Čeští Romové terčem britské nenávisti
Vybíráme ze čtyřdílného seriálu deníku Guardian o uprchlících,
vycházejícího v těchto dnech.
Čekání v Řecku
Azad Abdullah Ali (23) má trpělivost. Čeká sice už šest nocí na
albánské převaděče v řeckém přístavu Patras a stojí ho to peníze, které moc
nemá, ale "Británie tam bude vždycky, bez ohledu na to, jak dlouho to bude
trvat," usmívá se. Vlastní jedny tepláky, poukázky na peníze od banky
Western Union, které mu poslal přítel v Londýně, a víru, že mu Británie
poskytne útočiště.
Před pěti lety zatkla irácká policie jeho otce a bratra v jejich
fotokopírovacím obchodě v městě Kirkuk v severním Iráku. Obvinili je, že
rozmnožují tiskoviny kurdských rebelů. Před dvěma lety byli oba oběšeni.
Před dvěma měsíci se Azad pokusil znovu otevřít tento fotokopírovací
obchod. Bylo mu řečeno, že teď je na řadě u policie on. Bylo načase
uprchnout ze země. Rozloučil se se svou matkou a dvěma dcerami a vydal se
na cestu do severní Evropy. Zaplatil místnímu převaděči tisíc dolarů a ten
ho s třemi dalšími lidmi převezl ze severního Iráku do jihovýchodního
Turecka a do Istanbulu.
Právě tady shromažďují albánské a turecké gangy lidský náklad z
celého Blízkého východu. (...)
Dover, zahrada Anglie
V zahradě Anglie se šíří nenávist. Dover je vzhůru nohama v důsledku
přítomnosti 700 žadatelů o asyl. 1400 místních obyvatel (město má 30 000
obyvatel) podepsalo petici, protestující proti rozhodnutí městského
komunálního úřadu zvýšit městské daně o 3 libry (160 Kč) ročně, aby bylo
možno z toho platit sociální dávky uprchlíkům.
Sheila Farrellová sedí na zahradě u svého domu a nadává na
uprchlíky. Spolu s ní tam je Chris Ryan, bývalý rybář, který je šokován
dopadem nových příchozích do Doveru. "Snažíme se něco udělat pro místní
lidi a za to nám nadávají do rasistů," říká paní Farrellová.
Není obtížné vidět proč. Paní Farrelová, spolu s jednou učitelkou,
nechala vytisknout leták s titulem "Dover, země hojnosti" a s podtitulem
"33 důvodů, proč bychom je měli poslat zpátky a zavřít dveře".
Důvod číslo devět tvrdí, že místní nemocnice prý varuje, že "pokud
měl někdo krevní styk s těmito lidmi, naléhavě potřebuje lékařskou pomoc".
Důvod číslo 13 praví: "Těhotné uprchlické matky vyžadují pro svá nemluvňata
jen nejmodernější zařízení. Dostanou tyto děti nyní britský pas, který jim
umožní životní úspěch, jen proto, že se narodily v našich místních
nemocnicích?"
Důvod 21 konstatuje: "Uprchlíci se nepodrobují žádným zdravotním
priohlídkám. Je známo, že jsou promiskuitní a že prodávají sex za peníze.
Kdo bude odpovědný za epidemii pohlavních chorob, která bezpochyby
vznikne?"
Bylo by nesprávné usoudit, že je paní Farrellová bezcitná. Typickým
anglickým paradoxem je, že je paní Farrellová laskavá ke zvířatům a má na
své úpravné zahradě bazének pro ptactvo. Jen nemá ráda některé lidské
bytosti.
Chris Ryan tvrdí, že jen každý desátý žadatel o asyl má důvod o asyl
skutečně žádat. "Ze začátku jich bylo 90 procent pravých a jen 10 procent
falešných, nyní je to obráceně. Lidi se bouří, protože mají uprchlíci
veškerý ten majetek. Dostávají sociální podpory, chodí si po městě s
mobilními telefony, mají nejnovější oděvy a automobily. Žijí tady luxusním
životem. Někteří posílají každý týden 500 liber do Rumunska.
Paní Farrellová se přidává: "Chodí do cestovních kanceláří a
objednávají si letenky pro další rodinné příslušníky. Na poště vznikla
bouře, když si jeden muž vybíral 700 liber na hotovosti."
Mou žádost o konkrétní jména a důkazy v této věci paní Farrellová
ignoruje.
Loni v létě vedlo napětí k potyčkám mezi gangy místních mladíků a
žadateli o asyl na jedné pouti.
Noví žadatelé o asyl stále přijíždějí. Jedním z nich je Pavel (32),
Rom z České republiky. Přijel do Británie v lednu se svou manželkou
Natašou (31) a se čtyřmi dětmi. Říká, že v České republice dvakrát vtrhl do
jeho bytu gang skinheadů a při prvním útoku zaútočili na něho, na jeho ženu
a děti baseballovými pálkami, řetězy a klacky. Po prvním útoku byl tři
neděle v nemocnici. Jeho děti byly tak ztraumatizovány, že potřebovaly
psychiatrickou pomoc. "Bály se křiku a měly zlé sny," říká Pavel.
Bojí se říct, kde to bylo
S manželkou se stal terčem útoků skinheadů a byl jimi ponižován v
českém městě, jehož jméno nechce uvést, protože se bojí, že by se mu
pomstili, kdyby ho poslali zpátky. "Hlavní pocit, který jsme zažili, byla
absence základní lidské důstojnosti, konstatuje Nataša.
