čtvrtek 23. listopadu O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Poslanci Evropského parlamentu píší Václavu Havlovi: Postižení českou policejní brutalitou musejí dostat odškodnění Dopis řediteli Městské policie, Praha: Zásah na Ladronce: vysvětlete osm případů, kdy Městská policie porušila zákon (Tomáš Pecina) Česká republika: antikomunismus a emocionální manipulace: Jak získávají politické strany v českém prostředí od pádu komunismu volební legitimitu? (Jan Čulík pro pražskou konferenci CEFRES) Zdravotnictví: Platy lékařů pracujících v nemocnicích (Milan Kubek, předseda LOK) Přistěhovalectví: Evropská komise připravuje plán pro příjem přistěhovalců do Evropy) Desáté výročí pádu Margaret Thatcherové: Geffrey Howe: Způsobil jsem pád Margaret Thatcherové, ale zachránil jsem tím thatcherismus Oznámení: Kdo jsou noví vedoucí činitelé RRTV České centrum v Londýně otevírá nově renovované prostory výstavou díla Františka Skály Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Jak získávají politické strany v českém prostředí od pádu komunismu volební legitimitu?^[1]

Sestavil Jan Čulík na základě diskusí s pozorovateli v ČR

Srovnání: Maďarsko, Polsko - a Česká republika?

Stejně jako ve všech ostatních středoevropských postkomunistických zemích, i v Polsku byl začátkem devadesátých let zdrojem politické legitimity ideologický antikomunismus a zejména věhlasná pověst odborového hnutí Solidarita. Relativně pozitivní pověst však měli v Polsku i reformní komunisté. Během devadesátých let docházelo v Polsku při volební podpoře k oscilaci mezi hnutím Solidarita a jeho stoupenci na jedné straně a technokratickými postkomunisty na druhé straně. Stoupenci Solidarity však prohráli volby a museli předat vládu postkomunistům už v roce 1993 (už tehdy Poláci zažili, že odchod antikomunistické politické strany z vlády neznamená návrat komunismu; Čechům se obdobné zkušenosti, a to ještě jen částečné, dostalo teprve v roce 1998!). Sice se v Polsku stoupencům Solidarity podařilo zvítězit ve volbách znovu v roce 1997, avšak jejich popularita je v současnosti malá a v nadcházejících volbách v roce 2001 se očekává výrazné vítězství postkomunistické SLD. Legendární předák odborového hnutí Solidarita Lech Walesa prohrál v prezidentských volbách už roku 1995 a jeho pokus kandidovat na prezidentský úřad znovu v roce 2000 skončil fiaskem. Tak "slavné bojové tradice" hnutí Solidarita, vzpomínky na stávky v roce 1980 či výrazná, národní, antikomunistická role katolické církve v Polsku relativně rychle ztratily přitažlivost jako zdroj politické legitimity. Jak konstatuje profesor George Blazyca z Paisley University ve Skotsku, nejvýraznější změnou v Polsku za poslední léta je to, že se tam zdrojem politické legitimity stalo především vědomí, že "by politik měl být schopen dělat svou práci relativně efektivně a bez příliš flagrantní korupce". Lze tedy říci, že politická legitimita, která začala vznikat v Polsku už před polovinou devadesátých let, má ekonomicko-administrativní charakter.

Podobná je situace i v Maďarsku, kde to byli právě reformní komunisté, kteří jako první už za komunismu začali provádět radikální hospodářskou reformu. I v Maďarsku bylo politické vítězství pravice po pádu komunismu jen krátkodobé, už v roce 1994 zaznamenali maďarští socialisté velké vítězství ve všeobecných volbách (získali 209 z 386 křesel). Ani v Maďarsku to neznamenalo (jak to tehdy interpretovali čeští političtí komentátoři, "návrat ke komunismu"): Socialistickému premiéru Gyulovi Hornovi se podařilo výrazně oživit ekonomiku a připravit zemi na vstup do NATO a Evropské unie.V roce 1998 byli sice maďarští socialisté poraženi stranou FIDESZ, která posléze vytvořila pravicovou vládní koalici, avšak zdrojem politické legitimity nebyl návrat k ideologickému antikomunismu, avšak také pragmatické vědomí hospodářské a administrativní efektivnosti a nezkorumpovanosti. Na rozdíl od Polska zůstává však v  maďarském povědomí do určité míry stále živá traumatická porážka revoluce z roku 1956 (zahynuly v ní tehdy asi 3000 lidí a mnoho dalších lidí bylo pak pronásledováno), takže nejmladší politikové, třicátníci z dnešního liberálně konzervativního seskupení mladých demokratů mohou v úsilí získávat voličskou loajalitu stále do určité míry argumentovat antikomunismem jako zdrojem legitimity: mohou zdůrazňovat, že na rozdíl od starší generace postkomunistů mají oni politicky a eticky čistý štít.

