Levicový a pravicový tisk, fyzika a další témata
diskuse s Danou
Tentokrát jsem si přečetl článek Dany
Cihelkové, aniž by mě někdo na jeho existenci musel upozorňovat. V této
úvaze si
posvítím na levicovost a pravicovost české společnosti a médií zvláště, ale
zejména pak na představy Dany o fyzice, o kterou
se svým způsobem zajímá. Nejdříve bych však měl vyjasnit několik drobností
osobního zabarvení.
Dana nejprve předkládá řadu hypotéz, proč jsem vůbec její článek
rozebíral. Kdyby byla trochu pozorná, všimla by si, že si
můj rozbor
e-mailem objednal pan Málek - jak mi snad i pan Málek potvrdí, a proto jeho
spojování s levicovostí nebo
pravicovostí nějakého média nepůsobí příliš informovaným dojmem. Proti Daně
také nemám v úmyslu pořádat bitvy a tímto
se zavazuji, že pokud se někdy do Dany Cihelkové zamiluji a ona nebude
proti, vezmu si ji klidně za ženu, a to nehledě na to,
jaké spekulativní e-maily o jejím intimním vztahu k dynastii Stehlíků
dostávám a dostanu.
Také není pravda, že jsem Danu Cihelkovou "razantně kritizoval".
Napsal jsem jen na základě slušné žádosti nezúčastněné
vlažné hodnocení jejích "zajímavých"
názorů (ve chvíli, kdy jsem neměl sebemenší tušení o tom, kdo ona sama
je a o čem
jinak píše), jehož obsah určila vědecká poctivost, a autorka by měla být
celkem ráda, že byly otištěny názory mé a nikoliv
názory některých lidí, kteří mně svůj postoj k eseji Dany Cihelkové svěřili
e-mailem.
Snad mně čtenář odpustí, že se nechci omlouvat za to, že se čtení
Britských listů vyhýbám (to jsem jen tak mimochodem
poznamenal i v původním mailu panu Málkovi - a Jan Čulík tuto poznámku s
tématem článku nesouvisející z
nepochopitelných důvodů přimontoval do nadpisu). Na mě působí dojmem věčně
nespokojeného listu, který neustále říká,
jak věci nemají být, ale nikdy neřekne, jak věci být mají. Informační obsah
média je maximální, pokud je množství
pozitivních a negativních zpráv přibližně v rovnováze, odlišná situace
naznačuje nevyváženost redaktorů a autorů. Jan Čulík
je podle mého také zatížen odporem k tomu, čemu říká "ideologičnost", díky
níž hází ODS do stejného pytle jako KSČM,
přičemž se tváří, že něco podobného (jako ideologie) z Británie nezná - sám
však hledí na svět velmi ideologickým způsobem
a považuje se za spasitele více, než by bylo zdrávo; rád by lidem
nakazoval, je se mají ve svobodné zemi chovat. Nedostal
jsem mimochodem jedinou reakci, jejíž autor by se hlásil k jinému
přesvědčení než k levicovému, a tak můj výrok, že mezi
čtenáři BL je mnohem silnější levice, je dnes mnohem více než pouhou
hypotézou. Britské listy jsou nicméně existující
institucí, která kromě negativ má i některá pozitiva, a vím, že v
demokracii není možné likvidovat list jen proto, že šíří
špatnou náladu a nedůvěru mezi lidmi.
Z USA moc dobře vím, že ideologická polarizace politiky je velmi
silná, pravděpodobně silnější než v ČR - a očekávám, že v
Británii je tomu podobně; je mnoho situací, z nichž je žádoucí ideologické
pohledy vytlačovat, v jiných jsou ale nezbytné.
Otázka ideální organizace společnosti závisí na našem filosofickém a
etickém cítění, v němž se samozřejmě lidé liší, a proto se
organizují do politických stran, které ten či onen pohled prosazují.
Tím se už dostávám k hlavní otázce první části textu - ke vztahům
levice a pravice. Sám se v kontextu Západu nepovažuji ani
za levičáka, ani za pravičáka: kdybych měl volební právo, skutečně nevím,
zda bych volil raději republikány či demokraty.
