Co je nového v České republice

K fyzice se nebudu vyjadrovat, protoze moje znalost teto vedy je na urovni knih pro deti od 12 let, ale to, co D. Cihelkova tvrdi o evoluci, filosofii a religionistice, jsou nesmysly. Takze i v te fyzice budu radeji duverovat L. Motlovi.

Mel bych jeden dotaz na pana Jirovce: proc tolik zajmu o Kosovo a takove velike mlceni o Cecne? Budto je svedomi nekterych lidi VELMI SELEKTIVNI, nebo nemaji v Kanade sveho Jaromira Stetinu (ktery se prilis nepta, kam jako novinar smi a kam ne) a vedi o situaci v Groznem kulovy...

Tak, jako by vedeli i nasi divaci, kdyby byli odkazani na oficialni zpravy reporteru, ktere Rusove do oblasti pripustili (takovi podle mych informaci neexistuji, viz pripad Babickij).

Toz bych rad poprosil: pane Jirovec, mohl byste vylicit, jaky ze obrazek si to Kanadsky divak tvori o valce v Cecne?

Pane Culiku, nikterak jsem nechtel napadnout skutecnosti, ktere v clanku uvadite. I ja se desim predstavy, ze nekdo z mych blizkych onemocni nemoci, jejiz drahe leceni je mozne pouze na zapade a pro nas nedostupne. Proto bych tentokrat uvital , kdybych si v BL precetl nastin reseni one situace. Nekteri z nas maji pocit, ze globalizace, ktere puvodni clanek pricita uvedene jevy, by mohla byt lekem na ony problemy. Muzete na toto tema zahajit diskuzi v BL? Zdenek Mastalir

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Měl jsem z toho rozhovoru špatný pocit. Vzpomínal jsem na nedávný článek o nízké úrovni českého žurnalismu, který zveřejnil v Britských listech Štěpán Kotrba. Argumentoval v něm, že čeští novináři se neptají nezávislých pozorovatelů či "odborníků", aby se něco nového dozvěděli, ale aby získali použitelný "štěk", (soundbite), jímž by v krátkém časovém prosporu mohli dodat autority ideologickému názoru, který se svým pořadem snaží posluchačům vštípit. Měl jsem dojem, že jsem byl z vlastní hlouposti zneužit přesně tímto způsobem. Vyladil jsem si tedy zmíněný pořad s velkými pochybnostmi. S ulehčením jsem zjistil, že mé poznámky do něho nebyly zahrnuty. Vlastně v nich nebylo nic nového, ale hlavní asi bylo, že se do pořadu nehodily: kromě jiného kritizovaly Čtyřkoalici a pořad byl, jak se zdálo, skoro nepokrytě připraven téměř jako politické vysílání ve prospěch právě Čtyřkoalice.

Tento krátký pořad, Ozvěny plus, který se vysílal po patnáctiminutových hlavních večerních zprávách na Radiožurnálu v sobotu 12. únota v 18.15 mě šokoval. Nebyl totiž založený skoro na vůbec žádných faktech - veškerá argumentace byla na vodě - kromě insinuací jsme se nedověděli vůbec nic konkrétního. Jeho hlavním motorem byla energická snaha pošpinit - emocionální náboj, založený na předem daném iracionálním předsudku.

Je to asi taky tím, že Radiožurnál neposlouchám příliš často. Šokovalo mě to, na co jsou posluchači asi běžněji zvyklí, jak uvedl jeden pražský pozorovatel, s nímž jsem záležitost posléze konzultoval.

Po sovětské invazi roku 1968 založili dogmatičtí komunisté u moci v Československu zuřivě ideologický týdeník "Tribuna". Jeho účelem bylo mimo jiné špinit reformátory z období Pražského jara, kteří ovšem neměli žádnou možnost obrany. Fascinovalo mě, že některé rysy tohoto druhu "novinářské práce", spíše emocionální propagandy, stále ještě přežívají v dnešní České republice, a to, pozoruhodně v práci nejmladších novinářů ve veřejnoprávním rozhlase. Jak je možné, že tyto principy přežily tak dlouho a objevují se v práci lidí, kteří by neměli mít nic společného s praxí komunistického režimu, který padl před deseti lety, je pro mě záhadou.

Sobotní Ozvěny plus byly variací na téma "Nemáme rádi sociálnědemokratickou vládu, protože je 'levicová'- a je šokující, že Klausova ODS zradila své pravicové přesvědčení tím, že ČSSD podporuje v opoziční smlouvě."

Na vyjádření takového politického názoru není přirozeně nic špatného, pokud ho jeho nositel - třeba jako stoupenec nebo člen nějaké strany - vyjadřuje na veřejných politických shromážděních či schůzích či jinde, kde je zjevné, že se projevuje stranickopoliticky. Povinností novináře,pracujícího pro veřejnoprávní televizi či rozhlas však je nikdy neprojevit ve vysílání vlastní osobní politickou zaujatost - veřejnoprávní sdělovací prostředek to diskredituje. Novináři ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích prostě nesmějí ve vysílání vyjadřovat vlastní politické názory - jsou tam od toho, aby dělali profesionální úsudek, nikoliv politickou propagandu pro stranu, která se jim líbí. Jak to, že v Českém rozhlase nesedí žádný zkušený vedoucí redaktor, který by tyto banální zásady veřejnoprávního žurnalismu redaktorům rozhlasu vysvětloval? Jakto, že se Rada Českého rozhlasu nezmůže na žádný zásah, dochází-li k porušování těchto zásad? Škodí to přece vznikající české demokracii.

Potíž právě je, že sobotní Ozvěny plus byly téměř nepokrytou a skoro úplně nekritickou reklamu pro Čtyřkoalici a v ní Unii svobody. Pořad nekriticky - i když, s počátku s mírnou ironií, uvedl tvrzení Unie svobody, že prý ODS a ČSSD spolu uzavřely jakési tajné dodatky a na jejich základě vyžaduje ODS vliv na privatizacemi České spořitelny i telekomunikací. Prý zároveň přislíbila, že za to nebude osobně napadat členy Zemanovy vlády.

Obrovskou slabinou pořadu bylo, že údaje o oněch "tajných dodatcích" byly nepodložené. Samozřejmě, bylo by legitimní udělat třeba i dramatický pořad o tajných dodatcích k současné opoziční smlouvě ODS a ČSSD, jenže tvůrci pořadu by museli splňovat jednu drobnou, avšak velmi důležitou podmínku: museli by ty dodatky, tedy konkrétní důkazy - mít v ruce. Bez těch důkazů byly jakékoliv citované výroky Ivana Pilipa z Unie svobody jen bezpodstatným blábolem. Novináři se nemohou při své práci zastavit jen u nepodložených výroků politiků a zakládat svou práci na nich. To, že politik něco tvrdí, není zpráva. Z toho pak vznikají ony nesmyslné kolotoče virtuální reality obvinění a protiobvinění, vypouštěných nazdařbůh z úst politiků, z nichž - zcela mimo praktickou skutečnost - z velké části žijí české sdělovací prostředky. Politikové to přirozeně dělají schválně: zabývají-li se média jen jejich neustálým protiobviňováním, nezbývá čas na nezávislou analýzu politické práce vlády ani politické kontroly vlády, kterou má provádět opozice. Agendu mají určovat média, nikoliv politikové svými nepodloženými výroky.

Ivan Pilip řekl v pražském rozhlase, v pořadu Ozvěny plus, že "jistojistě tajné dodatky existují, protože mnozí o nich soukromě hovoří". Pro profesionálního novináře, který pociťuje respekt vůči vlastní práci i vůči posluchačům, to nemůže být odrazovým můstkem k rozhlasovému pořadu.

