"Přísliby dlouhodobých přínosů" a bezprostřední arogance (Správy sociálního zabezpečení)
Ze srdce rád poslouchám líčení "šťastných zítřků" již od osvobození po II. světové válce, kdy jsem "rozum bral" - bylo mi patnáct. Také po Listopadu rád sledují sliby zlepšení, které nám mají přinést různého druhu liberalizace a výpočetní technika. Zajímavé jsou zejména ty, jejichž realizace mám šanci se dožít. Kdysi mi totiž vyprávěl lovec komet na Kleti a antarktický polárník Antonín Mrkos, že zkoumá třistaletou periodu sluneční činnosti. Na dotaz, proč tak dlouhou, následovala pragmatická odpověď: " Vole, vole! Kdybych se spletl v pětileté prognóze, tak by se mohlo brzy prokázat, že jsem to zmastil".
Příslibům přínosů se dostává reklamy až barnumské. "Kunktátoři", pochybující o přínosech (nebo alespoň jejich rychlosti) a upozorňující na úskalí stojící realizaci v cestě, jsou preventivně kaceřováni. Když je tak či onak dobojováno, a blíží se kontrolní termíny plnění v médiích již většinou ani pes neštěkne, jak to vlastně dopadlo.
V domě oběšencově se raději nebudu rozšiřovat o bolestivém "vypořádání s minulostí" poslanecké "lidové tvořivosti" promítnuté do zákona o kampeličkách. To co poslanci (ovšem že ne s kolektivní vinou, ale ze zcela konkrétních politických, nyní opozičních stran) natropili, nyní ukládají menšinové vládě ČSSD, aby promptně řešila opět podle jejich vykutáleného návrhu: právně nepřípustným způsobem či z běžných prostředků. Pro rozptýlení jsou k disposici méně tragické, ale rovněž zajímavé hrátky.
Ještě jednou sáhnu do vosího hnízda; tentokrát mezi automobilisty. Připomněl snad někdo nyní, po ohlášení sazeb povinného ručení na rok 2001, že v bujaré agitaci za demonopolizaci pojišťovnictví bylo jedním z hlavních argumentů budoucí snížení sazeb,v důsledku konkurenčního prostředí?
Jednou z frekventovaných kauz je snižování (těch či oněch) daní. Zdůvodňuje se jednak jeho blahodárným efektem na ekonomický růst (který nastane možná, někdy v budoucnosti, viz výše, což ta či ona ekonomická teorie skutečně slibuje) a hlavně bezprostředně snížením cen. Všimli jste si nějakého zlevnění ve stravovacích zařízeních, když přešlo ze sazby 22% DPH na pouhých 5%? Zaznamenal to ČSÚ v poklesu indexu inflace?
Velký humbuk se strhl kolem údajného zlovolného zdržování demonopolizace v linkových telefonech. I možnost přechodu klienta mezi různými poskytovateli služeb se zachováním stávajícího čísla se prý dala vyřešit škrtnutím pera. Nadhodil jsem zde v této souvislosti řadu otázek (spojených ovšem i s technickými předpoklady a s úhradami), na které nikdo nezareagoval. Nyní ve veliké tichosti zapadla zpráva telekomunikačního regulátora, že nejprve budou muset být všechna čísla převedena na jednotnou délku a strukturu, (tuším v září roku 2002). Měli tedy pravdu liberální pokrokáři, nebo byly pochybnosti skeptiků přece jen poněkud oprávněné?
Podobný spěch byl na zákon o elektronickém podpisu. A po jeho vstoupení v účinnost se jen hrnula hana na úřady, který neumožňují, aby od nového roku se s jeho pomocí mohla podávat e-mailem daňová přiznání. Později jsem zaregistroval, že nejde jen (a možná ani hlavně) o pohodlí osob - beztak především velkých právnických - ale o byznys ověřovatelů. Jestliže má vedení ověřovatelské služby stát ročně prý nad 300 Kč, komu z řadových občanů, ale i střední podnikatelské vrstvy se to zatím vyplatí? Zcela mne však dorazila letmá zpráva, že v SRN obdobný zákon platí od roku 1997 a daňová přiznání tam elektronicky ještě pořád podávat nelze. Takže tolik let za opicema u nás nejsme.
To vše je ovšem minulost a na té se moc měnit nedá. To případ oddálení převodu penzí na žirové účty důchodců u České spořitelny (jakkoliv celospolečensky okrajový), na který jsem zde upozornil, má nastat v dohledné době, tedy kontrolovatelně. Jak jsem tehdy předpokládal, na jakékoliv (sebeoprávněnější) námitky se vždy najdou právnické kličky. Jde li o to udržet alespoň na chvíli cizí peníze na svém (nebo bankovním) kontě, jde ohledy na klienta stranou. Můj předpoklad o aroganci mocného úřadu se naplnil. Z odpovědi (tentokrát pouze oddělení stížností) cituji:
"... nezbývá, než zopakovat, že k předmětné změně bylo nutné přistoupit z důvodů sjednocení podmínek pro všechny banky v České republice a s ohledem na potřebu jejich rovnocenného postavení v konkurenčním prostředí v oblasti bezhotovostních výplat důchodů. Některé banky totiž upozorňovaly na odlišné smluví podmínky České spořitelny a.s. Smlouva s Českou spořitelnou byla uzavřena v době, kdy veškeré banky patřily státu."
Až potud tedy: bla, bla, bla. Nic proti smlouvám a jejich změnám, do toho nehodlám institucím mluvit. Teď však přijde ten "nadhled" vůči klientovi. "... postup ČSSZ při výplatě dávek důchodového pojištění na účet není v rozporu s právní úpravou týkající se výplaty dávek. Žádné ustanovení předpisů o důchodovém pojištění totiž výslovně nestanoví, kterým okamžikem je splněn úkon výplaty; zda okamžikem, kdy výplata dojde oprávněnému, nebo okamžikem, kdy povinný realizuje (! ó, ta úřední čeština) odepsání ze svého účtu. (Mimochodem, "odepsání z účtu" nerealizuje ČSSZ sama ale její peněžní ústav, který je tu také zainteresovanou stranou).
