Další svědectví o brutalitě české policie:
V Praze došlo k ekvivalentu nevyhlášeného stanného práva
Jak se mnou brutálně zacházela česká policie
Výpověď
Matthew Price, Max Planck Institute for the History of Science, Berlin
Toto svědectví citovala ČTK ve zprávě, kterou jsme zveřejnili zde. Nyní pro jeho závažnost přinášíme jeho kompletní verzi v češtině i v angličtině.
Česká policie mě zatkla v úterý 26. září asi v 21 hodin. Byl jsem bezdůvodně zbit a zadržován po dobu přibližně 36 hodin.
Přijel jsem do České republiky v sobotu 23. září v první řadě jako vědecký pracovník, v druhé řadě jako příslušník alternativního tisku a v třetí řadě jako aktivista. Strávil jsem většinu času v sobotu, v neděli a v pondělí přípravou projektu ekologické ekonomiky, jehož část jsem také plánoval zveřejnit na mediálních internetových stránkách. V úterý jsem se účastnil pokojných demonstrací pro Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu.
Když jsem byl zatčen, nacházel jsem se před Hotelem Renaissance s dvěma dalšími osobami, s dr. Janet Dennett-Thorpovou, astrofyzičkou, která žije v holandském Groeningenu, a s Timothy Edwardsem, který žije v britském Brightonu a pracuje na projektech týkajících se komunitní zdravotní péče v Bhópalu v Indii. Dr. Dennett-Thorpová a já jsme si dohodli, že se tam sejdeme s některými svými kolegy, ale protože nepřišli, všichni tři jsme se vydali kolem hotelu směrem k jedné místní pizzerii. V tuto chvíli přijel autobus, zastavil před hotelem a z něho začali vystupovat cestující, byli to delegáti konferencí Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Když přijeli pronesl jsem tato slova, zvýšeným hlasem, aby mě bylo slyšet: "Hanba vám, hanba vám všem." Opakoval jsem tuto větu, možná dvakrát. Myslím, že dr. Dennett-Thorpová říkala něco podobného, avšak pan Edwards pokud vím mlčel. Byl to, samozřejmě, politický projev, jak ho ochraňuje Evropská charta lidských práv.
Několik okamžiků poté, co jsem prošel většinou delegátů, se mě zmocnil jeden nebo více policistů, hodili mnou hrubě o zeď a hrubě mě prohledali. I když jsem se naprosto nebránil, zatýkající policisté znovu a znovu opakovali své rozkazy a hrubě se mnou smýkali a bili mě. Pak se mě zmocnili čtyř policisté, každý mě chytil za jednu končetinu a hrubě mnou hodili na zem. Ani teď jsem se vůbec nebránil. Roztáhli mi nohy a svázali mi ruce pevně za zády pouty z umělé hmoty. Jakmile mi byly svázány ruce, jeden policista mě silně kopl do obličeje, rozbil mi nos a na zem začala téci krev. Za určitou dobu jsem byl zvednut ze země a hozen proti zdi. Pak jsem byl nucen stát déle než hodinu s hlavou proti zdi a s roztaženýma nohama. Kdykoliv jsem pohnul hlavou anebo se pokusil promluvit, policisté mi pokaždé vrazili hlavu na zeď, jednou mi tak způsobili laceraci kůže a zhmožděninu na čele a na spánku. Policista, který mě hlídal, mi tak vyvracel palce, což bylo dosti bolestivé vzhledem k tomu, že jsem měl nesmírně utažená pouta. Nikdo mi nevysvětlil, proč se se mnou takto zachází a opakovaně mi byl odepřen přístup k překladatelům a k lékařské pomoci, navzdory tomu, že celá řada zatýkajících policistů hovořila plynule anglicky.
Po určitém časovém období, kterým si nemohu být zcela jist, ale odhaduji ho na přibližně 1,5 hodiny, byli mí společníci odvezeni na policejní stanici. Určitou dobu poté jsem byl také odvezen. Opakované požadavky vyslovované francouzsky, německy a anglicky, aby mi byla povolena pouta, byly ignorovány, i když alespoň dva policisté ve vozidle, v němž jsem byl dopravován, rozuměli jednomu nebo více z těchto jazyků: a to navzdory tomu, že byla pouta natolik utažena, že se mi téměř zastavil krevní oběh v rukou.