Brzký posun k relativně "západním" zdrojům politické legitimity v Polsku a v Maďarsku byl bezpochyby způsoben existencí silného proudu pragmatického, liberálního, reformního komunismu v posledních letech existence sovětského bloku. Tak výraz "komunista" nevyvolával v obyvatelstvu tak černou nenávist a nemohl se dlouhodoběji stát nástrojem ideologické manipulace, jako tomu bylo v České republice, kde byl vývoj v devadesátých letech podstatně složitější než v Polsku a v Maďarsku. Zajímavým tématem k diskusi by mohla být otázka, zda rychlý vznik ekonomické a administrativní efektivity jako zdroj politické legitimity v těchto zemích je důvodem, proč se sdělovací prostředky v České republice, která dosud zápasí se silnou ideologizací politiky, vývojem v Maďarsku a v Polsku skoro vůbec nezabývají.

Česká republika v devadesátých letech - "kletba Pražského jara

Z důvodů, které dosud nebyly dostatečně prozkoumány (historie Československa v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století není zrovna obdobím, o němž by se chtělo Čechům zahajovat kritickou veřejnou debatu) se český a slovenský národ ničivému normalizačnímu způsobu života po invazi přizpůsobil. I když mnozí formálně nadávali na komunisty, celkově se lidem, kteří se režimu neprotivili a účastnili se povinných rituálů, jimiž se vyjadřovala povolnost a loajalita režimu, v  normalizačním bezčasí žilo dobře. Režim po nich sice požadoval, aby se vzdali odvahy, individuality, dospělosti, schopnosti diskutovat a dospívat k vlastním, samostatným životním postojům, zajistil jim však existenční jistoty a relativně vysokou, stabilní a  trvalou životní úroveň.

V zavedenějších demokratických společnostech určuje jejich základní civilizační hodnoty otevřená a kritická veřejná debata, v níž hrají anebo v níž donedávna alespoň hráli dosti významné slovo samostatně a kriticky uvažující intelektuálové. Husákovskému normalizačnímu režimu se však podařilo československé intelektuály od většinové společnosti izolovat a uzavřít v ghettu. Veřejná diskuse nebyla možná: veřejný diskurs umrtvil hysterický a agresivní jazyk ideologické propagandy. Tělu národa byla odříznuta jeho intelektuální hlava: bezhlavé tělo většinové společnosti slepě odkráčelo nazdařbůh směrem k bezmyšlenkovité podřízenosti a konzumerismu.

Hodnoty, které legitimovaly husákovské normalizační dvacetiletí, vtiskly české společnosti nesmazatelný ráz. Nejcharakterističtějším rysem normalizačního přežívání v Československu, bylo, že mnoho lidí přijalo postavení nesvéprávného jedince, vlastně dítěte: občané se vzdali práva na samostatné politické i lidské vystupování a myšlení. Charakteristickým rysem normalizačního období byl paradoxně důraz na kolektivismus, ale v jeho rámci na individuální, soukromý prospěch. Ten, kdo měl v normalizační společnosti přežít, musel dodržovat a podporovat celou řadu vnějších rituálních kolektivistických rysů. Choval-li se formálně tak, jak od to od něho většinová společnost vyžadovala, mohl ekonomicky zabezpečit vlastní osobu i soukromou rodinu. Formálním dodržováním kolektivistických norem tak občané dospívali k individuálnímu prospěchu. Ten, kdo se pokusil formální kolektivistické normy zpochybnit či narušit, byl nepřítelem, protože mohl ohrozit individuální prospěch občanů, v normalizačním období jedinou oblast individuální osobní realizace.

