úterý 25. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká politika:
  • Co mají tedy sakra obyčejní lidé dělat?? (Martin Hrbek) Vést rozhlas v Austrálii:
  • Dopis z Alice Springs (Jaroslav Kovaříček) Návrh zákona o České televizi:
  • Omluva redakci Týdne (Milan Šmíd) Česká televize:
  • Puchalský a Kytka: Dětské hraní s Českou televizí (Martin Vadas)
  • Spekulace: Jde při nynějším tanci kolem budoucího šéfa ČT snad o možné budoucí zrušení okruhu ČT 2? (Tomáš Sedláček) Reakce:
  • Přesné informace o Českém telecomu (Vladan Crha, tiskový mluvčí Českého telecomu) Zahraničí a války vedené Spojenými státy:
  • Globalizace vyžaduje globální koncepce (Dana Cihelková) Reakce:
  • Viktor Šlajchrt nereaguje na marxismus a reakce JČ na jeho recenzi je příliš agresivní (Marek Houša)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Globalizace vyžaduje globální koncepce

    Dana Cihelková

    (Poznámka k úvaze Henry Kissingera, LN 22. ledna 2000, Clinton podkopává roli Spojených států.)

    Henry Kissinger bezesporu patří k nejpozoruhodnějším osobnostem konce dvacátého století. Ve svých názorech je až překvapivě konzistentní adokáže je předkládat ve srozumitelné podobě, přestože mnohdy jde o neobyčejně složité problémy. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že tento jinak zkušený politik - byl v době prezidentství Richarda Nixona ministrem zahraničí - se ve svých názorech nedokáže vždy vymanit z názorových schémat bipolárního pojetí světa, o čemž právě svědčí jeho esej "Clinton podkopává roli Spojených států".

    Daň za nedůslednost

    Henry Kissinger v kapitole "Nedůslednost v Iráku" říká, že: "Irák je zkouškou americké politiky vůči zločineckým státům. Zde jsme však od prosince 1998 ... na ústupu. Clintonova vláda proces kodifikovala do strategie zadržování ... jež měla uzavřít Saddáma Husajna do krabice. Při realizaci této strategie se vedla diplomatická jednání ve stylu new age...."

    Podíváme - li se však na tento výrok z hlediska historie americké politiky, jaká byla uplatňována v letech studené války, musíme dojít k závěru, že Henry Kissinger vlastně na Clintonovi kritizuje něco, co bylo charakteristickým rysem politiky Spojených států téměř po padesát let. Válka v Perském zálivu roku 1991, přestože byla ukončená porážkou irácké armády a následným podrobením Husajna inspekci mise OSN, se však v základních rysech nijak nelišila od strategie použité například ve Vietnamu.

    Odhlédněme na okamžik od etických problémů, které provázely tuto válku přinejmenším od druhé poloviny šedesátých let a podívejme se blíže, co bylo skutečnou příčinou vzniku "vietnamského syndromu". Dnes už téměř nikdo nepochybuje, že válka ve Vietnamu byla jak válečným, tak ideologickým střetem dvou koncepcí - demokracie a totality - uskutečňovaným prostřednictvím třetí země.

    Komunistické propagandě se tehdy dařilo soustředěným úsilím přesvědčit svět, že Vietnam vede národně osvobozeneckou válku, tedy válku spravedlivou a ospravedlnitelnou. Ve skutečnosti však nebylo nic tak vzdáleno realitě jako tato uměle vytvořená legenda. Brežněvova doktrína nebyla jen o omezené suverenitě komunistických satelitů, ale taktéž o vyvolávání "národně osvobozeneckých válek" všude tam, kde pozice Západu byly slabé (Etiopie, Nikaragua, Mosambik, Afghánistán, Grenada atd.).

    Brežněv a jeho generálové dospěli k názoru, že když není možné porazit Západ přímo, je možné jej porazit řadou malých válek, které povedou k tak rozhodujícím geopolitickým změnám, že Západ (USA a NATO) se ocitne v izolaci (zejména od přírodních zdrojů).

