Co je nového v České republice

3.10. jsem hovořil cca dvě hodiny s režisérem Milošem Zábranským, který v davu demonstrujících proti MMF a SB natáčel dokument. To, co bylo v médiích prezentováno jako vážné nepokoje, označil za pouhou komedii, kdy demonstrující si z policistů dělali legraci a k ničemu vážnému ze strany opravdových demonstrantů nedošlo. Co se týče rozbitých výloh McDonaldu a KFC, byly rozbity celkem pouze tři, a to ještě dle jeho přesvědčení na objednávku těchto firem kvůli bezplatné reklamě na CNN. Dále např. nikdo v televizi neukázal, jak na nám. Míru demonstranti chodili s velkými pytli a sbírali odpadky. Zároveň je prý možné, že opravdových násilností se většinou dopouštěli policejní provokatéři. Dlažebních kostek viděl hodit asi 5 nebo 6 za celou dobu těchto demonstrací. Dalším důkazem komedie je zde i to, že policisté prakticky neuměli používat vodní děla, čímž způsobili chaos, ve kterém se sami nedokázali orientovat.

Shodli jsme se na názoru, že by policejní prezident a ministr vnitra měli být okamžitě odvoláni, neboť jejich prezentace komedie - happeningu jako hrubého násilí na policii je ohlupováním veřejnosti, které má sloužit k posílení pravomocí bezpečnostních složek. (Pan Zábranský nebyl jediný, kdo mi to takto popsal.)

Zároveň se podivuji nad tím, že proti skinheadům, řádícím fotbalovým fans a jiným nebezpečnějším skupinám policie takto razantně nezasahuje.

V aktualnim vydani Tramvaje Nacerno (http://www.tramvaj.cz), vychazi reportaz Frantiska Sistka popisujici deni v Jugoslavii poslednich dni.

http://dailynews.yahoo.com/h/p/ap/20000926/wl/czech_world_economy_pro_ewg.html

http://search.news.yahoo.com/search/news_photos?p=prague&c=news%5fphotos&n=10&b=41&h=s

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Přibližně ve 13.00 zveřejnil mluvčí ČT Jiří Tráva tiskovou zprávu, v níž uvedl, že Sazka dostala lhůtu k vyjádření do 12.00; pokud do té doby stanovisko neposkytne, bude Klekánice odvysílána bez jejího vyjádření. V další zprávě, zveřejněné příbližně v 15.30, pak Tráva nepřímo připouští informace Týdne o úterním "koberečku" Dušana Chmelíčka a uvádí, že Sazka v termínu neposkytla odpovědi na otázky a televize proto Klekánici odvysílá v úterý ve 21.40 v původní podobě (pokud laskavý čtenář dospěl k dojmu, že čte nikoli zpravodajský souhrn, ale pasáž z absurdního dramatu či obsah nástěnky v léčebně duševně nemocných, mohu ho ubezpečit, že v tomto pocitu není osamocen).

Ředitel tiskového oddělení Sazky Josef Prouza Britské listy informoval, že Sazka na uvedení svého publicistického pořadu trvá. V opačném případě pravděpodobně zajistí jeho odvysílání prostřednictvím jiného média.

Hovořili jsme rovněž s předsedou Rady ČT Miroslavem Marešem. Ten je ze situace zjevně rozpačitý: na jedné straně připouští, že Rada dostává k "Sazkagate" řadu podnětů a pořadu příštího zasedání se zřejmě nevyhne ani jednání o odvolání generálního ředitele ČT, na druhé straně s odkazem na kontrolní funkci Rady České televize odmítá myšlenku mimořádného zasedání. Nejen on zřejmě teď touží, aby se stal nenápadným, "menším a ještě menším", až by se na něj a na jeho odpovědnost za veřejnoprávní televizi zapomnělo.

Britské listy věří, že se jim v krátké době podaří získat nahrávku reportáže Sazky, aby stejně jako v případě samotné Klekánice mohly čtenářům předložit nezávislou recenzi pořadu.

Ivan Hoffman

Přesto se odjakživa sází a v loterijním byznysu se pohybují obrovské peníze. Kdo je má, má také vliv, který využívá především k tomu, aby ho o další zisky zbytečně nepřipravovala konkurence.

Stačí aby stát několik let takovou společnost nechal bez dozoru a tato se najednou stane výborným námětem pro televizní reportáž o chobotnici.

Jak to chodí v naší Sazce, jsme se měli dovědět v pořadu Klekánice České televize přesně před týdnem.

Řediteli Sazky se ovšem hrozbou, že připraví Českou televizi o inzerci, podařilo zmást ředitele veřejnoprávního média a ten vysílání ohlášené reportáže zastavil.

Říká se tomu Pyrrhovo vítězství. Sazka dosáhla pouze toho, že včera večer dvacet minut před desátou bude mít zřejmě Klekánice na prvním programu České televize rekordní sledovanost.

Vedení České televize totiž nakonec správně usoudilo, že horší, než ztratit velkorysého inzerenta, by bylo ztratit pověst veřejnoprávní nezávislosti. Zlaté časy Sazky jsou ostatně stejně u konce.

A nejen kvůli pochybnosti, zda její financování sportu není pouhou zástěrkou pro jiné, méně ušlechtilé aktivity.

Vážnějším problémem se jeví hospodářský růst. Zkušenost říká, že k sázení vede hodně lidí bída.

Včerejší překvapivá informace o poklesu nezaměstnanosti je jedním z řady nadějných signálů, že v budoucnu budou tikety vyplňovat hráči, nikoli zoufalci.

Vysílá se v úterý 10. října ráno.

Matthew Price, Max Planck Institute for the History of Science, Berlin

Toto svědectví citovala ČTK ve zprávě, kterou jsme zveřejnili zde. Nyní pro jeho závažnost přinášíme jeho kompletní verzi v češtině i v angličtině.

Česká policie mě zatkla v úterý 26. září asi v 21 hodin. Byl jsem bezdůvodně zbit a zadržován po dobu přibližně 36 hodin.