Že by se mohla vzít v úvahu slušnost? Nebo analogie s doručováním mezd a platů zaměstnancům? Kam tě vede slepá vášeň, penzisto. My se raději postaráme o tvoje zdraví. Aby sis protáhl kostru: Pokud nesouhlasíte se způsobem bezhotovostní výplaty na účet od ledna 2001, prosíme o sdělení, převedeme výplatu Vašeho důchodu na výplatu důchodovým listem na poště, kde výplata probíhá v den splatnosti důchodu.
Kecal v "Prodance" dodává : Punktum - satis - písek na to. Úřednici věřím, že velice lituje, že nemůže podat příznivější zprávu. Třeba se nás ale někdo z vlivných ještě zastane. Se stejnou vehemencí jako pan Neff svých internetových oveček v boji proti zločinnému telekomu.
Co zbývá poznamenat
Na okraj konference Česká televize - věc veřejná a k článku "Zcela nepřínosná konference" - MFDnes 28.11. 2000 Názory - strana 11
Autorka článku Jana Dědečková, radní ČT, ráda generalizuje a vyvolává tak zbytečně odmítavé reakce ke svým často velmi racionálním soudům. Zpravidla se jí daří tímto způsobem zaujmout širší část čtenářské obce, než kdyby jen suše zkritizovala, co si kritiku zaslouží a pochválila to, co si zasluhuje zvláštní pozornosti. Její apriorní a generální odsudek konference Česká televize - věc veřejná (Kongresový palác 25.11. 2000), ze které se autorka mohla osobně účastnit jen asi 1/6 programu, protože šest tematických panelů probíhalo současně, je pouze okamžitým a přesto jakoby definitivním soudem. Každý z nás účastníků jsme byli fyzicky pouze na jedné šestině programu a proto jen Duch svatý by mohl bezprostředně referovat o konferenci jako celku.
Je s podivem, že redakce Mladé fronty, která si nyní říká MFDnes, nepřinesla z konference zároveň i zprávu vlastního zpravodaje, nebo alespoň stanovisko jiného radního nebo účastníka konference. Je rovněž s podivem, že Rada České televize za deset měsíců svého působení (ani žádná její předchůdkyně - Grygarova nebo Jirákova rada - za léta minulá) neshledaly potřebným poradit se s veřejností o tom, jak má její zájmy vůči televizi veřejné služby hájit, protože podle zákona se právě prostřednictvím rady uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a vysílání programu ČT. Je od člena rady poněkud alibistické připomínat den po konferenci, že "jsem navrhovala, aby ČT. . .". Nevím, co bránilo a brání Radě ČT, aby si uspořádala vlastní a dle svého gusta třeba i méně okázalou akci, ještě více pracovní a co nejšířeji otevřenou konferenci o povaze veřejné služby vysíláním televize v ČR. Období před projednáváním novel zákonů o ČT a ČRo v Parlamentu k tomu přímo vybízí.
Nemyslím si, že je správné konferenci Česká televize - věc veřejná, konanou dne 25. listopadu 2000 v Kongresovém paláci generalizujícím způsobem odsoudit, jako se to podařilo člence Rady České televize v článku "Zcela nepřínosná konference" (MFDnes 28.11. 2000). To, co radní Dědečkové připadá jako zcela nepřínosné, je v historii ČT a jejích rad "velkým krokem pro lidstvo".
Jsem již pamětníkem a dovedu si představit, že již samo uveřejnění kritických statí Jana Čulíka, šéfredaktora Britských listů, na prvním místě sborníku, mých "pochybností" na jiném místě a mnoha dalších pro Českou televizi nelichotivých příspěvků muselo stát celý ten televizní kolos po letech uzavřenosti spoustu důležitých vnitřních diskusí.
Těmto předkonferenčním sporům uvnitř ČT připisuji mnohé zjevné nedostatky v její přípravě, před kterými samozřejmě netřeba zavírat oči. Jakoby mnoha lidem z České televize, ale ani mnoha radním a koncesionářům nebylo zřejmé, komu byla konference určena - kdo je a není pozván, kdo je a kdo není akreditován. Anonce "Česká televize - věc veřejná" vysílané v programu České televize jako selfpromotion diváky spíše mátly než informovaly, nebo zvaly na konferenci. Nikdo z koncesionářů se tehdy nedověděl: kdy - kde - co. Měla-li být konference "jen" uzavřeným mudrováním odborníků, pak není jasné, proč Česká televize utrácí drahý vysílací čas na šíření prázdných hesel.
Reakci jedné z mladších účastnic konference, která reagovala na televizní vysílání před konferencí a snažila se na konferenci se sama přihlásit, jsem obdržel bezprostředně po mladofrontovní přestřelce Dědečková x Just: ". . .Nechci se vyjadřovat k přínosu konference pro ČT, pro mne to v nečem přínos byl, ovšem nejvtipnější jsou ty neustálé oslavy její veřejnosti a kritických hlasů zvenčí. Když si vzpomenu, že jsem musela volat asi 8 lidem, než jsem získala informace, kdo se jí vůbec zabývá a pak dalším třem, než jsem se na ni dostala, a v podstatě ani to nebylo úplně košer, říkám si, kolik lidi se na ni vůbec nedostalo, ačkoliv ji ČT inzeruje v hlavním vysílacím čase, tedy i pro prostý lid; zkrátka trochu to na mne působilo dojmem "jen pro bílé, černochu" / viz Limonádový Joe/. . . ".
Velkým přínosem pro věcnost jednání mohl být sborník vyžádaných příspěvků, který se nakonec podařilo předat jednotlivým referentům panelů až v předvečer jednání a ostatním účastníkům až při příchodu na konferenci. Sebekriticky musím říci, že se tak stalo i díky mé nedisciplinovanosti - nedodal jsem na červnovou výzvu generálního ředitele Chmelíčka dávno slíbený příspěvek v termínu a dokončil jsem ho po nocích až na opakované naléhání editora Dr. Savického těsně před tiskem . . . Musím zdůraznit, že jednání redaktorů sborníku bylo velmi korektní a to dokonce i k mé neukázněné osobě (byl jsem v té době velmi zaneprázdněn, protože se mi díky jiným závazkům nahromadila práce pro nedodržení termínů ze strany jiných partnerů) velmi shovívavé.
Diskuse na konferenci se neodvíjela od zpracované reflexe příspěvků ze sborníku, což bývá účelem předem připravených referátů a koreferátů nebo oponentských příspěvků, ale diskutovalo se jen na základě tematicky zaměřených příspěvků přednesených až přímo na konferenci. Přesto, nebo právě proto, byl zde prostor pro vnesení jakéhokoliv tématu. Proč členové Rady ČT se až na výjimky nezapojovali do diskuse mi je záhadou.
