Možnost zjistit si pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu mají v dnešním Česku jen vyvolené ženy
První číslo nové tváře časopisu Žena a život, které se na pultech PNS objevilo minulý týden, přineslo kromě rozšíření stran a inovace obsahu i jednu varující informaci. V článku nazvaném Zatočte s rakovinou zabývajícím se prevencí a analýzou rakoviny prsu je zmíněná internetová adresa onkologického univerzitního centra v Brně (http://www.uoc.muni.cz), na níž údajně existuje seznam několika otázek, “podle nichž lze stanovit procentuální riziko vzniku rakoviny” prsu individuálně u každé ženy. Nicméně tento zdánlivě chvályhodný počin má svou stinnou, a přitom dost podstatnou stránku, cituji z Ženy a životu (č.11 z 15.5.): “Bohužel, nemůže na ně odpovídat sama žena (rozuměj na otázky týkající se procentuálního rizika vzniku rakoviny prsu - pozn. aut.). Celá stránka je totiž zakódována a otevřít ji může jen lékař - například gynekolog nebo onkolog.” Je s podivem, že tato varující informace nepovzbudila autorku článku, Kateřinu Rollovou, aby šla po stopách tohoto faktu dále - aspoň ve veřejné úvaze v rámci jejího textu. Co tato skutečnost - zakódování stránky, na níž by měla jinak každá z žen možnost si zjistit procentuální pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu - znamená pro běžné občanky tohoto státu?
V prvé řadě nevidím důvod, proč je vůbec stránka kódována. Pokud obsahuje další informace, jejichž obsah nedovoluje zveřejnění, mohl být tento “preventivní test” umístěn na zvláštní, veřejnosti přístupné stránce. Z čeho mají autoři testu strach? Vždycky jsem si myslela, že je v zájmu lékařů, aby měly ženy samy k dispozici co nejvíce informací, neboť se tím výrazně zvýší jejich vlastní aktivita v oblasti prevence této nemoci (a nejen této, samozřejmě).
Za druhé se zakódováním této stránky dává obrovský prostor korupci lékařů - pevně věřím, že autoři kódování nepropadli omylu, že gynekolog - požádán pacientkou o zpracování testu - ochotně zapojí internet na svém počítači; jednak by tím přišel o peníze související s placením přístupu na internet (minimálně by zaplatil jednotlivé “spolykané” impulzy) a jednak než by vyplnil s pacientkou zakódovaný test, umřela by mu polovina pacientek v čekárně nudou. Nebo si snad autoři zakódování opravdu myslí, že dnešní zdravotnictví, v němž lékaři především (ne vlastní vinou) honí proplatitelné bodíky, přeje individuálnímu přístupu lékaře k pacientovi, a tedy případné možnosti podporovat prevenci skrze lékařův přístup k internetu? Aspoň u mého gynekologa běží všechno jako “po másle” - jedna pacientka je rychlostí blesku odbavována na “koze”, druhá se připravuje u sestry a další čtyři, které jsou naplánovány na danou hodinu, podupkávají netrpělivě nožkou v čekárně. Představa, že v tomto shonu najde lékař chvilku pro to, aby si se mnou sedl k internetu, je směšná.
Kdo tedy bude mít přístup k testu? Předně samozřejmě manželky a přítelkyně gynekologů, pracovnice zdravotnictví a samotné gynekoložky. Procentuální zastoupení těchto žen v celé populaci je zanedbatelné. Co ostatní ženy? Budou muset platit lékaři za to, že bude případně ochoten připojit se kvůli nim na internet? Nebo budou platit i něco navíc, aby se odlišily od oné masy pacientek čekajících na ošetření? (Nechci tím vzbuzovat nedůvěru vůči nestrannosti lékařů, ale řekněte sami, milé čtenářky a milí čtenáři, je to vyloučené?)
