Neviditelné vrtění ocasem
Domnívala jsem se, že jednou ze stěžejních zásad dobré žurnalistiky je schopnost podepřít svou argumentaci znalostí dané problematiky a jasně oddělit to, co říkám já, od toho, co už řekli jiní. K tomu zajisté patří odkazy na prameny a autory. Po návštěvě stránek "Neviditelného psa", dne 06. 01. 2000, poté, kdy jsem si přečetla "Rozpaky z Čulíka" od Viktora Šlajchrta, nad knihou "Jak Češi myslí", jsem se však musela zamyslet. Autor totiž staví empirický (empirický - ze zkušenosti převzatý) přístup nad cokoli jiného. Sám sebe považuje za "empirika" ("...nejvíc mě však jako empirika zaráží...atd.) a svou metodu ospravedlňuje odkazem na údajně historickou zkušenost, z níž podle něj vyplývá: "Sladké plody vyrůstaly z práce dobrých a málomluvných hospodářů, pokusy argumentátorů se opakovaně měnily v hořce tragické grotesky." Jaké, to sice neříká, ale soudě podle následujícího, má zřejmě na mysli gulagy a podobné vymoženosti různých generalissimů, kteří beze slov pouhým pokynem ruky eliminovali osudy milionů lidí. Obávám se však, že tito generalissimové byli chtiví argumentů asi tak, jako sovětští poradci při výslechu politických vězňů v estébáckých mučírnách.
Zajisté, pokud bych chtěla psát o příčinách, proč občas padá mlha, při zobecněném popisu jevu mohu vycházet z empiricky nabytých zkušeností, avšak pokud bych chtěla psát o příčinách, proč občas padají vlády, s empirií už vystačit nelze, pokud bych ovšem neměla v úmyslu přivádět čtenáře do bludiště domněnek. Autor staví pro mne z nepochopitelného důvodu do protikladu něco, co systémově ani do protikladu dát nelze, a pokud ano, tak jen za předpokladu popření elementárních zásad logiky.
Podívejme se tedy na významový obsah slova "argument". Je jiným vyjádřením slova "důkaz". Dokazuji-li něco, tedy "argumentuji", dokládám na základě vlastních nebo jinak získaných faktů správnost toho, co říkám. Jestliže žurnalistika má být zrcadlem jevů ve společnosti, které se snaží popsat, analyzovat, klasifikovat a hledat nejvyšší možnou míru pravdivosti, pak se nutně musí opírat o určité postupy, které ji umožňují dopátrat se skutečné podstaty toho, co je předmětem zkoumání. K tomu mimo jiné používá "argumentaci", tedy "dokazování" nebo volněji řečeno "dokládání". Každý student ví, že důkazy mohou mít různou hodnotu a různou váhu. Ty mohou vyplývat ze sebe samotných (např. fyzikální zákony), objektivně daných (například dějiny) nebo ze zásad rozumových a ze zkušenosti, tedy z empirie a řady dalších. Je zjevné, že ne každá kategorie jevů (událostí) se dá zkoumat (popisovat) a hodnotit z kterékoli z těchto úrovní, aniž by vzala v potaz jiné.
Je mi velice líto, ale pokud autor se vyhlašuje za čistého empirika, pak především omezuje sám sebe. A pokud staví výraz "empirik" proti výrazu "argumentátor", pak se v podstatě dopouští amputace na celkovém významovém obsahu slova "argument". Nicméně, pokud je jeho filosofickým názorem čistý "empirismus", pak lze pochopit, proč jiné metody "argumentace" odmítá. Měl by ovšem vědět, že už "Ottův slovník naučný", vydaný roku 1894, vykládá význam slova "empirik" takto: "...sluje člověk, který při zaměstnání svém jedině ke zkušenosti zřetel má a všeho hlubšího zpracování pojmů, vědeckého zdůvodnění, theorií a domněnek málo nebo nic nedbá". Myslím, že už to by mělo být pro Viktora Šlajchrta důvodem k zamyšlení.
