Ohlédnutí zpět: Česká republika v roce 1999: Je hřištěm pro nezvládnuté zájmy soukromých podnikatelských a politických skupin?
Jan Čulík
An English version of this article is in the current issue of Central Europe Review here.
Ve snaze zhodnotit společenský a politický vývoj v České republice za poslední rok jsem si vytvořil asi osmdesátistránkové shrnutí hlavních zpráv, jak o nich psaly sdělovací prostředky od ledna 1999 až do současnosti, a rozdělil je tematicky do několika kategorií. Vznikl z toho zajímavý a možná poněkud znepokojující vzorec.
Od června 1998 vládne v České republice minoritní sociálnědemokratická vláda, která je u moci v důsledku koaliční "opoziční smlouvy" s jejím hlavním soupeřem, dogmatickou ODS Václava Klause, stranou pravicového středu. Existence této "opoziční smlouvy" je pro české voliče zdrojem velmi podstatného zklamání, zejména proto, že do voleb v červnu 1998 opakovali sociální demokraté i občanští demokraté, že s druhou stranou vládní koalici nikdy neutvoří. Existence "opoziční smlouvy" je také zdrojem velmi podstatné frustrace pro několik menších českých stran, které mají pocit, že se je navzájem spolupracující sociální a občanští demokraté snaží vytlačit z politické arény.
Takže lze ze zpětného pohledu charakterizovat českou politickou scénu v roce 1999 takto: Sociálnědemokratická vláda, s mlčenlivým souhlasem občanských demokratů, se snažila zemi rozumně vládnout, přibližovat ji Evropské unii, trestat korupci a vytvářet předchozí vládou dlouho zanedbávané struktury státní správy. Často se to sociálním demokratům příliš nedařilo. Ne všechny zákony, navrhované sociálními demokraty, byly řádně propracované a promyšlené. Ne všichni sociálně demokratičtí ministři byli stoprocentně pracovití a výkonní. Boj proti korupci nebyl vždy úspěšný. Nicméně se sociálně demokratické vládě během roku podařilo, navzdory obrovskému odporu pravicových politických stran, prosadit mnohé nutné, rozumné a civilizované předpisy a zákony. Někteří sociálně demokratičtí ministři pracovali velmi dobře. Celkem vzato lze asi říci, že výsledky sociálně demokratické vlády za posledního půl druhého roku v nápravě zanedbané státní správy a zákonů jsou v mnoha ohledech lepší než to, co předtím dělala vláda Václava Klause. Čeští sociálně demokratičtí ministři ovšem zápolí se zázemím negramotnosti a nekompetentnosti v mnoha oblastech státní byrokracie. Snaha prosazovat principy vládnutí z Evropské unie je obtížná v situaci, kdy chybějí úplně základní struktury.
Česká sociálně demokratická vláda se pokusila několikrát zasáhnout i proti korupci a nekompetentnosti ve vlastních řadách. Propustila tři ministry, dva z nich pro korupci či pro finanční nepravidelnosti (třetího ministra se zbavila zřejmě bez vážných důvodů, jen pod tlakem dryáčnické kampaně sdělovacích prostředků). Jeden bývalý zkorumpovaný sociálnědemokratický ministr je nyní ve vazbě.
Relativně racionální, i když někdy neohrabané činy české sociálně demokratické vlády jsou v poslední době ostře napadány českými sdělovacími prostředky. Zejména v druhé polovině roku 1999 se česká média naučila, jak organizovat dlouhodobé, systematické emocionální kampaně, které mají často jen minimální faktický či racionální základ. Je možné, že je účelem těchto kampaní postupně likvidovat po jednom jednotlivé sociálně demokratické ministry. V některých případech byly tyto kampaně ospravedlněné, protože se ministři chovali pošetile v lehce napadnutelných a jednoduchých, médiím lehce srozumitelných oblastech. V jiných případech byly kampaně vytvářeny uměle.