A pro to všechno, co je vypsáno výše, mne daný fakt pobuřuje. Sama, ač osmadvacetiletá, patřím mezi vysoce rizikovou skupinu žen, jejichž rodinná anamnéza přinejmenším nabádá důkladně se prevenci rakoviny prsu věnovat. Ovšem těchto žen je vzhledem k životnímu prostředí a životnímu stylu stále více. Proč nemáme volně k dispozici test, s jehož pomocí uděláme pro tu tolik hlásanou a vychvalovanou prevenci něco navíc?
Očekávám, že se jak tvůrci stránek, tak ostatní kompetentní osoby k tomuto problému vyjádří. Otázka na ně je jednoduchá:
Proč je údajně jednoduchý test, který zřejmě slouží jako slušný informační kanál pro všechny ženy více či méně ohrožené rakovinou prsu (a to jsou všechny), zakódován tak, aby se k němu ženy vlastně nedostaly?
Těším se na vyjádření.
Daniela Macháčková
Jaká je ta pravá cesta do třetího tisíciletí?
Velmi rád bych navázal na dle mého soudu skvělý článek pana Miloše Picka.
Nejprve pár faktů
V současné době je hrubý domácí produkt ČR na obyvatele podle parity kupní síly přibližně na úrovni 62 % průměru zemí OECD, je poloviční v porovnání se Švýcarskem a je více než dvaapůlkrát nižší, než v nejbohatší zemi Lucembursku. Pokud se jako země budeme chtít nejvyspělejším zemím vyrovnat, je nutné mít vyšší růst než tyto země. Při pěti procentním růstu je však třeba si počkat na průměrnou úroveň zemí OECD necelých 20 let což je dost dlouhá doba. V dnešní situaci nám však připadá i pětiprocentní růst jako růžový sen a nic nenasvědčuje tomu, že by se chystal se naplnit.
V této souvislosti je vhodné se zmínit o dlouhodobém vývoji jednotlivých zemí. Analýza dlouhodobých trendů v rozdělení příjmů ukazuje, že rozdíl mezi nejbohatší a nejchudší zemí byl 3:1 v roce 1820, 34:1 v roce 1950 a dnes je 74:1. Průměrný růst těch nejvyspělejších krajin byl necelých 2,5 % za rok, příjem těch nejchudších naopak stagnuje na zhruba stále stejné úrovni po celých 180 let.
Tyto trendy skrývají povzbuzující skutečnost, že některé země si podstatně polepšily. Například Japonsko a Německo, které byly v roce 1950 hluboce Za Spojenými státy, je téměř dohonily v roce 1992. Tyto trendy ale také odhalují skutečnosti neblahé pro Českou republiku. Podle jednoho výpočtu byl v roce 1939 příjem na obyvatele v Československu o deset procent větší než v Rakousku, dnes je však asi o 35 % nižší. Země, které patřily mezi vyspělé země, ale měly po určitou dobu nižší růst, než ostatní vyspělé země, se velmi těžce vrací zpět mezi nejbohatší. Možná by stálo za úvahu, proč se to právě Německu s jeho rozbitou ekonomikou po válce podařilo a třeba Argentině nikoli.
Ukazuje se, že zřejmě méně bohaté země mají méně prostředků na svůj rozvoj a tudíž nedokáží konkurovat v technologických inovacích bohatým zemím. Přesto je možné se propracovat až na světový vrchol z počátečních špatných podmínek. Japonsko dnes je toho příkladem. Ačkoli je naše země členem organizace OECD, nelze ji považovat za jednu z nejvyspělejších zemí. Je méně bohatá a má méně prostředků na svůj rozvoj. Je vůbec nějaká naděje, že dohoníme vyspělé země, když tyto mají více peněz, více financí na vědu výzkum, na další kroky vedoucí k hospodářskému růstu?
Zdroj růstu
Měnové a fiskální dolaďování nemůže udělat z ekonomické rachotiny porsche, ale ani porsche by nedojel daleko s prázdnou nádrží. S ekonomickými systémy je to jako s automobily. I ty nejlepší potřebují dobré řidiče a dostatek paliva.