Po té , co jsem byl odvezen na nesprávnou policejní stanici, jsem byl posléze dopraven na stanici na rohu ulic Bartolemowska a Ny Prynska (neměl jsem možnost to zkontrolovat na mapě Prahy, takže uvádím pravopis těchto ulic bezpochyby nesprávně). Tam se mnou mí žalářníci zacházeli hrubě a byl jsem znovu donucen stát s hlavou ke zdi a s rozkročenýma nohama. Toto čekání trvalo určitou dobu. Měl jsem možnost si povšimnout, že tam byl jediný vězeň, jemuž byla uvolněna pouta. Byl to muž, který byl zatčen, když držel v ruce baseballovou pálku a jak se později ukázalo, byl součástí skupiny neofašistů, kteří byli toho večera zatčeni.
Po určité době jsem byl krátce vyslýchán a pak odveden do kovové klece, kde už bylo zadržováno několik dalších vězňů, včetně pana Edwardse. I když jsem požádal anglicky a španělsky, abych si mohl zatelefonovat - a někteří strážci tomu rozuměli - má žádost nebyla splněna ani tehdy, ani posléze. Ani nesměli telefonovat během mého zadržení žádní jiní vězni, s jedinou výjimkou jiného neofašistického "skinheada", který dostal možnost si zatelefonovat okamžitě poté, co se octl na policejní stanici. To přesto, že jsme byli policií předtím ujišťováni, že nejsou k dispozici žádné telefony. Právo si zatelefonovat je zaručeno podle českého zákona všem vězňům. To, že jsem neměl možnosti si zatelefonovat, znamenalo, že má rodina nevěděla, kde jsem a moje partnerka a moje dcera byly nuceny čekat v nevědomosti, zatímco jsem byl bezdůvodně zadržován ve vězení.
Skupina neofašistických zadržených, celkem asi 13, byla propuštěna docela rychle. Veškeré jejich věci jim byly navráceny, včetně jejich zbraní: baseballových pálek, obušků a podle svědectví celé řady svědků, kteří se nacházeli blíže cely neofašistů, než jsem byl já, i malou střelnou zbraň.
V této cele jsem byl zadržován o něco méně než 24 hodin, spolu s celou řadou jiných osob,v jednu chvíli nás bylo až 15. Dostali jsme jedinou deku pro všechny a obdrželi jsme také velmi málo jídla - jednou uprostřed dopoledne 27. září a jednou uprostřed odpoledne, ale podruhé jsme za jídlo museli platit. V určitou dobu přibližně v polovině odpoledne začali být zahraniční zadržení přesunováni z našeho vězení na neznámé místo. Já jsem byl odvezen ze stanice asi v 18 hodin 27.září.
Spolu s několika ostatními jsem byl odvezen na ústřední sběrné místo pro zadržené, do budovy, která normálně slouží jako kancelář pro udělování víz.Tam jsem se setkal s velkým počtem jiných zadržených, s nimiž jsem hovořil o podmínkách jejich zatčení a uvěznění. Jejich svědectví potvrdilo, co jsem zjistil od ostatních vězňů, s nimiž jsem hovořil ve vlastní cele: že přibližně v době, kdy jsem byl zatčen já, zahájila pražská policie realizaci systematické strategie politické represe, začala zatýkat obyčejné lidi na ulicích prostě na základě podezření, že se politicky stavějí proti Světové bance a politice MMF.
Zdůrazňuji, že nebyl učiněn jediný pokus spojit jednotlivé občany s konkrétními činy údajného výtržnictví či násilí. Zatýkání se dělo z čistě politických důvodů. Četní jednotlivci, s nimiž jsem hovořil, byli zatčeni, když šli na večeři, do hospody, když se odebírali spát. Došlo tedy k ekvivalentu nevyhlášeného stanného práva.
Tyto činy jsou jasným porušením záruk svobody projevu a shromažďování, jak je zaručuje Evropská charta o lidských právech, protože je jejich účelem (1) přímo zabránit několika stovkám osob vyjadřovat své názory, tím, že byli uvrženi do vězení: a (2) nepřímo zabránit několika tisícům lidí ve vyjadřování svých názorů vytvořením atmosféry teroru.
