovat, jinak bych se zdiskreditoval.Tak jako to učinil Stalin ve vztahu k Hitlerovi.
Tím se ale jejich dějinný neúspěch stává mým esem v rukávě. Chci-li omezit svobodu slova, nedovolím číst své idoly. Zabiju tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak zabráním druhým v bližším seznámení se s jejich dílem a tím je budu držet ve strachu z návratu fašismu či komunismu. Po přečtení Mein Kampfu totiž každý soudnější člověk pochopí, že problém německého nacismu je složitý a že sama kniha je snůška blábolů, která je určená jisté inferiornější vrstvě obyvatelstva (v současné době tuto úlohu plní televizní reklama a sportovní utkání). Zároveň si ale zákazem takovýchto knih připravím podmínky pro zákaz jakýchkoliv knih. Chci totiž ovládat lidi a to znamená, že jim musím zabránit za každou cenu udělat si na cokoliv vlastní názor. Snažím-li se ovlivnit myšlení druhého, musím tomu dát legitimitu, musím vytvořit zdání, že jednám v nějakém vyšším zájmu.
Mým předchůdcům chvíli trvalo, než pochopili, že než revoluce a její nezákonosti je lepší uchopení moci legitimní cestou a vytvoření takových zákonů, které jí upevňují. Ale jak jsem již napsal, učím se především z jejich chyb, ne knih. Naše zákonodárství, které stojí na pilířích středověké inkvizice a zákonů carského Ruska mi pro mé zvrácené cíle skýtá mimořádně kvalitní podhoubí. Mohu být stokrát přesvědčen, že by bylo efektivnější nahradit naše soudce počítači PC 286 z odpadového kontejneru a program, který by rozhodoval stejně formálně podle litery, ne ducha zákona jako oni, mi zhotoví žák třetí třídy základní školy za balíček žvýkaček. Své přesvědčení si musím nechat pro sebe a naopak práci soudů vyzdvihovat.
Žádný úspěšný diktátor se neobejde bez pomocníků. Ti se dají rozdělit do třech kategorií. Kategorie první jsou snaživí hlupáci. To jsou lidé, kteří sice vše myslí dobře, ale nejsou schopní přijmout relativnost svých vlastních pravd ve vztahu k pravdám jiným stejně platným. Jejich snahu napravit svět musím dokonale proměnit ve snahu o dosažení svých nízkých egoistických cílů. Není to tak těžké, stačí je správně nasměrovat. Příklad. Všichni teoretici, kteří studovali velké totalitní systémy dvacátého století pochopili, že jejich skutečnou páteří nejsou psychopaté jako Hitler, ale normální "slušní" občané. Hannah Arendtová, která sledovala proces s Eichmannem, došla k závěru, že se nejednalo o žádného výjimečného zločince, ale o docela obyčejného byrokrata, který jen poctivě plnil úkol, kterým byl pověřen. Kolik takových Eichmannů potkáváme? Kolik byrokratů nám denně znepříjemňuje život, protože na to mají pokyny, kterých se musí za každou cenu držet? Chci-li tedy zmanipulovat snaživého hlupce, ukáži mu jednoduše směr k nějakému reliktu doby minulé (např. k Hitlerově knize či k vymaštěným hohlavcům, hajlujícím na ulici) a tím dosáhnu, aby ti skutečně nebezpeční měli klid pro své mnohem destruktivnější chování.
Tím jsem u druhé kategorie pomocníků. Ty nazývám nemyslící nástroje. Jsou jimi byrokraté právě typu Eichmanna, bez kterých se neobejde žádná racionální administrativa. Patří mezi ně soudci, kteří zavírají děti za pár kytek trávy, jelikož zákon to nařizuje nebo nekompromisně trestají vydavatele bezcenné pornografie. Jako diktátor si jich musím cenit a jejich výkony vyzdvihovat i když jimi lidsky pohrdám více než těmi prvními.
Třetí důležitou kategorií "spolupracovníků" jsou všeho schopní kariéristé. U těch musím být na pozoru, aby nebyli náhodou chytřejší než já a nepřerostli mi přes hlavu. Také se jich po splnění své funkce musím ihned zbavovat.
Trochu vážněji. Nemám žádné ambice se stát diktátorem, mám rád svobodu pro sebe i druhé. Svými cynickými větami jsem chtěl jen upozornit, že větším nebezpečím pro svobodu a demokracii jsou charakterové typy lidí, které bych si jako diktátor vzal jako své "pomocníky". Podle sociologických průzkumů má v sobě každá společnost asi pět procent psychopatických jedinců, jako byl Hitler. Těch zbývajících devadesát pět procent může a nemusí vytvořit podmínky pro to, aby se dostali k moci. Omezení svobody slova je jedna ze základních podmínek pro. Myslím si, že mnohem důležitejší než zákazy, je to aby v naší zemi vzniklo prostředí, kde nemohou zvrácené ideje přežívat. V prostředí cenzury se jim naopak daří velmi dobře. Je-li nosnou hodnotou nějaké ideologie pudová nenávist, není ani tak důležité, proti komu je tato nenávist namířena. Důležité je jen, aby se mohla projevit. Na fotbalových a hokejových utkáních mnoho lidí běžně ventiluje své skryté agrese. Kvůli tomu, ale nikdo soudný nezakáže sport. Napadlo někdy někoho v poslední době, že volání po znovuzavedení trestu smrti je ukazatel skryté agresivity ve společnosti? To nemá nic společného s právem či spravedlností. Tento zdánlivě okrajový fenomén je ve skutečnosti více nebezpečný než celý pan Zítko a jeho "vydavatelský počin". Při nedávných demonstracích v Praze volal jeden z politiků po použití ostrých nábojů. Ten politik je mimořádně schopný a dovede vycítit náladu společnosti, která je krmena televizí. Právě jistá "nálada společnosti", jistý stav vědomí lidí vytváří podmínky pro nástup politických gangsterů. Tento stav vědomí se dá určitým způsobem popsat. Základem je pocit nejistoty. Onen pocit je důležitější než skutečný stav věcí. U nás nikdo nehladoví, životní úroveň je relativně slušná. Celé se to odehrává spíše v psychologické rovině. Ostatně i ekonomové vědí, že mezi lidským štěstím a životní úrovní není přímá souvislost. Sebevražednost na bohatém severu je vyšší než na chudém jihu. Pocit nejistoty, zklamání, frustrace mnohdy nutí člověka k hledání vnějšího nepřítele. Carl Gustav Jung to nazývá projekcí Stínu. Své vlastní chyby a nedostatky vidím jinde a na jiných. Je nepodstatné, vidím-li je na židech jako Hitler nebo na Václavu Havlovi, centrální bance, či politice třetí cesty, jako jeden náš politik. Podstatné je, že "agnus dei" je nalezen a případě obětován. Nebezpečí, že se u nás ujme nějaká zvrácená ideologie a že se k moci dostane zvrácený politik můžeme potlačit, jen když vytvoříme průhledné prostředí, kde si budou různé ideje svobodně konkurovat a v němž ty zvrácené nenaleznou úrodnou půdu. Takové u nás není a zákazy jej ještě nikdo nevytvořil.
