V těsné spolupráci s Radou národní bezpečnosti sleduje Pascualova kancelář země "vysokého rizika" a připravuje týmy rychlé reakce, kteří připravují předválečné plánování a jsou schopny se "rychle zmobilizovat a rychle začít zasahovat", jakmile válka skončila. Tyto týmy, které se skládají ze soukromých firem, nevládních organizací a členů výzkumných organizací dostanou podle Pascuala "předběžně uzavřené" smlouvy na znovuvýstavbu zemí, které dosud nebyly zničeny.

Účelem těchto plánů je podle Pascuala "změnit samotnou sociální strukturu každého takového národa". Úkolem Pascualova úřadu totiž není znovu vytvořit staré státy, ale založit nové, "demokratické a tržně orientované". Takže, jak argumentoval Pascual, jeho rychle jednající "budovatelé" například pomohou odprodat "státem vlastněné podniky, které tvořily nefunkční ekonomiku". Někdy, jak Pascual vysvětlil, znovuvýstavba znamená, že "zbouráte to staré".

Dosud však exsituje dostatečné množství zemí, od základu zničených, ať už k domu došlo Božím dopuštěním, anebo Bushovým dopuštěním (podle příkazů od Pánaboha). A kde došlo k zničení země, tak je možno zahájit znovuvýstavbu, vzniká šance zmocnit se oné "strašlivé prázdnoty", jak popsal jeden činitel OSN oblast v Acehu, zničenou zemětřesením, a naplnit ji dokonalými krásnými plány.

"Mívali jsme vulgární kolonialismus?" konstatoval Shalmali Guttal, bangalorský výzkumník u organizace Focus on the Global South. "Teď máme sofistikovaný kolonialismus, jemuž oni říkají 'rekonstrukce".

Ano, píše Kleinová, zdá se, že stále větší části naší planety jsou aktivně znovu budovány: budování organizují paralelní vlády, které se skládají ze známé směsice soukromých poradenských firem, strojírenských podniků, mega nevládních organizací, vládních pomocných organizací, humanitárních organizací od OSN a finančních institucí. A od lidí, kteří žijí v těchto "znovu budovaných oblastech", od Iráku až k Acehu, od Afghánistánu až po Haiti, lze slyšet tytéž stížnosti. Práce jde příliš pomalu, pokud se vůbec něco dělá. Zahraniční poradci žijí v luxusu a dostávají vysoké diety a platy ve výši tisíce dolarů denně, zatímco místní lidé nemají přístup k pracovním příležitostem, k získávání kvalifikace a k rozhodování. Odborní "budovatelé demokracie" pořádají přednášky pro vlády o tom, jak je důležitá transparentnost, otevřenost a "dobrá správa", přitom však většina firem odmítá otevřít své účetnictví ke kontrole právě těmito vládami, a už vůbec jim nedovolí rozhodovat o tom, jak by se měla humanitární finanční pomoc rozdělovat.

Tři měsíce poté, co provincie Aceh zasáhla tsunami, otiskl list New York Times drastický článek, podle něhož se "skoro vůbec nezačalo s opravami a se znovuvýstavbou". Článek mohl klidně být o Iráku, kde, jak právě informoval deník Los Angeles Times, se všechny vodárny, opravené firmou Bechtel, začaly zase rozpadat. Ten článek mohl být klidně z Afghánistánu, kde prezident Hamid Karzai nedávno ostře zaútočil na "zkorumpované, plýtvající a nekontrolovatelné" zahraniční firmy za to, že "promrhávají cenné zdroje, které dostal Afghánistán formou pomoci ze zahraničí". Nebo mohl být ze Srí Lanky, kde stále ještě žije 600 000 lidí, kteří přišli o přístřeší, v dočasných táborech. Sto dní poté, co udeřila tsunami, rozeslal Herman Kumara, šéf Národního rybářského hnutí za solidarity v Negombo na Srí Lance zoufalý email kolegům po světě. "Peníze, které přišly na pomoc obětem, jsou dávány k dispozici jen hrstce bohatých lidí, nikoliv skutečným obětem," napsal. "Náš hlas není slyšet a nesmíme se k ničemu vyjadřovat."

Jestliže je průmysl pro rekonstrukci při znovubudování postižených oblastí tak neschopný, je to možná proto, že jejich výstavba není jeho prvotním cílem, Jak konstatuje Guttal: "Cílem není znovuvýstavba - cílem je všechno úplně změnit." Zprávy o korupci a nekompetentnosti skrývají větší skandál: vznik dravé formy kapitalismu, založeného na katastrofách, který zneužívá zoufalství a strachu lidí, vzniklých v důsledku katastrofy k provádění radikálního sociálního a hospodářského inženýrství. A na této frontě funguje rekonstrukční průmysl tak rychle a výkonně, že je privatizace majetku a konfiskace půdy provedena tak rychle, než si místní obyvatelstvo stačí uvědomit, co se vlastně stalo.