Přijel jsem do České republiky v sobotu 23. září v první řadě jako vědecký pracovník, v druhé řadě jako příslušník alternativního tisku a v třetí řadě jako aktivista. Strávil jsem většinu času v sobotu, v neděli a v pondělí přípravou projektu ekologické ekonomiky, jehož část jsem také plánoval zveřejnit na mediálních internetových stránkách. V úterý jsem se účastnil pokojných demonstrací pro Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu.

Když jsem byl zatčen, nacházel jsem se před Hotelem Renaissance s dvěma dalšími osobami, s dr. Janet Dennett-Thorpovou, astrofyzičkou, která žije v holandském Groeningenu, a s Timothy Edwardsem, který žije v britském Brightonu a pracuje na projektech týkajících se komunitní zdravotní péče v Bhópalu v Indii. Dr. Dennett-Thorpová a já jsme si dohodli, že se tam sejdeme s některými svými kolegy, ale protože nepřišli, všichni tři jsme se vydali kolem hotelu směrem k jedné místní pizzerii. V tuto chvíli přijel autobus, zastavil před hotelem a z něho začali vystupovat cestující, byli to delegáti konferencí Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Když přijeli pronesl jsem tato slova, zvýšeným hlasem, aby mě bylo slyšet: "Hanba vám, hanba vám všem." Opakoval jsem tuto větu, možná dvakrát. Myslím, že dr. Dennett-Thorpová říkala něco podobného, avšak pan Edwards pokud vím mlčel. Byl to, samozřejmě, politický projev, jak ho ochraňuje Evropská charta lidských práv.

Několik okamžiků poté, co jsem prošel většinou delegátů, se mě zmocnil jeden nebo více policistů, hodili mnou hrubě o zeď a hrubě mě prohledali. I když jsem se naprosto nebránil, zatýkající policisté znovu a znovu opakovali své rozkazy a hrubě se mnou smýkali a bili mě. Pak se mě zmocnili čtyř policisté, každý mě chytil za jednu končetinu a hrubě mnou hodili na zem. Ani teď jsem se vůbec nebránil. Roztáhli mi nohy a svázali mi ruce pevně za zády pouty z umělé hmoty. Jakmile mi byly svázány ruce, jeden policista mě silně kopl do obličeje, rozbil mi nos a na zem začala téci krev. Za určitou dobu jsem byl zvednut ze země a hozen proti zdi. Pak jsem byl nucen stát déle než hodinu s hlavou proti zdi a s roztaženýma nohama. Kdykoliv jsem pohnul hlavou anebo se pokusil promluvit, policisté mi pokaždé vrazili hlavu na zeď, jednou mi tak způsobili laceraci kůže a zhmožděninu na čele a na spánku. Policista, který mě hlídal, mi tak vyvracel palce, což bylo dosti bolestivé vzhledem k tomu, že jsem měl nesmírně utažená pouta. Nikdo mi nevysvětlil, proč se se mnou takto zachází a opakovaně mi byl odepřen přístup k překladatelům a k lékařské pomoci, navzdory tomu, že celá řada zatýkajících policistů hovořila plynule anglicky.

Po určitém časovém období, kterým si nemohu být zcela jist, ale odhaduji ho na přibližně 1,5 hodiny, byli mí společníci odvezeni na policejní stanici. Určitou dobu poté jsem byl také odvezen. Opakované požadavky vyslovované francouzsky, německy a anglicky, aby mi byla povolena pouta, byly ignorovány, i když alespoň dva policisté ve vozidle, v němž jsem byl dopravován, rozuměli jednomu nebo více z těchto jazyků: a to navzdory tomu, že byla pouta natolik utažena, že se mi téměř zastavil krevní oběh v rukou.

Po té , co jsem byl odvezen na nesprávnou policejní stanici, jsem byl posléze dopraven na stanici na rohu ulic Bartolemowska a Ny Prynska (neměl jsem možnost to zkontrolovat na mapě Prahy, takže uvádím pravopis těchto ulic bezpochyby nesprávně). Tam se mnou mí žalářníci zacházeli hrubě a byl jsem znovu donucen stát s  hlavou ke zdi a s rozkročenýma nohama. Toto čekání trvalo určitou dobu. Měl jsem možnost si povšimnout, že tam byl jediný vězeň, jemuž byla uvolněna pouta. Byl to muž, který byl zatčen, když držel v ruce baseballovou pálku a jak se později ukázalo, byl součástí skupiny neofašistů, kteří byli toho večera zatčeni.

Po určité době jsem byl krátce vyslýchán a pak odveden do kovové klece, kde už bylo zadržováno několik dalších vězňů, včetně pana Edwardse. I když jsem požádal anglicky a španělsky, abych si mohl zatelefonovat - a někteří strážci tomu rozuměli - má žádost nebyla splněna ani tehdy, ani posléze. Ani nesměli telefonovat během mého zadržení žádní jiní vězni, s jedinou výjimkou jiného neofašistického "skinheada", který dostal možnost si zatelefonovat okamžitě poté, co se octl na policejní stanici. To přesto, že jsme byli policií předtím ujišťováni, že nejsou k dispozici žádné telefony. Právo si zatelefonovat je zaručeno podle českého zákona všem vězňům. To, že jsem neměl možnosti si zatelefonovat, znamenalo, že má rodina nevěděla, kde jsem a moje partnerka a moje dcera byly nuceny čekat v nevědomosti, zatímco jsem byl bezdůvodně zadržován ve vězení.

Skupina neofašistických zadržených, celkem asi 13, byla propuštěna docela rychle. Veškeré jejich věci jim byly navráceny, včetně jejich zbraní: baseballových pálek, obušků a podle svědectví celé řady svědků, kteří se nacházeli blíže cely neofašistů, než jsem byl já, i malou střelnou zbraň.

