Pes na procházce a "blbá nálada"
Miloš Štěpánek
Názory na metafory v politice se silně rozcházejí. Kolik času padne na hlubokomyslné analýzy, JAK se kdo vyjádřil? Zbude méně času na to, PROČ to udělal, a téměř vůbec nic na to, CO řekl! A to právě v Česku, kde za všech režimů od dob Havlíčka za Rakousko-Uherska (přes Haška, Machara, Čapka, Poláčka, V+W a S+Š až k Cimrmanovi) smějící se bestie miluje vtipy, anekdoty a epigramy, tak blízké suchému anglickému humoru. Ne a ne si vzít k srdci parafrázi klasika: na tváři lehký žal, v srdci hluboký smích. O Janu Masarykovi koluje neověřená historka, že si jako ministr zahraničních věcí při služebních cestách místo tiskových svodek nechával shromažďovat politické karikatury, protože přehled satirických šlehů mu ve zkratce sumarizoval událostí stručněji a výstižněji.
Teď je na tapetě především mafiánský kapitalismus, u kterého se neptám ani tak po časových souvislostech, ale otázku kladu (BL 14. 4.2000) teleologicky: co užití hesla sleduje. O první místo v hitparádě bonmotů soutěží také Falbrovo právo vybrat si "psovoda". Kritika naivity havířů mu skutečně může uškodit (jak upozorňuje M. Hekrdla 15. 4 v Právu). Táta odborářů - jak byl ještě nedávno posměšně nazýván -, však patrně raději bezprostředně riskuje zalití do betonu, než by čekal, co spáchá vypečené stotisícové es-er-očko. Mlčení by mu mohlo uškodit více. Co když Slibotechna schlamstne 600 stamilionovou státní dotaci (určenou na útlum, i když během několika let, takže vládou letos vyčleněných 152 milionů může nebýt podraz - jak se tvrdí -, ale odpovídající roční podíl) a horníci se stejně ocitnou ve frontě na úřadu práce. Odpůrci bonmotů by se dnes měli zamyslet, proč vláda nepoužila silnější slova varování vůči podílníkům kampeliček, kteří dnes paradoxně demonstrují proti vládě za svoji nedávnou silnou nedoslýchavost. Ačkoliv zákon zmršil parlament, je nyní exekutiva v křížové palbě: že dost nepomáhá vkladatelům i že případnou pomoc poskytne "z kapes daňových poplatníků". Teď babo raď.
Mezi TOP TEN bonmotů se drží už tři roky na prvním místě blbá nálada. Repertoár odmítavých argumentů je v tomto případě ohromující. Sahá od šamanského tabuizování (=užití slova je příčinou jevu) až po exkurse do individuální psychologie (=já blbou náladu nemám, tak není důvod pojem užívat). Viz naposledy Jiří Bakala BL 14.4. Navrhuji posoudit variantní úvahu.
Co když jde o zdařilou metaforu pro stav vědomí společnosti v závěru I. etapy transformace - v létech 1995-6? Tehdy postupně docházelo k rozpadu původní transformační společenské smlouvy, jejímž jádrem byla, stručně řečeno, ochota utáhnout si opasky pro rychlé, byť bolestivé odstranění dědictví bolševismu. Na povrch vyplouvaly nečekané a nepojmenované problémy.
Zvažme, zda náhodou podstatou blbé nálady není právě nedostatek jednoty názorů na příčiny našich problémů a jejich řešení, vč. obtíží vzniku takového sjednocení. Od řádných voleb 1996 se nesporně hledá nová společenská smlouva pro druhou, nápravnou etapu naší transformace. V politické třídě - nemluvě ani o celé společnosti - však zatím nevznikla nová shoda ani na prioritách, tím méně na jejich obsahovém řešení.
Příčinou této dlouhé agónie je mimo jiné rozhádanost a hašteřivost účastníků politické scény. Následkem politikaření se opomíjejí i positivní aspekty pokusů o východisko, které se již nabídly. Mnozí politici, politologové a většina medií se od nich přezíravě odvracejí. Naopak si z nich vytvořily fackovacího panáka již jejich poloposměšným přejmenováním na oposmlouvu a toleranční patent. Nic proti kritice, ale nesmí být bezhlavá, v zajetí setrvačnosti.
Když je potřeba shody o národním směřování tak naléhavá, neměli bychom si dovolit luxus přehlédnout, že nejrozsáhlejší část (nejméně tři z pěti) dodatků ke smlouvě o stabilitě z ledna 2000 představuje fakticky základ takového programu, včetně itineráře i lhůtovníku. Neměli bychom se nechat zmást tím, že se objevil v neobvyklé formě, jako písemný projev vůle dvou stran-rivalů, které navíc vždy, stejně jako čtyřkoalice, sledují pochopitelně i partikulární zájmy svoje a svých předpokládaných voličů.
Média ovšem sama sobě zastírají analytický vhled do tohoto pokusu o národní program vlivem sebevražedné nebo alespoň sebeohlupující kouřové clony, když oběma dokumentům předpojatě neprávem připisují koaliční povahu. Kdo má oči k vidění, nemůže přehlédnout, že po celou dobu (a zvláště v roce 2000) politická praxe ukazuje, že mezi smluvními stranami se jen výjimečně shodují názory na obsahové řešení sjednaného tanečního pořádku. A což teprve na řešení dalších, do dohod nezapsaných témat politiky jako správy věcí veřejných.
Novináři patrně v každodenním chvatu uzávěrek a honu za sólokapry (o ideologických zábranách nechci spekulovat) se většinou ani nezamysleli nad celkovou charakteristikou a skutečným obsahem tohoto komplexu dohod, neměli dost trpělivosti porovnat jednotlivé body dohod s politickými programy obou stran. Vrhli se rovnou na známkování, kdo z účastníků v čem ustoupil, vydělal či prodělal, na povrchní překrucování nepozorně přečtených formulací, na rozvíjení svých vlastních spekulací a jejích cupování, i na dalekosáhlé exkursy, konstrukce a dvouleté předpovědi.
A pro stromy nespatřili les. Nepovšimli si, že většina obsahu pěti dohod otevřela nové možnosti pro formulování nové sociální smlouvy. Tvrdí, že vlivem prohloubení domnělé koalice politický život ještě více zapškne, ačkoliv signály (třeba jen spory o vznik státních fondů dopravy a bytové výstavby, reforma státní správy, dříve ombudsmana a referendum, registrační pokladny a majetková přiznání, nejnověji zákoník práce) svědčí o opaku. Logika politického zápasu dává jistou šanci náš politický život zkultivovat jedině na bázi věcných problémů života. Je otázka, zda se tak bude dít za aktivní účasti menších politických stran (kterou jim nový volební zákon zřejmě neulehčí). jakož i médií, nebo bez ní, nemluvě o jejich odporu.
Miloš Štěpánek sobota, 15. dubna 2000