Aby bylo jasno, v Čechách jsem většinou volil lidi z ODS a asi bych tak
učinil i nyní. Pokud čtenářovi stoupla hladina
adrenalinu jen díky minulé větě - a já vím, že je to pravděpodobné, jelikož
je tento list levicový a tomu odpovídá i struktura
čtenářstva, rád bych ho požádal, aby se uklidnil. ODS je přinejmenším jedna
z klíčových politických stran, která vedla ČR k
demokracii, navíc je podle nynějších preferencí nejsilnější stranou, a
pokud má člověk alespoň trochu úcty k demokracii, měl
by si odpustit nechápavé reakce a spekulace o tom, že ODS volím proto, že
jsem tunelář, nebo proto, že se bojím káravého
ukazováčku.
Na rozdíl od autorky si nemyslím, že je česká společnost pravicová,
spíše naopak. Československo bylo jednou z
nejsocializovanějších zemí a k tomu, že v něm komunismus tak pevně
zakotvil, měl český i slovenský národ jistě i určité
historické předpoklady z dob, kdy byl bolševik ještě malinký. Ani dnes se
mně nezdá, že se "v ČR nosí pravicovost", jak
Dana tvrdí. Mnozí lidé sice o sobě tvrdí, že hledí na svět pravicově, ale
ke každé konkrétní otázce se vysloví jaksi
nepravicově. Spíše bych řekl, že se v ČR nosí kritizovat pravici, jak to
jen jde, a Dana Cihelková je jedním z miliónů
chodících důkazů.
Je pro mě těžké si představit, že autorka skutečně věří tomu, že je
levice v Čechách potlačována. Moje osobní zkušenost je
naopak taková, že kdykoliv řeknu něco pozitivního o české pravici, opřou se
do mě stovky pozoruhodných existencí a snaží
se učinit můj život nesnesitelným; způsob, jakým to činí, v mých očích
zpravidla není dobrou vizitkou pro českou "nepravici"
- a autorka je (přehlédneme-li několik drobných ran pod pás) jedna z těch
kultivovanějších, byť zanícených kritiků české
pravice: s ostatními je to jistě horší (přes všechny její horlivé články
proti privatizaci, US, ODS, Impulsu 99 a všem ostatním
jen trochu nelevicovým silám ji Jan Čulík popsal jako "slečnu s velmi
pravicovým cítěním"). Chtěl bych čtenáře požádat, aby
se pokusil omezit nenávistné maily za to, že jsem se přihlásil k ODS: vím,
že psát do levicového listu o politickém tématu,
pokud mé vlastní srdce není levicovosti plné, je tak trochu sebevražda.
Nevím, jestli mně to čtenář bude věřit, nemám žádné osobní vazby s
žádnou politickou stranou, a jestli mně vadí to, co často
čtu v Britských listech (například právě věci, které jsem si přečetl od
Dany), tak proto, že je považuji za velmi trapné a
nepoctivé, nikoliv proto, že chci potlačit kritiku nebo "přitakávat panu
profesorovi". V životě jsem nikomu nepřitakal, aniž by
to odpovídalo mému přesvědčení, a nechci tak činit ani v budoucnosti. Jen
jsem přesvědčen, že například Václav Klaus je
velkým českým politikem a s jeho jednotlivými politickými názory ve většině
případů souhlasím. Nějaké zmínky o tom, že se
"přitakává panu profesorovi", mně připadají politicky nekorektní a hloupé.
Ostatně jsem také přesvědčen, že je nesrovnatelně
lepší přitakávat profesoru Klausovi než panu Stehlíkovi. V USA je naprosto
normální, že se lidé hlásí ke svým oblíbeným
politikům a občas pro ně i něco udělají - kandidáti na prezidenta USA
například kolem sebe mají mohutné týmy, v ČR je to
bohužel okamžitě považováno za bezmyšlenkovité přitakávání. Místo věcné
diskuse a soutěžení mezi lidmi, kteří vědí, co
chtějí, je diskuse o politice v ČR často prázdným reptáním, nálepkováním
protivníka a skrýváním své vlastní politické
orientace.
