Jak jsme byli totálně nasazené v Německu
Dobry den pane Culiku,
protoze se diky jednanim o odskodneni nucene nasazenych za 2.
svetove valky v Nemecku ponekud zaktualizovalo toto tema, dovoluji si touto
cestou upozornit
na skutecnost, ze by bylo velice dobre zachytit i pribehy a zazitky tech
lidi, ktere tam
prozili a ktere jsou velmi zajimave a bohuzel hrozi, ze odejdou ze sveta
spolu se svymi
nositeli. V 93tem jsem v laznich potkala jednu pani, jejiz pribeh z doby
jejiho nasazeni
me uchvatil. Zacala jsem se o vec zajimat a posbirala jeste dalsi kontakty
a dokonce jsem
ucinila i par, bohuzel neuspesnych pokusu ziskat pro tuto vec nejakou
publicitu. Je
pravda, ze vysla kniha Karla Ptacnika "Rocnik Jednadvacet", ale tam nejsou
mnohe pribehy zejmena zen a jinych
narodnosti. Je to temer nezmapovany kus historie, ktery dosud nikdo
nezpracoval. Posilam vam par
uryvku z materialu, ktere mi poskytly dve nucene nasazene zeny a posudte
sam, jake je to
tema. Pokud byste mohl v BL poskytnout tomuto tematu prostor, udelal byste
myslim velmi
zasluznou vec.
Vlasta Leporská
Ze vzpomínek paní Stanislavy Z. - motto "Totaleinsatz trochu jinak"
... Na vedoucích místech v celé továrně byli buď říšští Němci nebo
Rakušáci, kteří se k Němcům přihlásili. "Nižší šarže" tvořili ostatní
Rakušané. Většina Vídeňáků nenáviděla nacisty stejně jako my. Nejednou jsme
pomáhaly Vídeňákům Relle a Quenzelovi utéci oknem z továrny a dírou v plotě
ven, aby se nemuseli účastnit "Appelu" na seřadišti u hlavní brány,
svolaného k vyslechnutí Hitlerova provolání k německému národu.
Představila jsem si, jak asi bylo Detzlerovi a kulhavému Rajmanovi,
když je Maltenberger jednoho dne, hned po ránu, zavolal a začal je učit
předpisový "Paradeschritt". Všichni tři pochodovali mezi stoly v místnosti
sem a tam. Na povel obrátka, na povel stanutí, na povel pozdrav. V předu
Malty, pak Detzler a poslední invalida. Šéf dohlížel na správnou polohu
napjatých nohou, na plochý, úderný dopad chodidel, na předepsanou výši ruky
při pozdravu "Heil Hitler". Nic nevadilo, že Rajman nemůže levou nohu
zvednout, že ji má kratší, že proto při levém došlápnutí téměř celý mizí
mezi stoly, opíraje se o hůl za skřípění kovové protézy. Nic z toho
poblázněnému šéfovi nevadilo! Ani to, jak se děvčata za skleněnými stěnami
místnosti pochechtávala předváděné "parádě". Ale i ten náš počáteční smích
přešel v lítost, když jsme viděly, jak směšně a uboze vyhlížel zpocený
Rajman a zrudlý a nejistý Detzler. Po půlhodinové dresuře dosedli oba
Vídeňáci s výrazem hlubokého ponížení. My všechny jsme v tu chvíli
pracovaly, jakoby se nic nedělo, abychom jim ulehčily v jejich velkých
rozpacích.
Zato Malty byl už jednou v ráži, patrně opojen svým úspěchem a
zřejmě hledal další oběť ke svým nacistickým předváděčkám. .... Jeho téměř
nepřítomné oči se soustředily na mne. "Fraulein Slavka, proč vy a ostatní
Češky nezdravíte naším pozdravem 'Heil Hitler'?"
"Aber Herr Maltenberger, to je zcela vyloučeno ! Tenhle pozdrav je
výsostným právem jen nadšených Němců. Od Auslandrů by to znělo opovážlivě a
neuctivě, to přece jistě nechcete," odpovídám zajíkavou hroznou němčinou.
Byla to odpověď dávno mezi námi děvčaty nacvičená, jen jsme nevěděly jak
"chytne". "Na ja, freilich. Máte asi recht," přemýšlí pomalu můj nadřízený
a usedá hluboce zadumán. Asi proto, zda se vůbec svou otázkou nepřenáhlil.
Což kdyby jeho strana utrpěla tím, že by i kdejaký příslušník porobeného
národa užíval jejího posvátného pozdravu. Výmluva tedy zabrala, nikdo nás
až do konce našeho pobytu nenutil heilovat.
