Jsou nynější benzínové stávky v Británii prospěšné demokracii?
" Teprve když jsou ulice plné nevyprázdněných popelnic, když vznikají hromady nevytříděné pošty anebo benzínovým pumpám dojdou pohonné hmoty, teprve tehdy si lidi najednou uvědomí onu skutečnost, která v naší společnosti normálně zůstává nevyřčena - že mají - každý den svého života - vlastní, obrovskou moc."
Po protestech a nepokojích proti zvyšování cen pohonných hmot na evropském kontinentu vznikly blokády a demonstrace i ve Velké Británii. Shrnujeme k tomu komentář Francise Wheena, zveřejněný v deníku Guardian ve středu 13. září.
Návrat do sedmdesátých let
Více než tisíc benzínových stanic v Británii je uzavřeno, demonstranti a stávkující obléhají rafinérie ropy, schůzka organizace OPEC se dostává na titulní stránky novin. Jak to napsal týdeník Observer: "Vítejte zpátky v sedmdesátých letech." [kdy Británie v předthatcherovském období trpěla chronickými stávkami, které opakovaně ochromovaly hospodářství i provoz země]. A jako by vycítil náladu v celé zemi, v pondělí ráno mi přestal fungovat telefon a pozoruhodně nepříjemná pracovnice podniku British Telecom mě informovala, že "DŘÍV NEŽ VE ČTVRTEK TO TEDY OPRAVENÉ NEBUDE". Že by se už blížil, jako to bylo v sedmdesátých letech, třídenní pracovní týden?
"Mohu potvrdit, že se dnes konalo zasedání výboru pro mimořádné události," konstatoval vážně v pondělí v televizním pořadu Newsnight poslanec John Reid. To vyvolalo další proustovskou vlnu vzpomínek, takže jsem si vyhledal v denících poslance Tonyho Benna jeho záznamy z prvních měsíců roku 1979: "Tisk je plný krizí, anarchie, chaosu a ochromené společnosti. Merlyn Rees mi sdělil, že jako předseda výboru pro mimořádné události uvažuje, zda má nechat zavést provoz parních lokomotiv po zemi pro nouzové účely."
Instantní historie sedmdesátých let od Christophera Bookera, která vyšla v roce 1980, vylíčila "desetiletí nekonečného tvrdého pochodu pohyblivými písky... těžko to byla éra, která v nás bude v budoucnosti vyvolávat pocity nostalgie." Lidem, kterým je dnes kolem dvaceti, je jistě těžké si to všechno představit [toto je ironie, protože vše, co Wheen popisuje, existuje i dnes, pozn. JČ]: vlaky často nejezdily načas, nebo bývaly úplně zrušeny, ostře se debatovalo o tom, zda má Británie vystoupit z Evropského společenství, v novinách se tisklo nejnovější zpravodajství o milostném životě Micka Jaggera, anglickému fotbalovému týmu se nepodařilo dostat se na mistrovství světa...
Ano navzdory veškerému očekávání jsou sedmdesátá léta stále s námi. I nejhnusnější móda z té doby (lávové lampy, kalhoty s rozšířenými nohavicemi, letecké sluneční brýle, boty s tlustými podpadky), to všechno bylo znovu vyloveno ze stoky času. Podle znalých lidí prý přijdou jako další věc do módy zlaté medailony z tlustého kovu, ostře pestrobarevné košile a natupírované vlasy. (...)
Během stávek pracovníků britských elektráren o vánocích v roce 1970 byl otištěn v Timesech tento čtenářský dopis: "Vážení, dovolte mi - píšu při svíčce - vyjádřit tímto dopisem plnou podporu vládě". Vyvolalo to brilantní esej od historika E. P. Thompsona o tom, jak se "v dobách nebezpečí či nouze" mobilizuje britský duch. "Jen v obdobích krize," napsal Thompson "opouštějí skuteční ochránci svědomí společnosti, nenápadné střední vrstvy, svou mlčenlivost a otevřeně vyjadřují, v co věří a co podporují."