Také jsem se setkal s celou řadou jiných zadržených, kteří byli policisty zbiti, a někteří z nich velmi silně. Jeden muž měl zlomené žebro a měl velké zhmožděniny kolem jednoho oka, myslím, že to bylo levé oko. Existovalo množství důkazů, že s vězni s tmavší pokožkou bylo zacházeno brutálněji než s jinými zadrženými. Zadržené ženy byly také terčem celé řady dalšího hrubého zacházení a ponižování.
Policisté, kteří nás hlídali při této poslední etapě našeho věznění měli zvlášť násilný a nebezpečný temperament. Často nám vyhrožovali obušky a vynucovali si dodržování přísných předpisů náhodným a nepředpověditelným způsobem, například se silně rozhněvali, když se někdo odvážil přivřít okno (v místnosti bylo dost zima). Naše věci nám byly navráceny a v jednom okamžiku se kdosi pokusil situaci vyfotografovat: fotoaparát jí byl odebrán, hozen pro zdi a film odstraněn. Od tohoto okamžiku prohledávali strážci věci zadržených a zničili veškerý filmy ve fotoaparátech, stejně jako množství dalších věcí.
Navzdory těmto opatřením se nám podařilo napsat a nechat kolovat prohlášení, v němž jsme uvedli podrobnosti hrubého zacházení s námi. Toto prohlášení podepsalo přibližně čtyřicet zadržených, kteří s námi byli v tuto chvíli v místnosti.
Po celé řadě velmi dlouhých odkladů jsem byl popuštěn přibližně v 9 hodin ráno ve čtvrtek 28. září. Po celou dobu zadržování mi byla odepřena možnost zatelefonovat si, neměl jsem možnost být lékařsky ošetřen a dostal jsem velmi málo potravy. Dále trpím poškozením nervů na hřbetu levé ruky, v důsledku toho, jak jsem byl v první etapě svého zadržení spoután, a přirozeně nos se mi dosud nezahojil.
Statement of Mishandling by Czech Police
Matthew Price e-mail: price@mpiwg-berlin.mpg.de
Max Planck Institute for the History of Science, Berlin
I was arrested by the Czech police on Tuesday, Sept. 26 at around 21:00, beaten, and imprisoned for approximately 36 hours without grounds.
I had arrived in the Czech Republic on Saturday, Sept. 23, primarily as a researcher, secondarily as a member of the alternative press, and in a tertiary capacity as an activist. I spent most of Saturday, Sunday and Monday gathering tape for a project on ecological economics, some of which I planned to post to media websites as well. On Tuesday I was a peaceful participant in demonstrations against the World Bank and the IMF.
At the time of my arrest, I was outside the Hotel Renaissance with two other individuals, Dr. Jane Dennet-Thorpe, an astrophysicist residing in Groeningen , Holland, and Timothy Edwards, residing in Brighton, whose work concerns community health in Bhopal , India. Dr. Dennett-Thorpe and I had arranged to meet some colleages there, but as they failed to appear, the three of us began to walk past the hotel towards a pizzeria. At this point, a bus arrived in front of the hotel and began to unload its passangers , who were delegates fron the WB/IMF conferences. As they arrived, I spoke the following words in a raised voice so as to be audible: " Shame on you, shame on all of you." I believe I repeated the phrase, perhaps twice. I also believe that Dr. Dennett-Thorpe gave voice to similar statementes, though Mr. Edwards remained silent, to the best of my knowledge. This was, of course, poliitical speech as protected under the European Charter of Human Rights.
Some moments after passing through the bulk of delegates, I was seized by one or more policemen, thrown heavily against the wall, and treated to a rough search. Though I offered no resistance whatsoever, the arresting officers repeated their commands over and over, and grabbed and hit me rather roughly. I was then seized by four officers- one on each limb- and thrown roughly to the ground. Again, I offered no resistance whatsoever. My legs were spread apart, and my hands bound tightly behind my back with plastic handcuffs. As soon as my hands were bound, I was kicked hard in the face, at which point my nose broke and blood poured out on the ground. After some moments, I was lifted up and slammed bodily against the wall. I was then forced to stand for over an hour with my head against the wall, and legs spread wide. When I moved my head or attempted to speak, my head was smashed against the wall, at point causing laceration and contusion on the forehead and temple. The officer guarding me also pulled upwards on my thumbs, which was quite painful on account of the over-tightness of the handcuffs. I was offered no explanation for this treatment, and repeatedlly denied access to translators or medical assistance, despite the fact that a number of the arresting officers spoke fluent English.