Kumara varuje v jiném emailu, že Srí Lanka nyní čelí "druhé tsunami podnikatelské globalizace a militarizace. Vidíme to jako plán, v jehož rámci mají být moře a pobřeží předány zahraničním korporacím a turistice, s vojenskou pomocí od amerických námořních jednotek."

Americký náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz připravil a realizoval velmi podobný projekt v Iráku: Požáry ještě zuřily v Bagdádu, když američtí okupační činitelé přepsali irácké zákony o investicích a oznámili, že irácké státní podniky budou zprivatizovány. Kritikové toto uvádějí jako důvod, proč neměl být Wolfowitz jmenován šéfem Světové banky - ve skutečnosti ho tento projekt dobře připravil na jeho nové zaměstnání. V Iráku udělal Wolfowitz to, co dělá Světová banka v podstatě ve všech válkou či přírodními katastrofami zničených zemích. Dnes dostávají "země, které prošly válečným konfliktem" 20-25 procent z veškerých půjček Světové banky. Donedávna pomáhaly odstraňovat důsledky válek a přírodních katastrof instituce OSN. Nyní si však podnikatelé uvědomili, že "rekonstrukční" práce je nesmírně lukrativním průmyslem, a proto ho není možno přenechat idealistům u OSN. Tak tuto práci dnes řídí Světová banka, která už delší dobu prosazuje zásadu odstraňování chudoby vyděláváním peněz pro velké korporace.

A "rekonstrukční průmysl" je opravdu lukrativní. Americká firma Halliburton dostala kontrakty ve výši 10 miliard dolarů jen v Iráku a v Afghánistánu. "Budování demokracie" se stalo průmyslem, do něhož byly investovány dvě miliardy dolarů. Soukromé poradenské firmy pro vládní instituce se nikdy neměly lépe než dosud. Jde o firmy, keré radí vládám, jak odprodat státní podniky a často samy poskytují vládní služby jako subdodavatelé. (Americká firma Bearing Point uvádí, že příjem z jejích služeb pro "státní sektor" se za posledních pět let zčtyřnásobil a v roce 2002 dosáhl výše 342 milionů dolarů. Firma měla přitom ziskovou marži 35 procent.)

Zničené země jsou atraktivní pro Světovou banku i z jiných důvodů. Poslouchají příkazy ze zahraničí. Po katastrofální události udělají většinou místní vlády cokoliv, aby dostaly finanční pomoc ze zahraničí - i když to znamená obrovské dluhy i souhlas s radikálními politickými změnami. A ve chvíli, kdy místní obyvatelstvo zoufale hledá přístřeší a potraviny, se zdají být snahy zorganizovat protesty proti privatizaci jako neuvěřitelným luxusem.

Z hlediska Světové banky jsou mnohé válkou zničené země ve stavu "omezené suverenity". Banka je považuje za příliš nestabilní a bez kvalifikovaných lidí, takže peníze pro ni jsou většinou umístěny ve speciálním fondu, který spravuje sama Světová banka. To je případ Východního Timoru, kde banka poskytuje peníze tamější vládě jen potud, pokud dokáže, že je utrácí rozumně. To znamenalo drastickou likvidaci pracovních příležitostí ve veřejném sektoru (vláda Timoru má o polovinu menší počet státních úředníků, než kolik jich měla za indonéské okupace) a vydávání velkých finančních částek na zahraniční poradce, které Světová banka Timoru vnucuje (výzkumník Ben Moxham píše: "Na jednom ministerstvu vydělává za pouhý měsíc jeden zahraniční poradce tolik, kolik jeho dvacet timorských kolegů celkem vydělá za jeden rok.")

V Afghánistánu, kde Světová banka také sama spravuje fond pro tuto zemi, se jí už podařilo zprivatizovat zdravotnictví. Světová banka totiž odmítla poskytnout afghánskému ministerstvu zdravotnictví peníze na výstavbu nemocnic. Světová banka také vnutila Afghánistánu "zvýšenou roli soukromého sektoru" pro vodárny, telekomunikace, ropu, plyn a hornictví. Nařídila vládě, aby se "stáhla" ze sektoru energetiky a uvolnila ho "zahraničním soukromým investorům". O této radikální proměně afghánské společnosti se nikdy nedebatovalo, ani se to nedostalo do zpráv, protože skoro nikdo mimo Světovou banku nevěděl, že k ní dochází. Změny byly skryty v "technické příloze", která byla součástí grantu, poskytujícího nouzovou pomoc válkou zničené afghánské infrastruktuře - dva roky předtím, než dostal Afghánistán vlastní volenou vládu.

