Soukromé regionální a lokální televizní vysílání do televize veřejné
služby nepatří
Nikolaj
Savický, analytik strategického rozvoje ČT
Na podzim loňského roku se pracovní skupina Stálé komise pro
sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vedená
panem poslancem Jiřím Vlachem pokusila zásadním způsobem zasáhnout do
struktury televizního vysílání v České republice. Prvním veřejnosti známým
vysledkem její činnosti se v lednu 2000 stal návrh, na jehož
základě mělo být komerční regionální a lokální vysílání přeneseno na
televizi veřejné služby, respektive na vysílací okruh ČT 2. K tomu mělo
dojít buď formou sdílení vysílacích frekvencí ČT 2 těmito soukromými
vysílateli, nebo přechodem držitelů licencí k regionálnímu a lokálnímu
vysílání na statut nezávislych producentů.
Generální ředitel České televize Dušan Chmelíček poukázal v materiálu
adresovaném Stálé komisi pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR na důležité aspekty všech předložených variant, které
zmíněný návrh pracovní skupiny nabízel. Realizace kteréhokoli z navržených
řešení by zastírala podstatný rozdíl mezi vysíláním veřejné služby a
soukromým vysíláním. Zároveň by zásadním způsobem snížila dostupnost
signálu České televize v rozsáhlých časových pásmech a tím narušila službu,
kterou si diváci na rozdíl od vysílání komerčních stanic ze zákona platí.
První návrh je technicky neproveditelný a druhý pro změnu protiprávní,
neboť počítá s odnětím existujících licencí jejich právoplatným držitelům
(jakkoli se předkladatelé návrhu snažili zastřít tuto skutečnost eufemismem
o “přechodu na statut nezávislých producentů") bez právního důvodu. Navíc
je princip všech navržených variant řešení v příkrém rozporu s mediální
legislativou Evropské unie.
Kupodivu tento nepříliš zdařilý a v samotném principu pochybený
náčrt (a o nic jiného nešlo) nalezl v odborných kruzích obhájkyni. Stala se jí paní
Kateřina Fričová, generální ředitelka společnosti Prima Plus,
provozovatelky komerční televizní stanice Prima TV. Návrh pracovní
skupiny Stálé komise pro sdělovací prostředky vyvolal negativní ohlas
odborné veřejnosti, který se zatím projevil v četných novinových a
časopiseckých komentářích, ale zjevně sílí. Paní Fričová proto považovala
za nutné v rozsáhlém článku Ohrozí regiony provoz či dokonce existenci
kulturní veřejnoprávní stanice? hned první ohlasy glosovat slovy: “Bohužel
jde ve většině případů o neznalost problematiky a nepřesné citace". Aniž
bych se chtěl paní Fričové nějak dotknout, tato výtka dokonale pasuje
především na její vlastní text. Nechci však až na některé výjimky
polemizovat s jejími názory, ale pokusím se poněkud upřesnit faktografii,
kterou uvádí.
Na základě jaké licence vysílá Prima TV?
Je to osm let stará historie. V listopadu 1992 získala FTV
Premiéra, a.s., licenci k regionálnímu televiznímu vysílání č. 010/1992 na
kanálu 24 pro Prahu a střední Čechy. Zásadní změnu v dalším postavení
nynější Prima TV však znamenalo přidělení licence k celoplošnému vysílání
č. 012/1994 ze dne 26. června 1994. K čemu tato licence držitele, tj.
společnost FTV Premiéra, s.r.o., opravňuje? K “vysílání prostřednictvím
satelitu". Charakteristika obsahu vysílání je v licenci, vystavené dne 7.
července 1994 naprosto jednoznačná: “plnoformátový tv program jako
centrální program pro region. a lokální vysílání". Teprve kuriózní dokument
“Oprava písařské chyby v licenci č. 012/94 k celoplošnému televiznímu
vysílání" ze dne 31. srpna 1994 upřesňuje: “Vysílací frekvence: celoplošné
televizní vysílání prostřednictvím satelitu jako centrálního programu pro
regionální a lokální televizní vysílání". Další podstatná změna licence
pochází z 12. března 1997 a Rada České republiky pro rozhlasové a televizní
vysílání jí schvaluje změnu názvu televizní stanice z “PREMIERA TV" na
“Prima televize". Dodnes platné koordinace vysílacích časů regionálních a
lokálních vysílatelů pak dosáhla Prima TV dohodou Asociace provozovatelů
regionálních televizních společností, uzavřenou dne 25. března 1998 a
potvrzenou změnou licence č. 012/1994 ze dne 29. září 1998.
