pátek 19. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby České zdravotnictví:
  • Možnost zjistit si pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu mají v dnešním Česku jen vyvolené ženy (Daniela Macháčková) K článku Miloše Picka:
  • Ekonomika: Jaká je ta pravá cesta do třetího tisíciletí? (Petr Chaloupka) Česká televize:
  • Jiřímu Hodačovi: Veřejnost by měla znát vaše stanovisko k protiromské reportáži ČT(Tomáš Pecina) Reakce na diskusi v Netopýru o České televizi:
  • O kvalitě českých médií aneb kdy se zachrání živočich (Juliana)
  • Ohledně možnosti zlepšení českých médií jsem skeptik (Josef Stehlík)
  • Nezpochybňujte existenci veřejnoprávní televize (Vlasta Leporská)
  • Netopýr předčil mé vysoké očekávání (Daniel Tomek)
  • Vystoupení JČ v televizi bylo zklamáním (Ivan Javorský) Z časopisu Listy:
  • Polsko: Reformátoři to mají těžké (Aleksander Kaczorowski)
  • Český občan s černou hubou (Jan Čulík)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Reformátoři to mají těžké

    Aleksander Kaczorowski

    V Polsku dlouho ohlašované a loni konečně zahájené strukturální reformy klopýtají. Předseda vlády Jerzy Buzek, před rokem jeden z nejpopulárnějších polských politiků, je dnes nejméně oblíbeným ze sedmi polských premiérů devadesátých let a jeho vládu podporuje sotva 17 procent Poláků. Stejně tolik lidí by volilo koalici Volební akce Solidarita (AWS) a Unie svobody (UW), zatímco postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD) by získal celých čtyřicet procent. Prezident Aleksander Kwasniewski, někdejší šéf SLD, má důvěru naprosté většiny Poláků. Dlouholetý ředitel polského oddělení Svobodné Evropy Jan Nowak-Jezioranski doporučil, aby si pravice ušetřila pokoření a nenavrhovala do letošních prezidentských voleb vlastního kandidáta. Pravice však do voleb půjde a jejím kandidátem bude velmi pravděpodobně šéf AWS Marian Krzaklewski.

    Úspěch, ale ne pro každého

    Loňský podzim byl v Polsku neklidný. Demonstrovali horníci z restrukturalizovaných (často zavíraných) dolů, rolníci ze "Sebeobrany" blokovali silnice, zdravotníci a učitelé uspořádali lokální stávky. Reforma zdravotnictví uvízla na mrtvém bodě, což je na první pohled jasné každému, kdo využívá jeho služeb - čili milionům Poláků. Člověk nemusí být ověšen akademickými tituly, aby viděl, že na vzdělávací reformu, byť je velmi potřebná, se nedostává peněz. Začíná tedy hledání obětních beránků. Mluví se o změnách ve vládě a základní otázka zní: Nevyčerpala současná vládní koalice své možnosti? Dokáže přestát zbylé dva roky svého mandátu?

    Potvrdily se předpovědi jednoho pravicového politika, jehož se před volbami roku 1997 ptali, co skutečně spojuje AWS. Odpověděl: Zkratka TKM - teď, kurva, my! Výzkumy veřejného mínění nenechávají nikoho na pochybách, že podle Poláků se vládnoucí koalice změnila v soukromý podnik, kde nerozhodují schopnosti a znalosti, ale příslušnost ke správné straně. Kolují dohady, co vlastně vládnoucí politiky motivuje: reformní zápal, nebo chamtivost a vyhlídka na lukrativní posty, zřizované v rámci reformy?

    Lidé se ptají, zda je morální, aby manažeři zdravotních pojišťoven, jimž chybějí peníze pro nemocnice, nebo starostové obcí s více než desetiprocentní nezaměstnaností vydělávali 20 tisíc měsíčně (přes 200 tisíc Kč), zatímco podpora v nezaměstnanosti činí asi 400 zlotých a průměrný učitelský plat osm set. Není náhoda, že mezi čtyřmi reformami - územní, zdravotní, vzdělávací a důchodovou - má největší šance ta poslední. Potvrzuje se pravidlo, že v Polsku se daří reformám, o jejichž úspěchu rozhoduje trh.