Pořad Ozvěny plus se nicméně na základě těchto nepodložených tvrzení jal skandalizovat člena sociálnědemokratické vlády Miroslava Šloufa, "bývalého svazáka a komunistického kádra Miroslava Šloufa", jako ho charakterizoval pražský veřejnoprávní rozhlas. Pořad pokračoval:

"Namluvilo se o něm leccos, ale protože s médii příliš nekomunikuje, je toho podstatně méně než v případě Miroslava Macka. Přesto se už Šlouf stačil mezinárodně proslavit. Před nedávnem se jako šéf mise zdejších podnikatelů vydal do Iráku, tedy do země, kam si vzhledem k embargu netroufá podle generálního tajemníka ředitele Zdeňka Lišky ani Svaz průmyslu a obchodu." (Následoval citát ze Zdeňka Lišky, známým způsobem potvrzující ideologický postoj tvůrců pořadu.)

Vždycky je ovšem daleko přesvědčivější nechat mluvit důkazy než emocionální obvinění. Je možno argumentovat, že někdejší příslušnost Miroslava Šloufa ke komunistické straně či SSM je aktuální, nosná zpráva a že by takový člověk neměl v dnešní vládě nic co dělat. (Vládu pojímám široce, ve smyslu vládního týmu, tedy ministry i s poradci a náměstky, atd.)

(Osobně o této argumentaci deset let po pádu komunismu pochybuji - pokud se Šlouf dopustil nějakých trestných činů, měl už být dávno za mřížemi - o to se měli během těch deseti let snad snažit čeští investigativní žurnalisté. Nadávky bez důkazů a konkrétních obvinění nic neznamenají. Nebyly-li sebrány přesvědčivé důkazy případných trestných činů, kolektivní vina jen za členství či funkcionářství v KSČ či SSM je neuplatnitelná. V současnosti je nutno hodnotit poctivost, schopnost, profesionalitu a integritu jednotlivých politiků. Jak to, že nikdo nikdy nic moc nenamítal například proti komunistické minulosti Vladimíra Dlouhého? Nejsou tato obvinění trochu účelová? Je dost dobře možné, že Miroslav Šlouf dobré vlastnosti nemá a kvalitní a profesionální politik není. Je však nutno to dokázat, ne mu jen nepodloženě nadávat. To Český rozhlas diskredituje.)

Pokud tedy navzdory výše uvedenému jsou reportéři Českého rozhlasu přesvědčeni, že i deset let po pádu komunismu je někdejší příslušnost Miroslava Šloufa ke KSČ významná zpráva, měli o tom vyrobit přesvědčivý, hard-hitting, průrazný dokumentární pořad, tak dobrý - mluvila by v něm fakta, nikoliv emoce - že by Šlouf musel odejít z politiky. Pokud takový pořad nejsou schopni vyrobit a odvysílat, posluchač dospěje k závěru, že emocionální insinuace vysílané proti Šloufovi jsou jen výrazem nepřípustné politické zaujatosti novinářů Českého rozhlasu.

Obdobně nosným pořadem by byl průrazný, na přesvědčivé dokumentaci založený pořad o Šloufově cestě do Iráku, s vysvětlením, proč tam jel a čeho se tím dopustil, atd. Jenže v pořadu musejí vždycky v první řadě hovořit fakta.

Pořad však na Miroslava Šloufa dál útočil bez důkazů a kritizoval pak i ODS, že nynější sociálnědemokratickou vládu nenapadá za přítomnost lidí, jako je Šlouf ve vládě. Vypadalo to, že Českému rozhlasu vyloženě vadí, že se dvě hlavní české politické strany dohodly na určité míře konsensu při řízení země, v jehož důsledku například sociálnědemokratická vláda zatím schválila dvojnásobek nových zákonů, než kolik jich bylo schváleno za vlády Klausovy (to v pořadu Českého rozhlasu nebylo). Jako by byl Český rozhlas zklamán, že se v parlamentě nyní většinou schvalují zákony a že se zrovna teď nevedou už žádné dryáčnické, osobně emocionálně zaměřené kampaně bez věcné podstaty proti jednotlivým vedoucím politickým představitelům - jaké se například loni na podzim vedla proti tehdejšímu ministru zdravotnictví.

Pořad argumentoval, že absence kritiky z ODS na adresu sociálnědemokratických politiků je "zřejmě" důsledkem fungování oněch "tajných dodatků". Jenže jejich existenci nedokázal, všechno zůstalo na úrovni neseriózních, nepodložených spekulací.

Nejvíce šokující na celém pořadu však byla skutečnost, že v dnešní České republice může veřejnoprávní rozhlas odvysílat ostrý, nepodložený útok na určitého občana a vůbec mu během pořadu neposkytne právo na odpověď. Šlouf nebyl v pořadu vůbec interviewován, ani nebylo uvedeno, že interview odmítl, a v pořadu nebyl interviewován ani vůbec žádný jiný činitel sociálnědemokratické vlády nebo dokonce jen strany.

Autoři pořadu si snad měli uvědomit, že právě v ostrém rozhovoru s obviňovaným člověkem bývá dané téma nejjasněji ozřejmeno. Jestliže obžalovanému politikovi není poskytnuta možnost, aby se ve vysílání obhajoval, a divákům tedy možnost posoudit, zda je či není jeho obhajoba přesvědčivá, program také naprosto ztrácí důvěryhodnost.

Audiatur et altera pars - Nechť je vždy slyšena také druhé strana. Je neetické, pokud veřejnoprávní rozhlas prezentuje ve vysílání jen jednu, zaujatou stranu problému.

Vysílané pořady musejí splňovat tyto základní podmínky každé jen minimálně profesionální žurnalistiky:

1. Musejí být založeny na faktech, nikoliv na mlhavých insinuacích.

2. Musejí prezentovat ne pouze jeden, ale alespoň dva radikálně protichůdné pohledy na zkoumanou záležitost, a oba tyto pohledy musejí během pořadu energicky ze všech úhlů zpochybňovat a podvracet. V Británii existují dosti přísné zákony o pomluvě, někteří pozorovatelé tvrdí, že tyto zákony škodí investigativnímu žurnalismu. Kdyby se BBC dopustila takového lapsu, že by odvysílala toto politickopropagandistické vysílání ve prospěch Unie svobody, založené na nepodložené skandalizaci jednoho politika a na nepodložených insinuacích a nedokázané existenci určitých dodatků dohody ODS-ČSSD, okamžitě by měla na stole tvrdou žalobu za pomluvu.

Možná až budou v ČR efektivněji fungovat soudy, k témuž bude docházet i v České republice a novináři si dají pozor, aby to, co vysílali, bylo založeno na faktech. Znovu opakuji: nestačí se spokojit s tím, že nějaký politik něco "říká" - když pro to nemá důkazy. Podle britského zákona je šéfredaktor trestně odpovědný za pomluvu ve svém listě či elektronickém sdělovacím prostředku, i když cituje někoho jiného. Mám pocit, pokud se nepletu, že podobná je situace i z hlediska českých zákonů.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Když dnes sledujeme, jak sto tun kyanidu putuje Evropou, hubí v řekách všechno živé od ryb po bakterie, a slyšíme od představitelů australské důlní společnosti Esmeralda, že katastrofu třeba způsobilo něco jiného, než jedovatá látka, například extrémní počasí, je to asi důvod k zamyšlení.

Těžba kyanidem možná bezpečná je. Ale pouze do okamžiku, kdy do nádrže těžebního dolu, ve které se kyanid nachází, naprší. Když se to stane, může člověk pouze sledovat, jak ještě šest set kilometrů od zmíněné nádrže hyne v řece osmdesát procent ryb. V restauracích podél Tisy postupně ryby mizí z jídelníčku, jak se rychlostí čtyři kilometry za hodinu sune smrtící skvrna.

Zatímco srbský ministr životního prostředí konstatuje, že Tisa je usmrcena a maďarští ekologové srovnávají katastrofu s havárií jaderné elektrárny v Černobylu, rumunský ministr životního prostředí ještě včera prohlásil, že informace o následcích úniku kyanidu považuje za zveličené.

