Tyto důvody, a zejména ten třetí, jsem si připomněl, když jsem včera odlétal z České republiky a měl jsem na letišti a v letadle možnost znovu náhodně srovnávat české a anglosaské psaní. Koupil jsem si časopis Týden a v letadle jsem dostal Právo, Financial Times a International Herald Tribune. Česká periodika se zabývala několika mezinárodními tématy, která zpracovaly i zahraniční listy. Fascinovalo mě, jak psaní v časopisu Týden známým způsobem kroužilo kolem tématu a zahlcovalo čtenáře různými podružnými informacemi - často mírně bulvárního rázu. Financial Times šel racionálně a bez manipulativních kontextů, které ochromují seriózní pověst listu, rovnou k věci.

Obě periodika se například věnovala situaci v Rumunsku před tamějšími nadcházejícími volbami. Článek z FT překládám na jiném místě tohoto vydání Britských listů - jeho autoři měli ovšem určitou výhodu, že číslo tohoto deníku vyšlo o něco pozdě než časopis Týden. Přesto však Financial Times neplýtval čtenářovým časem: vyhmátne z problematiky, co je podstatné a prezentuje téma čtenáři způsobem, který ho zaujme: do článku ho vtáhne. Časopis Týden v článku o Rumunsku využíval předsudků českého čtenáře, aby se mu zalíbil. Využíval antikomunismu a rasistického, spíše štítivého postoje: "je to skutečně hrůza, jak špatné je to všechno v tom primitivním Rumunsku". Čechům by se velmi nelíbilo, kdyby takto psali západní novináři o nich. Pokud se objevují v západním tisku články o drastické situaci v zemích, jako je Rumunsko, jejich podtextem je spíše lidský soucit.

Nevidím důvodu, proč by měl vycházet časopis Týden. Nenašel jsem v něm jedinou informaci, kterou by bývaly již předtím nezpracovaly zahraniční periodika lépe, a ani jedinou novou informaci, týkající se domácí politické scény - informaci, která by domácí českou politickou scénu zásadním způsobem osvětlovala.

Psaní časopisu Týden mi připomíná praktiky autorů středověkých anglosaských eposů, tematicky založených na bibli. Tyto křesťanské eposy rozpracovávají příběhy, které jsou stručně a jasně poprvé vyprávěny právě v bibli. Autor eposu chce konstatovat něco nového, ale strašlivě se obává, aby se nerouhal: aby neřekl něco, co v bibli není. Proto opatrně a nepůvodně, mnohomluvně rozmlžuje a rozmazává už jednou vysvětlená teologická témata.

Podobným způsobem, zdá se, pracují i časopisy jako Týden. Mají na jedné straně touhu upoutat čtenáře, ale vědí, že je česká společnost natolik v zajetí konvenčních a zmanipulovaných názorů, že by bylo šokující, kdyby časopis zveřejnil originální či opravdu nezávislou myšlenku. Články v něm tedy, jak se zdá, bývají jen pouhou nenápaditou fikcionalizací už známých zpráv o aktuálních událostech, které většinou přinesla ČTK.

Do této kategorie patří víceméně i článek Petra Skočdopole "Říše za pět miliard" o nynější situaci v České televizi. Článek se pokouší být autoritativním shrnutím problematiky, ale úplně pomíjí jádro věci. Trapně například působí kurzívou psané vložky o "blahobytném životě" fiktivního zaměstnance ČT "pana K". Je to také nepřípustná emocionální manipulace: tyto vložky mají vyvolat u čtenářů populisticky vůči zaměstnancům ČT závist.

Skočdopole v článku vychází z nepříliš podložené premisy, že má snad Česká televize "příliš velký rozpočet" (Hrůzo hrůz, je to, jak uvádí titulek, "Říše za pět miliard"!) a příliš mnoho zaměstnanců, atd. Toto ale není jádro problému. Česká televize má v mezinárodním kontextu rozpočet relativně malý a stejně dost minimální jsou její náklady na výrobu pořadů. Pro srovnání: ČT financovala celovečerní film "Výchova dívek v Čechách" nákladem 18,6 milionů Kč, tedy přibližně 310 000 britských liber, to je rozpočet přibližně kolem 80 000 liber na půl hodiny natočeného materiálu. Nejméně tolik stojí v Británii výroba kvalitnějšího dokumentárního či publicistického pořadu. Celovečerní filmy, i financované televizními stanicemi, jako je BBC či Channel Four stojí každý několik milionů liber.

