Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z  Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na tomto místě.

Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

Kniha Jak Češi myslí nejprodávanějším titulem internetového knihkupectví Kosmas. Ve čtvrtek 2. 12. napsal Josef Žák z knihkupectví Kosmas:

Hezky den pane Culiku,

dnes se Vase kniha "... jak Cesi mysli" dostala na prvni misto TOP TENu nejprodavanejsich titulu za uplynulych 14 dni v knihkupectvi Kosmas.cz.

Jak uvedla Mladá fronta Dnes, kniha Jak Češi myslí byla v týdnu do 25. 11. nejprodávanějším titulem také v ostravském knihkupectví Artfórum.

Výběr textů z posledních dní:

Reakce na informaci, zveřejněnou v pátečních Britských listech:

Z dopisu čtenáře:

Videl jste dejepis pro 4. tridu: PhDr. Josef Harna, CSc. a kol.: Obrazy ze starsich ceskych dejin, vydalo nakladatelstvi Alter? Metodicky je to uplne nemozne, myslenkove autor vychazi z nazoru propagovanych v casopise "Stredni Evropa". (Napr. Svaty Vaclav udelal moudre rozhodnuti radeji Nemcum platit dane nez aby se jim vzeprel.) - A  po takovehle vychove nam pak budou statotvorni intelektualove vycitat, ze nejsme dost hrdi a neumime si sami vladnout.

Vedet, kdy zacala vznikat apalacska prumyslova oblast, je s odpustenim blbost. Dulezite je vedet, kde si to najit. JČ.

Reakce Štěpána Kotrby:

Souhlas.

Mohu tvrdit i to, že Slovensko je Slovinsko. A San Francisco je Svatý František.

Stejne mi to Alta Vista vyhledá...Jenom musím vedet, kde je vypínac toho nejrychlejšího a nejchytrejšího pocítace.

A nazývat se pritom ceským intelektuálem. :))

Co nás odlišuje? Fakta. A jak je získáváme. Z casopisu Týden. (Reklamní spot v tv vysílání dnes vecer)

Cert a Káča, Kozel a Kozel. Ve dvou se to lépe táhne...(Reklama na Velkopopovický Kozel)

To je opravdu vytvárení "komplexního", apolitického a pritom tak obcanského pohledu na svet.

Muj otec ješte mel rétoriku a krasopis, já už ne.

Muj otec se ucil kreslit na základní i na strední škole podle prírody (kvetiny, koreny, krajinu, figuru), já ještě ano (ale už pouze na strední odborné škole) , moje dcery už ne.

Studenti stredních "odborných" škol musí chodit na "soukromé" (rozumej placené) hodiny figurálního kreslení na státní vysokou školu...

Já vím, kreslení není vzdelání. Notabene stací vedet, že nekdo ješte kreslit umí a koukat pritom na reklamy Eurotelu ci Pegase jako na "výtvarné" produkty dnešní doby.

Erodujme vzdelanost a budeme perfektne ovladatelnou spotrebitelskou kolonií globálního kapitálu.

Místo Libuše budeme znát popevky z reklamy na RÁÁMUÚÚ, místo Shakespeara comicsy o Shakespearovi a "pera" Káji Saudka. Publikované v Lidových novinách.

Erodujme i pozici ministra, kterému vadí nevzdelanost stredoškoláku a chce dát normu - státem garantovanou minimální úroven znalostí - a podle výsledku státních maturit hodnotit úroven škol.

A podle kvality školy treba i platit nebo povolovat.

Pak se ukáže, že rada soukromých (ale i státních) škol opravdu, ale opravdu "trh" se vzdeláním neuživí...

http://www.msmt.cz/info/infokrit.htm

http://www.10milionu.cz/rozcesti.html

kde se zájemci mohou dozvedet, co opravdu CHCE DELAT ministerstvo se školstvím a vzdeláním v CR.

Tato Výzva pro deset miliónu se ale nezrealizuje polovzdelanými populárními príspevky do neméne polovzdelaných a pritom populárních deníku za mediální koordinace neméne polovzdelaných editoru.

Odborný diskurs se nevede nerízene.