    Všichni prezidenti bez výjimky, počínaje J.F.Kennedym, přes L. Johnsona až po R. Nixona uplatňovali ve Vietnamu strategii "odstupňovaného použití síly". Ta se v politické rovině doplňovala se strategii zadržování. Podíváme-li se na strategii "odstupňovaného použití síly" z hlediska vojenské vědy, musíme dojít jen k jednomu možnému závěru a to, že šlo o "logický nesmysl", příkře odporující všemu, co vojenská věda považuje za kořen strategického plánování válečných operací.

    Souhrnně bychom mohli říci, že politika "strategie zadržování" (omezování rozpínavosti komunismu) tak, jak byla tehdy Spojenými státy (a spojenci) uplatňována, měla řadu nedostatků, majících základ v kompromisech Stalin - Truman, které se následně promítly v chybné koncepci strategie "odstupňovaného použití síly".

    Předpoklad, že ve válce je možno použít jen takovou sílu, která odpovídá politice zadržování, se Spojeným státům ve Vietnamu vymstil. Jednak vedl k nesmyslnému prodlužování války za zcela zbytečných ztrát na lidských životech, avšak také umožnil Sovětskému svazu rozvinout největší propagandistickou kampaň, jaká kdy byla uskutečněna.

    Výsledkem této chybné politiky Spojených států bylo zničení svobodných institucí v celé Indočíně. Gerald Ford pak už jen mohl bezmocně přihlížet, jak komunisté porušují všechny mírové dohody a dovršují porážku Spojených států jak ideologicky tak vojensky. Dne 21. dubna 1975 abdikovala v Saigonu vláda a devět dnů poté začal komunistický teror, o jehož podobách a obětech se dnes už jen mlčí.

    V přísně vymezeném pojetí politiky "strategie zadržování", jak byla uplatněna zejména v závěru této války, šlo v podstatě o tutéž politiku "new age", jakou v tomto článku vytýká Henry Kissinger v případě Clintovovy politiky vůči Iráku roku 1998. Její trochu mírnější podobu však lze nalézt v jak politické, tak vojenské strategii Spojených států během války v Perském zálivu roku 1991.

    Z hlediska vojenské vědy šlo o neukončenou válku s odloženým řešením toho důsledku, který by měla z logiky věci mít. George Bush sice stál před dilematem, co by se mohlo stát, kdyby byl Husajn zajat nebo kdyby zahynul, avšak hrozba, že by se vzniklého mocenského vakua v této oblasti mohl těžit Írán, byla zjevně přeceněná a odrážely se v ní obavy z možného zkomplikování situace, která by mohla vést k nutnosti mnohem větší angažovanosti Spojených států. V podstatě se Bush ocitl před tím samým problémem, který způsobil porážku Spojených států ve Vietnamu, pouze jeho intenzita nebyla tak výrazná.

    Ukončení válečných operací v polovině cesty k úplnému vítězství nad Husajnovým režimem bylo strategickou chybou, která se plně projevila roku 1998, kdy si už Husajn mohl dovolit otevřeně se vzepřít podmínkám inspekce OSN. Clinton si za daných již od podmínek roku 1991 velmi vzdálených okolností nemohl dovolit více, než "symbolické" krátkodobé bombardování, kterému se Husajn mohl přes utrpěné ztráty klidně vysmát.

    Většina arabských zemí vidí v Sadámově Iráku potenciální hrozbu. Na druhé straně opakovaná váhavost Spojených států uvádí tyto země do rozpaků a nedůvěry ke schopnostem Spojených států bránit v oblasti Perského zálivu slabší sousedy před dalším pokušením zopakovat 'kuvajtské dobrodružství, byť v jiné podobě.

    Bylo zřejmě chybou ukončit tuto válku, aniž by její koncovka - například zřízení mandátního území pod správou Ligy Arabských zemí - dostala nějakou šanci. Henry Kissinger zřejmě nepostřehl, že jeho kritika, byť oprávněná, se dotýká největší slabiny americké zahraniční politiky, která ji provází už od války ve Vietnamu. Nedostatky je zřejmě třeba hledat nikoli v "ochablé" zahraniční politice Clintona, ale v samotných základech tradice americké zahraniční politiky, jak se utvářela po druhé světové válce.