Navzdory zjevným a radikálním změnám ve struktuře sovětského impéria nejméně od poloviny osmdesátých let s pádem komunismu, ale ani s jeho případnou liberální modifikací většina československého obyvatelstva až do poslední chvíle nepočítala a rozklad komunistického impéria ji nepříjemně překvapil. Překvapena pádem komunismu byla i malá česká disidentská komunita, která se v izolaci od většinové české společnosti snažila za komunismu bránit demokratické principy a lidská práva a nabízet vládnoucí moci dialog o těchto tématech.

Režim vzniklý v Československu po pádu komunismu, načas vytvořil dojem, že má mnoho společného se západními hodnotami a že jejich nositelé jsou v československém prostředí právě disidenti, mnozí z nichž po revoluci krátkodobě stanuli v čele české společnosti. Jenže se vbrzku ukázalo, že tomu tak není: ani čeští humanističtí disidenti nemohli mít zkušenosti zavedenější demokratické společnosti, nemohli například vědět, jak funguje v otevřené společnosti ekonomika; to nevěděl v Čechách nikdo. Nový politický prostor byl disidentům neznámý a rychle v něm ztratili orientaci. Pro většinovou společnost, navyklou způsobům života z husákovského komunismu, byli disidenti svým "nepraktickým hrdinstvím" a svou pýchou na ně po pádu komunismu, i svými chybami v nově vzniklém prostředí brzo nepřijatelní. Pokud se převládajícímu étosu normalizační společnosti rychle nepřizpůsobili, (povinností bylo přijmout ideologický antikomunismus), museli odejít. Krátkodobá legitimita nového režimu, založená na lidských právech, svobodě a demokracii, skončila.

Citlivý populismus Václava Klause

Klausovi odpůrci v Občanském hnutí měli představu o tom, co česká společnost potřebuje (pevný, vymahatelný právní řád a efektivní státní správu) a snažili se ji o tom při veřejných debatách přesvědčovat. V zavedenějších západních demokraciích bývají programové vize představitelů politických stan zdrojem jejich politické legitimity: společnost však musí být schopna alespoň minimální úrovně politického diskursu, v jehož rámci politikové svým společnostem svou vizi komunikují. Česká společnost a české sdělovací prostředky naproti tomu neměly začátkem devadesátých let schopnost racionální veřejné diskuse, kromě toho Občanské hnutí nekomunikovalo své představy o uspořádání společnosti zrovna efektivně.

Naproti tomu se Václav Klaus rozhodl stát se přímou rezonanční odrazovou deskou lidových nálad: lidi nechtěl o ničem přesvědčovat a začal prosazovat ve své politice to, o čem věděl, že v dané situaci sami chtějí. Zdrojem legitimity vládní koalice ODS od roku 1992 se stalo několik základních populistických předsudků.

Klaus nebyl antikomunista, ale jakmile zjistil, že veřejnost potřebuje v prvních letech po pádu komunismu reagovat na dvacet let vlastní absence odporu proti komunistickému režimu právě "kopáním do komunistické mrtvoly", vsadil na antikomunismus. Ten se stal jedním z hlavních zdrojů legitimity jeho vlády od roku 1992. Bylo důsledkem umrtvení české společnosti v sedmdesátých a v osmdesátých letech, že antikomunismus jako zdroj legitimity působil efektivně snad až do roku 1997, nejdéle ve středoevropských postkomunistických zemích. Klaus byl ochoten obětovat své racionální principy populistickým náladám, protože věděl, že prvotní je získat moc: tomu ustoupilo všechno ostatní do pozadí. Zdrojem voličské legitimity se tedy v první polovině devadesátých let stal v Československu populismus. Klaus se přitom dostal do velmi výhodné situace, kdy v českém kontextu určoval právě on sám, co je pravicovost a kdo je komunista.

