Radikální demokrat Noam Chomsky proti "komunistické lži"
Vážený pane,
poslílám český výtah z textu, který mne zaujal svou otevřeností, kterou si
v této zemi teď nikdo - snad opět ze strachu - nedovoluje. V případě
přiloženého textu se nechci chlubit cizím peřím, tak se podepisuju jen
iniciálami, nicméně se k názorům v textu hlásím, a proto připojuji odkaz na
svou občanskou webovou stránku.
P.B.
S nástupem nového roku jsou znovu slyšet důvěrně známé refrény, zesílené
numerologií: sebeobdivný sbor, ponurá přemítání o nepochopitelném zlu našich
nepřátel, obvyklý únik do výběrové zapomnětlivosti s cílem zamést si cestu.
Tak začíná komentář Noama Chomského, světově uznávaného lingvisty,
jiskřivého interpreta médií, považovaného za libertářského socialistu,
spíš ale odpůrce všeho, co ohrožuje svobodu člověka jako sociální bytosti
(ZNet, komentář Millenial Visions and Selective Vision byl rozesílán ve
dvou částech e-mailem 10. a 13. ledna 2000 - text je zatím dostupný
jen sponzorům).
Známá litanie o netvorech, jimž jsme byli nuceni po celé století čelit,
než jsme je zabili, je rituál, který má alespoň kořeny v realitě, ironicky
poznamenává Chomsky: Jejich hrůzné zločiny jsou zaznamenány v Černé knize
komunismu z pera Stéphana Courtoise a dalších (mimo jiné i českého historika
Karla Bartoška), která na začátku roku vyšla i v anglickém překladu, na
jehož re
cenzi
v New York Times Book Review od proslulého universitního politického filosofa
a sociálně demokratického komentátora Alana Ryana Chomsky reaguje.
Na Ryanovo tvrzení, že kniha prolamuje mlčení, připomíná proud hořkých
odsudků a podrobných odhalení zejména v levicové literatuře za posledních
osmdesát let, nemluvě o trvalém přítoku téhož ve sdělovacích prostředcích,
časopisech, filmech a knihách přeplňujících knihovny v žánrech od krásné
literatury po akademické studie.
Je to - podle Ryana - nelítostná obžaloba z vraždy sto milionů lidí,
účtování s kolosálním, zcela zkrachovalým sociálním, hospodářským politickým
a psychologickým experimentem, totálním zlem. Představa naší vlastní důstojnosti
vedle nepochopitelné obludnosti nepřítele - monolitního nemilosrdného spiknutí
(J.F.Kennedy) s cílem totálního odstranění jakékoli špetky slušnosti (Robert
McNamara) - podrobně rekapituluje obraz uplynulého půlstoletí, v duchu
málo citovaného interního dokumentu Rady národní bezpečnosti č. 68 z roku
1950, nyní obecně uznávaného jako zakládací listiny studené války. (Chomsky
o tom blíže zde.)
Dnes obnovovaný obraz nám umožňuje úplně vymazat celý rejstřík ohavných
zvěrstev z "naší strany" v minulých letech, konstatuje Chomsky. Koneckonců
nemají žádnou váhu ve srovnání s vrcholným zlem nepřítele. Jakkoli velký
zločin, byl přece "nezbytný" tváří v tvář silám temnot, o nichž nyní konečně
víme, co byly zač. A s co nejmenším politováním se tedy můžeme vrátit k
naplňování naší ctihodné mise, avšak ve světle humanitárního triumfu v
Kosovu nesmíme přehlížet, jak nám jinde připomínají New York Times, některá
"důkladně vystřízlivující ponaučení" o hluboké ideologické propasti mezi
idealistickým Novým světem zdůrazňujícím končící nelidskost, a Starým světem
podobně odevzdaným vůči nekončícímu konfliktu. Nepřítel byl ztělesněním
totálního zla, ale dokonce i naši přátelé musejí ještě ujít řádný kus cesty,
než dostoupí na naše závratné výšiny. Nicméně můžeme kráčet vpřed s čistýma
rukama a ryzím srdcem jak se sluší a patří na národ v Bohu.
Ryan jako řada jiných přiměřeně zdůrazňuje jako důkaz obžaloby čínské
hladomory let 1958-1961 a 25-40 milionů obětí na životech, které tvoří
pořádný kus ze 100 milionů mrtvol, přisuzovaných "komunismu" (řečeno konvenčním
termínem, ať už to bylo cokoli). Strašlivá krutost zasluhuje tvrdé odsouzení,
jakého se mu dostávalo po řadu let a nyní je obnovováno. Připisovat hladomor
komunismu je navíc náležité. K tomuto závěru nejspolehlivěji došel ekonom
Amartya Sen, jehož srovnávání čínského hladomoru se statistikami demokratické
Indie vyvolalo zvláštní pozornost, když před pár lety obdržel Nobelovu
cenu.