Výsledky této konference si neodvažuji hodnotit ani s týdením odstupem. Raději ponechám pracovníkům ČT několik týdnů, abych se přesvědčil, jak se slyšeným a napsaným naloží. Zatím dostávám jen dotazy - dokonce i od televizních zaměstnanců, kde je možné získat sborník a texty příspěvků - odkazuji je na internet, o širší dostupnosti tištěné verze sám nevím.
Jak bude konferenci hodnotit Rada ČT jako celek, mi není jasné. Proč politicky volená rada, která má zastupovat veřejnost, nepovažovala za povinnost uspořádat sama vlastní konferenci o povaze veřejné služby, daleko dříve (hned po svém zvolení), aby zjistila jaké myšlenky se v této - jí údajně zastupované - veřejnosti vyskytují? Přetrvávající neochota otevřít zasedání Rady ČT veřejnosti vzbuzuje otázky: Zastupují radní veřejnost, jak praví zákon, nebo jen svůj subjektivní vkus, omezenou odbornost apod.? Má být Rada odbornická (minulá rada předsedaná odborníkem skončila fiaskem a přivedla televizi na okraj kolapsu)? Jak doopravdy byla Rada informována o konferenci ČT - věc veřejná? Kdy se dověděla o datu jejího konání? Jaké podněty připravili jednotliví radní pro program konference - kromě dotazů na cenu? Kolik podnětů radních bylo případně televizí odmítnuto?
K výhradám k "obrovským stolům s občerstvením" si dovoluji poznamenat: Sám jsem snědl na konferenci několik chlebíčků, sobotní oběd a vypil kafe a vodu - to byl veškerý "honorář", kterého se přispěvatelům do sborníku a pozvaným účastníkům panelové diskuse dostalo. Myslím, že to ČT pořídila poměrně levně. Myslí si to zejména moje manželka, která ví, kolik času jsem věnoval příspěvkům i samotnému jednání, namísto, abych zabezpečoval rodinu.
Nevím, zda a kde bude přístupný text pořadatelem vyžádaného příspěvku na téma Televize a vyrovnání se s minulostí, který jsem přečetl na panelu, do kterého jsem byl - poprvé v historii ČT - pozván. Při vší skromnosti mi nepřipadal vůči ČT zcela servilní. Kolik lidí bude jej číst, nevím. Přišel si ho poslechnout Ivo Mathé a další kolegové, z nichž někteří na něj reagovali přímo na místě a jiní možná si na něj vzpomenou, až budou pracovat na některém z příštích projektů. Dopředu v programu anoncované téma nezaujalo nikoho z členů Rady ČT.
Nemyslím si, že by právě můj příspěvek nutně musel zajímat členy Rady, ale jsem přesvědčen o tom, že mnoho členů Rady, kteří kývli na nabídku některé z politických stran, aby se stali zástupci veřejnosti, jsou mediálními amatéry. Nevyčítám jim to. Ale očekávám, že se budou za peníze koncesionářů postupně profesionalizovat anebo minimálně alespoň zajímat o dění okolo předmětu svého profesionálního pověření. Domníval jsem se např., že si Rada rozdělí jednotlivá témata panelů a vyšle své členy na každý z nich, aby jí podal vlastní zprávu o tamních referátech i diskusi a navrhl případné závěry pro další činnost Rady ČT jako celku. Nestalo se.
Mrzí mě, že jsem se nemohl zúčastnit i jiných panelů, protože diskuse probíhaly paralelně. Je odpovědností všech zúčastněných nakolik svá vystoupení připravili nebo zda jejich účast byla motivována jen okamžitými pocity a kulinářskými zážitky.
Radní Dědečková svým názorem uveřejněným v MFDnes rozpoutala mediální válku a dostalo se jí velmi kritické odezvy z mnoha stran. Dokonce i Česká televize, namísto vlastní věcné reakce adresované redakci MFDnes, na svých webových stránkách shromažďuje odmítavé reakce jednotlivých účastníků konference, kteří mají jinou dílčí zkušenost z konference než paní Dědečková. Mají v mnohém pravdu. Obávám se však širšího nedorozumění, které radní Dědečková svým článkem vyvolala, a kterému napomáhají i její oponenti. Zaslechl jsem od úterý mnoho úšklebků, které byly vysloveny mnohými ústy, která primárně nemají nic proti kritikům České televize a už vůbec ne vůči radním České televize . . .
Argumentům radní Dědečkové mnoho lidí nerozumí nebo jim rozumí jen jako předem připravené mediální kanonádě načasované před úterním zasedáním Rady ČT, které se pod nohy připletla téměř náhodou nějaká konference. "Proč bychom ji nepoužili jako kanonenfutr, když tomu mnohé nahrává". . .? Zpochybňování principu kontroly televize veřejné služby jakousi radou je však nešťastné. Je dobře, že se celá polemika vede veřejně. Vzpomeňme na situaci před rokem, kdy tehdejší Rada déle než rok "svému" řediteli Puchalskému pochlebovala, aby právě 24.11. 1999 ze dne na den překvapivě otočila a dala řediteli nůž na krk nesplnitelnými požadavky.
Pokud jsem hovořil s mnoha účastníky konference, kteří nemají důvod pochlebovat generálnímu řediteli Chmelíčkovi, tak nesdílejí ostře kritické stanovisko radní Dědečkové vůči konferenci ani přesvědčení o zlých úmyslech samotného generálního ředitele ve věci konference. Osobně se domnívám, že i řediteli Chmelíčkovi konečně došlo, že se vyčerpaly staré Puchalského a Jirákovy metody - zatloukat, zatloukat, a když se vše provalí, zase zatloukat. . . Po dlouhém váhání pootevřel dveře diskusi a kritice.
Radní Dědečková si mnoho slibovala od údajně přítomného "silného intelektuálního potencionálu". Bylo však na každém účastníku, s čím přišel a jak se projevil v daných časových limitech. I radní Dědečková byla přítomná na jednom z panelů a témata, o kterých byla přesvědčena, že visí ve vzduchu, mohla a měla přednést. Neslyšel jsem o případu, že by byl diskutující ukřičen a vyloučen z diskuse.