Seriózní agendu, kterou se česká vláda v roce 1999 snažila plnit, ponechaly české sdělovací prostředky bez analýzy, a to i v případech, kdy existoval prostor pro kritiku vlády, například poté, co byla zveřejněna dosti kritická zpráva Evropské unie o zaostávajících přípravách ČR na vstup do EU. Tuto velmi rozumnou zprávu EU málokdo v českých sdělovacích prostředcích racionálně rozebral.
Zejména od druhé poloviny roku 1999 se česká média zabývají především celou sérií poněkud irelevantních vládních "skandálů". Někteří cyničtější pozorovatelé české politické scény argumentují, že mnohé tyto mediální kampaně vznikly na popud mocných PR agentur, které představují silné politické a podnikatelské lobbistické skupiny v ČR. Tyto agentury podle některých pozorovatelů mediální kampaně mnohdy přímo organizují.
Silné politické a podnikatelské lobbistické skupiny měly volnou ruku za předchozích vlád Václava Klause. Když se nynější sociálnědemokratická vláda pokusila omezit korupci, vyvolalo to z těchto kruhů ostré protesty a údajně i intenzivní úsilí protikorupční ministry znemožnit. Je pravda, že někteří sociálně demokratičtí ministři ovšem takovýmto lobbistickým skupinám napomáhají svým neohrabaným a někdy až pošetilým jednáním.
V České republice se zdá být v současnosti běžnou normou, že informace vycházejí na světlo světa jen potud, pokud mohou být zneužity k prosazování něčích soukromých zájmů. V tomto ohledu je zajímavé sledovat osud Britských listů v české politické aréně. Britské listy se pokoušejí neúplatně napomáhat českému veřejnému zájmu. Zveřejňují informace bez ohledu na to, komu by to mohlo napomáhat nebo koho by to mohlo ohrozit. Mimochodem právě proto jsou ostrakizovány většinou českých podniků, které odmítají Britským listům pro jejich nezávislost poskytovat reklamu. V českých sdělovacích prostředcích je práce Britských listů ve veřejném zájmu zdánlivě víceméně neviditelná, novináři sice z BL často přebírají, co se jim hodí, ale málokdy citují zdroj. Útržky informací z Britských listů však pronikají do českých sdělovacích prostředků pravidelně, avšak především tehdy, kdy je jich možno zneužít v nějakém politickém či podnikatelském zájmu.
Britské listy poukazují na neuspokojivou situaci ve zpravodajství České televize a na neefektivnost vedení ředitele Jakuba Puchalského už velmi dlouhou dobu. Od léta 1998 požadovaly Britské listy zveřejnění utajovaného projektu Jakuba Puchalského, na jehož základě byl jmenován ve veřejném konkursu do funkce generálního ředitele České televize. Projekt byl utajován až do listopadu 1999, kdy byl náhle na internetových stránkách České televize zveřejněn. Proč asi čekala Rada České televize po všechny ty dlouhé měsíce? Projekt byl publikován teprve tehdy, kdy, jak se zdá, řada soukromých zájmů v ČR usoudila, že Jakub Puchalský je jejich individuálnímu prospěchu na překážku a bylo by dobré se ho zbavit.
Opakuji: informace přicházejí na veřejnost teprve, pokud nějaká soukromá nátlaková skupina dospěje k závěru, že je jejich zveřejnění ku prospěchu jejímu manipulativnímu soukromému zájmu. Proč asi se zmiňoval na nedávném kongresu ODS člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek, který nyní podporuje Vladimíra Železného z TV Nova, že je veřejnoprávní Česká televize "politicky zaujatá" a že je v ní "přemlynářováno" - příliš častým hostem byl v roce 1999 v pořadu V pravé poledne Vladimír Mlynář z malé politické strany Unie svobody, ač nehraje v českém politickém životě žádnou významnější roli? (Na tuto skutečnost před časem také jako první upozornily Britské listy.)
