Antikomunismus:
Jsem rád, že Sněmovna učinila hlásání zášti proti společenské skupině trestným činem
Opačný názor vyjádřil v pátek v Britských listech Vít Novotný na adrese http://www.britskelisty.cz/0011/20001103d.html#03.
Poslanecká sněmovna parlamentu ČR rozšířila ustanovení paragrafu 260 tr.z. podle kterého bylo trestné hlásání národnostní, rasové, náboženské nebo třídní zášti o ustanovení nového paragrafu 261a, dle něhož: "kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta." I když tento paragraf přichází s desetiletým zpožděním, díky Bohu, že je tady. Do českého právního řádu se tedy dostává paragraf, který v BRD znají jako trestný čin "Auschwitzluge". Holocaust i v poměru k jiným nelidským zločinům světových dějin, byl tak strašným zločinem, že jeho pouhé popírání a tvrzení, že plynové komory byly postaveny až po válce a že vyhlazení židé žijí pokojně někde v Jižní Americe, je samo o sobě trestným činem. Naplnění skutkové podstaty trestného činu pouhým slovním projevem může být trestným činem v demokratických právních řádech i v jiných případech, např. u trestného činu "násilí proti jednotlivci nebo skupině obyvatel", kdy pachatel vyhrožuje usmrcením nebo ublížením na zdraví či v případě trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení a trestného činu šíření poplašné zprávy. Slovo jako prostředek komunikace může být naplněno pozitivním i negativním obsahem, tím negativním může být někdy ublíženo více než některým ze společensky nebezpečných aktivních neverbálních jednání, které zákon považuje za trestné. Odráží to i staré perské přísloví, podle kterého tři věci nelze vrátit: vystřelený šíp, vržený kámen a vyřčené slovo.
Bez meče není právo
Znamená nový paragraf i začátek nového postihu komunistické propagandy, kterou v ČR dosud beztrestně hlásala KSČM a v ještě radikálnější podobě i Štěpánova KSČ ? Obávám se, že tomu tak nebude a že nový paragraf potká stejný osud, jako všechny dosavadní polistopadové protikomunistické zákony. Proč? I zde můžeme najít odpověď v minulosti. Poskytl ji pruský král Fridrich Veliký: "Právo je bezcenné, když není bráněno hrotem meče".
Uveďme, že již v minulých letech došlo k pokusu postihnout hlásání komunistické ideologie, když byl novelisován paragraf 261 tr.z.,podle kterého bylo trestné "veřejné projevování sympatií k fašismu nebo k jinému podobnému hnutí uvedenému v § 260 tr.z. (kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, bude potrestán...), když po novelizaci bylo ke slovu fašismus přidáno slovo komunismus. Toto slovo tam však dlouho nevydrželo a další novelou bylo zase vypuštěno, aby bylo nahrazeno slovy "jiné podobné hnutí".O charakteru polistopadového "antikomunistického"převratu a desetiletého vývoje po něm však nevypovídají jen silné pozice bývalých komunistů ve všech sférách společnosti, situace v bezpečnostních silách a justici nebo vysoce převažující počet exkomunistických ministrů v polistopadových vládách, ale i (nebo především) neexistující trestní postih jakéhokoliv hlásání komunistické ideologie nebo obhajoby její zločinné minulosti. Naopak, ve všech diskusích a rozhovorech zprostředkovaných medii se představitelé KSČM sice hlásili k demokracii (což komunisté dělají v opozici vždy), ale bránili i minulost KSČ a dokonce i takové její představitele jako byl Gottwald nebo Zápotocký. Byli dokonce schopni obhajovat i Stalina. Zločiny KSČ vysvětlují jednoduše. Oni byli tehdy mladí nebo děti a nemají s nimi nic společného. Tento personifikační manévr je důmyslnou fintou. Oni, t.j. představitelé KSČM nemají se zločiny padesátých let nic společného - oni jen hlásají stejnou ideologii, kterou budou ovšem prosazovat ryze demokratickým způsobem! Jejich cílem je jako ostatně vždycky - demokratický socialismus a pak ten vytoužený komunismus! Nic proti němu, kdyby jej však chtěli jen pro sebe. Vyjadřovalo to i jedno heslo, které se psalo po zdech v listopadu 1989: "Komunismus komunistům".Oni jej však chtějí pro všechny!