A odborná verejnost má možnost se vyjádrit k budoucnosti školství napr. zde mailto:10milionu@uiv.cz . A zde má možnost svuj príspevek napsat kdokoliv, kdo vládne internetem. A ten kdo nevládne, muže svuj názor poslat poštou.

Ale nemá cenu kricet pod okny Strakovy akademie na dalšího ministra

"Demisi, demisi" a mávat pritom vlajeckama pod laskavým dozorem paniucitelky.

Ondřej Hausenblas

Nabídnu Vám nějaká svá vysvětlení, dále ukázku tzv. klíčových evropských kompetencí a taky ukázku kompetencí v mateřštině, které bych rád prosadil k maturitním testům.

Procházím diskusemi podobnými této už devět let. Jsem trpělivý a hodně se učím.

Na této debatě v Britských listech lze pozorovat, jak ulpívá přesně na tom, o čem našim mozkům dovolily uvažovat naše socialistické školy, sorry že to zní tak tvrdě, patřím do nich taky. Postavil jediný z diskutujících vedle znalostí o egyptské řece nějaké kompetence, kterými by se měl vyznačovat skutečný vzdělanec?

Nabízím tedy k úvaze a diskusi následující výběr tzv. evropských klíčových kompetencí. Uvidíte sami, oč těžší je o něm diskutovat, protože takové opravdu životně důležité kompetence prostě musejí být mnohem složitější, méně průzračné a méně konkrétní než znalost srostloprstých nebo apalačského průmyslu.

Ten trik v myšlení spočívá v tom, že když se mluví o kvalitě vzdělání, hovoří národové primitivní slovy témat, o kterých se ve škole má vykládat, a školu si představují jako místo, kde se do dětí natlučou ty znalosti.

To má své dobré příčiny - historicky se národové i kmeny a vládci zejména identifikovali právě svou vpjatostí do konkrétního prostoru: Ježíš musí mít za sebou ten rodokmen od Adama, jako ho museli mít židovští králové, protože to byla legitimace moci!

Přesně tak to je i u afrických národů nebo v Kosmově kronice - pověsti, které legitimují vládce k moci, jmenují místní kopce a řeky a stromy a do nich usazují bitvy nebo zázraky, které dostaly vládce k moci.

Primitivní myšlení potřebuje "mít něco v ruce", aby se vůbec rozběhlo. Abstrakce je bolestná nebo vůbec nedostupná, národ si pomáhá mýtem, aby si uvědomil to, co neumí nikdo z jeho příslušníků říct explicitně, nebo čemu by nikdo z jeho soukmenovců ani nerozuměl.

To zde uvádím proto, abychom se pokusili patřit mezi neprimitivní myslitele a národy, a konečně už v doméně tak výsostně intelektuální, jako je školství, přestali používat mytologických postupů myšlení a řeči.

Ty abstraktně pojaté dovednosti si vyžadují, aby se nemluvilo o tom, co si žák zapamatoval. O kvalitě ve škole se totiž ve slovech "výsledků", známek, znalostí mluvit nedá. Každé dítě si zapamatuje něco jiného, všecko zjistit ani změřit nejde, a tak se výroky o škole motají kolem znalosti Nilu nebo čínských dynastií.

Učím své studenty a učitele v terénu, kdekoliv přijdu, aby se o škole myslelo a mluvilo jako o příležitostech k poznávání, myšlení, spolupráci, rozhodování, řešení problému.

Chcete-li jako vládce zlepšit školství, snažte se zdokonalit to, jaké dává příležitosti k tomu, aby žáci něco pochopili nebo uměli udělat nebo i si pamatovali.

Jaké příležitosti si pamatujete Vy? Seděli jste v lavici, poslouchali, koukali do knihy a na tabuli, trápili se zkoušením před třídou nebo psaním písemky. Co víc?

Opravdu máte představu široké škály jiných příležitostí, v nichž nastává učení dětské hlavy a rukou? Snad ne "práce v dílně a na podzimku"? Dokud tohle obecně, nejenom mezi odborníky, nebo aspoň mezi odborníky, neumíme, dotud budou diskuse veřejné i soukromé sterilní.