    Bosna a Kosovo jsou spojité nádoby

    Henry Kissinger vytýká Clintonovi (v pasáži "Bombardování Srbska..."), že byl ovládán city, když nařídil zničení infrastruktury Srbska bombardováním. K tomu říká: "V průběhu kosovské krize a po jejím skončení opěvovaly Washington a Londýn svou zahraniční politiku humanitárních akcí jako pokrokovou alternativu k tradičním diplomatickým jednáním, založeným na zachování rovnováhy. Život je však daleko složitější."

    Právě v tomto výroku lze nalézt onen základ Kissingerova politického myšlení, opírajícího se o dnes už neexistující politiku tradičních diplomatických jednání, založených na zachování rovnováhy. Jde o to, že svět se za posledních deset let natolik změnil, že politika zachování rovnováhy už hodně dlouho postrádá toho partnera, vůči němuž by se dala uplatňovat. Miloševičova Jugoslávie nemůže být partnerem, jehož váha by byla podstatná, kdežto Rusko, verbální Miloševičův spojenec, svou někdejší váhu ztratilo. Řečeno jinak, politika zachování rovnováhy nutně vyžaduje adekvátně silného partnera, ten však už deset let na světě není.

    Když se po roce 1990 začalo schylovat k válce na Balkáně a situace začala nazrávat k prevenci, nacházely se zřejmě Spojené státy (avšak také členské země NATO) pod vlivem přetrvávající politiky, opírající se o tradiční diplomacii z dob studené války. Nekonečná jednání nakonec vedla ke zničení Bosny a zcela zbytečnému utrpení statisíců lidí všech tamnějších národností. Miloševič byl dost chytrý, aby tuto slabost Západní demokracie využil ve svůj prospěch. Občanská válka v Bosně sice skončila mírem, avšak za cenu trvalé přítomnosti vojsk KFOR. Je tudíž nasnadě, že Bosenský konflikt může kdykoli při trochu větším otřesu vzplanout znovu se stejnou intenzitou. Na přetrvávání tohoto rizika na Americké straně mají větší či menší zásluhu jak Bush tak Clinton.

    Miloševič na případu Bosny nabyl přesvědčení, že Západ bude vždy upřednostňovat jednání před použitím síly a to i tehdy, jestliže samotné Srbsko bude dál nějaký čas trvat na silovém řešení národnostních problémů. Jeho politika taktizování mezi předstíranou ochotou jednat a válkou mu hodně dlouho procházela. Nepostřehl však, že po roce 1995 již Západ tuto hru přestal akceptovat a uchýlil se ke strategii kombinace donucování silou s vyjednáváním, opírajícím se o hrozbu použití této síly. Navíc, v letech 1997 - 1998 došlo ke změně pravidel, která vykrystalizovala přímo ze zkušeností v Bosně. Zvýšení akcentu na humanitární stránku problému nebylo umělé a už vůbec nebylo rozmarem Clintona či Blaira, ale vyplývalo přímo z povahy úkolů vojsk KFOR (dříve IFOR, později SFOR).

    Důraz na ochranu civilního obyvatelstva před rozmary některých mocichtivých politiků, opírajících se o zfanatizované důstojníky (například Arkan), byl správným, i když poněkud zpozdilým řešením (zničení Sarajeva a jiných měst bylo zbytečným ústupkem před tímto fanatismem). Bylo Miloševičovou politickou chybou, že tento posun nedokázal správně vyhodnotit. V těchto souvislostech je však třeba upozornit na skutečnost, že s plánováním a realizací strategie vojenských operací, jakou je mise KFOR (IFOR, SFOR), nebyly v minulosti téměř žádné zkušenosti a je tudíž logické, že tato strategie se vytváří podnes takříkajíc za pochodu, se všemi omyly a nedostatky, které vznik nové kvality vždy provází.