Pavlova šestičlenná rodina nyní žije v jediné místnosti za 188.09
liber týdně. (Průměrný britský týdenní plat je cca 360 liber týdně, pozn.
JČ.) Přiletěli do Británie zvlášť a požádali o asyl v Heathrow, ale
přesunuli se do Doveru, kde už jsou někteří jejich příbuzní.
Někteří uprchlíci, jako Farid Kohistani, 26, z Afghánistánu, se
stali v Doveru terčem fyzických útoků a každý den Faridovi místní lidi
sprostě nadávají. "Bílé kmeny nás nemají rády, my nemáme rádi je. Zejména
lidi z Doveru." Když mu teď místní lidi nadávají, nadává jim taky.
Ale veškerá energie tohoto mladého muže se rozplyne, když se ho
zeptáte, proč odešel z Afghánistánu. On a jeho rodina byli proti Talibánu.
Farid sám proti nim bojoval. Tři měsíce poté, co Talibán ovládl Kábul, byl
Faridův otec zavražděn. Jeho bratr byl zavražděn před očima jeho matky a
pak byla zavražděna i ona.
Farid dorazil do Doveru v červnu 1999. Strýc zaplatil překupníkovi
9000 dolarů a překupník obstaral Faridovi falešný pákistánský pas. Z
Afghánistánu odletěl Farid do Moskvy. Odtamtud přijel do Británie na korbě
náklaďáku. Trvalo to 33 dní. V Doveru je chytila britská policie.
Za pouhých několik týdnů po příjezdu se stal terčem fyzického útoku.
Říká: "Byl jsem na Folkstone road. My jsme byli tři a oni byli čtyři.
Sprostě nám nadávali, tehdy jsem ještě nerozuměl, co říkají. Zaútočili na
nás. Bili mě. Trvalo to asi tři nebo čtyři minuty. Nikdo nám nepomohl."
Teď Farid vychází večer jen ve skupině čtyř nebo pěti lidí, aby
minimalizoval pravděpodobnost, že na něho někdo zaútočí, nebo aby v
případném boji nevyhráli.
Ponižování prostřednictvím kupónů
Farid dostává na živobytí od britských úřadů kupóny v hodnotě 37
liber týdně a 10 liber na hotovosti. "Když používám ty kupóny v obchodech,
je to hnusné, hnusné. Ostatní kupující na mě civí, mám pocit velkého
ponížení. Když jdete do nákupního střediska, vytvářejí u vás pocit, že jste
zvíře, že jste pes."
Jestliže vymyslela britská vláda systém kupónů pro uprchlíky a
jestliže na uprchlíky útočí bulvární tisk proto, aby odešli, tak to
funguje. Farid řekl: " Až skončí válka v Afghánistánu, vrátím se hned první
den. Dřív jsem si z toho nic nedělal. Teď když nám Angličané nadávají,
jsem připraven se bránit. Všichni žadatelé o asyl jsou připraveni se
bránit."
Farid bydlí v ubytovně, kterou vlastní žena, která nechce být
jmenována. Někdo jí vytloukl okna a fyzicky ji napadl, když se snažila
pomoci uprchlíkovi, který byl fyzickynapaden.
Ubytovna, kterou tato žena řídí, se snaží vytvořit příjemnou,
rodinnou atmosféru pro všechny hlavně mladé uprchlíky, kteří tam bydlí. Při
večeři se tam shromažďují oběti geopolitiky, která selhala - většinou
Afghánci, Iráčané a Kosovci - v jídelně a pojídají zeleninové karí s
rýží. V pozadí hraje afghánská hudba, všechny přítomné národnosti postupně
poslouchají všechnu svou národní hudbu.
Rahim, není to jeho skutečné jméno, je v hrabství Kent jedním z 800
nezletilých uprchlíků bez rodičů. Je mu patnáct a přijel do Británie loni v
červnu ze severního Afghánistánu. Brzo lituje toho, že nám řekl svůj příběh
a jak odcházíme, jde za námi a prosí nás, abychom nepoužili jeho skutečné
jméno. Obává se, že se stane terčem útoků spolužáků, jestliže se dovědí, že
je žadatelem o asyl. "Jsem na střední škole a nikdo tam neví, že jsem
uprchlík. Jestli otisknete moje jméno v novinách, nebudu moct chodit do
školy. Je to těžké, někdo mi bude nadávat."
Rahim dostal povolení k pobytu na jeden rok. "Viděl jsem, jak
zabíjejí stovky lidí. Můj dům byl nedaleko mešity, kde zabíjeli lidi.
Vždycky pak potom smývali krev." Viděl své rodiče naposledy před rokem a
neví, zda jsou živi nebo mrtvi.
Na pomoc uprchlíkům neexistuje skoro žádná infrastruktura. Každou
středu se uprchlíci shromažďují v nepříliš dobře vytápěném sále kostela
United Reform Church. Chlapci a dívky hrají stolní tenis a pool, děti
kreslí a malují, dospělí sedí a povídají si a dobrovolníci jim pomáhají s
tím, jak vyplnit žádosti o sociální pomoc.
V úterý se v tom kostele konají hodiny angličtiny, které vede farář
Norman Setchell. "Nechci, abychom se za pět let ohlédli a museli v hanbě
svěsit hlavu, protože jsme neudělali dost," říká. "Po dvou a půl letech je
tohle pořád jen jediné místo, kam mohou uprchlíci přijít během dne.
Lidi mají dojem, že většina těchto uprchlíků, jestli ne všichni,
přichází jen proto, že si chtějí zlepšit svou životní úroveň. Znepokojuje
mě, jak nemají ani ten nejmenší soucit a zároveň vůbec nevědí, odkud tito
lidé pocházejí a z jaké situace."