Připadá mně také trapné to, že tytéž statisíce či milióny občanů,
které desítky let poslušně a v zákrytu podporovaly
komunistický režim, najednou velmi "odvážně" na (nyní demokratický) režim
nadávají; takoví lidé jsou bojovníky na
socialistické straně barikády a je to třeba říci nahlas - nemyslím, že je
jen dílem náhody, že třeba Jan Čulík vysílal na
Svobodné Evropě až po svržení komunismu. Nevěřím tomu, že po roce 1989
kdykoliv nastala situace, kdy měli lidé
existenční důvody zatajovat svoje názory na dění ve společnosti, a proto
považuji všechnyargumenty o strachu z Klausova
ukazováčku za falešné. Člověk musí naopak projevit statečnost, pokud chce
něco říci ve prospěch Klause; mně za to
rozhodně hezká řádka lidí (?) vyhrožovala zabitím; je asi jen otázkou
kvantity, kolik podobných výhrůžek dostanu po
zveřejnění tohoto článku. Jednotliví novináři mohli projít fází
nekritického postoje k tomu či onomu, případně fází
nekontrolovaného odporu k tomu či onomu, ale tohle je individuální
nedostatek jednotlivého novináře, který by se neměl
zobecňovat; Dana je nepochybně příkladem člověka, která prošla etapou
nekritického obdivu k lidem, kteří si to zasloužili
nejméně, a proto by si právě ona měla kritiku novinářů za jejich loajalitu
odpustit. Před rokem 1995 psala velká část médií
pozitivně o "Klausově" transformaci v první řadě proto, že Klausova
transformace probíhala hladce a byli jsme premianty
mezi postkomunistickými zeměmi. Jakkoliv považuji svůj názor na důvody,
proč se to začalo kazit, za dobře podložené,
vůbec si je zde netroufnu vyslovit, protože by to IMHO velká část čtenářů
nesnesla a ohrozil bych svůj život; ponechám
Britským listům jejich tvář, která je k ODS a podobným stranám
netolerantní. Není můj problém, že tato škarohlídská a
levičácká faktická cenzura Britským listům zůstane - a je jen problémem
svědomí jejich šéfa, jestli svůj list přes to všechno
bude nazývat médiem otevřeným různým názorům. Jsem poslední, koho by někdo
mohl označit za zbabělce, ale soulad
příspěvků v BL v odporu například k ODS mně připadá stejně jednoznačný jako
názor lidu na popravy reakce v 50.letech, že
si zde prostě názor vyslovit netroufnu.
Dana má jistě pravdu, že ještě trocha více pokory by mě asi
nezabila, jen je trochu zábavné, že to říká právě ona. Kdybych z
mladické nerozvážnosti udělal něco podobného jako ona a dělal mluvčího
rodině a firmě, která je jednou z největších
privatizačních ostud v celé zemi, asi bych si netroufl několik let prohodit
o politice jediné slovo, natož abych si dovoloval
pojmenovávat voliče jednoho z největších politiků české historie
"nekritickými přitakávači". ODS je standardní pravicově
orientovaná strana s velmi pravicovou rétorikou, která jinak prosazovala a
stále prosazuje podle mého názoru rozumnou a
relativně centristickou politiku.
Když tedy Dana mluví o pokoře, chtěl bych jí poradit, aby se nadále
neoznačovala za "nezávislou novinářku". Myslím, že
Dana moc dobře ví, že Jana Čulíka různí lidé přesvědčují, že by prostě
bývalou mluvčí POLDI a samozvanou organizátorku
stávek na Stehlíkovu podporu "tisknout neměl", a že má možnost otiskovat v
médiu, které má alespoň nějaký dosah, jen díky
velké toleranci Jana Čulíka a jeho až vášnivé touze po názorové pestrosti
až intelektuální extravaganci. Dovolil bych si jí také
poradit, aby se mě nepokoušela učit, jaké má mít teoretický fyzik názory
(ať už na vědu, nebo na Boha). Chtěl bych ji ujistit,
že názory velkých teoretických fyziků minulosti i současnosti znám o
několik řádů lépe než ona a navíc jsem sám teoretický
fyzik. Fyzici se v mnohých otázkách mohou rozcházet, ale snad je poměrně
jasné, že teoretický fyzik alespoň na jisté odborné
úrovni by souhlasil prakticky se vším, co jsem v rozboru
vědecko-teistických úvah Cihelkové napsal. A pokud si Dana myslí,
že fyzici rozumějí fyzice hůře než laici a měli by laikům předat své
náčiní, věřím, že je výjimkou, jinak bychom se měli začít
obávat o osud jaderných elektráren a podobných věcí.
