Co je nového v České republice

Na tom, že se zrodila "žurnalistická kauza" (byť na několik málo dnů), se nepochybně podepsala masivní sebereklama pořadu [Klekánice], domácí mediální zvyklosti i absence loajality některých pracovníků a spolupracovníků ČT, dávajících přednost vlastnímu zviditelnění před zájmem instituce, v níž pracují (jev v médiích vyspělé Evropy dosti nepředstavitelný). To považuji za poučení pro řízení České televize.

Jak produkční Klekánice Lenka Poláková, tak reportér Jiří Ovečka se proti obvinění z neloajality rezolutně ohradili. Na jejich stranu se přidal i M. Mareš, který Britským listům řekl, že on v žádném případě takové jednání za neloajální nepovažuje a domnívá se, že autoři pořadu pouze oprávněně hájili svou práci. "Loajalita k České televizi jako k instituci není totéž co loajalita k jejímu řediteli," řekl Mareš.

M. Mareš se zároveň distancoval od způsobu, jak deník Blesk intepretoval jeho kritický výrok o Janě Dědečkové. Uvedl, že v době rozhovoru s redaktory Blesku neměl o případu téměř žádné informace a Blesk jeho vyjádření, které se vztahovalo ne k samotnému rozsudku, ale k možným mediálním důsledkům aféry, použil neadekvátně a vytrhl je z kontextu.

Poznámka JČ: Soudě podle zvyklostí v jiných zemích, veřejnoprávní televize by byla na takový pořad, jaký vyrobilo ostravské studio ČT o Sazce, velmi hrdá a před jeho vysíláním by mu udělala velkou reklamu. Takové výjimečné pořady mívají například v seriózních britských novinách předem velké inzeráty, aby byla veřejnost upozorněna, kdy se zásadní pořad bude vysílat. Je tedy poněkud podivné, hovoří-li Dušan Chmelíček vlastně kriticky o "masivní sebereklamě" pořadu Klekánice. Jeho úvahy o absenci loajality některých televizních pracovníků jsou také podivné a svědčí o tom, že představy příslušníků interní kultury ČT o tom, co je loajalita, jaksi zastiňují požadavek profesionality. Loajálním jednáním vedení televize by bylo v tomto případě udělat před vysíláním pořadu Klekánice o Sazce v jiných sdělovacích prostředcích obrovskou reklamu. Ředitel ČT by měl být na tento pořad hrdý.

Poznámka JČ: Avšak Dušan Chmelíček na tuto televizní konferenci v Kongresovém centru v Praze i na páteční večerní setkání tamtéž jmenovitě pozval Jana Čulíka, šéfredaktora Britských listů: a ten se obou akcí zúčastní. Jan Čulík byl také před časem jmenovitě požádán vedením České televize o příspěvek o zpravodajství ČT pro sborník ČT: věc veřejná, který vyjde při příležitosti této konference v pátek 24. listopadu knižně i na internetu (příspěvek Jana Čulíka pro tento sborník budeme také zítra zvlášť publikovat v Britských listech). Nynější odepření akreditace pro Britské listy činiteli České televize, stejně jako to, že ČT zásadně Britským listům neposílá své tiskové zprávy, se zdá být nepochopitelnou nekompetentností, která snad pramení z nižších, asi nepříliš pluralitně smýšlejících či zrovna přemýšlivých zaměstnaneckých kruhů v České televizi. Škoda, že se ČT takto zbytečně, dětinsky kompromituje.

Ad http://www.britskelisty.cz/0011/20001121k.html - o zdravotnictví:- Z doslechu (včerejší satelitní vysílání BBC Radio 4 ), v parafrázi:- "V současné době v Británii se sotva každému druhému zájemci podaří dosáhnout audience u rodinného lékaře do 48 hodin." Británie totiž nemá dostatek lékařů:- http://www.bbc.co.uk/watchdog/reports/health/hcmissing.shtml.Tak se těšte, milí nedoplacení (!) a u nás nadbyteční (??) čeští lékaři, až ČR vstoupí do Evropské unie. Pak nebudete muset žádat o pracovní povolení - jen abyste si z těch mizerných platů ušetřili aspoň na ten autobus do Londýna. Nejlépe začnete šetřit po halířích už teď. VP

Poznámka JČ: Jak jsme psali v BL na tomto místě (http://www.britskelisty.cz/0007/20000713d.html), čeští lékaři mohou pracovat za daleko vyšší plat než v ČR v Británii už nyní. ("Plat se službami se pohybuje v rozmezí 22 000-28 000 liber ročně netto. Horní věková hranice asi neexistuje. Jsou tady lékaři z Egypta, kterým je okolo 40 let, mně osobně je 29 let.")