V kostelní hale je policista Norman Liggins. "Pokaždé, když tisk
zaútočí na žadatele o asyl, situaci to zhorší. Jakmile se objeví v novinách
článek, stoupají emoce, je to jasně cítit na ulicích."
Policista Liggins konstatuje, že většina násilných útoků proti
uprchlíkům není hlášena policii.
Navzdory tomu, že je v Doveru už nyní uprchlíků méně, útoky
pokračují dál. Marcel Malik (25) český Rom, který utekl z České republiky
po opakovaných útocích od gangů skinheadů, se tu stal terčem fyzických
útoků dvakrát.
"Situace tady je mnohem lepší než v České republice, ale nejsem tady
bezpečný. Můžeme chodit ven, ale bojíme se."
Matka jeho dívky, Romka, se také stala terčem jednoho fyzického
útoku. Upadla na zem a kopal do ní soused.
Celá řada uprchlíků byla vyhnána z ubytoven a existuje množství
zpráv o útocích na děti uprchlíků ve školách.
Paul Watkins, šéf konzervativní skupiny na labouristy ovládané
komunálním úřadě v Doveru konstatuje, že napětí pod povrchem pořád
existuje. Obviňuje vládu Tonyho Blaira za to, že nezaplatila veškeré
náklady za uprchlíky a že místní komunální úřad musí na ně platit 400 000
liber.
V nadcházejících místních doplňovacích volbách bude přistěhovalectví
první nebo druhou nejdůležitější otázkou. Chris Ryan na zahradě paní
Farrelové předpovídá, že kvůli uprchlíkům přijdou labouristé o kontrolu
komunálního úřadu.
Na Folkestone road konstatuje jeden místní běloch, který nechce
uvést své jméno, že je neuvěřitelné, jak obrovskou nenávist vyvolávají
žadatelé o asyl. "Je to všechno přehnané. Spousta těch lidí, kteří tady
vyvolávají napětí, se chovají jak ovce a poslouchají lidi, kteří nemají co
říct. Lidi vám vykládají, že jsou ti uprchlíci všechno zloději, je to
neuvěřitelné, co slyšíte. Stydím se, že jsem Brit. Myslím, že se Dover má
za hodně co stydět. Nevím, jakou si na sebe pleteme oprátku..."
Jestliže se voličům nedostane vzdělání ohledně toho, co stojí
udržování míru v Evropě, mír v Evropě nebude zajištěn
Rozdrtit nenávist
Při příležitostí prvního výročí zahájení bombardování Kosova se
hovoří o selhání NATO. Stalo se módou si nad Kosovem zoufat, napsal v úterý
28. března v deníku Guardian známý britský politolog John Gray, který je
profesorem evropského myšlení na London School of Economics.
Rok po zahájení leteckých úderů NATO proti Jugoslávii začíná být
módní ptát se, jestli učinilo NATO správně, když v Kosovu intervenovalo.
Odpůrci války využívají pokračujícího napětí v této provincii a
argumentují, že vojenská akce NATO nedosáhla ničeho. Avšak představovat
si, že existovala nějaká alternativa vojenského zásahu, za kterou by svět
draze nezaplatil, je pohybovat se v říši pohádek.
Kdyby NATO loni neučinilo nic, důsledkem by bylo nové rozdělení
Evropy. Většina Balkánu by byla navždy odsunuta do vnější temnoty, kde
lidská práva neznamenají nic. Nikdo, kdo toto nebezpečí pochopil před
rokem, nemá jediný důvod, proč by svůj názor měl měnit teď.
Nynější riziko nepochází z žádných pochyb o tom, zda byla intervence
NATO správná. Riziko vzniklo z toho, že spojenci dosud neposkytli potřebné
vojenské i civilní zdroje k tomu, aby struktury v Kosovu začaly fungovat.
Koncem války přestala v Kosovu fungovat veškerá infrastruktura, které je
zapotřebí jen pro minimum civilizovaného života. Devastace nebyla jen
hmotná. Většina instituční infrastruktury se také rozložila. Policie,
soudnictví, školství a zdravotnictví byly téměř úplně zlikvidovány. Úkolem,
jemuž čelilo NATO po ukončení leteckých úderů, nebylo pouze udržování míru.
Úkolem NATO bylo vybudovat moderní občanskou společnost a stát.
Ale obrovský rozměr tohoto úkolu byl podceněn. Bude zapotřebí
obrovského programu civilní pomoci, má-li se provincie znovu postavit na
nohy. Otevřenou otázkou zůstává, zda bude dodáno tolik zdrojů, kolik je
jich zapotřebí. Země, které dokázaly rozhodnout ve prospěch leteckých
úderů, nyní zjišťují, že nutnost nést následky znamená velké finanční
břemeno. Konečně si spojenci začínají uvědomovat, že nebudou v Kosovu jen
pár měsíců nebo let. Realistickým scénářem je, že tam budou muset být
Spojenci po celá desetiletí.
Po válce bylo Kosovu ve stavu anarchie. A co bylo horší, připravoval
se nový etnický konflikt. Srbové, kteří se obávali odplaty od
navracejících kosovských Albánců, uprchli ve velkém počtu. Ti, kteří
zůstali, žijí v atmosféře strachu a nejistoty. Je nerealistické očekávat,
že se tato situace za několik let zlepší. Navzdory úspěchům mezinárodních
organizací za posledních devět měsíců existuje v Kosovu klima pomsty a
společné nenávisti, které by mohlo trvat celé generace.