V této cele jsem byl zadržován o něco méně než 24 hodin, spolu s celou řadou jiných osob,v jednu chvíli nás bylo až 15. Dostali jsme jedinou deku pro všechny a obdrželi jsme také velmi málo jídla - jednou uprostřed dopoledne 27. září a jednou uprostřed odpoledne, ale podruhé jsme za jídlo museli platit. V určitou dobu přibližně v polovině odpoledne začali být zahraniční zadržení přesunováni z našeho vězení na neznámé místo. Já jsem byl odvezen ze stanice asi v 18 hodin 27.září.

Spolu s několika ostatními jsem byl odvezen na ústřední sběrné místo pro zadržené, do budovy, která normálně slouží jako kancelář pro udělování víz.Tam jsem se setkal s velkým počtem jiných zadržených, s nimiž jsem hovořil o podmínkách jejich zatčení a uvěznění. Jejich svědectví potvrdilo, co jsem zjistil od ostatních vězňů, s nimiž jsem hovořil ve vlastní cele: že přibližně v době, kdy jsem byl zatčen já, zahájila pražská policie realizaci systematické strategie politické represe, začala zatýkat obyčejné lidi na ulicích prostě na základě podezření, že se politicky stavějí proti Světové bance a politice MMF.

Zdůrazňuji, že nebyl učiněn jediný pokus spojit jednotlivé občany s konkrétními činy údajného výtržnictví či násilí. Zatýkání se dělo z čistě politických důvodů. Četní jednotlivci, s nimiž jsem hovořil, byli zatčeni, když šli na večeři, do hospody, když se odebírali spát. Došlo tedy k ekvivalentu nevyhlášeného stanného práva.

Tyto činy jsou jasným porušením záruk svobody projevu a shromažďování, jak je zaručuje Evropská charta o lidských právech, protože je jejich účelem (1) přímo zabránit několika stovkám osob vyjadřovat své názory, tím, že byli uvrženi do vězení: a (2) nepřímo zabránit několika tisícům lidí ve vyjadřování svých názorů vytvořením atmosféry teroru.

Také jsem se setkal s celou řadou jiných zadržených, kteří byli policisty zbiti, a někteří z nich velmi silně. Jeden muž měl zlomené žebro a měl velké zhmožděniny kolem jednoho oka, myslím, že to bylo levé oko. Existovalo množství důkazů, že s vězni s tmavší pokožkou bylo zacházeno brutálněji než s jinými zadrženými. Zadržené ženy byly také terčem celé řady dalšího hrubého zacházení a ponižování.

Policisté, kteří nás hlídali při této poslední etapě našeho věznění měli zvlášť násilný a nebezpečný temperament. Často nám vyhrožovali obušky a vynucovali si dodržování přísných předpisů náhodným a nepředpověditelným způsobem, například se silně rozhněvali, když se někdo odvážil přivřít okno (v místnosti bylo dost zima). Naše věci nám byly navráceny a v jednom okamžiku se kdosi pokusil situaci vyfotografovat: fotoaparát jí byl odebrán, hozen pro zdi a film odstraněn. Od tohoto okamžiku prohledávali strážci věci zadržených a zničili veškerý filmy ve fotoaparátech, stejně jako množství dalších věcí.

Navzdory těmto opatřením se nám podařilo napsat a nechat kolovat prohlášení, v němž jsme uvedli podrobnosti hrubého zacházení s námi. Toto prohlášení podepsalo přibližně čtyřicet zadržených, kteří s námi byli v tuto chvíli v místnosti.

Po celé řadě velmi dlouhých odkladů jsem byl popuštěn přibližně v 9 hodin ráno ve čtvrtek 28. září. Po celou dobu zadržování mi byla odepřena možnost zatelefonovat si, neměl jsem možnost být lékařsky ošetřen a dostal jsem velmi málo potravy. Dále trpím poškozením nervů na hřbetu levé ruky, v důsledku toho, jak jsem byl v první etapě svého zadržení spoután, a přirozeně nos se mi dosud nezahojil.

Statement of Mishandling by Czech Police

Matthew Price e-mail: price@mpiwg-berlin.mpg.de

Max Planck Institute for the History of Science, Berlin

I was arrested by the Czech police on Tuesday, Sept. 26 at around 21:00, beaten, and imprisoned for approximately 36 hours without grounds.

I had arrived in the Czech Republic on Saturday, Sept. 23, primarily as a researcher, secondarily as a member of the alternative press, and in a tertiary capacity as an activist. I spent most of Saturday, Sunday and Monday gathering tape for a project on ecological economics, some of which I planned to post to media websites as well. On Tuesday I was a peaceful participant in demonstrations against the World Bank and the IMF.

At the time of my arrest, I was outside the Hotel Renaissance with two other individuals, Dr. Jane Dennet-Thorpe, an astrophysicist residing in Groeningen , Holland, and Timothy Edwards, residing in Brighton, whose work concerns community health in Bhopal , India. Dr. Dennett-Thorpe and I had arranged to meet some colleages there, but as they failed to appear, the three of us began to walk past the hotel towards a pizzeria. At this point, a bus arrived in front of the hotel and began to unload its passangers , who were delegates fron the WB/IMF conferences. As they arrived, I spoke the following words in a raised voice so as to be audible: " Shame on you, shame on all of you." I believe I repeated the phrase, perhaps twice. I also believe that Dr. Dennett-Thorpe gave voice to similar statementes, though Mr. Edwards remained silent, to the best of my knowledge. This was, of course, poliitical speech as protected under the European Charter of Human Rights.