Paul Krugman, ekonom z MTI
Pro ekonomický růst je třeba zajistit nejen vhodné podmínky, ale i vhodné zdroje. Měnová politika je důležitá, ale není určující pro ekonomický růst. Pro ten jsou důležité zdroje. V přírodě nikdy nic nevyroste z ničeho. Na vypěstování květiny je kromě vhodných podmínek potřebné semínko z kterého může vyklíčit. Při výrobě krystalů látky je rovněž třeba mít zárodečné semínko. Ke vzniku zemědělství před sedmi tisíci lety byly potřebné podmínky, nová myšlenka musela mít vhodné prostředí, kde mohla vyklíčit, ale bylo potřeba také vhodných zdrojů, úrodnou půdu a dostatek jiné potravy. Totéž platí i dnes.
Je možné, alespoň teoreticky vše podřídit okamžitému ekonomickému růstu. Mít nižší mzdy, než by odpovídalo produktivitě. Dávat méně peněz na zdravotnictví, školství, mít nízké daně a lákat zahraniční kapitál na finanční výhody. Je otázka, zda je to to pravé, co bychom si přáli. Cizí kapitál by sem vstupoval jen pro tyto finanční výhody a pokud by se zisky snížili, třeba zvýšením životní úrovně a mezd, přesunul by výrobu do levnějších krajin.
Země jako Saudská Arábie, SAE nabízejí nulové daně, přesto to nejsou ty nejbohatší státy. Něco těmto zemím chybí, určitý zdroj. Tímto zdrojem, který táhne ekonomický růst, určitě nejsou suroviny. Těch má Saudská Arábie dost, naopak nelze totéž říct o Japonsku a České republice. Co je tím zdrojem, který má Japonsko a další země s vysokým růstem, ale chybí arabským zemím se zásobami ropy a velkým kapitálem, který mají k dispozici?
Tímto zdrojem nemůže být ani současné využití demokracie, jak se mnoho filosofů demokratických zemí domnívá, neboť v Číně, země s nejvyšším růstem posledních let, bychom ji marně hledali, podobně jako u asijských tygrů nelze hovořit o čisté demokracii i když naopak s rostoucím blahobytem obyvatelstva je možné u těchto zemí pozorovat změny k demokracii.
Tímto zdrojem není ani náboženství, jak by to rádi viděli náboženští vůdci, chudé náboženským fundamentalismem vedené země jsou toho přesvědčivým důkazem. Co je tímto tajemným zdrojem ekonomického růstu? Je to zdroj, který vlastní všechny země s vysoký ekonomickým růstem, který mají všechny vyspělé země, kterého se však nedostává těm nejchudším zemím a kterého je méně v méně rozvinutých zemích.
Je to zdroj, který se může nacházet ve všech světových pásmech. Tento zdroj musí existovat po celou dobu, co existuje ekonomický růst. Tímto zdrojem je vzdělání. Vzdělání a vzdělané obyvatelstvo je to, co nepostrádají vyspělé země, co je naopak příliš nákladné pro nejchudší krajiny. V zemích jihovýchodní Asie je velmi ceněno vzdělání, a dosahují pozoruhodného růstu a to i po asijské krizi. Vzdělání musí mít i země, která se chce stát vyspělou.
Po celou nám známou historii vznikaly a zase zanikaly různé civilizace. A to i v dobách, kdy neexistovaly peníze a kapitálový trh. To co měly všechny země, které promluvily do historie společného, byly jejich znalosti, jimiž především vynikali nad svým okolím. Všechny vyspělé a bohaté státy v průběhu dějin, ať již to byly Egypťané, Římané, Aztékové, nebo staří Číňané vynikali právě svou znalostí technologií a tedy vyšším vzděláním nad ostatními národy. S poklesem úcty ke vzdělání klesal i jejich technologický náskok a vedlo to až k jejich úpadku. Země, které dobyly rozsáhlá území, ale neměly dostatek vzdělaných lidí, se rychle rozpadly. Čingischán, Tamerlán ani Alexandr Makedonský nevybudovali nic trvalého.