The Alfred Friendly Press Fellowships
2000 L Street, NW
Suite 200
Washington, D.C. 20036-4997 USA
Tel: 202.416.1691
Fax: 202.416.1695
E-mail: afpf@aol.com

The Fellowship Program offers ten fellowships annually to various print journalists from developing and transitional countries around the world with an emerging free press. The program has three primary objectives:

1) Provide the Fellow with experience in reporting, writing, and editing that will enhance future professional performance;

2) Enable the Fellow to gain a practical understanding of the function and significance of the free press in American society; and

3) Foster continuing ties between free press institutions and journalists in the United States and their counterparts in other countries.

Application deadline: February 1 to be considered for the program beginning in June of that year. Fellows spend five months working at a United States print media organisation and they attend three journalism seminars.

Pane Čulíku,

jak coby literární vědec vysvětlujete, že fejetony L. Vaculíka jsou známější než fejetony J. Hutky? Četla jsem si na webu Hutkovy věci a připadají mi lepší. Začne psát o banalitě a vyvine se mu z toho nadčasové podobenství. To u Vaculíka není. Četl jste Popravu květinky? Myslím, že vypovídá o podstatě normalizace lépe než deset sociologických studií. - Když jsem teď jela tramvají, bavily se za mnou dvě matróny: "Byl disident, a pořád z toho žije. Hajzl."

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Poznámka:Případem "aktivistky, která filmovala", je případ americké studentky Sylvie Yolandy Machové, jejíž drastické svědectví naleznete v českém překladu na tomto místě.

Anglický originál výše uvedeného dopisu poslanců Evropského parlamentu Václavu Havlovi naleznete na adrese http://prague.indymedia.org/display.php3?article_id=2818.

Jak získávají politické strany v českém prostředí od pádu komunismu volební legitimitu?^[1]

Sestavil Jan Čulík na základě diskusí s pozorovateli v ČR

Srovnání: Maďarsko, Polsko - a Česká republika?

Stejně jako ve všech ostatních středoevropských postkomunistických zemích, i v Polsku byl začátkem devadesátých let zdrojem politické legitimity ideologický antikomunismus a zejména věhlasná pověst odborového hnutí Solidarita. Relativně pozitivní pověst však měli v Polsku i reformní komunisté. Během devadesátých let docházelo v Polsku při volební podpoře k oscilaci mezi hnutím Solidarita a jeho stoupenci na jedné straně a technokratickými postkomunisty na druhé straně. Stoupenci Solidarity však prohráli volby a museli předat vládu postkomunistům už v roce 1993 (už tehdy Poláci zažili, že odchod antikomunistické politické strany z vlády neznamená návrat komunismu; Čechům se obdobné zkušenosti, a to ještě jen částečné, dostalo teprve v roce 1998!). Sice se v Polsku stoupencům Solidarity podařilo zvítězit ve volbách znovu v roce 1997, avšak jejich popularita je v současnosti malá a v nadcházejících volbách v roce 2001 se očekává výrazné vítězství postkomunistické SLD. Legendární předák odborového hnutí Solidarita Lech Walesa prohrál v prezidentských volbách už roku 1995 a jeho pokus kandidovat na prezidentský úřad znovu v roce 2000 skončil fiaskem. Tak "slavné bojové tradice" hnutí Solidarita, vzpomínky na stávky v roce 1980 či výrazná, národní, antikomunistická role katolické církve v Polsku relativně rychle ztratily přitažlivost jako zdroj politické legitimity. Jak konstatuje profesor George Blazyca z Paisley University ve Skotsku, nejvýraznější změnou v Polsku za poslední léta je to, že se tam zdrojem politické legitimity stalo především vědomí, že "by politik měl být schopen dělat svou práci relativně efektivně a bez příliš flagrantní korupce". Lze tedy říci, že politická legitimita, která začala vznikat v Polsku už před polovinou devadesátých let, má ekonomicko-administrativní charakter.