    Dá se říci, že ústupnost Západu, projevující se v nekonečné ochotě jednat, vychovala Miloševiče k úskočnosti hodné orientálního despoty. Kosovský problém pro něj znamenal šanci upevnit si doma mocenskou pozici a v mezích naučených schémat pak jednal. Podobnost postupu Miloševiče v Bosně s postupem v Kosovu je zjevná. Byl přesvědčen, že problém vyřeší etnickým vyčištěním této provincie, přičemž bude předstírat jednání, obdobně jak se mu to dlouho dařilo provádět v Bosně.

    Henry Kissinger se v souhrnu k otázce účelnosti bombardování vyjadřuje velmi skepticky (ostatně, není sám), avšak také nenabízí možnou alternativu, co se mělo tehdy podniknout. Otázku rozvíjející se genocidy albánské menšiny v Kosovu nechává bez povšimnutí. Sám k tomu říká: "Amerika a spojenci jednali správně, když se vyslovili proti srbským etnickým čistkám. Prostředky, které použili, však nebyly vhodné." Odtud vyplývá, že podle něj měly být použity prostředky diplomatického nátlaku. Zkušenost z Bosny však říká, že právě tento kalkul motivoval Miloševiče k násilnému řešení této krize.

    Je neoddiskutovatelným faktem, že Miloševič naplánoval etnické vyčištění Kosova dlouho předtím, než Aliance přistoupila k bombardování. Je tudíž legitimní ptát se, jak by tato "vyčišťovací" operace dopadla, kdyby Západ zvolil čistě politickou variantu řešení? Na druhé straně má Kissinger pravdu, když kritizuje bombardování, jehož počátek načasování byl pouhé tři dny před opětovným nařízením podmínek inspekce OSN. Když operační štáb Aliance stál před dilematem, zda má počkat a zároveň nečinně přihlížet rozvíjejícím se vojenským akcím proti civilnímu obyvatelstvu, neměl k dispozici precedens. Za těchto okolností byla každá rada velmi drahá.

    Z hlediska politické strategie by zajisté bylo výhodnější tři dny počkat, zda Miloševič přistoupí na podmínky inspekce OSN. Dalo se předpokládat, že Miloševič by na tyto podmínky nepřistoupil a pak by se dalo bombardování mnohem lépe obhájit, už jen proto, že jiné řešení by nebylo k dispozici. Kissinger rovněž nevzal v úvahu, že politikové jakým je Miloševič jednají velmi iracionálně, velmi vzdáleně předpokladům na nichž staví diplomacie. Netrpělivost Aliance se musela na tomto faktu nutně odrazit.

    Lze však pochopit důvody, které přiměly Alianci k bombardování. Volba mezi dvěma zly, při absenci možnosti jiného řešení, je velmi obtížná, obzvláště, když jedno toto zlo vyrostlo z chyb světového společenství v Bosně, tedy v záležitosti velmi podobné. Nazíráno z tohoto úhlu pohledu chyba nespočívala v samotném vojenském zásahu, ale v nedostatečné politické formulaci jeho cílů, od níž se pak odvíjela nedostatečná formulace vojenské strategie. Důsledkem pak je, jak říká Kissinger: "Zásah v Kosovu nevyřešil politický problém, který ho vyvolal." Poškodil sice infrastrukturu Srbska natolik, že se ocitlo v riziku úplného zhroucení schopnosti vést jakékoli vojenské operace, avšak nepostihl těžiště problému. Ten pak mohl přetrvat do budoucna, i když Miloševič stáhl svá vojska z Kosova.

    Požadavek OSN na udržení multietnického státu, v jehož intencích se odvíjí současná mise vojsk NATO v Kosovu, byl sice z hlediska respektování osvědčených principů nedotknutelnosti územní suverenity států principiálně správný, ale jak poukazuje Kissinger, v daném případě neudržitelný. Balkán je jednou z mála oblastí, kde se tyto principy prostě nehodí aplikovat a každý takovýto pokus musí dříve či později zkrachovat.

