středa 16. srpna O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Česká televize: Včera zasedala Rada ČT: S Chmelíčkem se to houpe (Tomáš Pecina) Televize Nova: Dotaz Radě RRTV podle zákona o svobodném přístupu k informacím: Komu patří soukromé české televize? (Tomáš Pecina) Literární noviny mají jediný možný recept na porozumění skutečnosti: Jakub Patočka: Čulíkův text v plné verzi nezveřejním kvůli názorům, které jsou v něm obsaženy Svoboda projevu je nedělitelná: Jaké názory se nehodí Literárním novinám: Být "angažovaný objektivní novinář" je nesmysl (Jan Čulík) Reakce: K projektu "Dokážu to?" V jeho prvním roce došlo k nesrovnalostem (Jiří Ovečka, ČT) Dotaz a odpověď: Giňa a Augustová: jak jste to mysleli? (Tomáš Pospíšil, TP) Byty v ČR: Neplatiči nájemného budou dopadeni (František Roček) Oznámení: Petice za úctu členům odbojové skupiny bratří Mašínů (Martin Vadas) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Soustředěním na prezentaci světa, manichejsky rozděleného na šíři dobra a říši zla, selhala Svobodná Evropa ve svém hlavním úkolu: vysvětlit české společnosti, že je západní demokracie založena na neustálém, kritickém střetávání názorů. Čisté "dobro" a čisté "zlo" neexistuje. Nikdo nemá patent na pravdu a společenský konsensus je neustále podvracen a zpochybňován. To je cesta k pokroku. K pravdě aproximujeme kritickým zkoumáním skutečnosti neustálou konfrontací nejrůznějších kritických názorů. Čím jsou kontroverznější, tím lépe: tím efektivněji totiž zkoumají pevnost názorů, které tvoří společenský konsensus. Ten je okamžitě opuštěn, jakmile vyjdou najevo skutečnosti, které dokazují, že už neplatí. Kontroverznost a podvratnost se v západních, zejména anglosaských společnostech považuje za klad. "Toto jsou naši nejkontroverznější autoři," hlásal před časem v londýnském metru billboard konzervativního týdeníku Spectator pod fotografiemi svých čelných komentátorů. Svobodná Evropa tohle neuměla české společnosti komunikovat. Většinou prezentovala západní státníky či organizace s úctou, v jaké je občané anglosaských demokracií nemají, a trvalý zpochybňovací diskurs, který je motorem hospodářského i sociálního pokroku v těchto společnostech, prezentovala spíše jako anarchii nespokojených radikálů, kteří však neohrozí "pokojné budování kapitalistické společnosti". Paradoxně bojovala RSE proti komunismu aktivistickým novinářstvím, které je totalitou naruby.

Vliv Svobodné Evropy byl v české společnosti od sedmdesátých let velmi silný, a tak tento postoj zakořenil. Mnozí novináři jsou jeho obětí dodnes. Vzpomínám, jak mě překvapilo začátkem devadesátých let, když jsem zjistil, že novináři v týdeníku Respekt nebyli ochotni podrobit skutečnost neúplatnému, nezávislému kritickému zkoumání. Předem si určili, kde je pravda, a pak svými články za tuto "pravdu" bojovali. Když jsem pro ně napsal po pádu Margaret Thatcherové článek o kladech a záporech funkčního období této britské premiérky, přepsali ho a pod mým jménem otiskli článek v podstatě oslavný. Stejně překvapen byl tehdy jeden reportér českého vysílání BBC, jemuž takto připsali do článku o Thatcherové oslavný odstavec v Lidových novinách.

"Angažovaná" novinářská práce existuje bohužel v České republice dodnes, nabyla však během let daleko zlověstnější formy. Revoluční idealismus novinářských aktivistů se vytratil a byl často nahrazen vědomou manipulací. Česká republika se stala hřištěm navzájem soupeřících vlivových skupin. Články píší lidé ve prospěch členů skupin, "kteří spolu mluví".

"Angažované novinářství" je logický nesmysl. Angažovanost je přece komunistický termín. Zkuste se, prosím, zeptat, seriózního anglosaského novináře, zda je "angažovaný". "Vede Guardian k nějakému tématu kampaň?" ptal se v Literárních novinách č. 17/2000 Jakub Patočka britského novináře Johna Vidala a dostalo se mu této odpovědi: "Guardian zásadně kampaně nevede. My témata otvíráme a necháváme na čtenáři, ať se rozhodne."