Mimochodem se Stephenem Hawkingem se znám tak trošku osobně a jeho
vztah k Bohu znám také dost dobře. Stephen je
srdcem velmi zanícený ateista a nejednu práci ve fyzice udělal částečně s
touhou vyhnat Boha z posledních skulinek, v nichž
se může schovávat (jako jsou otázky počátečních podmínek). Kdyby svět
jakkoliv ovládal Bůh, který má vůli podobnou
lidské, myslím, že by Stephen Hawking měl plné právo takovou kreaturu
nenávidět za to, jaký život Stephenovi přichystala.
(Pro neznalé, Hawking je uvězněn na vozík a komunikuje se světem jen
prostřednictvím posledního článku svého
ukazováčku.)
Tedy ještě jednou: bylo by nadmíru vhodné, aby se Dana neodvolávala na teoretické fyziky a nezkreslovala jejich názory a
výroky. Mimochodem, Dana by mě prý mohla obvinit "z diletanství a z
debilit", jak hezky říká. No to je samozřejmě pravda,
obvinit by mě opravdu mohla. Také by se mohla pokusit moje vysvětlení
ohledně kvantové chromodynamiky "uvádět na
pravou míru". Přece jen věřím, že alespoň ve fyzikálních otázkách budou i
čtenáři Britských listů brát vážněji fyzika z
prestižní americké univerzity, a nikoliv samozvanou lidovou filosofku, a to
i navzdory tomu, že se první zmíněný přihlásil ke
straně, kterou přes 90% čtenářů listu nenávidí. Tak špatné to s čtenáři
přece jen není; mohu se samozřejmě mýlit.
Autorka sice doznává, že není odborník, ale to jí vůbec nebrání, aby
se do fyziky znovu pustila; asi mě chce něco naučit.
Trochu mně to připadá, jako kdybych se snažil Danu poučit o tom, jak velkou
pistoli s sebou nosil pan Stehlík. Dana třeba
tvrdí, že částicová fyzika by byla bez kosmologie "vědní disciplínou s
ručením omezeným". Jen pro jistotu, abych nepsal své
"osobní názory", jsem se zeptal 3 fyziků (profesorů a postdoků) zde na
Univerzitě Kalifornie v Santa Cruz a všichni
odpověděli stejně jako já, totiž že částicová fyzika se naprosto bez
kosmologie obejde. Mohli bychom žít v mracích, vůbec
nevědět o velikosti a struktuře kosmu, a přesto bychom mohli v podstatě
stejně studovat částicovou fyziku. Kde přišla Dana k
opačnému názoru a ke kuráži, díky níž takovou "pozoruhodnou" věc otiskne
pro stovky lidí?
Zajímavý je Danin citát o kvantové gravitaci; Daně pravděpodobně
uniklo, že presně to je můj obor. Alespoň vidím, že má k
oboru kvantové gravitace úctu - a že tím spíše se do mě zamiluje. K citátům
Migdala: je již dokončen (můj) překlad světového
bestselleru Elegantní vesmír Briana Greena o všech těchto otázkách, v němž
jsou podobné otázky vysvětleny nesrovnatelně
lépe, a nechci knihu psát podruhé, abych Daně vše správně osvětlil.