V panelu Televize jako svědectví o lidech a době, ke kterému jsem byl přizván, se bohužel nedostalo na všechny přihlášené diskusní příspěvky z časových příčin. Stalo se tak i z důvodů nedokonalé přípravy některých panelistů a diskutujících, kteří zdlouhavě a bez hlubší přípravy lovili své myšlenky z paměti. Rekordní uvolněnost přednesu do panelu vnesl zejména (dle radní Dědečkové) "nepozvaný zástupce komerční sféry". V diskusních časech mohl vystoupit každý z přítomných a "své" téma tak vložit do obecného povědomí. Mohl tak učinit i ten účastník, který projevil elementární neznalost např. o financování ČT a hovořil o napojení ČT na státní rozpočet . . . apod. Svými omyly pobavil přítomné.
Slyšel jsem také, že na jednom z panelů došlo na handrkování se některých producentů o své - údajně geniální - projekty a způsob nakládání s nimi namísto prosazování obecných pravidel pro všechny. Očekával jsem, že tato přislíbená pravidla budou součástí materiálů ČT pro účastníky konference, protože byla přislíbena na červnovém FITESu v termínu říjen/listopad 2000 a jsou součástí projektu ředitele Chmelíčka z ledna 2000. Na konferenci se nadostala. Doslechl jsem se, že údajně ředitel chce, aby se s nimi jako první seznámila Rada ČT. Máme se tedy na co těšit.
Slyšel jsem, že v jiném z panelů prý bylo upuštěno od připravených referátů a "pouze" se volně diskutovalo, co komu slina na jazyk přinesla. Byli jsme každý přítomni pouze na jediném z šesti panelů a budeme muset vyčkat, až tyto výstupy budou zpracovány a předloženy k další diskusi, kterou organizátoři přislíbili. Zbývá říci kdy a kde? Můžeme se jen dohadovat, kdy se myšlenky z konference promítnou do vysílání České televize.
Některé příspěvky na konferenci údajně budily úšklebky v auditoriu. Je jen věcí každého z nás i radních jednotlivě a Rady jako celku, zda budeme svým otevřeným a konzistentním jednáním budit úšklebky nebo patřičnou úctu. Zda i radní České televize snesou dostatečnou sumu argumentů, aby nás přesvědčili, že jednají ve veřejném a nikoliv jen stranickém nebo osobním zájmu. To není chyba konference. Rada ČT by konečně měla otevřít své jednání veřejnosti a chovat naději, že pak bude veřejností chápána a nebude jen předmětem občasných úšklebků.
Slyšel jsem názor, že "sborník je jediným pozitivem konference". Doufám, že ne. Je jednou z věcí, která zůstává, na kterou mohou reagovat jeho čtenáři. Kolik jich bude záleží nejen na pořadatelích konference, ale i na každém z radních ČT - jaký rozpočet ČT schválí, a co za něj pořídí? Nedomnívám se, že by sborník byl vhodným komerčním artiklem, který by si koncesionáři dobrovolně kupovali po celé republice, aby zaplatili náklady na jeho vytištění. Mohl by však být inspirací a podkladem - byť pozdě dodaným - pro diskusi těch, kteří se poskytováním veřejné služby zabývají i těch, kteří se parametry veřejné služby chystají nově znormovat a legislativně ukotvit.
Jednostranné zpravodajství z konference vysílané Českou televizí, na které poukázali jen Tomáš Pecina a Jan Čulík v Britských listech, je dokladem toho, že zápas o směřování ČT pokračuje v každodenní zakonzervované praxi České televize.
Proč konferenci neuspořádala Rada ČT?
Rada ČT je do značné míry suverénem, který si dokonce sám schvaluje svůj vlastní rozpočet, a proto nepřijímám argument o nedostatku technických možností pro pořádání konferencí atd. Radní dobře ví, že "technické možnosti" lze si objednat a zaplatit. Jestliže tedy Rada schválila České televizi rozpočet na konferenci a jiné aktivity, tak Rada jako celek i jednotliví radní se mohli do koncepce konference aktivně zapojit - nejen zpochybňováním jejího smyslu. Byly snad příspěvky členů rady Českou televizí odmítnuty? Je jen otázka vůle jednotlivých členů Rady ČT k práci, zda zorganizují nebo alespoň vytvoří koncept konference, které se sami aktivně zúčastní. Zda tímto konceptem dokáží iniciovat k účasti širokou veřejnost a zejména politickou representaci, kterou právě skončená konference nezaujala do té míry, aby se jí aktivně zúčastnila. Čest výjimkám. Je to v situaci před projednáváním návrhu novely zákona o České televizi v Parlamentu velmi povážlivé.
Dalším z minusů této konference bylo, že se veřejně nediskutovalo o konkrétní situaci v Televizním studiu Brno, odkud nedávno vzešla velmi kritická iniciativa, a kde právě probíhá vlna normalizačních čistek. Zástupci brněnské televize se zpravidla nezapojili do diskuse, i když by měli, co vysvětlovat. Můžeme se těšit, že na podněty z Brna, publikované v Britských listech odpoví konečně vedení ČT a její Rada.
Bylo by však bláhové domnívat se, že po letech uzavřenosti České televize i její Rady a obskurního scházení se jejich kritiků po divadlech, hospodách a Fitesech se vše podaří jednou jedinou a historicky první otevřenou konferencí. Věřme, že tato nebyla úplně zbytečná.
Z následné korespondence Jan Čulík - Martin Vadas:
1. Jan Čulík:
Potíž je, mohou cynikové argumentovat, že Nikolaj Savický (nikoliv Dušan Chmelíček!) zorganizoval tu konferenci tak otevřeně možná právě proto, aby to mohlo působit jako alibi a situace v ČT zůstala nezměněna. Je sice hezké, že uveřejnili ve sborníku naše kritické příspěvky, ale co se na zpravodajství ČT změní? Příspěvky si přečte padesát lidí, v sobotu po konferenci odvysílaly Události o ní jen trapně sebeoslavný šot.
Nejsem takový cynik, abych obviňoval pana Savického, že dělá JENOM televizi alibi, snad chtěl konferenci skutečně otevřít, ale obdobnou energii by bylo potřeba vydat na vnitřní reformu ČT. I pan Savický přiznává, že to je v nynější konstelaci nemožné.
Takže co bude?