    Naštěstí není všechno jen černé. Naříkání je náš národní zvyk, je však třeba vědět, jak vypadala polská města, městečka a vesnice před deseti lety, abychom ocenili změny, k nimž tam došlo. V dobách, kdy bylo Polsko členem Varšavské smlouvy a RVHP, si naše ekonomika právem zasluhovala posměšek polnische Wirtschaft. Dnes jsme součástí NATO a jednáme o vstupu do Evropské unie. Reformované hospodářství přilákalo zahraniční investice ve výši 35 miliard dolarů, půldruhého milionu soukromých podniků vytváří většinu národního důchodu a Poláci vydělávají průměrně 400 dolarů měsíčně. Polsko je zdatné: vyhlídka, že doženeme Západ, se začíná uskutečňovat. Jenže ne pro všechny.

    Říká se, že před válkou zářily nad oblíbeným letoviskem Varšavanů Kazimierz nad Vislou dva měsíce - jeden pro letní hosty, druhý pro rolníky z okolních vsí. Po deseti letech transformace se tato smutná pohádka stále více hodí k popisu polské skutečnosti.

    Třetina Poláků nadále žije v bídě, ve většině vojvodství dosahuje nezaměstnanost dvaceti procent a má trvalý charakter. Rychle přibývá studující mládeže, ale rolnických dětí je na vysokých školách méně než před válkou. Hospodářství nezatěžuje jen nevýkonné zemědělství, ale i zastaralý těžký průmysl, jehož restrukturalizace pohlcuje obrovské částky, aniž by přinášela uspokojivé výsledky.

    Domácí kapitál nestačí pohánět ekonomiku (všechny soukromé polské podniky by nedaly dohromady peníze na nákup čtyř procent akcií Microsoftu) a příliv zahraničního kapitálu, související především s prodejem "rodinného stříbra", které už dochází, stále klesá. Také naše chlouba, totiž rychlý hospodářský růst, byl loni poprvé po několika letech nižší než v roce 1998.

    Přes to všechno vstoupí devadesátá léta do dějin jako jedna z nejlepších v polské historii. Libujeme si v demokracii a naše děti mají naději, že do dospělosti vstoupí už jako občané Evropské unie. Nářkům nad amerikanizací protiřečí fakt, že víc Poláků (7 milionů) šlo do kin na snímek Ohněm a mečem než na Titanic, a podobně uspěl zfilmovaný Mickiewiczův Pan Tadeáš. Skoro každá rodina má barevný televizor a automatickou pračku, lépe si čistíme zuby a častěji užíváme deodorantů, vodovodní síť na venkově se prodloužila na dvojnásobek a telefon přestal být přepychem. Loni jsme si koupili 600 tisíc nových aut, většinou u nás vyráběné značky Fiat, Daewoo a Volkswagen. Jen abychom v nich měli po čem jezdit - Vždyť za deset let jsme nepostavili ani kilometr dálnic.

    Inteligence stará a nová

    A tady je podstata problému: navzdory nebývalé společenské mobilizaci si Polsko nedokáže samostatně poradit s obrovskou civilizační zaostalostí. Takovou šanci skýtá pouze integrace s Evropskou unií, s touto vyhlídkou však souvisí i obrovské riziko. Polští rolníci, drobní a střední podnikatelé, pracovníci státních závodů a konečně i obyvatelé tzv. navrácených (kdysi německých) území, kteří dodnes nezískali vlastnická práva na domy a pozemky, to už vědí. Pochopili také, že politici na přípravu země k setkání s Evropou nestačí.

    Zatím nikdy se členem Unie neměla stát země, která je jí hospodářsky a civilizačně tak vzdálená; navíc země, kterou obývá bezmála 40 milionů lidí a která nikdy v dějinách neměla střední vrstvu. Ta se teprve tvoří, ale způsob, jímž se to děje, je snad největším zklamáním uplynulé dekády. V posledních sto letech byla pojítkem polské společnosti inteligence, několik generací potomků někdejší šlechty. Ti věřili, že vzdělanější a zámožnější mají nejen morální, ale i vlasteneckou povinnost vytvářet předpoklady blahobytu pro všechny, jimž osud tuto šanci odepřel.