Důl Aurul totiž s australskou těžební společností napůl vlastní rumunská vláda. Zatímco smrtící kyanid právě směřuje do Dunaje, nádrž zlatého dolu u rumunského Baia Mare je prý opět pod kontrolou.

Zda se tím myslí, že těžba zlata opět bezpečně jako dosud pokračuje, agentury neuvádějí, nic méně lze to očekávat.

V diskusi ekologů s experty na těžbu a výrobu čehokoli, jsou to ve většině případů ti vědci přes bezpečnou těžbu a bezpečné energie, kteří přesvědčí vlády, že mají všechno pod kontrolou a ekologové že ničemu nerozumějí. Přesvědčit vlády asi obtížné není.

Podstatné v tomto případě je to, zda vědci o bezpečnosti kyanidu přesvědčí také ryby.

Vysílá se v pondělí 14. února ráno.

K tomu dodává Petr Novotný:

V neodbornem tisku se tato informace neobjevuje prilis casto, ale je pro pochopeni situace podstatna:

Hlavnim problemem neni utok proti vybranym mistum.

Hlavnim problemem jsou ty tisice stroju, kam hackeri pronikli a kam nahrali programy, ktere tento distribuovany DoS utok provadeji. Ve 100% pripadu jde o pruniky davno znamymi chybami (jinak nelze napadnout tisice stroju), a tedy o neuveritelne lajdactvi spravcu.

Osobne se domnivam, ze situace povede k obdobe ridicskych prukazu: Pri sprave on-line pocitace budete mit povinnost si pocinat tak, abyste odvratil pripadna nebezpeci spojena s tim, ze do vaseho stroje nekdo pronikne (stejne jako pri rizeni auta mate povinnost chovat se tak, abyste nezpusobil dopravni nehodu). Poruseni teto povinnosti bude trestano (pokutou, zakazem provozu on-line pocitace apod.). Nejsem si jist, zda se mi tato vyhlidka libi, ale domnivam se, ze k ni situace smeruje.

Jiří Jírovec

Z důvodů, které jsem zatím zcela nepochopil, je jednou z nejobdivovanějších a nejznámějších činností, vedoucí k hvězdné slávě, mlácení bližního po papuli a solaru plexu. Proto taky daleko víc lidí ví, kdo byl Cassius Clay, než kdo byl Einstein.

Box provozují lidé, kteří se uspořádáním duševních a fyzických vlastností liší od nás normálních, kteří tu věc konsumujeme.

To, co v ringu považujeme za normální, ovšem mimo něj odsuzujeme. Boxer tedy stojí před problémem pochopit , že je nenormální chovat se v ringu jako normální občan (dávat přednost, zdravit, ptát se po zdraví, nastavovat druhou tvář a podobně), ale že je normální nechovat se na  veřejnosti jako v ringu. Ne každý to zvládne a tak mají soudy občas práci. V souvislosti s hysterií, která provází návštěvu "usvědčeného znásilnitele" a tudíž kriminálníka, boxera Mika Tysona, ve Velké Britanii, se opět objevuje otázka, kolikrát může být člověk postižen za jeden trestný čin.

Tyson narazil před několika lety. Nikdo sice neví, co se odehrávalo v jeho hotelovém pokoji, ale s trochou fantazie můžeme považovat za přiměřeně pravdivé to, že došlo k mýlce. Železný Mike si pravděpodobně myslel, že jistá kráska, s níž se zrovna seznámil v televisním studiu, by si ráda vyzkoušela jeho mužnou sílu na poduškách - o zástupech takto orientovaných obdivovatelek nemusí být vcelku pochyb.

Vyslané signály tomu nasvědčovaly. Dotyčná napřed souhlasila, že s Mikem pojede na noční prohlídku města a když přijela k jeho hotelu, šla mu dokonce pomáhat hledat fotoaparát, který byl někde v jeho pokoji a bez nějž by výlet za nic nestál.

Hledání se vyvinulo tak, že se nakonec ocitli v posteli. Možná kvůli přístroji, možná proto, že rozestlaná postel lákala k odložení prohlídky z druhé hodiny ranní na dobu normálnější. Na zámince teď už nezáleží. Důležité bylo to, že Mike, nejspíš ve vidině pomyslného zvednutí paže na znamení, že i na poduškách je mistrem, přestal myslet na kryt, nebo přesněji na zadní kolečka.

Podle některých spekulací nebyl vývoj tak jednoznačný. Je-li pravda, co se psalo v novinách a říkalo v televisi, dostal se Mike do situace, z níž viděl východisko podobající se starému a tudíž již politicky nevhodnému vtipu, který kdysi vyprávěla, nejspíš při oslavách MDŽ, moje kolegyně (dokonce se tomu sama smála, protože tenkrát tak nějak nevěděla, že ji to ponižuje). Končil tím že žena postupně mění názor na průběh událostí volajíc: "Strážmistře! Mistře ! Velmistře !".

Těžko říct, co zmíněná kráska říkala v inkriminovaném okamžiku. Jisté je, že na strážmistra došlo o několik dní později, když se jí prostřednictvím kamarádky rozleželo, co se jí vlastně (možná) přihodilo.

Následovalo obvinění ze znásilnění a verdikt vinen. V neprospěch Tysona mluvila jeho fyzická převaha a pak hlavně okolnost, že americký soudní systém vypadal po osvobození O.J. Simpsona a jistého mladého Kennedyho k smíchu a bylo mu třeba vrátit vážnost.

(Kennedy byl obviněn ze znásilnění jakési ženy, kterou sbalil v hospodě a přivedl domů na večírek. Byl osvobozen, protože porota nemohla bez stínu pochybnosti potvrdit ani vyvrátit, že z něj noční chlad a alkohol neučinil impotenta. Zda erekce byla či ne se stalo předmětem mnoha veřejných disputací. Ale to jen tak na okraj.)

Železný Mike si odkroutil kriminál a oficiálně polepšen pokračoval - byť se zádrhely - ve své kariéře.

Druhý darebák, o němž bude řeč, neřeže lidi pěstmi do hlavy, ale skalpelem do hrudníku. Wilbert Keon je srdeční chirurg, jehož šikovné ruce pacienti, obrazně a možná i doslova, líbají. Taky je senátorem a vůbec prominentní osobou v hlavním městě Kanady.

Wilbertovi se před časem přihodilo, že mu příroda podstrčila chtíč a osud nastražil ženskou. Jede s tím prvním po Ottawě a zastaví fáro u osudové ženy. No, nazastavte se u pěkné ženské na chodníku na kus řeči, vysvětluje později na tiskové konferenci a dodává, že ani nepostřehl, že je na ulici Summerset, pověstné ženami, které nejdou na nákup ani nespěchají na rande, ale jen tak přešlapují na místě v naději, že se u nich někdo zastaví, aby se pobavil.

Vědět by to mohl, protože to ví každý. V daném okamžiku ovšem vědět nemůže, že si zrovna na tom místě počínají policistky jako pěkné kurvy. Tedy v rámci policejně-výchovné akce, jejímž smyslem je odchytit do legální pasti potřebný počet mužů, aby se vyplatilo zorganizovat pro ně školení.

Policejní trik spočívá v tom, že lepá policistka vláká dáblem posedlého muže do konversace, a dovést ho ke slovnímu vyjevení sexuální potřeby a ochoty za její uspokojení zaplatit.

Keon se baví a současně nevědomky naplňuje slavný Palivcův výrok: "Člověk něco plácne a pak ho to mrzí." V okamžiku, kdy již nebylo co dodat, vytáhla sličná policistka služební placku.