Dana potom rozebírá a dezinterpretuje výroky Paula Diraca z roku
1956 a usuzuje z nich, co víme o vakuu dnes (pro
informaci, je rok 2000). Co na to člověk může říci? Když mně Dana nevěří,
že je to můj obor, ve kterém se velmi dobře
vyznám, těžko jí mohu něco vysvětlit. Jestliže si skutečně myslí, že rozumí
kvantové teorii pole, teorii strun a jiným
fyzikálním otázkám lépe než já, asi ji opravdu není třeba nic učit. Inu, je
to geniální slečna, cenu Jaroslava Heyrovského pro
nejlepšího absolventa přírodních věd na UK měla také získat ona.
Zábavné jsou i překlepy (v okopírovaných partiích), které ukazují,
že nemá páru o tom, která bije. Délka 10^-33 centimetru
(Daně chybí jednotka), zvaná Planckova délka, odpovídá energiím řádově
10^19 GeV = 10^22 MeV (to číslo 1028 MeV
myslela Dana vážně, nebo si jen zahrála na trupíka? Možná to mělo být 10^28
eV?).
Danině odsudku proti "kvarkové teorii" (která má na její dívčí vkus
moc operátorů) se snad lze jen zasmát. Fundamentální
pole kvantové chromodynamiky představují kvarky několika vůní a tří barev a
existence kvarků a jejich barev je dnes mimo
vší rozumnou pochybnost experimentálně dokázána. Fyzika opravdu funguje
jinak než privatizace: nelze například degradovat
fyzikální teorii, která nám není po chuti, tím, že se s někým vyspíme.
"Geniální" je také Danino vysvětlení uvěznění kvarků, jen není úplně
jasné, jak ty prázdné věty souvisí s otázkou
confinementu. Vazebná konstanta silných interakcí roste na dlouhých
vzdálenostech, kvarky se stávají silně vázány a pokus o
odtržení jednotlivého kvarku se podobá pokusu získat jen jeden konec
provázku: vytvoří se "gumička" složená z gluonů, jejíž
energie roste se vzdáleností mezi kvarky - a nakonec se utrhne a vytvoří
pár kvarku a antikvarku. Otázka confinementu je
velmi složitá matematická otázka kvantové chromodynamiky (tahle otázka má
smysl samozřejmě pouze tehdy, když bereme
kvantovou chromodynamiku vážně), je částečně zodpovězena simulacemi na
mřížkách, nějaké jadrné a průzračné zdůvodnění
zatím chybí, ale každopádně takové vysvětlení musí být fyzikální, a nikoliv
ve stylu výkřiků slečny Cihelkové.
Autorka dále cituje "populárně-naučnou" knihu, která se zabývá
"dialekticko-materialistickým výkladem teoretické fyziky".
Trochu se mě zastavil dech, když jsem tenhle paragraf četl. Já jsem o
"dialekticko-materialistickém výkladu teoretické fyziky"
neřekl nic pozitivního, nemám o takových věcech v úmyslu mluvit ani nadále,
a pokud budeme s Cihelkovou plánovat
svatbu, budu trvat na tom, že se nejdříve pořádně osprchuje, pokud s
takovou literaturou opravdu přišla do kontaktu.
Dana Cihelková také nemluví pravdu ohledně svého textu. Ve svém
předchozím textu nenapsala, že je "dialektický
materialismus vulgární", nýbrž to, že je "mechanistický model vesmíru (jako
hodinového strojku) vulgární". Pravděpodobně
totálně nepochopila moje polopatické vysvětlování, pokusím se to říci
znovu: dialektický materialismus je špinavá ideologie,
kterou pěstovali předchůdci Dany, zatímco deterministické zákony fyziky
jsou velkým dílem Newtona a jeho následníků -
našich předchůdců - na nichž stála fyzika (a z velké části také veškerý
technický pokrok lidstva) od 17. do počátku 20.století.
Důrazně žádám Danu Cihelkovou, aby se už nikdy netvářila, že je to totéž.