    Kissinger se však zjevně mýlí, vycházejíc z tradičního pojetí diplomacie, vzešlé z bipolárního rozdělení světa, když nálepkuje za "apoštoly etické zahraniční politiky" zejména Clintona a Blaira. Posun v politickém myšlení od pragmatismu k etice zjevně není rozmarem těchto dvou politiků, ale je vynucován povahou problémů. Podívejme se například na válku v Perském zálivu roku 1991. Důvody, proč se Spojené státy a jejich spojenci v ní angažovaly byly dva. V prvé řadě šlo o ohrožení tamnějších zásob ropy (důvod pragmatický) a v druhé řadě šlo o zjevnou agresi proti suverénnímu státu (důvod etický). Kdyby Spojené státy nesledovaly oba tyto důvody, velmi obtížně by se dařilo uspět v arabském světě jen s jedním z těchto důvodů. Byl to silný akcent na důvody etické, co přimělo k angažovanosti jiné Arabské země, ačkoli nemají se Spojenými státy vždy nejlepší vztahy.

    Sám život pak potvrdil, že ve změněném světě se stávají důvody etické zrovna tak důležité jako důvody vycházející z tradice. Tento proces je zjevně ve svých počátcích a jeho formy se teprve utvářejí. Kritizovat jej jako scestný směr není tím nejšťastnějším počinem, který by bylo od tak zkušeného politika, jakým je Kissinger, možno očekávat. Na druhé straně má však pravdu, když tvrdí, že tradiční nástroje stále mají své oprávnění, což dokládá následujícím:

    "Požadavek NATO v Rambouillet na neomezené právo na pohyb jeho jednotek po celém území Jugoslávie a na okupaci části území suverénní země ...." byl politikou "zatlačování krysy" do kouta. Tak maximalistický požadavek neměl nejmenší šanci na úspěch, přestože vycházel z eticky motivovaných principů a z představy, že tento prostor bude snáze pacifikován, když bude vystaven tlaku norem multietnicity, což měla přítomnost vojsk NATO zaručit.

    Druhá část tohoto názoru: "...zaručoval velké krveprolití ještě dříve, než etnické čistky ve velkém rozsahu začaly," se však už vzdaluje realitě a vede k podezření, že Kissinger si zde vypomohl uměle vytvořenou konstrukcí.

    Požadavek na neomezený pohyb vojsk NATO byl sice nerealistický a za daných podmínek nerealizovatelný, nevedl by však k velkému krveprolití, jak Kissinger tvrdí. K tomu by prostě nemohly vzniknout podmínky. Představa, že Srbové utečou do hor a budou bojovat, nebyla na místě. Avšak ani představa, že by Miloševič na tak maximalistickou variantu přistoupil, by nebyla reálná.

    Závěr, že: "Takové požadavky by nemohla přijmout ani rozumná srbská vláda," je spíše konstatováním samozřejmosti, než vývodem z logiky věci. Kissinger má sice pravdu, ale ne celou. Ten problém je zřejmě někde uprostřed, na což překvapivě přichází o několik odstavců dál, avšak nesvazuje jej s předchozím.

    "Méně důrazu na domácí politiku a uvážlivější pochopení dějin by nastolily lepší rovnováhu mezi výzvami humanitárního a politického typu, zachránily by více životů a vytvořily lepší podmínky pro dlouhodobý politický vývoj," říká Kissinger na závěr úvahy o Kosovu. Podíváme- li se na současnou situaci v samotném Kosovu, kdy vzájemná nenávist se dostala do obrácené polohy (vyhánění Srbů), je zjevné, že větší akcent na praktickou politiku by byl úspěšnější, než akcent na čistě humanitární ohledy. Je však sporné, zda by zachránil více životů. Zkušenosti z Bosny tento názor nepotvrzují.

    Čečensko není Kosovo

    Pokušení srovnat kosovský konflikt s válkou v Čečně je pro mnohé odpůrce zásahu vojsk NATO v Kosovu velké, avšak vždy vyznívá nepřesvědčivě.