Za těchto okolností možná není na místě, aby mezinárodní
společenství i nadále trvalo na tom, že se nevzdá cíle vytvoření
mnohoetnické demokracie v Kosovu. Demokratické instituce nejsou k ničemu,
jestliže je společnost rozdělena na etnické skupiny, které se navzájem
nenávidí s takovou intenzitou jako v Kosovu. Je možné, že cenou za
demokracii v této provincii budou muset být další přesuny obyvatelstva.
V krátkodobém nebo střednědobém měřítku nejsou problémy regionu
řešitelné. Vznikají z politického vakua, v důsledku rozpadu
mnohonacionálního jugoslávského státu a anarchie v důsledku rozpadu
komunismu v Albánii. Z dlouhodobější historické perspektivy je tamější
krize dlouho odloženým následným šokem po rozpadu habsburského a
otomanského impéria po první světové válce.
V konečném důsledku pocházejí problémy, které dnes existují v
Kosovu, z toho, že na Balkáně je princip národního sebeurčení receptem pro
nekonečný konflikt. Přelévající se, postimperiální mozaiku národů v tomto
regionu nelze zorganizovat do národních států, aniž by nevzniklo strašlivé
utrpení. Míru a infrastruktury civilizovaného života nebude možno v Kosovud
osáhnout, pokud nebude tato provincie umístěna pod dlouhodobý mezinárodní
protektorát. Aniž si to mezinárodní společenství plně uvědomilo,
zagangažovalo se bez možnosti z toho vycouvat na nutnosti takovéhoto
protektorátu, když zahájilo bombardování. Ať se nám to líbí nebo ne, bude
to trvat velmi dlouho.
Vybudovat konsensus během dlouhodobé přítomnosti v Kosovu nebude
lehké. Členské země Severoatlantického společenství jsou všechno do určité
míry už nevojenské společnosti. Jejich obnčané pohlížení na nákladné
vojenské závazky neurčitého trvání s hlubokým podezřením. Jak se ukázalo v
reakci na rezolutní postoj Tonyho Blaira po celou dobu války o Kosovo,
veřejnost je schopna energicky podporovat rozhodnou akci na podporu
lidských práv. Avšak už je podstatně méně ochotna zaplatit za to účet.
Přitom užívání vojáků na ochranu lidských práv ve vzdálených zemích stojí
peníze. Stojí to peníze, které mohly být využity na školy a na nemocnice.
Reakce lidí na uprchlíky, oběti takovýchto konfliktů, když se objeví na
londýnských ulicích, dokazuje, že je altruismus veřejnosti velmi vážně
omezený.
Veřejné mínění dosud nepochopilo, že ochrana lidských práv po celé
Evropě bude vyžadovat skoro celou mírovou dividendu (v důsledku omezení
zbrojení proti Sovětskému svazu), která přišla s ukončením studené války.
Je pochopitelné, že politikové to občanů zrovna s příliš velkým nadšením
nevysvětlují. Politikové totiž nemohou doufat v to, že získají příliš mnoho
voličských hlasů tím, když budou vysvětlovat, jak nákladné je úsilí řešit
těžko řešitelné problémy.
Ale jestliže se voličům nedostane vzdělání ohledně toho, co stojí
udržování míru v Evropě, mír v Evropě nebude zajištěn.
Existuje riziko, že se veřejnost od Kosova odvrátí a mezinárodní
instituce nedostanou peníze, které potřebují. V nejhorším případě by
mezinárodní přítomnost v Kosovu byla postupně stahována a Balkán by se
pomalu proměňoval v nezvládnutelný chaos.
Akce Severoatlantického společenství byla reakcí na nebezpečí
znovurozdělení Evropy. Kdyby NATO nebylo intervenovalo, ortodoxně
křesťanské a muslimské části Evropy by skončily mimo hranice civilizovaného
života, staly by se natrvalo obětí kruté tyranie a hrubého porušování
lidských práv. Toto nebezpečí nyní bylo odvráceno. Ale nebylo odstraněno.
Pokud selže mezinárodní společenství a nesplní příslib, který učinilo,
totiž příslib dlouhodobé správy Kosova, dohra války o Kosovo se
pravděpodobně stane historickým mezníkem, kdy znovu začalo rozdělování
Evropy.
Jak jsme byli totálně nasazené v Německu
Dobry den pane Culiku,
protoze se diky jednanim o odskodneni nucene nasazenych za 2.
svetove valky v Nemecku ponekud zaktualizovalo toto tema, dovoluji si touto
cestou upozornit
na skutecnost, ze by bylo velice dobre zachytit i pribehy a zazitky tech
lidi, ktere tam
prozili a ktere jsou velmi zajimave a bohuzel hrozi, ze odejdou ze sveta
spolu se svymi
nositeli. V 93tem jsem v laznich potkala jednu pani, jejiz pribeh z doby
jejiho nasazeni
me uchvatil. Zacala jsem se o vec zajimat a posbirala jeste dalsi kontakty
a dokonce jsem
ucinila i par, bohuzel neuspesnych pokusu ziskat pro tuto vec nejakou
publicitu. Je
pravda, ze vysla kniha Karla Ptacnika "Rocnik Jednadvacet", ale tam nejsou
mnohe pribehy zejmena zen a jinych
narodnosti. Je to temer nezmapovany kus historie, ktery dosud nikdo
nezpracoval. Posilam vam par
uryvku z materialu, ktere mi poskytly dve nucene nasazene zeny a posudte
sam, jake je to
tema. Pokud byste mohl v BL poskytnout tomuto tematu prostor, udelal byste
myslim velmi
zasluznou vec.