Ale tady je ten rozdíl. Kdyby nějaký rozčilený čtenář psal do Timesů dnes, jménem, jako obvykle "mlčenlivé většiny", daleko pravděpodobněji by jeho dopis začínal: "Vážení, dovolte mi - benzínová nádrž mého automobilu je prázdná - vyjádřit svou plnou podporu těmto vynikajícím stávkujícím a demonstrantům." Když zablokují zásobárny pohonných hmot horníci anebo elektrárenští dělníci, dá se očekávat, že je bulvární pravicový tisk i konzervativní poslanci v parlamentě odsoudí jako "sabotážníky" a "násilníky". V současnosti však kritika z této stran skoro vůbec nepřichází, pravděpodobně proto, že kampaň "Bojkotujme benzínové pumpy" vyvolaly právě bulvární listy The Sun, The Mail a konzervativní poslanci. Dokonce jsem slyšel jednoho konzervativního poslance, že by bylo nesprávné odsuzovat občany, že se rozhodli vzít přímou akcí v ulicích spravedlnost do svých rukou. Jestlipak to podle něho taky platí pro antikapitalistické demonstrace v londýnském finančnickém středisku City?
Právo náruživých spotřebitelů pohonných hmot kupovat si levný benzín je snad nejméně vznešená kauza, která kdy tuto zemi stávkami ochromila, a bylo by lehké si z toho dělat legraci. Nicméně si myslím, že existují dva dobré důvody, proč tyto protesty oslavovat. Zaprvé, stávka možná bude mít úplně nečekávané důsledky. Lidi, kterým v autě začal docházet benzín, tím budou donuceni se zamyslet nad tím, zda "je tato jejich cesta autem skutečně nutná" a opožděně si možná povšimnou, že v Británii taky existuje veřejná doprava - a budou ji používat i po ukončení této krize. I ti z nás, kteří bydlí daleko na venkově, daleko od nejbližšího autobusu či vlaku, se možná zbaví častého zvyku jen tak vlézt do auta a dojet si na vzdálenost mnoha kilometrů jen pro jediný bochník chleba.
Ale co je ještě daleko důležitější: tyto stávky podvrátily představu, že je politika výlučnou doménou ministrů, a že jediným právem občana je chodit jednou za pět let k volbám. Následky této usmrcující doktríny předvídal už v roce 1968 tehdejší Prvomájový manifest: "Pokud se parlament izoluje od trvalého nátlaku občanů, ztratí naléhavost a občanský obsah, který mu umožňuje bránit se administrativní mašinérii a řídit ji. Vláda pak přestává být vládou občanů, ale je jen převodovou pákou, koordinátorem, součástím administrativního soukolí. Jakmile k tomuto dojde - tento proces přirozeně ještě neskončil - je to konečným vyvlastněním aktivní politické účasti občanů na vládě." - A samozřejmě, vede to k domu, že občané jsou pak od vlády odcizeni - proto se voleb postupně účastní stále méně a méně lidí.
Zdá se, že Tonymu Blairovi tento demokratický deficit vůbec nevadí, vzhledem k tomu, že tvrdí, že vlády nesmějí nikdy ustupovat občanským nepokojům nebo projevům občanské neposlušnosti. "Tak se v Británii přece nikdy nedělá politika," řekl Blair v pondělí, "a pokud o tom budu rozhodovat já, nikdy se tak dělat nebude."
Možná dnešní britský premiér nikdy nic neslyšel o sufražetkách, které na přelomu devatenáctého a dvacátého století usilovaly o volební právo pro ženy, ale přece snad i on si musí pamatovat na obrovské demonstrace proti místním daním (poll tax) na jaře roku 1990, v jejichž důsledku byly tyto daně zrušeny a vedlo to k pádu Margaret Thatcherové, která se je pokusila zavést.
Demonstrující zemědělci a závozníci pravděpodobně ve velké většině hlasují pro konzervativce. Ale alespoň se nynějšími protestními akcemi protiví moderní ortodoxii technokratické, manažerské "konsensuální politiky" a jako mnoho demonstrantů před nimi objevili, jaké nadšení a jaká síla a energie spočívá v tom, když se lidi spojí k prosazení určité věci. Jeden jihoanglický farmář tento týden přiznal, že teprve nyní pochopil důvody, proč v Británii v osmdesátých letech stávkovali horníci, a začal s nimi sympatizovat. Jak poznamenal historik E. P. Thompson na konci své eseje o "psaní při svíčce": teprve když jsou ulice plné nevyprázdněných popelnic, když vznikají hromady nevytříděné pošty anebo benzínovým pumpám dojdou pohonné hmoty, teprve tehdy "si lidi najednou uvědomí onu skutečnost, která v naší společnosti normálně zůstává nevyřčena - že mají - každý den svého života - vlastní, obrovskou moc."
Zvládají malé země samostatnost?
