Dopis z Alice Springs č.5
České stopy v poušti
Říkávalo se, že "Slovan všude bratra má" a platí to i v Alice Springs. Potkal jsem tu již Poláky, Rusa i Slovince, na ryzího Čecha jsem však zatím ještě nenarazil. Ale i zde, v pouštích střední Austrálie, občas narážím na stopy, vedoucí do Čech. O tyto zážitky se chci s vámi podělit v tomto dopise.
Krátce po příjezdu do Alenčiných Pramenů (tak bychom mohli přeložit jméno tohoto města do naší mateřštiny) potřeboval jsem sestřihnout svoji hřívu. Půvabná kadeřnice byla Italka, jak jsem se dozvěděl z přátelské konverzace. Prozradil jsem, že já se jmenuji Jaroslav a překvapilo mne, že s mým jménem neměla potíže na jaké tu přivyklý. "Jeden náš přítel se jmenuje je Jaroslav," řekla, "jeho žena u mne pracuje." Zeptal jsem se tedy na příjmení toho Jaroslava. " Kurovec", zněla odpověď. Tím mne trochu překvapila a tak jsem na oplátku překvapil i já ji, když jsem řekl: "Ano, a má bratra Vladimíra a také bratra Shauna, který žije v Port Lincoln, kterého já dobře znám." Nemýlil jsem se. Shaun byl policistou v Adelaidě a chodil si k nám překládat dopisy od rodiny z Čech. Jeho otec přišel do Austrálie po roce 1948, za ženu si vzal Irku ale své češství udržoval alespoň tím, že dvou synům vybral jména ryze česká. Při třetím synovi maminka řekla, že už je toho dost a prosadila jméno irské. Naší řečí nikdo z chlapců nemluví, ke svému češství se ale hlásí.
V Severním teritoriu nastoupil nový přednosta Úřadu proti diskriminaci a tak mne také v rámci svých povinností poctil naši stanici návštěvou. Představil se jako Tom Stodůlka. Narodil se v Canbeře a ani on česky nemluví ale vedli jsme spolu řeči krajanské. Jeho otec je výtvarník a přišel do Austrálie také po roce 48. Pochválil jsem jej, že si za sekretářku vybral ženu jménem Kašpárek. Tom mi však prozradil, že ta se mezi nás Čechy přivdala, vzala si Kašpárka také z Canbery. Pochlubil jsem se, že o té rodině vím, neboť jejich dcera se vdala za mého přítele klarinetistu Luboše Kašpara. Je to vskutku malý svět.
V Alice Springs žije již řadu let Erwin Chlanda, který tu vydává nezávislé noviny, což je v dnešní době velmi nesnadné. Jsou tu ještě jiné noviny, které patří nějaké velké tiskové společnosti. Erwin tu u některých lidí není v oblibě, neb si píše, co chce, a ne, co by si zde vlivní patroni přáli. Jsou to noviny na místní poměry znatelně inteligentní, takže jsem pojal podezření, že i ten Erwin je asi Čech. Narodil se ve Vídni a sám mi s neskrývanou hrdostí přiznal, že jeho předkové vskutku z Čech pocházejí. Ejhle, další krajan. A hodí se to, v jeho novinách otiskl o mně pěkný článek. S Erwinem jsem se poznal na koktailovém večírku, kam jsme byli pozváni poradenským výborem rádia ABC. Když jsme se tak bavili o kráse české krajiny, přitočila se k nám předsedkyně toho výboru a představila se jako paní Klika, další Češka zde narozená a vlastenecky cítící.
Zalistoval jsem v telefonním seznamu, ale nenašel jsem tam jediného Nováka. Za mým jménem jsem v seznamu našel jméno Kozeluh. Vida, další Čech. Neodolal jsem a Koželuhovi zavolal. Ukázalo, že ani on česky nemluví, neb se narodil v Sydney a jeho otec pochází z Chicaga. Svého českého původu si však vědom je, ba znal i českého skladatele Leopolda Koželuha. Jeho jméno je sice snáze vyslovitelné než moje ale přiznal, že s ním má mezi Australany mnohé potíže. Mnohokrát prý už mu různí místní dobráci předhazovali aby si příjmení změnil na něco anglického, on to však vždy odmítá, je přece českého původu a nic na tom nehodlá měnit. Popovídali jsme si po telefonu a dozvěděl jsem se, že jeho žena je Novozélanďanka a žijí mezi domorodci v osadě Ampilatwatja, asi 300 kilometrů severozápadně od Alice Springs. Je to domorodé území a k návštěvě je zapotřebí povolení, možná se tam za ním jednou vypravím. Jeho žena tam učí domorodé děti, pan Koželuh je spisovatel a právě dokončil román. Tu knihu si s chutí přečtu a třeba ji i přeložím do češtiny, my krajané se musíme přece vzájemně podporovat.
Mnoho příležitostí popovídat si česky zde tedy nemám. Ale navštěvují mne staří dobří přátelé z jiných částí Austrálie. Občas se tu zastaví i krajané z České republiky, kteří projíždějí touto neobvyklou částí světa. A je po ruce i telefon. Dlouhé rozhovory vedli jsme s přítelem spisovatelem Standou Mocem, když ještě žil ve Fitzroy Crossing, což jest ještě větší zapadákov než Alice. Je to od nás za rohem, asi 1500 kilometrů na západ přes poušť Tanami. Tady se ovšem takové vzdálenosti příliš vážně neberou.
Pár kilometrů na jih od města je firmička, kam jezdím nakupovat čerstvou zeleninu. Zřídil ji tam manželský pár Vietnamců Lan a Minh. Paní Lan mne uvítá pozdravem Dobrý den, jak se tomu naučila v Československu. Jejich příběh je pozoruhodný. Lan se narodila v komunistickém Vietnamu a v mládí zažila všechny hrůzy války. Vyučila se kadeřnicí, seznámila se Tinhem, narodili se jim dvě děti. Její salón prosperoval a tak si ji soudruzi zavolali a nabídli možnost dalšího vzdělávání se v Evropě, což s radostí přijala. Bylo to v roce 1988 a poslali ji do Československa. Namísto do kadeřnického salonu ji tam však čekala těžká práce v továrně, komunistický Vietnam splácel dodávky zbraní levnou pracovní sílou. Místní obyvatelstvo nebylo k Vietnamcům příliš přívětivé, právě naopak. V roce 1990 se jí podařilo vrátit se domů a s manželem se shodli, že už mají komunistického systému dost. Svůj veškerý majetek opustili a se svými syny vypluli v člunu za svobodou. Loď to byla chatrná a spolu s dalšími 50 uprchlíky strávili na moři 11 dnů. Nebezpečná plavba skončila v Hong Kongu, kde na ně čekaly další tři neutěšené roky v uprchlickém táboře.