    Naposledy se tento étos projevil v srpnu 1980, když se skupina disidentů připojila ke stávkujícím dělníkům Gdaňských loděnic. Po loděnicích je dnes veta, bývalí poradci Solidarity se stali profesionálními politiky nebo se vrátili na vysoké školy, zatímco někdejší inteligence sdílí osud dělníků - jako společenská třída přestává existovat. Vytlačila ji nová inteligence, vzdělaní a bohatnoucí třicátníci a čtyřicátníci, kteří stále víc připomínají Djilasovu "novou třídu". Právě oni obsadili ve státní i samosprávné administrativě funkce, dobře placené ze státního rozpočtu (a tedy z kapes poplatníků). A stále tvoří posty nové.

    Příklad? Desetimilionový New York má desítky radních. A kolik jich má Varšava s půldruhým milionem obyvatel? Sedm set padesát. Andy Warhol říkával, že ve 21. století bude každý člověk slavný pět minut. V Polsku, kde se vládní garnitury mění často a každá znovu obsazuje všemožné úřady svými lidmi, už jedenadvacáté století začalo: "pět minut" trvá kariéra lidí rozhodujících na různých úrovních o státní politice a veřejných výdajích. Není divu, že korupce v Polsku je na jedné z nejvyšších příček evropského žebříčku.

    Někdejší šéf Buzkovy kanceláře Wieslaw Walendziak říká, že dnes se na pravici uvažuje hlavně o tom, "které instituce lze ještě obsadit a za jaké peníze, aby se dalo přežít v opozici". Co se týče vyhlídek v letošních prezidentských a parlamentních (roku 2001) volbách, pravicoví politikové si zřejmě nic nenamlouvají. Levice vzhledem ke své nepříliš vzdálené minulosti nemůže riskovat sociální konflikty. Převezme-li moc, čeká nás pár let nečinnosti, kterou snad rozhýbají až příští reformátoři. Cíl reformátorských snah polských elit - aby Polsko za patnáct dvacet let dosáhlo dnešní úrovně Portugalska nebo Řecka (o Španělsku se nikomu ani nezdá) - se ovšem značně vzdálí.

    Konec konsensu?

    Vzdaluje se i naše perspektiva vstupu do Evropské unie. Loni v říjnu vykázaly průzkumy veřejného mínění poprvé od roku 1989, že vstup země do EU podporuje jen necelá polovina Poláků. Nejpohodlnější by bylo připsat tento pesimismus úzkostem z konce světa na přelomu tisíciletí. Pravda je však bolestnější.

    Po zveřejnění ankety se naše elity náhle daly slyšet, že referendum přece vůbec není podmínkou integrace s EU. Není to snad nejvýmluvnější důkaz, že po deseti letech reforem se Poláci rozdělili na vítěze a poražené? A stále rychleji se od sebe vzdalují. Evropská integrace je prioritou koalice AWS a UW, vláda však nedokázala najít přesvědčivé argumenty, že se to vyplatí i prostému "panu Kowalskému". Koaliční politikové podlehli dojmu, že v této věci je mezi Poláky stejná nepsaná shoda, jaká panovala před vstupem do NATO. Ukazuje se však, že se zmýlili. Jedna věc je bezpečnost (v Polsku není opravdu potřeba skoro nikoho přesvědčovat, že setrvávání v geopolitické šedé zůně mezi Východem a Západem by mohlo být dlouhodobě riskantní), a něco docela jiného jistota sociální.

    Poláci často říkají: Mějme se rádi jako bratři, účty si plaéme jako éidé. Poláci milují evropskou rodinu a chtěli by k ní patřit, ne však v roli chudých příbuzných. A mnozí se obávají, že tomu tak bude. Úkolem vlády tedy bylo přesvědčit je, že Polsko nemusí být pro EU pouze zdrojem levné pracovní síly a odbytištěm dotovaných potravin. Vláda se však dopustila hříchu nedbalosti, vyklidila pole odpůrcům integrace a dnes, místo aby v debatě udávala tůn, musí odrážet jejich demagogické argumenty.

