Syndrom Toma a Jerryho: řítíme se do
analfabetické kultury obrázků?
Kdybychom pojali současná tištěná média
jako moderní bajku o soupeření písmenek s obrázky, jako jakési
věčné klání Toma a Jerryho nebo vlka a zajíce, museli
bychom konstatovat, že v tomto alfabeticko-ikonickém souboji získává
stále více navrch soupeř číslo dvě. Jinými slovy, hodně
obrázků, méně textu, minimum dlouhých článků a maximum
zhutněné informace.
Koukám a nečtu
I když výsledek sporu o to, zda moderní člověk přestává
číst, není tak úplně jasný (prodej knih na německém trhu
prý roste), naprostá většina novin a časopisů už počítá
s příjemcem informací, který o dlouhé louskání písmenek zájem
nemá. Svou roli samozřejmě hraje i razantní vpád moderních,
obrazově založených zdrojů informací (televize, video, počítače).
Ironik by asi rovnou začal hovořit o analfabetické kultuře
obrázků... Lidí, kteří mají po shlédnutí televizních zpráv
pocit, že jsou informovaní a že se už nemusí namáhat
novinovou četbou o tomtéž, není určitě málo. Podobně i těch,
kdo se spokojí s nejelementárnější verzí informací v lákavém
balení bulváru (např. Blesk) nebo četkařských zkratek (v
Praze deník Metro).
Nečtu - nemyslím - věřím
Každý, kdo někdy něco psal do jakéhokoliv časopisu
(vyjímám odborné a vědecké), to zná: ne moc dlouhé, nejraději
tak půldruhé strany rukopisu na jednu tiskovou, rozsah nanejvýš
dvoustrana, u velkých článků občas sežere celou stranu nebo
dokonce dvoustranu dominující otvírací fotka. Jinak to nebude
nikdo číst...
A tak se probojováváme životem s předžvýkanými zestručněnými
informacemi, z nichž se sice dozvídáme, co kdo řekl a udělal,
ale už mnohem méně o okolnostech, zdrojích problému a možných
důsledcích a případně o alternativních názorech.
Že to šetří cenný čas, který každý normální člověk
potřebuje na práci, na zajištění živobytí, na to, aby "žil"?
Taky to ale vede ke ztrátě vlastního uvažování, analytické
schopnosti, obezřetnosti, určité potřebné skepse. Vede to ke
snadnému přijímání servírovaného a tedy i ke snadné
manipulovatelnosti. "V televizi říkali", "v novinách
včera psali" - vyploďte sebeprůhlednější mystifikaci a
uvidíte, kolik lidí na ni skočí (samozřejmě taky proto, že
čtou narychlo, "nepořádně", fixují si třeba jen
titulek, atd.). O tom, že slabý čtenář je i největším důvěřivcem,
existují jistě i odborné studie.
Parodie na analýzu?
Podrobné články tedy moc nepěstujeme. Pak ovšem nepřekvapí,
že vedle řady dobře napsaných a přehledně souhrnných článků
vídám občas třeba v Mladé frontě DNES (a kdybych četl i
jiné, našel bych jistě i tam) i textíky označené jako "analýza",
které tento vznešený pojem přímo degradují. Snad se jejich
autorům zdá, jak hluboko pronikli, ale skutečnost, že kromě
holých fakt přinesou i něco navíc, k tak hrdé nálepce ještě
přece neopravňuje.
Neuspěl Prostor ani Hvížďala
Dokud nebudeme mít noviny rozsahu klasických "lordských"
Timesů a podobných (víme, jak dopadl pokus Prostoru), nelze
asi od deníku rozsáhlé analytické čtivo očekávat.
Schopnost podat problém nezkratkovitě by mohly pěstovat časopisy
- ale i ty jdou ve většině případů efektní cestou obrázek
+ text.
Bylo velice zajímavé sledovat několik nedávných článků
Karla Hvížďaly (většinou tuším v MFD), vycházejících z
jemu tak dobře známé německé reality. Úspěch a náklad týdeníku
Der Spiegel, vyznačujícího se mj. i kvalitními, pracnými a
analytickými články, je v podmínkách našeho malého trhu
zjevně nemyslitelný. Naše specifika asi nedocenil či neodhadl
ani sám Hvížďala, když před lety zakládal časopis TÝDEN,
v původní představě právě takový seriozní zpravodajský týdeník
s množstvím kvalitních ponorů pod povrch věcí a událostí.
Jistě si představoval, že vše půjde lépe a jinak, než jak
se historie časopisu vyvinula. Obávám se ale, že ani dnes ještě
doba hladu po analýzách nenastala.
Proto zaslouží poděkování každý, kdo věcné a přitom delší
texty jen neseškrtá či neodmítne, nýbrž alespoň občas uveřejní.
Získává tak zásluhy o naše myšlenkové nekrnění.
Internet jen pro blby?
Trochu na rozpacích jsem z internetu. Příkaz doby -
krátké texty - tam platí skoro za zákon. Mladí flexibilní a
dynamicky rozpohybovaní uživatelé webu surfují, klikají a přeskakují,
tvrdí se. Další zdroj vycucané zkratkovité informace je tak
na světě a pro internetistu se může stávat normou.
Dost dobře to nechápu. Je snad internet převážně pro
povrchní hlupce? Není přece žádný problém zajímavý text
si stáhnout a přečíst dodatečně v klidu. Nemusím tak schovávat
stoh nedočtených nebo nevystříhaných novin a časopisů, výstřižky
nalepovat a třídit, s článkem můžu dál textově pracovat.
Počítači délka článku nevadí, a je-li zajímavý, proč by
měla mně?
Problém je snad právě spíš v tom "zajímavý" než
"dlouhý". Zřejmě bude chtít internetové psaní trochu
pozměněný styl - razantní poutavé titulky, rozdělení do
kratších úseků se zvýrazněnou dílčí otázkou na začátku
a živým vtipným shrnutím na konci, nepříliš dlouhé a košaté
věty, příklady, samozřejmě i schémata, grafy a podobné
prvky. A odkazy, samozřejmě! (Uvažuji jen tak zběžně, někdo,
kdo se takovou tématikou živí, by jistě přišel na další
prvky a dokázal by "strategii internetového psaní"
podat pregnantně.)
Podle právě nadhozených zásad je i tento můj text nepříliš
dobrý: hlavní titulek chce být zajímavý, ale je moc dlouhý,
pokusil jsem se sice - poněkud násilně - o lákavé
mezititulky, ale není to ono, nedal jsem si práci s čísly a více
konkrétními příklady (píšu to zadarmo v čase, za nějž mě
nikdo neplatí), věty jsou příliš rozvité a dlouhé...
Jsem moc ukecaný?
A je taky pravda, že skoro každý článek je v původní
verzi moc ukecaný a dá se zkrátit. To, že počítač záplavu
písmenek bez problémů unese, je sice ohromná výhoda, ale
taky riziko. Tento text jsou asi tři normostrany a k zestručnění
mě nenutí nic než vlastní pocit, že je to moc dlouhé. Šel
by zkrátit třeba o pětinu? Určitě ano...
Proč toto všechno píšu? Jednak proto, abych hájil třeba i
delší ale kvalitní texty o něčem, jednak jako diskusní příspěvek
na téma internetové psaní.
