Zvládají malé země samostatnost?

Rok po odtržení od Westminsteru je skotská politika plná problémů

"Je tady bordel, ale aspoň lze říci, že je to náš, vlastní, skotský bordel. Dlouhá léta jsme z toho vinili vždycky někoho jiného. Teď si lidé musejí uvědomit, že je to jejich vlastní vina. A to je vynikající."

Minulý týden zahájil po letních prázdninách svou činnost znovu skotský parlament. Rok po odtržení od anglické Dolní sněmovny však není politická situace ve Skotsku zrovna růžová. Vezměme třeba titulky z nejčtenějšího, tedy bulvárního, skotského deníku Daily Record jen za jediný den, předminulou středu: "Ministři v obležení - jejich kariéra dopadá špatně" - "Chaos se závěrečnými zkouškami ve školách se šíří" - "Ve zdravotnictví rostou čekací fronty" - "Odboroví předáci hrozí pro podzim stávkami".

Shrnujeme pohled na Skotsko (podobnost s Českou republikou je čistě náhodná?) jak vyšel 5. září v deníku Guardian:

Ve Skotsku vládne Labouristická strana. Alex Salmond, šéf oficiální politické opozice ve Skotsku, Skotské nacionální strany, varuje, že skotská ekonomika vstupuje do recese: že příjmy jsou nižší než výdaje, dovoz je vyšší než vývoz a hospodářský růst je příliš nízký na to, aby se to vyrovnalo. Z povrchního hlediska existuje množství důkazů, že si Skotsko neumí samo vládnout.

Když však vyjdete do ulic skotských měst, nevypadá to, že by Skotsko bylo na pokraji hospodářského kolapsu. Zejména Edinburk s nekonečným množstvím nových barů a restaurací je, jak se zdá, na tom ekonomicky velmi dobře. I v Glasgowě je rušné podnikatelské centrum města plné korporací s nacionalistickými jmény jako Scottish Power, (Skotská energetika), Scottish Widows (pojišťovna) a Scottish Gas - je to sebevědomý nacionalismus; tak nacionalistická jména by byla na druhé straně hranice, v Anglii, naprostou sebevraždou. Ale hospodářsky vypadají záležitosti docela dobře i mimo Edinburk a Glasgow: v Aberdeenu, například, právě oznámila firma Shell další rozsáhlé investice.

Skotsko ovšem má celou řadu obrovských problémů, které si dal samostatný skotský parlament za úkol vyřešit: špatný stav zdraví občanů, nekvalitní bytový fond, špatná životospráva a vysoká míra narkomanie. Skotsko je národ, pro něhož jsou charakteristické konflikty: za soupeře se navzájem považují jih a sever, východ a západ, nížina a vysočina, městské oblasti a oblasti venkovské. Mnoho těchto rozdílů je dokonce včleněno v ústavě: Skotsko je zemí, kde je dáno zákonem, že katolíci a protestanti jsou ve školách vzděláváni odděleně.

A nezdá se, že velké, vysoce úspěšné skotské podniky, zrovna mají zájem pomáhat při řešení místních problémů. Firmy jako autobusový gigant Stagecoach, Scottish Media a Scottish Power sice kolonizují vnější svět s velkou energií, jaksi však zapomínají na svůj původ, na místní prostředí, z něhož čerpají své bohatství i svou kvalifikaci. V minulosti bylo charakteristickým rysem skotského podnikání, že skotští podnikatelé stavěli obrovské veřejné projekty (Andrew Carnegie byl typickým skotským filantropem.) Nyní se však měří úspěch korporace velikostí ředitelova platu.

Pokud by skotský parlament zapomněl, že má podstatné problémy, sdělovací prostředky mu to v žádném případě nezapomínají připomínat. Skotská média se zřejmě rozhodla, že po špatných zprávách je poptávka. Někdejší šéfredaktor týdeníku Sunday Times Andrew Neil nyní vede edinburský deník The Scotsman, a ten na politiky ostře útočí velmi často. I bulvární list Daily Record, který tradičně podporuje labouristy, nyní tiskne téměř každý den útoky na šéfa skotské labouristické vlády Donalda Dewara. Tisk zdůrazňuje, jak velkým selháním byl letos v létě chaos s výsledky závěrečných středoškolských zkoušek - nikdo nenapíše, že vláda v současnosti jen v Glasgowě staví 29 úplně nových škol.

"V této zemi existuje skutečná schizofrenie," konstatuje Frank McAveety, náměstek ministra pro komunální správu. "Skotský tisk loboval silněji než kdokoliv jiný pro vytvoření nezávislého skotského parlamentu. Jakmile ten parlament vznikl, kopou do něho novináři nemilosrdně."

Pro mnoho pozorovatelů skotské scény - například pro komika Billyho Connollyho (trochu připomínajícího temperamentem a filozofujícími vystoupeními na veřejnosti Jaroslava Hutku, pozn. JČ) není na rozštěpu skotské národní mentality nic tak zvláštního. Typická je v tomto smyslu nová krásná Galerie moderního umění na Exchange Square v Glasgow. Galerie je plná, nikoliv umění sebevědomého, polonezávislého státu, ale deprese a pesimismu. Mladí skotští umělci sice produkují vizuálně velmi zajímavá díla, jsou však posedlí národními chybami, selháními a sebekritikou. Podle jejich názoru je na Skotsku všechno špatně: od bytového fondu až po sex. Misantropický postoj brilantně shrnuje obraz od Rona O´Donella, na němž je zobrazen muž oblečen do skotské sukně a tartanu, jak sedí v místnosti plné různých levných turistických skotských tretek, vyrobených z umělé hmoty. Muž je rozvalen v křesle, v ruce drží plechovku piva a civí v televizi na fotbal. Obraz se jmenuje "The Scotsman" - "Skot".