A ty zločiny? Prosím vás, to byly přece omyly, přehmaty, deformace nebo nanejvýše porušování socialistické zákonnosti, za které nesou odpovědnost někteří tehdejší jedinci, nikoliv strana a její ideologie. A již nikdy se nebudou opakovat, protože dnešní KSČM vytvořila takové mechanismy, že by to vůbec nebylo možné. To mě prosím osobně řekl sám nynější šéfideolog této strany soudruh Ransdorf. A klidně bych mu i věřil, pokud bych věřil i jeho straně, že ho jednou po převzetí moci nezlikviduje jako úchylkáře nebo renegáta, když by opravdu uvěřil nyní hlásané účelové taktice.
Advocatus diaboli
Stal se jím, ostatně jak jinak, profesor ústavního práva JUDr. Zdeněk Jičínský, kdysi autor článku 4 Ústavy ČSSR o vedoucí úloze strany, později disident, dnes poslanec za ČSSD parlamentu ČR.
V novinách "Právo" ze dne 5.10. pan profesor tvrdí, že se komunisté zločinu genocidy nedopouštěli. Půjde tedy o výklad slova "genocida" a termínu "komunismus". Jestliže byli Rudí Khmérové komunisty a za takové se považovali a za takové byli i obecně uznáváni, pak je vyvraždění dvou třetin kambodžského národa komunistickou genocidou! Byl-li Stalin komunistou a ve své době byl dokonce komunistou nejpřednějším a Bohem komunismu vůbec, pak je likvidace desetimilionů vlastních spoluobčanů genocidou! Miliony lidí byly komunisty vyvražděny v Číně, Vietnamu, Koreji a statisíce v jiných zemích. U nás "jen" tisíce lidí. Pravda, nebyli klasicky genocidně zplynováni nebo vyhladověni, byli jen popraveni, postříleni na hranicích nebo byli umučeni ve věznicích! Samozřejmě, v evropských podmínkách měla komunistická genocida "humánnější rysy".
Vyjádřil to ve své odpovědi Z.Jičínskému Ondřej Neff ve svých internetových novinách "Neviditelný pes"."Nuže, po celou dobu své existence se komunisté vydělovali od jiných - byť radikálních-levicových hnutí právě svým teroristickým pojetím třídního boje.Ve skutečnosti vydělili skupinu, definovanou jejím vlastnickým vztahem k výrobním prostředkům, a ultimativním cílem jejich činnosti bylo zničení této skupiny, tedy dosažení beztřídní společnosti. V Evropě si komunisté přece jen nemohli dovolit killing fields. Masivním způsobem tedy likvidovali tuto skupinu existenčně.Nejstrašněji bylo postiženo zemědělství, které se u nás z masové krádeže a plošné deklasace nevzpamatovalo dodnes.Komunisté sice nepostavili plynové komory, pro třídní nepřátele "jenom" otevřeli vražedné uranové doly a pracovní tábory, kde lidé umírali "přirozenou" cestou pro svoji příslušnost ke skupině, kterou komunisté předurčili k vyhubení.Příslušníci ocejchované třídy byli zbaveni možnosti slušné existence, bylo jim odepřeno vzdělání, slušné bydlení a pracovní zařazení. Učení o třídním boji a o revoluci, tedy násilném potlačení poražené třídy, nepokládali komunisté za nic okrajového - bylo a je to dodnes podstata jejich koncepce. A jestli má někdo na kabátě žlutou hvězdu nebo v kádrových materiálech trvalý odsudek k živoření, to je věru jen technický rozdíl".
Zdá se tedy, že k pochopení slova genocida nepostačí jen slovník cizích slov, který za genocidu považuje vyhlazování skupin obyvatel s cílem tyto skupiny úplně nebo částečně zničit. Záleží i na tom, kdo v tomto slovníku listuje - jestli ten, kdo stál na straně ničených nebo na straně ničitelů. Prosím pana profesora Jičínského o prominutí, budu-li citovat slova jiného muže, který se také (možná omylem, možná proto, že "jen" věřil) postavil na stranu ničitelů. Adolfa Eichmanna, který před soudem v Tel Avivu řekl: " Je velkým omylem, že jsem patřil k fanatickým pronásledovatelům Židů. Celou dobu po válce mne sužovalo a zároveň popouzelo, že veškerá vina mých nadřízených i ostatních byla svalována jen na mne. Ve skutečnosti jsem nikdy neučinil žádné prohlášení, které by mohlo svědčit o mém fanatismu, nespáchal jsem ani žádnou vraždu, volající po pomstě, svědkové vypovídali jen samou nepravdu. Shrnutí všech výpovědí a dokumentů soudem sice zprvu působí velmi přesvědčivě, ale je to všechno podvod."