Na začátku osmdesátých let Sen napsal, že Indie netrpěla takovým hladomorem.
Přisoudil tento rozdíl indickému politickému systému soupeřících sil, zatímco
čínský totalitářský režim naopak trpí nesprávnými informacemi, které zabraňují
patřičné odezvě, je tam jen málo politického tlaku ze strany opozičních
skupin a informované veřejnosti. Později odhaduje počet mrtvých na 16,5
až 29,5 milionů. Tenhle příklad vypadá jako důkaz obžaloby totalitářského
komunismu v duchu Ryanova textu.
Ale před zavřením knihy obžaloby mohli bychom možná obrátit pozornost
na druhou polovinu Senova čínsko-indického srovnání, které nějak nevyplouvá
na povrch, nehledě na veškerou Senovu snahu. Zjišťuje totiž, že mezi Čínou
a Indií existovala řada zarážejících podobností, když před padesáti lety
začínaly plánovat rozvoj, včetně mortality. Je nepochybné, pokud jde o
úmrtnost a dosahovaný věk, že Čína má rozhodný náskok před Indií, říká
Sen, podobně jako ve školství a jiných sociálních ukazatelech. Odhaduje,
že úmrtnost v Indii je o čtyři miliony ročně vyšší, než v Číně. Usuzuje,
že Indie naplňuje svůj pohár každých osm let více kostlivci, než Čína v
ostudných letech 1958-1961. V obou případech důsledky mají co činit s
ideologickými
předpoklady obou politických systémů: v Číně relativně rovné rozdělování
léčebných zdrojů včetně venkovské lékařské služby a veřejného rozdělování
potravin, což vše v Indii chybí. To vše ještě před rokem 1979, kdy se pokles
úmrtnosti zastavil a možná i obrátil, díky tržním reformám zahájeným toho
roku. Zarážející zapomnětlivost, pokud bychom použili metodologii Černé
knihy komunismu a jejích recenzentů na celé dějiny, ne jen na jejich
doktrinářsky
přijatelnou polovic.
Chomsky činí závěr, že v Indii experiment demokratického kapitalismu
od roku 1947 vedl k více mrtvým, než za celou historii "kolosálního zcela
neúspěšného experimentu komunismu" všude na světě od roku 1917: jen v Indii
a pouze do roku 1979 dosáhl sto milionů mrtvých a od té doby vedl k dalším
desítkám milionů.
Obžaloba "demokratického kapitalistického experimentu" je ještě přísnější,
pokud se podíváme na jeho účinky po pádu komunismu: například miliony mrtvol
v Rusku poté, co se Rusko začalo řídit důvěrnými recepty Světové banky,
že "země, které se rychle a rozsáhle liberalizují, dosahují obratu rychleji"
než ty, co tak nečiní, a vrátilo se do stavu připomínajícího období před
první světovou válkou nebo současný třetí svět. Ale "nelze udělat omeletu
bez rozbíjení vajec", řekl by Stalin. Žaloba se stává dále ostřejší, vezmeme-li
v úvahu ty širé oblasti, které zůstaly pod západní kontrolou, přinášející
opravdu "kolosální" výčet kostlivců a "zcela zbytečné, nesmyslné a
nevysvětlitelné
utrpení", řečeno slovy Ryana, atd. atd.
Aby bylo jasno, dodává Chomsky, nevyjadřuji své soudy: to spíše jen
ty, kteří vyplývají ze zásad, používaných pro nastolení předzjevených pravd
- nebo by z nich vyplynuly, kdyby byly doktřinářské filtry odstraněny.
Pokud jde o obdiv k sobě samému, letošní virtuální přílivovou vlnu,
snad postačí zopakovat poznámku Marka Twaina o jednom z válečnických hrdinů
masakru na Filipinách, kterým začalo století, které právě končí: Byl ztělesněnou
parodií; žádná satirická interpretace nemohla být dokonalá, protože on
sám byl touto dokonalostí. Tato připomínka poukazuje na další ohled naší
velkoleposti - vedle účinnosti v masakrování a destrukci a schopnosti
sebevelebení,
které by vedly každého satirika k zoufalství: na naši ochotu čestně čelit
našim zločinům jako daň za vzkvétající svobodný trh idejí. Hořké
protiimperialistické
eseje jednoho z největších amerických spisovatelů nebyly potlačeny
jako v nějakém totalitárním státě; jsou volně dostupné široké veřejnosti,
s pouhým odkladem o nějakých devadesát let.
Tolik Noam Chomsky v první části svého komentáře z 10.ledna v ZNetu.
V té druhé se pak věnuje jiné otázce - nové doktríně, že všeobecné požadavky
lidských práv daly přinejmenším jisté meze suverenitě, jak ukazuje příklad
Kosova a Východního Timoru.
Připravil P.B.
