Korupce má v českém zdravotnictví dveře dokořán
Český týdeník Zdravotnické noviny přinesl sérii článků k problematice
ortopedických operací, resp. endoprotéz. Podle údajů ministerstva
zdravotnictví, Všeobecné zdravotní pojišťovny i firem dodávajících
endoprotézy se v ČR ročně voperovává pacientům přibližně deset tisíc
kloubních náhrad. Je to dost, nebo málo? To veřejnost neví, neboť žádná
oficiální instituce nesleduje skutečné zdravotní potřeby obyvatelstva.
Pacienti si stále více stěžují, že čekací doby na operace endoprotéz se
prodlužují, a to i v případech, kdy nemocný trpí velkými bolestmi a dalšími
komplikacemi. Podle údajů MZ většina pacientů čeká na tento typ operace
déle než rok, v některých fakultních nemocnicích se čeká 2,5 roku. Lékaři
ortopedických pracovišť tvrdí, že nepříjemné podmínky pro pacienty jsou
způsobeny nedostatkem peněz. Naopak jeden ze zástupců zahraničních
dodavatelských firem pro týdeník Zdravotnické noviny uvedl, že peníze se v
českém zdravotnictví využívají natolik neefektivně, že rozhodně nelze mluvit
o jejich nedostatku.
Asi z 60 procent se využívají levnější české endoprotézy (zhruba za
30 000
Kč), avšak v průměru je třeba do pěti let tento zákrok opakovat, protože
výrobek déle nevydrží. Nová operace je dražší, pacienta znovu vystaví
rizikům, jimž někdy může podlehnout (starší pacient nepřežije druhý náročný
zákrok). Zahraniční kloubní náhrada stojí např. 80 000 Kč a její životnost
se pohybuje kolem 20 let. Ve výsledku jde tedy zjevně o efektivnější zákrok,
který navíc pacienta nevystaví opakovaným operačním komplikacím.
Pacienti stále více poukazují na existenci úplatků - někteří svědci již
dokonce vystoupili v televizním vysílání (Nova). Zatímco v jiných zemích se
vyskytují úplatky v důsledku skutečného finančního podhodnocení
zdravotnictví (např. Rusko), u ČR lze mluvit o korupci způsobené nadbytkem
(resp. neřešením plýtvání). Zdravotnické noviny například otiskly údaje o
východních a západních Čechách, kde přežívají nemocniční oddělení, jejichž
lůžka jsou obsazena pacienty pouze půl roku, zbytek roku jsou tato lůžka
hrazena pojišťovnami i bez pacientů. Ve fakultních nemocnicích existuje
mnoho druhů lůžkových oddělení, která jsou pojata duplicitně či triplicitně,
prostě - v rámci těchto jednotlivých nemocnic se vždy vyskytuje první,
druhé, někdy i třetí interní, chirurgické, ortopedické či další oddělení.
Například Fakultní nemocnice v Praze - Motole je pověstná svými dvěma
ortopedickými klinikami, jejichž duplicitní existence (při jen částečném
vytížení) nebyla dosud veřejnosti nijak věrohodně vysvětlena.
Takže se plýtvá a pacientům se prodlužuje čekání na operaci. Stejně
závažné
je i to, co vyplývá z článku Zdravotnických novin č. 13 (desátého března
2000). Mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny Kateřina Zamastilová veřejně
přiznala, že tato pojišťovna (ročně operující se zhruba sto miliardami Kč)
nemá přesné informace o implantovaných endoprotézách, neboť nemocnice
dostávají paušální úhradu - a co provedou s penězi, to je věc jejich
ředitelů. "Zavedení paušálů v roce 1997 vedlo k výraznému poklesu operací i
ke změnám v typu použitých endoprotéz," řekla K. Zamastilová z VZP. Dlužno
připomenout, že v roce 1997 i ve všech následujících letech dostaly
nemocnice vždy přidáno - pojišťovny každoročně paušál zvyšují. Avšak:
neptají se nemocnic, co za to pacientům dají.
"Chápeme pacienty, jejichž nástup na operaci se odkládá, ale nemůžeme
ortopedickým pracovištím zasahovat do jejich provozu a určovat termíny
operací. O tom, který pacient bude operován dříve a který později,
nerozhoduje VZP, ale zdravotnické zařízení na základě zdravotního stavu
pacienta," dodala K. Zamastilová.
Těmito slovy potvrdila, že v ČR se obrovská suma veřejných finančních
prostředků rozděluje bez objektivních a kontrolovatelných kritérií. Na to už
ostatně přišel i Nejvyšší kontrolní úřad, který nedávno ve VZP provedl
kontrolu: úhrady se proplácejí způsobem, z něhož nelze vyčíst správnost
využití peněz. Nikdo dnes vlastně nemůže dostatečně zkontrolovat, zda právě
ta nemocnice, která ročně provede nejméně operací, nedostává neopodstatněně
vysokou úhradu.
Rozhovor s K. Zamastilovou a poté i rozhovor s přednostou první
ortopedické
kliniky FN Motol prof. Antonínem Sosnou potvrdil, že v každé české nemocnici
se dnes může "zdravotní stav pacienta" a "jeho naléhavost" posuzovat
subjektivně - neexistují veřejně známá celostátní, ani regionální jednotná
kritéria medicínské naléhavosti případů onemocnění. Nikdo nesleduje, kolik
pacientů u které nemocnice čeká na operaci, proč je některý pacient
upřednostněn apod. Občanské sdružení na ochranu pacientů se setkává se
stížnostmi, že nemocnice neobjednají pacienta k zákroku ihned po první
žádosti - prostě pacientovi personál řekne: přijďte se zeptat zase za tři
měsíce (bez záznamu žádosti pacienta o zapsání do pořadníku).