Pro úplnost se ještě podívejme, nakolik vychází z "empirie" při hodnocení knihy "Jak Češi myslí", respektive v názorech na úroveň "Britských listů". Po krátkém úvodu konstatuje: "Možná se tady rodí nový způsob, jak modelovat politické postoje, názory a programy, a to spolu s vlivnou vrstvou, která je bude prosazovat." Autor zřejmě neví, že tento údajně nový způsob, čímž zřejmě myslí "argumentaci" (sofistikovaný výklad), zde existoval už v předminulém století (nejen v žurnalistice) na velmi vysoké úrovni. (A to se nezmiňuji o antické filosofii a vědě). Autor se však už v následujícím odstavci dopouští na čtenáři faux pas, když mu podsouvá názor, že politické postoje (koho???), názory a programy (jaké programy???), se modelují tím způsobem, že "Britské listy" argumentují tak, jak argumentují. Úplnou záhadou je pak závěr této věty, z něhož vyplývá, že za tím vším (Britské listy) působí nějaké vlivné vrstvy, které budou tento způsob myšlení (argumentování) prosazovat (zřejmě jako způsob politiky). Obávám se, že v této citaci nelze nalézt nic z empirické metody argumentace, ale za to lze v ni nalézt kus propagandy (špatně realizované metody psychologie manipulace), která má čtenáře přivést k názoru, že za "Britskými listy" se schovává něco nekalého.
Co? To nám sděluje v jiném odstavci: "Čulík a další autoři ... znamenitě argumentují. Schopnost argumentace, jež se odvíjí od maxima zvládnutých informací, ale i různých nauk, filosofických názorů a ekonomických rozborů, je vysoce profesionální dovedností, kterou jedinec nabývá speciálním školením (zřejmě u KGB, StB, STASI, CIA, MI6 atd, záleží zřejmě na tom, koho je třeba očernit a k jakému účelu). Trochu to připomíná Cibulkovy seznamy naruby.
Teorie "spikleneckých center", nasazená Čulíkovi jako "psí hlava", za pokřiku "chyťte zloděje" možná zabere na ty vrstvy, které si už zvykly, že když něčemu nerozumí, "pan profesor jim to vysvětlí", avšak obávám se, že každý student kterékoli univerzity na světě, který se naučil samostatně myslet, v němém údivu zakroutí hlavou. Mně pak nezbývá nic jiného, než se pana Šlajchrta zeptat, na které univerzitě se k těmto názorům propracoval? Nejsou snad zde univerzity proto, aby studenty naučily profesionálně zvládat různé informace? Bez těchto elementárních dovedností se neobejde žádný vědní obor, literatura faktů nebo profesionálně zvládnutá žurnalistka. Ovšem pokud se do nezávislé žurnalistiky (tím nemyslím opisovače partajních sloganů) připlete byť snaživý samouk, pak se nedivím, když jej vyvede i trochu důslednější a sofistikovanější argumentace z míry.
Aby čtenář nezůstal na pochybách, odkud fouká vítr, autor ihned svůj názor rozvádí, že prý se nedalo polemizovat s vyškolenými komunistickými agitátory, kteří používali marxleninskou metodu argumentace jako zbraň. K tomu autor dodává: "Ani s Čulíkem nedokážu polemizovat". Záměna "agitace" s "argumentací" obávám se už není náhodná. Nevím kolik toho autor ví o metodách komunistické propagandy, ale pokud mi je známo, tak ta byla od dob Lenina postavena téměř výhradně na lži. Komunisté nikdy neargumentovali v odborném slova smyslu, jejich (dialekticko materialistická) teorie jakoukoli oponenturu jednoduše nepřipouštěla. O marxleninské metodě argumentace, která v podstatě nikdy neexistovala, pokud ovšem za ni autor nepovažuje propagandu, jejíž nevíra se za Husáka trestala podle hlavy první trestního zákona, lze hovořit pouze z pohledu cynického převypravěče této smutné kapitoly naší historie. Snaha vecpat do této kategorie "Britské listy" je jednoduše neslušností.
Nemohu ani souhlasit s názorem autora, že "vyargumentovat se dá cokoli... ." Vylhat se cokoli zajisté dá, ale ne "vyargumentovat". Autor je zřejmě zvyklý používat tento "terminus technicus" velmi volně, aniž by se namáhal svůj protimluv blíže vysvětlit. Po pravdě řečeno, ani se mu nedivím. Ono to totiž nejde.