Some moments after passing through the bulk of delegates, I was seized by one or more policemen, thrown heavily against the wall, and treated to a rough search. Though I offered no resistance whatsoever, the arresting officers repeated their commands over and over, and grabbed and hit me rather roughly. I was then seized by four officers- one on each limb- and thrown roughly to the ground. Again, I offered no resistance whatsoever. My legs were spread apart, and my hands bound tightly behind my back with plastic handcuffs. As soon as my hands were bound, I was kicked hard in the face, at which point my nose broke and blood poured out on the ground. After some moments, I was lifted up and slammed bodily against the wall. I was then forced to stand for over an hour with my head against the wall, and legs spread wide. When I moved my head or attempted to speak, my head was smashed against the wall, at point causing laceration and contusion on the forehead and temple. The officer guarding me also pulled upwards on my thumbs, which was quite painful on account of the over-tightness of the handcuffs. I was offered no explanation for this treatment, and repeatedlly denied access to translators or medical assistance, despite the fact that a number of the arresting officers spoke fluent English.

After a period of time of which I cannot be entirely certain, but estimate at around 1.5 hours, my companions were taken away to a police station. Some time afterwards, I was taken away as a well. Repeated requests in French, German and English to have my handcuffs loosened went unheeded, though at least two of the officers in the transporting vehicle could understand one or more of these languages: this was despite the fact that the handcuffs were bound far too tightly, and I had lost circulation in my hands.

After being driven to the wrong police station, I was finally taken to a station at the corner of Bartolemowska and Ny Prynska ( I have not had an occasion to consult a proper map of Prague, so the spelling of these street names is no doubt incorrect). There I was roughly handled by the jailers, and made to stand once again with my head against the wall and my feet spread wide. This waiting period went on for some time. I had the opportunity to observe that, alone of all of us, one prisoner had his handcuffs loosened- a man who had been arrested wielding a modified baseball bat, and who, as it transpired, was part of a group of neo-fascists arrested that evening. After some time, I was briefly interrogated and led to a metal cage in which several other prisoners were already being held, including Mr. Edwards. Though I requested a telephone call in English and Spanish- languages understood by several of the guards- my request was not granted then or later. Nor were any prisoners allowed to telephone during the period of my stay, with the single exception of another neo-fascist "skinhead", who was granted a telephone call immediately upon his arrival. This was despite the fact that we had all previously been assured that there was no telephone available. Telephone calls are guaranteed to all prisoners under Czech law. The fact that I was unable to telephone meant that my family was unaware of my whereabouts, and so my partner and daughter were required to simply wait in ignorance as I sat groundlessly in jail.

The group of neo-fascist prisoners, about 13 in all, were released from jail quite quickly. Their posessions were all returned to them, including a number of weapons: baseball bats, maces, and according to a number of eyewitnesses somewhat closer to the fascists' cell than I , a small firearm.

I was held in this jail cell for just under 24 hours, along with a number of others, at one point up to 15 others. We were given one blanket to share amongst ourselves, and were fed very little- once at mid-morning on the 27th, and once again in the mid-afternoon, though we were required to pay for our food the second time. At a certain point in the mid afternoon, foreign prisoners began to be transferred from our jail to an unknown destination: I left the station around 18:00 on the 27th.

Along with several others, I was taken to a central collection point for prisoners, a building which normally serves as a visa-granting bureau. There I encountered a large number of other prisoners, with whom I discussed the conditions of their arrest and imprisonment. Their stories confirmed what I had gathered from the other prisoners I had spoken with in my own cell: that beginning around the time of my arrest, the Prague Police had undertaken a systematic strategy of political repression, arresting ordinary people on the streets simply on the suspicion of being politically opposed to the World Bank and IMF policies. I emphasize that no effort whatsoever was made to correlate individuals with acts of alleged vandalism or violence: the arrests were made on quite straightforward political grounds. Numerous individuals with whom I spoke has been arrested on their way to dinner, to pubs, or to bed- that is , in the equivalent of unannounced martial law. These acts clearly contravene the guarantees on free speech and assembly contained in the European Charter on Human Rights, as they aimed (1) directly to prevent several hundred individuals from expressing their views, by locking them into jail: and (2) indirectly to prevent several thousand others from exppressing their views , by creating an atmosphere of terror.

I also met a number of other prisoners who had been beaten by the police, some of them quite badly. One man has a rib broken, and had severe contusions around one eye, I believe the left. There was ample evidence that prisoners with dark skin were treated more brutally than others. Female prisoners were also subjected to a variety of additional abuses and humiliations.

The police officers guarding us in this final stage were of a particularly violent and dangerous temperament. They threatened us freely with their truncheons, and enforced rigid rules in a whimsical and unpredictable manner,e.g., growing enraged if someone dared to close a window partway ( the room was quite cold). Our belongings had been returned to us, ans at one point someone attempted to take a photograph: her camera was taken from her, thrown against the wall, and the film removed. From this point onwards, the guards searched oncoming prisoners' belongings and destroyed all camera film, as well as a number of other possessions. Despite these measures , we were able to draft and circulate a statement describing our mistreatment, which was signed by the 40 or so prisoners who remained in this room with us at that point.

After a number of interminable delays, I was released around 9:00 on Thursday morning, the 28th. As of that time, I had received neither a telephone call nor medical attention,and very little food. I continue to suffer from nerve damage on the back of my left hand, from my initial handcuffing, and my nose has, of course, not yet healed.

Tomáš Vojkovský

Vážený pane Čulíku,

jsem šokován brutalitou české policie.

Aby nedošlo k nedorozumění, i na Západě policie často používá nevybíravé prostředky, v Seattlu tuším nezacházeli s demonstranty zrovna v rukavičkách.

Ale systematické týrání, ponižování a mrzačení zadržených, náhodné zatýkání mladých lidí v takovém neslýchaném rozsahu, toho by se tu opravdu málokdo odvážil.

Policejní brutalita je hnusný problém; v USA jsou její obětí často chudí obyvatelé vnitřních částech velkoměst.

Jenomže když se na to přijde, noviny a televize obvykle spustí pořádnou kampaň, vysílá se to na celonárodních okruzích atd.

Nedávno byly v Oaklandu vyhození, že zaměstnáni čtyři policisté za prokázané soustavné zastrašování, týrání a obtěžování příslušníků minorit, které považovali za podezřelé z prodeje a konzumace drog.