"Měli jsme velké štěstí," říká Lan, "všechny ostatní z naší lodi poslali nazpět do Vietnamu, nás přijala Austrálie jako politické emigranty." Začátky v Austrálii také nebyly snadné, bez peněz a znalosti angličtiny práci sehnat nemohli. Tak přijali nabídku na práci v Alice Springs. Lan začala jako prodavačka zeleniny v tržnici, Tinh sehnal pomocnou práci na letišti. Toužili stát se vskutku svobodnými, tedy nezávislými. Ušetřili peníze, koupili si pozemek a začali pěstovat zeleninu. O to se tady v poušti nikdo příliš nepokoušel, ovoce a zelenina se dováží z jihu nebo z Queenslandu. Dnes se jim daří dobře. Jejich zelenina je nejen čerstvá, ale i velmi kvalitní. Používají totiž organické metody, namísto jedovatých postřiků hubí škůdce roztokem česneku v mýdlové vodě. Není divu, že nemohou stačit pokrýt poptávku. Pracují velmi těžce, stále se však usmívají. I přes mnohé nepřízně, které jim život nadělil, jsou to lidé přívětiví a pohostinní. "Jsem tu velmi šťastná," říká Lan a jejich příběh je vskutku inspirativní. Lidé tohoto druhu jsou pro Austrálii velkým přínosem. I na tu neradostnou dobu v Československu vzpomíná dnes Lan s úsměvem. V Čechách se jim říkalo "rákosníci", mnozí z nás mohou se však z jejich příběhu lecčemu přiučit. Jejich nezdolný optimismu jim pomohl překonat všechny překážky. Tak jim vždy popřeji Dobrý den.
V Alice Springs se zima chýlí ku konci a dny jsou nádherné. Denně modrá obloha, teploty tak kolem 25 Celsiů. Jenom v noci se ochladí, někdy až k nule. Suchý vzduch a jasné světlo kouzlí širokou škálu barev na kopcích McDonnelova pohoří. Mimořádné deště počátkem roku se projevily rozmachem života v poušti. Krajina je poseta velkou rozmanitostí rostlin, které teď začínají kvést. A jsou to květy rozmanitých tvarů i barev, takovou hojnost jsem nikdy nikde neviděl. Řeky jsou již sice vyschlé, na mnohých místech se drží voda v tůních zvaných bilabongy. Kolem nich shlukují se množství ptáků. Rád zajíždím ráno do pouště natáčet zpěvy ptáků. Jsou to veselé chorály, opěvující radost ze života. Kdo by si pomyslil, že zdánlivě nehostinná pouštní krajina nabídne takovou oslavu žití.
Jaroslav Kováříček
Jak se chovám k reklamě?
Reklama má dnes tisíc tváří i podstat, ale já se tu asi stihnu vyjádřit jen o reklamě kolem silnic, v televizi a na webu.
Znám chytré lidi - a obdivuju je - kteří se k reklamě nechovají nijak. Jde mimo ně, nezasáhnuvši je ani nehýtkem. Závidím jim, protože mne reklama vysloveně ruší. Při řízení auta - nejsem rodilý řidič, učil jsem se na stará třiatřicetiletá kolena, a ještě po tuctu let řízení můj mozek musí pracovat, neveze se, a tudíž vím, co na billboardech je. Ojediněle je tam i něco vtipného, s trochou jazykového humoru. Ale z 90 % míří reklama na blbce tak neskrývaně, že z toho mám depresi národní hrdosti.
Ti obchodníci a tvůrci reklam přece nejsou žádní amatéři, a vědí, co nejvíc zabere a jakých kupců je v Česku nejvíc, ne? Když už se dívám na televizi, spílám nejen Nově za to vkládání reklam do filmů, ale i principu rychlého přistrkování reklam za pěkný film na ČT - po dokoukání má duše mít chvíli klidu k rozjímání, aby v ní esteticky doznělo, co do ní právě vstoupilo. Ale já se vymrštím, abych vypnul zvuk i obraz a nespatřil, kolik dnes letící teploměr hlásá, že je v "kokotu spodky". (Kteří se nedíváte, to je nějaká sázková hra Sportka a v jejím jackpotu, ať už to je cokoliv, bývá mnoho milionů korun. Ty se asi dají nějak vyhrát nebo spíš nedají.)
K některým firmám se chovám nesmlouvavě a mířím na jejich přímé zničení bojkotem jejich zboží: Pepsi-colu jsem si nekoupil ani v parném létě po výstupu na Černou studnici u Tanvaldu, abych koncern dostal do bankrotu za to, že jeho billboardy "Pepsi věci - žádný kecy" tak idiotsky a nahlas hulákají své přesvědčení o debilitě národa. Pořád čekám, že se ke mně někdo připojí, všude ten bojkot hlásám, a nic. Aspoň ty hnusné reklamy však byly nahrazeny jinými, podobně ubohými, ale snad ne tak přímočaře vypatlanými.
Tím nechci říct, že se mají ty reklamy nějak zakazovat! Vina není na jejich tvůrcích, jako není hlavní vina na Železném za to, že mu národ baští ty novácké vyčůraně podbízivé pořady. Prostě takoví jsme, milí rodáci. Kdybychom nebyli, zkrachoval by už dávno on i Pepsikola.
Myslím, že vinu, když už, bychom měli hledat jinde, např.: Jaktože je o ubohosti českého reklamního standardu tak zatraceně málo veřejně prezentované kritiky, parodie, výsměchu, plivání?
Jaktože my, kteří jsme takoví chytří a vědečtí a kritičtí, nepíšeme a nenatáčíme parodie, ve kterých nejlépe skrze porovnání potvorné předlohy a vtipné zpotvořeniny běžný konzument uvidí, jak ho tvůrci reklam tahají za nos a vodí na vařené nudli vytékající z jeho nezvládaného podvědomí? Měli jste v ruce učebnice občanky nebo češtiny ze školy? Jsou tam kursy sebeobrany proti pitomcůznásdělání?
To ne! To by nebylo asi čestné, nebo by to bylo zasahování do spontánního kulturního nebo individuálního vývoje! - A tak spontánně ti, kteří na to postřeh, vtip a jazyk mají, ponechávají ty ostatní na pospásání volům, kteří nepovažují za ostudné tloustnout z hlouposti druhých.
Tak takové jsou reklamy kolem silnic a v televizi. Kdo posloucháte rozhlas, možná jste si všimli, že tam se tu a tam vyskytne i kousek s vtipem a vkusem. Na rádiu Limonádový Joe občas slyším veršovanou reklamu na jakousi prodejnu dárečků - nejsem zas tak pozorný posluchač, abych si zapamatoval kterou, ale oceňuji, že složili jakoby zamilovanou říkanku mládence, kterému díky vhodně vybranému dárečku ukázala milá na výletě to, co nikde nemají... Volba opravdu málo používané formy - veršíků, naivita přednesu, prostě dobrá práce. Možná však, že kdyby tupě zahulákali jméno oné prodejny, byl bych s to vám ji zde uvést, a měli by reklamu tuplovanou.