Vlasta Leporská
Ze vzpomínek paní Stanislavy Z. - motto "Totaleinsatz trochu jinak"
... Na vedoucích místech v celé továrně byli buď říšští Němci nebo
Rakušáci, kteří se k Němcům přihlásili. "Nižší šarže" tvořili ostatní
Rakušané. Většina Vídeňáků nenáviděla nacisty stejně jako my. Nejednou jsme
pomáhaly Vídeňákům Relle a Quenzelovi utéci oknem z továrny a dírou v plotě
ven, aby se nemuseli účastnit "Appelu" na seřadišti u hlavní brány,
svolaného k vyslechnutí Hitlerova provolání k německému národu.
Představila jsem si, jak asi bylo Detzlerovi a kulhavému Rajmanovi,
když je Maltenberger jednoho dne, hned po ránu, zavolal a začal je učit
předpisový "Paradeschritt". Všichni tři pochodovali mezi stoly v místnosti
sem a tam. Na povel obrátka, na povel stanutí, na povel pozdrav. V předu
Malty, pak Detzler a poslední invalida. Šéf dohlížel na správnou polohu
napjatých nohou, na plochý, úderný dopad chodidel, na předepsanou výši ruky
při pozdravu "Heil Hitler". Nic nevadilo, že Rajman nemůže levou nohu
zvednout, že ji má kratší, že proto při levém došlápnutí téměř celý mizí
mezi stoly, opíraje se o hůl za skřípění kovové protézy. Nic z toho
poblázněnému šéfovi nevadilo! Ani to, jak se děvčata za skleněnými stěnami
místnosti pochechtávala předváděné "parádě". Ale i ten náš počáteční smích
přešel v lítost, když jsme viděly, jak směšně a uboze vyhlížel zpocený
Rajman a zrudlý a nejistý Detzler. Po půlhodinové dresuře dosedli oba
Vídeňáci s výrazem hlubokého ponížení. My všechny jsme v tu chvíli
pracovaly, jakoby se nic nedělo, abychom jim ulehčily v jejich velkých
rozpacích.
Zato Malty byl už jednou v ráži, patrně opojen svým úspěchem a
zřejmě hledal další oběť ke svým nacistickým předváděčkám. .... Jeho téměř
nepřítomné oči se soustředily na mne. "Fraulein Slavka, proč vy a ostatní
Češky nezdravíte naším pozdravem 'Heil Hitler'?"
"Aber Herr Maltenberger, to je zcela vyloučeno ! Tenhle pozdrav je
výsostným právem jen nadšených Němců. Od Auslandrů by to znělo opovážlivě a
neuctivě, to přece jistě nechcete," odpovídám zajíkavou hroznou němčinou.
Byla to odpověď dávno mezi námi děvčaty nacvičená, jen jsme nevěděly jak
"chytne". "Na ja, freilich. Máte asi recht," přemýšlí pomalu můj nadřízený
a usedá hluboce zadumán. Asi proto, zda se vůbec svou otázkou nepřenáhlil.
Což kdyby jeho strana utrpěla tím, že by i kdejaký příslušník porobeného
národa užíval jejího posvátného pozdravu. Výmluva tedy zabrala, nikdo nás
až do konce našeho pobytu nenutil heilovat.
Koncem dubna za mnou přišla Vlasta, abych jela domů, samozřejmě "na
černo", protože propustky nám dají bůhví kdy a možná, že je ani nedostaneme
vůbec. U nás všech nastalo kritické údobí stesku. Celou noc jsem uvažovala
o riziku, které by tento podnik znamenal nejen pro mne, ale pro celou
rodinu v případě, že by nás chytila německá kontrola. Považovalo se to za
dezerci. Touha po domově však byla silným magnetem a přemohla všechen náš
strach.....
Cestu zpět nám organizovali železničáři ze stanice. O tom, kterým
vlakem pojedeme, se rozhodlo až na poslední chvíli. A tak s horkými řízky a
vřelou polévkou v bandasce jsem letěla, provázena rodinou, na nádraží. Tam
mě očekával celý zástup lidí, rodiče děvčat z naší party, byli jsme po
celou dobu nasazení vlastně jedna rodina a každý mi dával nějaký pozdrav
pro svou "totálnici". Zůstala jsem na stupátku rozjíždějícího se vlaku
obklopena spoustou balíčků. Ale to už ke mně přicházel známý průvodčí a
pomohl mi všechno odnést do služebního vozu. Tam jsme já i Vlasta dostaly
zbrusu nové železničářské čepice, červené pásky na rukáv, proštipovací
kleště a hned jsme se šly "zacvičovat". Celou cestu, až ke hranicím, jsme
kontrolovaly jízdenky a pak, už v civilu, jsme se usadily do prázdného
vozu, který pokračoval na Vídeň. Až dosud šlo vše hladce. Naši "proměnu"
však pozoroval starší německý železničář, který si nyní přisedl naproti.
Začal se nás vyptávat co jsme zač, co jsme dělaly v Protektorátu a kam teď
jedeme. Měly jsme nepříjemné pocity a tak jsme zarytě mlčely. Se
sadistickou chutí se pásl na našich rozpacích a to jsme věděly, že náš čin
oznámí. V tom se bez jakéhokoliv přechodu rozchechtal chraplavým smíchem na
celé kolo a náhle se mu vymrštil z úst celý jeho umělý chrup a spadl mi do
klína. Nadzvedl se mi žaludek, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že je to
asi jeden z oblíbených kanadských žertíků starého pána a tak jsem se
hystericky rozesmála. Tím šťastně skončilo naše dobrodružství, neboť
železničář byl Rakušan a jeho děti byly rovněž nedobrovolně roztroušeny po
Říši.