Omlouvám se za tento suchý výčet, ale sledoval jsem jím jeden
cíl: upozornit na to, že Prima TV sice má licenci k celoplošnému
televiznímu vysílání, ale pouze prostřednictvím satelitu. Přes satelit
vysílá nepřetržitě a její signál je neustále dostupný na celém území České
republiky. Ve smyslu licence tedy TV Prima je plnohodnotnou celoplošnou
televizní stanicí bez jakéhokoli omezení. K pozemnímu celoplošnému
televiznímu vysílání licenci nemá. Nyní však prostřednictvím neobyčejně
agresivního lobbyingu usiluje o ničím nerušené celoplošné analogové pozemní
televizní vysílání. Kdyby se jí tento záměr podařilo uskutečnit, získala by
mezi českymi televizními vysílateli zcela mimořádné postavení. Stala by se
celoplošně terestricky vysílající televizní stanicí bez nutnosti ucházet se
ve výběrovém řízení o udělení potřebné licence. Tím by Prima TV překonala
dokonce i provozovatele TV NOVA, společnost CET 21, která alespoň licenci
k celoplošnému pozemnímu vysílání musela získat regulérním způsobem ve
výběrovém řízení, ač se později necítila nijak vázána projektem, na jehož
základě v tomto řízení uspěla.
Možná, že Rada České republiky pro rozhlasové a televizní
vysílání na počátku 90. let nerealisticky přecenila finanční, tvůrčí a
technický potenciál, který mají regionální a lokální vysílatelé k
dispozici. Podle značných rozdílů v kvalitě programové nabídky jednotlivých
regionálních vysílatelů se zdá, že při udělování jednotlivých licencí
přinejmenším neuplatňovala jednotná a dostatečně přísná kritéria. Rada
České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání by proto nyní měla
systematicky monitorovat vysílání jednotlivých regionálních a lokálních
vysílatelů a při opakovaném porušení licenčních podmínek nebo obecně
platných právních norem, např. zákona o reklamě, proti nim uplatňovat
zákonné sankce až po správní řízení o odnětí licence. Potřebné právní
nástroje má k dispozici. Žádné technické a právní problémy regionálních a
lokálních vysílatelů se Prima TV netýkají, neboť za jejich vysílání nenese
žádnou odpovědnost.
Opakovaně zazněl argument, že Rada České republiky pro
rozhlasové a televizní vysílání není technicky schopna monitoring
vysílání regionálních a lokálních vysílatelů zajistit. To je ovšem její
věc, neboť je k této činnosti ustanoveným orgánem státní správy. Návrh
vyřešit tento problém nikoli pracnou a komplikovanou právní cestou, ale
jednoduše, plošným odnětím vysílacích licencí bez právního důvodu všem
regionálním a lokálním vysílatelům, ať už tomuto kroku říkají členové
pracovní skupiny jakkoli, třeba “přechod na statut nezávislých producentů",
je obecně vzato skandální. Takové řešení totiž předpokládá presumpci viny a
nutně jde na úkor těch, kteří vysílají dobře, licenční podmínky a zákony
neporušují, a přesto by měli být postiženi stejně jako všichni ostatní.
Stejně nemravná je však snaha Prima TV, která získala licenci k
tomu, aby vysíláním centrálního programu podporovala rozvoj regionálního a
lokálního vysílání, zbavit se regionálních a lokálních vysílatelů a kradmo
a bezplatně získat na jejich úkor mimo řádné výběrové řízení licenci k
celoplošnému pozemnímu televiznímu vysílání. Podle licence 012/1994 má
Prima TV vysílat “centrální program pro regionální a lokální televizní
vysílání". Licenci k satelitnímu vysílání tedy získala právě k tomu, aby
vysíláním centrálního programu umožnila rozvoj soukromého regionálního a
lokálního vysílání. Její počínání se proto podobá jednání člověka, ktery by
si vzal do pěstounské péče několik dětí, na základě toho získal od státu
nebo od obce prostorný dům, a jen by se v něm zabydlel, pokusil by se tyto
děti vystrnadit s tím, že mu v domě tropí hluk a vůbec se chovají
nepřístojně...