Koncem května jsem zpochybnil novinářskou objektivnost Jaromíra Štětiny na základě jeho nekriticky obdivných článků o ruském politiku Grigoriji Javlinském. Vyvolal jsem tím kampaň vůči vlastní osobě, jejíž organizátoři se vyhnuli odpovědi na otázky, které jsem vznesl. Protože se má kritika aktivistického novinářství týkala i organizace Člověk v tísni, jejíž členové patří mezi přátele šéfredaktora Literárek Jakuba Patočky, který si jejich práce váží a mou kritiku považuje za neférovou, byl zrušen můj pravidelný sloupek v Literárních novinách. Literárky od té doby zveřejnily několik kritických glos na mou adresu, aniž by zároveň poskytly prostor mé argumentaci. Bylo přinejmenším neobratné, když v Literárních novinách č. 30/1999 z 19. července 2000 napsal šéfredaktor Jakub Patočka: "Od tohoto čísla povede v Literárních novinách sloupek Stručně ze světa Filip Pospíšil a jeho kolegové ve Sdružení Člověk v tísni. Jan Čulík vznesl hrubá obvinění proti spolupracovníkům Literárních novin Jaromíru Štětinovi a Petře Procházkové v Agentuře Epicentrum (měli by podle něj reprezentovat ve spojení s ruskými politickými silami ruské zájmy v České republice). Svá obvinění nedokázal doložit a odmítl se omluvit," aniž by zároveň poskytl prostor k vyjádření protinázoru. Avšak zcela jsem byl konsternován článkem Jaromíra Štětiny "Obrana angažovaného novinářství", zveřejněným v Literárních novinách č. 33/2000, který je přímou reakcí na kritiku vznesenou vůči Jaromíru Štětinovi na stránkách internetových Britských listů, aniž by Literárky předtím otiskly tyto prvotní argumenty nebo alespoň se o nich či o jejich nositeli zmínily! Štětina posléze argumentoval, v dopise, zveřejněném v Britských listech dne 14. srpna 2000 (BL publikovaly několik Štětinových dopisů, kritických vůči Janu Čulíkovi), že jeho Obrana angažovaného novinářství nemá s kritikou v BL vůbec nic společného, že je to článek zaměřený čistě na podporu ruského aktivistického novináře Andreje Babického, jemuž hrozí v Rusku stíhání. Nejsem si jist, zda se z českých Literárních novin dostane tato podpora na příslušná místa v Rusku či na Západě a nechávám na čtenáři, aby si sám rozhodl, co asi bylo jeho motivací. Reagoval jsem na něj v Britských listech mj. těmito slovy:

"Nemohu než opakovat: Realita je mnohotvárná a velmi špatně čitelná. K pravdě pouze postupně aproximujeme, a to kritickým myšlením a zpochybňováním všeho, i sebe samých. Našemu poznání neposlouží, pokud se někdo, kdo si říká novinář, pod vlivem hrůzných událostí apriorně rozhodne podporovat určitou kauzu a pak o tom jako ´nezávislý novinář´ píše a účastní se nejrůznějších aktivistických akcí. Jistě, vyskytnu-li se na místě katastrofy, je mou lidskou povinností pomoci zraněným, atd. Nemůže to však převládnout nad mou povinností neustále kriticky zkoumat, co se děje, a nezúčastněně, analyticky a objektivně kriticky hodnotit situaci. - Pokud události Jaromíra Štětinu přesvědčí, že musí bojovat za určitou kauzu, nechť to dělá, ale ať si neříká novinář. Psaním ze zaujatého pohledu totiž své čtenáře manipuluje, bezpochyby i silným emocionálním podtextem."

O této poznámce Jaromír Štětina konstatoval (viz Britské listy z 14. 8. 2000), že je motivována "jakousi vaší hypertrofovanou sebestředností", přílišným sebevědomím, zakomplexovaností a zatrpklostí. "Všeobecné lití splašků nazýváte kritickým zkoumáním," zdůrazňuje Jaromír Štětina.