Samozřejmě, drogy jsou v Oaklandu velký problém; ukázalo se však, že policie prováděla razie bez povolení k domovní prohlídce, namátkou napadala a mlátila výrostky které považovala za podezřelé (někdy rovnou před školou), zadržené zastrašovala výhrůžkami násilí a trestního stíhání proti jejich rodinám.

Na tomto případě, stejně jako na předchozím skandálu v L.A. (policejní jednotka RAMPART) je typické, že policie si vybírala k zastrašování oběti, které považovala za naivní, slabé a nedůvěryhodné.

Aniž bych se chtěl a priori zastávat všech chudých a barevných a výrostků, neumím si představit sebe v posici člověka, který si stěžuje na policii a  nemá peníze na právníka, je barevný, je bez vzdělání a má (případně) i záznam v rejstříku.

Oaklandský případ se provalil teprve, když na něj upozornil policejní nováček, jenž byl plný ideálů z policejní akademie a s praktikami svých kolegů nechtěl mít nic společného. (Předchozí stížnosti zatčených nikdo nebral vážně.)

Teprve potom se záležitosti začala zabývat prokuratura. No, a nyní má Oaklandsky policejní šéf plně ruce práce s vysvětlováním, že se jednalo o izolovaný, netypický případ a že probíhající vyšetřování prokuratury je dostatečně nezávislé.

Na uvedeném srovnání je patrné nesmírně selhání sdělovacích prostředků v Čechách. Představa, že by o takové brutalitě noviny v USA nepsaly, ale naopak se zastávaly našich statečných příslušníků a šířily paniku o sfetovanych násilných výrostcích je směšná.

Sdílím Vaše přesvědčení, že praktiky policejního týrání v Praze mají své kořeny v komunistické policejní mentalitě:

1) Příslušník se zodpovídá svému řídícímu orgánů, straně a vládě.

2) Policie, prokuratura a soud jsou jeden a týž orgán

3) Soudy a prokuratura hájí zájmy strany a vlády

Mnohé z těch, kteří v Praze demonstrovali, bych si k sobě domů (anebo do Prahy) opravdu nepozval. Jenže, i kdyby policie skutečně zatýkala pouze nebezpečné násilníky a ne převážně náhodné chodce, násilí, kterého se na zatčených dopustila, připomíná staré špatně časy.

Na okraj bych chtěl uvést ještě jeden příběh: Za starých časů (tuším v roce 1986 nebo 87) navštívila jedna dáma své příbuzné v Rumunsku. Na Západě žila již delší dobu a proto z jejího vzezření nebylo patrné, že se v Rumunsku snadno vyzná a domluví. Nuže, stalo se, že ji v Brasově nějaký lump vyhodil z vlaku (její kufry si ponechal). Paní se však rychle dovolala pomoci a na následující stanici už na lumpa čekala policie. Policisté pak tu paní přivezli na policejní stanici a ukázali jí lumpa - přivázaného k židli - a zbitého do krve. "Je to von?" ptali se bodří policisté (celí šťastní, že zas někoho dopadli). "No tak si poďte taky bouchnout," říkali té paní, "ještě mu pár zubů zbylo".

Doufám, že díky tomu, co se v Praze stalo, si nyní lidé v Čechách uvědomí, že příště se mohou na jedné takové policejní židli ocitnout sami.

Tomáš Vojkovský

Ondřej Čapek

Mnozí příslušníci české veřejnosti si zjevně opravdu myslí, že policie má mlátit delikventy, případně zastánce netypických (zejména komunistických) politických názorů. (JČ)

Vážený pane Čulíku,

s tou policejní brutalitou, která je standardem chování policie, máte asi pravdu.

Už při svém zadržení jsem se bavil s účastníkem Global Street Party, který mi vyprávěl historku o jakési uličce složené z policistů, kterou museli všichni zadržení běžet a byli při tom mláceni. Po pár dnech jsem v hospodě U sudu potkal jiného účastníka GSP, který mně ukazoval jizvy na ruce, údajně od cigarety na policejní stanici.

Zajímavé na reakci lidí bylo, že jaksi v mém článku přehlédli větu (a může to být moje chyba):

...Takovým způsobem je vyklizeno celé náměstí, já zahýbám do Štěpánské ulice, za zády policii, míjím ulici V Jámě. Řada policistů se zastavuje nad ulici V Jámě ...

A např. pan Pařík mi napsal:

"Pane kolego, Vaše poflakování se po Václaváku v době, kdy je všeobecně známo, že se tam srocují novomarxističtí gauneři postrádá z mého pohledu smysl. Pár holomků (a odpusťte starci pamětníkovi - pro človíčka, co si na sebe navlékne triko se srpem a kladivem, je toto označení mírné) rozjařeně rabuje a Vy se musíte jít kouknout (protože vylučují, že by člověk Vašeho vzdělání o trojčení těch zhovadilců nevěděl nebo se ho snad dokonce plánovitě zúčastnil). Inu, muž zákona Vás zatkne dle mého poměrně nenásilně a přiměřeně situaci a jeho úloze v ní. (Jen tak mimochodem - víte jak staví v Americe policisté automobil pachatele drobného dopravniho přestupku? Měl jste někdy ruce na kapotě pod namířenou hlavní?)

Vy jste celkem mírně potrestán za svoji zvědavost - jenomže to nechápete a tak brečíte veřejně, čímž dodáváte argumenty těm, kteří skutečně plánovitě rabovali - kolik jen tam bylo nevinných obětí...."

Stejně kamarádka z Olomouce napsala:

"Musím přiznat, že jsem byla celkem v šoku, a taky mě to docela vzalo, celkem drsnej zážitek, ale zase na druhou stranu dobrá zkušenost a s podobným rizikem je třeba vždycky počítat, když se člověk podobnejch akci účastní."

Od několika lidí jsem slyšel podobné názory - tedy určitou smířenost s prací policie a přesvědčení, že se zas tak nic nestalo. A to byli všichni Pražáci a většinou vysokoškoláci. Rozhodně bych nechtěl být v kůži toho chudáka šestnáctiletého ostravského učně - anarchisty.