Plní ČT 2 povinnosti televize veřejné služby?
Od května 1994 do jara 1998 jsem byl dramaturgem ředitelství
programu České televize, podílel jsem se pod vedením pana ředitele Jiřího
Pittermanna na přípravách vysílacích schémat a na koncipování ČT 2, a tak
se cítím osobně dotčen naprosto nekvalifikovanými výroky, které účelově
trousí na adresu televize veřejné služby paní Kateřina Fričová. Na rozdíl
od ní totiž vím, proč a jak byla od září 1995 rozdělena služba, kterou
Česká televize poskytuje veřejnosti, na vysílací okruhy ČT 1 a ČT 2.
Samo září 1995 neberu jako mezník náhodou. Tehdy totiž pokrytí
území České republiky signálem ČT 2 přesáhlo přibližně 80% a možnost příjmu
získalo více než 90% domácností, a tak po rok a půl trvající přestávce
mohla Česká televize opět začít pracovat s oběma vysílacími okruhy jako s
plnohodnotnými a celoplošnými. Bylo to právě 4. září 1995, kdy Česká
televize přestala vysílat regionální zpravodajství na ČT 2 a převedla je na
dnes již tradiční čas v 18.00 na ČT 1. Zároveň opustila zprávy v 19.00 na
ČT 2 a ponechala na tomto okruhu jedinou speciální zpravodajskou relaci
“21". Cílem tohoto opatření bylo nejen důsledné posílení do té doby
nedostatečně vyhraněné ČT 2, ale také emancipace regionálního zpravodajství
televize veřejné služby, dosažení jeho všeobecné dostupnosti a jeho
oddělení od hlavních zpravodajských relací, v jejichž kontextu se nemohlo
dobře uplatnit.
O dva roky později, když v červenci 1997 začalo v plném
rozsahu fungovat měření sledovanosti prostřednictvím peoplemeterů, bylo pro
analytiky a programové pracovníky všech televizních stanic v České
republice jedním z největších překvapení zcela neuvěřitelný ohlas právě
tohoto regionálního zpravodajství. Během třetího čtvrtletí 1997 dosahovaly
Večerníky České televize a jejich regionální mutace v 18.00 celkové
sledovanosti 8,7% všech diváků starších patnácti let. To v absolutních
číslech znamená přes tři čtvrtě milionu diváků a v dané chvíli to
představovalo 44,83% share, tedy těch, kteří právě sledovali kteroukoli
televizní stanici.
Zjevně v reakci na toto zjištění začala od 1. října 1997
analogickou relaci Právě teď z regionů vysílat také TV NOVA. Sezónní výkyv
sledovanosti však tehdy šel ve prospěch regionálního zpravodajství České
televize, které v posledním čtvrtletí 1997 a v prvním čtvrtletí 1998
dosáhlo absolutní sledovanosti přes 12,5%, což znamená, že je sledoval více
než milion diváků staržích patnácti let. Je to naprosto stabilní divácká
obec, neboť v lednu a únoru 2000 sledovalo Večerníky televize veřejné
služby denně v průměru 12,2% diváků v Čechách a na Moravě, což opět
představuje více než jeden milion lidí. Pokud započítáme i sezónní výkyvy,
tedy pravidelný pokles sledovanosti v letních měsících, zjistíme, že za
celou dobu fungování elektronického měření sledovanosti, tj. od léta 1997
do konce února 2000, každý všední den využilo tuto službu veřejnoprávní
televize 9,5% všech diváků v České republice starších patnácti let, tj.
denně 811 tisíc lidí, což za celé toto období představovalo 38,91% všech,
kteří v tu dobu sledovali kteroukoli televizní stanici v České republice.