Policie to s doktorem sfoukla celkem kulantně. Spokojila se s jeho podpisem na presenční listině kursu, v němž si odchycenci tak nějak vyříkávají, jaká že to byla blbost, že šli na Sommerset a že je daleko bezpečnější najít v novinách nebo telefonním seznamu číslo doprovodné služby, kde jsou sice ceny vyšší, ale odpadá nebezpečné smlouvání na ulici. Wilbert byl tedy potrestán, ale pak někdo jeho story prodal sdělovacím prostředkům. Vláčení tiskem lze považovat za trest druhý.

Zmiňuji oba případy proto, že určitá část obyvatelstva propadá hysterii v přístupu ke zločinu a trestu. Mike přijel do Britanie, aby svoji železnou pěstí rozbil hubu jakéhosi Francise. Přijel tedy pracovat. Co s tím má co dělat jeho obvinění a trest je u boha.

V případě chirurga Keona reagovaly hystericky moralisté prodravší se do mediií. Publikum naopak zaujalo postoje pragmatické v nichž na zkušenost "čelem to nevypotí" (jak říkávala maminka jednoho mého spolužáka) navazoval názor "lepší Keon v ottawské hrsti než v USA", a aféra poměrně rychle utichla.

Oba případy ovšem naznačují znepokojivou věc. "Zákonů poslušní občané" totiž mají tendenci k vybírat z právního řádu jen to, co se jim právě hodí do krámu, přestože respektování rozhodnutí o způsobu potrestání stejně důležité jako respektování zákona samotného.

V klimatu politické korektnosti, se začíná dařit představě, že presumpce neviny nadřazuje (sprostého) obžalovaného nad oběť, což je první krok k návratu k metodě soudce Lynch, kterou jsme si kdysi počeštili na "žaves".

Pokud si v tomto směru nezachováme soudnost, můžeme se dočkat toho, že se každá vesnice opevní zátarasy a bude pečlivě sledovat, aby se snad mezi jeji ctnostné obyvatele nevetřel někdo se štíplým kuponem za rychlou jízdu nebo s nečistým trestním rejstříkem.

Jiří Jírovec

PS Dávat boxera Tysona do souvislosti s Pinochetem nebo Romy, jak to udělal britský Channel Four, není kontraversní ale absurdní.

Poznámka JČ: Neučinil to Channel Four, ale jakýsi pisálek v nějakých novinách, který podle tiskového prohlášení Channel Four kreativně připravoval popis televizního programu na příští dny pro svůj deník.

Jaroslav Štemberk

K článku p. Jírovce v BL 8.2.2000:

Rozdílnost našich názorů zjevně pramení z toho, že žijeme každý na jiné straně Atlantiku. Podle mých kusých a zprostředkovaných informací je náboženství v Americe daleko více vnímáno jako politikum než v Západní a Střední Evropě. V Čechách navíc po dobu 40ti let theisté prakticky neměli možnost vystupovat v médiích. Pokud jsem napsal "více prostoru", měl jsem na mysli prostor časový ohledně délky jednotlivých vystoupení, nikoli to, že by theistů mělo vystupovat více nebo by měli vystupovat častěji než atheisté a neměl jsem na mysli, že by delší časový prostor pro theistu měl být pravidlem, jde jen o to, že zpravidla je těžší definovat Boha, v kterého věřím, než vyjádřit, proč v žádného Boha nevěřím.

K článku p. Obereignera v BL 8.2.2000:

• Autor pomíjí to, že režimy, které jako státní ideologii hlásaly atheismus, patří k těm nejkrutějším v historii - zejména jakobínská diktatura ve Francii, stalinismus v Sovětském svazu, maoismus v Číně a Kambodži. Ve Španělsku atheisté (komunisté a anarchisté) za tři roky (1936-1939) povraždili cca dvakrát tolik lidí, než kolik jich povraždila španělská inkvizice za zhruba tři sta let svého působení.
• Prohlášení papeže ve věci Jana Husa lze zestručnit zhruba takto: Papež uznal, že upálení J. Husa bylo nespravedlivé a církev se při něm provinila proti svým vlastním zásadám, na druhé straně však není Husovo učení možno beze zbytku prohlašovat za autentickou nauku katolické církve. Za nejpodstatnější na tomto papežově prohlášení považuji to, že došlo k uznání názoru, že "většina nemusí mít pravdu" (byť by to byla i většina církevních autorit).
• Theismus nemusí nutně znamenat popírání evoluce. Mezi vědce, kteří významně přispěli k rozvoji evoluční teorie, patří např. i francouzský jezuita P. Teilhard de Chardin a v moderní katolické teologii je evoluční teorie obecně přijímána (viz např. encyklika Jana Pavla II "Fidei et ratio" z r. 1998).
• Pokud jde o zmíněného autorova spolupracovníka, jeho názor je radikálním uplatněním Lutherovy zásady "sola fidei", která v tomto případě zjevně není správně vyložena "ve světle Písma" (viz zejm. Mat. 7; 21-23).

K článku p. Burjana v BL 9.2.2000:

Pokus o obdobné řešení etnického problému, které autor článku navrhuje ve vztahu k Rómům, byl před cca 20ti lety učiněn v Jihoafrické republice (tzv. bantustanizace). Mezinárodní demokratickou veřejností byl odsouzen jako jiná forma apartheidu, tedy jako řešení vyloženě rasistické.

K článku p. Motla v BL 10.9.2000:

Nerozumnost a nepoctivost, kterou autor (oprávněně) vyčítá p. Jedličkovi, se vyskytuje i v jeho vlastním článku. L. Motl vzbuzuje dojem že je jakýmsi fyzikem- fundamentalistou, který nezná a proto podceňuje jiné vědní obory (botaniku, filosofii). Dostane-li se mimo rámec fyziky, působí spíše dojmem naivního nedovzdělance.

Vidí-li zásadní protiklad mezi fyzikou a náboženstvím, tento názor vyvrací britský fyzik a teolog John Polkinghorne v knize "The Faith of a Physicist" (Princeton, 1994 / podle recenze L. Krlína v časopise Universum č. 31-32/ léto 1999): "Vědci, kteří mají silné výhrady vůči náboženství, obyčejně argumentují takto: 'Náboženství, narozdíl od vědy, je založeno na jistotách, které nejsou podrobeny diskusi.' Tímto tvrzením ukazují svoji neobeznámenost s žitým náboženstvím. Období pochyb a zmatků má svoji dobře zdokumentovanou úlohu v duchovním vývoji světa. Víra, vyhledávající porozumění (ve slavné Anselmově větě) je výzvou pro motivovanou víru. Jako způsob vědeckého kladení otázek je tato cesta intelektuálního objevování vytvářena těmi, kteří prozkoumávají skutečnost od samého počátku a jejichž názor je vždy otevřen opravám ve světle dalších zkušeností. Náboženství již dlouho ví, že konec konců 'každý lidský obraz Boha se ukazuje jako neadekvátní idol.' ... Nevidím proto žádnou zásadní nekompatibilitu mezi mým způsobem hledání pravdy, ať jde o vědu či víru. Oba způsoby hledání pravdy, vědecký i náboženský, jsou nezbytné, jestliže jsme připraveni pochopit věci tak, jak jsou." I práce fyzika (na což rovněž poukazuje J. Polkinghorne) je konec konců založena na  axiómech (Goedelův teorém; základní pravidla formální logiky, podle kterých je prováděno vědecké dokazování, jsou rovněž axiómy).

K článku pí Cihelkové v BL 11.2. 2000

Autorka se ptá: "Jak velkým hříchem je domnívat se, že má smysl hovořit o tom, co bylo před velkým třeskem a zda jej bylo ke vzniku vesmíru vůbec zapotřebí (nebo historie vesmíru přes singularity)?"