Rok po odtržení od Westminsteru je skotská politika plná problémů
"Je tady bordel, ale aspoň lze říci, že je to náš, vlastní, skotský bordel. Dlouhá léta jsme z toho vinili vždycky někoho jiného. Teď si lidé musejí uvědomit, že je to jejich vlastní vina. A to je vynikající."
Minulý týden zahájil po letních prázdninách svou činnost znovu skotský parlament. Rok po odtržení od anglické Dolní sněmovny však není politická situace ve Skotsku zrovna růžová. Vezměme třeba titulky z nejčtenějšího, tedy bulvárního, skotského deníku Daily Record jen za jediný den, předminulou středu: "Ministři v obležení - jejich kariéra dopadá špatně" - "Chaos se závěrečnými zkouškami ve školách se šíří" - "Ve zdravotnictví rostou čekací fronty" - "Odboroví předáci hrozí pro podzim stávkami".
Shrnujeme pohled na Skotsko (podobnost s Českou republikou je čistě náhodná?) jak vyšel 5. září v deníku Guardian:
Ve Skotsku vládne Labouristická strana. Alex Salmond, šéf oficiální politické opozice ve Skotsku, Skotské nacionální strany, varuje, že skotská ekonomika vstupuje do recese: že příjmy jsou nižší než výdaje, dovoz je vyšší než vývoz a hospodářský růst je příliš nízký na to, aby se to vyrovnalo. Z povrchního hlediska existuje množství důkazů, že si Skotsko neumí samo vládnout.
Když však vyjdete do ulic skotských měst, nevypadá to, že by Skotsko bylo na pokraji hospodářského kolapsu. Zejména Edinburk s nekonečným množstvím nových barů a restaurací je, jak se zdá, na tom ekonomicky velmi dobře. I v Glasgowě je rušné podnikatelské centrum města plné korporací s nacionalistickými jmény jako Scottish Power, (Skotská energetika), Scottish Widows (pojišťovna) a Scottish Gas - je to sebevědomý nacionalismus; tak nacionalistická jména by byla na druhé straně hranice, v Anglii, naprostou sebevraždou. Ale hospodářsky vypadají záležitosti docela dobře i mimo Edinburk a Glasgow: v Aberdeenu, například, právě oznámila firma Shell další rozsáhlé investice.
Skotsko ovšem má celou řadu obrovských problémů, které si dal samostatný skotský parlament za úkol vyřešit: špatný stav zdraví občanů, nekvalitní bytový fond, špatná životospráva a vysoká míra narkomanie. Skotsko je národ, pro něhož jsou charakteristické konflikty: za soupeře se navzájem považují jih a sever, východ a západ, nížina a vysočina, městské oblasti a oblasti venkovské. Mnoho těchto rozdílů je dokonce včleněno v ústavě: Skotsko je zemí, kde je dáno zákonem, že katolíci a protestanti jsou ve školách vzděláváni odděleně.
A nezdá se, že velké, vysoce úspěšné skotské podniky, zrovna mají zájem pomáhat při řešení místních problémů. Firmy jako autobusový gigant Stagecoach, Scottish Media a Scottish Power sice kolonizují vnější svět s velkou energií, jaksi však zapomínají na svůj původ, na místní prostředí, z něhož čerpají své bohatství i svou kvalifikaci. V minulosti bylo charakteristickým rysem skotského podnikání, že skotští podnikatelé stavěli obrovské veřejné projekty (Andrew Carnegie byl typickým skotským filantropem.) Nyní se však měří úspěch korporace velikostí ředitelova platu.
Pokud by skotský parlament zapomněl, že má podstatné problémy, sdělovací prostředky mu to v žádném případě nezapomínají připomínat. Skotská média se zřejmě rozhodla, že po špatných zprávách je poptávka. Někdejší šéfredaktor týdeníku Sunday Times Andrew Neil nyní vede edinburský deník The Scotsman, a ten na politiky ostře útočí velmi často. I bulvární list Daily Record, který tradičně podporuje labouristy, nyní tiskne téměř každý den útoky na šéfa skotské labouristické vlády Donalda Dewara. Tisk zdůrazňuje, jak velkým selháním byl letos v létě chaos s výsledky závěrečných středoškolských zkoušek - nikdo nenapíše, že vláda v současnosti jen v Glasgowě staví 29 úplně nových škol.
"V této zemi existuje skutečná schizofrenie," konstatuje Frank McAveety, náměstek ministra pro komunální správu. "Skotský tisk loboval silněji než kdokoliv jiný pro vytvoření nezávislého skotského parlamentu. Jakmile ten parlament vznikl, kopou do něho novináři nemilosrdně."