Jistě, cenové relace v ČR a v zahraničí jsou velmi rozdílné: mimo jiné z toho však plyne to, že jsou nutně dokumentaristika, publicistika a zpravodajství ČT víceméně uzavřeny do domácího ghetta: nemohou si dovolit při natáčení pořadů se zahraniční tematikou "normální" náklady západních televizních stanic.

Vyčítat však České televizi čerstvé rohlíky, silnou kávu v bufetu, závodní jídelnu, masérku či saunu, jak to činí v časopise Týden Petr Skočdopole, je poněkud dětinské. Jsou to zcela zástupné, irelevantní stížnosti. Nechť má ČT třeba dvacet takovýchto služeb pro zaměstnance, pokud bude instituce provádět svou práci kvalitně a efektivně, finanční toky v ní budou průhledné a vedení se bude ochotno rozumným způsobem zodpovídat za svou práci veřejnosti. Nikdo nebude protestovat, zajde-li si věhlasný autoritativní novinář s pověstí Jeremyho Paxmana nebo filmový režisér, držitel Oskara, na Kavčích horách do závodní jídelny nebo na masáž.

Jinými slovy: samotné financování České televize zřejmě není přehnané (ročně platí český koncesionář za televizi 900 Kč, britský 6000 Kč, ovšem pozor na cenové hladiny v obou zemích: v  ČR platí občan za veřejnoprávní televizi ročně devět procent průměrného měsíčního platu, v Británii cca sedm procent) ale není transparentní. V tomto smyslu má Rada České televize plné právo dotazovat se, jakým způsobem je nakládáno s penězi plátců koncesionářských poplatků a je jedno, jak píše - mírně kriticky - Skočdopole, že radní Jana Dědečková vyžaduje informace zrovna o levných pořadech Katovna, Sněží a Nedej se - má právo začít kdekoliv.

Principem musí být: financování jednotlivých pořadů ČT musí být průhledné, ale Poslanecká sněmovna by měla stanovit pravidelné zvyšování televizního poplatku podle inflace, jak je tomu například v Británii, kde parlament stanovuje inflační index pokaždé dopředu na nadcházejících pět let. Pokud totiž k tomuto zvyšování nedochází, příjmy České televize poslanci nenápadně vlastně snižují: mají možnost tímto způsobem na televizi postranními metodami vyvíjet nátlak: "přestaneme vám snižovat rozpočet svou nečinností vůči inflaci, pokud vůči nám budete povolní".

Zásadní problém České televize: její nejdůležitější veřejnoprávní výstup, totiž zpravodajství, NENÍ KVALITNÍ

Potíž je, že jádrem dlouhodobých problémů České televize je zakonzervovanost její zpravodajské redakce pod vedením nekompetentních osob. Toto je vleklý problém, který bude Českou televizi dlouhodobě diskreditovat. I když uznávám, že Česká televize vykonává celou řadu dalších důležitých kulturních funkcí, u veřejnoprávní televize je její role jako poskytovatele zpravodajství nejdůležitější.

Kdyby bylo zpravodajství České televize objevné, průrazné, autoritativní a kvalitní, kdyby se diváci každý večer těšili na Události v 19.15, co nového, dramatického a společensky přínosného se zase bude vysílat, kdyby se Událostí politikové obávali - nebylo by o čem diskutovat. Svou autoritou by Česká televize předem umlčovala veškeré kritiky.

Nechápu, proč se ani časopis Týden nepokusí stručně rozebrat jedno Naostro nebo jen jediné Události či Jednadvacítku, nebo je srovnat třeba se satelitním televizním zpravodajstvím stanic, které provozují dobrou praxi . třeba BBC. Proč neexistuje k této věci vůle? Proč se noviny vyhýbají jádru věci?

Vezměme si třeba tohle: je známo, že finanční a podnikatelská praxe v České republice je ochromena korupcí. Týká se to prý i České televize: členka Rady ČT Jana Dědečková opakovaně hovoří o tzv. "vratcích" či "vracenkách": až padesát procent rozpočtu pořadu prý plyne v ČT do producentovy kapsy, za to že producent pořad prosadí k výrobě. Obdobná praxe se prosadila i v mnoha jiných oblastech českého podnikatelského života.

Jediným způsobem, jak ho očistit, je tyto praktiky odhalit. Reportéři by měli vystupovat jako fingovaní podnikatelé a jednání o úplatcích natáčet skrytou kamerou: natočený materiál by pak měli neúplatně zveřejňovat. Jen prostřednictvím takovéto neohrožené žurnalistiky by postupně došlo k očištění českého veřejného a podnikatelského života.

Proč nic takového nikdy v České televizi nevidíme?