2. Martin Vadas
Musíme se stále ptát, co bude. Sborník i záznamy z jednání by neměly být jen pro padesát lidí. Kupodivu se po nich pídí i zaměstnanci ČT. Nepůjde to ze dne na den, ale třeba jednou... Proč se nikdo z MFDnes nezajímal o to, že "v sobotu po konferenci odvysílaly Události o ní jen trapně sebeoslavný šot". Není nemocná jen ČT, je to širší epidemie.
Jak píše sám pan Stín: "Připusťme, že ústava a zákon o ČNB skutečně
vyžadují kontrasignaci prezidentova rozhodnutí."
Podle ústavy President jmenuje členy bankovní rady ČNB. Ani zmínka o
jmenování guvernéra. Tento úkon však vyplývá ze všeobecnějšího článku
ústavy, (viz níže), kde president navíc vykonává to, co určuje zákon.
Na
stránkách ČNB jsem našel (ještě stále platné) konstatování, že "V
současnosti, podle dosavadního znění zákona o ČNB, navrhuje a jmenuje
členy bankovní rady i guvernéra prezident."
(http://www.cnb.cz/_media/napsali/000815.htm)
Klíčové je právě to, že úkon-pravomoc presidenta jmenovat guvernéra ČNB
určuje 'jen' zákon, ne Ústava, (na rozdíl od jmenování členů Bankovní rady
ČNB.)
Platnost takového výkonu presidenta však podléhá spolupodpisu předsedy
vlády, a tímto také odpovědnost za daný počin presidenta přejímá vláda.
Viz výňatek z Ústavy níže:
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich
demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním
jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní
řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo a
zahlazuje odsouzení,
k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.
<3>Čl.63
(1) Prezident republiky dále
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních
smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé
členy,
(2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou
výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon.
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke
své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis
předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
Jak správně poukazuje pan Stín, vláda se chová a? neuvěřitelně, tím že rozhodnutí presidenta o jmenování guvernéra ČNB takto zpochybňuje z malicherných procedurálních důvodů, a opět nadřazuje zpupnost a ješitnost politické moci podstatnějším zájmům naší ekonomiky.
Nejsem ústavní právník, ale výše uvedenou konstrukci vnímám tak, že vláda, jelikož "odpovídá za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády", právě podpisem svého předsedy svouodpovědnost stvrzuje.
Bez tohoto podpisu není vláda odpovědná. Tohle už bylo řečeno na veřejnosti, takže v souladu s tímto svým stanoviskem se premiér Zeman nepodepsal.
Stejně tak se tato interpretace může hodit předchozímu premiéru Klausovi - pokud nepodepsal jmenovací dekret Tošovského, nebyl za 'to všechno' zodpovědný a může se nadále vydávat za ekonoma.
Nicméně nemáme ani guvernéra ČNB, za kterého by byl odpovědný president, poněvadž ústava explicitně praví, že "Čl.54 (3) Prezidentrepubliky není z výkonu své funkce odpovědný." Takže guvernér je sám sebou, nepodléhá ani hradu, ani podhradí, jen vnitřnímu řádu a zákonům o ČNB, včetně bankovní rady.
Má nárok být takto nezávislý, neboť jeho posláním je chránit naší ekonomickou stabilitu skrze stabilitu měny, nad rámec volebních období. Dobře tomu tak.----Přinejmenším za povšimnutí stojí, že ve výše citované části ústavy stojí, že president jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády. (Čl 62, bod a).
Pokud dojde k doslovnému vykládání ústavy bez ohledu na vzniklé krize, pak vřele doporučuji uplatnit právě tento článek. Bylo by to totiž i v docelaparciálním zájmu ČSSD, pokud se tato strana nechce ztrapnit nenávratně,setrváním v pevném šiku za neuvážlivým člověkem.
Zakon o CNB tedy neni zcela v souladu s ustavou, respektive s jejimi
clanky 62 a 63. Byvalo by lepsi upresnit ustavu v clanku 62, aby guverner
CNB v ustave byl zminen - pokud na nem tolik zalezi.
1. Ustava poveruje presidenta jemnovat Bankovni radu cl 62 (k), bez
potreby kontrasignace.
2. teprve zakon o CNB upresnuje slozeni Bankovni rady, s tim, ze v ni je
guverner a dva viceguverneri
3 tentyz zakon upresnuje, ze guvernera a viceguvernery jmenuje a odvolava
president
4. Ustava vubec nezminuje post guvernera explicitne, zatimco zminuje
explicitne nektere jine posty, napr predsedu nejvyssiho soudu , cl. 62 (f).
5. Ustava uvadi v cl 63, ze presidentovy ukony ktere vyplyvaji ze zakona a
ne z ustavy primo, podlehaji kontrasignaci
6. Bez kontrasignace podle cl.63 je "rozhodnuti prezidenta republiky"
ktere kontrasignaci vyzaduje, neplatne.
K rozuzleni si polozme otazku. Pokud by Zdenek Tuma podal demisi,
vyzadovalo by to kontrasignaci? Pokud ano, varianta A), pak OK. Pokud ne,
tedy varianta B) podat demisi coby guverner znamena v tyz okamzik podat
demisi coby prosty clen bankovni rady.
Jedine realne vychodisko jmenovani probiha na dva tahy, byt casove
splyvajici v jeden okamzik - takze plati vyklad dle varianty A.
Pokud ano, pak nebyl Tosovsky nikdy platne odvolan, nebot nebyl nikdy
platne jmenovan.
Takze to neni to same, alespon ne v praxi. Rozhodnuti, ze jsem opravnen k
cinu XY, nebo me rozhodnuti cin XY provest neni totez jako samotny cin XY.
Vykon presidentske moci podle ustavy ma okamzitou platnost.
At uz plati nebo neplati rozhodnuti pana presidenta jmenovat Zdenka Tumu,
jmenovani Zdenka Tumy guvernerem CNB plati. Protoze k nemu doslo.
Pozde bycha honiti.
Zbyva leda tak resit jestli to president udelal naschval.
Pokud ano, tak ted za trest (prestoze 'prezident neni z vykonu sve funkce
odpovedny') zpochybnit a odvolat presidenta.
Anebo proste odebrat presidentovi dalsi cast kompetenci zmenou ustavy.
K tomu je treba mit vetsinu v Senatu...
P.S.
