Zabrání odpor Rakušanů vůči Evropské unii rozšiřování západoevropské organizace do středovýchodní Evropy?
Odpor vůči rozšíření Evropské unie, což je nyní nejdůležitější záležitostí na programu EU, se v Rakousku zintenzivní a vzhledem k tomu, že rozšíření EU musí být schváleno jednomyslně, Rakousko, s podporou lidového hlasování, by ho mohlo úplně zablokovat.
Tento komentář Hugo Younga vyšel 27. června v deníku Guardian.
Ve snaze definovat určité politické principy, Evropská unie proměnila jednu ze svých členských zemí v párijský stát. Stalo se to letos v lednu. Evropa vydala morální prohlášení a Rakousko bylo potrestáno. Ale ukázalo se, že je tato politika kontraproduktivní. Nebyla nesprávná, ale už není správná. Nyní má Evropská unie zřejmě čas už jen do konce týdne na to, aby ji změnila. Politika, která svého času vyjadřovala široké evropské ideály, potřebuje nyní, aby byla zachráněna ze sevření úzkoprsých nacionálních postojů. Britští liberálové se musí postavit přímo k tomu, co to znamená.
Člověkem, který jako první vyvolal ostrakismus Rakouska, byl šéf rakouského státu Thomas Klestil. Obával se, že bude donucen přimout novou koalici, v níž bude mít zastoupení neofašistická strana Svobody, v čele s Joergem Haiderem a soukromě nabádal ostatní země Evropské unie, aby Rakousku vydaly varovné signály. Souhlasily, že to učiní. Rakousko bude muset čelit sankcím, pokud se dostane Joerg Haider do vlády. A on se do vlády skutečně dostal. Hrozba nefungovala. Na politické úrovni je Rakousko ostrakizováno už pět měsíců. Když přicestoval do Londýna nedávno rakouský ministr zahraničních věcí, fatálně byla jedinou veřejně známou osobou, která ho přijala Margaret Thatcherová.
Zásah EU proti Rakousku nebyl řádně promyšlen. Podíleli se na něm daleko více vedoucí představitelé států než ministerstva zahraničních věcí a Evropská komise nerozhodovala o ničem. Gesto bylo náhlé a poněkud grandiózní. O Haiderově straně je známo, že šokujícím způsobem popírá holocaust, útočí na přistěhovalce a flirtuje s hitlerovskou ideologií. Účast Haiderovy strany v rakouské vládní koalici vrhlo první stín na vzájemnou důvěru a společné hodnoty, které vládly v Evropské unii po dobu čtyřiceti let. Pod vedením Francie a Belgie, jimž se dosud podařilo udržet své rostoucí fašistické strany mimo vládu, Evropská unie rozhodla, že bude definovat hranice přijatelného politického extremismu.
Tento postoj byl dán najevo Rakousku, ale také zemím, žádajícím o vstup do EU, zejména těm v druhé řadě, jako je Rumunsko a Bulharsko, které mají jen chabé demokratické tradice. Účelem bylo definovat standard slušnosti, jaký chce Evropská unie bránit. Rakousko do určité míry tomuto signálu z EU naslouchalo. Haider jím samozřejmě pohrdal. Avšak než složila nová vláda přísahu státu, přiznala silněji než jakákoliv předchozí vláda, že se Rakousko podílelo na nacistických zločinech.
Od té doby tato vládla nepodnikla nic pro realizaci nejhorších rysů nenávistného programu Strany svobody. Nezasáhla proti menšinovým právům, ani neochromila demokracii. Haider, i když s podvratnými úmysly, odešel z vedení strany. Obvinění od Evropské unie vůči Rakousku zůstává, nepříjemně, v říši teorie a nikoliv praxe.
Jak se stává při mnoha zbrklých politických rozhodnutích, nikdo předem nepromyslel, jak se v této věci bude moci Evropská unie dostat ze slepé uličky. Teď, když je zjevné, že Evropská unie musí tuto politiku zrušit, vznikly velké překážky. Zavedené sankce vyvolávají negativní důsledky, a to na nesprávných místech.
V několika zemích EU jsou tyto sankce nyní považovány za hrozbu národní politické totožnosti. Tyto sankce sice byly přijatelné, možná i obdivuhodné, jako dočasné opatření, ale nyní se proměňují v něco, co vypadá jako trvalý útok na zemi, jejíchž 27 procent voličů konec konců pro Haidera hlasovalo. Zejména Dánsko je znepokojeno takovýmto útokem na demokracii. I když s tím nebude mít "Brusel" mnoho společného, je pravděpodobné, že dánské referendum o tom, zda přijmout euro, bude silně ovlivněno katastrofickými představami, jak ústředí EU vnucuje svou vůli občanům jednotlivých členských zemí, kteří chtějí něco jiného - pokud se do září vztahy Evropské unie vůči Rakousku nebudou normalizovat.