Paní Kazimira Ch.
Paní Kazimira Ch. je Polka. V německém lágru se za dramatických
okolností seznámila s Čechem, se kterým koncem války z lágru uprchla,
následovala ho do Čech a později se za něj provdala.
Tak jsme šly po silnici, po které jezdily nákladní auta a
pochodovali vojáci. Silnice byla dosti široká a z obou stran škarpy. Byla
znečištěná hlínou a všelijakými jedy, jelikož to byla muniční továrna.
Najednou za námi jel na kole Němec, byl asi tak 20 m za námi, když jsme ho
zahlédly. Nebyl velký, ale tlustý, širší než delší, tváře vždy červené, oči
mu málem nebylo vidět. Mezi sebou jsme mu říkali "svině." Měl rozepnutý
špinavý pracovní plášť a šněrovací boty skoro ke kolenům s podkovama. Jel
na kole rychle a Žofka, co šla se mnou, povídá: "Kazi, pojď na stranu,
svině je už blízko !".
Sama vešla do škarpy, protože když on šel nebo jel, všichni museli
stranou, jinak bylo zle. Já si postavila hlavu a šla pořád rovně, i když ne
uprostřed silnice. Už už byl za mnou. Žofka, co šla ve škarpě, říkala, že
vztekem zmodral, jelikož já jsem si dovolila jít před ním po silnici a
nesešla do škarpy.
Mě se chtělo smát, ale normálně jsem šla dál. Když mě dohnal, chtěl
seskočit z kola a zfackovat mě. V momentě, když chtěl seskočit, se mu konec
rozepnutého pláště zamotal do řetězu a on upadl i s kolem. Zaslechla jsem
sprosté nadávky, ale normálně jsem pokračovala dál. Ušla jsem kousek, když
se mu podařilo postavit se.
Kolo nechal ležet, rozběhl se za mnou a kopl mě do stehna, ale jen
jednou, neboť zahlédl, že někdo jde. Vrátil se, postavil kolo a odjel. Já
jsem upadla, rána na stehně silně krvácela, bolela a visel z ní kousek
masa. Bodejť, chlap metrákový, podkovy na botách, znečištěné od sajrajtu na
silnici. Žofka mě dovedla k mistrové a bála se říct, co se stalo. Já řekla,
že jsem zakopla o nějaké železo a upadla.
Mistrová, Němka, sundala šátek, vzala ještě hadr, co ležel na zemi a
pořádně mi zavázala nohu před i za ranou, abych nevykrvácela. Hned řekla,
že německý červený kříž mě neošetří, ale tak asi 2 km jsou české lágry a
tam mají červený kříž (*). Dala mi lísteček, aby mě nikdo nezdržoval, a já
po čtyřech šla. Hlava mě brněla, hlad svíral žaludek, ale došla jsem.......
...na noze zůstala jen fialová skvrna a jizva, Češi mi dobře
srovnali ten kousek masa s kůží, co visel, ale ztratila jsem hodně krve,
takže jsem už neměla růžové tváře.
Češi občas dostávali balíčky od rodičů, a tak mi Jenda (pozdější
manžel) často něco dal na jedno místo za lágry, pod drát, do jamky mechem
přikryté.....
* - údajně měla pobočku Červeného kříže každá národnost, ale ne všichni
měli potřebné vybavení. Třeba Poláci neměli téměř nic, léky ani obvazy, vše
se přednostně poskytovalo německé armádě na frontu. Vůbec, podle paní
Kazimiry, Němci dost rozlišovali mezi jednotlivými porobenými národy a
podle obliby jim pak vytvářeli lepší nebo horší životní a pracovní
podmínky. Nejvyšší prioritu měli prý Češi, pak Poláci, Ukrajinci a nejhůře
na tom byli Rusové.
Ještě ze vzpomínek paní Stanislavy Z. :
Vzaly jsme nejnutnější věci a při novém odpoledním alarmu jsme s
Hankou, Alenou a Danou prorazily steyerským zamlžovacím pásmem a v hrozném
strachu utekly k jakési vzdálené samotě daleko za město, kde nás hospodář
nechal přes noc. Na kamennou širokou chodbu naházel otýpky slámy, abychom
měly kde spát.
V noci byl opět nálet na město. Do statku přišlo za noci plno lidí.
Někteří přišli o všechno, jiní prostě utíkali. Sedlák každého přijal, celý
jeho dům byl komukoliv otevřen. Nálet jsme přežívali ve vinném sklepě. Mezi
ohromnými sudy vína bylo dost místa pro všechny, kteří přišli, ať to byli
místní Rakušané, Polky nebo Češky, Francouzi i Italové. Slyšeli jsme dunivé
rány, děti vytržené ze spánku naříkaly. Hospodář hlasitě předčítal z tlusté
modlitební knihy a když začal "Vater unser", přidali se všichni přítomní
cizinci se svými "Otčenáši". My v českém ostrůvku jsme se držely za ruce a
dotýkaly se rameny, spojeny v jedné myšlence - přežít ! Jakou magickou sílu
má lidský dotek, jakou víru a důvěru přináší!
Když hrůza utichla, přestal předčítat i hospodář a do němého napětí
pronesl: "Ja, ja, wir danken unserem Fuhrer". I já jsem si v duchu vybavila
transparenty s tímto nápisem. Ano děkujeme vůdci, celý svět mu děkuje za
své mrtvé, mrzáky a zničené hodnoty, tvořené staletími, za hrůzu, kterou
světu připravil, mu jistě děkuje i jeho vlastní národ...