Jaromír Štětina ve svém článku sám přiznává, že nezaujímá k válečným konfliktům nestranný odstup. Otázkou je, zda při tom nezachází příliš daleko. V článku konstatuje, že si na něho českým úřadům stěžovalo ruské ministerstvo zahraničních věcí, protože převezl do Rady Evropy dopisy Čečenců. Na internetu jsme však našli informaci, že si ministerstvo stěžovalo především proto, že Štětina prý v Brně organizoval před ruským konzulátem demonstraci. Vysvětlení věci jsme od Jaromíra Štětiny na náš dotaz neobdrželi. Ani se nevyjádřil ke svědectví Jaromíra Poura z Olomouce, publikovanému v BL (tento článek, zaslaný do Literárních novin, Literárky neuveřejnily), že českými obyvateli Olomouce po odchodu ruských vojsk drasticky zdevastovaný ruský vojenský prostor označil Štětina, tehdy z Lidových novin, v jeho přítomnosti za zkázu, kterou udělali "Rusáci", prostor fotografoval, aby "ruskou zkázu" zaznamenal, a Pourovu dokumentaci, že tomu tak nebylo, nechtěl vidět." Prohlásil mě za nevlastence a svini, která nadržuje Rusům," konstatoval Jaroslav Pour. Jaromír Štětina neodpověděl Britským listům ani na dotaz, jak je financována jeho novinářská činnost, nevysvětlil, proč se jeho (v ČR jako podnik oficiálně neregistrovaná) agentura Epicentrum jmenuje stejně jako propagační středisko ruského politika Grigorije Javlinského, ani proč s  Petrou Procházkovou zveřejňují v českém tisku nekritické články o Javlinském, odmítl také účastnit se v Britských listech debaty nad rozborem těchto textů. "Já vůbec necítím potřebu pouštět se s vámi do diskuse či odpovídat na vaše otázky," konstatoval Jaromír Štětina. Otázky však zůstávají nezodpovězeny, bez ohledu na to, kdo je položil.

Jak celý "skandál" začal

Svá tvrzení opírám o hrubě neobjektivní, jednostranné, propagandisticky laděné a nekriticky obdivné zpravodajství, které o G. Javlinském a jeho hnutí Jabloko přinášejí J. Štětina a P. Procházková.

Produkuje-li novinář o některém politikovi zprávy, které by mohly být bez sebemenší úpravy použity ve volebních prospektech příslušného uskupení, považuje se to ve Velké Británii, tedy v zemi, kde již přes dvacet let žiji, za dostatečný důkaz toho, že daný novinář je ve spojení s tímto politikem. Čtete-li Štětinovy a Procházkové články z Ruska, jsou to v podstatě normální reportáže, až do doby, kdy se autoři začnou zmiňovat o Grigoriji Javlinském. V té chvíli se jejich text nadšením rozsvítí.

Pro ilustraci uvedu několik příkladů zkreslujících zpráv agentury Epicentrum:

V týdeníku Týden z 21. 11. 1999 napsali Štětina s Procházkovou mj. toto:

Javlinskij a jeho poslední mohykáni (...)

Příliš zásadoví pro úspěch

Jabloko si za celou dobu existence uchovalo své hlavní bohatství - pověst principiální a nesmiřitelné demokratické opozice.(...) Javlinskij a jeho hnutí se nikdy nezapletli do žádného korupčního skandálu, nebyl hrdinou sexuálních dobrodružství, nenechal se přesvědčit k žádné oficiální funkci, nezahrával si s žádnou finanční či průmyslovou lobby. Naopak. Jeho hlavním heslem je boj proti korupci v nejvyšších politických kruzích. Ani tyto postoje mu však nepomohly k větší popularitě. Být příliš čestným voličům zas tak neimponuje (jako ostatně všude jinde). (...)Průzkumy slibují nyní Jabloku zhruba 11 procent hlasů. Je to úspěch. (...)

V Lidových novinách byl dne 11. 4. 1998 otištěn následující text J. Štětiny:

Největší senzací minulých dnů je šéf demokratického hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij. Jeho šance stouply během měsíce o 4 procenta. Dnes dává Javlinskému hlas 12 procent občanů. Odstoupení vlády vyneslo Javlinského do centra pozornosti. Vystupoval vtipně, glosoval krizi s přehledem. Ve chvíli, kdy se hroutila celá struktura moci, stál nad věcí.