Na tuto otázku, ovšem tehdy formulovanou teologicky: "Co dělal Bůh před stvořením světa?", odpověděl již před více než 1500 léty Aurelius Augustinus (který je katolíky i protestanty považován za nejvýznamnějšího myslitele křesťanského starověku): "Vymýšlel pekelné tresty pro ty, kteří se budou tak hloupě ptát." Názor současného fyzika - L. Motla, se tedy v podstatě neliší od názoru citovaného antického filosofa.

Jaroslav Štemberk

Luboš Motl

Tentokrát jsem si přečetl článek Dany Cihelkové, aniž by mě někdo na jeho existenci musel upozorňovat. V této úvaze si posvítím na levicovost a pravicovost české společnosti a médií zvláště, ale zejména pak na představy Dany o fyzice, o kterou se svým způsobem zajímá. Nejdříve bych však měl vyjasnit několik drobností osobního zabarvení.

Dana nejprve předkládá řadu hypotéz, proč jsem vůbec její článek rozebíral. Kdyby byla trochu pozorná, všimla by si, že si můj rozbor e-mailem objednal pan Málek - jak mi snad i pan Málek potvrdí, a proto jeho spojování s levicovostí nebo pravicovostí nějakého média nepůsobí příliš informovaným dojmem. Proti Daně také nemám v úmyslu pořádat bitvy a tímto se zavazuji, že pokud se někdy do Dany Cihelkové zamiluji a ona nebude proti, vezmu si ji klidně za ženu, a to nehledě na to, jaké spekulativní e-maily o jejím intimním vztahu k dynastii Stehlíků dostávám a dostanu.

Také není pravda, že jsem Danu Cihelkovou "razantně kritizoval". Napsal jsem jen na základě slušné žádosti nezúčastněné vlažné hodnocení jejích "zajímavých" názorů (ve chvíli, kdy jsem neměl sebemenší tušení o tom, kdo ona sama je a o čem jinak píše), jehož obsah určila vědecká poctivost, a autorka by měla být celkem ráda, že byly otištěny názory mé a nikoliv názory některých lidí, kteří mně svůj postoj k eseji Dany Cihelkové svěřili e-mailem.

Snad mně čtenář odpustí, že se nechci omlouvat za to, že se čtení Britských listů vyhýbám (to jsem jen tak mimochodem poznamenal i v původním mailu panu Málkovi - a Jan Čulík tuto poznámku s tématem článku nesouvisející z nepochopitelných důvodů přimontoval do nadpisu). Na mě působí dojmem věčně nespokojeného listu, který neustále říká, jak věci nemají být, ale nikdy neřekne, jak věci být mají. Informační obsah média je maximální, pokud je množství pozitivních a negativních zpráv přibližně v rovnováze, odlišná situace naznačuje nevyváženost redaktorů a autorů. Jan Čulík je podle mého také zatížen odporem k tomu, čemu říká "ideologičnost", díky níž hází ODS do stejného pytle jako KSČM, přičemž se tváří, že něco podobného (jako ideologie) z Británie nezná - sám však hledí na svět velmi ideologickým způsobem a považuje se za spasitele více, než by bylo zdrávo; rád by lidem nakazoval, je se mají ve svobodné zemi chovat. Nedostal jsem mimochodem jedinou reakci, jejíž autor by se hlásil k jinému přesvědčení než k levicovému, a tak můj výrok, že mezi čtenáři BL je mnohem silnější levice, je dnes mnohem více než pouhou hypotézou. Britské listy jsou nicméně existující institucí, která kromě negativ má i některá pozitiva, a vím, že v demokracii není možné likvidovat list jen proto, že šíří špatnou náladu a nedůvěru mezi lidmi.

Z USA moc dobře vím, že ideologická polarizace politiky je velmi silná, pravděpodobně silnější než v ČR - a očekávám, že v Británii je tomu podobně; je mnoho situací, z nichž je žádoucí ideologické pohledy vytlačovat, v jiných jsou ale nezbytné. Otázka ideální organizace společnosti závisí na našem filosofickém a etickém cítění, v němž se samozřejmě lidé liší, a proto se organizují do politických stran, které ten či onen pohled prosazují.

Tím se už dostávám k hlavní otázce první části textu - ke vztahům levice a pravice. Sám se v kontextu Západu nepovažuji ani za levičáka, ani za pravičáka: kdybych měl volební právo, skutečně nevím, zda bych volil raději republikány či demokraty. Aby bylo jasno, v Čechách jsem většinou volil lidi z ODS a asi bych tak učinil i nyní. Pokud čtenářovi stoupla hladina adrenalinu jen díky minulé větě - a já vím, že je to pravděpodobné, jelikož je tento list levicový a tomu odpovídá i struktura čtenářstva, rád bych ho požádal, aby se uklidnil. ODS je přinejmenším jedna z klíčových politických stran, která vedla ČR k demokracii, navíc je podle nynějších preferencí nejsilnější stranou, a pokud má člověk alespoň trochu úcty k demokracii, měl by si odpustit nechápavé reakce a spekulace o tom, že ODS volím proto, že jsem tunelář, nebo proto, že se bojím káravého ukazováčku.

Na rozdíl od autorky si nemyslím, že je česká společnost pravicová, spíše naopak. Československo bylo jednou z nejsocializovanějších zemí a k tomu, že v něm komunismus tak pevně zakotvil, měl český i slovenský národ jistě i určité historické předpoklady z dob, kdy byl bolševik ještě malinký. Ani dnes se mně nezdá, že se "v ČR nosí pravicovost", jak Dana tvrdí. Mnozí lidé sice o sobě tvrdí, že hledí na svět pravicově, ale ke každé konkrétní otázce se vysloví jaksi nepravicově. Spíše bych řekl, že se v ČR nosí kritizovat pravici, jak to jen jde, a Dana Cihelková je jedním z miliónů chodících důkazů.

Je pro mě těžké si představit, že autorka skutečně věří tomu, že je levice v Čechách potlačována. Moje osobní zkušenost je naopak taková, že kdykoliv řeknu něco pozitivního o české pravici, opřou se do mě stovky pozoruhodných existencí a snaží se učinit můj život nesnesitelným; způsob, jakým to činí, v mých očích zpravidla není dobrou vizitkou pro českou "nepravici" - a autorka je (přehlédneme-li několik drobných ran pod pás) jedna z těch kultivovanějších, byť zanícených kritiků české pravice: s ostatními je to jistě horší (přes všechny její horlivé články proti privatizaci, US, ODS, Impulsu 99 a všem ostatním jen trochu nelevicovým silám ji Jan Čulík popsal jako "slečnu s velmi pravicovým cítěním"). Chtěl bych čtenáře požádat, aby se pokusil omezit nenávistné maily za to, že jsem se přihlásil k ODS: vím, že psát do levicového listu o politickém tématu, pokud mé vlastní srdce není levicovosti plné, je tak trochu sebevražda.

Nevím, jestli mně to čtenář bude věřit, nemám žádné osobní vazby s žádnou politickou stranou, a jestli mně vadí to, co často čtu v Britských listech (například právě věci, které jsem si přečetl od Dany), tak proto, že je považuji za velmi trapné a nepoctivé, nikoliv proto, že chci potlačit kritiku nebo "přitakávat panu profesorovi". V životě jsem nikomu nepřitakal, aniž by to odpovídalo mému přesvědčení, a nechci tak činit ani v budoucnosti. Jen jsem přesvědčen, že například Václav Klaus je velkým českým politikem a s jeho jednotlivými politickými názory ve většině případů souhlasím. Nějaké zmínky o tom, že se "přitakává panu profesorovi", mně připadají politicky nekorektní a hloupé. Ostatně jsem také přesvědčen, že je nesrovnatelně lepší přitakávat profesoru Klausovi než panu Stehlíkovi. V USA je naprosto normální, že se lidé hlásí ke svým oblíbeným politikům a občas pro ně i něco udělají - kandidáti na prezidenta USA například kolem sebe mají mohutné týmy, v ČR je to bohužel okamžitě považováno za bezmyšlenkovité přitakávání. Místo věcné diskuse a soutěžení mezi lidmi, kteří vědí, co chtějí, je diskuse o politice v ČR často prázdným reptáním, nálepkováním protivníka a skrýváním své vlastní politické orientace.

