Komu vadí a komu vyhovuje klientský kapitalismus?
(Poznámky ke kauze IPB)
Nerad bych se zařadil mezi ty, kteří jsou schopni bez přípravy okomentovat kdykoli cokoli jenom na základě mediální mytologie a svých vlastních subjektivních pocitů (naposledy mne v tomto ohledu nadchl Emanuel Mandler vyjadřující se ke stavbě stezky v Prokopském údolí, kterou evidentně nenavštívil).
K tomu, abych se ozval k věci IPB, mne vedou dva důvody: za prvé, o IPB se zajímám od roku 1994, kdy zakoupila držitele licence k vysílání televize Premiéra/Prima, a za druhé se domnívám, že zavedení nucené správy v IPB se váže k tématu, o kterém jsem už jednou do BL 10.4.2000 psal ("Mafie a spiknutí v českých zemích"), a že si myslím, že tento krok je dobrým počinem na cestě při odstraňování klientského kapitalismu v českých zemích.
A právě proto mne fascinovalo vystoupení místopředsedkyně ODS L.Benešové v televizním pořadu V pravé poledne (18.6.), která tento krok hodnotila zcela negativně. Že by se ODS stala hlavním obhájcem klientského kapitalismu u nás?
Jak se mi jeví aféra s IPB z pohledu dostupných informací a vlastních rešerší?
Útok na bankovní socialismus?
Podle mne je IPB - při jisté míře zjednodušení - klasickým případem "socialistického softwaru" aplikovaného do kapitalistických poměrů. Ne náhodou se začalo u nás mluvit o bankovním socialismu.
Před rokem 1989 bylo u nás obvyklé, že nezáleželo na tom, jak podnik hospodařil. Zatímco jedni se snažili a měli dobré výsledky, nakonec na tom byli stejně jako ti druzí, kteří se dostali do ztrát, protože stát, lépe řečeno státostrana, vždy zasáhl, ztráty pokryl, zvláště ve prospěch těch, kteří měli - jak se tehdy říkalo - "špagáty" na okres, na ministerstvo, nebo ještě lépe na ÚV KSČ. Že takové poměry demotivovaly jakoukoli - i tu netržní, socialistickou - iniciativu, je nabíledni.
Nejsem bankovní odborník a nevidím do karet těm, kteří hrají své hry s IPB, a dnes především se skupinou společností patřících k holdingu IPB (zvláště když vztahy mezi bankou IPB a holdingem IPB jsou tak nejasné).
Ale jedna věc je zde evidentní. Kdosi se tu choval nehospodárně a očekává, že jeho ztráty nakonec pokryje stát, tj. že dluhy zaplatí za něj ti druzí, kteří byli šetrní.
To slovo "nehospodárně" nemusí znamenat, že se tam přímo krade, nebo - řečeno dnešní teminologií - tuneluje. Stačí, že se v podniku drží lidé, kteří jsou zbyteční, že se nakupují věci, které nejsou nezbytné, že se platí za služby více, než by se platit mělo, nebo že se podnikají velké investiční akce a rozvíjejí velkolepé plány, které zpočátku mohou působit věrohodně, nicméně obchodně jaksi nevycházejí (dokažte, že to byl úmysl), protože jejich hlavním účelem je přinášet lidem, kteří se kolem nich pohybují, alespoň po určitou dobu slušné živobytí.
Nicméně v kapitalismu se donekonečna na dluh žít nedá. Je sice hezké, je-li bankovní holding široce založen a jeho investiční portfolio zahrnuje množství významných podniků (expanzivní strategie je legitimním prostředkem zvyšování síly a zisku na celém světě), nicméně není příliš zdravé, když řada těchto podniků si zvykla na pohodlný život a na snadný úvěr, který si navíc dokázala pojistit styky k "těm nahoře" nebo svoji bezprostřední nebo zprostředkovávanou účastí na vlastnictví banky (viz např. tak často citované Vojenské stavby). Okamžik pravdy jednou přijít musí, i když existují nejrůznější způsoby, jak ho oddalovat.