Snad nejviditelnější válkou dvou soukromých lobbistických zájmů v české veřejné aréna je pokračující konflikt mezi americkým mediálním konglomerátem Central European Media Enterprises a Vladimírem Železným, ředitelem televize Nova, bývalým podnikem firmy CME, který v srpnu 1999 Železný převzal do vlastní správy. CME a Železný bojují v ČR ve veřejné aréně v České republice už od dubna 1999 a obě strany zveřejnily velké množství tvrzení a protitvrzení. Samozřejmě, většina těchto informací je zaujatá a zkreslená. Nicméně, teprve až boj soukromých lobbistických zájmů nám poskytuje určitý vhled do toho, co se ve skutečnosti děje ve světě komerčního televizního vysílání v České republice. Tak například minulý týden zveřejnil podnik CME velký inzerát v Hospodářských novinách, v němž vysvětluje osobní vazby mezi Železného TV Nova a druhou českou komerční televizní stanici TV Prima.
Zatímco se spolu ve veřejné aréně svářejí soukromé lobbistické zájmy, důsledkem bylo to, že je veřejnost rozčarována politikou i veřejným životem. V normální zemi se předpokládá, že sdělovací prostředky budou neúplatně odhalovat skandály a široce je publikovat. Problém v České republice však, jak se zdá, spočívá v tom, že české sdělovací prostředky samy nejsou neúplatně nezávislé. Mnoho z nich se zdá být - ať to dělají nevědomky nebo úmyslně - plně pod vlivem různých PR agentur. A tak jsou čeští voliči znechuceni z českého politického establishmentu.
Nicméně, určitá míra idealismu u českých voličů zůstává. Lze to dovodit ze skutečnosti, že během roku 1999 čeští voliči systematicky podporovali nezávislé kandidáty a nezávislé iniciativy.
Po uzavření opoziční smlouvy mezi českými sociálními demokraty a občanskými demokraty začaly malé české pravicové strany pociťovat nebezpečí , že budou vytlačeny z politické arény, zejména vzhledem k tomu, že sociální demokraté a občanští demokraté připravují ústavní změny, v jejichž rámci by se měla Česká republika posunout více k většinovému volebnímu systému.
Ve snaze dostat se zpět do vlády organizují opakovaně osoby blízké menším pravicovým stranám (zejména Unii svobody, která se odštěpila v letech 1997-1998 od Klausovy ODS, protože už nemohla snášet Klausovo autoritářství a jeho aroganci) různé veřejné petice, požadující návrat k "morálce v politice" a "odchod všech vrcholných politiků". Prezident Václav Havel, jemuž se nelíbí opoziční smlouva, tyto iniciativy podporuje, stejně jako mnoho obyčejných Čechů, kteří jsou rozčarováni z aktuální české politiky.
Avšak když pohlédnete pozorněji na různé petice, jako je Dřevíčská výzva, Impuls 99 nebo "Děkujeme, odejděte", dospějete k názoru, že jsou to většinou pokusy zlikvidovat nynější českou vládu neústavními prostředky, snahou vyvolat nebo spíše určitým pro iniciátory výhodným směrem zmanipulovat nespokojenost veřejnosti. Zdá se, že tyto "výzvy veřejnosti" jsou organizovány lidmi z menších politických stran, anebo lidmi jim blízkými. Zároveň nikdo, kdo je "státotvorného" politického přesvědčení, nechce předčasné volby, neboť se establishmentové strany i malé pravicové politické strany obávají komunistů: v důsledku politováníhodného stavu české veřejné arény a českého hospodářství podporuje KSČM nyní téměř dvacet procent českých voličů a komunisté jsou druhou nejsilnější politickou stranou.
Co česká vláda v roce 1999 konkrétně dělala
Ve snaze omezit vliv cizí zločinecké mafie v ČR zavedla sociálnědemokratická vláda od 1. ledna 1999 kontroverzní nový předpis (viz BL z 30. 12. 1998) všichni cizinci žádající o trvalý pobyt v ČR musejí předkládat výpis z trestního rejstříku ze své rodné země, i když v některých zemích tato instituce vůbec neexistuje. V březnu 1999 (viz BL z 23.3.1999) omezila česká vláda právo na politický asyl zavedením pojmu "bezpečné země"
Navzdory ostré opozici pravicových stran se podařilo sociálnědemokratické vládě v prosinci 1999 (viz BL z 10. 12. 1999) prosadit v parlamentě přijetí zákona o referendu, i když v rozmělněné formě.