Podle Michaela Zantovskeho zde
(http://pes.internet.cz/clanky/8275_0_0_0.html) samPavel Rychetsky pronesl
v Senatu 3 srpna t.r. ze jmenovani guvernera je vylucnou kompetenci
presidenta neomezene kontrasignaci, odvolavaje se na clanek 62 ustavy.
(zaznam zde
http://www.senat.cz/cgi-bin/sqw1250.cgi/sqw/text.sqw?CID=76&pub=1&K=KPSS)
Tyz clovek pak 29. listopadu pry tvrdil opak. Asi si clanek 62 mezitim
precetl, kdyz uz se stal ministrem spravedlnosti. Mozna proto, ze jeste
20.10 argumentoval kupr. Cyril Svoboda zde
http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/028schuz/s028133.htm ze clanek 62
pojednava o jmenovani guvernera, tedy bez potreby kontrasignace. 27.10
Cyril Svoboda jeste durazneji tvrdil totez, odvolavaje se na definici
Bankovni rady vcetne guvernera ze zakona o CNB, kdyz mu poslanec Kocourek
vytknul jeho vyklad clanku 62 ustavy a doporucil mu precist si jej.
Prague Post: nespokojení "cizinci" si stěžují na problémy, které Češi většinou přijímají s pokrčením ramen
Tyto dva dopisy vyšly minulý týden v pražském týdeníku Prague Post; do středy budou zřejmě ještě v anglickém originále na této adrese.
1. Výlet s potížemi
Ráno v den nedávného českého státního svátku jsem se sešel radostně a energicky (tak dobře, přiznávám: nevyspalý a s kocovinou)v 6.45 ráno s dvěma přáteli na Masarykově nádraží v Praze: vydali jsme se na dvoudenní výlet na kolech do Českosaského Švýcarska. Za pomoci laskavé dámy v oddělení pro zavazadla jsme vyplnili formuláře pro jízdní kola a zamířili jsme k vlaku do Děčína. Usadili jsme se v kupé a viděli jsme, jak jsou naše kola odváděna kolem vlaku do zavazadlového vagónu.
Po příjemné dvouhodinové cestě jsme v 9.30 dojeli do Děčína. Vystoupili jsme z vlaku a šli jsme k zavazadlovému vagónu pro kola, ale ... kola tam nebyla. Rozčilený průvodčí nám krátce vysvětlil, když jsme tam stáli ve stavu zmatku, že jsme vyplnili jeden ze tří formulářů pro přepravu kol nesprávně. Napsali jsme sice správně cílovou stanici i číslo vlaku, barvu jízdních kol i typ jízdních kol a jejich výrobní značku a stav jízdních kol a zaznamenali jsme i charakteristické rysy jízdních kol, ale... na jednom ze tří formulářů bylo nesprávně označeno, že má kolo zvonek, a to nebylo pravda.
Na základě tohoto nedostatku nedovolil průvodčí, aby naše tři kola byla vlakem přepravena. Dorazila do Děčína až dalším vlakem, který vozil kola - v 16 hodin, o šest a půl hodiny později. Náš první den výletu na kolech se tak smrskl na patnáctiminutovou jízdu do hotelu, než se setmělo.
Byrokracie - smát se nebo plakat, to je otázka.
Fran Cook, Praha 4
Poznámka JČ: V Británii se přepravují jízdní kola vlakem zadarmo, bez formulářů.
2. Špatná pověst
Dva moji přátelé a já jsme se právě vrátili z návštěvy Prahy. Byla to moje třetí návštěva Prahy a jako obvykle na mě udělala krása města obrovský dojem. Doufám, že budu moci Prahu navštívit ještě mnohokrát.
Jedna věc se nám ale moc nelíbila: nepřátelství českých lidí, zejména žen. Samozřejmě, existovaly výjimky, zejména zaměstnanci hotelu U modrého klíče, kde jsme bydleli, a řidič automobilu, který jsme si pronajali v Mariánských Lázních. Chápeme, že se naše cesta uskutečnila ke konci dlouhé turistické sezóny a že mnoho lidí má už pravděpodobně plné zuby cizinců, ale někdy s námi bylo zacházeno s takovou sprostotou, že se tomu sotva dalo uvěřit.
Na Staroměstském náměstí je klenotnictví s krásnými vitrínami moderních návrhů šperků. Ve výkladní skříni je také brožura o tomto zboží. Zašla jsem do tohoto obchodu a požádala jsem o výtisk té brožury, že bych ji chtěla ukázat přátelům v Jihoafrické republice, kteří se chystají navštívit Prahu. Byla jsem doslova z obchodu vyhnána tropem.
V lahůdkářství jsem se zeptala, co jedna věc stojí, a protože jsem odpověď poprvé nezaslechla, požádala jsem tu paní, aby to zopakovalo. Podívala se na mě s výrazem takové nenávist, že jsem skutečně dostala strach. Prosila jsem ji, aby tu cenu zopakovala, ale odmítla.
V židovské čtvrti ukradli mé přítelkyni peněženku, když si kupovala pohlednice. Zjistila to asi o půl hodiny později a hned se vrátila ke stánku, kde k tomu došlo. Prodavač, který byl velmi přátelský, když jí prodával pohlednice, na ni zařval: Peněženky neprodávám! Vypadněte!
To je jen pár příkladů. Takových incidentů bylo mnoho. Často jsme hovořili o postojích českých lidí (nebo je to takové jen v Praze?) a přemýšleli jsme, proč se tak chovají. Existuje snad nějaký zvláštní způsob, jak se obracet na občany Prahy, který je přijatelnější než normální "děkuji" a "prosím"? Dospěli jsme k názoru, že je asi v pořádku zeptat se v Praze na jednu věc. Zeptat se ještě na něco druhého už by bylo riskantní a pokud byste dostali odpověď na třetí otázku, věděli byste, že hovoříte s cizincem.
Annelize van Rooyen
Kapské Město
Jedna česká obyvatelka Prahy k tomu poznamenává:
Nemuzu k tomu nenapsat, ze neco velmi podobneho se stava i beznemu "ceskemu"
cloveku, az na to, ze my jsme zvykli, a to je ten problem. Proste radsi
mavnes rukou, nez aby ses dal do reseni situace, stezovani si vedoucimu -
proc? Kdysi byly stiznosti nanic - kniha prani a stiznosti - kdo by do ni
zapsal, rychle by se ocitl v nezavidenihodne pozici. Ted uz zadne knihy
stiznosti nejsou, ale jednani je porad stejne - pry: Nas zakaznik, nas pan -
to se casto pise, ale malokde pouziva. A proc taky, vzdyt to vlastne nikomu
nevadi, preci si nikdo nestezuje.