IPB a její triky
Týdeník Prague Business Journal nedávno citoval nejmenovaného experta: "IPB měla s auditem vždycky problémy." Tak například když v roce 1997 audit firmy Coopers & Lybrand ukázal nepříznivé výsledky, IPB si najmula jinou firmu Ernst & Young a ejhle, výsledky se zlepšily (PBJ, 31.5.2000).
Jiným trikem je "vyvádění špatných aktiv" z bilance banky do společností sídlících tam, kde se tolik nedbá na přísná pravidla hry, například na Kajmanské ostrovy. Kdo ví, zda útoky na ČNB a na bankovní dohled za poslední půl roku nemá příčinu právě v tom, že ČNB podobné operace IPB v hodnotě přes 12 a 8 miliard Kč nechtěla uznat za regulérní.
Randall Dillard, reprezentant Nomury v IPB, sice tvrdí, že jeho lidé nemají s trestním stíháním bývalého správce Agrobanky Klumpara, který při záchraně AGB jednal v intencích bankovní rady, nic společného (rozhovor v MF DNES 3.3.2000, str. 15) a dodává:
"Pokud bych nějaké zapojení lidí z IPB zjistil, informace bych předal a příslušní lidé by byli vyhozeni."
Nicméně není asi náhoda, když samotná nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová v rozhovoru pro týdeník Ekonom (10/2000, str. 14-15) o případu řekla:
"To je skutečně kuriózní situace. Na Agrobanku ČNB podala šest trestních oznámení. Ve třech případech bylo těsně před Vánoceni 1999 zastaveno trestní stíhání, přestože zde už bylo 11 obviněných. A najednou se znovu objevil případ, tentokráte v souvislosti se správcem konkursní podstaty zdravé části banky Ing. Klumparou a spol. Tam to mírně řečeno zavání..."
Hoši z IPB
Přijít na to, odkud to zavání, znamená položit si otázku Cui prodest? neboli komu to prospívá. Já si vůbec nemyslím, že Dillard, Klacek, Procházka kují pikle, kterými se snaží destabilizovat ve svůj prospěch fungování kontrolních mechanismů. (I když vyloučit se dnes nedá vůbec nic.)
Nicméně těch špinavých triků pocházejících z řad našich privatizačních novopodnikatelů, kterým pravidla standardního tržního hospodářství příliš nevoní, se proláklo už více (viz například informace o kampani proti způsobu privatizace České spořitelny v LN v době, kdy se IPB chtěla zachraňovat pohlcením ČS, cílená kampaň proti Tošovskému, proti které se ohradil v německém Hadelsblattu apod.) a podle řady náznaků v médiích stopy vedou právě k lidem motajícím se kolem společností IPB holdingu a bývalého Motoinvestu.
Pavel Páral v týdeníku Euro (25/2000) tyto lidi nazývá "hochy z IPB", když ve zkratce podává výstižnou charakteristiku privatizace IPB:
"Vláda a ČNB to řešily tím, že svůj menšinový podíl prodaly Nomuře a doufaly, že si s hochy z IPB, kteří jim už dávno přerostli přes hlavy, japonští samurajové nějak poradí. Nomura si poradila tak, že se s nimi rozdělila kšeft a státu zůstal balvan na krku. Dobrý obchod s pivovary je dávno pod střechou a po nás potopa."
Samozřejmě, Dillard, Tachecí a všichni kolem budou tvrdit: banka je čistá a budou mít svým způsobem pravdu. To proto, že tiše pomlčí o těch, kteří sice v bance nesedí, ale mají na její chování formálně - přes svá akcionářská práva - i neformálně - přes osobní a historické vazby - rozhodující vliv.
A tak se přes IPB opět dostávám ke své definici mafie, kterou jsem tady před časem zveřejnil:
"...já ten dnešní "jánabráchystický" případně "klientský" kapitalismus nechápu jako nějaké vědomé, organizačně propojené mafiosní spojení, ale spíše jako systém chování a jednání, který se podařilo do našeho hospodářského a politického života prosadit lidem, kteří se spolu nedomlouvali, ale kteří jen sledovali své vlastní zájmy a používali k tomu stejné prostředky a způsoby chování, jež se jim osvědčovaly - bez ohledu na stranickou příslušnost a postavení ve společnosti - již za minulého režimu."