Koncem dubna za mnou přišla Vlasta, abych jela domů, samozřejmě "na
černo", protože propustky nám dají bůhví kdy a možná, že je ani nedostaneme
vůbec. U nás všech nastalo kritické údobí stesku. Celou noc jsem uvažovala
o riziku, které by tento podnik znamenal nejen pro mne, ale pro celou
rodinu v případě, že by nás chytila německá kontrola. Považovalo se to za
dezerci. Touha po domově však byla silným magnetem a přemohla všechen náš
strach.....
Cestu zpět nám organizovali železničáři ze stanice. O tom, kterým
vlakem pojedeme, se rozhodlo až na poslední chvíli. A tak s horkými řízky a
vřelou polévkou v bandasce jsem letěla, provázena rodinou, na nádraží. Tam
mě očekával celý zástup lidí, rodiče děvčat z naší party, byli jsme po
celou dobu nasazení vlastně jedna rodina a každý mi dával nějaký pozdrav
pro svou "totálnici". Zůstala jsem na stupátku rozjíždějícího se vlaku
obklopena spoustou balíčků. Ale to už ke mně přicházel známý průvodčí a
pomohl mi všechno odnést do služebního vozu. Tam jsme já i Vlasta dostaly
zbrusu nové železničářské čepice, červené pásky na rukáv, proštipovací
kleště a hned jsme se šly "zacvičovat". Celou cestu, až ke hranicím, jsme
kontrolovaly jízdenky a pak, už v civilu, jsme se usadily do prázdného
vozu, který pokračoval na Vídeň. Až dosud šlo vše hladce. Naši "proměnu"
však pozoroval starší německý železničář, který si nyní přisedl naproti.
Začal se nás vyptávat co jsme zač, co jsme dělaly v Protektorátu a kam teď
jedeme. Měly jsme nepříjemné pocity a tak jsme zarytě mlčely. Se
sadistickou chutí se pásl na našich rozpacích a to jsme věděly, že náš čin
oznámí. V tom se bez jakéhokoliv přechodu rozchechtal chraplavým smíchem na
celé kolo a náhle se mu vymrštil z úst celý jeho umělý chrup a spadl mi do
klína. Nadzvedl se mi žaludek, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že je to
asi jeden z oblíbených kanadských žertíků starého pána a tak jsem se
hystericky rozesmála. Tím šťastně skončilo naše dobrodružství, neboť
železničář byl Rakušan a jeho děti byly rovněž nedobrovolně roztroušeny po
Říši.
Paní Kazimira Ch.
Paní Kazimira Ch. je Polka. V německém lágru se za dramatických
okolností seznámila s Čechem, se kterým koncem války z lágru uprchla,
následovala ho do Čech a později se za něj provdala.
Tak jsme šly po silnici, po které jezdily nákladní auta a
pochodovali vojáci. Silnice byla dosti široká a z obou stran škarpy. Byla
znečištěná hlínou a všelijakými jedy, jelikož to byla muniční továrna.
Najednou za námi jel na kole Němec, byl asi tak 20 m za námi, když jsme ho
zahlédly. Nebyl velký, ale tlustý, širší než delší, tváře vždy červené, oči
mu málem nebylo vidět. Mezi sebou jsme mu říkali "svině." Měl rozepnutý
špinavý pracovní plášť a šněrovací boty skoro ke kolenům s podkovama. Jel
na kole rychle a Žofka, co šla se mnou, povídá: "Kazi, pojď na stranu,
svině je už blízko !".
Sama vešla do škarpy, protože když on šel nebo jel, všichni museli
stranou, jinak bylo zle. Já si postavila hlavu a šla pořád rovně, i když ne
uprostřed silnice. Už už byl za mnou. Žofka, co šla ve škarpě, říkala, že
vztekem zmodral, jelikož já jsem si dovolila jít před ním po silnici a
nesešla do škarpy.
Mě se chtělo smát, ale normálně jsem šla dál. Když mě dohnal, chtěl
seskočit z kola a zfackovat mě. V momentě, když chtěl seskočit, se mu konec
rozepnutého pláště zamotal do řetězu a on upadl i s kolem. Zaslechla jsem
sprosté nadávky, ale normálně jsem pokračovala dál. Ušla jsem kousek, když
se mu podařilo postavit se.
Kolo nechal ležet, rozběhl se za mnou a kopl mě do stehna, ale jen
jednou, neboť zahlédl, že někdo jde. Vrátil se, postavil kolo a odjel. Já
jsem upadla, rána na stehně silně krvácela, bolela a visel z ní kousek
masa. Bodejť, chlap metrákový, podkovy na botách, znečištěné od sajrajtu na
silnici. Žofka mě dovedla k mistrové a bála se říct, co se stalo. Já řekla,
že jsem zakopla o nějaké železo a upadla.