Přijde mi jen, že jste to trochu s tím Palachem a českou zbabělosti příliš zkomplikoval ;) Nemyslím si, že je nutné u těchto záležitosti vystavět tak elegantní "intelektualizované" teorie. Mě se naopak vybavuje scéna z jakési ruské klasické hry, v níž občan zmlácený na policejní stanici chválí, jak krásné si ho tam ti ušlechtilí pánové v uniformách podali, a jak se o něj, hovado tupé, ten dobrý stát zajímá a vychovává.

Vojtěch Polák

Pane Culíku,

orientačním měřítkem vyspělosti by mohl být kritický postoj k policejní brutalitě vůči:

Co říkáte?

Vp

P.S.: Možná, že "balkánský diktátor" Milosevic může být vzorem pro naše "demokratické" politiky. Proti vandalům, kteří "téměř rozbili centrum" Bělehradu, kupodivu nepoužil ostře nebo alespoň gumové střelivo. Opravdu, ale opravdu zvláštní ...

Milan Valach

V sobotní příloze Lidových novin byl otištěn rozhovor s Petrem Hořejším, autorem populárních knih o českých dějinách, známých pod názvem Toulky českou minulostí. U člověka, který se takto intenzívně zabývá dějinami, bychom předpokládali nejen znalost faktů, ale i značnou teoretickou erudici. O to překvapující je obsah rozhovoru , v němž Petr Hořejší mimo jiné přirovnal Žižku k Hitlerovi, neboť pronásledoval katolíky, což je podle něj srovnatelné s holocaustem.

Člověk chvíli neví, co si má o tom myslet. Usiluje Petr Hořejší o nějaký výnosný grant, nebo jej na chvíli opustily všechny smysly. Neuvěřitelnou absurdnost takového tvrzení si uvědomíme v okamžiku, kdy si položíme otázku po vztahu katolické církve k jinověrcům ve stejné době. Máme ji snad, v jeho logice, považovat za  obdobu nacistické strany? Hloupost (omluvám se za tak příkré slovo, ale zde je snad opravdu na místě) Hořejšova výroku vynikne v tomto srovnání o to více. V případě holocaustu nespočívá totiž jeho zrůdnost a děsivost v jeho novosti. Podobných genocidních vyvražďování znají dějiny bohužel mnoho, ale právě v tom, že se něco takového mohlo stát právě ve 20. století, a to přes všechen pokrok kultury a civilizace vůbec.

Podstata je právě v onom pokroku. Ve středověku se o svobodě svědomí nemohlo vůbec hovořit. To byla věc zcela neznámá. Teprve dlouhá zkušenost náboženských válek, které ale nevedly k definitivnímu vítězství žádné strany, otevírá prostor pro něco takového, jako je pochybnost o nezvratnosti a univerzální platnosti té či oné náboženské pravdy. A teprve postupný rozvoj buržoazní společnosti otevírá skutečnou možnost svobody svědomí. Ostatně Petr Hořejší jistě musí znát význam Tolerančního patentu Josefa II.

Snad by šlo nad jedním článkem mávnout rukou, kdyby se nezdálo, že příznakem obecnějšího trendu revize českých dějin, a to ve jménu proslavené druhé republiky. Rostoucí autoritářské nálady určité části české společnosti skutečně připomínají situaci po Mnichovu. Dnes, jako tenkrát, začínají bývalí lokajové (Jan Patočka) útočit na všechny a na všechno, co jen trochu zavání odvahou, schopností stát za vlastním přesvědčením a, nedej bože, vírou v nějaké humanitní a demokratické ideály. Jistě, Žižka nebyl demokrat, ale husitské hnutí a on jako jeho vůdce, bylo výrazem touhy po spravedlivějším uspořádání lidské společnosti (v posledních letech o tom podal svědectví F. Šmahel ve svém rozsáhlém díle).

V neposlední řadě bylo jeho výsledkem rozbití monolitního bloku jediné víry, který do té doby v Evropě dominoval, a tím otevření možnosti pro pochybnost, a tím i pro osvobození lidského myšlení, která již nikdy nebyla zcela uzavřena. Jan Hus a husitské hnutí bylo inspirující silou i pro následující reformační pokusy, a tím získalo evropský význam.

V jiných zemích by se takové události a osobnosti stály národními svátky a stavěly by se jim sochy (případně chrámy jako Johance z Arku ve Francii). Ovšem ne tak v Čechách. Zde se za zvláštní vyznamenání považuje nadávat na ostatní Čechy a tupit vlastní dějiny, bez ohledu na historickou pravdu. Prostě lokajské povahy. I když doufám a jsem přesvědčen, že ne všichni. Ba snad ani ta většina ne, ale ta bohužel mlčí. Výsledný obraz českého národa je pak i jejich zásluhou nelichotivý. Měli by se asi více ozvat. (Jinak nás do Evropy nevezmou!!!)

Radek Bubeník

Nemine snad ani týden, aby se v mediích neprobírala reforma důchodového systému. Problém financování důchodů se však netýká vlády, ale mládeže, která bude muset nezprivatizovaný systém, ze svých platů daněmi financovat. Nedávná reforma prosazená ODS s  výmluvou na vzrůstající počet penzistů je toho příkladem. Ve skutečnosti nový zákon zlegalizoval vyvlastnění příjmů dnešních a budoucích důchodců, které si tito zaplatili svou prací a na základě zákonů minulých. Tyto dosavadní zákony jasně specifikovaly podstatně vyšší důchody jako odměnu za práci. Je zajímavé, že přechod na soukromé financování důchodů žádnou polistopadovou vládu, privatizující snad všechno možné ani nenapadl. Proč by se však měl někdo z těch, co pobírají důchody trápit nad úplným zhroucením systému. V. Klaus tady již možná taky nebude, aby sdílel pocit viny nebo sám cítil bolest. Jeho mladší kolegové však ano, a  proto lžou dál. Ve světě politiky je totiž často uvaleno břemeno na ty, kteří je nemohou uvalit zpátky na vás. Chytře vymyšleno.