Podobná je situace i v Maďarsku, kde to byli právě reformní komunisté, kteří jako první už za komunismu začali provádět radikální hospodářskou reformu. I v Maďarsku bylo politické vítězství pravice po pádu komunismu jen krátkodobé, už v roce 1994 zaznamenali maďarští socialisté velké vítězství ve všeobecných volbách (získali 209 z 386 křesel). Ani v Maďarsku to neznamenalo (jak to tehdy interpretovali čeští političtí komentátoři, "návrat ke komunismu"): Socialistickému premiéru Gyulovi Hornovi se podařilo výrazně oživit ekonomiku a připravit zemi na vstup do NATO a Evropské unie.V roce 1998 byli sice maďarští socialisté poraženi stranou FIDESZ, která posléze vytvořila pravicovou vládní koalici, avšak zdrojem politické legitimity nebyl návrat k ideologickému antikomunismu, avšak také pragmatické vědomí hospodářské a administrativní efektivnosti a nezkorumpovanosti. Na rozdíl od Polska zůstává však v  maďarském povědomí do určité míry stále živá traumatická porážka revoluce z roku 1956 (zahynuly v ní tehdy asi 3000 lidí a mnoho dalších lidí bylo pak pronásledováno), takže nejmladší politikové, třicátníci z dnešního liberálně konzervativního seskupení mladých demokratů mohou v úsilí získávat voličskou loajalitu stále do určité míry argumentovat antikomunismem jako zdrojem legitimity: mohou zdůrazňovat, že na rozdíl od starší generace postkomunistů mají oni politicky a eticky čistý štít.

Brzký posun k relativně "západním" zdrojům politické legitimity v Polsku a v Maďarsku byl bezpochyby způsoben existencí silného proudu pragmatického, liberálního, reformního komunismu v posledních letech existence sovětského bloku. Tak výraz "komunista" nevyvolával v obyvatelstvu tak černou nenávist a nemohl se dlouhodoběji stát nástrojem ideologické manipulace, jako tomu bylo v České republice, kde byl vývoj v devadesátých letech podstatně složitější než v Polsku a v Maďarsku. Zajímavým tématem k diskusi by mohla být otázka, zda rychlý vznik ekonomické a administrativní efektivity jako zdroj politické legitimity v těchto zemích je důvodem, proč se sdělovací prostředky v České republice, která dosud zápasí se silnou ideologizací politiky, vývojem v Maďarsku a v Polsku skoro vůbec nezabývají.

Česká republika v devadesátých letech - "kletba Pražského jara

Z důvodů, které dosud nebyly dostatečně prozkoumány (historie Československa v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století není zrovna obdobím, o němž by se chtělo Čechům zahajovat kritickou veřejnou debatu) se český a slovenský národ ničivému normalizačnímu způsobu života po invazi přizpůsobil. I když mnozí formálně nadávali na komunisty, celkově se lidem, kteří se režimu neprotivili a účastnili se povinných rituálů, jimiž se vyjadřovala povolnost a loajalita režimu, v  normalizačním bezčasí žilo dobře. Režim po nich sice požadoval, aby se vzdali odvahy, individuality, dospělosti, schopnosti diskutovat a dospívat k vlastním, samostatným životním postojům, zajistil jim však existenční jistoty a relativně vysokou, stabilní a  trvalou životní úroveň.

V zavedenějších demokratických společnostech určuje jejich základní civilizační hodnoty otevřená a kritická veřejná debata, v níž hrají anebo v níž donedávna alespoň hráli dosti významné slovo samostatně a kriticky uvažující intelektuálové. Husákovskému normalizačnímu režimu se však podařilo československé intelektuály od většinové společnosti izolovat a uzavřít v ghettu. Veřejná diskuse nebyla možná: veřejný diskurs umrtvil hysterický a agresivní jazyk ideologické propagandy. Tělu národa byla odříznuta jeho intelektuální hlava: bezhlavé tělo většinové společnosti slepě odkráčelo nazdařbůh směrem k bezmyšlenkovité podřízenosti a konzumerismu.