Autor zřejmě varuje čtenáře před jakýmsi blíže neidentifikovaným levičáckým ba až komunistickým nebezpečím, valícím se na něj z internetu a zmíněné knihy. Jak se domnívá, už dokázal, že mezi komunistickou agitací, Čulíkem a dalšími dopisovateli "Britských listů" není vlastně rozdíl žádný. Ten západ nás zřejmě už začíná ohrožovat, neboť jak říká: "Vzhledem k tomu, že západní univerzity a intelektuální establishment už pár desítek let klonuje v podstatě totožný typ intelektuálů, vzniká tu společenství argumentátorů, které se čile dere k politickému výsluní." Čtenáře až napadá, že by si to měl spojit se zbožným přáním Václava Klause, aby ta sametová revoluce v EU už konečně nastala a ten levičáctvím prolezlý západ přestal otravovat tu jedině správou a pravou českou pravici, která by měla sloužit světu za vzor.
To, co však ve skutečnosti Šlajchrtovi vadí, je otevřenost "Britských listů", ať už napravo nebo nalevo, ventilace problémů o nichž se v českých novinách autocenzurně nepíše, jako například kam se poděly rozkradené stovky miliard korun a podobně. Autor své ledví nechtěně prozradil následujícím: "Prostor Britských listů je otevřen jen zdánlivě. Sem tam tu sice zazní nějaký hlas zprava, vzápětí je však přehlušen argumentačním halasem z opačné pozice." Problémem autora zřejmě je, že za pravicové považuje pouze to, co schválí "česká pravice", respektive, na čem se usnesou její partajní sekretariáty a uvedou v obecnou známost novináři, "kteří se spolu baví".
Pro úplnost dodávám, že dosud nikdo z propagandistů české pravověrné pravice nevysvětlil, co bylo pravicového na špinavých zákonech, umožňujících beztrestné rozkrádání státu, co bylo pravicového na tunelování, tolerované korupci a podobných hanebnostech. Pokud vím, tak to byla údajná pravice, kdo mnoho let bránil důsledné decentralizaci státu, ač její propaganda dojemně agitovala o svobodných občanech atd. A byla to rovněž údajná pravice, kdo mnoho let se vyhýbal vzniku zákona o státní službě, který by z ní vymýtil partajničeni, korupci a jiné pokleslé pletichy. Tyto anomálie se vyargumentovat nedají, jedině propagandisticky obalamutit, nejlépe vypálením cejchu zakukleného levičáka na čelo každému, kdo by si pod pojmem "pravice" dovolil představit něco jiného (například názor Miltona Friedmana, že liberální ekonomika je nemyslitelná bez pevných pravidel hry a vynutitelnosti zákona). Protiklad k debatám údajné české pravice o tom jak dlouho mělo být v privatizaci zhasnuto je zde zjevný.
Pojďme však dál. Levičácký cejch už byl vypálen a tak je možno přihazovat: "Možná to svědčí o kritériích výběrů příspěvků (autorovi schází argumentace, jaké příspěvky?), možná o zvláštní skladbě Čulíkova publika." Jakou skladbu má na mysli, musí čtenáři zřejmě dojít z předchozího. Publikem jsou zřejmě samí bolševici a ti oškliví levičáci, kteří pořád nechápou, že pravda je jen to, na čem se usneseme "my" a nikdo jiný. Autor k tomu dodává: "Žurnalistika se tu heroizuje čistě jen útočností, ať už se vrhá na jakéhokoli politika." Tam, kde nelze neomaleně říci, že velké vůdce je třeba chválit a oslavovat (pozor na neschválené vůdce!!!), nezbývá zajisté, než se uchýlit k silným výrazům a dát jim pejorativní nádech (heroizuje, útočností, vrhá). V propagandě toto lze, ale v seriózní žurnalistice nikoli.
O pasáži zabývající se kritikou "zábavnosti" se raději zmiňovat nebudu. "Počasíčko", "Peříčko" a podobné "laskominy", předkládané televizními baviči, nejsou můj obor. Nemohu však obejít autorovy vývody: "Lze ovšem připustit, že zuřivé kampaně (schází příklady), nenávistné sarkasmy (opět schází příklady) a veřejné popravy (a opět schází příklady) jistou zábavnost a přitažlivost mají. Bavili se jimi ostatně už Lenin a jeho nástupce Stalin. Takovou zábavu by možná Čulík neodmítal." Tak a jsme u podstaty toho, co chtěl autor čtenáři sdělit. Je jen škoda, že svá tvrzení nepodložil konkrétními argumenty a příklady. Obávám se, že s vlčí mlhou před očima se těžko hledají. Od svobodného toku informací důsledně odříznutému občanovi musí stačit, že Čulík a jemu podobní jsou ze stejného hnízda jako Lenin a Stalin (a kdo tomu nevěří, je levičák jako oni!!!).