Komunismus = nacismus?
Máme tedy nový antikomunistický paragraf a máme i KSČM. Kdyby se § 261a měl opravdu v praxi naplnit, musela by být především zakázána KSČM a o štěpánovcích nemluvě. Jednou z největších chyb presidenta V.Havla po převratu bylo, že vlivem své tehdejší autority neprosadil, aby samo slovo "komunismus" bylo postaveno mimo zákon. Je tomu tak u slova fašismus nebo nacismus. I organizace, které se k těmto ideologiím hlásí, např. z hnutí skinů, si nedovolí dát do názvu takováto slova. Musí používat krycí označení, jako např. "Vlastenecká liga" a pod. - samotné pojmy fašismus a nacismus jsou tabu. Neznamená to, že je nelze tajně vyznávat nebo i veřejně hajlovat (s eventuelním postihem), ale není možné přivést na veřejnost nebo politickou scénu ideologie, které mají na svědomí miliony životů a statisíce našich spoluobčanů. Minulost a mrtvé či živé obránce demokracie,svobody a samostatnosti vlasti nelze urážet a jejich památku hanět. Je to ale možné a děje se tak neustále v případě stejně zločinně znějícího slova, jako je slovo "komunismus", které, jak už historici spočítali, má na svědomí ještě více životů než jeho totalitní synonyma italské a německé provenience.
Proč tomu tak je, je známo. Komunistů nebo bývalých komunistů bylo v době převratu několik milionů, mnohem a mnohem více než bylo v této zemi kdysi fašistů a nacistů. Exkomunisté také tvořili většinu v disentu, aspoň v té jeho vlivné části a jako první se dostali díky své resistenci v normalizaci k nové moci. Včetně těch, kteří se rozešli s komunismem upřímně a rozhodně - byli však schopni odsoudit víru svého mládí stejně tak jako fašismus nebo nacismus? Je toho schopen Zdeněk Jičínský, Eduard Goldstucker, A.J.Liehm a další, abychom jmenovali jen ty, kteří se po r.1969 ocitli také na straně pronásledovaných? Byli miliony příslušníků českých rodin schopni odsoudit spolu s komunismem i vinu těch rodinných příslušníků, kteří (ať již z jakýchkoli důvodů) vstoupili do KSČ? Byla zde taková osobnost formátu mravního titána s právním vědomím, aby byla schopna takové odsouzení KSČ a pokání pro její příslušníky zajistit?
I věci pláčou
A proto slovo komunismus nedostalo pejorativní obsah. Ten má jen pro jím postižené, pro oběti padesátých let, pro bývalé politické vězně a jejich rodinné příslušníky. Dokumentuje to i Výzva politických vězňů, přijatá Světovým sdružením bývalých československých politických vězňů v rakouském Altnagelbergu dne 16.9.2000. Pro mnohé mladé, pro ty, kteří konec komunismu zastihl v dětství, se slovo komunismus stává znovu přitažlivé. Dokonce i v jeho militantní formě. Hořící barikády, dlažební kostky a vytřískané obchody v Praze v průběhů bojů o Kongresové centrum v Praze 26.9.2000 to dokazují výmluvně. Stejně tak jako rudé vlajky se znakem srpu a kladiva doplněné ještě samopalem, které vlály nad hlavami demonstrujících mládežníků z celého světa.
Nový paragraf tedy nemůže čekat jiný osud než paragrafy souvisící nebo zákony č.480/1991 Sb. "O době nesvobody", č.198/1993 Sb. "O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu", nebo zákon č.496/1990 Sb. "O navrácení majetku KSČ lidu ČSFR." Zůstane na papíře a posílí jen onen rozpor mezi teoreticky právním státem existujícím v legislativní formě a jeho neexistujícím faktickým protějškem. Stane se jen dalším pomníkem největší polistopadové tragedie, kterou bývalí političtí vězni ve zmíněném prohlášení hořce a výstižně formulovali tak, že "Sunt lacrimae rerum - i věci pláčou. U vědomí toho konstatujeme, že naše oběti byly marné a zbytečné."