Státní penzijní systém nebo soukromý

Všichni neustále horujeme pro pravici a soukromé vlastnictví, ale své penzijní úspory, vybírané z našich platů opět klidně svěřujeme vládním byrokratům a jako za bývalého komunistického režimu "ukládáme" u státu, mimo kapitálový trh. Aniž máme zaručeno, že v budoucnu dostaneme to, co si naspoříme.Tomu samozřejmě brání předchozí kejkle tzv.pravicových vlád o  jakési solidaritě, nebo že dnešní pracující vlastně platí dnešní důchodce v tzv.průběžném systému. Považte jen, že celkové aktivní saldo přebytků z vašich peněz v průběžném penzijním systému podle publikací ČSÚ mělo jen za období 1993 - 2000 dosáhnout téměř 570 miliard korun. Tyto peníze však místo investování do nových výrob na zajištění dalšího financování důchodů házely všechny polistopadové vlády do kanálu. Fungující důchodová reforma je stále v nedohlednu a dluhy na pojistném na sociální zabezpečení rostou.

Výdaje na důchody kryly aktiva

Podstata financování státních důchodů byla úplně jiná, pro mnohé neznámá. Valná většina majetku - aktiv, která se privatizovala, byla za předchozího režimu zaplacena zdaněním. Daňoví poplatníci - vaši dědové, babičky otcové, mámy je zaplatili vysokými daněmi v podobě podnikových, mzdových a jiných odvodů. Komunistický stát za ně vybudoval podniky a ostatní aktiva, aby měl z čeho slíbené státní důchody financovat. Všechen kapitál - majetek byl výsledkem úspor lidí u státu. Nebyl vlastněný státem, ale penzijními úsporami občanů. Úspory si každý daňový poplatník vybere během času od státu nazpět v podobě starobního, sociálního a jiných zabezpečení, a to úměrně svému vkladu.

Proč nedostanete svou penzi

Z toho je vám doufám jasné, (pro skutečné ekonomy dávno) že pokud nějaká vláda zprivatizuje pouze národní aktiva, která dříve prokazatelně financovala výdaje na důchody, je logické, že pasiva - výdaje na důchody, které jí zůstaly v péči, nebude v budoucnu mít z čeho hradit. Ekonomicky řečeno, z kapitálu, který spravoval stát, jak tomu bylo před privatizací, měli prospěch - užitek daňoví poplatníci. Zisk (asi 5% z kapitálu) šel do státní pokladny a legitimně zabezpečoval výdaje (i na důchody), které by jinak museli daňoví poplatníci uhradit z vlastní kapsy. Po ztrátě kapitálu se stát stává zcela závislý pouze na daňovém příjmu od svých obyvatel. Proto je třeba vyšší daně .

Miliardové hodnoty penzijních úspor mimo kapitálový trh

Penzijní úspory, třebaže je vláda nezveřejňuje, mají svou peněžní hodnotu. Podle deníku HN z 25.1. 1995 " by musel stát vložit do odděleného důchodového fondu 2760 miliard korun, aby byl schopen vyplatit v kterémkoli okamžiku vše, co náleží jeho účastníkům: zaplacené příspěvky těm, jimž nevznikl nárok na dávku a zbytek důchodových nároků občanů, kteří už v penzi jsou." Po listopadu žádná vláda tyto penzijní úspory lidem díky neodstátněnému důchodovému systému nevrátila. Jen neznalost nebo zlý úmysl polistopadových politiků zabránil tomu, aby penzijní úspory občanů u státu byly dávno uvolněny pro skutečný kapitálový trh a investovány prostřednictvím jak soukromých tak státních penzijních fondů. Tak je to běžné všude ve vyspělém tržním hospodářství.

Vznik skrytého dluhu

Korupční privatizace

Privatizace pouze aktiv státu byla pro daňové poplatníky navíc obrovsky ztrátová, protože stát prodával majetek za tzv. účetní a nikoliv tržní ceny. Protože se ale výdaje na školství, armádu, zdravotní a sociální péči, administrativu atd. jak sami vidíte prodejem nezměnily, budou muset daňoví poplatníci toto manko zaplatit.

Vaše ztráty

Ztráta 30- letého občana bude 15 až 20% čistého příjmu za každý rok. A to za každý rok do věku 75 let. Je to nejméně pětinásobek jeho ročního platu. Mladší spoluobčan na tom bude ještě hůře. Bude mít celý život o 15% nižší příjem. Nevěříte? Dočkáte se.

Soukromým penzím v ČR zabránila právě ODS

Pokud by rozumní politici zprivatizovali i státní důchodový systém, mohl být již od začátku hospodářské reformy nahrazen soukromými penzijními fondy, které by na skutečném kapitálovém trhu odkoupily za penzijní úspory občanů od státu akcie podniků a převzaly placení výdajů na důchody. Tento způsob privatizace navrhoval již v roce 1991 nezávislý finanční konzultant František Nepil z Londýna. V Chile byl státní systém privatizován a nahrazen soukromými penzijními fondy již v roce 1981!

Podzim se má stát velkou parlamentní diskusí jak dál v penzijním zabezpečení. Zatím se mi však nezdá, že by se zrodil v některé poslanecké hlavě kloudný nápad, jak všechny dosavadní kardinální chyby a omyly napravit.

Zřízení Sociální pojišťovny připravované vládou zásadní změnu nepřinese. Peníze novou institucí jen protečou od pojištěnců k důchodcům. Použití vybraných financí na jiné účely, jak prováděli roky V. Klaus a jiní, již zřejmě nehrozí. Přesto fond Sociální pojišťovny bude prý na rozjezd potřebovat 40 miliard korun z privatizace.