Velmi podobné to bylo i na Haiti poté, co tam byl svržen prezident Jean-Bertrand Aristide. Výměnou za půjčku ve výši 61 milionu dolarů požaduje Světová banka "partnerství veřejného a soukromého sektoru ve školství a ve zdravotnictví" - tj. chce, aby školství a zdravotnictví provozovaly soukromé firmy. Tuto politiku podporuje i americké ministerstvo zahraničí.

Na Haiti, v zemi, jejíž občané jsou velkou měrou socialistického přesvědčení, jsou toto nesmírně kontroverzní plány a Světová banka přiznává, že právě proto je prosazuje zrovna teď, v době, kdy má Haiti v podstatě vojenskou vládu. "Prozatímní vláda poskytuje příležitost pro realizaci změn v řízení hospodářství, které bude pro každou příští vládu obtížné zrušit," konstatuje Světová banka.

Světová banka a Mezinárodní měnový fond vnucuje šokovou terapii zemím, které zažily vážné trauma, už nejméně třicet let, Zejména se to týká latinsko-amerických zemí po vojenském puči a rozkladu Sovětského svazu. Avšak podle mnoha pozorovatelů začal dnešní katastrofický kapitalismus zasahovat především od hurikánu Mitch. V říjnu 1998 zničil hurikán Mitch Střední Ameriku a usmrtil více než 9000 osob. Už tak chudé středoamerické země zoufale potřebovaly hospodářskou pomoc a ta přišla - ale jen za určitých podmínek. Dva měsíce poté, co hurikán Mitch, zničil Honduras, v době, kdy ještě byla země po kolena v troskách, v mrtvolách a v blátě, zahájil parlament v Hondurasu "zrychlený odprodej státních podniků". Schválil zákony dovolující privatizaci letišť, přístavů a silnic a zrychlil plány na privatizaci telekomunikací, státní energetické společnosti a částí vodárenského sektoru. Zrušil zákony o pozemkové reformě a ulehčil cizincům kupovat a prodávat nemovitosti. V podstatě totéž se stalo i v sousedních zemích. Prosazovaly to agresivně Světová banka a Mezinárodní měnový fond.

Podobnou politiku realizuje Světová banka po tsunami z 26. prosince 2004. Většině zničených zemí nebyly odpuštěny jejich druhý a většina nouzové pomoci od Světové banky nepřišla formou grantů, ale formou půjček. Nikdo nepomáhá dosavadním malým rybářským komunitám. Světová banka prosazuje expanzi turistického průmyslu a průmyslových rybích farem. Banka uznává, že vlády zemí, zničených tsunami, nebudou mít peníze na znovuvýstabvu silnich a škol, a tak doporučuje, aby byly silnice a školy zprivatizovány.

Na pobřeží ve Srí Lance, v Thajsku, v Indonésii a v Indii se už začaly znovu budovat hotely a průmyslové podniky. Tamější vlády však zabránily obyvatelům, dosud žijícím na pobřeží, aby si tam znovu vybudovali své příbytky, Statisíce lidí byly donuceny, aby se přestěhovaly do vnitrozemí, do vojenských baráků v Acehu a do prefabrikovaných betonových krabic v Thajsku. Pobřeží se nebuduje tak, jak vypadalo před tsunami - byly tam rybářské vesnice a pláže, plné ručně vyrobených sítí. Namísto toho budují vlády, korporace a zahraniční dárci zábavní střediska pro turisty, oceány se stávají hřištěm pro obří rybářské zpracovatelské flotily. Těm slouží zprivatizovaná letiště a silnice, budované ze soukromých půjček.

V lednu 2005 vyvolala Condoleezza Ricová malou kontroverzi, když charakterizovala tsunami jako "vynikající příležitost", která nám přinesla obrovské dividendy". Mnoho lidí bylo zděšeno, že považuje tuto obrovskou lidskou tragédii za šanci k získání hospodářských výhod. Avšak Ricová svými výroky věc daleko podcenila. Organizace Thailand Tsunami Survivors and Supporters konstatuje, že pro "podnikatele a politiky byla tsunami odpovědí na jejich modlitby, protože doslova očistila tyto pobřežní oblasti od komunit, které dosud stály v cestě jejich plánům na turistická střediska, hotely, kasina a rybí farmy. Pro ně jsou nyní tyto pobřežní oblasti prázdnou zemí!"