Hodnoty, které legitimovaly husákovské normalizační dvacetiletí, vtiskly české společnosti nesmazatelný ráz. Nejcharakterističtějším rysem normalizačního přežívání v Československu, bylo, že mnoho lidí přijalo postavení nesvéprávného jedince, vlastně dítěte: občané se vzdali práva na samostatné politické i lidské vystupování a myšlení. Charakteristickým rysem normalizačního období byl paradoxně důraz na kolektivismus, ale v jeho rámci na individuální, soukromý prospěch. Ten, kdo měl v normalizační společnosti přežít, musel dodržovat a podporovat celou řadu vnějších rituálních kolektivistických rysů. Choval-li se formálně tak, jak od to od něho většinová společnost vyžadovala, mohl ekonomicky zabezpečit vlastní osobu i soukromou rodinu. Formálním dodržováním kolektivistických norem tak občané dospívali k individuálnímu prospěchu. Ten, kdo se pokusil formální kolektivistické normy zpochybnit či narušit, byl nepřítelem, protože mohl ohrozit individuální prospěch občanů, v normalizačním období jedinou oblast individuální osobní realizace.

Navzdory zjevným a radikálním změnám ve struktuře sovětského impéria nejméně od poloviny osmdesátých let s pádem komunismu, ale ani s jeho případnou liberální modifikací většina československého obyvatelstva až do poslední chvíle nepočítala a rozklad komunistického impéria ji nepříjemně překvapil. Překvapena pádem komunismu byla i malá česká disidentská komunita, která se v izolaci od většinové české společnosti snažila za komunismu bránit demokratické principy a lidská práva a nabízet vládnoucí moci dialog o těchto tématech.

Režim vzniklý v Československu po pádu komunismu, načas vytvořil dojem, že má mnoho společného se západními hodnotami a že jejich nositelé jsou v československém prostředí právě disidenti, mnozí z nichž po revoluci krátkodobě stanuli v čele české společnosti. Jenže se vbrzku ukázalo, že tomu tak není: ani čeští humanističtí disidenti nemohli mít zkušenosti zavedenější demokratické společnosti, nemohli například vědět, jak funguje v otevřené společnosti ekonomika; to nevěděl v Čechách nikdo. Nový politický prostor byl disidentům neznámý a rychle v něm ztratili orientaci. Pro většinovou společnost, navyklou způsobům života z husákovského komunismu, byli disidenti svým "nepraktickým hrdinstvím" a svou pýchou na ně po pádu komunismu, i svými chybami v nově vzniklém prostředí brzo nepřijatelní. Pokud se převládajícímu étosu normalizační společnosti rychle nepřizpůsobili, (povinností bylo přijmout ideologický antikomunismus), museli odejít. Krátkodobá legitimita nového režimu, založená na lidských právech, svobodě a demokracii, skončila.

Citlivý populismus Václava Klause

Klausovi odpůrci v Občanském hnutí měli představu o tom, co česká společnost potřebuje (pevný, vymahatelný právní řád a efektivní státní správu) a snažili se ji o tom při veřejných debatách přesvědčovat. V zavedenějších západních demokraciích bývají programové vize představitelů politických stan zdrojem jejich politické legitimity: společnost však musí být schopna alespoň minimální úrovně politického diskursu, v jehož rámci politikové svým společnostem svou vizi komunikují. Česká společnost a české sdělovací prostředky naproti tomu neměly začátkem devadesátých let schopnost racionální veřejné diskuse, kromě toho Občanské hnutí nekomunikovalo své představy o uspořádání společnosti zrovna efektivně.

Naproti tomu se Václav Klaus rozhodl stát se přímou rezonanční odrazovou deskou lidových nálad: lidi nechtěl o ničem přesvědčovat a začal prosazovat ve své politice to, o čem věděl, že v dané situaci sami chtějí. Zdrojem legitimity vládní koalice ODS od roku 1992 se stalo několik základních populistických předsudků.