Ale k druhům mého chování vůči reklamě patří taky to, že zásadně nejdu po tom, co reklama nabízí. Jakkoliv ji moje ucho a oko stále čuje, v rozhodování o koupi jsem z 95 % pevný. Kupuju jen to, co já potřebuju. Těch pět % ovlivněných reklamou se týká výrobků, které jsou zlevněné. Jsem totiž drobný škudlil, a navíc učitel, takže můj příjem je nižší než většiny ostatních konzumentů. Prací prášek Colon mi opravdu připadá nějak levnější než jiné, a kašlu na to, jak zvládá skvrny s celými kusy ovoce na dně kelímku. Jogurty kupuji ty, u kterých je hloupé slovo "Akce", pokud nejde o ty úplně polystyrenové. I trenky si tak kupuju. Ovšem pozor: nikdy ne proto, že je tam ta akce, ale jen když já potřebuju jíst jogurt a ty staré trencle se už rozpadly.
U reklamních bannerů na webu je to se mnou jinak, a nevím, zda moje zkušenost se vůbec shoduje s jinými: Myslím, že jsem si ještě nikdy žádnou nespustil, a má to několik důvodů. Jednak mi nenabízejí nic, co by mě zajímalo. Když potřebuju nějakou informaci najít, jako např. v poslední době lehké, ale ne drahé crossové kolo, prostě zkusím napsat www.?firma?.cz nebo .sk a vím, co mi nabízí: ty stránky nejsou dělané špatně, nevnucují mi jiné důvody ke koupi, než jaké skutečně mám, totiž dávají mi informace o technických parametrech, použití atd. Anebo si hledám informaci, např. o ubytování, přes třeba Seznam.
Kromě toho však se mi ty bannery nelíbí, protože na mě mluví neinteligentním jazykem: mrkají na mě jako stará šlapka, všelijak se vyplazují, moc mi připomínají cirkus nebo neon na ulici. A to jsou formy blízké těm bilboardům. Vidím je, ale neberu, ledaže mě štvou.
Ovšem třetí důvod je závažný: ono to moc dlouho trvá. Už fakt, že ty reklamní obrázky jsou na obrazovce jako první, dřív než to, co jsem si chtěl spustit. Poněkud drzé. Pak to, že zdržují stahování toho, oč jsem si napsal! Kvůli animacím a obrázkům to po starém telefonu jde tak pomalu, a draze. A to ještě některé www stránky mají potřebné odskoky právě uvnitř těch obrázků, takže si je nestáhnout nemůžu. To mi připadá hloupé, neomalené vůči uživateli internetu, a tak je podvědomě trestám jako tu Pepsikolu.
Možná je tu ještě ten důvod, že pokud bych si chtěl po Internetu něco kupovat, měl bych mít kreditní kartu. A na tu je potřeba konto, a do konta peníze - a kvůli penězům bych musel vykonávat nějaké výnosné, avšak nezajímavé zaměstnání. Jenže to mě neláká, já vlastně toužím dělat v životě jiné věci než nakupovat.
Ptám se, kdo jsme. Kdybychom my čtenáři Britských listů byli mladí dynamičtí surfaři, možná by nás mrkací reklamy přivábily. Ale čte mladý dynamik souvislé texty delší než 20 slov?
No, možná to dneska zkusím, na některý z těch bannerů si kliknu - když už jsem při psaní tohoto příspěvku zapomněl odpojit volny.cz...
Poznámka JČ: V západní Evropě nejsou billboardy u dálnic, neboť se to považuje za nebezpečné - rozptyluje to řidiče.
Evropská unie schválila drakonické utajovací zákony
Vlády Evropské unie ratifikovaly drakonické nové předpisy, v jejichž rámci mají být utajovány důležité skutečnosti, jako například podrobnosti o vytváření nové evropské polovojenské policie, napsal ve čtvrtek 31. 8. deník Guardian.
Nové předpisy Evropské unie o utajování byly schváleny letos v srpnu prostřednictvím "písemné procedury", což znamenalo, že o věci byla znemožněna jakákoliv debata v Evropském parlamentu. Nové utajovací předpisy se staly součástí zákonů Evropské unie dne 23. srpna.
Předpisy připravil v tajnosti Javier Solana, generální tajemník rady ministrů, který v EU také rozhoduje o bezpečnostních otázkách, ve spolupráci s generálním tajemníka NATO lordem Robertsonem.
Předpisy byly v rychlosti schváleny navzdory opozici od evropského ombudsmana Jacoba Sodermana, který tento týden varoval, že by mohly být uplatněny i pro oblasti vytváření politiky, které jsou dosud otevřeny veřejné kontrole.
Když Tony Bunyan, šéfredaktor britského časopisu Statewatch, který se zabývá obranou občanských práv, požádal v červenci o podrobnosti Solanova plánu, sdělil mu čelný představitel EU, že by zveřejnění takových informací "mohlo v této věci vyvolat veřejnou debatu".
Podle Solanova plánu budou všechny utajované dokumenty, týkající se "bezpečnosti a obrany Evropské unie nebo jednoho nebo více jejích členských států" nebo "vojenského či nevojenského zvládání krizí" trvale nepřístupné veřejnosti.
Utajování se bude týkat i návrhů vytvořit polovojenskou policii Evropské unie, která má mít 5000 členů i plány na vytvoření sil rychlého nasazení. Není vyloučeno, že utajovány budou i veškeré diskuse Evropské unie o trestním soudnictví, o pohraniční kontrole a o obchodní politice.
Předpisy také umožní členským zemím NATO a vládám zemí, které nejsou členy EU vetovat zveřejnění dokumentů Evropské unie.
Dokumenty, které získal časopis Statewatch, dokazují, že plány jsou daleko rozsáhlejší než jen čistě na vojenské operace.
Evropská komise uvádí, že navrhované jednotky rychlého nasazení by mohly být použity na potlačení "rostoucího násilí, destabilizujícího zákonnost a pořádek, potyčky a ozbrojené konflikty a hromadné přesuny obyvatelstva".
Mezi dokumenty, které by byly podle nových předpisů potlačeny, je například záznam jednání polovojenské policie ze Španělska, Portugalska, Francie a Itálie, z letošního ledna, kdy se jednalo o vytvoření "evropské bezpečnostní a vyšetřovací policie" jako "nástroje", který má být k dispozici organizacím NATO a EU.
Počítače jsou od nynějška schopny "samy konstruovat a vyvíjet počítače"
Podle včera zveřejněné vědecké studie jsou nyní počítače schopny konstruovat, zkoušet a stavět stále výkonnější automaty, nezávisle na lidech, napsal včera deník Guardian.
V aktuálním čísle časopisu Nature se píše, že stroje budou nakonec schopny "umělé evoluce" - budou schopny se proměňovat, zkoušet a zlepšovat vlastní konstrukci daleko rychleji než živoucí organismy.
Jestliže bude nakonec schopna se nezávisle rozmnožovat "rasa" počítačově ovládaných robotů - jak o tom hovoří apokalyptické filmy ze série Terminátor - historikové se pravděpodobně budou vracet do nynějšího okamžiku jako ke chvíli geneze této rasy.