Zprávy z města o našich nemáme, ale je nutno sejít dolů. Poděkovaly jsme
hospodářům a rozloučili se. Více nebylo třeba ani jména jsme si navzájem
neřekli. Byli jsme prostě všichni lidé.
V lese daleko před Steyerem jsme spatřily jámy od pum, vyvrácené
stromy, sníh špinavý vyházenou hlínou. A také první mrtvé a raněné. Náš
lágr byl úplně zničený ......
......V následujících dnech jsme se seznámily s továrnou v Neudorfu, naším
příštím pracovištěm.
Byl to obrovský komplex, kde pracovaly tisíce lidí. Zatím jsme
chodily na obědy do 33. jídelny, ale od prvního dne jsme téměř nejedly.
Když jsme viděly, že zajatci, kteří v továrně pracují, nesmějí si při jídle
sednout ke stolu a že dostávají jen do velkých kádí seškrabávané zbytky
jídel, které jim ještě potom vylejí ke kanálku v betonové podlaze, odkud
teprve smějí rukama jíst, udělalo se nám všem špatně lítostí, zlostí i
hnusem.
Vůbec jsme nechápaly, jak je něco takového možné. Nejen, že jsme se
svého jídla ani nedotkly, ale vícekrát jsme do jídelny nechtěly jít. Teprve
když nám čeští chlapci vysvětlili, že je lepší si jídlo vyzvednout a
zajatcům je přenechat, uposlechly jsme jejich rady, dokud nám vlastní
zásoby stačily.
Radikální demokrat Noam Chomsky proti "komunistické lži"
Vážený pane,
poslílám český výtah z textu, který mne zaujal svou otevřeností, kterou si
v této zemi teď nikdo - snad opět ze strachu - nedovoluje. V případě
přiloženého textu se nechci chlubit cizím peřím, tak se podepisuju jen
iniciálami, nicméně se k názorům v textu hlásím, a proto připojuji odkaz na
svou občanskou webovou stránku.
P.B.
S nástupem nového roku jsou znovu slyšet důvěrně známé refrény, zesílené
numerologií: sebeobdivný sbor, ponurá přemítání o nepochopitelném zlu našich
nepřátel, obvyklý únik do výběrové zapomnětlivosti s cílem zamést si cestu.
Tak začíná komentář Noama Chomského, světově uznávaného lingvisty,
jiskřivého interpreta médií, považovaného za libertářského socialistu,
spíš ale odpůrce všeho, co ohrožuje svobodu člověka jako sociální bytosti
(ZNet, komentář Millenial Visions and Selective Vision byl rozesílán ve
dvou částech e-mailem 10. a 13. ledna 2000 - text je zatím dostupný
jen sponzorům).
Známá litanie o netvorech, jimž jsme byli nuceni po celé století čelit,
než jsme je zabili, je rituál, který má alespoň kořeny v realitě, ironicky
poznamenává Chomsky: Jejich hrůzné zločiny jsou zaznamenány v Černé knize
komunismu z pera Stéphana Courtoise a dalších (mimo jiné i českého historika
Karla Bartoška), která na začátku roku vyšla i v anglickém překladu, na
jehož re
cenzi
v New York Times Book Review od proslulého universitního politického filosofa
a sociálně demokratického komentátora Alana Ryana Chomsky reaguje.
Na Ryanovo tvrzení, že kniha prolamuje mlčení, připomíná proud hořkých
odsudků a podrobných odhalení zejména v levicové literatuře za posledních
osmdesát let, nemluvě o trvalém přítoku téhož ve sdělovacích prostředcích,
časopisech, filmech a knihách přeplňujících knihovny v žánrech od krásné
literatury po akademické studie.
Je to - podle Ryana - nelítostná obžaloba z vraždy sto milionů lidí,
účtování s kolosálním, zcela zkrachovalým sociálním, hospodářským politickým
a psychologickým experimentem, totálním zlem. Představa naší vlastní důstojnosti
vedle nepochopitelné obludnosti nepřítele - monolitního nemilosrdného spiknutí
(J.F.Kennedy) s cílem totálního odstranění jakékoli špetky slušnosti (Robert
McNamara) - podrobně rekapituluje obraz uplynulého půlstoletí, v duchu
málo citovaného interního dokumentu Rady národní bezpečnosti č. 68 z roku
1950, nyní obecně uznávaného jako zakládací listiny studené války. (Chomsky
o tom blíže zde.)
Dnes obnovovaný obraz nám umožňuje úplně vymazat celý rejstřík ohavných
zvěrstev z "naší strany" v minulých letech, konstatuje Chomsky. Koneckonců
nemají žádnou váhu ve srovnání s vrcholným zlem nepřítele. Jakkoli velký
zločin, byl přece "nezbytný" tváří v tvář silám temnot, o nichž nyní konečně
víme, co byly zač. A s co nejmenším politováním se tedy můžeme vrátit k
naplňování naší ctihodné mise, avšak ve světle humanitárního triumfu v
Kosovu nesmíme přehlížet, jak nám jinde připomínají New York Times, některá
"důkladně vystřízlivující ponaučení" o hluboké ideologické propasti mezi
idealistickým Novým světem zdůrazňujícím končící nelidskost, a Starým světem
podobně odevzdaným vůči nekončícímu konfliktu. Nepřítel byl ztělesněním
totálního zla, ale dokonce i naši přátelé musejí ještě ujít řádný kus cesty,
než dostoupí na naše závratné výšiny. Nicméně můžeme kráčet vpřed s čistýma
rukama a ryzím srdcem jak se sluší a patří na národ v Bohu.