Pamatujes, jak mi v TOPMAN rozervala prodavacka pred ocima tricko, ktere
jsem chtela koupit. Mela jsem strasnej vztek, ale nezavolala jsem manazera,
ani ji nevysvetlila, ze jeji jednani je nezodpovedne a ze mne naprosto
otravila a ze si tam uz nikdy nic nekoupim - coz jsem take udelala. Ja se
totiz musim naucit jak vyjadrovat svoje rozhorceni prijatelnou formou -
nezacit jecet, potlacit pocity navalu krve do hlavy a vztek. Nejsou na tom
ti ostatni podobne? Radsi nic nerict, nez ze sebe udelat ujecenou hysterku?
Poznámka JČ: To bych ze sebe raději udělal "uječenou hysterku" - neboť některé věci nelze tolerovat, "na hrubý pytel hrubá záplata", atd.
Co vy na to?
Krátkodechá honba za sólokapry, vhodnými pro bulvární palcové titulky, připouští zaujetí hledisek natolik přízemních, že každá krtina na - nezbytně složitých - stezkách vyjednávání dokáže zastínit celé Himaláje dosažených výsledků (což je mimochodem doslovný význam slova acquis v názvu konvolutu vnitřního práva společenství) v celé Unii, či alespoň naše Brdy, pokud jde o předvstupní rozhovory ČR. Pilná mravenčí vyjednávací práce zůstává mimo hlubší každodenní pozornost médií. Efekt vládní "komunikační strategie" se dostavuje jen velmi pomalu, spíše přes odpor médií, z nichž některá dokonce zpochybňují právo vlády tento druh vysvětlovací (propagační?!) kampaně financovat.
Zpětný panoramatický pohled ke vzniku Montánní unie v roce 1951 a EHS založeného šesti pionýry v Římské smlouvě 1957 (na něž se další ustanovení "nabalují") bere dech, jak je impozantní. Nicméně před každým dalším summitem hrozila - podle médií - další krize ba katastrofa. Překonání překážek ovšem komentáře z Východu připisovaly nátlaku Spojených států a NATO. Jak zní to pořekadlo o karavaně, která jde dál? Bez rozporů a prosazování vlastních zájmů se ovšem žádné společenství (ani rodina, ani obec) neobejde.
A přece výsledky jednání za střídavého předsednictví členských států zapisují na mapu soudobých dějin zeměpisné názvy dříve jen málokomu známé. Kdo před desítkou let věděl o Maastrichtu, kde bylo rozhodnuto o orientaci na druhý a třetí pilíř EU, Schengenu (o společné hranici pro volný pohyb osob) či Feiře (podpora komunikačních technologií).
Dnes stačí prolistovat program švédského předsednictví EU na první pololetí roku 2001, podle něhož jednání budou hostit (podle abecedy) města Falun, Göteborg, Kiruna, Luleä, Lund, Malmö, Norrköping, Nyköping, Östersund, Stockholm a Uppsala (tučně vysazena místa budoucích summitů). Víte na jaká témata (opět podle abecedy) mají jednání proběhnout? Zasedání ECOFIN - kultura- světový obchod a jednání ve WHO - rovnost pohlaví a obchodování ženami a dětmi, a sociální zabezpečení - spravedlnost a vnitro (zřízení společného státního zastupitelství EUROJUST) - školství a věda - telekomunikace a zaměstnanost - vnitřní trh a záležitosti spotřebitelů - zahraniční věci - ekonomická reforma, zaměstnanost a sociální soudržnost - zemědělství - životní prostředí.
Že to jsou věci opravdového českého zájmu? Které z těchto témat - prosím vás - zvýší náklad alespoň o tisícovku čtenářů (a následný příjem tisícovek od reklamních agentur)? Jakou munici to poskytne k dalšímu útoku proti oblíbenému terči opoziční smlouvy? Co byste po "čtvrtém pilíři demokracie" či jejích "honících psech" všechno nechtěli?
Nezdá se mi, že by výraz "komunista" vyvolával u českého obyvatelstva "černou nenávist". Nenávist je obvykle doprovázena fanatismem a násilím. S veřejnými projevy rasové nenávisti jsme se v této zemi setkávali nejvíce za války, za vlády nacionálních socialistů, v době nedávno minulé při vystoupeních Dr.Sládka, a v současnosti občas, bohužel, při útocích skinheadů na občany tmavé pleti. Projevy třídní nenávisti provázely českou společnost po celých čtyřicet let vynucené vlády komunistů. Již ve školách jsme se dovídali, že existuje třída vyvolená, která jediná má právo vládnout a ničit třídního nepřítele. O obětech "třídního boje" se veřejnost nejvíce dozvěděla při krátkém vzplanutí svobody roku 1968. Dnes se s projevy třídní nenávisti setkáváme už jen na shromážděních komunistů, kde se vzpomíná na staré časy a slibuje růžová komunistická budoucnost, až se těm zlým kapitalistům zakroutí krkem. Přesto všechno se lidé ke komunistům nenávistně nechovají. To, co k ním většina občanů cítí, vystihují spíše slova - nedůvěra, obava, averze. Lidem většinou nevadí, že někdo byl členem KSČ, pokud se od černé minulosti této strany zřetelně distancoval a chová se slušně. Vzpomeňme na popularitu Mariana Čalfy, Waltra Komárka nebo Vladimíra Dlouhého krátce po pádu komunistického režimu. Podle mého názoru se česká společnost od polské a maďarské zas tak diametrálně neliší - a chovají-li se lidé ke komunistům odlišně, bude zřejmě chyba na straně českých komunistů.