Klaus sám zpočátku neprosazoval lustrační zákon, avšak po jeho přijetí ho pochválil a začal ho posléze realizovat. Opustil principy reformy státní správy ve prospěch získání moci. Nebylo možno kritizovat lustrační zákon a poukazovat na to, že jeho aplikace dlouhodoběji vážně poškodí státní správu. Nikdo tomu nevěřil a nikdo tomu nerozuměl. Nebylo možno přesvědčit místní obyvatelstvo, že nejlepším způsobem privatizace je dát českým podnikům zahraniční majitele a získat pro ně zahraniční modernizační investice. Lidé nevěřili, že jsou podniky v tak špatném stavu a obávali se hospodářské závislosti na zahraničí. Zdrojem legitimity Klausovy vlády byl od samého počátku i nacionalismus, snaha ochraňovat české národní zájmy. Nacionalismu začala Klausova ODS využívat koncem devadesátých let, kdy přišla o loajalitu většinové české společnosti, jako legitimizačního prostředku stále silněji.

Klausův populismus bylo možno odvodit od principu vyrovnání s minulostí. Svou legitimitu založil Klaus jednak na plošném účtování s pracovníky ve státní správě (lustrace) - ignoroval hlasy lidí kolem Občanského hnutí, kteří chtěli trestat na základě individuální odpovědnosti - a pak na požadavku rychlé ekonomické reformy, která byla odmítnutím plánovacího systému a plánované ekonomiky. Klaus společnosti slíbil, že rychle zbohatne. Jeho heslem bylo Svoboda a prosperita. Přitom bylo využíváno atavistického, antikomunistického strachu v české společnosti, že by se snad bývalý režim mohl vrátit, kdyby nedošlo k rozčlenění státní ekonomiky rychle a nenávratně. Tento atavistický antikomunismus byl uměle rozdmýcháván, proklausovskými sdělovacími prostředky. Česká média měla komplex viny, že kolaborovala s komunistickým režimem, a tak drtivou většinou nejméně po celou první polovinu devadesátých let Klause nekriticky podporovala.

Veřejnost očekávala po revoluci rychlé změny. Avšak to nebylo možné, neboť legislativní procesy jsou zdlouhavé. Občané měli pocit, že sice údajně vznikl nový režim, ale pořád se nic neměnilo. Právě proto začal Klaus jako zdroje legitimity své vlády využívat antikomunismu. Dočasně tomuto nástroji legitimity podlehl v létě roku 1990 i Václav Havel, který tehdy věřil, že v demokracii musí politik "držet ucho na tepu lidu" a plnit jeho objednávku. Legitimita v normální demokratické politice je důsledkem integrace zájmů a kompromisů, dosažených mezi nimi. Po pádu komunismu v Československu však žádné artikulované politické zájmy neexistovaly: stejně jako před revolucí vládla pouze ideologie, po revoluci se stalo zdrojem legitimity popírání předchozí ideologie.

Základními zdroji legitimity Klausova režimu v letech 1992 - 1997 bylo na základě antikomunismu rozhodnutí

1. provést plošně antikomunistické čistky ve státní správě,
2. rozdělit Československo ("se Slováky se nebudeme bavit, budou nás zdržovat, jsou to primitivové a komunisti"). I rozčlenění Československa se stalo součástí "vyrovnávání s minulostí": proti "konzervativci" Klausovi byl postaven exkomunista Mečiar.
3. Klaus se postavil proti vstupu zahraničního kapitálu. Z nacionalistických důvodů Václav Klaus také odmítal jednat se sudetskými Němci.
4. Posledním, základním sloupem legitimity Klausovy vlády bylo nacionalistické odmítání středoevropské, visegrádské Spolupráce. Klaus nemohl EU odmítnout, avšak mohl tvořit vnitřní bariéry tak, aby sama Evropská unie s přijetím ČR nespěchala.

Významným zdrojem legitimity po pádu komunismu v Československu byla pro silného vůdce typu Václava Klause všeobecná nejistota občanů, kteří byli vrženi do nové situace, v níž se nevyznali. Není tedy náhodou, že se v Polsku po pádu komunismu prosadil Lech Walesa, na Slovensku Vladimír Mečiar a v České republice Klaus, Miloševič v Srbsku. Byly to podobné typy lidí, jejichž legitimita spočívala v tom, že lidé se ve své nejistotě upnuli na politiky, které považovali za silné osobnosti, jimž odevzdali svou vůli.