After a period of time of which I cannot be entirely certain, but estimate at around 1.5 hours, my companions were taken away to a police station. Some time afterwards, I was taken away as a well. Repeated requests in French, German and English to have my handcuffs loosened went unheeded, though at least two of the officers in the transporting vehicle could understand one or more of these languages: this was despite the fact that the handcuffs were bound far too tightly, and I had lost circulation in my hands.
After being driven to the wrong police station, I was finally taken to a station at the corner of Bartolemowska and Ny Prynska ( I have not had an occasion to consult a proper map of Prague, so the spelling of these street names is no doubt incorrect). There I was roughly handled by the jailers, and made to stand once again with my head against the wall and my feet spread wide. This waiting period went on for some time. I had the opportunity to observe that, alone of all of us, one prisoner had his handcuffs loosened- a man who had been arrested wielding a modified baseball bat, and who, as it transpired, was part of a group of neo-fascists arrested that evening. After some time, I was briefly interrogated and led to a metal cage in which several other prisoners were already being held, including Mr. Edwards. Though I requested a telephone call in English and Spanish- languages understood by several of the guards- my request was not granted then or later. Nor were any prisoners allowed to telephone during the period of my stay, with the single exception of another neo-fascist "skinhead", who was granted a telephone call immediately upon his arrival. This was despite the fact that we had all previously been assured that there was no telephone available. Telephone calls are guaranteed to all prisoners under Czech law. The fact that I was unable to telephone meant that my family was unaware of my whereabouts, and so my partner and daughter were required to simply wait in ignorance as I sat groundlessly in jail.
The group of neo-fascist prisoners, about 13 in all, were released from jail quite quickly. Their posessions were all returned to them, including a number of weapons: baseball bats, maces, and according to a number of eyewitnesses somewhat closer to the fascists' cell than I , a small firearm.
I was held in this jail cell for just under 24 hours, along with a number of others, at one point up to 15 others. We were given one blanket to share amongst ourselves, and were fed very little- once at mid-morning on the 27th, and once again in the mid-afternoon, though we were required to pay for our food the second time. At a certain point in the mid afternoon, foreign prisoners began to be transferred from our jail to an unknown destination: I left the station around 18:00 on the 27th.
Along with several others, I was taken to a central collection point for prisoners, a building which normally serves as a visa-granting bureau. There I encountered a large number of other prisoners, with whom I discussed the conditions of their arrest and imprisonment. Their stories confirmed what I had gathered from the other prisoners I had spoken with in my own cell: that beginning around the time of my arrest, the Prague Police had undertaken a systematic strategy of political repression, arresting ordinary people on the streets simply on the suspicion of being politically opposed to the World Bank and IMF policies. I emphasize that no effort whatsoever was made to correlate individuals with acts of alleged vandalism or violence: the arrests were made on quite straightforward political grounds. Numerous individuals with whom I spoke has been arrested on their way to dinner, to pubs, or to bed- that is , in the equivalent of unannounced martial law. These acts clearly contravene the guarantees on free speech and assembly contained in the European Charter on Human Rights, as they aimed (1) directly to prevent several hundred individuals from expressing their views, by locking them into jail: and (2) indirectly to prevent several thousand others from exppressing their views , by creating an atmosphere of terror.
I also met a number of other prisoners who had been beaten by the police, some of them quite badly. One man has a rib broken, and had severe contusions around one eye, I believe the left. There was ample evidence that prisoners with dark skin were treated more brutally than others. Female prisoners were also subjected to a variety of additional abuses and humiliations.
The police officers guarding us in this final stage were of a particularly violent and dangerous temperament. They threatened us freely with their truncheons, and enforced rigid rules in a whimsical and unpredictable manner,e.g., growing enraged if someone dared to close a window partway ( the room was quite cold). Our belongings had been returned to us, ans at one point someone attempted to take a photograph: her camera was taken from her, thrown against the wall, and the film removed. From this point onwards, the guards searched oncoming prisoners' belongings and destroyed all camera film, as well as a number of other possessions. Despite these measures , we were able to draft and circulate a statement describing our mistreatment, which was signed by the 40 or so prisoners who remained in this room with us at that point.
After a number of interminable delays, I was released around 9:00 on Thursday morning, the 28th. As of that time, I had received neither a telephone call nor medical attention,and very little food. I continue to suffer from nerve damage on the back of my left hand, from my initial handcuffing, and my nose has, of course, not yet healed.
