Geffrey Howe: Způsobil jsem pád Margaret Thatcherové, ale zachránil jsem tím thatcherismus
Ve středu 22. listopadu 2000 tomu bylo přesně deset let, co ve Velké Británii odstoupila z premiérské funkce Margaret Thatcherová. Vyšly k tomu četné články a nerůznější zpětná hodnocení (Guardian věnoval několik stránek svědectví lidí o tom, co zrovna dělali, když před deseti lety padla Thatcherová - mnozí - příslušníci britské inteligence i někteří podnikatelé - nezřízeně jásali.) V deníku Independent vysvětloval celou záležitost včera Sir Geoffrey Howe, ministr financí a zahraničních věcí za vlády Margaret Thatcherové, který způsobil před deseti lety její pád. Článek shrnujeme.
"Kdo to je? Je to ten chlap, co zaútočil na Thatcherku kriketovou pálkou?" zeptal se tuhle v nákupním středisku v Banbury mého společníka pošťák, který šel právě kolem. Je to do určité míry lichotivé, že si mě někteří pamatují ještě po deseti letech, ale znepokojující je, že v důsledku té metafory došlo jaksi ke zmatku v tom, co jsem ve skutečnosti před deseti lety udělal.
V žádném případě neorganizuji, jak to někteří lidé navrhli, večírek na oslavu desátého výročí této události. Rozchod byl pro nás traumatickým politickým rozvodem. Stále pohlížím na předchozích patnáct let našeho nelehkého, ale tvůrčího partnerství s pocitem, že jsme dokázali podstatné věci. Pro Thatcherovou to byly roky triumfu, které skončily tragédií. Je lehké, z této vzdálenosti, nechat katastrofální chyby posledních let, aby zastínily rané úspěchy.
Byly to úspěchy, které velmi rád zdědil Tony Blair - i když to příliš často nepřiznává. Nejtrvalejším a nejobtížněji proveditelná byla likvidace vysoce škodlivého kartelu mezi státními podniky a monopolními odborovými svazy v kdysi rozsáhlém britském státním sektoru. Téměř stejně důležité bylo to, že vláda získala znovu pod svou kontrolu řízení státních výdajů a že odstranila z britské daňové struktury demotivující břemena, zatěžující podnikání a investice.
Když posléze v roce 1997 přesvědčil Tony Blair svého ministra financí, aby nezvyšoval nejvyšší pásmo daní z příjmu nad 40 procent, umísťoval do celé struktury reforem poslední kámen podivného, hybridního přesvědčení, jemuž Francouzi říkají "thatcher-blairismus". Tento jev by přece nikdy nevznikl, kdyby nebyla Margaret Thatcherová donucena odejít z úřadu v listopadu 1990. Je také nepravděpodobné, že by se býval Tony Blair kdy stal ministerským předsedou.
Představte si, co by se dělo, kdyby zůstala Thatcherová v čele vlády až do příštích voleb v roce 1992. Poll tax, místní volební daň, by zřejmě dál existovala, ať se nám to dnes zdá jakkoliv nemyslitelné. A už je to samotné, což vědělo mnoho konzervativních poslanců, by stačilo na porážku konzervativců - do vlády by se dostali labouristé Neila Kinnocka. Velká část thatcherovského dědictví by tak byla zlikvidována, protože za Kinnocka byla Labouristická strana stále ještě nezrekonstruovanou socialistickou stranou starého typu.
Musím se přiznat, že jsem na tohle všechno nemyslel, když jsem listopadu 1990 povstal v Dolní sněmovně a začal jsem svůj rezignační projev. Musel jsem jasně vysvětlit, proč odcházím. Thatcherová se totiž rozhodla odmítnout třicet let starý Macmillanův koncept britské role v Evropě - a já jsem se tedy s ní musel rozejít. Když jsem v závěrečné větě svého projevu konstatoval, že je "načase, aby i ostatní uvážili, jak by sami měli reagovat na tragický konflikt loajalit, s nímž jsem já zápasil možná až příliš dlouho", neměl jsem žádnou představu ani žádný plán, co by budoucnost mohla přinést. Musel uplynout určitý čas, než si všichni uvědomili význam skutečností, které jsem odhalil.
A všichni víme, co se pak stalo. Johnu Majorovi se podařilo zklividovat kinnockismus, posílit thatcherismus a tak umožnil blairismus. Avšak Johnu Majorovi - byl ochromen minimální většinou v parlamentě a hlubokou nenávistí "thatcherových pohrobků" ve vlastní straně - se nepodařilo obnovit Macmillanovo a Heathovo dědictví.
Mohla by bývala být situace jiná, kdyby býval byl zvolen nástupcem Margaret Thatcherové Michael Heseltine? Pocit úlevy po odchodě Margaret Thatcherové byl silný na všech stranách. Heseltine mohl sjednotit všechna křída konzervativní strany a jeho nepochybná drzost a energičnost mohla vytvořit daleko sebevědomější konzervativní politiku. (Heseltine byl umírněný, centristický konzervativec, ministr obchodu a průmyslu ve vládě Margaret Thatcherové, pozn. JČ.)
Jedna časovaná bomba z éry Margaret Thatcherové - směsice chybných rozhodnutí, která vedla k černé středě, kdy britská libra vypadla z Evropského směnného mechanismu a byla devalvována - by vybuchla za každé vlády. Kdyby býval byl premiérem v té době Heseltine, pravděpodobně bych byl ve výhodnějším postavení, abych mohl upozornit kolegy v Evropě i v Británii, že žijeme v pevném, ale pozměnitelném finančním systému a že by po sjednocení Německa bývalo plně ospravedlnitelné provést v tomto systému změny.
Kdyby se býval stal nástupcem Thatcherové centristický Michael Heseltine, britští konzervativci, tradičně proevropská strana, by se těžko stala tím, v co se nyní proměňuje - v stále více nesnášenlivou protievropskou sektu.