V dalším odstavci se Dana Cihelková pokouší modelovat částicovou
fyziku z tří frází, konkrétně "kvanta vakua, díry ve
vakuu a celková energie"; mohu se prý přesvědčit, že to funguje. Kdyby něco
podobného řekla moje vzdálená sestřenice,
pravděpodobně bych pro ní začal shánět psychiatrickou pomoc. Jelikož to
ovšem řekla Dana Cihelková, musím říci - ano, má
jistě právo na svůj názor. Člověka uklidní, když si přečte alespoň to, že
podle Dany Cihelkové má vesmír zajímavou
vlastnost, že se v něm mohou z jednoduchých struktur vyvinout složitější.
V dalším odstavci ovšem označuje za "vulgární materialismus" fakt
fyziky 20.století, že je "vakuum formou hmoty". Vakuum
je opravdu formou hmoty, podle obecné relativity se umí zakřivovat a
přenášet tak gravitaci, podle kvantové teorie pole je
plné všech možných virtuálních procesů, podle astronomických pozorování
také prázdné vakuum obsahuje hustotu energie a
hmotnosti, zvanou "kosmologická konstanta". Proč to autorka spojuje s
nějakými ideologickými zlotřilostmi? Samozřejmě, že
neexistuje žádný zákon, že v komunistické knížce (na které se Dana odkazuje
nejraději) jsou všechny věty nepravdivé.
Nepochybně tam mohou být i pravdivé; komunistická knížka nemá na fyzikální
otázky vliv - ani kladný, ani záporný.
Autorka pak říká, "jak je velkým hříchem" myslet si to či ono,
přičemž vyjmenovává svoje názory - nedorozumění o fyzice a
pár horkých spekulací z kosmologie. Nevím, jestli je hříchem si myslet to,
co si autorka myslí; to je spíše otázka hlouposti.
Jistým hříchem je možná otiskovat eseje o fyzice, pokud v ní autor zcela
tápe, jako třeba Dana. Je moc hezké, že si s fyzikou
hraje po večerech; ještě hezčí by bylo, kdyby si s ní hrála spolu se
šarmantním fyzikem - tedy pod odborným dohledem.
Dana pak barvitě líčí, jak se musí člověk ocitnout na dně, aby mohl
zavolat Boha na pomoc; správně dodává, že takový fakt
nemá na otázku o existenci Boha vliv. Proti názoru biologa, že v okamžiku
těsně před smrtí bolest ustupuje a navozují se
halucinogenní stavy mysli, staví svůj názor, že tomu tak být nemůže,
protože na tom evoluce a příroda neměly zájem. K tomu
bych chtěl říci, že nervová soustava, která je schopna vnímat bolest, se
vyvinula evolučně proto, aby organismus bránila.
Kdybychom necítili bolest, nechali bychom klidně spálit ruku, která je
náhodou v ohni - což by statisticky snížilo schopnost
uživit se tvorům, kterým ruka shořela. Je naopak velmi pozoruhodné, že
organismus v době života dokáže všechny tyto
vjemy zpracovávat a cítit; mnohem méně úžasné se mně jeví, že v momentu
smrti, kdy orgány přestávají fungovat, dochází ke
ztrátě přenášení pocitu bolesti a k zašumění vjemů v mozku, který přestává
dostávat živiny a jeho stav se postupně redukuje
na pocit "světélka na konci tunelu". Komplikovaný mechanismus pocitu
bolesti ztrácí v momentu smrti důležitost a také právě
proto se organismy evolučně vyvinuly tak, že je v posledním okamžiku života už nic nebolí.
Ve výčtu "pro a proti" (všiml jsem si jen jedné skupiny) by autorka
mohla pokračovat dlouho; věřím jí, něco jiného je faktická
hodnota Danou předložených argumentů. Autorka pak cituje ideologické fráze
ze své oblíbené knihy, která (jak sama řekla)
usiluje o marxisticko-leninskou interpretaci teoretické fyziky. Například
"Diracova hypotéza prý skvěle zapadla do schématu
věcí, které o 50 let dříve uhodli marxisté". Skutečnost je taková, že
Diracovy objevy byly celému lidstvu naprosto neznámé
ještě dva roky před Diracem. Diracova rovnice zdokonalila (o rok mladší)
Schrödingerovu rovnici o relativistické efekty a
předpověděla existenci pozitronu, který byl několik let poté nalezen a
Dirac také právem dostal Nobelovu cenu. 50 let před
Diracem neměl o kvantové teorii nikdo ani páru a autorčini miláčkové kolem
Lenina byli dokonce přesvědčeni, že je elektron
sám vesmírem, který má analogickou nekonečně hlubokou strukturu - což je
názor, kterému by se právem mohli vysmát už
atomisté ve starém Řecku. Jak jsem již zmínil, něco z přírodních věd
marxisté pochopili, ale ničím speciálním metu lidského
poznání neposunuli a jejich názory byly pro fyziku nepodstatné podobně jako
názory Dany.