Hod Lipson a Jordan Pollack, počítačoví vědci na Brandeis University v Massachusetts potvrzují, že existuje znepokojení ohledně jejich práce, ale argumentují, že "existuje ještě velmi mnoho dalších kroků, než začne být tato technologie nebezpečná".
V předchozích experimentech vznikly počítače, které byly schopny konstruovat virtuální roboty a provádět na nich simulované testy, ale vědci z Brandeis University došli o krok dál: propojili počítač, který je schopen konstruovat virtuálního robota, s plně automatickým strojem, který dokáže rychle zkonstruovat každou součástku, kterou software navrhne.
Rodney Brooks, odborník na umělou inteligenci na Massachusetts Institute of Technology, uvedl: "Je to dlouho očekávaný a nutný krok směrem k realizaci konečného snu o strojích, které budou schopny se samy vyvíjet."
Lipson a Pollack dali svému počítači úkol vyvinout takového robota, který by byl schopen se co nejefektivněji posunovat po zemi. Program reagoval vytvořením celé řady náhodných konstrukcí, pak je zhodnotil a pak je drobně modifikoval ve snaze zjistit, zda změny zlepšily výkonnost a rychlost konstruovaného stroje - přesně to napodobovalo evoluční kroky. "V typických případech zkoušek proběhl nejprve vývoj asi deseti generací, než došlo k prvnímu pohybu," uvedli.
Poté, co počítač takto "vyvinul" pohyblivého robota , vyzkoušel konstrukci na "rychlostním prototypovém stroji", který robota vybudoval z umělé hmoty pro víceúčelové použití. Roboti vycházeli z prototypového stroje plně utvořeni až na motory, které museli vědci vložit dovnitř. To byl jediný úkon, který při výrobě učinili lidé.
Počítač vyrobil různé typ robotů, kteří používali různé metody pohybu - někteří se pohybovali do stran jako krabi, jiní se kývali ze strany na stranu, jiní se posunovali pomocí dvou končetin.
"I když stroje i úkony, které popisujeme, jsou relativně jednoduché ve srovnání s výsledky práce týmů lidských konstruktérů (a ve srovnání s produkty biologické evoluce), ukázali jsme, že roboti dokáží od samého začátku automaticky zkonstruovat elektromechanické systémy," konstatuje zpráva amerických vědců.
Pokud by přístroje byly ponechány samy sobě, počítače by se vyvíjely daleko rychleji než živoucí organismy. Vytvářely by nejrůznější mutace a testovaly by je v přirozeném prostředí během několika vteřin a nikoliv během až tisíců let.
"Neříkám, že by počítač dokázal nahradit architekta - alespoň zatím ještě ne," sdělil Pollack nedávno deníku New York Times. "Ale náš počítač začal s jednoduchým algoritmem a skončil s výkresem pro struktury, které trvalo lidem vyvinout stovky let. A když jsme ty struktury zkonstruovali, byly funkční."
Této technologie by časem mohlo být využíváno k tomu, aby se vybudovaly celé továrny, které by vyráběly velké množství robotů "tak levně jako walkmany".
Vědci z Brandeis University argumentují, že mají-li stroje být schopny umělého života, musejí získat "plnou autonomii" nejen při svém chování, "ale i na úrovni konstruční a výrobní". "Pouze tehdy se dá očekávat, že by uměle vytvořené stroje se mohly stát motorem vlastní evoluce," píší autoři v Nature.
Pro každého, kdo viděl filmy ze série Terminátor, je znepokojující, že vědci nyní nejen programují počítače znalostmi, které jim umožňují, aby se rozmnožovaly, ale učí je také, jak se organizovat.
V témže vydání časopisu Nature popisují vědci z Lausanne University ve Švýcarsku, že naučili roboty duchu komunity tím, že je naprogramovali, aby na sebe vzájemně reagovali jako mravenci. Na základě několika jednoduchých pravidel pak byli roboti schopni "pozoruhodných organizačních akcí". Švýcarští vědci zjistili, že tyto "mravenčí roboti", chovající se jako hmyz, byli efektivnější, když pracovali jako skupina, než když pracovali individuálně. Navrhují, že by hejna takovýchto robotů mohla zkoumat neznámá či nepřátelská prostředí. Teoreticky by mohly být cizí planety kolonizovány roboty, schopnými organizace a nekonečné reprodukce.
Globální oteplování ohrozí velké množství živočišných druhů v chladnějších podnebných pásmech
V důsledku globálního oteplování dojde pravděpodobně do konce jednadvacátého století k likvidaci více než poloviny chladnějších podnebných oblastí, v důsledku čehož zahyne větší množství živočišných druhů, které nebudou schopny se přizpůsobit či přesunout se rychle do jiných domovů, varoval tento týden World Wide Fund.
Nejhůře postiženy budou chladné lokality v Kanadě, v Rusku a ve Skandinávii, kde se očekává, že bude oteplování nejrychlejší a v oblastech, jako je pohoří Cairngorms ve Skotsku, kde žije arktická zvířena, ale nemá kam dál na sever se vydat.
Mají-li se přizpůsobit a přežít, budou muset se rostliny adaptovat desetkrát rychleji než při přizpůsobování a kolonizaci dříve zaledněných oblastí na konci poslední doby ledové. Jen málo rostlin je schopno se přesunovat rychlostí jeden kilometr za rok, což je rychlost, které bude v mnoha částech světa zapotřebí.
Vysoké požadavky na rychlou migraci ohrozí zejména vzácné, izolované anebo pomalu se pohybující druhy a budou ve prospěch plevelům a škůdcům, kteří jsou schopni se pohybovat rychle.
Poslední období, kdy se podnebí začalo takto rychle oteplovat, bylo před 13 000 lety, kdy na zemi ještě žili srstnatí mamuti a lidé právě začínali kolonizovat Ameriku.
Všechny rostliny a zvířata, které se budou muset přesunout jinam, při tom budou muset zápolit se silnicemi, s městy a se zemědělskými farmami. Studie WWF ukazuje, že nejhorší dopad budou mít tyto lidské překážky na severním pomezí rozvinutých zón v centrálním a severozápadním Rusku, ve Finsku a v centrální Kanadě.
Předpovědi zprávy WWF jsou založeny na mírném odhadu, že se koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře ve srovnání s předindustriální érou v jednadvacátém století zdvojnásobí.
Avšak některé studie varují, že se koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře do roku 2100 ztrojnásobí, pokud nebude omezeno neefektivní pálení uhlí, ropy a plynu pro výrobu energie.
Britský šéf firmy Altavista rezignoval, protože nesplnil slib zavést přístup na internet bez telefonního poplatku
Andy Mitchell rezignoval jako ředitel britské pobočky firmy Altavista, přibližně týden poté, co firma přiznala, že nezavedla pro veřejnost přístup na internet bez jakéhokoliv telefonního poplatku, který slibovala.