Já vím, že vzhledem k velikosti a rozmanitosti aktivit IPB (ne všechny jsou ztrátové či neefektivní) nelze brát IPB jako jeden kompaktní celek, věc není jednoduchá a jsem zvědav, jak se s tímto tématem porovnají naši komentátoři zvyklí pohlížet na věci ideologicky a černobíle.
Vždyť ti bankéři a privatizátoři soustředění pod křídly IPB si zajišťovali politické krytí na více frontách, přičemž ta fronta sociálně demokratická byla u nich obsazená možná silněji než v jiné části politického spektra. Jan Macháček už v lednu (Respekt 24.1.2000) upozornil na kuloárové názory, podle nichž je "hlavním politickým obhájcem zájmů IPB" v ČSSD prezidentův poradce Miroslav Šlouf.
Proč ODS nezavelí: všichni k pumpám?
Tím více nepochopím, proč senátorka Benešová namísto toho, aby uvítala, že konečně někdo už říká: dost, nedovolíme, aby stát nadále vydírali nezodpovědní podnikatelé a bankéři, kteří buď nejsou schopni nebo vůbec nechtějí dobře hospodařit, tak proč místo toho tvrdí, že se mělo místo nucené správy vyjednávat a udělat nějakou dohodu, aniž by byli odstaveni od vesla ti, kteří ji přivedli do dnešního stavu.
A aby tomu nasadila korunu, Benešová prohlásila něco v tom smyslu (nezapsal jsem si přesně její slova), že vláda ČSSD vyhlásila válku, která může špatně dopadnout, zatímco před lety, v době dělení Československa, vláda ODS postupovala jinak a lépe, nabídla svým protivníkům smír a proto všechno tak hladce proběhlo.
Tenhle příklad byl totiž úplně "mimo mísu" (a já se nedivím Romanu Prorokovi, že si na účet této dámy ve studiu kdysi zašpičkoval, zatímco Antonín Zelenka se jí tentokráte neodvážil ani jednou skočit do řeči, ačkoli ostatním tak učinil hned několikrát).
Velkorysost a dohoda o neútočení při dělení společného československého majetku byly zcela na místě, protože zajšťovaly nejen klidný průběh celé akce, ale také dobrý základ budoucích vztahů obou nových států. Ale především a hlavně - Československo se dělilo jen jednou, byla to jednorázová akce, která v sobě neskrývala nebezpečný precedens.
Podobná velkorysost či příměří uzavřené s "hochy z IPB" by však měly naprosto jiný dopad. Byly by signálem vyslaným podnikatelské sféře ve smyslu: ano, můžete se i nadále chovat nehospodárně, egoisticky, vyrábět pro sklad, nehledět na odbyt a trh, když to uděláte v dostatečně velkém rozsahu a zajistíte si dostatečné politické pokrytí, nic se vám nemůže stát. To vyhlášení války, o kterém prý - podle senátorky Benešové - není známo jak dopadne, je přece čin, který by měl schválit každý odpovědný politik bez ohledu na stranický dres.
Média a IPB
Co je na celé záležitosti smutné, je služebnost některých médií v informování o problému. Z obsahu a způsobu jejich informování lze poznat, která z nich podléhají siločárám zájmů podnikatelských skupin kolem IPB. Nejde sice o nějaké jednostranné fandění IPB, to si dneska už nikdo nemůže dovolit, ale jde o drobnosti, fotbalovým jazykem řečeno "připískávání" ve prospěch IPB proti státu a vládě.
To "připískávání" může mít různé podoby. Třeba když se opakovaně cituje Dillardův argument, že všem bankám vláda pomohla a proto by měla pomoci také IPB, aniž by tatáž média rovnocenně zmínila Mertlíkův protiargument, že Nomura sice nedostala očištěnou banku jako ostatní investoři, ale bylo to kompenzováno zajímavým investičním portfoliem, nehledě na to, že podle všeho Nomura hodnotu svého vkladu už dávno dostala zpátky prodejem pivovarů. (Pozor, pan Jírovec by měl vědět, že skóre ČR - Nomura 3:17, které uvádí v pondělním příspěvku, je zemanovskou demagogií, IPB do podniku dala mnohem více než 3 miliardy, neboť zde posílila kapitál dalšími 12 miliardami.)