Zajímalo by mě, jestli autorka míní vážně, že věří těmto naprosto
absurdním citacím z oné marxistické knížky. V dalším
odstavci autorka trvá na tom, že otázka po tom, zda neutrino nazveme hmotou
nebo nehmotou, má šílený význam. Vím, že na
autorku žádný argument nezapůsobí, a tak perlami dále rozhazovat nebudu.
Znovu opakuji, že pokud chceme provést
naprosto přesné výpočty čehokoliv, musíme jevy kvantové mechaniky započítat
v libovolném měřítku; v případě dlouhých
vzdáleností se samozřejmě stávají méně a méně důležitými (supravodivost a
supratekutost jsou ovšem příklady jevů, kde se
kvantové efekty objevují v makroskopickém měřítku). Autorka si
pravděpodobně myslí, že si z ní dělám legraci. Na konci
odstavce říká, že je s podivem, že jsem jí napsal "alespoň na něco se dá
kývnout". Úmyslně však překroutí, na co jsem
opravdu kývnul (jak se každý může přesvědčit, kývl jsem na tvrzení, že jsou
vlastnosti vakua podle všeho stejné v celém
vesmíru).
Vyprávění Cihelkové o sféře platnosti Diracovy rovnice nemá smysl
vůbec žádný. V dalším odstavci si znovu přeje, aby byla
"kvarková teorie" opuštěna (a vrátili jsme se tedy do 60.let) a jevy se
popisovaly jen pomocí protonu a neutronu. Autorka
jaksi nechápe, že ve fyzice nejde o nějakou filosofickou frázi nebo názor
nějakého totálně popleteného laika, který tvrdí, že se
"po večerech zabývá fyzikou". Správná teorie silných interakcí musí
vysvětlit milióny a milióny zajímavých experimentálních
dat a "kvarková teorie" (kvantová chromodynamika) tak činí způsobem, který
člověka zcela ohromuje. Z druhé strany
neexistuje žádná teorie, která pracuje jen s neutronem a protonem a která
tyto jevy popisuje; už proto, že kromě protonu a
neutronu existují desítky či stovky dalších podobných částic (hyperony,
rezonance atd.), které jsou s protonem a neutronem
víceméně rovnoprávné (tvoří s nimi širší množiny, nazývané multiplety -
jejichž struktura přímo odráží, z jakých kvarků jsou
složeny), jsou jen o něco těžší a mají menší význam pro život; ve schématu
fyzikálního světa jsou však, ještě jednou
zdůrazňuji, rovnocenné. Pokud chce Dana zlikvidovat kvarky, protože jí na
jejich počet (6 vůní po 3 barvách) nestačí prsty,
chtěl bych ji varovat, že bez kvarků musí kromě protonu a neutronu zahrnout
řádově stovky dalších částic, aby vysvětlila
pozorování; i kdyby tak učinila, nakonec se jí to nepovede.
Jako argument pro svůj legrační návrh zavrhnout kvarkovou teorii
autorka uvádí to, že protony a neutrony si středoškolák
pamatuje lépe než kvarky, a proto musí být v kvarkové teorii chyba. Nevím,
jestli se mám smát, nebo brečet. Pravdivost
vědecké teorie ani v nejmenším nesouvisí s tím, kolik práce dá
středoškolákovi se teorii naučit. Autorka také nepochopila
jedno procento. Kvantová chromodynamika popisuje správně 100 procent jevů
na úrovni jaderných a subjaderných reakcí,
jedno procento udává přibližnou přesnost, se kterou jsou předpovědi měřeny
a potvrzovány.