Mitchell rezignoval v úterý po krátké schůzce s Pierrem Paperonem, mezinárodním ředitelem firmy Alta Vista. "Rozhodl se rezignovat vzhledem k nedávným událostem a chybám, k nimž došlo," uvedl Paperon.
Mitchell Paperona neinformoval, že volný přístup na internet pro veřejnost bez telefonního poplatku, o němž britská pobočka podniku Alta Vista v únoru konstatovala, že ho zavede od června, nikdy nebyl uveden v provoz, přestože se přihlásilo 270 000 zákazníků. Ti nebyli o neuvedení této služby v provoz informováni. Paperon uvedl, že se v budoucnosti Alta Vista soustředí na poskytování služeb v oblasti internetového vyhledávání a nebude vstupovat do sektoru poskytování přístupu na internet.
Mitchell doufal, že inspekční úřad britské vlády donutí Britský telecom poskytovat knkurenčním firmám přístup k svým ústřednám za jednorázový poplatek. K tomu však nedošlo a firma Alta Vista by prodělávala velké finanční částky týdně.
Některé firmy, které v minulých měsících zavedly v Británii přístup na internet bez telefonního poplatku, se dostaly do obtížné ekonomické situace. Podnik EzeSurf, který začal fungovat v září 1999, udělal bankrot a dluží telekomunikační společnosti, s níž spolupracoval, Energis, 2 miliony liber.
Naproti tomu některé velké firmy v Británii skutečně od letošního jara poskytují čtyřiadvacetihodinový přístup na internet bez jakéhokoliv, a tedy i telefonního poplatku. Je to zejména firma ntl a často užívaný podnik freeserve.
Zlé jazyky tvrdí, že se firma ntl poskytováním přístupu na internet zcela zadarmo snaží zlikvidovat konkurenci. Až se jí to podaří, poplatek zřejmě znovu zavede, ale bude to pravděpodobně jednorázový, měsíční poplatek.
Protestuji proti žalovatelné diskreditaci Ústavu pro jazyk český v Britských listech
Vážený pane Čulíku,
konečně tedy posílám, co jsem slíbil. Je tam mnoho k velmi věcnému zamyšlení a mnohé Vám nelichotí přesto to neposílám ve zlém, mluví se i o možnosti žaloby, ale zatím ji nehodláme podat.
S pozdravem
Šimandl
Britské listy 1999/2000 o Ústavu pro jazyk český AV ČR
Komentovaný sumář
0. "Valpuržiny reje" kolem úpravy pravopisu 1993(-4) už dávno rozehnalo střízlivé denní světlo, když 1996 vznikly Britské listy. Mohu-li věřit výsledkům svého prohledávání elektronického archivu, po první tři roky se v Britských listech o ÚJČ nepsalo. Představa zlovolných oktrojovačů a darmojedů "dřímala v lidu". Pozice upraveného pravopisu se mezitím vyvíjela: něco se ujalo, něco ne. Všichni rádi píšeme milion, vagon ap., protože kdopak by používal dvě klávesy, když stačí jedna; rádi také píšeme pasivní stejně jako aktivní. Administrativa začíná oceňovat osvobození od mnohdy sporného historického etymologizování, které velelo někde Na Rybníčku, ale jinde Na rybníčku, a přichází na chuť velkému písmenu po předložce v názvech ulic. Neujaly se -izmy (návrat k -ismům je vidět i v časopisu Naše řeč, který ÚJČ vydává), nadále kolísají kurzy/kursy a impulsy/impulzy.
1. Václav Pinkava předvedl v článku Pravopizmus (15. 9. 1999), že zná texty svého otce Křesadla a umí výroky z nich kolportovat; ovládá také frazeologii pivních intelektuálů (nazývejme věci pravými jmény, nepleťme pojmy a dojmy). Koupí-li si Pravidla, vezme, co je k mání: podle ISBN 80-7182-073-3 koupil produkt "Nakladatelství Olomouc", tj. přetisk práce týmu z ÚJČ, vyhotovený tak, že se po konzultaci s právníkem poupraví nebo popřehodí slůvko v míře právě dostačující k tomu, aby se výsledné "dílo" nedalo zažalovat z porušení autorských práv - za taková Pravidla se zříkáme vší odpovědnosti (což zde stojí zdaleka nejen pro V. Pinkavu). Přitom V. Pinkava obhajuje pozoruhodnou srostlici skrupulí/zásad pravopisných a morálních: že prý když si popustíme v jednom... Připomeňme si tedy vysokou pravopisnou úroveň normalizačního Rudého práva a naproti tomu pravopisnou nekultivovanost leckteré mravně bezúhonné babičky nebo undergrounďáka. Vůbec bychom u pisatele o věcech pravopisu uvítali víc kulturně-historického rozhledu. Například nám předkládá svůj postřeh, že preference z v oněch kurzech ap. souvisí s klávesnicí typu QWERTZ. Jenže řeč je o s x z, nikoli y x z; kromě toho rozdíl mezi QWERTZ a QWERTY je rozdíl dvojí technické tradice, dvou kulturních a jazykových sfér, totiž německé a anglosaské. Čeština patří k té první, anglofilové to přes noc nepředělají (a pochybuji, že by ignorování kulturně historických tradic patřilo k dědičné výzbroji Pinkavů). Na přízemnější, přímo bazální úrovni je, že statisíce sekretářek a jiných psavců, kteří se naučili slušně nebo dokonce všemi deseti psát na QWERTZ, si mávnutím proutku komputačních technologů prsty nepřeškolili, takže ustoupila nakonec ta technologie a počítače začaly počítat s růzností národních klávesnic. Ale k věcem meritorním: podívejme se v tomto kontextu na "libovůli jazykozpytců z Ústavu pro jazyk český" (na téma politické korektnosti: jazykozpytec se má k jazykovědci asi jako libomudrc k filozofovi), kterážto libovůle je podle V. Pinkavy jeden ze tří zdrojů českého pravopisu (míněna snad hlavně úprava 1993). Osud pidireformy, který jsem nastínil v bodu 0, ukazuje, že spustíme-li se snad k libovůli (ačli byly -izmy jen jejím projevem), jazyk nepůjde za námi, stejně jako (zabiblizujme si) nepůjdou ovce za pastýřem do propasti, močálu nebo vlčího dolu. Mimochodem: nepřipadá vám divné, že takový arbiter morum jako V. Pinkava si kupuje Pravidla (a ještě jaká), když sám všechno tak brilantně ví? Tím se totiž dostáváme k jádru pudla. Je mnoho lidí, kteří tuhle reguli - i jiné - bytostně potřebují. Kdopak ji má "národu" dát? Inu Ústav, za to si ho platíme. Ústav se nehodlá zříkat svého závazku zkoumat český jazyk a mapovat jeho vývoj: jen jsme všichni toho názoru, že Pravidla jsou jen částečná pomůcka ke slušnému zacházení s naší mateřštinou a že by nám bylo daleko milejší, kdyby široká veřejnost věnovala daleko větší pozornost našim komplexnějším publikacím, např. slovníkům nebo příručkám, jak napsat obstojný text. Potřeba rozoumku do kapsy však houževnatě přežívá, takže ÚJČ volky nevolky vydává ona Pravidla: z uživatelského hlediska - ač je velmi málo uživatelů, kteří si to uvědomují - jde o náhražku, asi jako kdybychom si na cestu po Itálii místo průvodce pořídili soupis italských místních jmen; z odborného hlediska jsou Pravidla podivný kompromis jednak mezi příručkou pravopisnou a zároveň taky trochu výslovnostní, a ve školním vydání taky trochu tvaroslovnou, jednak - a to je ještě povážlivější - mezi popisem jazyka a výkresem jeho kýženého stavu. (Je tu řada otázek, které na vědecké úrovni nejsou uspokojivě vyřešitelné, a přece se při vydávání Pravidel vždy "jaksi taksi pro praxi" řeší - např.: Kam se ubírá norma? Které chyby jsou navzdory masovému výskytu pořád jen chyby, a které představují inovaci a vývoj? Vývoj totiž nutně začíná chybami čili nerespektováním dosud platných omezení.) Takže nakonec po měsících práce podle nejlepšího vědomí a svědomí cosi vydáme, v něčem se strefíme, v něčem ne, a dostaneme vynadáno. Dostali sice i němečtí reformátoři a vůbec každý, kdo se opovažuje rušit mazákům jejich kruhy (co jsem se musel naučit já, ať se koukají naučit ti po mně taky, já už jsem povýšenej a mám na háku). Ale ono "dali jsme vám, ač neradi, co jste chtěli, a vy stejně brbláte" je věčná historie o nevděku českém i obecně lidském. Není to však téma pro seriózní jazykovědu, takže račte prominout, satis.