Tady jsou ty kompetence:

Klíčové kompetence pro evropskou vzdělanost - Výběr ze studie České vzdělání a Evropa

Učení

Být schopen vzít v úvahu zkušenost

Dávat věci do souvislosti a organizovat poznatky různého druhu

Organizovat svůj učební proces

Být schopen řešit problémy

Být zodpovědný za své učení

Objevování

aj.

Problém, který mají učitelé i novináři, když na tento soupis narazí, je stejný jako u většiny ostatních lidí: Co si pod tím představit?

A to je právě to nejzajímavější: Jakými cestami se spěje k těmto dovednostem, co musí udělat učitel s rodiči a dětmi, aby se ve škole dařily příležitosti k tomu, aby si děti nacházely cestičky k těmto cílům?

Jak to zařídit politicky, aby stát vůbec rodičům a učitelům dovolil, aby místo prkotin začali usilovat o dosahování kompetencí nutných k životu?

Jistě se na cestě k nim musíme naučit spoustu konkrétních údajů, ale mnohé z nich si jen "vypůjčíme" z pramenů, aby se dalo myslet a diskutovat a tvořit, ale pak je klidně zapomeňme: Kdo z Vás si pamatuje vyjmenovaná slova?

Já ne, a chyby v nich nedělám. Snad jsem je kdysi i uměl zpaměti, ale teprve před časem mi došlo, že všichni na ně myslíme podle abecedy: befelemepeseveze. Ale copak to je způsob, jak je uspořádat, aby se je děti dobře naučily? Kde jste vzali tu představu? Proč nemají být naučeny třeba jako kytičky- lidičky-věcičky-děje-a-vlastnosti?

No protože paní učitelce by se to špatně zkoušelo u tabule! Jenže škola není kvůli snadnosti učitelova zkoušení, ale kvůli efektivnosti dětského učení!

Tou příležitostí, kterou zapomněla paní učitelka, její škola a národní tradice dětem poskytnout, bylo "naučit se chtít psát důležité věci bez chyb, kterými by moje poselství bylo v očích adresátů poškozeno".

Proto tou příležitostí má být zejména dílna psaní, kde se děti učí, že v jejich srdci a mozku jsou zajímavé věci, o kterých má cenu s ostatními mluvit a psát, a že pro tuhle radost z vzájemného dorozumívání a sdílení zážitků nebo myšlenek má cenu se občas poučit o pravopise, třeba tak, že si kartičky se slovy obsahujícími tvrdé y seřazuju jako pexeso nebo jako zoologickou nebo jako vesnici atd.

Taky je důležité smět dělat chyby beze strachu, protože jen jimi se naučím vidět opravy. A spousta dalších věcí, jako třeba že čtení se učí mimo jiné právě i psaním, a že učit se chemii a nevědět, jaktože lednička chladí, je ptákovina.

Už jsou učebnice a "školy" učitelství, které takto postupují, např. Macháčkova fyzika pro 7. třídu, didaktika fyziky doc. Rojka z MFF UK, a možná pár dalších, ale ostatní, a těch je většina, se necítí vůbec nuceni myslet na děti a jejich učení!

Nemohli byste Vy, vzdělanci na fakultách a v ústavech, zkusit obtěžovat své kolegy didaktiky, kdy už konečně vyprodukují smysluplné koncepce svých předmětů, kdy se pustí přes hranice klapek na svých odborných očích a všimnou si, jak třeba zeměpis souvisí s historií a literaturou?

Nikdo je nenutí, a tak si většina z učitelů učitelů tiše hnije k důchodu na kompostě svých vědeckých prací... - Omlouvám se každému, kdo něco užitečného dělá, jeho/ji jsem nemyslel. Ale kdepak Vás užitečné najdeme, jak se vaše přístupy rozlévají po vlastech českých? Spolupracujete? Publikujete pro lid? Odborníci Vás vyslechnou, pomyslí se svoje a nic se nezmění.

Ještě by někdo rád vedl v této situaci velmi odbornou diskusi? Může si ji vést, ale nebude to v zásadě vůbec nic platno!