Sečteno a podtrženo: Česká televize poskytuje od podzimu 1995 na ČT 1
regionální zpravodajství ve třech mutacích a po celou dobu exaktního měření
sledovanosti diváci v České republice tuto službu přijímají víc než
příznivě. Z této skutečnosti také vycházel pan Dušan Chmelíček, když
upozornil, že odnětím vysílacích licencí regionálním a lokálním vysílatelům
by televize veřejné služby ztratila důležitou protiváhu v regionálním a
lokálním zpravodajství a její vliv by neúměrně vzrůstal.
Tato pro Českou televizi příznivá situace však pramení z toho,
že od září 1995 až dodnes je její vysílání promyšleně koncipováno jako
jeden televizní program vysílaný na dvou vzájemně koordinovaných a navzájem
se doplňujících vysílacích okruzích. Každy z nich má jinou roli a oba mají
současně nabízet dvě rozdílné programové alternativy, navíc zřetelně
odlišné od nabídky komerčních televizních stanic. Touto cestou Česká
televize podstatně rozšiřuje spektrum programové nabídky, kterou mají
televizní diváci v České republice k dispozici. Proto byla na ČT 1 byla
soustředěna služba minoritám, jejichž příslužníci jsou rozptýleni na celém
území České republiky, národnostním a etnickým menšinám, tělesně a smyslově
postiženým, seniorům a dalším ohroženým skupinám obyvatel, např. dětem bez
rodičů, kdežto okruh ČT 2 byl koncipován jako výběrový. Vysílací okruh ČT 1
je v hlavních vysílacích časech především nositelem původní české filmové a
televizní tvorby, aktuální publicistiky, diskusních pořadů a zábavy pro
nejširší publikum. Jeho nabídku dále rozšiřují zahraniční filmy, které
oslovují stejný okruh diváků. Okruh ČT 2 naopak nabízel a nabízí v
hlavních vysílacích časech historické a sociální dokumenty, portréty,
přenosy a záznamy divadelních představení, koncertů vážné hudby a podobně.
Mimo hlavní vysílací časy by pak měl sloužit především vzdělávacím pořadům,
poskytování informací, uvádění špičkových děl z filmových a televizních
archivů atd.
Paní Kateřina Fričová nepochybně ví, že televizní diváci jsou
lidé, kteří mají ustálené návyky a s velkou setrvačností vyhledávají pořady
ve stálých vysílacích časech. Jistě také ví, že dobře postavené a zavedené
vysílací schéma je pro každou plnoformátovou televizní stanici velice
cenné. Patrně si uvědomuje, že diletantský návrh “profilovat ČT 2 více jako
regionálně zpravodajský kanál" znamená tento vysílací okruh v jeho dnešní
podobě zcela zničit. To je jí však jedno. Je ochotna použít jakýchkoli
argumentů, aby se zbavila přítěže soukromých regionálních a lokálních
vysílatelů, k jejichž podpoře kdysi Premiéra TV získala licenci k
celoplošnému satelitnímu vysílání.
V něčem však s paní Fričovou musím souhlasit: “vinetouovky"
opravdu do programové nabídky ČT 2 nepatří. Bylo to rozhodnutí po všech
stránkách nesmyslné, které poškodilo nejen ČT 2, ale také Českou televizi
jako celek. Zdá se vžak, že má paní Fričová krátkou paměť a nevzpomíná si,
kdo je tam uvedl. Osobně si nedovedu představit, že by něco takového
připustili pan Jiří Pittermann nebo paní Anna Vášová, kteří program České
televize řídili do dubna 1998. Na jejich místo musel v dubnu 1998 přijít
člověk s čerstvou zkušeností z funkce ředitele programu Prima TV, aby se
“vinetouovky" mohly ocitnout v sobotu odpoledne na ČT 2. V současnosti však
již Česká televize znovu přijala taková systémová opatření, která podobným
nedopatřením mohou účinně zamezit.
Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru
aneb
Několik poznámek na závěr
Drobné nepřesnosti se však paní Kateřině Fričové vloudily do
textu i jinde. Hovoří například o tom, že spolupráci s nezávislými
producenty má veřejnoprávní instituce ve statutu. To jistě, jenže
nezávislého producenta nedělá potvrzení od Rady České republiky pro
rozhlasové a televizní vysílání, že pan XY přechází ze statutu držitele
licence k regionálnímu televiznímu vysílání na statut nezávislého
producenta, ale - s dovolením - dílo. Osobně si rád počkám, jak se k této
části návrhu pracovní skupiny pana poslance Jiřího Vlacha vyjádří např.
paní Fričovou v této souvislosti vyslovně zmínění pánové Fero Fenič a Petr
Vachler, nebo třeba Martin Vadas a jiní skuteční nezávislí producenti...
Vážnější problém však představuje to, že podle metodiky Evropské unie
vysílatelů (EBU), která stanovuje kritéria závazná pro plnění norem
Evropské unie v oblasti televizního vysílání, se do kvót nezávislé domácí a
evropské produkce vůbec nezapočítávají zpravodajské a publicistické pořady.
Navrhovaný “přechod" regionálních a lokálních vysílatelů na “statut
nezávislých producentů" je tedy něčím, co v evropské praxi nemá oporu, ale
v rámci evropské legislativy ani žádný smysl.
Poslední dílčí nepřesnost, o níž se hodlám zmínit, vyžaduje
úplnou citaci původního textu paní Fričové: “Lokální provozovatelé,
licencovaní jako komerční subjekt, jsou téměř všude placeni z příspěvků
obcí, t.j. z prostředků veřejnych. Zvláštní je, že právě ti, kdo varují
před provázáním veřejnoprávního subjektu s komerčním, tuto skutečnost
ignorují: právě tady dochází přímo k provázání peněžních zdrojů komerčních
a veřejných". Tady skutečně jde o provázání veřejných a soukromých
finančních prostředků, a to právě o ten typ provázání, jemuž se nezávislá
televizní stanice veřejné služby musí naprosto kategoricky bránit, pokud si
chce faktickou nezávislost udržet.
V České televizi v tomto směru platí velmi přísná pravidla. Je
financována výhradně z výnosu televizních poplatků a z výnosu vlastní
hospodářské činnosti (a o svém hospodaření vydává každoročně podrobnou
veřejně dostupnou zprávu), ale za žádných okolností nepřijímá jakékoli
státní nebo obecní dotace. Nezúčastňuje se jako producent ani výběrových
řízení, vypsaných orgány státní správy na výrobu veřejně prospěšných
televizních pořadů nebo spotů, ale nanejvýš spolupracuje s nezávislými
produkčními firmami, které z takového řízení vzejdou vítězně a které jsou
příjemci těchto finančních prostředků. V takových případech však zkoumá
tyto veřejně prospěšné pořady dvojnásob pečlivě a vždy si ponechává právo
veta k rozhodnutí o jejich vysílání.
Je naprosto legitimní, pokud soukromý vyrobce a vysílatel
přijímá od státu podle stanovených pravidel účelové dotace na podporu
konkrétní veřejně prospěšné činnosti. Nelze vžak v žádném případě pokládat
za legitimní, aby se instituce veřejné služby, jejíž financování je určeno
zákonem, stávala mimo tento rámec ještě příjemcem jakýchkoli dotací ze
státních nebo obecních prostředků. V takovém případě by totiž jen stěží
mohla zůstat zdrojem “objektivních, ověřených, všestranných a vyvážených
informací pro svobodné vytváření názorů", což jí ukládá zákon. Podle všech
výzkumů veřejného mínění Česká televize dlouhodobě zůstává také nezávislou
a vysoce důvěryhodnou televizní stanicí. Na tuto pověst je velmi hrdá a
bude si ji nepochybně chtít udržet i nadále. Realizace kteréhokoli z výše
zmíněných návrhů pracovní skupiny Stálé komise pro sdělovací prostředky by
jí však dosažení takového cíle velmi znesnadnila, ne-li znemožnila.
Poznámka JČ: Nikolaj Savický konstatuje, že Česká televize
"za žádných okolností nepřijímá jakékoli státní nebo obecní dotace". Bylo
by možné v této souvislosti tedy objasnit, jak to bylo s financováním
seriálu "Naskočíme" o přípravě vstupu ČR do EU, který pro Českou televizi
spolufinancovalo české ministerstvo zahraničních věcí?