Pro mnoho pozorovatelů skotské scény - například pro komika Billyho Connollyho (trochu připomínajícího temperamentem a filozofujícími vystoupeními na veřejnosti Jaroslava Hutku, pozn. JČ) není na rozštěpu skotské národní mentality nic tak zvláštního. Typická je v tomto smyslu nová krásná Galerie moderního umění na Exchange Square v Glasgow. Galerie je plná, nikoliv umění sebevědomého, polonezávislého státu, ale deprese a pesimismu. Mladí skotští umělci sice produkují vizuálně velmi zajímavá díla, jsou však posedlí národními chybami, selháními a sebekritikou. Podle jejich názoru je na Skotsku všechno špatně: od bytového fondu až po sex. Misantropický postoj brilantně shrnuje obraz od Rona O´Donella, na němž je zobrazen muž oblečen do skotské sukně a tartanu, jak sedí v místnosti plné různých levných turistických skotských tretek, vyrobených z umělé hmoty. Muž je rozvalen v křesle, v ruce drží plechovku piva a civí v televizi na fotbal. Obraz se jmenuje "The Scotsman" - "Skot".
"Myslím, že ten obraz má pravdu, fotbal je skutečně důležitou metaforou pro život ve Skotsku, už proto, že jsme tím fotbalem tak posedlí," vysvětluje Sandy Ross, ředitel komerční Scottish Television. "Například nelze ignorovat, jak záporný vliv mělo světové mistrovství ve fotbale v roce 1978. Jeli jsme tam, že porazíme svět, a vrátili jsme se naprosto zostuzeni tak, jak mohou být zostuzeni jen Skoti. Andrew Marr měl pravdu, když tehdy napsal, ´jsme úplně blbí a nemožní a my to víme´. Důsledkem toho bylo, že ta fotbalová porážka úplně zlikvidovala možnost, aby Skotsko v roce 1979 získalo polosamostatnost na Londýnu. Referenda v této věci se účastnilo velmi málo lidí - prostě jsme došli k závěru, že na nezávislost nemáme."
A když to není fotbal, je to Margaret Thatcherová. Osmdesátá léta byla pro Skotsko deprimující dobou. Země prožívala těžkou hospodářskou recesi, ničily ji brutalistické hospodářské teorie, pak tam Thatcherová bezostyšně zkoušela svůj vysoce nepopulární experiment s volební daní, poll tax. Pro mnoho lidí ve Skotsku bylo velmi lehké poukázat na to, co všechno zlého jim Angličané dělají. Jenže hodně to byla paranioa - Angličané se ve své většině o Skotsko skoro vůbec nezajímají.
"Země byla úplně nemožná, vznikla tady bědovací, poraženecká kultura," konstatuje Andrew Jaspan, šéfredaktor glasgowského týdeníku Herald on Sunday. "Ze všech problémů byl obviňován Londýn."
Vina - to je velmi důležité slovo ve skotském slovníku.
"Ano, jistě, my vždycky hledáme někoho jiného, na koho by se dala svalit vina," konstatuje Sandy Ross z komerční Scottish Television. "Oslnění labouristickým volebním vítězstvím trvalo ve Skotsku daleko kratší dobu než v Anglii. Měli jsme podezření, že nás Blair zradí, ještě než v těch volbách vyhrál."
Pro skotské politiky, kteří se objevili na zdejší scéně po získání polosamostatnosti v roce 1999, je hlavním úkolem, jak konfrontovat Skoty s tímto na jiné lidi přesunovaným poctem viny.
"Thatcherovská éra zkreslila politiku ve Skotsku," konstatuje Frank McAveety. "Thatcherová nám to všechno strašně ulehčila. Všichni jsme souhlasili, že jí nenávidíme, a ona nesla za všechno vinu. Teď, když to skončilo, je situace daleko složitější: musíme si totiž nyní sami rozhodnout, co jsme vlastně zač, co chceme a jestli jsme schopni to dokázat."
Lidi si ovšem moc nemyslí, že nový skotský parlament nějaké problémy vyřeší. Jak to formuloval Billy Connolly: "On je to jen takovej parlament jako na hraní, tam se jenom předstírá, že se něco dělá."
"Ano, je tady teď bordel, ale aspoň lze říci, že je to náš, vlastní, skotský bordel," argumentuje Andrew Jaspan. "Dlouhá léta jsme z toho vinili vždycky někoho jiného. Teď si lidé musejí uvědomit, že je to jejich vlastní vina. A to je vynikající."