Vláda umožnila Čechům, žijícím v zahraničí, získat ztracené české občanství zavedením institutu dvojího občanství pro některé americké občany českého původu, kteří byli dosud diskriminováni (viz BL z 30.7. 1999). Vláda však neukončila jejich majetkovou diskriminaci. Tito Češi, žijící ve Spojených státech, nezískali právo dostat zpět majetek, který jim zkonfiskovali komunisté.
V květnu 1999 schválila vláda nový zákon o přístupu k informacím (viz BL z 12.5.1999), který by měl umožnit občanům získávat dosud zbytečně odpírané a utajované informace od státních institucí. Zákon vchází v platnost 1. lednem 2000.
V červnu 1999 (viz BL z 1.6.1999) vláda schválila státní informační politiku, v jejímž rámci chce intenzivně využívat internetu a moderních technologií pro komunikaci s veřejností. Vláda také chce dát občanům nové podnikatelské i vzdělávací možnosti rozšiřováním internetu.
V červenci 1999 (viz BL z 8.7.1999) ratifikovala vláda sociální kapitolu maastrichtské smlouvy Evropské unie.
V srpnu 1999 (viz BL z 26.8. 1999) vláda umístila na internet celostátní veřejný rejstřík podnikatelských firem ARES, kde si může kdokoliv zdarma vyhledat základní informace o všech podnikatelských subjektech v ČR. Bude zveřejněn také pozemkový rejstřík.
V září 1999 (viz BL z 23.9.1999) schválila vláda návrh zákona o ochraně osobních dat.
V únoru 1999 zahájila vláda svou protikorupční politiku (viz BL z 16. 2. 1999) a vypracovala relativně podrobnou a racionální zprávu o stavu republiky (viz BL z 23.2.1999)., kterou odmítly pravicové strany jako politickou propagandu. V únoru (viz BL z 12.2.1999) začala vláda také pracovat na ústavních změnách, které by měly posunout český volební systém více k většinovému systému.
Kontroverzně schválila v květnu 1999 sociálně demokratická vláda (viz BL z 14.5.1999) dostavbu Temelína, i když ekologické hnutí Duha předtím předložilo zničující analýzu této stavby. Někteří pozorovatelé poukazují na to, že je prý ministr průmyslu Grégr příliš těsně svázán s lobbistickými zájmy velkých průmyslových podniků.
V březnu 1999 (viz BL z 11.3.1999) předložila vláda návrh zákona o homosexuálním partnerství, v jehož rámci měly homosexuální dvojice získat stejná práva jako manželské dvojice. Zákon byl vrácen výborům a v prosinci (viz BL z 3.12.1999) byl v parlamentě především na nátlak katolických poslanců definitivně zamítnut.
V březnu 1999 (viz BL z 26.3.1999) navrhla vláda zavedení funkce ombudsmana. 4. listopadu 1999 parlament tento návrh schválil (viz BL z 5.11.1999) přes odpor ODS a US.
Vláda navrhla tiskový zákon, který poskytoval státním úředníkům příliš velké právo na odpověď - i v případech, kdy tisk zveřejnil bezchybné informace. Kontroverzní části zákona byly posléze rozmělněny a zákon parlament schválil koncem roku 1999.
Ministr školství Zeman se rozhodl zavést celostátní školské standardy, které budou muset plnit všechny školy, soukromé i státní. Je možné, že proti němu vzniká ve sdělovacích prostředcích kampaň, zdůrazňující nedostatky českého školského systému.