2. Citovaný článek V. Pinkavy vyšel s glosou JČ, kde se připomíná ona otázka, co je vývoj a co jsou chyby. Už jsem naznačil, že tato otázka je velmi nesnadná. Je totiž z těch, které vždy zodpoví až budoucí vývoj, zatímco u probíhajících procesů lze nanejvýš - s větší či menší úspěšností a hlavně na odborné úrovni, která bytostně nemůže být než sporná - prognostikovat a futurologizovat. Například je zatím chyba, co JČ píše: Ptal jsem se na to při nedávném semináři pro zahraniční bohemisty odborníky z Ústavu pro jazyk český - ale kdo ví, akuzativních vazeb přibývá a dokonce i ke dvojímu akuzativu (osoby a věci) typu ptát se něco odborníky bychom našli obdobu už v klasické latině (poposcit iudices veniam ´požádal soudce milost, tj. o milost´). Závažné selhání JČ jako bohemisty i jako žurnalisty vidím v následující větě profesor Kraus se odpovědi vyhnul. Seděl jsem tam vedle J. Krause; pokud si pamatuji (nevylučuji, že do toho implicitně vkládám, co verbis expressis nezaznělo), odpověď zněla, že otázka hodnocení konkrétní inovace jako chyby nebo jako vývojového prvku je složitá, že při jejím řešení už antičtí gramatikové uplatňovali hierarchizovaný soubor kritérií a že mezi těmito kritérii měl hlavní váhu úzus. Já tuto odpověď hodnotím jako adekvátní a historicky fundovanou. Ne tak JČ, protože neslyšel, co slyšet chtěl. (Chraň Pán Bůh lingvistiku i jiné slušné vědy před badateli, kteří by prskali, kdyby vybádali, co vybádat nechtěli.) Ani tentokrát nevidím odborný problém, tentokrát proto, že odborný diskurz se již konal: na onom semináři.
3. V čísle ze 17. 4. 2000 zčeřil pan Čulík stojaté vody kolem ÚJČ zveřejněním příspěvku Petra Jánského Ústav pro jazyk český aneb Dům plný myslitelů. Podle pana Jánského byla "v bedně" příjemná dáma dr. Naďa Svozilová. Ta mu pověděla, co nevěděl (to je ale spíš shazovačná ironie předem), totiž že existuje ÚJČ. A pan Jánský hned ví: Konečně jsem spatřil na vlastní oči někoho, kdo přemýšlel tak, až zavedl do běžné mluvy sekundu místo vteřiny. Konečně jsem zahlédl reprezentantku hmotnosti. Přihodil svoje názory na výraz Česko, a to jako meditaci na téma Až si zase jednou, Ústave, sednete a uděláte kafe a začnete přemýšlet, o čem budete přemýšlet v příštím tisíciletí, tedy potom, až dopřemýšlíte tu babičkovskou češtinu, jestli byste nemohli vymyslet název státu, ve kterém žijeme. - Další autory podobných invektiv si dovoluji upozornit, že nejen pijeme kafe, ale i na záchod občas zajdeme; já si tam s sebou brávám otisky vybraných internetových stran a ne vždy se s nimi vracím. Pana Jánského si dovoluji upozornit, že neviděl dr. Naďu Svozilovou, ale její mladší kolegyni dr. Světlu Čmejrkovou. Pana Čulíka si dovoluji upozornit, že pokládám za zbytečné vést odbornou polemiku s výkřiky nepozorného televizního diváka, který je ve věcech jazyka stejně naivní jako arogantní. Na rozdíl mezi vědeckým stylem fyziky a každodenní přirozenou řečí zdařile upozornil 18. 4. 2000 Jan Chleboun v příspěvku"Váha" nebo "hmotnost"? K mylné představě, že ÚJČ vytváří/zavádí jazyk/slova, se ještě vrátíme (první návrat představuje hned další věta).
4. Jan Kameníček (Branky, body, vteřiny; hned zase 19. 4. 2000) chápe rozhořčení Petra Jánského i Jana Čulíka nad zásahy ÚJČ do vývoje češtiny - pokud je chápe čtenář tohoto sumáře, pak Bůh s ním a zlé pryč. On tedy píše chápu, a připojuje Rovněž tak jsem nepochopil (mimochodem: toto připojení je pravopisně korektní, avšak po stránce logiky a výstavby textu je to politováníhodný blábol), proč se má psát "sleva", ale zároveň "zlevněný" namísto původního "slevněný", nebo "komunista", ale "komunizmus". O -izmech viz bod 0. Slevit (z ceny, z nároků) a zlevnit (zboží) jsou slovotvorně, skladebně i významově dvě různá slovesa, která se rozlišují ve všech příručkách vydaných ÚJČ - a hlavně v úzu kultivovaných pisatelů. Kameníčkův dohad, co prý se má psát, je nepodložený tak, že ve své glose znejistěl i JČ. Děkujeme mu za jeho nehanlivý názor na ÚJČ, který při té příležitosti uvedl.