Charakteristickým příkladem byla v poslední době podle Jaspana debata o "Klauzuli 28" zákona o homosexualitě. Vznikl z toho "proces dospívání" - diskusi zahájil parlament. Debata byla nepěkná a velmi konfrontační. Vláda se pokusila "Klauzuli 28" zrušit, což by znamenalo, že se ve školách může učit i o tom, že existují homosexuální vztahy. Autobusový miliardář, vlastník firmy Stagecoach, financoval kampaň proti zrušení této klauzule a rychle se to vymklo z rukou. Plakáty ve skotských ulicích varovaly, že jestliže bude "Klauzule 28" zrušena, povede to k tomu, že se ve školách bude aktivně vyučovat "buzerantství". Katolická církev i některé části protestantské Church of Scotland se této kampaně rády zúčastnily a vyvolaly v zemi velmi ostrou atmosféru proti homosexuálům.
"Mnoho lidí se domnívá, že debata o Klauzuli 28 byla katastrofou," konstatuje Jaspan, "ale podle mého názoru to byla za mnoho let ve Skotsku snad nejlepší debata. Ukázalo to totiž spoustě lidí, kteří se domnívali, že jsme tolerantní, liberální společnost, jaké to tady ve skutečnosti je a co se s tím musí dělat."
Gordon McDougall, politický šéfredaktor Scottish Television, souhlasí: "Mnoho mých anglických přátel poukazuje na to, jak špinavá byla tato debata o Klauzuli 28. Jenže v jejím důsledku byla tato klauzule ve Skotsku zrušena - v Anglii dál platí."
"Rok nezávislosti je příliš krátká doba," konstatuje Frank MacAveety. "Děláme zákony, které, jak jsem přesvědčen, změní situaci ve Skotsku k lepšímu. Lidi ovšem očekávali okamžitou změnu, takže jsou zklamáni. Nevadí mi, že na nás útočí tisk. Je legitimní rolí tisku zkoumat a kritizovat, co děláme. A dalo by se říci, že teď poprvé má konečně místní tisk o čem psát. "
"Je to velká otázka: jsou schopni si Skoti sami vládnout?" ptá se Gavin Stamp, Angličan žijící ve Skotsku, který vyučuje architektuře na Glasgow School of Art. "Budeme si muset na odpověď počkat. Pětimilionový národ na okraji Evropy, nepříjemné podnebí - no ale Norové to umějí."
Ženy jsou přirozeně promiskuitní
Vědci jsou nyní přesvědčeni, že je nevěra genetickým mechanismem pro plození zdravých dětí
Shrnujeme článek, zveřejněný v týdeníku Observer v neděli 3. září 2000.
"Tolik mužů, tak málo času!" Herečka a svůdkyně Mae Westová o tom vtipkovala, ale vědci - tedy alespoň vědci mužského pohlaví - jsou nyní přesvědčeni, že předložili přesvědčivé důkazy.Ženy vůbec nejsou svou přirozenou podstatou monogamní. Ženy jsou, stejně jako muži, svou podstatou přirozeně promiskuitní. Biologové jsou přesvědčeni, že jsou ženy geneticky naprogramovány, aby souložily s několika různými muži za účelem zvýšení pravděpodobnosti, že se jim narodí zdravé děti, které nejpravděpodobněji přežijí.
Tato teorie vysvětluje, proč tak často dochází k chybně identifikovanému otcovství. Z důkazů vyplývá, že každý sedmý člověk není biologickým potomkem muže, o němž se domnívá, že je to jeho otec. Americká televizní komedie Sex in the City, která je kritizována, že je to jen mužská fantazie, protože v ní vystupují sexuálně agresivní ženy, prý jen ukazuje, co ženy dělají normálně.
Konvenční teorie tvrdí, že jsou přirozeně promiskuitní jen muži, protože to zvyšuje pravděpodobnost, že budou mít mnoho dětí s různými ženami.
Avšak dvě nové analýzy zveřejněné ve vědeckých časopisech přidaly další informace k rostoucímu množství důkazů o tom, že samičky z celé přírody - včetně ptáků, včel, ryb, štírů, krabů, plazů a savců - jsou promiskuitní a vědci jsou přesvědčeni, že totéž platí i o ženách.