Připískáváním svého druhu je i neustále zdůrazňování a zpochybňování použití speciální policejní jednotky při obsazování banky, čímž se znevažuje celá akce a odvádí pozornost od hlavního problému. (Jsem zvědav, jak by titíž kritici reagovali, kdyby se běžní policisté ve vrátnici dostali do sporu s ochrankou IPB a začali se s ní před kamerami handrkovat a přetlačovat.)
Ta média jsou snadno identifikovatelná. Bohužel, Primu jsem nějak nestihl, takže nevím, jak se k věci postavila. Zato jsem si všiml, že do čela kritiků zásahu proti IPB - a jeho rasantního způsobu - se v sobotu 17.6. postavila TV NOVA a to dokonce i ústy svého ředitele v pořadu Volejte řediteli.
Mám pro to jen jediné vysvětlení - koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Konec konců, byla to TV NOVA, která v únoru pořadem Na vlastní oči podpořila útok na ČNB ve věci zachraňování Agrobanky. (Psal jsem o tom tuším v příspěvku BL Jak média přicházejí o nevinnost 28. a 29.2.2000).
Kdo ví, komu a jak je vlastně dnes Vladimír Železný zavázán za to, že se může každou sobotu producírovat před diváky jako velký ředitel?. A kdo ví, zda má vůbec nějakou šanci kontrolovat finanční toky té televize, o které prohlašuje, že ji řídí? Fakt, že CET 21 nedávno hrozilo vyloučení z peoplemetrového měření ATO jenom proto, že nebyla schopna v termínu složit mizerných pár miliónů korun jako zálohu, svědčí spíše o opaku. (A to v podniku, který až do roku 1998 rok co rok produkoval miliardu zisku.)
"Připískávání" českému privatizačnímu kapitálu v deníku Právo se stalo už tradicí, o čemž mne přesvědčilo i jeho dnešní pondělní (19.6.) vydání. Jenom bych rád někdy věděl, zda Dagmar Šístková, jejímž prostřednictvím v Právu dostal prostor už nejeden kontroverzní privatizátor (Motoinvest, Tykač, Bastl a další), a která se v pondělním vydání opět projevuje jako hlásná trouba názorů IPB, tedy zda tato Dagmar Šístková jedná na vlastní pěst nebo zda je to součást nějaké širší ediční politiky. Nebo snad mají čeští privatizátoři nějaké zvláštní a účinné páky na Zdeňka Porybného a spol.?
Neprůhlednost jako metoda
To, co je na IPB nejmarkantnější, je neprůhlednost společností pohybujících se v jeho holdingové struktuře. Jako jeden z důkazů mohu uvést sněmovní tisk č. 341, v němž Rada ČRRTV popisuje, jak došlo k převodu držitele licence FTV Premiéra na společnost Domeana s.r.o. v srpnu 1999.
Samotní předkladatelé žádosti z FTV Premiéra nebyli schopni Radě vysvětlit, kdo je bude vlastnit, přičemž otázka, kdo vlastní nového vlastníka FTV Premiéra, tj. společnost s ručením omezeným Domeana, je stále ještě dnes ne zcela dostatečně vyjasněná. Jednu dobu byla Domeana - podle slov IPB - "dočasně zaparkovaná" v GES Holding a.s., což jest dnes hlavní partner CET 21.
Když se lidé kolem ČNTS a Klinkhammera pokoušeli vyšpionit, kdo vlastně dostal úvěr od IPB na nový provoz TV NOVA, nepovedlo se jim to. Šmejcova Česká produkční 2000 to není a další stopy - především důkaz o tom, kdo poskytl IPB záruku a čím ručil za tu miliardu - to všechno mizí v mlze společností, které vlastní jiné společnosti a ty zas ovládají jiné společnosti, mající vklad v dalších společnostech, atd. atd., pokračovat lze ad libitum.
Někde by však už měl být vidět nějaký konec.
Milan Šmíd
