úterý 28. listopadu O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Dokument: Jak policie ČR vyřizuje stížnosti: "K policejní brutalitě nedošlo, protože to obvinění policisté popřeli a postiženému nebyl poškozen kosterní skelet" (Oddělení stížnosti a kontroly Policie ČR) Vojtěch Javorský: Inspekci ministra vnitra ČR: "Stěžuji si na policejní brutalitu proti své osobě" Pár právních poznámek: Jak se budou asi vyšetřovat stížnosti proti policejní brutalitě (Jiří Kopal, OPH) Stížnosti podané k Ústavnímu soudu ČR: Ústavní stížnost ing. Ondřeje Čapka: "Byl jsem bezdůvodně zadržován a ponižován" Ústavní stížnost profesora Byeongju Jeonga: Stal jsem se terčem policejní brutality Ústavní stížnost Tomáše Pergla: Byl jsem policií neoprávněně perlustrován jako člen Občanské právní hlídky Státní správa ČR: Policie ČR dosud nevysvětlila, proč byli někteří novináři při zasedání MMF považování za "nežádoucí" (Štěpán Kotrba) Neviditelný pes o ekologických diverzantech: Brouk Pytlík a klimatické změny (Ladislav Nedbal) Česká politika: Podraz soudružky Rognerové (Petr Jánský) Postkomunismus: Krize v NDR (Milan Krejčiřík) Reakce: Smog v Praze způsobují především automobily a špatná městská politika (Jiří Šoler) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Milan Krejčiřík

Před pádem berlínské zdi mělo východní Německo nejzdravější a nejrozvinutější ekonomiku v celém sovětském bloku a životní úroveň zdejšího obyvatelstva byla přibližně na stejné úrovni jako v českých zemích ... a jak to tam vypadá dnes? Obyvatelé nových spolkových zemí vyměnili trabanty za volkswageny a jejich životní úroveň je nesporně několikanásobně vyšší, než byla za vlády komunistů. Občané se mohou domáhat svých práv, mají plně funkční soudnictví, jejich bezpečí chrání dobře vybavená a fungující policie, mohou využívat výhody štědrého sociální zabezpečení Spolkové republiky, ale ... drtivá většina východoněmeckých firem, které byly privatizovány v přímém prodeji za nezvykle výhodných podmínek pro kupující, už neexistuje. Noví majitelé se nesnažili obnovit neefektivní východoněmeckou výrobu. Nerentabilní firmy poslali jednoduše do konkursu, zaměstnance propustili, majetek rozprodali a na nemovitostech zřídili sklady nebo obchodní prostory pro své vlastní výrobky a zboží. Nezaměstnanost v nových spolkových zemích po sjednocení Německa prudce vzrostla na průměrných 30%. Ještě dnes, po deseti letech, je pětina východních Němců bez práce, a co je pro tuto zemi zvlášť nepříjemné, řady nezaměstnaných rozšiřují především mladí lidé. Připomeňme, že toto všechno se děje za neuvěřitelně vysoké finanční podpory západní části Spolkové republiky. Podpora už dosáhla řádu bilionu marek. Přesto ale východní spolkové země v rámci Evropské unie nadále zaostávají a jejich obyvatelé, přezdívaní svými západnímu sousedy Ossis, se cítí jako Němci druhé kategorie.

Kde se tedy stala chyba? Špatná metoda privatizace, špatné zákony, nebo snad rychlé začlenění do Evropské unie? Pravděpodobně všechno jmenované a navíc ještě absence čehosi, co bychom mohli nazvat "národní zájmy východního Německa". Východní Němci demontovali vlastní stát a převzali "pravidla hry" svých západních sousedů. Za to zaplatili nesmírně vysokou cenu. Přitom tato cena nemusela být pro obě strany tak vysoká, kdyby se východní území mohlo určitou dobu vyvíjet jako samostatný stát s vlastní ekonomikou a vlastní svébytnou kulturou, kdyby se podařilo zachovat specifickou východoněmeckou identitu. Vše se mohlo odehrávat za vydatné finanční pomoci západního souseda. Ovšem za neúspěch transformace východních spolkových zemí do západoněmeckých struktur nelze vinit západoněmecké politiky. Vůle ke sjednocení byla na straně východního Německa tak silná, že tomu nešlo politickými prostředky zabránit. Kancléř Helmut Kohl byl postaven před hotovou věc. Neměl jinou volbu. Východní Němci si sjednocení Německa vynutili.