Nepochybuji, že autor napsal své dílko s bravurou propagátora, hodnou obdivu. Zřejmě se domnívá, že toho Čulíka a jiné autory z Britských listů odstřelil zaručeně pravicovým kanónem. Abych pravdu řekla, je mi z toho jenom líto "Neviditelného psa". Takovou snůšku špatné novinařiny (ale profesionálně odvedené agitky) si nezasloužil. Naštěstí je těch, kteří se nedali zlákat vábničkami na posty opisovačů partajních propagandistických hrátek, stále více, což je ostatně vidět, jak na stránkách "Neviditelného psa", tak na stránkách "Britských listů", ale už i na stránkách velkých deníků. Objektivní a pravdivá žurnalistika se totiž nedá psát jinak, než z pozice nezávislého novináře, byť by byl osobně pravicového či levicového přesvědčení (tím mám ovšem na mysli pravicovost a levicovost v západoevropském pojetí, nikoli rétorická cvičení české postkomunistické provenience).
Na závěr si dovolím poznamenat, že o knihu "Jak Češi myslí" je mezi čtenáři velmi velký zájem, už jen proto, že jim předkládá témata, o nichž se v českých masmédiích nejen, že nediskutuje, ale mnohdy není radno diskutovat. Obdobně je tomu s "Britskými listy". Mohu mít vůči ním jakékoli výhrady, mohu nesouhlasit z některými autory, avšak na rozdíl od jiných českých novin "Britské listy" poskytují novinářům a dopisovatelům svobodný prostor k vyjádření svých názorů. A to je podstatné.
Poznámka JČ: Osobně se stoprocentně neztotožňuji s - pochopitelným - spravedlivým hněvem Dany Cibulkové nad recenzí Viktora Šlajchrta. Mám spíš pocit, že se Šlajchrt snažil knihu Jak Češi myslí poctivě uchopit, a prostě mu to nešlo - vymykala se jeho zkušenosti. A tak na ni reagoval podle své zkušenosti - nasazením ideologických schémat. Ve Šlajchrtově recenzi jsou ovšem některé nepřesnosti: kniha Jak Češi myslí v žádném případě neobsahuje jen "levicové" texty - například ekonomická argumentace Františka Nepila je ostře pravicová. Texty o globalizaci se považují většinou za pravicové. Je argumentace Čechů v zahraničí, požadujících právo na dvojí občanství a restituce, pravicová nebo levicová? - Jsem překvapen, když se v ČR setkávám s odporem vůči naprosto základním principům demokracie, jako např. že jejím garantem jsou nezávislé a kritické sdělovací prostředky (nevěřil jsem vlastním očím, když reportér ČT Otakar Svoboda napsal nedávno v časopise Týden, že jedním z neodpustitelných prohřešků Ivana Kytky jako šéfa zpravodajství ČT bylo, že nutil své podřízené, aby připravovali i rozsáhlejší nadčasové analýzy aktuálních problémů, aby lidi mohli pořadně porozumět tomu, co se kolem nich děje!). - Potíž je, že i tzv. "pravičáci" i "levičáci" (tj. mimo Českou republiku) normálně považují svět, v němž žijí, za neuspokojivý a nedokonalý (křesťané mu dokonce říkají slzavé údolí) a považují za normální stavět se vůči němu kriticky. Ne tak mnozí v České republice: pro ně je dnešní česká realita v podstatě uspokojivá a když někdo kritizuje (přesto že je to normální existenční přístup), je to pro ně nepříjemné. - Nad civilizačními rozdíly mezi ČR a Západem zůstává trochu rozum stát (aniž bych chtěl Západ idealizovat) a není divu, vzhledem k tomu, že tyto rozdíly jsou stále tak velké, že lidé jako Šlajchrt právem pociťují obavy, že jim rozdílná západní civilizace bude vnucena "imperialistickým tlakem", jehož součástí jsou podle něho i Britské listy. - Obávám se, že jim vnucena dříve nebo později bude: Britské listy se v této souvislosti snaží vykonávat veřejnou službu: předem upozorňovat na to, co Českou republiku čeká, co musí udělat, má-li se stát součástí západního společenství. Důležité je, aby ČR neskončila jako otrok, ale jako země, která bude mít možnost sama rozhodovat o svém osudu a svém blahobytu. Je fakt, že je neférové, že se to všechno po ČR chce tak rychle, ale alternativou je hospodářský krach.