Takže se vůbec
nedá kontrolovat, jak dlouhé jsou objednací doby ve skutečnosti (se
započtením "neoficiálního" čekání) a podle čeho personál rozhoduje, kdy
pacienta konečně zapíše do úředních záznamů nemocnice.
Prof. Sosna z FN Motol k tomu říká: "Představa, že existuje čekací listina,
do které se napíše, že pacient je určen k operaci a že na řadu přijde podle
pořadníku, je naprosto nesmyslná. Bereme v úvahu řadu medicínských
kritérií..." Jenže tato kritéria, jak je již výše uvedeno, nejsou veřejnosti
známá ani nikým kontrolována. Prof. Sosna v rozhovoru pro Zdravotnické
noviny pokračuje: "... musíme dát přednost pacientovi, který je v aktivním
věku, kdy pracuje, kdy je závislý na provedení operace, aby mohl být dále
výdělečně činný... Pacienti trpí obavou ze ztráty zaměstnání, což je další
kritérium, které musí být zohledněno." Vyplývá z toho, že ve FN Motol jsou
diskriminováni senioři, pro něž vážné zánětlivé, bolestivé stavy, pro něž se
navíc stávají imobilní, představují riziko předčasného úmrtí či
neplnohodnotný život plný utrpení.
O kousek dál prof. Sosna uvádí: "Když za mnou přijde pacient a řekne, že
skutečně nutně potřebuje operaci a že si na ni chce i připlatit, já mu
odpovím, že je mi líto, ale že náš zákon to nedovoluje. A on na to obvykle
reaguje dotazem, jak by nám mohl pomoci, aby mohl být operován rychle. (...)
Pacient obvykle řekne, že je ochoten přispět do (finančního) limitu kliniky
sponzorským darem. My jsme tuto záležitost konzultovali s vedením nemocnice
a dospěli jsme k závěru, že to možné je. Takže možnost poskytnutí
sponzorského daru tady je, nesmí však být bohužel spojována s konkrétním
nemocným. Já tedy mohu se souhlasem vedení (státní) nemocnice říci
pacientovi, že budeme rádi, když nám poskytne sponzorský dar, ale nesmím mu
říci, že za to bude pozítří přednostně odoperován. Protože to není povoleno.
To by se mělo zásadním způsobem změnit..."
Co z těchto řádků vyplývá? Mladý podnikatel či jinak výdělečně činný
pacient
s akutními zdravotními problémy se "dohodne na sponzorském daru". Prof.
Sosna sice v jedné větě popírá preferenci tohoto nemocného sponzora, avšak v
druhé větě připouští, že výdělečně činná populace si zaslouží rychlejší
operaci.
O upřednostnění konkrétního pacienta mezi ostatními objednanými i o výběru
typu výrobku a operační techniky rozhoduje - podle slov prof. Sosny - šéf
kliniky, bez jakékoli nezávislé kontroly.
Riziku korupce v českém zdravotnictví jsou brány dokořán. K tomu se navíc
přidává další pole neorané - porušování lidských práv. Nerovný přístup
různých skupin populace ke zdravotní péči, k její dostupnosti i kvalitě.
Podle jakých kritérií dostává zhruba polovina nemocných zahraniční
endoprotézy a zbytek pacientů české výrobky? Někteří pacienti (opět bez
veřejnosti známých pravidel) jsou operováni lepším způsobem - při potřebě
vyměnit endoprotézu v tomto případě proběhne méně náročný zákrok. Druhá
skupina pacientů dostává tzv. cementované implantáty, jejichž pozdější
revize probíhá náročně a pro pacienta s vyšším rizikem. Proč jsou někteří
pacienti vystavováni tomuto vyššímu operačnímu riziku?
Další problém pak představuje celkový nárůst reoperací, přiznávaný
ministerstvem, pojišťovnami i lékaři. Podle některých signálů lze usuzovat
na to, že jednou z příčin je skutečnost, že ministerstvo, pojišťovny i
lékařská komora tolerují provádění náročných ortopedických výkonů i v těch
nemocnicích, které je neumějí dělat dobře. K. Zamastilová z VZP k tomu říká:
"Víme, že v některých (nemocnicích) jsou tyto operace prováděny v
nevyhovujících podmínkách, a tudíž narůstá počet nákladnějších reoperací.
Pojišťovna, která všechny operace hradí, včetně podstatně nákladnějších
reoperací, však nemá možnost zasahovat."
Kdo tedy v ČR chrání základní bezpečnost občanů ve zdravotnických
zařízeních? Podle starého komunistického zákona o péči o zdraví lidu mají
nemocnice poskytovat péči podle jednotných zásad stanovených ministerstvem
zdravotnictví. Kde jsou takové zásady?
Co to je za zvláštní zdravotní politiku, která připouští existenci téměř
prázdných ortopedických pracovišť ve fakultních nemocnicích, v nichž by bylo
možno zařídit plně vytížený provoz v dobrých podmínkách, a realizaci méně
zdařilých ortopedických operací v lůžkových zařízeních s nevyhovujícím
personálním či jiným zabezpečením? Přitom ani jeden, ani druhý typ
ortopedických pracovišť dnes "nejede" na plný výkon. Tato zdravotní politika
se nedá nazvat politikou sloužící občanům. Je to spíše politika, jejímž
smyslem je uhnutí od jakékoli transformace a zakonzervování všech nešvarů
komunistického zdravotnictví.
Vladimíra Bošková
Občanské sdružení na ochranu pacientů
zároveň členka protikorupční zdravotní komise Transparency International