Zpráva, která byla zveřejněná koncem srpna v Proceedings of the US National Academy of Sciences, poprvé dokázala, že když se samička sladkovodní tropické ryby jménem paví očko (guppy) chová promiskutně a ne monogamně, zvyšuje množství i kvalitu svého potomstva.
Analýza zveřejněná v časopise Nature dokazuje, že slepice kopulují s několika samci, ale aktivně si vybírají, spermatem od kterého z nichž si přejí být oplodněny. Tim Birkhead, profesor evoluční biologie z Universit of Sheffield, zjistil, že "když slepice mají sexuální styk se samci, kteří se jim nelíbí, po ukončení sexuálního styku se spermatu zbaví - vystříknou ho hned ven." Birkhead uzavírá: "Dál to posiluje názor, že samice nejsou jen pasivními nádobami na spermata."
Birkhead je přesvědčen, že podobně jako ptactvo z džungle i u žen se dá dokázat, že u nich dochází k spontánním potratům skupin buněk, které jsou neslučitelné s tím, co žena chce.
Evoluční biologové konstatují, že jsou tyto důkazy nyní drtivé a že odpovídají i výsledkům antropologických studií. "Vzhledem k tomu, že se člověk vyvinul z jiných forem života, je pravděpodobné, že má mnoho podobných mechanismů. Motivace, která nás nutí, abychom vyhledávali další partnery, je evoluční. Důkazy velmi silně naznačují, že jsou ženy promiskuitní, ale míra jejich promiskuity záleží na okolnostech," konstatuje Birkhead, který nedávno zveřejnil knihu s titulem Promiscuity.
Usuzuje se, že ženy mají z promiskuity několik evolučních výhod. Nejzjevnější je "pojištění plodnosti". Birkhead se zmiňuje o případu muže, který se rozhodl podstoupit vasektomii poté, co jeho žena porodila třetí dítě. Avšak chirurg zjistil, že muž má vrozenou vadu a že nemohl být otcem ani jednoho ze "svých" tří dětí.
Jedna studie zkoumala manželské dvojice, které čekaly v britském zdravotnictví na léčbu pro zvýšení plodnosti v případech, kdy byli muži "azoospermičtí", což znamená, že neprodukovali žádná spermata a byli naprosto neplodní. Vědci zjistili, že v pětadvaceti procentech otěhotněly ženy dříve, než byla léčba za účelem zvýšení plodnosti vůbec zahájena.
Promiskuitu také vysvětluje "teorie o úsilí získat kvalitní geny", jak ho projevuje rákosník. Samička rákosnice sice může založit hnízdo se samcem, který má malý zpěvní repertoár, ale vyhledává pak sexuální styk s dalšími samci s větším zpěvním repertoárem, kteří většinou žijí déle. Tak získává nejkvalitnější potomstvo, které také žije déle.
Samička pseudoštíra, která má kapsu, v níž uchovává oplodněná vajíčka, je dalším příkladem. Pokud kopulovala jen s jedním samcem, dochází velmi často k spontánním potratům, pokud samička tohoto druhu štíra kopulovala s dvěma samci, pravděpodobnost potratu je daleko nižší, protože si samička může vybrat kvalitnější spermata.
"Nejsme vždycky schopni najít si přesně takového partnera, jakého chceme, a tak všichni děláme kompromisy. To platí i pro lidi. Žena možná najde muže, který dokáže rodinu zaopatřit a stará se o děti, ale nutně nechce, aby byl otcem jejích dětí," konstatuje Birkhead.
Tím, že jsou ženy promiskuitní, si také někdy zajišťují větší péči o své děti. U Indiánů kanadského kmene Inuit, žijících v arktické severní Americe existuje tradičně systém "dvojmanželství", kde spolu v jediném manželství žijí dvě dvojice. To znamená, že rodiče mají dva otce a dvě matky, které se o ně starají v tamějších tvrdých přírodních podmínkách.
Avšak nejsilnější důkazy o tom, že jsou ženy promiskuitní, pocházejí od mužů - totiž od jejich varlat. Dochází-li k boji spermat, znamená to, že muž musí vyprodukovat co největší množství spermat, aby zahltil spermata od soupeře. To znamená, že čím víc je samička přirozeně promiskuitní, tím větší vzniknou samčí varlata.
Samičky od šimpanze jsou neobyčejně promiskuitní, a samci šimpanzové mají velká varlata; naproti tomu samičky goril jsou svému partnerovi nesmírně věrné, a tak mají gorilí samci malá varlata. Lidští samci mají varlata střední velikosti (40 gramů neboli 0,08 procent tělesné váhy), což znamená, že mezi ženami dochází k střední míře promiskuity.