Ministr zdravotnictví David se pokusil omezit vliv mezinárodních farmaceutických společností omezením předpisových práv lékařů na seznam základních léků (viz BL z 27.1.1999). Pokusil se také zavést lepší kontrolu nad zdravotními pojišťovnami a prosadit jejich lepší kontrolovatelnost i omezení jejich nákladů (viz BL z 27.4.1999). Začal vystupovat proti podvodům v nemocnicích (viz BL z 19.5.1999) a chtěl zavést inspekci pojišťoven (viz BL z 28.7.1999). David odmítl ustoupit požadavkům lékařů na zvýšení jejich platů na trojnásobek českého průměru. Zdá se, že tím, že požadoval průhlednost a že se ostře postavil proti korupci, vyvolal proti sobě na podzim roku 1999 nevybíravou mediální kampaň, která vytvořila dojem - v podstatě bez věcných důkazů - že je "ministr nemožný". V důsledku toho byl donucen rezignovat.
Vládní protikorupční úsilí
Bývalý předseda Fondu národního majetku Roman Češka je trestně stíhán, zejména v souvislosti s privatizací Poldi Kladno a s dalšími případy (viz BL z 2.2. 1999 a BL z 13.9.1999).
Trestní stíhání bylo také zahájeno proti Barboře Snopkové, poradkyni ministra financí Ivo Svobody, který byl v důsledku finančních nepravidelností odvolán v létě 1999 a mohlo by mu hrozit uvěznění až na osm let ( (viz BL z 16.7. 1999).
Ministr vnitra Václav Grulich objevil v červenci finanční a hospodářské skandály na ministerstvu vnitra (viz BL z 8.7.1999), ale uvedl poněkud chabě, že bude možno potrestat jen ty osoby, které dosud z ministerstva neodešly.
V červenci 1999 (viz BL z 20.7.1999) podal ministr zdravotnictví David trestní oznámení na svého předchůdce, ministra Stráského.
V listopadu 1999 (viz BL z 2.11. 1999) vyšlo najevo, že v souvislosti s Českou lotynkou způsobil bývalý lidovecký ministr kultury Jindřich Kabát státu škodu ve výši 350 až 500 miliónů Kč.
Jak české sdělovací prostředky informovaly v roce 1999 o české politice
Jedním z nejvýznamnějších problémů v české politice v roce 1999 byl problém vztahů mezi Romy a většinovým českým obyvatelstvem, zejména, jak se to projevilo pokusem komunálních úřadů v Ústí nad Labem postavit zeď v Matiční ulici, která by oddělila asociální, hlučné rodiny působící nepořádek, neplatiče činží, od normálních obyvatel této ulice. I když v ČR bezpochyby existuje rasismus, tento incident byl poněkud přehnán a stal se stereotypním mezinárodním symbolem patologičnosti rasových vztahů v České republice.
Existují určité důkazy, že i informace tisku o této kauze byly řízeny v českých sdělovacích prostředcích jednou nátlakovou skupinou. (Jeden bývalý novinář týdeníku Respekt přiznal při neformální příležitosti, avšak jeho výroky náhodou natočil reportér ČTK, že "organizuje proromskou publicitu" a že má v každé redakci alespoň jednoho novináře, jemuž předem poskytuje informace, někdy poskytoval celé články. Vládne podezření, že se romského problému pokoušela pro vlastní politický prospěch a pro vlastní zviditelňování využívat jedna menší česká nevládní politická strana.)
Problém Matiční ulice nakonec zmizel koncem roku 1999, když česká vláda přislíbila vykoupit domy těch obyvatel v ulici, kteří byli postiženi hlukem a nepořádkem asociálních sousedů.
Systematické mediální kampaň proti "nemožnému ministru zdravotnictví" Davidovi na podzim roku 1999, v jejímž důsledku byl nucen rezignovat, byla už zaznamenána výše.
V lednu a v únoru 1999 se střetly soukromé zájmy české a britské rozvědky. Šéf české rozvědky si údajně špatně poradil se situací, kdy měl irácký diplomat na rozkaz Saddáma Husajna vyhodit do povětří pražskou Svobodnou Evropu, vysílající nyní mimo jiné i do Iráku. Diplomat se rozhodl k emigraci, ale prý v důsledku nekompetentnosti české rozvědky emigroval do Německa a nikoliv do Británie. Britská rozvědka si stěžovala české vládě a česká vláda propustila šéfa rozvědky Karla Vulterina. Česká rozvědka se pak britské rozvědce pomstila tím, že nechala v televizi Nova zveřejnit jméno a adresu britského rezidenta v Praze, Christophera Hurrana.