V předposledním odstavci autorka velkoryse přijímá moji omluvu
(napsal jsem jí, ať se na mě nezlobí, jestli jí připadá, že
jsem byl moc tvrdý). V posledním píše o tom, že kvantová chromodynamika
(chromo, nikoliv chrono, Dano, chromo je
odvozeno od slova "chromos", což v řečtině označuje barvu - kvarky mají tři
různé "barvy", zatímco "chrono" je kořen
související s časem) je na vrcholu slávy. To bych chtěl trochu opravit, QCD
byla na vrcholu slávy přibližně v době, kdy jsme
se narodili, dnes už je to standardní a klasická teorie, o níž už dvě
desítky let nejsou pochyby. Dnes pracují fyzici na mnohem
složitějších teoriích, jejichž smyslem je vysvětlit kvantovou gravitaci -
například kvarky jsou podle teorie strun vibrujícími
smyčkami nekonečně tenkého provázku, přičemž přesný charakter tance udává,
o jaký kvark (či jinou částici) jde.
Britské listy nejsou odborný fyzikální list a čtenáře asi tolik věci
ani nezajímají. Přemýšlel jsem, jak to říci jinak, ale opravdu
to jinak nejde. Texty Dany Cihelkové o kvarcích a o fyzice obecně jsou
totální bláboly, a pokud někoho fyzika opravdu
zajímá, ať si koupí nějakou pořádnou populární knihu - například ať si
počká na Elegantní vesmír. Pokud už čtenář nedokáže
sám posoudit, zda má pravdu Dana, nebo já, ať si alespoň promyslí, kdo z
nás dvou o fyzice asi více přemýšlel, více ví a více
dokázal; mohu přísahat také na to, že drtivá většina komunity teoretických
fyziků by se vším, co jsem o fyzice a její filosofii
napsal, souhlasila - přímo jsem si to ověřil na mnoha příkladech. Je velmi
pravděpodobné, že Dana bude cítit potřebu
odpovědět sadou ještě absurdnějších úvah. Nestojí za to na ně stále
odpovídat; na mnohá nedorozumění, která Dana v
budoucnu vymyslí, odpověděly moje dosavadní příspěvky; Dana jistě
zkonstruuje i mnohá další nedorozumění, která už
nikdo opravovat nebude (věřím, že si čtenář uchová zdravou míru skepse k
čemukoliv, co od Dany přečte). To s sebou nutně
přináší pasivita většiny vědců, kterým je celkem jedno, že laici tápou jako
Dana a šíří nedorozumění i mezi ostatní, spojená s
publikováním článků, jejichž kvalita není ani trochu hlídána.
Závěrem chci říci, že navzdory všem dětinským omylům, které Dana
Cihelková napsala a ještě napíše, zdá se mně její zájem o
fyziku hodnotnější než většina jiných věcí, do nichž se již v životě
nadchla. Jen si myslím, že by fyziku raději měla studovat z
fyzikálních zdrojů a nikoliv z dialekticko-materialistických příruček. A
kdyby se pokusila okouzlit nějakého fyzika, jistě by
mohla zažít více nejen fyzikálních dobrodružství než s pány Stehlíky.
Poznámka JČ: Ve Velké Británii v současnosti - snad bohužel -
není politická scéna příliš silně polarizována a už vůbec není polarizována
tak silně, jak je tomu ve Spojených státech. Sdělovací prostředky mají nyní
podvědomou tendenci nadržovat vládnoucí Blairově Labouristické straně, i
když i jemu rády dělají skandály. Jenže politiku jeho strany nyní v
podstatě vůbec nezkoumají z ideologických pozic pravice, neboť od poslední
volební porážky konzervativců je - bohužel - britská Konzervativní strana
velmi oslabená a málokdo ji v britské společnosti bere vážně. Vzniká tak
nebezpečí monolitního pohledu na svět.
Škoda, že pan Motl nechce pro Britské listy vysvětlit, proč se podle
jeho názoru Klausova reforma hospodářství a politiky v České republice
začala kazit.