Klaus nebyl antikomunista, ale jakmile zjistil, že veřejnost potřebuje v prvních letech po pádu komunismu reagovat na dvacet let vlastní absence odporu proti komunistickému režimu právě "kopáním do komunistické mrtvoly", vsadil na antikomunismus. Ten se stal jedním z hlavních zdrojů legitimity jeho vlády od roku 1992. Bylo důsledkem umrtvení české společnosti v sedmdesátých a v osmdesátých letech, že antikomunismus jako zdroj legitimity působil efektivně snad až do roku 1997, nejdéle ve středoevropských postkomunistických zemích. Klaus byl ochoten obětovat své racionální principy populistickým náladám, protože věděl, že prvotní je získat moc: tomu ustoupilo všechno ostatní do pozadí. Zdrojem voličské legitimity se tedy v první polovině devadesátých let stal v Československu populismus. Klaus se přitom dostal do velmi výhodné situace, kdy v českém kontextu určoval právě on sám, co je pravicovost a kdo je komunista.

Klaus sám zpočátku neprosazoval lustrační zákon, avšak po jeho přijetí ho pochválil a začal ho posléze realizovat. Opustil principy reformy státní správy ve prospěch získání moci. Nebylo možno kritizovat lustrační zákon a poukazovat na to, že jeho aplikace dlouhodoběji vážně poškodí státní správu. Nikdo tomu nevěřil a nikdo tomu nerozuměl. Nebylo možno přesvědčit místní obyvatelstvo, že nejlepším způsobem privatizace je dát českým podnikům zahraniční majitele a získat pro ně zahraniční modernizační investice. Lidé nevěřili, že jsou podniky v tak špatném stavu a obávali se hospodářské závislosti na zahraničí. Zdrojem legitimity Klausovy vlády byl od samého počátku i nacionalismus, snaha ochraňovat české národní zájmy. Nacionalismu začala Klausova ODS využívat koncem devadesátých let, kdy přišla o loajalitu většinové české společnosti, jako legitimizačního prostředku stále silněji.

Klausův populismus bylo možno odvodit od principu vyrovnání s minulostí. Svou legitimitu založil Klaus jednak na plošném účtování s pracovníky ve státní správě (lustrace) - ignoroval hlasy lidí kolem Občanského hnutí, kteří chtěli trestat na základě individuální odpovědnosti - a pak na požadavku rychlé ekonomické reformy, která byla odmítnutím plánovacího systému a plánované ekonomiky. Klaus společnosti slíbil, že rychle zbohatne. Jeho heslem bylo Svoboda a prosperita. Přitom bylo využíváno atavistického, antikomunistického strachu v české společnosti, že by se snad bývalý režim mohl vrátit, kdyby nedošlo k rozčlenění státní ekonomiky rychle a nenávratně. Tento atavistický antikomunismus byl uměle rozdmýcháván, proklausovskými sdělovacími prostředky. Česká média měla komplex viny, že kolaborovala s komunistickým režimem, a tak drtivou většinou nejméně po celou první polovinu devadesátých let Klause nekriticky podporovala.

Veřejnost očekávala po revoluci rychlé změny. Avšak to nebylo možné, neboť legislativní procesy jsou zdlouhavé. Občané měli pocit, že sice údajně vznikl nový režim, ale pořád se nic neměnilo. Právě proto začal Klaus jako zdroje legitimity své vlády využívat antikomunismu. Dočasně tomuto nástroji legitimity podlehl v létě roku 1990 i Václav Havel, který tehdy věřil, že v demokracii musí politik "držet ucho na tepu lidu" a plnit jeho objednávku. Legitimita v normální demokratické politice je důsledkem integrace zájmů a kompromisů, dosažených mezi nimi. Po pádu komunismu v Československu však žádné artikulované politické zájmy neexistovaly: stejně jako před revolucí vládla pouze ideologie, po revoluci se stalo zdrojem legitimity popírání předchozí ideologie.

