19. 4. 2005
"O čem" ta naše současnost "jako" jeNení-li mnohé z toho všeho jen pouhá hra "na jako"?Nás v České republice možná stále vzrušuje, že kupodivu vládní krize sice dále trvá, ale jako kdyby se přitom nikoho valně netýkala. Vláda přece vládne (včetně uzavřeného obchodu s Telefónicou), bezpečnost vzduchu v ČR budou konečně strážit ode dneška --- 18. dubna 2005 --- moderní Gripeny (i když na leasing), důchodci nadále pobírají své penze ve stanovené výši, po českých silnicích si to stále sviští kamiony se zbožím (i když tranzit probíhá pod cenou), o sobotách a o nedělích jsou české super- a hypermarkety plné kupuchtivých zákazníků, nezaměstnaných má ČR zhruba 10 %, úspěšní uchazeči o gymnaziální apod. studium si dnes vypotí svůj další studijní postup, fotbaloví funkcionáři zakopali zatím do autu personální řešení krize důvěry ve svůj sport neúspěšnou volbou nového vedení, atd. Takže nic nového pod sluncem? |
Jako z jiného světa se musí zdát být cudné připomenutí toho, že se nyní připomíná 50. výročí od úmrtí pravděpodobně v současnosti nejznámějšího teoretického fyzika všech dob, Alberta Einsteina. Shodou okolností na letošek připadá také 100 let od onoho podivuhodného roku 1905, kdy Einsteinových pět odborných statí, vyšlých krátce po sobě, vymezilo tolik dramaticky nových pohledů na realitu, včetně teorie relativity a nečekané aplikace kvantově mechanického principu. Na letošek ostatně připadá "rok fyziky"... V pondělí začala také v Římě v Sixtinské kapli konkláve kardinálů-volitelů. Zvolí příštího papeže. Očekává se, že zvolen bude starší a konzervativněji založený kardinál. Díky poslednímu papeži má tento akt nesrovnatelně větší publicitu než kterákoli jiná volba v průběhu celého 20. století; paradoxně včetně té, z níž posléze překvapivě vzešel jako příští papež sám Jan Pavel II. Ukazuje se nepřehlédnutelně, jak masivně dokáže vniknout do myslí lidí obratně medializovaná událost --- dokonce v dramatickém přesahu vůči vlastním faktům, o něž mohlo původně jít, včetně zaplašené cudnosti a pokory vůči neblahému mystériu smrti. Skoro jako by se nás netýkaly ani další události v Evropě či až na onom kdysi Dálném Východě. V jednom z klíčových států Evropské unie, ve Francii, neprobíhá příprava atmosféry pro případné schválení nové "evropské" Ústavy zrovna povzbudivě, máme-li na mysli přitakání k tomuto dokumentu. (Současná česká vláda je přece "proevropská", ne?) Vrabci si už na střechách cvrlikají, že Evropské unii zase hrozí už dříve (ale v jinak rozehrané partii!) vyhlašovaný projekt "dvourychlostní" Evropy. Sýčkové mezi těmi politickými pernatci navíc už varují před málem zítřejší likvidací eura. Přitom je obtížné věřit, že by se chtěla Evropa ekonomicko-politicky vrátit od stávající integrace ke včerejší parcelaci; zvláště když v té "globalizační" atmosféře a v konkurenční tlačenici o dominantní postavení na světových trzích (i ve světové politice) Evropa jen jako relativně homogenní celek se bude moci přiměřeně prosazovat dnes vůči USA (nebo Japonsku) a zítra vůči Číně (nebo USA). Nehovořme zatím o tom, do jaké míry byl od letoška nechráněný evropský trh zavalen levným čínským textilem, a zda už proto není také konec dříve proslulé české textilní výrobě. Na druhém konci světa, v Číně, se navíc už několik týdnů odehrávají masivní demonstrace proti Japonsku. Že se nechovali japonští vojáci během 2. světové války zrovna v rukavičkách ani vůči civilnímu obyvatelstvu na obsazených územích, ani vůči zajatcům, to je ovšem známo. Že na druhé straně se na veřejných prostranstvích čínských měst nemůže odehrát žádná manifestace či demonstrace, která by neměla požehnání z nejvyšších stranických míst, je také dobře známo. Ideově neadekvátní informace v japonských učebnicích