Jedinou útěchou, kterou si mohou muži vyvodit ze světa přírody je to, že pro ženy také existují pobídky, aby neměly všechny své děti z cizoložných vztahů.
"Pokud jsou naprosto nevěrné svému partnerovi, mohlo by se stát, že je opustí,"konstatuje Birkhead.
O jazyce, akademii, diskusích a jiném
Nedávný výpad proti Ústavu pro jazyk český, motivovaný špatným přizpůsobením počítačového software a pravidel češtiny, vyvolal plejádu reakcí, které rychle přešly do osobních útoků a nenávistných výpadů. Nemyslím si, že by téma samé mělo dostatečný potenciál něco takového způsobit, a předkládám k posouzení domněnku, proč se tak stalo.
Prvním důvodem bude čeština samotná. Slovanský jazyk je od jazyků založených na latině odlišný svou gramatikou i výslovností. Gramatika počítačům nevadí (tedy-vadí, pokud hovoříme o počítačových překladatelských programech nebo kontrole pravopisu v textových editorech, kterým je kupříkladu MS Word), horší je to s výslovností a od ní odvozenou abecedou.
Předmětem kritiky byla kupříkladu hláska "ch", zařazená za "h". Autor si neuvědomil, že čeština má ve skutečnosti řadu dalších hlásek (dlouhé, jako je é, á, ý a podobně a měkké, jako jsou š, č, ž a tak dále). Všechny tyto hlásky do abecedy patří, přestože počítače s nimi příliš nepracují.
Ve slovanských jazycích je řada rozličných hlásek, popisujících zvuky, jež vydáváme při mluvení, jenže čeština na rozdíl od ruštiny či bulharštiny (Bulhaři prominou, ale i oni hovoří slovanským jazykem, byť jejich původ slovanský není) přešla od hlaholice a cyrilice k latince a tím se sama připravila na značné pravopisné zmatky.
Otázkou tedy není, zdali patří hláska "CH" za "H" nebo za "C". Otázkou je, zdali v latinské abecedě má být hláska "CH" vůbec uvedena. (Zajímalo by mne, jak podobnou otázku řeší Poláci kupříkladu s tvrdým "Ł" nebo Němci s přehláskami. Patří kupříkladu "Ö" za "O", jak by napovídal tvar, nebo za "E" jak by velela výslovnost a původ odvozený z "EO"?)
Dalším důvodem bude poněkud zkostnatělá představa některých akademiků o úkolu a poslání jejich práce. Sám jsem se setkal s názorem, že správná vědecká práce není využitelná v praxi, je to čistě teoretický souhrn názorů publikovaných dříve nějakým jiným vědcem. Je jasné, že pokud si sami akademici myslí, že vědecká práce zpracovává pouze předchozí vědecké práce, pak jejich výsledkem musí být stejný závěr, jaký měli jiní vědci. Neustálé docházení ke stejným výsledkům pak vyvolává představu, že staré vědecké názory jsou neomylné, neboť ty nové jsou stejné. Tímto způsobem se pak akademik utvrzuje ve své nadřazenosti a dokonalosti a jakýkoliv kritický názor odmítá jako nevědecký a špatný. Ten správný vědecký názor přece nevychází z praxe, ale z dříve publikovaných teoretických prací (potažmo z těch JEHO prací).
V diskusi zazněla otázka, zdali má ÚJČ tým lidí, spolupracujících na přizpůsobování českých odborných výrazů a češtiny obecně v oblasti počítačové techniky. Osobně jsem přesvědčen, že nikoliv a pokud to někdo z ÚJČ dělá, pak z vlastní iniciativy. Proč jsem toho názoru? Inu:
1. byla by to příliš praktická práce, tedy práce apriori pro akademii podřadná
2. výsledky takovéto práce by nebyly publikovány v odborném tisku a nepřispěly by tedy k vědeckému růstu akademika
3. pro takovouto práci neexistují předchozí vědecké práce, ze kterých by akademik mohl čerpat. Může sice vycházet z prací zahraničních, ty jsou ovšem pro češtinu málo použitelné
V této souvislosti bych rád upozornil na zažitý obrat "akademická diskuse". Tento obrat znamená totéž, jako "nikam nevedoucí, v praktickém životě nepoužitelná, ve své podstatě zbytečná". Zamyslel se již některý z pánů vědátorů, proč tento obrat vznikl a proč se má čile k světu?
