Dopis z Alice Springs č.5
České stopy v poušti
Říkávalo se, že "Slovan všude bratra má" a platí to i v Alice Springs. Potkal jsem tu již Poláky, Rusa i Slovince, na ryzího Čecha jsem však zatím ještě nenarazil. Ale i zde, v pouštích střední Austrálie, občas narážím na stopy, vedoucí do Čech. O tyto zážitky se chci s vámi podělit v tomto dopise.
Krátce po příjezdu do Alenčiných Pramenů (tak bychom mohli přeložit jméno tohoto města do naší mateřštiny) potřeboval jsem sestřihnout svoji hřívu. Půvabná kadeřnice byla Italka, jak jsem se dozvěděl z přátelské konverzace. Prozradil jsem, že já se jmenuji Jaroslav a překvapilo mne, že s mým jménem neměla potíže na jaké tu přivyklý. "Jeden náš přítel se jmenuje je Jaroslav," řekla, "jeho žena u mne pracuje." Zeptal jsem se tedy na příjmení toho Jaroslava. " Kurovec", zněla odpověď. Tím mne trochu překvapila a tak jsem na oplátku překvapil i já ji, když jsem řekl: "Ano, a má bratra Vladimíra a také bratra Shauna, který žije v Port Lincoln, kterého já dobře znám." Nemýlil jsem se. Shaun byl policistou v Adelaidě a chodil si k nám překládat dopisy od rodiny z Čech. Jeho otec přišel do Austrálie po roce 1948, za ženu si vzal Irku ale své češství udržoval alespoň tím, že dvou synům vybral jména ryze česká. Při třetím synovi maminka řekla, že už je toho dost a prosadila jméno irské. Naší řečí nikdo z chlapců nemluví, ke svému češství se ale hlásí.
V Severním teritoriu nastoupil nový přednosta Úřadu proti diskriminaci a tak mne také v rámci svých povinností poctil naši stanici návštěvou. Představil se jako Tom Stodůlka. Narodil se v Canbeře a ani on česky nemluví ale vedli jsme spolu řeči krajanské. Jeho otec je výtvarník a přišel do Austrálie také po roce 48. Pochválil jsem jej, že si za sekretářku vybral ženu jménem Kašpárek. Tom mi však prozradil, že ta se mezi nás Čechy přivdala, vzala si Kašpárka také z Canbery. Pochlubil jsem se, že o té rodině vím, neboť jejich dcera se vdala za mého přítele klarinetistu Luboše Kašpara. Je to vskutku malý svět.
V Alice Springs žije již řadu let Erwin Chlanda, který tu vydává nezávislé noviny, což je v dnešní době velmi nesnadné. Jsou tu ještě jiné noviny, které patří nějaké velké tiskové společnosti. Erwin tu u některých lidí není v oblibě, neb si píše, co chce, a ne, co by si zde vlivní patroni přáli. Jsou to noviny na místní poměry znatelně inteligentní, takže jsem pojal podezření, že i ten Erwin je asi Čech. Narodil se ve Vídni a sám mi s neskrývanou hrdostí přiznal, že jeho předkové vskutku z Čech pocházejí. Ejhle, další krajan. A hodí se to, v jeho novinách otiskl o mně pěkný článek. S Erwinem jsem se poznal na koktailovém večírku, kam jsme byli pozváni poradenským výborem rádia ABC. Když jsme se tak bavili o kráse české krajiny, přitočila se k nám předsedkyně toho výboru a představila se jako paní Klika, další Češka zde narozená a vlastenecky cítící.
Zalistoval jsem v telefonním seznamu, ale nenašel jsem tam jediného Nováka. Za mým jménem jsem v seznamu našel jméno Kozeluh. Vida, další Čech. Neodolal jsem a Koželuhovi zavolal. Ukázalo, že ani on česky nemluví, neb se narodil v Sydney a jeho otec pochází z Chicaga. Svého českého původu si však vědom je, ba znal i českého skladatele Leopolda Koželuha. Jeho jméno je sice snáze vyslovitelné než moje ale přiznal, že s ním má mezi Australany mnohé potíže. Mnohokrát prý už mu různí místní dobráci předhazovali aby si příjmení změnil na něco anglického, on to však vždy odmítá, je přece českého původu a nic na tom nehodlá měnit. Popovídali jsme si po telefonu a dozvěděl jsem se, že jeho žena je Novozélanďanka a žijí mezi domorodci v osadě Ampilatwatja, asi 300 kilometrů severozápadně od Alice Springs. Je to domorodé území a k návštěvě je zapotřebí povolení, možná se tam za ním jednou vypravím. Jeho žena tam učí domorodé děti, pan Koželuh je spisovatel a právě dokončil román. Tu knihu si s chutí přečtu a třeba ji i přeložím do češtiny, my krajané se musíme přece vzájemně podporovat.