jsou samozřejmě politováníhodné (smíme-li věřit takovým tvrzením). Věcně přiměřené by bylo, kdyby se takový věcný ("heuristicko-hermeneutický") problém řešil v souladu s ověřenými fakty; a ovšem ve vzájemné součinnosti expertů na obou stranách. Místo toho máme na jedné straně problematické texty (v Japonsku) a pouze vybičovávané protikladné a nekontrolovatelné vášně davu na straně druhé (v Číně). Čína je ovšem velmocí, jejíž potenciál je takový, že by se vbrzku mohla stát hegemonem tohoto světa, v němž zatím Japonsko je na druhém místě, za USA. Není to vůbec dobré znamení pro zítřejší mírovou a vyváženou diplomacii v tomto našem globalizujícím se světě. Ne že bychom se někam měli v tomhle výčtu možných dominant dne (měsíce, roku, desetiletí) vracet. Ta vládní krize ostatně už je jakási "trvalka" naší politické scény i obscény. Jaký má smysl deklarovat opakovaně "většinovou vládu", když po čtvrtku ta "stojedničková koalice" vypadá svými neklamnými "signály" už po kolikáté jako fenomén uskladněný v propadlišti dějin? Jaký smysl ještě může mít přívlastek pro tu nyní rozpadající se vládu, že je (či bude) "proevropská"? Jakou má vypovídací hodnotu, že ta z mlh ještě nevzešlá a jakoby rekonstituovaná vláda by byla taky "demokratická"? ČSSD snad zvažuje, že by pro případná další kola možných jednání o příští vládě v ČR nastoupili jiní vyjednavači. Copak problém je v tom či onom vrcholném představiteli strany? Copak nemají všichni společně určitým způsobem vymezený konkrétní mandát? Má-li vyjednávající funkcionář pověření vyjednat VĚCNĚ (a personálně) určité mantinely, musí k tomu mít příkladně padesát let věku, začínat příjmením na "K", mít pruhovanou vázanku a pocházet naléhavě ze Slezska? Copak ve čtvrtek nad ránem (14. dubna) neměli všichni jednající špičkoví straničtí zástupci ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU společně jistotu, že se dohodli? Přitom by nemělo zůstat utajeno, že problém zřejmě neměli ti vyjednávači s různočteními programu, ale především s tím, co a jak vnímat, pokud jde o OSOBY a skrze ně vnímané funkce ve vládě. Stanislav Gross sice svůj premiérský part už po kolikáté nezvládl, ale jako tonoucí se hned o pár hodin později --- týž čtvrtek --- chytl pochybného, byť viditelně mnohem delšího stébla: Když se grémium ČSSD nejevilo být právě vrlé vůči již dojednané a projektované nové vládě v čele s J. Kohoutem, mohl se jakoby znovu postavit "spásonosně" v čelo nespokojenců vůči těm proradným lidovcům, a to jako staronový premiér, který tuto další "oběť" učinil v zájmu lidí (nebo občanů). Což pak v televizní debatě v neděli na Nově (17. 4.) zopakoval. Naše česká Ústava nabízí samozřejmě premiérovi jako další možnost také menšinové vládnutí s tichou podporou kohokoli jakkoli. A zdá se --- taky podle té naší Ústavy --- že na tahu je nyní prezident republiky: aby přijal ty ministerské demise. Akcie voličské přízně pro ČSSD nadále klesají. Je libo citovat bývalého předsedu ČSSD Zemana o tom, kdo v této stále ještě nejsilnější straně z posledních parlamentních voleb stále zarputileji hrobaří? K předčasným volbám dojít opravdu nemusí. Zároveň je poučné si uvědomit, že co je pro politika "optimální" dnes nad ránem, nemusí být "optimální" už na sklonku odpoledne. Svět tyhle naše problémy skoro vůbec nevnímá; leda jako vleklou letargii. Pro českého občana je to nevyžádané, mimořádně neřádné a nedobrovolné školení k posílení otrlosti nad "politikou". A také nad vlastní "občanskostí", v míře únosnosti toho vůbec být občanem. Stále bohužel platí, co jsem si dovolil napsat v několika příspěvcích z poslední doby; stačí kliknout na ČLÁNKY AUTORA. Anebo aspoň: Už se ucho utrhlo, anebo byl jen ten džbán děravý? Je kam uhnout? Na koho (nebo na co) vsadit? |