Začátkem června 1999 se pokusil Jaroslav Spurný v časopise Respekt obnovit mediální kampaň proti ministru zahraničních věcí Janu Kavanovi (který býval terčem mediálního honu na čarodějnice kvůli jeho neprokázané spolupráci s Stb). Spurný otiskl článek, v němž tvrdil, že Kavan kdysi pašoval v Evropě drogy. (viz BL z 2.6.1999). Posléze se za článek omluvil.
V červnu 1999 (viz BL z 25.6.1999) řekl premiér Zeman neuváženě na veřejnosti, že bývalý ministr zahraničních věcí za ODS Josef Zieleniec měl celou řadu smluv s novináři a PR agenturami, aby o něm psali pozitivně. Zemanovi se nepodařilo dosud zveřejnit důkazy pro toto nemoudré obvinění. Podle interních zdrojů po Zemanových výrocích kdosi ukradl na ministerstvu zahraničních věcí veškerou příslušnou papírovou dokumentaci k této záležitosti a vymazal příslušná data z počítače. Nepodložené Zemanovo obvinění vůči Zielencovi se stalo jedním z hlavních námětů českých sdělovacích prostředků v druhé polovině roku 1999.
Skandál ohledně Zemana a Zielence byl energicky obnoven v září 1999 (viz BL z 21.9.1999, viz též (viz BL z 29.10.1999 a z 4.11 1999 a BL z 11.11.1999). když Václav Hrubý, ředitel konferenčního střediska MZV Štiřín, obvinil jednoho Zemanova poradce, že ho vydíral, aby hledal proti Zielencovi důkazy. Hrubý byl předtím z vedení konferenčního střediska propuštěn pro finanční nepravidelnosti, ale podle výroků MZV nebude proti němu zahájeno trestní stíhání.
Koncem července 1999 (viz BL z 30.7. 1999) zveřejnila skupina aktivistů, sympatizujících s Unií svobody, manifest Impuls 99, požadující návrat k etické politice. Britské listy se jím zabývaly několikrát a kriticky analyzovaly nejen jazyk manifestu, ale i jeho dosti pochybný věcný základ (také zde). Impuls 99 se stal dalším důležitým tématem pro sdělovací prostředky v druhé polovině roku 1999. Od listopadu 1999 ho nahradil další manifest, výzva "Děkujeme, odejděte", kterou zveřejnila skupina bývalých studentských vůdců z roku 1989. Zejména Česká televize poskytla tomuto manifestu velké množství nekritické publicity.
V srpnu 1999 (viz např. BL z 3.12.1999) vyšlo najevo, že vicepremiér Egon Lánský obdržel před časem z ministerstva financí částku 290 000 dolarů, kterou měl předat zahraniční firmě, jejímž vlastníkem byl jeho přítel. Lánský převedl tuto částku do vlastního soukromého konta v zahraničí, přestože české zákony nedovolují českým občanům mít konto v zahraničí. Po intenzivní mediální kampani byl Egon Lánský v říjnu 1999 donucen rezignovat.
V září 1999 byli obviněni někteří členové sociálně demokratické strany, že dostali od soukromých firem k osobnímu užívání mobilní telefony. V říjnu 1999 (viz BL z 1.10. 1999) byla sociálnědemokratická strana obviněna, že dostala od firmy Chemapol před několika lety benzín zadarmo - nikdo však nezkoumal, zda neposkytoval Chemapol podobné výhody i tehdy významnějším, vládním politickým stranám.
V prosinci 1999 odmítl český parlament schválit státní rozpočet na rok 2000, protože je prý nynější česká vláda nekompetentní. Mnoho pravicových poslanců by chtěl vládu svrhnout a bez voleb vytvořit vládu jinou, ale ODS dosud nechce zrušit opoziční smlouvu.
