Jed ve studnici historie
Pravda vždycky nakonec vyjde najevo, napsal včera v souvislosti
se soudním vítězstvím britské komerční televize ITN nad časopisem Living
Marxism v deníku Guardian Ed Vulliamy. Časopis Living Marxism obvinil ITN,
že zfalšovala záběry ze srbského koncentračního tábora Trnopolje v Bosně,
které se vysílaly v britské televizi dne 6. srpna 1992. Living Marxism byl
shledán vinným z pomluvy a musí reportérům a stanici ITN zaplatit celkem
375 000 liber odškodného. Zároveň musí uhradit dalších přibližně 300 000
liber soudních nákladů. Očekává se, že to zřejmě povede k jeho bankrotu. -
Ed Vulliamy je slavný investigativní novinář deníku Guardian, známý svou
neohrožeností a integritou.
Někteří lidé budou tvrdit, že časopis Living Marxism "vyhrál válku v
oblasti pí ár", ať už to má znamenat cokoliv. Jiní se budou přidržovat
puerilního melodramatu, že vítězství ITN nad časopisem Living Marxism v
soudní síni bylo vítězstvím Goliáše nad jakýmsi chrabrým malým Davidem,
který se jen pokusil kritizovat mediální establishment.
Avšak historie - a zejména historie genocidy - se naštěstí nepíše na
základě public relations ani melodramat, ale píše se na základě pravdy;
pokud je to nutné, pravdy, kterou zjistí zákon. A historie tohle zaznamená:
že ITN zveřejnila pravdu, když odhalila v srpnu 1992, že Srbové vytvořili
pro své muslimské a chorvatské oběti gulag strašlivých koncentračních
táborů.
Zákon nyní zaznamenal, že Penny Marshallová a Ian Williams (a
mimochodem také já) jsme nelhali, ale že jsme říkali pravdu, když jsme
odhalili tento zločin světu a že lež byla na straně časopisu Living Marxism
a jeho diletantských stoupenců, kteří se snažili, v nechvalně známé
tradici revisionismu popřít, že ty tábory existovaly.
Samozřejmě, časopis Living Marxism nepředvedl u soudu jediného
svědka, který byl onoho odpoledne 5. srpna 1992 v Trnopolje, v táboře, o
němž časopis tvrdil, že neexistoval. Na rozdíl od členů redakce časopisu
Living Marxism a jejich sympatizantů jsem já v Trnopolje onoho dne s
kamerami ITN byl přítomen. Navštívili jsme dva tábory: Omaršku a
Trnopolje. Living Marxism se nezmiňuje o táboře Omarška: tam jsme viděli
málo, ale stačilo to: kostlivé muže, kteří museli dělat na dvoře pořadová
cvičení a kteří jedli vodnatou polévku jako vyhladovělí psi. Jeden muž tam
řekl: "Nechci lhát, ale pravdu říci nemohu."
Pravda vyšla najevo během času. Ukázalo se, že Omarška je takový
tábor, kde byl jeden vězeň donucen jinému vězni ukousnout varlata, kde
jinému vězni nacpali do úst živého holuba, aby potlačili jeho křik, jak v
bolestech umíral. Dvůr v táboře Omarška byl polem zabíjení, vězni museli
nakládat zohavené mrtvoly svých přátel buldozerem na náklaďáky.
Trnopolje bylo o trochu méně satanským místem, někteří jeho vězni
sem byli převezeni z jiných otřesných táborů a čekali tu na nucenou
deportaci. Jiní byli hlídání v davu jak dobytek, anebo tak dokonce utekli,
aby se tam skryli před systematickým dělostřeleckým bombardováním a
vypalováním jejich domovů. Nevěděli jsme, když jsme zastavili, nevěříce
svým očím, na silnici a uviděli jsme skupinu lidí, byla to ta skupina,
která byla držena za oním nyní slavným ostnatým drátem.