Dne 10. 6. 1996 zveřejnily Lidové noviny tento hodnotící text P. Procházkové a J. Tobiáše:

Grigorij Javlinskij je jediným kandidátem, který si zaslouží zařazení mezi demokraty. Je to politik evropského typu, vzdělaný, plynně hovořící anglicky, s vybranými mravy, a to je také jeho nejvážnějším handicapem v ruské předvolební kampani.

Nikdo nenapíše v seriózních a objektivních novinách o žádném politikovi, že je "příliš zásadový pro úspěch". Absurdnost výše uvedených citátů zvlášť vynikne, nahradíte-li si "Grigorij Javlinskij" jménem libovolného českého či západního politika.

Člověk v tísni

Stejně jako práce Jaromíra Štětiny, i způsob práce organizace Člověk v tísni vyvolává závažné otázky, zda je přípustné spojovat aktivistickou činnost s novinářskou prací. Pracovníci humanitárních organizací nemohou činit politická prohlášení. Avšak například Tomáš Pojar, činitel organizace Člověk v tísni, která se označuje za humanitární, vystoupil nedávno v Jednadvacítce v České televizi v diskusi o politickém útlaku v Bělorusku. Pojar učinil v diskusi s politické výroky, v nichž nepřímo vyjadřoval sympatie protivládním uskupením v Bělorusku takovým způsobem, jak to činitelé západních humanitárních organizací nikdy nečiní.

Pracovníci mezinárodních humanitárních organizací, jako je Oxfam či Action Aid či Children in Need, se nikdy nevyjadřují k politické situaci v zemích, kde působí, už proto, že většinou působí v autoritářských či totalitních režimech a kdyby bylo zjevné, že na jejich domácí půdě straní určitému politickému uskupení, vlády těchto zemí by je vyhostily.

Proč sídlí organizace Člověk v tísni ve veřejnoprávní České televizi? Podle informací, které máme k dispozici (podle finanční zprávy organizace Člověk v tísni z roku 1997) je tato organizace převážnou měrou financovaná ze státních prostředků českého ministerstva vnitra a ministerstva zahraničních věcí. Její postavení, na rozhraní mezi aktivistickou a novinářskou organizací, je nejasné a znepokojující. Česká televize jednak poskytuje této společnosti ekonomické a provozní zázemí, jednak jejích pracovníků často využívá jako expertů na zahraniční politiku ve svých zpravodajských a publicistických pořadech.

Není přípustné, aby pracovníci takovéto polostátní charity vystupovali ve zpravodajských a publicistických pořadech ČT jako političtí komentátoři, tedy novináři nebo analytici, u nichž je předpokladem naprostá nestrannost a nezávislost.

Je nepřijatelné, aby novinář působil jako politický a humanitární aktivista a přitom o své práci či o situaci v oblastech, kde jeho humanitární organizace provádí dobročinnou činnost, zároveň "nezávisle" psal.

Je v souladu se zákonem, aby veřejnoprávní Česká televize hradila z koncesionářských poplatků provozní náklady charitativní organizace Člověk v tísni, která svou humanitární činností de facto realizuje státní zakázky stanovované ministerstvem zahraničí? Existují podrobné, veřejnosti přístupné zprávy o humanitární činnosti organizace Člověk v tísni, aby se občané mohli přesvědčit, že jejich činnost není politicky motivována? Pomáhá například v Kosovu Člověk v tísni nejen Albáncům, ale i Srbům?

Přeji Literárním novinám úspěch jako nezávislému periodiku. Aby si však udržely svůj kredit, měly by se vyvarovat přílišné závislosti na jakémkoliv, i neformálním, politickém uskupení. Možná by jim velmi pomohlo, kdyby například kromě častých komentářů kritizujících opoziční smlouvu a dostavbu Temelína začaly zveřejňovat i fundované a racionální analýzy obhajující opoziční smlouvu či dostavbu Temelína. (Nejsem stoupencem ani opoziční smlouvy, ani dostavby Temelína.)