Pokud byste chtěli vést odbornou diskusi, museli byste najít v Česku odborníky, kteří a) vzdělávání rozumějí, b) chtějí o něm diskutovat, c) vědí, jak takovou diskusi vést. Takových možná pět najdete...

Nejhorší úskalí přitom bude umět si naslouchat, držet se tématu, rozpoznat argument od příhodičky naší sousedky apod.

Nedělám si legraci, mám bohatou zkušenost z diskusí s lidmi z fakult, parlamentu.

A někdo zde v diskusi v Britských listech si myslí, že je fajn znát, která řeka teče Egyptem. Je to fajn, ale je děsné, že kvůli naučení těchto znalostí česká škola nestíhá připravit lidi pro kvalitní poslouchání a čtení, pro rozhled po své osobní situaci i po společnosti a světě.

Znát řeky nebo vědět, jakým slovním druhem je "sotva" (mimochodem, Vy to víte? A k čemu Vám to je, a jak můžete žít bez toho?) totiž člověku nedává schopnost vypořádat se se svým životem, a učením se těmto znalostem se fakt vůbec neposouváte ani o krůček blíž k dovednosti spolupracovat s druhými, řídit práci, vydržet nad úkolem a vidět jeho smysl, hledat v pramenech a kriticky je vyhodnotit...

Pokud si zajdete do nejbližší české devítiletky, uvidíte, proč se nemůže zdařit naučit během devíti let i Nil i třeba odolnost vůči nihilismu. Všecky vyučovací předměty jsou narvané takovými Nily, a trénink k soustavnému myšlení vůbec chybí.

Dnes se připravuje státní maturita

Na seminář, v němž pro centrum, které organizuje koncepci a přípravu testů, byly tento čtvrtek a pátek pozvány dvě světově špičkové odbornice z holandského ústavu pro testování Cito a ukazovaly, co to je myslet o státní zkoušce, jak se pracuje, když se vymýšlí koncepce, jaká rozhodnutí se musejí udělat nejdřív, jaká jsou úskalí atd.

Kolik myslíte, že tam přišlo z Ministerstva školství šéfů, kteří si chtějí evropsky srovnatelnými maturitami vysloužit nehynoucí zásluhu? Správně, ani jeden.

Byl tam aspoň pan ředitel Jeřábek, šéf Výzkumného ústavu pedagogického, což je instituce, která zplodila většinu těch děsných osnov, které dosud platí.

Přestože jeho osobně znám jako přemýšlejícího člověka, jsem vždy zděšen, když od něj čtu - jako v páteční MFD - takové výroky, jako že ty učebnice jsou proto tak naplněné nesmysly, protože Standard vzdělávání je příliš rámcový a dovoluje autorů učebnic nacpat do nich ty konkordáty wormské nebo příslovečné věty příčinné přípustkové.

(Standard vzdělávání je jakýsi obecný rámcový předpis, který by měl školy regulovat, aby nezapomněly učit některým zásadně důležitým vědomostem a dovednostem, na kterých stát za naše daně trvá.)

Takže by asi měl obecný předpis opět detailně nakázat školám, kterou revoluci učit a kterou ne, zda dětem zatajit krtka nebo netopýra atd.

Chápu, že se diskutující zde bojí toho, aby stát ve své neskonalé nemoudrosti nedopustil ještě větších škod na dětem.

Opravdu prosím - zapojte se do diskuse Výzva pro 10 milionů, i kdyby se Vám zdálo, že je to zase jenom politické gesto a plácnutí do vody.

Já do těchto akcí vstupuju s plným vědomím jejich pochybnosti, ale dělám to proto, že vím, že se za deset let takových diskusí a akcí přece jen myšlení české populace o školství namasírovalo a vylepšilo, i když to jde ztuha.

Za nejdůležitější považuju to, že jejich pořádáním se vyškolují v myšlení nikoli hlavně učitelé nebo rodiče, nýbrž hlavně odborníci a úředníci.