    Západ, i kdyby chtěl, nemůže použít tatáž etická kritéria, která jej přiměla k angažovanosti v Kosovu, k jejich striktní aplikaci na Čečensku. Jestliže Kissinger tvrdí a Západu vytýká toto rozlišení: "Šest měsíců po veřejném ohlášení velkého vítězství ve válce v Kosovu ukázala reakce Západu na ruské snahy ovládnout Čečensko, že případ Kosova se zdaleka nestal obecně uznávaným principem," pak popírá ty principy, které jinde obhajuje. Je nasnadě, že s tak destabilizovanou zemí, která ještě je jadernou velmocí, jejíž vývoj se jen obtížně dá odhadnout sotva na jedno volební období, nelze diskutovat jako s Miloševičem. To není slabost etické politiky, ale pouhý respekt k realitě.

    Vyčítat Clintonovi či Blairovi, že v tomto ohledu jsou pragmatiky (jinou věcí je, že více, než je nutné) není upřímné. Nikdo na světě si neumí představit, že NATO by do Čečny šlo, přestože tamější situace by to vyžadovala nejen z důvodů etických. Reakce Ruska by byla jednoznačná. Postavit jej do situace "krysy v koutě" není to, po čem by svět zrovna toužil, už jen proto, že Rusko by pak nemělo na vybranou - sáhnout po jaderném knoflíku. Přesto Kissinger má pravdu, když říká: "Apoštolové etické zahraniční politiky se odhodlají ke kritice Ruska jen v umírněné formě, určené spíš k uklidnění domácích kritiků než k ovlivnění moskevských rozhodnutí."

    Umírněnost ke Kremlu, jako styl pragmatické politiky zohledňující jeho údajný potenciál, je vskutku zarážející. Stav tohoto kolosu na hliněných nohou je povážlivý a je dilematem, zda by jej měl Západ přestat podpírat a nechat jej padnout nebo do něj neustále pumpovat dolary a modlit se, aby se stal zázrak a ti v Kremlu se konečně namlsají a dostanou rozum. Očekávat, že jednou se v této zemi musí dostavit politická kultura, alespoň v základních rysech srovnatelná se Západem, je dílem na jedno století. Politika Západu k Rusku je tedy velmi dilematická, vyžadující nejen rozvahu.

    Válka o Čečnu však není pouze válkou s bandity, či válkou špatných Rusů s neozbrojenými civilisty. Tam vedou válku špatní se špatnými a na civilisty nebere nikdo ohled. To je realita a z té by se mělo vycházet, při každém hodnocení tohoto problému. Jestli se NATO nechce zaplést do problému, který by jej mohl přerůst, nemá jinou možnost, než se uchýlit k diplomacii. Je však chybou, že ta diplomacie jde Rusku příliš na ruku a vytrácí se z ní ten kredit, který v Kosovu alespoň z části získala.

    Jestliže Kissinger v tomto směru kritizuje Clintona, nepochybně má z části pravdu, avšak měl by také říci v čem a jak by bylo třeba postupovat. Sice říká, že: "Dojde - li vůbec ke kritice Moskvy, pak pro nepřiměřené množství obětí, nikoli kvůli účelu celé operace," nedodává však, že kritice by měly byt vystaveny jak zbytečné oběti tak účel. Nemělo by však jít pouze o kritiku "jako", ale konkrétní, obsahující hrozbu určité nespolupráce. Rusko se neumí přizpůsobit novým poměrům v mezinárodní politice a zřejmě ani nechce. Doufá, že využitím starých mýtů o zlém medvědu, mu bude mnoho tolerováno. Sankce by mu rozhodně prospěly. Přinejmenším by Putinovi lidé opět spadli na zem a plněji si uvědomili, že za něco budou muset platit. Navíc, získání pověsti nevypočitatelného běsnícího medvěda by nebylo zrovna to, co by Moskva právě teď potřebovala. Naznačit, že nerespektování základních civilizačních hodnot, které po ukončení studené války nabyly na významu, by mohlo rozevřít nejen pol!