Civilizace, které dnes obdivujeme, zvládaly často technologie, které ani dnes neumíme napodobit. A jejich lidu se dařilo mnohem lépe než okolním národům. Dlouhodobě není možné, aby se udržela na vrcholu blahobytu země, které by měla méně vzdělané obyvatelstvo.
Byla li dříve nadhozena otázka, proč se Německo a Japonsko staly po druhé světové válce premianty světového růstu, pak můžeme nyní snadno odpovědět. Obě země věnovaly velké náklady na vzdělání lidí. Tento vložený kapitál se zhodnotil, pro mnohé dokonce nečekaným způsobem.
Jak již bylo uvedeno, rozdíly mezi bohatými a chudými se zvyšují. A to nejen mezi státy, ale i mezi lidmi v jednom státě. A to je problém, který je nesmírně závažný.
"Řekl bych, že přišel čas, kdy je dělení světa na "bohatý" a "chudý" už přežitek. Lidé se stále více začínají dělit na vzdělané a nevzdělané. Ti, co mají kompetence na světové úrovni, mohou kdykoli a kdekoli vydělat velké peníze. Dělník v automobilce se ale bude muset smířit s tím, že jeho výdělky se postupně přiblíží k výdělkům dělníků v Indonésii či Malajsii,"
prohlásil nedávno americký ekonom Lester C. Thurow.
Tato sociální nerovnost není do budoucna ničím příznivým. Pokud se z rostoucího produktu nemohou těšit všichni, působí to vždy sociální napětí, nehledě k tomu, že děti chudých rodičů mají horší šance na uplatnění a společnost se tak připravuje o potenciál těchto mladých lidí. Proto je potřeba se snažit dát vzdělání co největšímu počtu lidí. Časem dojde k plné automatizaci provozů, dojde k prohloubení kapitálu a mzdy budou pro inženýry obsluhující roboty nesrovnatelně vyšší, než pro dělníky, kteří pracují místo robotů. K jejich obsluze však potřebují mít vzdělání.
Vzdělání pro každého, je jedním z hesel OSN a je lékem na nezaměstnanost. Vzdělání pro každého je zvlášť naléhavé pro země jako je Česká republika s ubývajícím a rychle stárnoucím obyvatelstvem. Počet lidí pracujících na jednoho důchodce se sníží během příštích 25 let podle odhadu až na dva pracující na osobu starší 65 let. A kdo takovou masu uživí? Zdá se, že plná automatizace je jediným dlouhodobým východiskem.
Je pravda, že vzdělání je drahé. Jeho návratnost je dlouhodobá, v podstatě celoživotní, ale je velmi vysoká a převyšuje jiné formy investování. Proto máme li si jako společnost vybrat mezi ekonomikou s nízkými daněmi a všemožnou podporou podnikatelů a mezi vyššími daněmi a podporou vzdělání (a tedy aby vzdělání bylo dosažitelné pro každého, nikoli jen pro toho, kdo má na studium peníze), pak jasně vítězí vzdělání. On totiž i ten zahraniční kapitál vyhledává především mozky, než třeba nízké daně. Je to otázka priorit, nic více, ale také nic méně.
Samotný zdroj, vzdělání, však nestačí, je třeba zajistit i vhodné podmínky pro růst ekonomiky. Přesto však je vzdělání alfou a omegou pro možný rozvoj ekonomiky. Bude li v České republice méně vzdělaných lidí, než třeba v sousedním Německu, nemůžeme při srovnatelných podmínkách Evropské unie dosáhnout jeho ekonomické úrovně.