    Poměrně dost Poláků má strach, že na integraci s Unií nemohou nic získat, že jen ztratí. Polský venkov naslouchá vyprávění o prospěchu, který má plynout z "návratu do Evropy" jako pohádce o Popelce, jenže sebe vidí v roli těch dobrých zvířátek, která mají Popelce pomoci dostat se na ples. Nikdo nemá rád, když si z něj jiný tropí blázny, a právě tak se cítí spousta polských rolníků, horníků ze zavíraných dolů, nezaměstnaných. Pokud je vláda nedokáže přesvědčit, že v kočáru bude místo i pro ně, podpoří politiky, kteří nestojí o plesy ani o Popelku.

    Katoličtí integristé spjatí s Rádiem Maria už několik let namlouvají dvěma milionům svých stálých posluchačů, že Unie je soudobá Sodoma a Gomora. Jejich protievropské filipiky nacházejí bohužel stále širší ohlas také v té části společnosti, která sice neposlouchá rozhlas populárního pátera Rydzyka, ale zažila už zklamání z vlády pravého středu a nevidí alternativu ani v případném převzetí vlády levicovým (postkomunistickým a proevropským) Svazem demokratické levice. Je to značná část toho voličstva, které v roce 1997 přineslo Volební akci Solidarita pětatřicetiprocentní vítězství.

    Potvrdí-li se obavy pozorovatelů, kteří současné koalici věští permanentní vnitřní krizi a z toho vyplývající neschopnost rozhodovat (což by se neobešlo bez záporného vlivu na stav hospodářství), hlavním odpůrcem SLD v budoucím parlamentu vůbec nemusí být AWS, ale - prozatím hypotetický - "národněkatolický blok", soustředěný pod antikomunistickými, antiliberálními a protievropskými hesly.

    Hrozba: Evropané a ti druzí

    Pak by se mohlo ukázat, že čert, kterého malovali na zeď protivníci rychlého vstupu do Unie (ozývají se dnes i v koaliční AWS), ožil. Nikoli vinou byrokratické těžkopádnosti Bruselu, ale vinou zhroucení jednoho ze zdánlivě nejtrvalejších polských konsensů: že Poláci chtějí vstoupit do Unie. A nic nepomůže, i když SLD získá v příštím roce tolik hlasů, aby mohla vládnout samostatně. Toto seskupení pragmatických postkomunistů předvedlo v letech 1993-1997, kdy odkázalo náročné strukturální reformy nynější vládní koalici, že se nehrne k cílům, které v průzkumech veřejného mínění přinášejí spíše ztrátu než zisk.

    Stále častěji je slyšet, že v příštím parlamentu lze očekávat "ma"arskou variantu" z let 1994-1998 - totiž "růžovou" koalici Svazu demokratické levice a Unie svobody. Tato myšlenka však má mnoho protivníků jak v Unii svobody, tak v SLD (příznivě je jí naopak nakloněn např. prezident Aleksander Kwaćniewski), a vyhlídky na její realizaci nejsou valné. Pravděpodobnější je oživení staré "městsko-vesnické koalice svatého klidu" Svazu demokratické levice a malorolnické Polské lidové strany.

    Nebylo by to pro polské reformy nejlepší spojenectví, zajisté by nepřiblížilo ani naše členství v EU. Mělo by však jednu nezanedbatelnou přednost: předešlo by trvalému rozdělení polské politické scény na část proevropskou a část protievropskou, což by bylo nevyhnutelné v případě vzniku koalice SLD-UW a zatlačení AWS do opozičního "spojenectví obránců národních hodnot před spiknutím růžových hyen na evropském vodítkuŇ. Takové rozdvojení by bylo pro Polsko tragické.

    Psáno pro Listy, přeložil Václav Burian

    Autor je bohemista, překladatel a novinář. V deníku Gazeta Wyborcza rediguje přílohu Středoevropské noviny.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|