    itickou, ale také ekonomickou a technologickou propast, kterou by Rusko jen obtížně záplatovalo, se může Západu v dlouhodobé perspektivě vyplatit. Dokud Rusové nepocítí, že to Západ myslí vážně, nebudou reagovat. Hrozba nevypočitatelnosti totiž nevyplývá jen z Ruska, ale rovněž z konfliktů, které vyvolává nebo má na nich nějakou účast. Rusové si zřejmě dosud neuvědomili, že nemusí udržet události pod kontrolou a ty se mohou zvrhnout do naprosto nevypočitatelného směru. Ovšem, totéž platí pro všechny destabilizované oblasti na Balkáně a kdekoli jinde. Kissinger je nepochybně dobrý analytik, avšak zbytečně se sám sebe omezuje svěrací kazajkou jednostranného pohledu. Na jedné straně říká: "Neochotu ohrozit vztahy s potenciálně silným Ruskem lze pochopit", kdežto na druhé straně kontraproduktivně k předchozímu dodává: "I když připustíme, že ruskému zásahu nebylo možné zabránit, bylo nicméně důležité odradit Rusko od pokusů spoléhat napříště od uspořádávání vztahů s četnými sousedy na použití síly". Z hlediska machiavelistické politiky by jedno vylučovalo druhé. Pokus Clintona a Blaira odradit od podobných snah Miloševiče, je jim nepochopitelně kritizován i v těch bodech, kde kritika není! zcela na místě, přestože nesl minimum rizik, kdežto absenci jakýchkoli opatření, která by Rusko přiměla ke změně politiky k nejbližším sousedům, tvrdě napadá, přestože neuvážená a zbrklá rozhodnutí by mohla mít katastrofální následky.

    Vytváření stabilního mezinárodního řádu bude zřejmě vyžadovat dlouhé přechodové období, kdy pravidla vzniklá v dobách studené války už neplatí a nová pravidla ještě nedozrála k tomu, aby se stala obecně uznávanou normou mezinárodních vztahů. Rovnováha mezi společenskými ideály a politickým pragmatismem není dosud pochopena jako nutnost. Henry Kissinger ve své eseji přinejmenším nastínil rozsah těchto problémů a obtížnost nalézání východisek mezi přežívajícím a nově vznikajícím. Svět totiž vstoupil do nesrovnatelně složité vývojové fáze, kdy osvědčené postupy selhávají nebo se ukazují být nepřijatelně nemravnými i pro pragmatiky. Morální pravidla mají sice absolutní platnost, omylem však je, že nepřipouštějí evoluční historický vývoj. V politice jde o umění možného, tedy také o schopnost v mezích možného tato morální pravidla aplikovat v praktické politice.

    Henry Kissinger patří do školy, která vyrostla na bipolárním pojetí politiky. Nelze tuto školu ani zatratit ani glorifikovat. Zrovna tak nelze zatratit či glorifikovat politiku ve stylu "new age", jak Kissinger nazval etickou politiku. Nedávná historie ukázala, že praktická politika mnohdy zplodila více falešného humanismu (Bosna), než tomu bylo v případě Kosova, které se spíše než s čemkoli jiným potýká s důsledky nedostatečně formulované strategie. Vytváření stabilního mezinárodního řádu, jehož potřebnost je naprosto neoddiskutovatelná, nemůže být pouze věcí americké zahraniční politiky, nikoli však z obav o Americký diktát, který je více falešným mýtem z dob studené války než realitou, ale z důvodu čistě pragmatických. "Outsideři" stojící vně tohoto úsilí nemohou vzít svou budoucnost do vlastních rukou, kdežto "insideři" ano. Čím více zemí se Americe a spojencům v NATO podaří do tohoto procesu vtáhnout, čím více národů bude mít pocit, že mohou o sobě svobodně rozhodovat,!

    o to snadněji se bude Americe pomáhat tam, kde chtějí lidé něco změnit k lepšímu. Lze se právem domnívat, že právě to je tím etickým principem, který by měl v mezinárodní politice převládnout.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|