Tímto způsobem Klaus získal podporu a loajalitu přibližně třiceti procent národa, což k vládnutí stačilo: ostatní vrstvy společnosti nebylo možno integrovat v důsledku rozdrobenosti. Klausovi se podařilo přesvědčit značnou část společnosti, že je ztělesněním postkomunistické transformace. Nelze říci, že by Klaus býval národu tato témata vnucoval, aniž by o nich byl vnitřně přesvědčen. Byl produktem stejného normalizačního étosu jako většina české společnosti a jeho autentické názory s postoji české společnosti plně rezonovaly. Klaus odmítal "elitářství", totiž určitý intelektuální politický program, o jehož užitečnosti pro svou zemi by byl přesvědčen a který by národu vysvětloval a o němž by národ přesvědčoval. Klaus byl a je přesvědčen, že zdrojem politikovy demokratické legitimity musí být to, co si přeje národ.

Rozklad legitimity založené na ideologii

Až v roce 1997 přestal platit hlavní zdroj Klausovy politické legitimity, když Klausova vláda přiznala, že byly hospodářské změny provedeny nekompetentně a Klaus musel otevřeně připustit, že se jeho reformy dostaly do úzkých. To vedlo k přerozdělení legitimity na české politické scéně a k těsnému vítězství sociálních demokratů ve volbách v červnu 1998.

Zajímavé je, jak neobyčejně úspěšné bylo Klausovo získávání politické legitimity až do roku 1996. Na základě výše analyzovaných několika populistických zásad, které Klaus praktikoval, projevovala česká společnost velkou míru spokojenosti. Když se provalilo, že Klausova reforma nebyla úspěšná a že legitimita, kterou Klaus u občanů získával, byla založena na vodě, došlo k radikálnímu zlomu a ke kocovině^[2]: Do poloviny roku 1996 bylo s vnitropolitickým a ekonomickým vývojem ČR spokojeno nad čtyřicet a nad třicet procent voličů (47 a 36 procent v července 1996);v červenci 1997 to bylo jen dvanáct a osm procent voličů. Tato čísla se od té doby zlepšila, nikoliv však výrazně. Podle průzkumu IVVM z října 2000 je v ČR s politickým vývojem dnes spokojeno 30 procent lidí, nespokojeno 66 procent.

Vakuum: Po Klausově pádu se hlavním zdrojem legitimity stala zástupná témata

V důsledku velmi těsného volebního vítězství nad občanskými demokraty v červnu 1998 a v důsledku politické tvrdohlavosti Jana Rumla, tehdejšího vedoucího představitele Unie svobody, menší pravicové strany, odštěpené z ODS, která odmítla utvořit koalici se sociálními i s občanskými demokraty, se někdejší volební soupeři ODS a sociální demokracie dohodli a utvořili v podstatě koaliční vládu, kdy vládnou sociální demokraté se souhlasem ODS.

Pro mnohá média, dlouhodobě nakloněná Unii svobody, vytvoření tohoto politického kompromisu bylo zklamáním, stejně tak i pro mnohé příslušníky české společnosti, kteří nebyli ochotni připustit, že základem věcné a konstruktivní politické práce je kompromis mezi politickými stranami. Opoziční smlouva dokázala české společnosti nabídnout kompromis mezi dvěma diametrálně odlišnými a silnými politickými proudy. Vzniklo však nebezpečí mafiánství: mnozí čeští občané jsou v deziluzi, že nejvýznamnější mocenské pozice si obsadili příslušníci dvou vládnoucích, smluvněopozičních politických stran a nikdo jiný si ani neškrtne.

Frustrace občanů z opoziční smlouvy a okrajová role intelektuálů

Po krajských volbách a volbách do Senátu v listopadu 2000 se zdá, že občanská frustrace ze zakonzervovanosti české politické scény v důsledku opoziční smlouvy vedla k tomu, že se voliči rozhodli poskytnout podporu Čtyřkoalici. Potíž je, že Čtyřkoalice sice dobře zvládla umění, jak manipulovat občany prostřednictvím spolupráce se sdělovacími prostředky, nemá však odborné zázemí - nebyla dosud schopna utvořit ani tak nedokonalou stínovou vládu jakou utvořila ODS. Politologicky se Čtyřkoalice nedá nikam zařadit: stejným heslem dokáže získat loajalitu pravicového i levicového voliče. Sdělovací prostředky nekritizují to, že Čtyřkoalice nemá žádné politické odborníky - uzavřely s ní neformální spiklenecké srozumění.