Základními zdroji legitimity Klausova režimu v letech 1992 - 1997 bylo na základě antikomunismu rozhodnutí

1. provést plošně antikomunistické čistky ve státní správě,
2. rozdělit Československo ("se Slováky se nebudeme bavit, budou nás zdržovat, jsou to primitivové a komunisti"). I rozčlenění Československa se stalo součástí "vyrovnávání s minulostí": proti "konzervativci" Klausovi byl postaven exkomunista Mečiar.
3. Klaus se postavil proti vstupu zahraničního kapitálu. Z nacionalistických důvodů Václav Klaus také odmítal jednat se sudetskými Němci.
4. Posledním, základním sloupem legitimity Klausovy vlády bylo nacionalistické odmítání středoevropské, visegrádské Spolupráce. Klaus nemohl EU odmítnout, avšak mohl tvořit vnitřní bariéry tak, aby sama Evropská unie s přijetím ČR nespěchala.

Významným zdrojem legitimity po pádu komunismu v Československu byla pro silného vůdce typu Václava Klause všeobecná nejistota občanů, kteří byli vrženi do nové situace, v níž se nevyznali. Není tedy náhodou, že se v Polsku po pádu komunismu prosadil Lech Walesa, na Slovensku Vladimír Mečiar a v České republice Klaus, Miloševič v Srbsku. Byly to podobné typy lidí, jejichž legitimita spočívala v tom, že lidé se ve své nejistotě upnuli na politiky, které považovali za silné osobnosti, jimž odevzdali svou vůli.

Tímto způsobem Klaus získal podporu a loajalitu přibližně třiceti procent národa, což k vládnutí stačilo: ostatní vrstvy společnosti nebylo možno integrovat v důsledku rozdrobenosti. Klausovi se podařilo přesvědčit značnou část společnosti, že je ztělesněním postkomunistické transformace. Nelze říci, že by Klaus býval národu tato témata vnucoval, aniž by o nich byl vnitřně přesvědčen. Byl produktem stejného normalizačního étosu jako většina české společnosti a jeho autentické názory s postoji české společnosti plně rezonovaly. Klaus odmítal "elitářství", totiž určitý intelektuální politický program, o jehož užitečnosti pro svou zemi by byl přesvědčen a který by národu vysvětloval a o němž by národ přesvědčoval. Klaus byl a je přesvědčen, že zdrojem politikovy demokratické legitimity musí být to, co si přeje národ.

Rozklad legitimity založené na ideologii

Až v roce 1997 přestal platit hlavní zdroj Klausovy politické legitimity, když Klausova vláda přiznala, že byly hospodářské změny provedeny nekompetentně a Klaus musel otevřeně připustit, že se jeho reformy dostaly do úzkých. To vedlo k přerozdělení legitimity na české politické scéně a k těsnému vítězství sociálních demokratů ve volbách v červnu 1998.

Zajímavé je, jak neobyčejně úspěšné bylo Klausovo získávání politické legitimity až do roku 1996. Na základě výše analyzovaných několika populistických zásad, které Klaus praktikoval, projevovala česká společnost velkou míru spokojenosti. Když se provalilo, že Klausova reforma nebyla úspěšná a že legitimita, kterou Klaus u občanů získával, byla založena na vodě, došlo k radikálnímu zlomu a ke kocovině^[2]: Do poloviny roku 1996 bylo s vnitropolitickým a ekonomickým vývojem ČR spokojeno nad čtyřicet a nad třicet procent voličů (47 a 36 procent v července 1996);v červenci 1997 to bylo jen dvanáct a osm procent voličů. Tato čísla se od té doby zlepšila, nikoliv však výrazně. Podle průzkumu IVVM z října 2000 je v ČR s politickým vývojem dnes spokojeno 30 procent lidí, nespokojeno 66 procent.

Vakuum: Po Klausově pádu se hlavním zdrojem legitimity stala zástupná témata

V důsledku velmi těsného volebního vítězství nad občanskými demokraty v červnu 1998 a v důsledku politické tvrdohlavosti Jana Rumla, tehdejšího vedoucího představitele Unie svobody, menší pravicové strany, odštěpené z ODS, která odmítla utvořit koalici se sociálními i s občanskými demokraty, se někdejší volební soupeři ODS a sociální demokracie dohodli a utvořili v podstatě koaliční vládu, kdy vládnou sociální demokraté se souhlasem ODS.