Tehdy jsem nevěnoval příliš velkou pozornost tomu, co se mělo stát
krátkozrakou posedlostí časopisu Living Marxism: na které straně sloupů
byl připevněn ostnatý drát. Byly důležitější záležitosti, jako například
svědectví vyhublého Fikreta Alice (přesné a potvrzené), že té noci mu byl
dán úkol naložit mrtvoly 250 lidí usmrcených jedné noci v jiném táboře.
Pokud to ještě někoho vzdáleně zajímá, řeknu toto: Vím nyní, že
místo, kde byli tito zděšení muži zadržováni, bylo obklopeno na jedné
straně nedávno posíleným ostnatým drátem, na dvou dalších stranách
řetězovým plotem, u něhož hlídali ozbrojené stráže a na čtvrté straně byla
zeď. No a co? Byl to tábor - řekl bych koncentrační tábor - a tito muži
byli jeho vězni.
Čeho všeho je nutné, aby lidi uznali, že je to pravda? Válka
pokračovala dál a britské ministerstvo zahraničních věcí a časopis Living
Marxism jednaly v dokonalé synergii ohledně svého mnichovanství ve věci
těchto táborů, zatímco byly objevovány další, horší tábory. Soud v Haagu
vynesl svůj rozsudek ohledně Trnopolje v roce 1997: byl to rozsudek, který
charakterizoval tábor jako daleko horší, než co jsme my zahrnuli do našich
zpráv: že to bylo pekelné místo, kde se znásilňovalo, vraždilo a mučilo. Pot
vrdila to celá řada svědků. Deník Financial Times nadšeně opakoval tvrzení
časopisu Living Marxism, že to všechno bylo vymyšlené, ale pak otiskl
spěšné a nesmírně omluvné dementi, když zjistil, že časopis Living Marxism
nemá pro své tvrzení žádné důkazy.
Bylo deprimující muset informovat, že v prvním roce údajně
demokratické, sjednocené Evropy, existovala taková místa jako tábory
Omarška a Trnopolje. Bylo ještě horší vrátit se pak do Londýna a najít
obskurní skupinu údajných intelektuálů, kteří se velmi snažili přesvědčit
společnost, že tábory ve skutečnosti neexistují a že jsem křivě přísahal,
když jsem svědčil o jejich existenci u mezinárodního soudu v Haagu. Mí
přátelé a kolegové Marshallová a Williams - odvážní reportéři nejvyššího
kalibru - byli označeni za lháře. Trpěl jsem o mnoho méně, přesto jsem
dostával systematický proud nenávistných dopisů. "Ty svině," psal mi jeden
stoupenec časopisu Living Marxism, když se radoval, že bylo zničeno město
Vukovar, "pravděpodobně seš odpornej žid."
Přirozeně ti, kdo byli nejstrašněji raněni těmito tvrzeními, byli
vězňové z těchto táborů a příbuzní lidí, kteří v těch táborech zahynuli.
Jsem přesvědčen, že vůči těm, kdo přežijí takové strašlivé zločiny i vůči
těm, jejichž příbuzní v důsledku těchto zločinů zahynuli, jsme povinováni
alespoň jednou věcí. Máme povinnost jim vrátit jejich život tím, že
přiznáme, že to, co se stalo, se skutečně stalo. Nemají-li přijít o zdravý
rozum, je zapotřebí, aby historie zaznamenala ohledně zvěrstev, jimž byli
přítomni, pravdu.
Richard Tait, šéfredaktor studia ITN, si uvědomil, že je nutno
obnovit tři věci. Zaprvé, pověst jeho novinářů i jeho pořadu. Zadruhé,
důvěryhodnost reportáží z front a z bojišť všeobecně. A zatřetí, jasně
zaznamenat pravdu o existenci těchto táborů do historie. Tait byl tím
člověkem, který v soukromí a při svém uraženém, spravedlivém hněvu hovořil
o "revizionismu" a "fašismu", aniž by se při tom červenal.