Připadá mně také trapné to, že tytéž statisíce či milióny občanů, které desítky let poslušně a v zákrytu podporovaly komunistický režim, najednou velmi "odvážně" na (nyní demokratický) režim nadávají; takoví lidé jsou bojovníky na socialistické straně barikády a je to třeba říci nahlas - nemyslím, že je jen dílem náhody, že třeba Jan Čulík vysílal na Svobodné Evropě až po svržení komunismu. Nevěřím tomu, že po roce 1989 kdykoliv nastala situace, kdy měli lidé existenční důvody zatajovat svoje názory na dění ve společnosti, a proto považuji všechnyargumenty o strachu z Klausova ukazováčku za falešné. Člověk musí naopak projevit statečnost, pokud chce něco říci ve prospěch Klause; mně za to rozhodně hezká řádka lidí (?) vyhrožovala zabitím; je asi jen otázkou kvantity, kolik podobných výhrůžek dostanu po zveřejnění tohoto článku. Jednotliví novináři mohli projít fází nekritického postoje k tomu či onomu, případně fází nekontrolovaného odporu k tomu či onomu, ale tohle je individuální nedostatek jednotlivého novináře, který by se neměl zobecňovat; Dana je nepochybně příkladem člověka, která prošla etapou nekritického obdivu k lidem, kteří si to zasloužili nejméně, a proto by si právě ona měla kritiku novinářů za jejich loajalitu odpustit. Před rokem 1995 psala velká část médií pozitivně o "Klausově" transformaci v první řadě proto, že Klausova transformace probíhala hladce a byli jsme premianty mezi postkomunistickými zeměmi. Jakkoliv považuji svůj názor na důvody, proč se to začalo kazit, za dobře podložené, vůbec si je zde netroufnu vyslovit, protože by to IMHO velká část čtenářů nesnesla a ohrozil bych svůj život; ponechám Britským listům jejich tvář, která je k ODS a podobným stranám netolerantní. Není můj problém, že tato škarohlídská a levičácká faktická cenzura Britským listům zůstane - a je jen problémem svědomí jejich šéfa, jestli svůj list přes to všechno bude nazývat médiem otevřeným různým názorům. Jsem poslední, koho by někdo mohl označit za zbabělce, ale soulad příspěvků v BL v odporu například k ODS mně připadá stejně jednoznačný jako názor lidu na popravy reakce v 50.letech, že si zde prostě názor vyslovit netroufnu.

Dana má jistě pravdu, že ještě trocha více pokory by mě asi nezabila, jen je trochu zábavné, že to říká právě ona. Kdybych z mladické nerozvážnosti udělal něco podobného jako ona a dělal mluvčího rodině a firmě, která je jednou z největších privatizačních ostud v celé zemi, asi bych si netroufl několik let prohodit o politice jediné slovo, natož abych si dovoloval pojmenovávat voliče jednoho z největších politiků české historie "nekritickými přitakávači". ODS je standardní pravicově orientovaná strana s velmi pravicovou rétorikou, která jinak prosazovala a stále prosazuje podle mého názoru rozumnou a relativně centristickou politiku.

Když tedy Dana mluví o pokoře, chtěl bych jí poradit, aby se nadále neoznačovala za "nezávislou novinářku". Myslím, že Dana moc dobře ví, že Jana Čulíka různí lidé přesvědčují, že by prostě bývalou mluvčí POLDI a samozvanou organizátorku stávek na Stehlíkovu podporu "tisknout neměl", a že má možnost otiskovat v médiu, které má alespoň nějaký dosah, jen díky velké toleranci Jana Čulíka a jeho až vášnivé touze po názorové pestrosti až intelektuální extravaganci. Dovolil bych si jí také poradit, aby se mě nepokoušela učit, jaké má mít teoretický fyzik názory (ať už na vědu, nebo na Boha). Chtěl bych ji ujistit, že názory velkých teoretických fyziků minulosti i současnosti znám o několik řádů lépe než ona a navíc jsem sám teoretický fyzik. Fyzici se v mnohých otázkách mohou rozcházet, ale snad je poměrně jasné, že teoretický fyzik alespoň na jisté odborné úrovni by souhlasil prakticky se vším, co jsem v rozboru vědecko-teistických úvah Cihelkové napsal. A pokud si Dana myslí, že fyzici rozumějí fyzice hůře než laici a měli by laikům předat své náčiní, věřím, že je výjimkou, jinak bychom se měli začít obávat o osud jaderných elektráren a podobných věcí.

Mimochodem se Stephenem Hawkingem se znám tak trošku osobně a jeho vztah k Bohu znám také dost dobře. Stephen je srdcem velmi zanícený ateista a nejednu práci ve fyzice udělal částečně s touhou vyhnat Boha z posledních skulinek, v nichž se může schovávat (jako jsou otázky počátečních podmínek). Kdyby svět jakkoliv ovládal Bůh, který má vůli podobnou lidské, myslím, že by Stephen Hawking měl plné právo takovou kreaturu nenávidět za to, jaký život Stephenovi přichystala. (Pro neznalé, Hawking je uvězněn na vozík a komunikuje se světem jen prostřednictvím posledního článku svého ukazováčku.)

Tedy ještě jednou: bylo by nadmíru vhodné, aby se Dana neodvolávala na teoretické fyziky a nezkreslovala jejich názory a výroky. Mimochodem, Dana by mě prý mohla obvinit "z diletanství a z debilit", jak hezky říká. No to je samozřejmě pravda, obvinit by mě opravdu mohla. Také by se mohla pokusit moje vysvětlení ohledně kvantové chromodynamiky "uvádět na pravou míru". Přece jen věřím, že alespoň ve fyzikálních otázkách budou i čtenáři Britských listů brát vážněji fyzika z prestižní americké univerzity, a nikoliv samozvanou lidovou filosofku, a to i navzdory tomu, že se první zmíněný přihlásil ke straně, kterou přes 90% čtenářů listu nenávidí. Tak špatné to s čtenáři přece jen není; mohu se samozřejmě mýlit.

Autorka sice doznává, že není odborník, ale to jí vůbec nebrání, aby se do fyziky znovu pustila; asi mě chce něco naučit. Trochu mně to připadá, jako kdybych se snažil Danu poučit o tom, jak velkou pistoli s sebou nosil pan Stehlík. Dana třeba tvrdí, že částicová fyzika by byla bez kosmologie "vědní disciplínou s ručením omezeným". Jen pro jistotu, abych nepsal své "osobní názory", jsem se zeptal 3 fyziků (profesorů a postdoků) zde na Univerzitě Kalifornie v Santa Cruz a všichni odpověděli stejně jako já, totiž že částicová fyzika se naprosto bez kosmologie obejde. Mohli bychom žít v mracích, vůbec nevědět o velikosti a struktuře kosmu, a přesto bychom mohli v podstatě stejně studovat částicovou fyziku. Kde přišla Dana k opačnému názoru a ke kuráži, díky níž takovou "pozoruhodnou" věc otiskne pro stovky lidí?

Zajímavý je Danin citát o kvantové gravitaci; Daně pravděpodobně uniklo, že presně to je můj obor. Alespoň vidím, že má k oboru kvantové gravitace úctu - a že tím spíše se do mě zamiluje. K citátům Migdala: je již dokončen (můj) překlad světového bestselleru Elegantní vesmír Briana Greena o všech těchto otázkách, v němž jsou podobné otázky vysvětleny nesrovnatelně lépe, a nechci knihu psát podruhé, abych Daně vše správně osvětlil.