Pro mnohá média, dlouhodobě nakloněná Unii svobody, vytvoření tohoto politického kompromisu bylo zklamáním, stejně tak i pro mnohé příslušníky české společnosti, kteří nebyli ochotni připustit, že základem věcné a konstruktivní politické práce je kompromis mezi politickými stranami. Opoziční smlouva dokázala české společnosti nabídnout kompromis mezi dvěma diametrálně odlišnými a silnými politickými proudy. Vzniklo však nebezpečí mafiánství: mnozí čeští občané jsou v deziluzi, že nejvýznamnější mocenské pozice si obsadili příslušníci dvou vládnoucích, smluvněopozičních politických stran a nikdo jiný si ani neškrtne.

Frustrace občanů z opoziční smlouvy a okrajová role intelektuálů

Po krajských volbách a volbách do Senátu v listopadu 2000 se zdá, že občanská frustrace ze zakonzervovanosti české politické scény v důsledku opoziční smlouvy vedla k tomu, že se voliči rozhodli poskytnout podporu Čtyřkoalici. Potíž je, že Čtyřkoalice sice dobře zvládla umění, jak manipulovat občany prostřednictvím spolupráce se sdělovacími prostředky, nemá však odborné zázemí - nebyla dosud schopna utvořit ani tak nedokonalou stínovou vládu jakou utvořila ODS. Politologicky se Čtyřkoalice nedá nikam zařadit: stejným heslem dokáže získat loajalitu pravicového i levicového voliče. Sdělovací prostředky nekritizují to, že Čtyřkoalice nemá žádné politické odborníky - uzavřely s ní neformální spiklenecké srozumění.

Za posledního přibližně půldruhého roku hrály jen okrajovou roli různé iniciativy českých intelektuálů, kteří většinou postrádají schopnost reflexe společenské situace a profilovali se nikoliv jako vzdělanci, kteří rozumějí tomu, čím národ nejvíc žije, ale jako úzká zájmová skupina. V důsledku výrazné démotizace společnosti zejména po roce 1989 neberou dnes čeští občané intelektuály vážně. Společnost je nepovažuje za relevantní také proto, že se četní intelektuálové (především novináři mezi nimi; společnost vnímá hlas intelektuálů hlavně prostřednictvím médií) odepsali nejprve kolaborací s komunismem a pak nekritickou podporou Václava Klause v první polovině devadesátých let.

Vzniká i v ČR ekonomicko-administrativní pragmatismus?

I vládnoucí ČSSD se však snažila využívat populistické argumentace jako zdroje politické legitimity. Ostře kritizuje celou historii klausovské privatizace pod heslem: "Byli to zloději, všechno bylo rozkradeno." ČSSD nastoupila k moci s programem Čisté ruce, avšak posléze zjistila, že neexistují dostatečná právní ustanovení, která by bylo možno aplikovat zpětně. Ukazuje se totiž, že velká většina ekonomických operací, provedených v Československu / v České republice do roku 1998, které by ze západního hlediska byly trestné, je v důsledku špatných zákonů prakticky nepostižitelná. Dodnes neexistuje efektivní aparát (finanční policie, finanční prokuratura), který by umožnil ekonomické neregulérnosti z první poloviny devadesátých let trestat.

Kdyby vládní hospodářská politika selhala a došlo k ekonomickému propadu, hrozí nebezpečí, že by se to stalo zdrojem politické legitimity KSČM, která se pomalu - s vymíráním své předlistopadové členské základny - začíná proměňovat v radikální postkomunistickou socialistickou stranu. Vysoká nezaměstnanost v některých oblastech by pravděpodobně vedla k sociálním nepokojům a k politické nestabilitě.