Ryan jako řada jiných přiměřeně zdůrazňuje jako důkaz obžaloby čínské
hladomory let 1958-1961 a 25-40 milionů obětí na životech, které tvoří
pořádný kus ze 100 milionů mrtvol, přisuzovaných "komunismu" (řečeno konvenčním
termínem, ať už to bylo cokoli). Strašlivá krutost zasluhuje tvrdé odsouzení,
jakého se mu dostávalo po řadu let a nyní je obnovováno. Připisovat hladomor
komunismu je navíc náležité. K tomuto závěru nejspolehlivěji došel ekonom
Amartya Sen, jehož srovnávání čínského hladomoru se statistikami demokratické
Indie vyvolalo zvláštní pozornost, když před pár lety obdržel Nobelovu
cenu.
Na začátku osmdesátých let Sen napsal, že Indie netrpěla takovým hladomorem.
Přisoudil tento rozdíl indickému politickému systému soupeřících sil, zatímco
čínský totalitářský režim naopak trpí nesprávnými informacemi, které zabraňují
patřičné odezvě, je tam jen málo politického tlaku ze strany opozičních
skupin a informované veřejnosti. Později odhaduje počet mrtvých na 16,5
až 29,5 milionů. Tenhle příklad vypadá jako důkaz obžaloby totalitářského
komunismu v duchu Ryanova textu.
Ale před zavřením knihy obžaloby mohli bychom možná obrátit pozornost
na druhou polovinu Senova čínsko-indického srovnání, které nějak nevyplouvá
na povrch, nehledě na veškerou Senovu snahu. Zjišťuje totiž, že mezi Čínou
a Indií existovala řada zarážejících podobností, když před padesáti lety
začínaly plánovat rozvoj, včetně mortality. Je nepochybné, pokud jde o
úmrtnost a dosahovaný věk, že Čína má rozhodný náskok před Indií, říká
Sen, podobně jako ve školství a jiných sociálních ukazatelech. Odhaduje,
že úmrtnost v Indii je o čtyři miliony ročně vyšší, než v Číně. Usuzuje,
že Indie naplňuje svůj pohár každých osm let více kostlivci, než Čína v
ostudných letech 1958-1961. V obou případech důsledky mají co činit s
ideologickými
předpoklady obou politických systémů: v Číně relativně rovné rozdělování
léčebných zdrojů včetně venkovské lékařské služby a veřejného rozdělování
potravin, což vše v Indii chybí. To vše ještě před rokem 1979, kdy se pokles
úmrtnosti zastavil a možná i obrátil, díky tržním reformám zahájeným toho
roku. Zarážející zapomnětlivost, pokud bychom použili metodologii Černé
knihy komunismu a jejích recenzentů na celé dějiny, ne jen na jejich
doktrinářsky
přijatelnou polovic.
Chomsky činí závěr, že v Indii experiment demokratického kapitalismu
od roku 1947 vedl k více mrtvým, než za celou historii "kolosálního zcela
neúspěšného experimentu komunismu" všude na světě od roku 1917: jen v Indii
a pouze do roku 1979 dosáhl sto milionů mrtvých a od té doby vedl k dalším
desítkám milionů.
Obžaloba "demokratického kapitalistického experimentu" je ještě přísnější,
pokud se podíváme na jeho účinky po pádu komunismu: například miliony mrtvol
v Rusku poté, co se Rusko začalo řídit důvěrnými recepty Světové banky,
že "země, které se rychle a rozsáhle liberalizují, dosahují obratu rychleji"
než ty, co tak nečiní, a vrátilo se do stavu připomínajícího období před
první světovou válkou nebo současný třetí svět. Ale "nelze udělat omeletu
bez rozbíjení vajec", řekl by Stalin. Žaloba se stává dále ostřejší, vezmeme-li
v úvahu ty širé oblasti, které zůstaly pod západní kontrolou, přinášející
opravdu "kolosální" výčet kostlivců a "zcela zbytečné, nesmyslné a
nevysvětlitelné
utrpení", řečeno slovy Ryana, atd. atd.
Aby bylo jasno, dodává Chomsky, nevyjadřuji své soudy: to spíše jen
ty, kteří vyplývají ze zásad, používaných pro nastolení předzjevených pravd
- nebo by z nich vyplynuly, kdyby byly doktřinářské filtry odstraněny.
Pokud jde o obdiv k sobě samému, letošní virtuální přílivovou vlnu,
snad postačí zopakovat poznámku Marka Twaina o jednom z válečnických hrdinů
masakru na Filipinách, kterým začalo století, které právě končí: Byl ztělesněnou
parodií; žádná satirická interpretace nemohla být dokonalá, protože on
sám byl touto dokonalostí. Tato připomínka poukazuje na další ohled naší
velkoleposti - vedle účinnosti v masakrování a destrukci a schopnosti
sebevelebení,
které by vedly každého satirika k zoufalství: na naši ochotu čestně čelit
našim zločinům jako daň za vzkvétající svobodný trh idejí. Hořké
protiimperialistické
eseje jednoho z největších amerických spisovatelů nebyly potlačeny
jako v nějakém totalitárním státě; jsou volně dostupné široké veřejnosti,
s pouhým odkladem o nějakých devadesát let.
Tolik Noam Chomsky v první části svého komentáře z 10.ledna v ZNetu.
V té druhé se pak věnuje jiné otázce - nové doktríně, že všeobecné požadavky
lidských práv daly přinejmenším jisté meze suverenitě, jak ukazuje příklad
Kosova a Východního Timoru.
Připravil P.B.