Zablokování 200 mld korun ve FNM z výnosu privatizace na zvláštní účet do doby zahájení zásadní důchodové reformy tzv.pravicí bylo sice správné, ale tím také svědčí o bezradnosti, co s těmi miliardami udělat. Tato údajná pravice se dále zmohla pouze na návrh odchod do důchodu až v 65 letech. Pro občany mladší než 40 let pak jako lahůdku připravuje povinné penzijní připojištění. Budete tedy na důchody platit vlastně 2x. Poprvé přes současný systém financujete dnešní důchody a podruhé si povinným připojištěním budete muset spořit na svou vlastní penzi. A přesto nemáte jistotu, že vám stát v budoucnu vrátí celé vaše úspory na stáří. Díky komu? Všem postkomunistickým vládám a  především ODS. A komise expertů? Pozdní procitnutí těch, kteří všechno dosavadní bezhlavě chválili.

Poznámka JČ: Na tento problém upozorňoval českou veřejnost od počátku devadesátých let londýnský ekonom a odborník na důchodové zabezpečení František Nepil, například zde, nebo v knize ...jak Češi myslí, Milenium Publishing Chomutov, 1999, str. 107-125. V polovině devadesátých let se Jan Čulík snažil jeho myšlenky v zájmu diskuse prosazovat ve vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa, ta je však většinou potlačovala.

Radek Sárközi: Kdo je Radek Sárközi?

O mé nesnášenlivosti se udělejte obrázek sami, ale protože se se mnou asi těžko setkáte, budete si muset přečíst moje články nebo literární dílka, která rovněž najdete na internetu. Poslal jsem jednou svoji recenzi Kouzelné zrcadlo literatury panu Kostečkovi (protože jsem si ho vážil), aby ji nabídl redakční radě Českého jazyka a literatury. Místo toho mi Kostečka poslal několikastránkový dopis, ve kterém začal polemizovat s mými názory a, jak je jeho zvykem, přidal pár urážek. Recenze nakonec v časopise nevyšla, ale otiskl ji prestižní literární časopis TVAR, takže asi tak hrozná nebyla. Vy si ji můžete přečíst na mých internetových stránkách. Také jsem panu Kostečkovi poslal vlastní návrh osnov Českého jazyka a literatury pro střední školy, ale i ten ho rozlítil, až zrudnul a jiskry z jeho hlavy do slov sršely a jedovaté sliny papír rozmočily... Tak mi například vytkl, že navrhuji probírat na střední škole Karla Kryla, ale vida... v jeho návrhu Katalogu se Kryl objevil!

1) Sárközi suverénně píše o problematice, k níž se ani v nejmenším neobtěžoval načerpat věcné podklady. Jinak by musel vědět, že tři verze prvního Katalogu vůbec nevznikaly v důsledku rozpadu původního týmu na skupiny, které vytvořily tři zcela odlišné návrhy. - píše Kostečka.

Ve dvou předmětech - český jazyk a literatura a chemie - se v průběhu práce na katalozích utvořily uvnitř autorských týmů skupiny, které předložily různé návrhy opírající se o odlišná pojetí předmětu. - píše se přímo v Katalogu (!!!), ze kterého jsem čerpal oficiální informace.

2) Kostečka: Můj a Brožův návrh naprosto není výsledkem činnosti nějaké skupiny, natož skupiny odvozené od O. Hausenblase: oba jsme jediní autoři každé z obou "nehausenblasovských" verzí.

Katalog: Tento návrh (myšleno návrh Františka Brože) vznikl na základě, kritickou analýzou a doplněním návrhu, který zpracoval PhDr. O. Hausenblas.

Tiráž Katalogu: Autoři: Brož, Kostečka; Konzultanti: Hlaváčová, Holasová, Kmentová, Schirlová, Skoupilová, Vránek; Oponenti: Čížek, Duffek, Hájková, Hanušová, Havlová, Horna, Hron, Jůzlová, Kašparová, Kolářová, Kraus, Martinková, Morávková, Nezkusil, Sárközi, Uličný.

Tedy ani jeden zahraniční odborník!

Pravda je, že pokud cestuji, tak během prázdnin a to jsou většinou školy zavřené. Mluvil jsem však s řadou studentů i učitelů, kteří působili alespoň rok na západních školách. Všichni si tamější systém pochvalovali! Pokud chceme srovnat školství americké a české, srovnejme jejich výstupy - třeba ekonomickou prosperitu obou zemí, počet vysokoškoláků atd. Z toho srovnání rozhodně nevyjdeme jako vítězové! A ještě malá poznámka. Mluvil jsem s americkým učitelem žurnalistiky na střední škole, který mi ukazoval jejich studentský časopis. Byl velkoformátový, barevný a graficky i obsahově kvalitnější než Metro, které se rozdává v Praze! Naše studentské časopisy proti němu vypadají jako omalovánky pro pětileté děti! Podle čeho tedy srovnávat naše školství s americkým? Podle mechanických znalostí nebo podle výsledků práce?

Závěrem

Myslím, že vyvracení dalších Kostečkových výpadů je zbytečným mrháním času, protože si je vlastně vyvrátil sám ve svém článku. Pokud vás zajímá Kostečkův návrh Katalogu, tak si ho prostě přečtěte a obrázek si udělejte sami. Uvidíte např., že skutečně vypracoval Katalog pouze pro gymnázia a na ostatní střední školy se vykašlal... Srovnáním se starými osnovami pro střední školy pak zjistíte, jaké inovace přináší jeho návrh.

Myslím si, že se Kostečkovi podařil husarský kousek. Z oponenta se stal hlavním autorem Katalogu a původního autora Hausenblase zcela vyautoval ze hry. Připomíná mi to ruské revolucionáře z roku 1917. Zajímalo by mě, co si o celé záležitosti myslí Ondřej Hausenblas. Byl bych mu vděčný, kdyby napsal do Britských listů svůj pohled na celý puč. A závěrečná otázka se přímo nabízí:

Kdo je Jiří Kostečka?