Ze samotného Rakouska by se dopad tohoto všeho mohl rozšířit velmi daleko. V Rakousku se má, také v září, konat referendum ohledně sankcí EU. I když podpora Haidera příliš nevzrostla, rozhořčení nad protirakouskými sankcemi ano. To bezpochyby vyvolá další nálady proti Evropské unii a vyvolá to takový výsledek referenda, který dá politikům najevo, že je Rakousko rozhodnuto nikomu nedovolit, aby zasahoval do jeho vnitřních záležitostí Haiderova protiimigrační rétorika se bude setkávat větší odezvou. Odpor vůči rozšíření Evropské unie, což je nyní nejdůležitější záležitostí na programu EU, se zintenzivní a vzhledem k tomu, že rozšíření EU musí být schváleno jednomyslně, Rakousko, s podporou lidového hlasování, by ho mohlo úplně zablokovat.
Většina hráčů ve hře v EU tomu nyní, jak se zdá, dobře rozumí. I ti, kteří jsou nejsilněji rozhořčeni tím, že je Haider přítomen ve vládě, soukromě přiznávají, že sankce musejí být zrušeny. Rakousko však bude nutno podle nich i nadále pečlivě sledovat. Ale tohle nemůže pokračovat donekonečna. Rakousko musí dostat šanci na pochvalu, pokud své chování napraví. Tony Blair zastává tento názor. Otázka je: bude možno zmobilizovat diplomatický talent čtrnácti zemí EU včas a zastavit blížící se kalamitu? Anebo národní politické zájmy zlikvidují dosavadní ryzí nadnárodní idealismus?
Hlavním viníkem je země, která to všechno vyvolala: Francie. A tady je důležitá role Portugalska. Příští týden přebírá Francie od Portugalska rotační funkci předsednictví Evropské unie. Původním účelem bylo pro Francii odradit voliče, aby hlasovali pro vlastní francouzskou fašistickou Národní frontu. Jenže to degenerovalo v rivalitu mezi prezidentem Chiracem a premiérem Jospinem, kdo z nich se bude vyjadřovat intenzivněji antifašisticky. Blíží se prezidentské volby. Před nimi se mají konat, a to je důležité, francouzské komunální volby a Chirac se obává Národní fronty. Obecně se předpokládá, že jakmile Francie převezme otěže EU, bude blokovat každou dohodu s Rakouskem, a podobné to bude i tehdy, když budou v čele EU stát Švédsko a Belgie, které také zastávají velmi protirakouský postoj.
Proto velmi mnoho záleží na posledních dnech portugalského předsednictví Evropské unie. Je ovšem nutno říci, že Portugalsko toho zrovna moc nedokázalo. Nic moc nedokázalo ani Rakousko, které má ve zvyku vykecat vždycky veřejně všechno ohledně jakékoliv tajné diplomacie. Ale teď už jde do tuhého a všichni to vědí. Je pravděpodobné, že by mohlo dojít k dohodě, v jejímž rámci budou suspendovány protirakouské sankce, pod podmínkou, že Rakousko dovolí, aby EU pár měsíců kontrolovala, co se v zemi děje. Rakousko bude možná muset přislíbit, že se bude účastnit protirasistických kampaní EU, což dosud neslíbilo. Bude také pravděpodobně požadováno, aby se v rakouských školách vyučovalo více otevřeně protinacistické historie. Přesně kdo by měl hodnotit, jak se Rakousko chová a jak dlouho by se to měl hodnotit, to jsou citlivé otázky. Avšak zdá se velmi důležité, aby Antonio Guterres, portugalský premiér, využil intenzivně zbytků své energie, a usiloval v těchto dnech v tomto smyslu o dohodu.
Rakousko je velmi složitý případ. Hella Picková arugmentuje ve své pronikavé nové studii, Guilty Victim: Austria from the Holocaust to Haider (Vinná oběť: Rakousko od holocaustu až k Haiderovi, IB Tauris, 24,50 liber), že Haiderova přítomnost v rakouské politice zpochybňuje úsilí Rakouska za posledních deset let vyvářet dojem, že je tato země zralou demokracií.Avšak Evropská unie udělala všechno, co prakticky udělat mohla. Trvalé sankce, které nemohou být odstraněny žádným zlepšeným chováním, kromě nepravděpodobného odvolení Haiderovy strany, by celý problém jen zhoršily. Nejlepším způsobem jak zabránit haiderismu, je zrušit tresty, které se už přežily.