Snaha manipulovat sdělovací prostředky

Zahraničněpolitická témata

Závěrem

Senátní volby v listopadu 2000 však bohužel ukázaly^[6], že se česká společnost zatím ještě zřejmě nevydá cestou moderní politické racionality, kdy by převládla měřítka administrativní a manažerské efektivnosti jako zdroj politické legitimity. Cituji Pecinu a Kotrbu podrobněji:

"Ve volbách získali nejvíc ti, kdo uměli využít manipulace sdělovacích prostředků: přitom znovu nejvýrazněji rozhodovaly nevěcné až sentimentální ohledy: např. truc proti opoziční smlouvě a "nespravedlivé" osočování (Zieleniec), ublížená póza (Rögnerová), osobní handicap vystavovaný na odiv (Filipiová).

Výsledkem spojeného působení těchto dvou jevů byl známý proces virtualizace politiky: obsah se vytratil ve prospěch mediálních her s vlastními (virtuálními) pseudoobsahy. Tím se politika vyprazdňuje, odcizuje a dále zesiluje společenskou frustraci. Ta se pak projevuje nízkou volební účastí a nahodilostí chování stále větší části voličů. Politické programy - konceptualismus v politice, inteligence a logika řízení státu - ustupují do pozadí, vytěsňovány jakousi bizarní celostátní telenovelou...

Silněji než v předchozích volbách se projevily regionální rozdíly: v oblastech s tíživými ekonomickými problémy se uplatnily preference na základě sociální stratifikace obyvatelstva, bohatší regiony si dopřály luxus sentimentální volby.

Pro další vývoj charakteru české politiky vyplývá ze včerejších voleb několik důležitých závěrů: 1. ODS a ČSSD doplatily na podceňování práce s voliči, doplatily na opoziční smlouvu a budou se muset jejího mediálního břemene zbavit 2. vypukne nová a daleko tvrdší bitva o média, zejména veřejnoprávní, 3. klíč k voličově duši bude hledán ve stále dětinštějších stimulech - existuje důvod k obavě, že "roztomilý" medvídek koala je intelektuálním veledílem proti tomu, co nás čeká v budoucnu (dudlík, chrastítko apod.). "

www.czechcentre.org.uk

František Skála

Výstava objektů a fotografií, která otevírá novou galerii Českého centra v Londýně

Místo: České centrum Londýn Připraveno ve spolupráci s Andrée Cooke

Výstava je pořádána za podpory: Techo, Staropramen, aerolinky Go, Arts & Business New Partners

František Skála (1965) reprezentoval Českou republiku na Bienále současného umění v Benátkách v roce 1993, získal Chalupeckého cenu a jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách po celém světě. Skála je skutečný člen tajné organizace B.K.S. a komtur rytířského Řádu Zelené Berušky.

Skála původně studoval řezbářství a v roce 1982 ukončil studium v oboru film a televize na pražské Akademii výtvarných umění. Do povědomí české veřejnosti se zapsal svými ilustracemi, a to zejména knih pro děti. Jeho práce, ať již v této oblasti či ve filmu, je vysoce ceněna jak v České republice, tak v zahraničí. Od roku 1980 se věnuje sochařství a práci s objekty.

Charakteristickými rysy Skálovy tvorby je především cit pro materiál, vtip a  sebeironie. U některých sochařských prací je hranice mezi uměním a přírodou téměř nepostihnutelná. Mnohá z jeho děl žijí vlastním biologickým životem: rostou, mění zabarvení a zcela záměrně slouží jako živná půda hmyzu, plísním a vodním řasám. Také Skálovy performance jsou elegantní, plné nebývalého humoru a odráží svět jako místo plné dobrodružství, cest a nezvyklých setkání.

Mezi vystavenými pracemi budou jak Skálovy plastiky, tak fotografie a instalace. Sbírka ručně vyrobených kytar bude vystavena ve výlohách, tak aby budila dojem výprodeje, série fotografií Bílý žebrák zachycuje „válečníka ve sněhu“. Skála tuto sérii označil vyjádřením „ryzího muže“, nebezpečného a poetického „českého samuraje“.

Galerie Českého centra byla rekonstruována ve spolupráci s předním českým výrobcem kancelářského nábytku, firmou Techo, tak aby mohla soutěžit s londýnskými výstavními prostory.

Projekt Českého centra a Techo byl podpořen investicí britské nadace Arts & Business New Partners, která podporuje tvořivé spojení obchodu a umění. Nadace je financována britským Ministerstvem kultury, sportu a  médií.