Syndikát novinářů: Barbora Osvaldová loni nereagovala na kritiku novinářů, kteří píší PR články
Subject: Etická komise Syndikátu novinářů ČR
Vážený internetový příteli,
po pár dnech jsem se dostal k BL a spatřil Vaši výměnu názorů s etickou
komisí SN. Musím konstatovat, že si na základě vlastních zkušeností o tomto
tělese nemyslím nic zvláště dobrého. Jen tak pro zajímavost přikládám dopis,
jímž jsem se svého času obrátil přímo na předsedkyni. Očekával jsem, že
zaujme stanovisko především k první osobní části dopisu, a toto stanovisko
mě skutečně a upřímně velmi zajímalo.
Odpověď na tento dopis jsem nikdy nedostal. Alespoň krátkou reakci bych
přitom považoval za slušnost.
Ivan Sosna
PaníBarbora Osvaldová
Praha 8. října 1999
Vážená paní kolegyně,
v rámci diskusí o novinářské etice s potěšením sleduji postupně zesilující snahu všímat si záležitostí objektivity ve vztahu k výhodám, jež leckterý novinář s chutí přijímá. V těchto souvislostech vznáším jeden dotaz a připojuji jedno upozornění.
Můj osobní etický problém: jsem specialista na oblast alpského lyžování, uznávaná autorita nejenom mezi čtenářstvem, ale i mezi odbornou veřejností, jíž čas od času přednáším o novinkách a odborných záležitostech.
Většinu svých článků jsem dosud publikoval v sezonním měsíčníku SKImagazín. Kromě těchto redakčních podepsaných článků píšu tu a tam na čistě komerční bázi pro několik lyžařských firem PR texty, tedy reklamní články takto označené, z nichž nikdy nevyplývá, kdo je autorem.
Stejně tak v podepsaných autorských textech nijak neprosazuji značky, na něž píáry píšu. Za čtyři roky SKImagazínu žádný čtenář neví, jakou výbavu používám.
Nezdá se mi, že by tato komerční aktivita, srovnatelná možná s režisérem natáčejícím reklamy, byla nějak v rozporu s novinářskou etikou, přesto bych rád slyšel Váš názor - ať už soukromý nebo oficiální eticko-syndikátový.
Druhý problém má obecnou platnost, byť opět vychází z lyžařské reality.
Mnoho - a troufl bych si tvrdit, že většina - článků o zahraničních lyžařských střediscích vzniká nikoliv z nenakašírované „řadové“ osobní zkušenosti, nýbrž na základě buďto specializovaných zájezdů pro pracovníky médií, nebo cest, které jsou novinářům nějak zprostředkovány (mnohdy a možná i většinou zcela zdarma, jindy jen s částečnou úhradou, vždy ale s nadstandardním opečováváním).
Je nepsanou zvyklostí a běžným očekáváním, že plněním za takovou cestu je právě článek. Jaký asi - striktně objektivní nebo (za to všechno zadarmo poskytnuté, za nadstandard v podobě obskakování a podstrojování) více či méně pochvalný? Ani nemusíte hádat třikrát. Výsledkem je, že - poněkud zjednodušeně řečeno - naše noviny a časopisy se hemží chvalozpěvy. Oč méně holých faktů tyto ódy obsahují, o to více lichotivé dojmologie. Mnohé z nich se čtou spíše jako materiály z prospektů než jako novinářský článek. Dále: mám pocit, že takové zájezdy se běžně berou jako samozřejmost a nikoli jako ovlivňující výhoda. Mnoho novinářů a redakcí nemá dostatek hrdosti (já vím, budou tvrdit, že ani peněz), aby jeli za své a nemuseli „platit“ následnou chválou. Ba více: chvála může znamenat opakování cesty v budoucnu, třeba s rodinou... Vždyť víme...
V příkrém kontrastu s líčením zahraničních rájů pak často stojí kritika tuzemska. Rozumíme si: je dobře chválit, je-li objektivně co, je dobře kritizovat, je-li důvod. Avšak to, co předvádí především Mladá fronta DNES, dosáhlo takového stupně, že dnes již lidem z branže nevymluvíte, že vše není úmysl. Stále častěji je vyslovováno podezření, že za jednostrannou chválou jsou buďto osobní výhody autorů a redakcí nebo přímo vlivové agentury a jejich peníze. Pokud vím, je tato záležitost etické komisi Syndikátu díky dopisu Svazu provozovatelů lanovek a vleků k dispozici.
Z pozice člověka, jenž je na oblast lyžování považován za odborníka, musím bohužel potvrdit, že věc by bylo dobře nebrat na lehkou váhu, neboť „uplácení“ cestami je velice rozšířené a úroveň objektivních informací o takto navštívených místech je velmi často bídná. Zdaleka se to netýká jen MFD.
Berte tento bod jako upozornění na stav, který považuji za špatný a nežádoucí.
Den poté, co jsem dopsal až sem, otiskla MFD (6/10/99) článek, který v kopii přikládám.
Nazvat tento počin skrytou reklamou by bylo zbabělstvím - je to přímo reklamní svinstvo. Podle mého názoru by takový text slušel propagačnímu časopisu vydávanému Österreich Werbung, nemá ale co dělat v seriozním deníku. Pominu-li rozjásaně nadšený tón a propagační vyznění, považuji za podraz především sugestivní otázku a argumentaci „proč nejet radši do Krkonoš“, aniž by se uvedl jediný protiargument, třeba cenový (týden bez cesty za 10 000 Kč není žádná láce) nebo vzdálenostní. Vrcholem pak je doporučovat toto i na naše poměry lyžařsky naprosto podměrečné místo raději než Krkonoše na zimu za ceny, za něž lze dojet i do nejlepších alpských středisek.
Dokázal by někdo krkonošské podnikatele přesvědčit, že něco takového je objektivní psaní? Mě tedy po tomto článku už rozhodně ne. Stydím se za svou naivitu, s níž jsem se na Vás obrátil s prvním osobním problémem. Neshledáte-li nic špatného na Tonnerhütte, zapomeňte, že jsem vám o svých píárech něco psal. Abych se vyrovnal panu Pravdovi a MFD, snad je příště přímo podepíšu.c
Samozřejmě nemám důkazy, co si ale myslíte o vztazích mezi Familie Ferner a autorem takovéhle jinak nezaplatitelné reklamy? (Kommen Sie jederzeit, Herr Redakteur, Sie haben´s bei uns natürlich immer gratis - neudělala byste to jako majitelka chaty také? A úplná spekulace: není náhodou zmiňovaná paní Ludmila Ferner původem Češka? Ne že by to hrálo nějakou roli...)
Děkuji za odpověď, ovšem stokrát více by mě potěšily hmatatelné aktivity, jež by vedly k likvidaci takového psaní, o jakém se dnes zmiňuji.
Ivan Sosna