5. Následovalo šestinedělí klidu zbraní, prolomené 9. 6. 2000 příspěvkem Daniely Macháčkové Jsou normativní příručky češtiny opravdu důvěryhodné? aneb Prokletý odstřelovač/ostřelovač. Na příkladu jednoho (rovnou už "prokletého") slova, se kterým si neví rady - a které v příručkách, jež uvedla, vůbec není, takže lhala sama sobě i veřejnosti tvrzením, že tam "tuto svízel" objevila -, zpochybňuje pí M. hned celé příručky v plurálu; funguje jí to podle vzoru Včera na Vinohradech hořelo, já bydlím v Ruzyni, ale Ruzyně je taky Praha, bojím se, že bude u nás taky hořet, ergo magistrát a primátor hlavního města Prahy jsou nedůvěryhodní, protože požáru nedokázali předem zabránit. Tělo svého příspěvku vytvořila pí M. z posbíraných názorů na slovo o(d)střelovač, do nichž někteří debatéři přimíchali i další svoje názory povýšené na kvaziodborná tvrzení - např. že SSČ za spisovnou formu češtiny uznával i hovorovou češtinu (jak by ne: i mluvené projevy mají svou vyšší stylovou rovinu), tudíž cokoli kdokoli kdekoli řekl (I. Železný; tímto tvrzením předvedl, že o hovorové češtině neví ani tolik, co uvádějí učebnice pro základní školu). K výsledné směsce požádala současné osazenstvo ÚJČ o vyjádření (pí M. nás vidí tak, že nás sem osadili a jsme kdykoli vyměnitelní jako žárovky v lustru nebo vlaková četa) - přičemž si pí M. popletla ÚJČ s jeho jazykovou poradnou a oba tyto týmy zase s kolegiem autorů Pravidel a SSČ, ale nešť. Svou výzvu osazenstvu, publikovanou v Britských listech, poslala pí M. e-mailem každému z nás zvlášť a snad se těšila, že z našich odpovědí poskládá další mozaiku typu on řekl a já jsem řekla a ona řekla. Jazyková poradna si dovolila ji popudit tím, že jí poslala kolektivní odpověď (Ostřelovač nebo odstřelovač? - vyšla, zaslána od pí M., v Britských listech 13. 6.), takže ve svém následujícím příspěvku Ústav pro jazyk český (matení, jak vidíme, pokračuje) svou reakcí říká: "My nic, my (češtinářští) muzikanti!"
(14. 6.) se pí M. spustila až k nespisovným regionalismům:
8. Od té doby (píšu to 29. 8.) se zdá být klid.
Britské listy šíří zlovolné lži
Stvořil jste elektronickou pavlač, kde každému svobodno vykládat svou pravdičku
Je snad zvykem v Timesech přetiskovat parkové projevy a obracet se pak na lordy a ministry, aby se k nim vyjádřili?
Vážený pane Čulíku,
v souvislosti s příspěvkem p. Janečka jste se mě zeptal, zda se ÚJČ k tomu nechce vyjádřit. Slíbil jsem, že se vyjádřím, a to jednou, ať si potom píše, kdo chce co chce. Nyní tedy své vyjádření posílám a jsem nadále zvědav, zda budou Britské listy dost démotické (přející "hlasům lidu"), aby můj text zveřejnily. Objeví se v něm i odkazy na Vaše dvě knihy, které volají z obálek i zevnitř: (No jen se podívejte...) ...jak Češi myslí/jednají. (Děs, hrůza, hnus.) Označím je zkratkami jčm a jčj.
Předchozí sumář jsem napsal jako někdo, kdo do činnosti ÚJČ snad trochu vidí. Představme si podobné výpady třeba proti činnosti Ústavu experimentální botaniky (vždyť je to hrůza, jak trhovci týrají pažitku: na co máme vědce?) nebo proti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami; anebo by se mohl na stránkách Britských listů rozohňovat ateista, jak to, že stát z jeho daní platí kněze, popřípadě potentní hřebec, nač platíme sexuology - to byste patrně zveřejnil rovněž. Co bych si asi jako řadový brouzdal po síti odnesl (když o věci zas tolik vědět nebudu) ze změti kdovíčím fundovaných výtek, tvrzení, pověr, emotivních soudů a nálezů daňových poplatníků? Úsloví praví, že i. Přinejmenším bych nabyl dojmu, že některé (viz výše bod 6) výtky asi opodstatněné budou; míra špatného dojmu by pak záležela na mé sympatii nebo antipatii vůči té či oné instituci.
(K těm antipatiím: Povězme si, že jazyk český je u nás blízký kdekomu a kdekdo se cítí kompetentní k debatám. Připomeňme si, s jakou nevolí mnozí přijímají vzdělávání v mateřštině nebo maturity z češtiny. Pokud si někdo pod ÚJČ představuje jen ta Pravidla, popřípadě má za to, že ÚJČ vymýšlí slova a vůbec je zodpovědný za všechno, co se týká češtiny, pak není těžké pochopit, jak to takový "představitel" slavnému ÚJČ příležitostně nandá: za všechny ty diktáty, za všechno opravování od úč, za ty redaktorky, co se mi hrabaly v textech, za ty bloky slov s ch, které jsem musel v počítači stěhovat... Myslím, že ledacos v sumarizovaných textech dlužno číst právě takto.)
Čtenářova orientace by jistě byla snazší, kdybyste mu, pane Čulíku, popřál hned u podpisu také informaci, kdože je ten pan Jánský nebo Janeček. (Já, maje jčj, mohu doplnit: pokud nejde o shodu jmen, autorem Domu plného myslitelů, viz bod 3, je vystudovaný elektrotechnik, ředitel nakladatelství Music Cheb a píše výhradně do Britských listů, což také o něčem svědčí; autor Nač máme ÚJČ, viz bod 7, se jmenuje stejně jako zpravodaj ČT.) České noviny, jejichž nízkou kvalitu leckdy ze své Británie tepete, nám aspoň občas popřávají údaje typu Autor je sociolog. V Hyde Parku poznáte kecala na vlastní triko podle toho, že stojí na bedýnce (nebo co si donesl). V Britských listech snad má podobně sloužit nadpisek fórum, jenže jsou i vysoce odborná fóra a kromě toho i na fóru Britských listů promlouvají také profesionálové. Takže nakonec opravdu nevíte, od jakého autora text pochází; obávám se, že brouzdal čte všechno jednostejně jako "píšou to v novinách". Sám název Britské listy - vzhledem k tomu, co se v nich všechno najde - drobátko klame tělem. Řekne-li se Britské, a ještě k tomu listy, vybaví se (nám tady v Česku) list veskrze solidní; snad právě v tohle kdysi doufal Ondřej Neff v Neviditelném psu (jčm 6). Zveřejňujete - a občas i sám píšete - texty obsahující nepravdy a výpady (Štětinovo Epicentrum a Javlinského EPIcentr), jaké by neprošly přes solidního redaktora staré školy, tím méně přes redaktora investigativního: ten hledí pátrat, ověřovat si, nezůstávat u spřádání tuch, dohadů a náhodných nálezů. Vy sice investigativní zásady sám hlásáte, zvlášť když se hodí jako kritika České televize (jčj 169, 157, 147 aj.) - jenže pro Britské listy, jak je vidět ze sumáře, jako by snad nic takového ani platit nemuselo a místo investigativnosti stačí rejpalství. Pak ovšem, promiňte, těm slovům v emblému Vašeho e-zinu věřím asi tolik jako záložně První Francouzská: ta neměla nic společného s Francií (v tom Vás trumfla, Vy aspoň v Británii žijete), nýbrž sídlila ve Francouzské ulici na Vinohradech (a už zkrachovala). Místo britských listů jste stvořil elektronickou pavlač (podle jiných např. nactiutrhačný internetový plk, jčj 299), virtuální Hyde Park - bez identifikačních bedýnek -, kde každému svobodno ukazovati prstem a vykládati svou pravdičku; koneckonců sám v tom jdete příkladem. Nedivte se, budeme-li to, co se v Britských listech objeví, brát stejně vážně, jako bere lord admirality kecy z parku, které proslovil bezdomovecký námořník nebo suspendovaný kormidelník. Je snad zvykem v Timesech přetiskovat parkové projevy a obracet se pak na lordy a ministry, aby se k nim vyjádřili?