Dana potom rozebírá a dezinterpretuje výroky Paula Diraca z roku 1956 a usuzuje z nich, co víme o vakuu dnes (pro informaci, je rok 2000). Co na to člověk může říci? Když mně Dana nevěří, že je to můj obor, ve kterém se velmi dobře vyznám, těžko jí mohu něco vysvětlit. Jestliže si skutečně myslí, že rozumí kvantové teorii pole, teorii strun a jiným fyzikálním otázkám lépe než já, asi ji opravdu není třeba nic učit. Inu, je to geniální slečna, cenu Jaroslava Heyrovského pro nejlepšího absolventa přírodních věd na UK měla také získat ona.

Zábavné jsou i překlepy (v okopírovaných partiích), které ukazují, že nemá páru o tom, která bije. Délka 10^-33 centimetru (Daně chybí jednotka), zvaná Planckova délka, odpovídá energiím řádově 10^19 GeV = 10^22 MeV (to číslo 1028 MeV myslela Dana vážně, nebo si jen zahrála na trupíka? Možná to mělo být 10^28 eV?).

Danině odsudku proti "kvarkové teorii" (která má na její dívčí vkus moc operátorů) se snad lze jen zasmát. Fundamentální pole kvantové chromodynamiky představují kvarky několika vůní a tří barev a existence kvarků a jejich barev je dnes mimo vší rozumnou pochybnost experimentálně dokázána. Fyzika opravdu funguje jinak než privatizace: nelze například degradovat fyzikální teorii, která nám není po chuti, tím, že se s někým vyspíme.

"Geniální" je také Danino vysvětlení uvěznění kvarků, jen není úplně jasné, jak ty prázdné věty souvisí s otázkou confinementu. Vazebná konstanta silných interakcí roste na dlouhých vzdálenostech, kvarky se stávají silně vázány a pokus o odtržení jednotlivého kvarku se podobá pokusu získat jen jeden konec provázku: vytvoří se "gumička" složená z gluonů, jejíž energie roste se vzdáleností mezi kvarky - a nakonec se utrhne a vytvoří pár kvarku a antikvarku. Otázka confinementu je velmi složitá matematická otázka kvantové chromodynamiky (tahle otázka má smysl samozřejmě pouze tehdy, když bereme kvantovou chromodynamiku vážně), je částečně zodpovězena simulacemi na mřížkách, nějaké jadrné a průzračné zdůvodnění zatím chybí, ale každopádně takové vysvětlení musí být fyzikální, a nikoliv ve stylu výkřiků slečny Cihelkové.

Autorka dále cituje "populárně-naučnou" knihu, která se zabývá "dialekticko-materialistickým výkladem teoretické fyziky". Trochu se mě zastavil dech, když jsem tenhle paragraf četl. Já jsem o "dialekticko-materialistickém výkladu teoretické fyziky" neřekl nic pozitivního, nemám o takových věcech v úmyslu mluvit ani nadále, a pokud budeme s Cihelkovou plánovat svatbu, budu trvat na tom, že se nejdříve pořádně osprchuje, pokud s takovou literaturou opravdu přišla do kontaktu.

Dana Cihelková také nemluví pravdu ohledně svého textu. Ve svém předchozím textu nenapsala, že je "dialektický materialismus vulgární", nýbrž to, že je "mechanistický model vesmíru (jako hodinového strojku) vulgární". Pravděpodobně totálně nepochopila moje polopatické vysvětlování, pokusím se to říci znovu: dialektický materialismus je špinavá ideologie, kterou pěstovali předchůdci Dany, zatímco deterministické zákony fyziky jsou velkým dílem Newtona a jeho následníků - našich předchůdců - na nichž stála fyzika (a z velké části také veškerý technický pokrok lidstva) od 17. do počátku 20.století. Důrazně žádám Danu Cihelkovou, aby se už nikdy netvářila, že je to totéž.

V dalším odstavci se Dana Cihelková pokouší modelovat částicovou fyziku z tří frází, konkrétně "kvanta vakua, díry ve vakuu a celková energie"; mohu se prý přesvědčit, že to funguje. Kdyby něco podobného řekla moje vzdálená sestřenice, pravděpodobně bych pro ní začal shánět psychiatrickou pomoc. Jelikož to ovšem řekla Dana Cihelková, musím říci - ano, má jistě právo na svůj názor. Člověka uklidní, když si přečte alespoň to, že podle Dany Cihelkové má vesmír zajímavou vlastnost, že se v něm mohou z jednoduchých struktur vyvinout složitější.

V dalším odstavci ovšem označuje za "vulgární materialismus" fakt fyziky 20.století, že je "vakuum formou hmoty". Vakuum je opravdu formou hmoty, podle obecné relativity se umí zakřivovat a přenášet tak gravitaci, podle kvantové teorie pole je plné všech možných virtuálních procesů, podle astronomických pozorování také prázdné vakuum obsahuje hustotu energie a hmotnosti, zvanou "kosmologická konstanta". Proč to autorka spojuje s nějakými ideologickými zlotřilostmi? Samozřejmě, že neexistuje žádný zákon, že v komunistické knížce (na které se Dana odkazuje nejraději) jsou všechny věty nepravdivé. Nepochybně tam mohou být i pravdivé; komunistická knížka nemá na fyzikální otázky vliv - ani kladný, ani záporný.

Autorka pak říká, "jak je velkým hříchem" myslet si to či ono, přičemž vyjmenovává svoje názory - nedorozumění o fyzice a pár horkých spekulací z kosmologie. Nevím, jestli je hříchem si myslet to, co si autorka myslí; to je spíše otázka hlouposti. Jistým hříchem je možná otiskovat eseje o fyzice, pokud v ní autor zcela tápe, jako třeba Dana. Je moc hezké, že si s fyzikou hraje po večerech; ještě hezčí by bylo, kdyby si s ní hrála spolu se šarmantním fyzikem - tedy pod odborným dohledem.

Dana pak barvitě líčí, jak se musí člověk ocitnout na dně, aby mohl zavolat Boha na pomoc; správně dodává, že takový fakt nemá na otázku o existenci Boha vliv. Proti názoru biologa, že v okamžiku těsně před smrtí bolest ustupuje a navozují se halucinogenní stavy mysli, staví svůj názor, že tomu tak být nemůže, protože na tom evoluce a příroda neměly zájem. K tomu bych chtěl říci, že nervová soustava, která je schopna vnímat bolest, se vyvinula evolučně proto, aby organismus bránila. Kdybychom necítili bolest, nechali bychom klidně spálit ruku, která je náhodou v ohni - což by statisticky snížilo schopnost uživit se tvorům, kterým ruka shořela. Je naopak velmi pozoruhodné, že organismus v době života dokáže všechny tyto vjemy zpracovávat a cítit; mnohem méně úžasné se mně jeví, že v momentu smrti, kdy orgány přestávají fungovat, dochází ke ztrátě přenášení pocitu bolesti a k zašumění vjemů v mozku, který přestává dostávat živiny a jeho stav se postupně redukuje na pocit "světélka na konci tunelu". Komplikovaný mechanismus pocitu bolesti ztrácí v momentu smrti důležitost a také právě proto se organismy evolučně vyvinuly tak, že je v posledním okamžiku života už nic nebolí.

Ve výčtu "pro a proti" (všiml jsem si jen jedné skupiny) by autorka mohla pokračovat dlouho; věřím jí, něco jiného je faktická hodnota Danou předložených argumentů. Autorka pak cituje ideologické fráze ze své oblíbené knihy, která (jak sama řekla) usiluje o marxisticko-leninskou interpretaci teoretické fyziky. Například "Diracova hypotéza prý skvěle zapadla do schématu věcí, které o 50 let dříve uhodli marxisté". Skutečnost je taková, že Diracovy objevy byly celému lidstvu naprosto neznámé ještě dva roky před Diracem. Diracova rovnice zdokonalila (o rok mladší) Schrödingerovu rovnici o relativistické efekty a předpověděla existenci pozitronu, který byl několik let poté nalezen a Dirac také právem dostal Nobelovu cenu. 50 let před Diracem neměl o kvantové teorii nikdo ani páru a autorčini miláčkové kolem Lenina byli dokonce přesvědčeni, že je elektron sám vesmírem, který má analogickou nekonečně hlubokou strukturu - což je názor, kterému by se právem mohli vysmát už atomisté ve starém Řecku. Jak jsem již zmínil, něco z přírodních věd marxisté pochopili, ale ničím speciálním metu lidského poznání neposunuli a jejich názory byly pro fyziku nepodstatné podobně jako názory Dany.