Podobná situace v opačné gardu nastala před rozpadem Československa. Většina Slováků chtěla samostatný stát. Chtěli ho dost nešťastně už v roce 1939, tehdy se jim to podařilo, chtěli ho i v době uvolnění komunistického krunýře v roce 1968. Zatímco Češi toužili po svobodě, Slováci po samostatnosti. Situaci po okupaci Československa sovětskými vojsky vnímali obě strany poněkud odlišně. Češi jako bolestnou prohru, Slováci jistě také, ale kromě toho také jako dílčí vítězství v boji za samostatnost. Podařilo se jim přece rozdělit Československo na dvě republiky, obsadit většinu mocenských pozic a na Slovensko začalo z federálního rozpočtu proudit více peněz, než tomu bylo před tím (toto není můj osobní názor, ale většinový názor bývalých slovenských kolegů, s nimiž jsem v roce 1969 spolupracoval a vedl mnoho debat). Další šance pro Slováky nastala po pádu komunistického režimu. Češi opět očekávali svobodu, Slováci samostatnost. Projevilo se to už v prvých svobodných volbách, kdy na Slovensku zvítězily strany, které ve svých volebních programech slibovaly samostatnost. Jediným českým politikem, který vedl na Slovensku profederální volební kampaň byl Václav Klaus, a ten tam prohrál. V létě téhož roku, tedy ještě před rozdělením státu, jsem procestoval Slovensko křížem krážem a zcela otevřeně hovořil nejméně se stovkou lidí. Dotazoval jsem se jich, zda chtějí setrvat ve společném státě, nebo vytvořit samostatné Slovensko. Nenarazil jsem ani na jediného člověka, který by si přál zachovat společný stát. Bylo mně to dost líto, ale brzo jsem si uvědomil, že je to realita, se kterou se musím smířit. V Českých zemích to bylo poněkud jiné. Většina lidí si zde přála zachovat jeden stát. Nicméně vůle po jeho rozdělení byla na Slovensku tak silná, že tomu nemohl žádný český politik zabránit, ať už se jmenoval Václav Havel nebo Václav Klaus.

Výrok citovaný Janem Čulíkem "se Slováky se nebudeme bavit, budou nás zdržovat, jsou to primitivové a komunisti" mi do Klausových úst jaksi nesedí a nevím, odkud ho Jan Čulík převzal. Půjde nejspíš o zobecnění nějakého výroku "z druhé ruky" (někdo řekl, že to Klaus řekl). Václav Klaus podle mého názoru velmi dobře rozumí slovenské mentalitě (možná proto, že jeho manželka je původem Slovenka) a dovede se Slováky jednat daleko citlivěji než třeba Václav Havel. Řekl bych, že díky tomu byl Klaus jedním z prvních politiků, který pochopil realitu. Slovensko se chtělo odtrhnout a byla to jen otázka času, kdy k tomu dojde. Já jsem si to uvědomil až po návratu ze své dovolené na Slovensku. Samozřejmě politicky na rozdělení Československa vydělal nejvíce Vladimír Mečiar. On to byl, koho na Slovensku oslavovali jako vítěze, který na Češích "vyboxoval" samostatnost a Mečiar toho dovedl náležitě politicky využít. Hovořit v souvislosti s odtržením Slovenska o Klausově populismu není na místě, protože Klaus v českých zemích politicky ztratil. Začínal být vnímán jako strůjce rozdělení společného státu Čechů a Slováků, jako někdo, kdo znesvětil Masarykův odkaz. Ve skutečnosti Václav Klaus jinou volbu neměl (podobně jako Helmut Kohl v Německu). Zachování společného státu a československé státnosti bylo v té době už jen zbožné přání Čechů. Slováci chtěli samostatnost a dosáhli by ji i proti vůli Čechů.

Poznámka JČ: Nejsem si zcela jist, zda jsou výroky pana Krejčiříka o tom, že "Slováci chtěli samostatný stát", zcela přesné. Pokud se dobře pamatuji, v obou částech Československa projevovala drtivá většina obyvatelstva systematicky - až do rozčlenění země - systematicky přání, aby Československo zůstalo zachováno.