Mnoho příležitostí popovídat si česky zde tedy nemám. Ale navštěvují mne staří dobří přátelé z jiných částí Austrálie. Občas se tu zastaví i krajané z České republiky, kteří projíždějí touto neobvyklou částí světa. A je po ruce i telefon. Dlouhé rozhovory vedli jsme s přítelem spisovatelem Standou Mocem, když ještě žil ve Fitzroy Crossing, což jest ještě větší zapadákov než Alice. Je to od nás za rohem, asi 1500 kilometrů na západ přes poušť Tanami. Tady se ovšem takové vzdálenosti příliš vážně neberou.
Pár kilometrů na jih od města je firmička, kam jezdím nakupovat čerstvou zeleninu. Zřídil ji tam manželský pár Vietnamců Lan a Minh. Paní Lan mne uvítá pozdravem Dobrý den, jak se tomu naučila v Československu. Jejich příběh je pozoruhodný. Lan se narodila v komunistickém Vietnamu a v mládí zažila všechny hrůzy války. Vyučila se kadeřnicí, seznámila se Tinhem, narodili se jim dvě děti. Její salón prosperoval a tak si ji soudruzi zavolali a nabídli možnost dalšího vzdělávání se v Evropě, což s radostí přijala. Bylo to v roce 1988 a poslali ji do Československa. Namísto do kadeřnického salonu ji tam však čekala těžká práce v továrně, komunistický Vietnam splácel dodávky zbraní levnou pracovní sílou. Místní obyvatelstvo nebylo k Vietnamcům příliš přívětivé, právě naopak. V roce 1990 se jí podařilo vrátit se domů a s manželem se shodli, že už mají komunistického systému dost. Svůj veškerý majetek opustili a se svými syny vypluli v člunu za svobodou. Loď to byla chatrná a spolu s dalšími 50 uprchlíky strávili na moři 11 dnů. Nebezpečná plavba skončila v Hong Kongu, kde na ně čekaly další tři neutěšené roky v uprchlickém táboře.
"Měli jsme velké štěstí," říká Lan, "všechny ostatní z naší lodi poslali nazpět do Vietnamu, nás přijala Austrálie jako politické emigranty." Začátky v Austrálii také nebyly snadné, bez peněz a znalosti angličtiny práci sehnat nemohli. Tak přijali nabídku na práci v Alice Springs. Lan začala jako prodavačka zeleniny v tržnici, Tinh sehnal pomocnou práci na letišti. Toužili stát se vskutku svobodnými, tedy nezávislými. Ušetřili peníze, koupili si pozemek a začali pěstovat zeleninu. O to se tady v poušti nikdo příliš nepokoušel, ovoce a zelenina se dováží z jihu nebo z Queenslandu. Dnes se jim daří dobře. Jejich zelenina je nejen čerstvá, ale i velmi kvalitní. Používají totiž organické metody, namísto jedovatých postřiků hubí škůdce roztokem česneku v mýdlové vodě. Není divu, že nemohou stačit pokrýt poptávku. Pracují velmi těžce, stále se však usmívají. I přes mnohé nepřízně, které jim život nadělil, jsou to lidé přívětiví a pohostinní. "Jsem tu velmi šťastná," říká Lan a jejich příběh je vskutku inspirativní. Lidé tohoto druhu jsou pro Austrálii velkým přínosem. I na tu neradostnou dobu v Československu vzpomíná dnes Lan s úsměvem. V Čechách se jim říkalo "rákosníci", mnozí z nás mohou se však z jejich příběhu lecčemu přiučit. Jejich nezdolný optimismu jim pomohl překonat všechny překážky. Tak jim vždy popřeji Dobrý den.
V Alice Springs se zima chýlí ku konci a dny jsou nádherné. Denně modrá obloha, teploty tak kolem 25 Celsiů. Jenom v noci se ochladí, někdy až k nule. Suchý vzduch a jasné světlo kouzlí širokou škálu barev na kopcích McDonnelova pohoří. Mimořádné deště počátkem roku se projevily rozmachem života v poušti. Krajina je poseta velkou rozmanitostí rostlin, které teď začínají kvést. A jsou to květy rozmanitých tvarů i barev, takovou hojnost jsem nikdy nikde neviděl. Řeky jsou již sice vyschlé, na mnohých místech se drží voda v tůních zvaných bilabongy. Kolem nich shlukují se množství ptáků. Rád zajíždím ráno do pouště natáčet zpěvy ptáků. Jsou to veselé chorály, opěvující radost ze života. Kdo by si pomyslil, že zdánlivě nehostinná pouštní krajina nabídne takovou oslavu žití.
Jaroslav Kováříček
