Prague Post: nespokojení "cizinci" si stěžují na problémy, které Češi většinou přijímají s pokrčením ramen
Tyto dva dopisy vyšly minulý týden v pražském týdeníku Prague Post; do středy budou zřejmě ještě v anglickém originále na této adrese.
1. Výlet s potížemi
Ráno v den nedávného českého státního svátku jsem se sešel radostně a energicky (tak dobře, přiznávám: nevyspalý a s kocovinou)v 6.45 ráno s dvěma přáteli na Masarykově nádraží v Praze: vydali jsme se na dvoudenní výlet na kolech do Českosaského Švýcarska. Za pomoci laskavé dámy v oddělení pro zavazadla jsme vyplnili formuláře pro jízdní kola a zamířili jsme k vlaku do Děčína. Usadili jsme se v kupé a viděli jsme, jak jsou naše kola odváděna kolem vlaku do zavazadlového vagónu.
Po příjemné dvouhodinové cestě jsme v 9.30 dojeli do Děčína. Vystoupili jsme z vlaku a šli jsme k zavazadlovému vagónu pro kola, ale ... kola tam nebyla. Rozčilený průvodčí nám krátce vysvětlil, když jsme tam stáli ve stavu zmatku, že jsme vyplnili jeden ze tří formulářů pro přepravu kol nesprávně. Napsali jsme sice správně cílovou stanici i číslo vlaku, barvu jízdních kol i typ jízdních kol a jejich výrobní značku a stav jízdních kol a zaznamenali jsme i charakteristické rysy jízdních kol, ale... na jednom ze tří formulářů bylo nesprávně označeno, že má kolo zvonek, a to nebylo pravda.
Na základě tohoto nedostatku nedovolil průvodčí, aby naše tři kola byla vlakem přepravena. Dorazila do Děčína až dalším vlakem, který vozil kola - v 16 hodin, o šest a půl hodiny později. Náš první den výletu na kolech se tak smrskl na patnáctiminutovou jízdu do hotelu, než se setmělo.
Byrokracie - smát se nebo plakat, to je otázka.
Fran Cook, Praha 4
Poznámka JČ: V Británii se přepravují jízdní kola vlakem zadarmo, bez formulářů.
2. Špatná pověst
Dva moji přátelé a já jsme se právě vrátili z návštěvy Prahy. Byla to moje třetí návštěva Prahy a jako obvykle na mě udělala krása města obrovský dojem. Doufám, že budu moci Prahu navštívit ještě mnohokrát.
Jedna věc se nám ale moc nelíbila: nepřátelství českých lidí, zejména žen. Samozřejmě, existovaly výjimky, zejména zaměstnanci hotelu U modrého klíče, kde jsme bydleli, a řidič automobilu, který jsme si pronajali v Mariánských Lázních. Chápeme, že se naše cesta uskutečnila ke konci dlouhé turistické sezóny a že mnoho lidí má už pravděpodobně plné zuby cizinců, ale někdy s námi bylo zacházeno s takovou sprostotou, že se tomu sotva dalo uvěřit.
Na Staroměstském náměstí je klenotnictví s krásnými vitrínami moderních návrhů šperků. Ve výkladní skříni je také brožura o tomto zboží. Zašla jsem do tohoto obchodu a požádala jsem o výtisk té brožury, že bych ji chtěla ukázat přátelům v Jihoafrické republice, kteří se chystají navštívit Prahu. Byla jsem doslova z obchodu vyhnána tropem.
V lahůdkářství jsem se zeptala, co jedna věc stojí, a protože jsem odpověď poprvé nezaslechla, požádala jsem tu paní, aby to zopakovalo. Podívala se na mě s výrazem takové nenávist, že jsem skutečně dostala strach. Prosila jsem ji, aby tu cenu zopakovala, ale odmítla.
V židovské čtvrti ukradli mé přítelkyni peněženku, když si kupovala pohlednice. Zjistila to asi o půl hodiny později a hned se vrátila ke stánku, kde k tomu došlo. Prodavač, který byl velmi přátelský, když jí prodával pohlednice, na ni zařval: Peněženky neprodávám! Vypadněte!
To je jen pár příkladů. Takových incidentů bylo mnoho. Často jsme hovořili o postojích českých lidí (nebo je to takové jen v Praze?) a přemýšleli jsme, proč se tak chovají. Existuje snad nějaký zvláštní způsob, jak se obracet na občany Prahy, který je přijatelnější než normální "děkuji" a "prosím"? Dospěli jsme k názoru, že je asi v pořádku zeptat se v Praze na jednu věc. Zeptat se ještě na něco druhého už by bylo riskantní a pokud byste dostali odpověď na třetí otázku, věděli byste, že hovoříte s cizincem.
Annelize van Rooyen
Kapské Město
Jedna česká obyvatelka Prahy k tomu poznamenává:
Nemuzu k tomu nenapsat, ze neco velmi podobneho se stava i beznemu "ceskemu"
cloveku, az na to, ze my jsme zvykli, a to je ten problem. Proste radsi
mavnes rukou, nez aby ses dal do reseni situace, stezovani si vedoucimu -
proc? Kdysi byly stiznosti nanic - kniha prani a stiznosti - kdo by do ni
zapsal, rychle by se ocitl v nezavidenihodne pozici. Ted uz zadne knihy
stiznosti nejsou, ale jednani je porad stejne - pry: Nas zakaznik, nas pan -
to se casto pise, ale malokde pouziva. A proc taky, vzdyt to vlastne nikomu
nevadi, preci si nikdo nestezuje.
Pamatujes, jak mi v TOPMAN rozervala prodavacka pred ocima tricko, ktere
jsem chtela koupit. Mela jsem strasnej vztek, ale nezavolala jsem manazera,
ani ji nevysvetlila, ze jeji jednani je nezodpovedne a ze mne naprosto
otravila a ze si tam uz nikdy nic nekoupim - coz jsem take udelala. Ja se
totiz musim naucit jak vyjadrovat svoje rozhorceni prijatelnou formou -
nezacit jecet, potlacit pocity navalu krve do hlavy a vztek. Nejsou na tom
ti ostatni podobne? Radsi nic nerict, nez ze sebe udelat ujecenou hysterku?
Poznámka JČ: To bych ze sebe raději udělal "uječenou hysterku" - neboť některé věci nelze tolerovat, "na hrubý pytel hrubá záplata", atd.
Co vy na to?