Česká hospodářská situace v roce 1999
byla kritická. Velké podniky jako Chemapol (viz BL z 29.1.1999), ocelárny Poldi a Škoda Plzeň (viz BL z 5.3.1999 se octly ve vážných potížích. Mnoho oblastí v České republice, zejména na severu ČR, bylo postiženo vysokou nezaměstnaností. Horníci v dolu Kohinoor na Mostecku stávkují (viz BL z 2.12.1999), domnívají se, že tím zabrání propuštění některých zaměstnanců. V prvním čtvrtletí roku 1999 poklesl hrubý domácí produkt ČR o drastických 4,5 procenta (viz BL z 23.6.1999), koncem roku začala v důsledku zvýšeného úsilí sociálnědemokratické vlády ekonomika mírně růst (viz BL z 10.12. 1999).
Problémy v ČR s pochopením některých zásad demokracie
České sdělovací prostředky přijaly vstup ČR do NATO 12. března 1999 velmi nekriticky jako významnou historickou událost (viz BL z 15.3.1999). Problém ovšem byl, že českým voličům nebylo dovoleno vyjádřit se o vstupu ČR do NATO v referendu a podle průzkumů veřejného mínění byla podpora pro vstup do NATO jen velmi vlažná, koncem února 1999 byla jen 56 procent (viz BL z 23.2.1999). Jen několik dní po přijetí ČR do NATO začalo NATO bombardovat Srbsko. Navzdory intenzivní ideologické podpoře pro válku proti Srbsku v establishmentových sdělovacích prostředcích zůstala česká veřejnost nepřesvědčena. Jen 35 procent českého obyvatelstva souhlasilo s bombardovací kampaní proti Miloševičovi v březnu 1999 (viz BL z 26.3.1999). Václav Bělohradský se vyjádřil v Lidových novinách pozoruhodně, že válka o Kosovo je "válkou levičáckou" (viz BL z 23.4.1999). Když koncem února 1999 (viz BL z 1.3.1999) při ceremoniálu na Pražském hradě, kde Václav Havel podepisoval dokumenty o přičlenění ČR do NATO, zapískal mladý český anarchista Jan Křeček na píšťalku a spálil před zraky kamer malou vlajku NATO, české sdělovací prostředky z toho div nedostaly infarkt. Křeček byl obžalován z výtržnictví, i když obžaloba byla později proměněna v obžalobu jen za přestupek.
Prezident Václav Havel se nadále tvrdošíjně odmítá setkat s představiteli KSČM, přestože je to nyní druhá nejpopulárnější politická strana v České republice. Česká veřejnoprávní televize skandálním způsobem omezuje přístup komunistických politiků do svých debatních pořadů, jak vyplývá z jejích vlastních statistik.
A co si o tom všem myslí čeští občané
Během roku 1999 ukazovaly průzkumy veřejného mínění stále silnější nespokojenost obyvatelstva s politickou situací. V lednu 1999 (viz BL z 20.1.1999) vyplynulo z průzkumů veřejného mínění, že podle názorů lidí nejsou dnešní politikové čestnější než politikové za komunistické éry. V jiném lednovém průzkumu veřejného mínění (viz BL z 26.1.1999) vyjádřili občané názor, že opoziční smlouva je podvod. V únoru 1999 (viz BL z 9.2.1999) konstatovali čeští občané, že je česká politika ve vážné krizi. V březnu 1999 (viz BL z 15. 3.1999) byla velmi úspěšná v komunálních volbách celá řada nezávislých kandidátů, stejně jako pak v létě 1999 nezávislý kandidát Václav Fischer při doplňovacích volbách za zemřelého Václava Bendu do Senátu. Také v březnu 1999 vyjádřili Češi mínění, že "vývoj v ČR nikam nesměřuje" (viz BL z 24.3.1999). V dubnu 1999 (viz BL z 29.4.1999) bylo 74 procent českých občanů nespokojeno s českou politikou. V červnu 1999 (viz BL z 23.6.1999) bylo spokojeno s premiérem Zemanem 25,5 procent obyvatelstva. V říjnu 1999 (viz BL z 5.10. 1999) zastávalo jen 34 procent českých občanů názor, že nynější režim v ČR je lepší než komunismus.