Co je zajímavé, země s růstem blahobytu přecházejí na demokracii, pokud již nebyly demokratické. Se vzděláním totiž souvisí svoboda myšlenek a jsou li nové myšlenky, třeba i sebebláznivější potlačovány, vede k zaostávání vůči zemím, kde k tomuto potlačování nedochází. Svoboda šíření informací je vhodnou podmínkou pro ekonomický rozvoj. Totalitní společnosti mohou být úspěšné jen dokud mohou čerpat kapitál ze svých vlastních vzdělaných lidí. Protože potlačují určité myšlenky, začínají zaostávat ve vzdělanosti a v ekonomickém růstu. Pokroku se daří ve svobodě. Internet je proto se svým zdrojem informací mnohem důležitější, než si většina lidí uvědomuje.
Trvale udržitelný rozvoj
Je tu ještě jeden a to zvlášť důležitý faktor a tím je životní prostředí. Životní prostředí se mění na celé planetě. A mění se stále rychleji. Průměrná teplota na zemi roste. A nikdo neví, jaké budou následky. Vyhynutí korálů, zvýšení hladiny moří, nové viry a rozšíření tropických nemocí do nových oblastí. Zvýšení počtu orkánů a růst jejich nebezpečnosti a velikosti. Změna podnebí, globální úbytek pitné vody, rozšíření pouští a celkové znečištění atmosféry, půdy a vody. Rostoucí ozónová díra likvidující naprostou většinu všeho živého. - Lze snad při uvažování o ekonomickém růstu na delší období vše tohle opomenout?
Lidstvo spotřebovává neobnovitelné zdroje, za něž nezná náhradu, vypaluje tropické pralesy, jejichž ekosystém je nenahraditelný a velmi těžce obnovitelný. To jsou položky, které se neměří penězi, ale přesto není možné je opomíjet. Životní prostředí, ve kterém lidé žijí, používají nejen jako zdroj surovin, ale i potravin. Ovlivňuje zdraví lidí, náklady na zdravotnictví a v neposlední řadě třeba zisky z turistického ruchu. Je bohatstvím jehož cenu zatím neumíme plně vyčíslit.
A souvislost s ekonomickým růstem? Doposud lidstvo zamořovalo planetu zemi, čerpalo neobnovitelné suroviny a zdá se, že bude i nadále, dokud je všechny nespotřebuje.
Důsledky ? Pokud se nepodaří lidstvu nalézt náhradu za spotřebovávané zdroje, a nikde není psáno, že se to musí podařit, čekají naše potomky krušné časy nedostatku a vysokých cen energií. Ale i pokud se najde vhodný zdroj, například termojaderná fúze, lidstvo již nebude moci žít na úkor budoucnosti. Nelze donekonečna plnit zemi odpadky. A také lze předpokládat postupné omezování vypouštění škodlivých látek do okolí z výrobních procesů. To vše je následkem bezohledného postoje k životnímu prostředí, a takové plýtvání je pro budoucnost příliš drahé.
A jak se tyto problémy dotýkají České republiky a jejího růstu ? S růstem poznání lidstva bude také stále růst význam vědění. A to vědění univerzálního, ale také vysoce odborného. Před lidstvem stojí mnoho problémů a na jejich řešení je potřeba lidí vzdělaných. Vývoj směřuje k informační společnosti. Tento vývoj jen zesiluje naléhavost podpory studia mladých lidí. To co si dnes koupíme, kam se všude podíváme, to nikoho za padesát, sto let zajímat nebude.
Pro budoucnost bude důležité, co ji zanecháme. A to nebudou naše televize, auta, ale vzdělaní naši potomci, generace lidí, kteří budou vědět jak na to. Dávné civilizace nezanikly proto že by jim došly zdroje, nebývalo ani v barbarských časech zvykem vyvražďovat národy. Dávné společnosti se zhroutily zevnitř. Neměl je kdo vést. Bez vzdělání není možné udržovat civilizaci a vést ji k blahobytu.