Možná jste překvapen, proč napadám Vás a Britské listy snad víc než ty psavce: vždyť Vy jste mi neučinil nic víc než zdvořilou nabídku vyjádřit se. Tedy nejprve si tu nabídku přeložme z češtiny do češtiny:
Internetový informovanec cosi nabuší do klávesnice, nenamáhá se ani si to promyslet, tím méně cokoli si ověřit (srov. body 4, 5, dokonce i 6), a už to jede. My mu to v Britských listech uveřejníme (třeba si nakonec aspoň na někoho došlápnem, když už nám jiná témata utonula ve stagnu čili v bažině). Na vstupní nic vzešlé z omylu a ignorance nabalí ten informovanec i další debatéři lavinu lží, polopravd, ostrovtipných, ale ničím nepodložených dohadů, z jejichž prezentace je cítit zástupnou agresi. A my to opět zveřejníme, načež se zavaleného dotážeme, zda se k tomu chce vyjádřit - jinak bude celá ta lavina, přinejmenším pro čtenáře Britských listů, platit za bernou minci. Osobo, odlož svou práci (my stejně víme, že hovno děláš) i pohřeb vlastní tchyně a pěkně vločku po vločce odklízej ze sebe tu lavinu: Arbeit macht frei. Až s tím budeš hotov, my ti to uveřejníme, a určitě se najde někdo, kdo uštěpačně poznamená, že ti stejně nevěří, ani jak se jmenuješ (srov. bod 5). A to my samozřejmě taky uveřejníme, neb jsme démotičtí a necenzurujeme. Máš-li chuť, jen se s námi handrkuj: nás to neomrzí, my tím žijeme a apetýt máme náramný - srovnej jčm a jčj (a to je ještě přebraný výbor!).
Konec překladu. Pro budoucnost tedy za sebe říkám: děkuji, už jsem zvracel, a oči si hodlám kazit u něčeho podstatnějšího a užitečnějšího. Nyní však, pane Čulíku, pokračujme.
Žijete v představě, že jen zveřejňujete "démotické" hlasy (jednou ze souhlásek si nejsem zcela jist); programově máte raději hlasy špinící a kontroverzní (Nejsem stoupencem toho druhu novinařiny, která by vychvalovala pozitivní skutečnosti - jčm 465); dokonce o sobě píšete (předmluvy k jčm a jčj), že mapujete české názorové spektrum a že otevřenost a dynamičnost Britských listů přispívá ke kultivaci české veřejné debaty. (Tak za prvé: My v jazykové poradně nemáme své klienty za reprezentativní vzorek populace; víme, že jsou to ti psaví a "volaví", zatímco většina národa o nás ani neví - a co Vaši přispěvatelé: nepřipomínají ty výše sumarizované texty spíš grafomanskou sešn než veřejnou debatu? A za druhé: Kultivace při tom setrvale hádavém tónu, útocích ber kde ber a programovém negativismu... Dovolíte čapkovskou bajku? NEODSÍŘENÝ KOMÍN: Jistě oceňujete, jak přispívám k čistotě ovzuší!) Jako projekt vypadá sympaticky, slibuje-li se necenzurovaná výměna informací a názorů po síti, po této informační dálnici. Ten zaběhaný příměr s dálnicí může vyvolat představu celých kamionů s návěsy, jak distribuují, kam je co potřeba; ale už třeba ekolog se na ni dívá jinak. Internet je zaplaven nekvalitními texty a odlišit zrno od plev je v něm těžší než v tištěných médiích. Bylo by od Vás velmi záslužné, kdybyste aspoň ten odpad trochu třídil, ale nejzáslužnější by bylo nezamořovat jím informační svět vůbec. Náhradou pavlače dřevěné za elektronickou jste toho pro povznesení komunikace v Česku mnoho nevykonal. Publikujete-li prokazatelné pomluvy (viz zejména bod 7), je Vaše počínání dokonce žalovatelné. V Británii rozhodně, a nebudu první, kdo Vás na to upozorní (mj. jčj 299). V našich zemích pak platí odedávna: napíše-li rukavičkář Kos na ceduli, že švec Vrabec je vůl, a krejčí Strnad mu to vyvěsí ve své výkladní skříni, jsou za nactiutrhání souzeni Kos i Strnad. Věřím, že Vám by se víc líbilo, kdyby napřed - anebo dokonce místo toho - si musel Vrabec před tu výlohu stoupnout a ke gaudiu kolemjdoucích obhajovat, že volem není. (Což protentokrát pokouším se činit a ukázat, že i my bychom uměli být jízliví - ale, opakuji, nášup nebude.)
Kromě rozměru právního je tu ještě rozměr etický. Na záložce jčj čtu, že jste vystudoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Sponze jejích absolventů zní dnes trochu jinak než v době, kdy jsme ji já a Vy ve zhruba dvouletém odstupu skládali. Například už se neslibuje věrnost lidu a jeho socialistickému zřízení. Tenhle dobově podmíněný slíbek jsme jistě rádi jaksi zapomněli plnit. Ale sponze obsahovala a obsahuje jeden stále platný závazek: ut veritas propagetur čili aby se šířila pravda. Britské listy - které vedete, pane Čulíku - šíří nejen informace a podněty, ale dokázaně také zlovolné lži. Neplníte svůj akademický slib. Jistě, můžete se hájit, že necháváte volně plynout informace i "informace", aby se mezi nimi zakmitla pravda, popřípadě aby táž samu sebe obhájila. Jenže to je staré známé účel světí prostředky; i stalinské vraždění se dělo kvůli lepším zítřkům, a kdopak dnes takovou obhajobu přijímá? - Nejhorší na Britských listech je ta směskovitost. Nedivte se mi, že stejně jako pravidelným brouzdalem po Britských listech nejsem, ani se jím nestanu. Nejsem Popelka, abych přebíral hrách s čímsi pomíchaný.
S pozdravem
PhDr. Josef Šimandl
Ústav pro jazyk český AV ČR
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