Když ITN zažalovala časopis Living Marxism, aby splnila tyto tři
cíle, vzniklo přirozeně riziko, že takový soudní proces dá revizionismu
časopisu Living Marxism obrovskou publicitu. Ale nikdo nemohl předpovědět,
jak se tvrzení časopisu Living Marxism rozšířilo a stalo se tématem
rozhovorů znuděných intelektuálů na pohovkách Groucho Club.
Strategie časopisu Living Marxism byla velmi úspěšná, ale prohnilá
britská inteligence mu to velmi ulehčila. Časopisu Living Marxism se
podařilo spojit obě otázky, obžaloby za pomluvu i popírání existence
táborů. Někteří jeho stoupenci argumentovali, že přijímají, že v Bosně
došlo ke genocidě, ale že nicméně - protože se ITN snaží potlačit soudním
procesem proti časopisu Living Marxism svobodu projevu - musejí tento
časopis podpořit. Ale takové rozlišování bylo zcela nepřesvědčivé. Ti, kdo
pomáhali časopisu Living Marxism, musejí uznat, že tím rozmíchali jed,
který časopis LM hodil do studně historie, když se pokusila popřít
genocidu.
Spojením obou těchto argumentů byla genocida devalvována na "mediální
debatu", na téma uvolněných rozhovorů nad grilovanými rybami a světlým
belgickým pivem.
Velký počet příslušníků londýnské inteligence podpořil časopis
Living Marxism. Chtěli vyvolat kontroverzi. Podpořili jménem "svobody
projevu" ty lidi, kteří označili mě a jiné reportéry za lháře. Tak proč
bych je neměl tady taky jmenovat, slavné britské intelektuály? Spisovatelky
Fay Weldonová a Doris Lessingová, novináře Harolda Evanse, Tobyho Younga,
dokonce i několik přispěvatelů deníku Guardian. Byla to rozmanitá cháska,
vždy připravená popíjet údajně vynikající červené víno na účet časopisu
Living Marxism v londýnském Ústavu pro soudobé umění, jíst tam chlebíčky a
podporovat revizionismus. Ale jak a proč?
Lze argumentovat, že to způsobila postmoderní nuda a absence hodnot
ve společnosti, posedlé balením. Dá se argumentovat velmi přesvědčivě, že
tito lidé naprosto nedokáží pochopit podstatu fašismu a chovají v sobě
intenzivní nenávist vůči obětem - konec konců existuje silný historický
proud britského pochlebování evropským tyranům, od Franca a Hitlera až k
Miloševičovi. Součástí všeho byl také do určité míry proměněný
antisemitismus, protože muslimové jsou, svým způsobem, židy Bosny. Ale
nejpřesvědčivější odpovědí je to, že znuděná společnost se snaží všechno
zrelativizovat, ať už jste historik David Irving, který relativizuje
existenci nacistických koncentračních táborů, anebo časopis Living Marxism.
Protože stejně jako Srbové byli lacinými nacisty na Balkáně, Living
Marxism je laciným popíračem holocaustu, využívá těchže prázdných hesel.
V současnosti se pozoruhodným způsobem konalo několik procesů.
Proces ITN kontra Living Marxism skončil u britského Nejvyššího soudu; V
Haagu sedí na lavici obžalovaných čtyři stráže z táboru Omarška. A v
Londýně se chýlí ke konci proces Davida Irvinga proti Deborah Lipstadtové,
v níž ji Irving žaluje, že ho označila za popírače holocaustu ve své knize
Denying the Holocaust.
Jako Irvingovi, i časopisu Living Marxism se do určité míry podařilo
bránit se pomocí principu svobody projevu. Byl to groteskní podvod. Časopis
Living Marxism je v první řadě apologetou genocidy, řízené z Bělehradu.
Thomas Deichmann, autor původního článku v časopise Living Marxism o
Trnopolje byl svědkem obhajoby v Haagu pro táborového násilníka Duška
Tadiče, který se v roce 1997 stal prvním mužem, odsouzeným za zločiny proti
lidskosti.