Mistrová, Němka, sundala šátek, vzala ještě hadr, co ležel na zemi a
pořádně mi zavázala nohu před i za ranou, abych nevykrvácela. Hned řekla,
že německý červený kříž mě neošetří, ale tak asi 2 km jsou české lágry a
tam mají červený kříž (*). Dala mi lísteček, aby mě nikdo nezdržoval, a já
po čtyřech šla. Hlava mě brněla, hlad svíral žaludek, ale došla jsem.......
...na noze zůstala jen fialová skvrna a jizva, Češi mi dobře
srovnali ten kousek masa s kůží, co visel, ale ztratila jsem hodně krve,
takže jsem už neměla růžové tváře.
Češi občas dostávali balíčky od rodičů, a tak mi Jenda (pozdější
manžel) často něco dal na jedno místo za lágry, pod drát, do jamky mechem
přikryté.....
* - údajně měla pobočku Červeného kříže každá národnost, ale ne všichni
měli potřebné vybavení. Třeba Poláci neměli téměř nic, léky ani obvazy, vše
se přednostně poskytovalo německé armádě na frontu. Vůbec, podle paní
Kazimiry, Němci dost rozlišovali mezi jednotlivými porobenými národy a
podle obliby jim pak vytvářeli lepší nebo horší životní a pracovní
podmínky. Nejvyšší prioritu měli prý Češi, pak Poláci, Ukrajinci a nejhůře
na tom byli Rusové.
Ještě ze vzpomínek paní Stanislavy Z. :
Vzaly jsme nejnutnější věci a při novém odpoledním alarmu jsme s
Hankou, Alenou a Danou prorazily steyerským zamlžovacím pásmem a v hrozném
strachu utekly k jakési vzdálené samotě daleko za město, kde nás hospodář
nechal přes noc. Na kamennou širokou chodbu naházel otýpky slámy, abychom
měly kde spát.
V noci byl opět nálet na město. Do statku přišlo za noci plno lidí.
Někteří přišli o všechno, jiní prostě utíkali. Sedlák každého přijal, celý
jeho dům byl komukoliv otevřen. Nálet jsme přežívali ve vinném sklepě. Mezi
ohromnými sudy vína bylo dost místa pro všechny, kteří přišli, ať to byli
místní Rakušané, Polky nebo Češky, Francouzi i Italové. Slyšeli jsme dunivé
rány, děti vytržené ze spánku naříkaly. Hospodář hlasitě předčítal z tlusté
modlitební knihy a když začal "Vater unser", přidali se všichni přítomní
cizinci se svými "Otčenáši". My v českém ostrůvku jsme se držely za ruce a
dotýkaly se rameny, spojeny v jedné myšlence - přežít ! Jakou magickou sílu
má lidský dotek, jakou víru a důvěru přináší!
Když hrůza utichla, přestal předčítat i hospodář a do němého napětí
pronesl: "Ja, ja, wir danken unserem Fuhrer". I já jsem si v duchu vybavila
transparenty s tímto nápisem. Ano děkujeme vůdci, celý svět mu děkuje za
své mrtvé, mrzáky a zničené hodnoty, tvořené staletími, za hrůzu, kterou
světu připravil, mu jistě děkuje i jeho vlastní národ...
Zprávy z města o našich nemáme, ale je nutno sejít dolů. Poděkovaly jsme
hospodářům a rozloučili se. Více nebylo třeba ani jména jsme si navzájem
neřekli. Byli jsme prostě všichni lidé.
V lese daleko před Steyerem jsme spatřily jámy od pum, vyvrácené
stromy, sníh špinavý vyházenou hlínou. A také první mrtvé a raněné. Náš
lágr byl úplně zničený ......
......V následujících dnech jsme se seznámily s továrnou v Neudorfu, naším
příštím pracovištěm.
Byl to obrovský komplex, kde pracovaly tisíce lidí. Zatím jsme
chodily na obědy do 33. jídelny, ale od prvního dne jsme téměř nejedly.
Když jsme viděly, že zajatci, kteří v továrně pracují, nesmějí si při jídle
sednout ke stolu a že dostávají jen do velkých kádí seškrabávané zbytky
jídel, které jim ještě potom vylejí ke kanálku v betonové podlaze, odkud
teprve smějí rukama jíst, udělalo se nám všem špatně lítostí, zlostí i
hnusem.
Vůbec jsme nechápaly, jak je něco takového možné. Nejen, že jsme se
svého jídla ani nedotkly, ale vícekrát jsme do jídelny nechtěly jít. Teprve
když nám čeští chlapci vysvětlili, že je lepší si jídlo vyzvednout a
zajatcům je přenechat, uposlechly jsme jejich rady, dokud nám vlastní
zásoby stačily.