Termíny "normalizace" a "reálný socialismus", které po nástupu k moci začal používat Gustáv Husák, pocházejí pravděpodobně z Moskvy. Zatímco Češi a Slováci si ještě několik měsíců po srpnové invazi dělali naivní iluze, že si část vydobytých občanských svobod udrží i za okupace, Husák jim dal brzo najevo, že být svobodným občanem, nebo dělat něco, co se ve svobodné společnosti považuje za zcela normální, je pro komunisty nenormální. "Normalizací" začal být označován soubor represivních opatření, jimiž byl nastolován totalitní režim. V tomto smyslu nebyla normalizace něco specificky československého, nebo něco, co by se vázalo výhradně na období sovětské okupace Československa. V roce 1969 došlo pouze k definování pojmu pro represivní opatření, nezbytná k vytvoření totalitního pořádku. Dalo by se říci, že českou společnost "normalizovali" už němečtí nacionální socialisté po okupaci zbytku Čech a Moravy a vytvoření protektorátu, českoslovenští komunisté po únorovém puči roku 1948 a posléze titíž komunisté v roce 1969 po odstranění Alexandra Dubčeka.
Poněkud mě překvapil názor Jana Čulíka, že normalizační represe v sedmdesátých a osmdesátých letech měly na českou kulturu a intelektuální život mnohem ničivější vliv, než přímý politický útlak v padesátých letech. Nevím z jakých studijních zdrojů dospěl k tomuto pozoruhodnému názoru, ale protože jsem v té době žil, mohu jen říci, že je to omyl. Úroveň normalizace české společnosti v padesátých letech (míním uvedení společnosti do stavu absolutní poslušnosti, plnění komunistických rituálů, špiclování, politický kariérismus, strach, uzavření se do soukromí, hledání alternativního vyžití atp.) rozhodně přesáhla úroveň normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ono je velmi ošidné posuzovat historii totalitního systému, pokud budeme studovat cenzurovaný tisk, sledovat propagandistické filmové týdeníky, nebo se budeme ptát bývalých komunistů, kteří totalitní systém spoluvytvářeli. Při studiu starých protektorátních novin bychom se třeba dozvěděli, jak německá vojska vítězí na všech frontách a jak Češi nadšeně pomáhají budovat pod vedením německého národa nový světový řád a socialismus. V Rudém právu z padesátých let bychom se dočetli, že Češi a Slováci nadšeně budují socialismus a nový světový řád tentokrát pod vedením velikého Sovětského svazu. Budeme-li ptát komunistů, tak jim asi budou připadat ta padesátá léta lepší, protože tehdy byli u moci a vyřizovali si účty s třídním nepřítelem, kdežto v sedmdesátých letech jich bylo mnoho vyloučeno z KSČ a tak přišli o své dobře placené funkce a tučné prebendy.
Jen pro připomínku - v normalizované společnosti padesátých let byl v umění povolen jen "socialistický realismus". O tom, co to je, rozhodovala zvláštní komise. Abstraktní umění bylo zakázané, podle komunistů to byl buržoazní úpadek. Architektura musela stroze kopírovat sovětské vzory. Většina kvalitní literatury byla "na indexu", nebyla publikována, ani veřejně půjčována (nejen T.G.Masaryk, ale i Karel Čapek). V rádiu dominovaly budovatelské a národní písně, ale i ve vážné hudbě byla určitá cenzura. Tuším, že se hrál hodně Bedřich Smetana, ale nesměl se hrát Antonín Dvořák (Říkalo se, že to tak rozhodl Zdeněk Nejedlý, přezdívaný "rudý dědek"). Džez se zpočátku v rozhlase neobjevoval vůbec, později velmi sporadicky. České zahraniční rozhlasové vysílání ze Západu bylo rušeno jako za nacistů. Také ve vědě a výzkumu působila tvrdá ruka vládnoucí dělnické třídy. Určité vědní obory byly zakázané jako údajné buržoazní pavědy (např.sociologie a kybernetika), existovala jediná přípustná filozofie - dialektický materialismus. Stoupenci jiné filozofie, např.věřící, byli za své přesvědčení pronásledováni.
Ani tvrdá normalizace padesátých let nepřinutila lidi, aby poslouchali, mysleli a věřili tak, jak jim to vládnoucí dělnická třída nařizovala. Výsledek byl přesně opačný. Rostla touha po svobodě a spolu s ní i averze ke komunistům a socialismu. Lidé si na režimu postupně vynucovali drobné ústupky a režim ochaboval. Mnozí z těch, kteří byli z politických důvodů vyhozeni ze škol, mohli na začátku šedesátých let dostudovat. Přestalo rušení rozhlasového vysílání BBC a Hlasu Ameriky, rušena zůstala už jen Svobodná Evropa. Od poloviny šedesátých let se dalo vycestovat soukromě na Západ, pokud člověk dostal devizový příslib. Žádost o devizový příslib schvaloval zaměstnavatel, nebo přesněji řečeno organizace KSČ. Větší šanci měli opět komunisté, kteří toho hojně využívali, nezřídka i k emigraci, proto posléze dostávali šanci k výjezdu i nekomunisté.
Osobně moc nevěřím, že k politickému uvolnění na jaře 1998 došlo jen z vůle osvícených reformních komunistů, jak to bývá většinou prezentováno a jak to vyznívá i z referátu Jana Čulíka. Mám spíše dojem, že to byl stupňující se odpor obyvatel ke komunistickému režimu (ztělesňoval ho Antonín Novotný) a touha po svobodě, co přinutilo vedení KSČ něco udělat. Mohlo se zachovat tak, jak to později učinil v Polsku generál Jaruzelski - vyhlásit stanné právo a začínající projevy svobody tvrdě potlačit (to asi později Dubčekovi radil Brežněv), nebo nechat věcem volný průběh a pouze je zastřešit přijatelným politickým programem - demokratickým socialismem, či jak se v tisku psalo "socialismem s lidskou tváří". Pro obyvatelstvo, toužící po svobodě, to bylo dočasně přijatelné řešení, pro Brežněva nikoliv, protože pak by ten sovětský socialismus byl nedemokratický a nelidský ... On jistě byl, ale to Brežněv nemohl připustit.
Poznámka JČ: Jde o určité nedorozumění. Nikdy jsem netvrdil, že byl komunistický útlak v padesátých letech menší než v letech sedmdesátých a osmdesátých, ale ze studia tisku, sdělovacích prostředků, literatury, filmu a kultury je zjevné, že od poloviny šedesátých let česká společnost se z útlaku rychle vzpamatovala a zdravě regenerovala, kdežto po pádu komunismu v devadesátých letech už nikoliv. Pozná to myslím každý, kdo srovná např. kulturní časopisy nebo třeba filmy, nebo literaturu, nebo televizi! z druhé poloviny šedesátých a z devadesátých let.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