Třetím důvodem, proč se diskuse o češtině zvrhla, je prostředí, v němž jednotliví diskutující žijí. Člověk, který denně pracuje s počítačem, považuje za nutnou změnu norem v jazyce ty obraty a problémy, se kterými se setkává na klávesnici a v hovorech se svými spolupracovníky. Proto jej nechává poměrně chladným, zdali se píše "komunismus" nebo "komunizmus", on stejně používá spíše obrat "komouš". Naproti tomu mu není jedno, jestli má psát "chip" nebo "čip" nebo nějaký jiný, dosud neznámý výraz a kde to najde v rejstříku. Ovšem profesionální češtinozpytec se častěji setkává s termínem "weekend" a přemýšlí, zdali jej má čeština přijmout tak, jak je, nebo z něj udělat "víkend", nebo, jelikož akademie je v Praze, hezké pražské slovo "vejkend".
Není pravda, že by z ÚJČ občas nevypadla rozumná myšlenka (viz změna v pravidlech psaní názvů ulic), ovšem tu a tam se najde i úlet, jaký by člověk nečekal (viz před lety zvažovaná změna pravopisu "i" a "y", kdy "y" mělo zůstat jen ve vyjmenovaných slovech). Mne osobně třeba namíchla učebnice češtiny pro cizince, používaná na UK, ve které se tvrdí, že čeština nerozlišuje výslovnost měkkého "i" a tvrdého "y". Domnívám se, že toto napsal člověk, ovlivněný svým bezprostředním okolím, kde se takto zmršeně opravdu mluví, nechápu ovšem, proč to okamžitě začal vydávat za normu.
Čtvrtým důvodem je obecná neschopnost přijmout jiný názor, či jej jen vyslechnout. Občas se lze dočkat prudké reakce na názor, který vůbec nezazněl, jenže některý z diskutujících jej nějak vydedukoval, rozzuřil se a vyrazil do protiútoku. Tato neschopnost je někdy vyvolána nespokojeností s dlouho neřešeným problémem (viz čeština versus latinská abeceda), jindy pocitem nadřazenosti vědce-nadčlověka nad ubohým plebsem, možná, že i neuvědomělým pocitem provinění, protože nevěřím, že by si akademie neuvědomovala svůj dluh v oblasti českých termínů ve vyspělých technologiích. Pak je protiútok vyprovokován stejnou logikou, jako žaloba a protižaloba rozvádějících se manželů.
Závěr? Žádný rozumný nemohu nabídnout. Snad jen... Akademii by rozhodně neuškodilo, kdyby si uvědomila, že je placena z veřejných peněz, a že tedy kdokoliv může její práci kritizovat a připomínkovat. Možná, že taková kritika bude nespravedlivá, možná, že takovéto připomínky budou nesmyslné, ale pokud někomu stavím dům za jeho peníze, musím mu vysvětlit, proč nemůže mít střechu z perníku, těžko jej mohu odbýt slovy, že je ignorant a nemá mi co žvanit do práce. Kritikům pak určitě prospěje (v to počítám i sebe), když si svá slova promyslí a pokud budou mít věcnou připomínku, nedají se odradit nenávistným syčením a zdůvodní svou žádost. To, že čeština si s počítači příliš nerozumí je problém a bude čím dál tím větší, bez ohledu na to, jestli na ÚJČ píší na klávesnicích počítačů, na psacích strojích nebo plnicím perem. A my všichni pak můžeme tepat názory druhých, až z nich nezbude ani prach, ale neměli bychom zaměňovat cíle a namísto názorů drtit jejich autory či místo, kde byly uveřejněny. Pokud někdo v BL napíše, že v češtině by se nemělo psát "Ě", nýbrž "IE", směle se pusťte do zdůvodňování, proč je to nesmysl, není však nezbytné nazvat autora kreténem, BL žumpou a jejich vydavatele pitomcem.
Tak. Teď můžete spočítat všechny mé překlepy a pravopisné chyby a ukázat na nich, jaký jsem ignorant.
Poznámka JČ: Je sice pravda, že v Čechách existovalo období staroslověnské literatury, ale byly to většinou bohoslužebné texty a např. některé legendy i s českou tematikou psané staroslověnsky, nejvýš s určitými drobnými českými jazykovými prvky, nikoliv tedy jazykem českým.
Čeština skutečně nerozlišuje výslovnost tvrdého a měkkého i/y, s výjimkou severomoravských nářečí.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 