Za posledního přibližně půldruhého roku hrály jen okrajovou roli různé iniciativy českých intelektuálů, kteří většinou postrádají schopnost reflexe společenské situace a profilovali se nikoliv jako vzdělanci, kteří rozumějí tomu, čím národ nejvíc žije, ale jako úzká zájmová skupina. V důsledku výrazné démotizace společnosti zejména po roce 1989 neberou dnes čeští občané intelektuály vážně. Společnost je nepovažuje za relevantní také proto, že se četní intelektuálové (především novináři mezi nimi; společnost vnímá hlas intelektuálů hlavně prostřednictvím médií) odepsali nejprve kolaborací s komunismem a pak nekritickou podporou Václava Klause v první polovině devadesátých let.

Vzniká i v ČR ekonomicko-administrativní pragmatismus?

I vládnoucí ČSSD se však snažila využívat populistické argumentace jako zdroje politické legitimity. Ostře kritizuje celou historii klausovské privatizace pod heslem: "Byli to zloději, všechno bylo rozkradeno." ČSSD nastoupila k moci s programem Čisté ruce, avšak posléze zjistila, že neexistují dostatečná právní ustanovení, která by bylo možno aplikovat zpětně. Ukazuje se totiž, že velká většina ekonomických operací, provedených v Československu / v České republice do roku 1998, které by ze západního hlediska byly trestné, je v důsledku špatných zákonů prakticky nepostižitelná. Dodnes neexistuje efektivní aparát (finanční policie, finanční prokuratura), který by umožnil ekonomické neregulérnosti z první poloviny devadesátých let trestat.

Kdyby vládní hospodářská politika selhala a došlo k ekonomickému propadu, hrozí nebezpečí, že by se to stalo zdrojem politické legitimity KSČM, která se pomalu - s vymíráním své předlistopadové členské základny - začíná proměňovat v radikální postkomunistickou socialistickou stranu. Vysoká nezaměstnanost v některých oblastech by pravděpodobně vedla k sociálním nepokojům a k politické nestabilitě.

Snaha manipulovat sdělovací prostředky

Zahraničněpolitická témata

Závěrem

Senátní volby v listopadu 2000 však bohužel ukázaly^[6], že se česká společnost zatím ještě zřejmě nevydá cestou moderní politické racionality, kdy by převládla měřítka administrativní a manažerské efektivnosti jako zdroj politické legitimity. Cituji Pecinu a Kotrbu podrobněji:

"Ve volbách získali nejvíc ti, kdo uměli využít manipulace sdělovacích prostředků: přitom znovu nejvýrazněji rozhodovaly nevěcné až sentimentální ohledy: např. truc proti opoziční smlouvě a "nespravedlivé" osočování (Zieleniec), ublížená póza (Rögnerová), osobní handicap vystavovaný na odiv (Filipiová).

Výsledkem spojeného působení těchto dvou jevů byl známý proces virtualizace politiky: obsah se vytratil ve prospěch mediálních her s vlastními (virtuálními) pseudoobsahy. Tím se politika vyprazdňuje, odcizuje a dále zesiluje společenskou frustraci. Ta se pak projevuje nízkou volební účastí a nahodilostí chování stále větší části voličů. Politické programy - konceptualismus v politice, inteligence a logika řízení státu - ustupují do pozadí, vytěsňovány jakousi bizarní celostátní telenovelou...

Silněji než v předchozích volbách se projevily regionální rozdíly: v oblastech s tíživými ekonomickými problémy se uplatnily preference na základě sociální stratifikace obyvatelstva, bohatší regiony si dopřály luxus sentimentální volby.

Pro další vývoj charakteru české politiky vyplývá ze včerejších voleb několik důležitých závěrů: 1. ODS a ČSSD doplatily na podceňování práce s voliči, doplatily na opoziční smlouvu a budou se muset jejího mediálního břemene zbavit 2. vypukne nová a daleko tvrdší bitva o média, zejména veřejnoprávní, 3. klíč k voličově duši bude hledán ve stále dětinštějších stimulech - existuje důvod k obavě, že "roztomilý" medvídek koala je intelektuálním veledílem proti tomu, co nás čeká v budoucnu (dudlík, chrastítko apod.). "