Zajímalo by mě, jestli autorka míní vážně, že věří těmto naprosto absurdním citacím z oné marxistické knížky. V dalším odstavci autorka trvá na tom, že otázka po tom, zda neutrino nazveme hmotou nebo nehmotou, má šílený význam. Vím, že na autorku žádný argument nezapůsobí, a tak perlami dále rozhazovat nebudu. Znovu opakuji, že pokud chceme provést naprosto přesné výpočty čehokoliv, musíme jevy kvantové mechaniky započítat v libovolném měřítku; v případě dlouhých vzdáleností se samozřejmě stávají méně a méně důležitými (supravodivost a supratekutost jsou ovšem příklady jevů, kde se kvantové efekty objevují v makroskopickém měřítku). Autorka si pravděpodobně myslí, že si z ní dělám legraci. Na konci odstavce říká, že je s podivem, že jsem jí napsal "alespoň na něco se dá kývnout". Úmyslně však překroutí, na co jsem opravdu kývnul (jak se každý může přesvědčit, kývl jsem na tvrzení, že jsou vlastnosti vakua podle všeho stejné v celém vesmíru).

Vyprávění Cihelkové o sféře platnosti Diracovy rovnice nemá smysl vůbec žádný. V dalším odstavci si znovu přeje, aby byla "kvarková teorie" opuštěna (a vrátili jsme se tedy do 60.let) a jevy se popisovaly jen pomocí protonu a neutronu. Autorka jaksi nechápe, že ve fyzice nejde o nějakou filosofickou frázi nebo názor nějakého totálně popleteného laika, který tvrdí, že se "po večerech zabývá fyzikou". Správná teorie silných interakcí musí vysvětlit milióny a milióny zajímavých experimentálních dat a "kvarková teorie" (kvantová chromodynamika) tak činí způsobem, který člověka zcela ohromuje. Z druhé strany neexistuje žádná teorie, která pracuje jen s neutronem a protonem a která tyto jevy popisuje; už proto, že kromě protonu a neutronu existují desítky či stovky dalších podobných částic (hyperony, rezonance atd.), které jsou s protonem a neutronem víceméně rovnoprávné (tvoří s nimi širší množiny, nazývané multiplety - jejichž struktura přímo odráží, z jakých kvarků jsou složeny), jsou jen o něco těžší a mají menší význam pro život; ve schématu fyzikálního světa jsou však, ještě jednou zdůrazňuji, rovnocenné. Pokud chce Dana zlikvidovat kvarky, protože jí na jejich počet (6 vůní po 3 barvách) nestačí prsty, chtěl bych ji varovat, že bez kvarků musí kromě protonu a neutronu zahrnout řádově stovky dalších částic, aby vysvětlila pozorování; i kdyby tak učinila, nakonec se jí to nepovede.

Jako argument pro svůj legrační návrh zavrhnout kvarkovou teorii autorka uvádí to, že protony a neutrony si středoškolák pamatuje lépe než kvarky, a proto musí být v kvarkové teorii chyba. Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Pravdivost vědecké teorie ani v nejmenším nesouvisí s tím, kolik práce dá středoškolákovi se teorii naučit. Autorka také nepochopila jedno procento. Kvantová chromodynamika popisuje správně 100 procent jevů na úrovni jaderných a subjaderných reakcí, jedno procento udává přibližnou přesnost, se kterou jsou předpovědi měřeny a potvrzovány.

V předposledním odstavci autorka velkoryse přijímá moji omluvu (napsal jsem jí, ať se na mě nezlobí, jestli jí připadá, že jsem byl moc tvrdý). V posledním píše o tom, že kvantová chromodynamika (chromo, nikoliv chrono, Dano, chromo je odvozeno od slova "chromos", což v řečtině označuje barvu - kvarky mají tři různé "barvy", zatímco "chrono" je kořen související s časem) je na vrcholu slávy. To bych chtěl trochu opravit, QCD byla na vrcholu slávy přibližně v době, kdy jsme se narodili, dnes už je to standardní a klasická teorie, o níž už dvě desítky let nejsou pochyby. Dnes pracují fyzici na mnohem složitějších teoriích, jejichž smyslem je vysvětlit kvantovou gravitaci - například kvarky jsou podle teorie strun vibrujícími smyčkami nekonečně tenkého provázku, přičemž přesný charakter tance udává, o jaký kvark (či jinou částici) jde.

Britské listy nejsou odborný fyzikální list a čtenáře asi tolik věci ani nezajímají. Přemýšlel jsem, jak to říci jinak, ale opravdu to jinak nejde. Texty Dany Cihelkové o kvarcích a o fyzice obecně jsou totální bláboly, a pokud někoho fyzika opravdu zajímá, ať si koupí nějakou pořádnou populární knihu - například ať si počká na Elegantní vesmír. Pokud už čtenář nedokáže sám posoudit, zda má pravdu Dana, nebo já, ať si alespoň promyslí, kdo z nás dvou o fyzice asi více přemýšlel, více ví a více dokázal; mohu přísahat také na to, že drtivá většina komunity teoretických fyziků by se vším, co jsem o fyzice a její filosofii napsal, souhlasila - přímo jsem si to ověřil na mnoha příkladech. Je velmi pravděpodobné, že Dana bude cítit potřebu odpovědět sadou ještě absurdnějších úvah. Nestojí za to na ně stále odpovídat; na mnohá nedorozumění, která Dana v budoucnu vymyslí, odpověděly moje dosavadní příspěvky; Dana jistě zkonstruuje i mnohá další nedorozumění, která už nikdo opravovat nebude (věřím, že si čtenář uchová zdravou míru skepse k čemukoliv, co od Dany přečte). To s sebou nutně přináší pasivita většiny vědců, kterým je celkem jedno, že laici tápou jako Dana a šíří nedorozumění i mezi ostatní, spojená s publikováním článků, jejichž kvalita není ani trochu hlídána.

Závěrem chci říci, že navzdory všem dětinským omylům, které Dana Cihelková napsala a ještě napíše, zdá se mně její zájem o fyziku hodnotnější než většina jiných věcí, do nichž se již v životě nadchla. Jen si myslím, že by fyziku raději měla studovat z fyzikálních zdrojů a nikoliv z dialekticko-materialistických příruček. A kdyby se pokusila okouzlit nějakého fyzika, jistě by mohla zažít více nejen fyzikálních dobrodružství než s pány Stehlíky.

Poznámka JČ: Ve Velké Británii v současnosti - snad bohužel - není politická scéna příliš silně polarizována a už vůbec není polarizována tak silně, jak je tomu ve Spojených státech. Sdělovací prostředky mají nyní podvědomou tendenci nadržovat vládnoucí Blairově Labouristické straně, i když i jemu rády dělají skandály. Jenže politiku jeho strany nyní v podstatě vůbec nezkoumají z ideologických pozic pravice, neboť od poslední volební porážky konzervativců je - bohužel - britská Konzervativní strana velmi oslabená a málokdo ji v britské společnosti bere vážně. Vzniká tak nebezpečí monolitního pohledu na svět.

Škoda, že pan Motl nechce pro Britské listy vysvětlit, proč se podle jeho názoru Klausova reforma hospodářství a politiky v České republice začala kazit.