"Myslím, že ten obraz má pravdu, fotbal je skutečně důležitou metaforou pro život ve Skotsku, už proto, že jsme tím fotbalem tak posedlí," vysvětluje Sandy Ross, ředitel komerční Scottish Television. "Například nelze ignorovat, jak záporný vliv mělo světové mistrovství ve fotbale v roce 1978. Jeli jsme tam, že porazíme svět, a vrátili jsme se naprosto zostuzeni tak, jak mohou být zostuzeni jen Skoti. Andrew Marr měl pravdu, když tehdy napsal, ´jsme úplně blbí a nemožní a my to víme´. Důsledkem toho bylo, že ta fotbalová porážka úplně zlikvidovala možnost, aby Skotsko v roce 1979 získalo polosamostatnost na Londýnu. Referenda v této věci se účastnilo velmi málo lidí - prostě jsme došli k závěru, že na nezávislost nemáme."

A když to není fotbal, je to Margaret Thatcherová. Osmdesátá léta byla pro Skotsko deprimující dobou. Země prožívala těžkou hospodářskou recesi, ničily ji brutalistické hospodářské teorie, pak tam Thatcherová bezostyšně zkoušela svůj vysoce nepopulární experiment s volební daní, poll tax. Pro mnoho lidí ve Skotsku bylo velmi lehké poukázat na to, co všechno zlého jim Angličané dělají. Jenže hodně to byla paranioa - Angličané se ve své většině o Skotsko skoro vůbec nezajímají.

"Země byla úplně nemožná, vznikla tady bědovací, poraženecká kultura," konstatuje Andrew Jaspan, šéfredaktor glasgowského týdeníku Herald on Sunday. "Ze všech problémů byl obviňován Londýn."

Vina - to je velmi důležité slovo ve skotském slovníku.

"Ano, jistě, my vždycky hledáme někoho jiného, na koho by se dala svalit vina," konstatuje Sandy Ross z komerční Scottish Television. "Oslnění labouristickým volebním vítězstvím trvalo ve Skotsku daleko kratší dobu než v Anglii. Měli jsme podezření, že nás Blair zradí, ještě než v  těch volbách vyhrál."

Pro skotské politiky, kteří se objevili na zdejší scéně po získání polosamostatnosti v roce 1999, je hlavním úkolem, jak konfrontovat Skoty s tímto na jiné lidi přesunovaným poctem viny.

"Thatcherovská éra zkreslila politiku ve Skotsku," konstatuje Frank McAveety. "Thatcherová nám to všechno strašně ulehčila. Všichni jsme souhlasili, že jí nenávidíme, a ona nesla za všechno vinu. Teď, když to skončilo, je situace daleko složitější: musíme si totiž nyní sami rozhodnout, co jsme vlastně zač, co chceme a jestli jsme schopni to dokázat."

Lidi si ovšem moc nemyslí, že nový skotský parlament nějaké problémy vyřeší. Jak to formuloval Billy Connolly: "On je to jen takovej parlament jako na hraní, tam se jenom předstírá, že se něco dělá."

"Ano, je tady teď bordel, ale aspoň lze říci, že je to náš, vlastní, skotský bordel," argumentuje Andrew Jaspan. "Dlouhá léta jsme z toho vinili vždycky někoho jiného. Teď si lidé musejí uvědomit, že je to jejich vlastní vina. A to je vynikající."

Charakteristickým příkladem byla v poslední době podle Jaspana debata o "Klauzuli 28" zákona o homosexualitě. Vznikl z toho "proces dospívání" - diskusi zahájil parlament. Debata byla nepěkná a velmi konfrontační. Vláda se pokusila "Klauzuli 28" zrušit, což by znamenalo, že se ve školách může učit i o tom, že existují homosexuální vztahy. Autobusový miliardář, vlastník firmy Stagecoach, financoval kampaň proti zrušení této klauzule a rychle se to vymklo z rukou. Plakáty ve skotských ulicích varovaly, že jestliže bude "Klauzule 28" zrušena, povede to k tomu, že se ve školách bude aktivně vyučovat "buzerantství". Katolická církev i některé části protestantské Church of Scotland se této kampaně rády zúčastnily a vyvolaly v zemi velmi ostrou atmosféru proti homosexuálům.

"Mnoho lidí se domnívá, že debata o Klauzuli 28 byla katastrofou," konstatuje Jaspan, "ale podle mého názoru to byla za mnoho let ve Skotsku snad nejlepší debata. Ukázalo to totiž spoustě lidí, kteří se domnívali, že jsme tolerantní, liberální společnost, jaké to tady ve skutečnosti je a co se s tím musí dělat."

Gordon McDougall, politický šéfredaktor Scottish Television, souhlasí: "Mnoho mých anglických přátel poukazuje na to, jak špinavá byla tato debata o Klauzuli 28. Jenže v jejím důsledku byla tato klauzule ve Skotsku zrušena - v Anglii dál platí."

"Rok nezávislosti je příliš krátká doba," konstatuje Frank MacAveety. "Děláme zákony, které, jak jsem přesvědčen, změní situaci ve Skotsku k lepšímu. Lidi ovšem očekávali okamžitou změnu, takže jsou zklamáni. Nevadí mi, že na nás útočí tisk. Je legitimní rolí tisku zkoumat a kritizovat, co děláme. A dalo by se říci, že teď poprvé má konečně místní tisk o čem psát. "

"Je to velká otázka: jsou schopni si Skoti sami vládnout?" ptá se Gavin Stamp, Angličan žijící ve Skotsku, který vyučuje architektuře na Glasgow School of Art. "Budeme si muset na odpověď počkat. Pětimilionový národ na okraji Evropy, nepříjemné podnebí - no ale Norové to umějí."