Věřte mi, že diskuse s nimi před dvěma lety byly mnohem bolestnější a pitomější. Míra nechápavosti byla otřesná. A dnes už znají mnohá slova a snad i mnohé pojmy, někteří si vyjasnili svou úlohu nebo své názory namísto té původní zplesnivělé změti socialistických a prvorepublikových přestav.

Kompetence studenta u státní písemné maturity by mohly vypadat např. takto:

(je to můj pokus formulovat je hodně obecně, ale zároveň tak, aby se podle nich daly dělat úlohy pro testy, a přitom abychom se vyhnuli nablblému zkoušení termínů).

To že není v této fázi každému patrné, co se tedy bude testovat a jak budou úlohy vypadat, ještě nic neznamená: pod tím se bude muset propracovat právě vrstva testovatelných dovedností a připravit ukázkové úlohy, pak se to prožene diskusí odborníků a učitelů, někteří budou velmi trvat na tom, aby se tam zkoušel rozbor větný a určování slovních druhů a jestli je správně psát "o kostelech" nebo "o kostelích" a podobné důležité znalosti, mnozí další vůbec nepochopí (jako u předchozích maturitních sond), že je rozdíl mezi testem a předpisem o tom, co se má ve výuce probírat a provozovat a co se prostě testovat nebude, protože to nejde, a málokdo bude umět pracovat na tom, že každý centrální test nebezpečně ovlivňuje jednání učitelů - oni pak chtějí "učit k testům", a nikoli pro žáky.

To všechno se bude muset nějak zvládat a kdoví, jak to dopadne. Čím víc inteligentních čtenářů Britských listů bude do veřejné debaty zasahovat, tím líp. Maturita má taky webovou stránku, tak račte... (http://www.uiv.cz/maturant pokud funguje)

Název kompetence + v jakém typu řečové činnosti a jak se projevuje:			Podle čeho se kompetence pozná:	Které jevy svědčí o nezvládání
jen v psaní	jen v mluvení	v obojím modu		Žák nesmí:

porozumění věcnému obsahu celého textu i odstavce
		s oporou o citace v textu vystihnout základní myšlenku; identifikovat a lokalizovat podstatné věcné údaje	nabídnuté výroky o obsahu textu, hledání výstižného titulu, pregnantní formulace základní myšlenky, vyloučení nevýstižných nebo zavádějících shrnutí; vyhledání míst s daným údajem	dávat mylná tvrzení o obsahu;
porozumění pragmatické stránce sdělení
		rozpoznat a posoudit záměr mluvčího a komunikační situaci:	vyrozumět z textu autorův záměr a najít prostředky, jimiž text tyto informace prozrazuje, určit hlavní komunikační funkce textu nebo jeho částí (prosté sdělení, výzva nebo přesvědčování ke změně názoru a postoje, o výzvu nebo přesvědčování k činu, sdělení zábavné nebo esteticky působivé, nabídka, varování, žert, hrozba, aj.) rozpoznat jednoduché strategie jako uhýbání od tématu, návrat k tématu, zapojování dalších účastníků do hovoru atp.	nepochopit (v jasných případech), komu je text určen ani autorův záměr
posoudit, zda předložený text je obsahově konzistentní a bezrozporný
		identifikovat motivy/témata a místa rozporná a místa obsahových odboček	výběr hlavních myšlenek, posuzování sporných míst a motivů; identifikovat porušení věcné souvislosti i soudržnost výstavby, např. i ve výčtech, přehledech

vyrozumět z textu co nejvíce o okolnostech komunikace
		uvědomovat si, jakými prostředky text tyto informace prozrazuje	vyrozumět podle charakteristik textu typ nebo další vlastnosti předpokládaného adresáta (jednotlivce nebo skupinu nebo neurčenou veřejnost, adresáta dospělého nebo nedospělého, poučeného nebo laika) najít místa, která svědčí o předpokládaných rysech, reakcích, názorech adresáta	dojmy bez citací

atd. atd., mj. taky k literatuře české a světové.

Koho to dosud zajímá, ještě připojím pár poznámek k strategii:

Zpočátku školských diskusí - od 90. roku - jsem volil hodně razantní tón, aby školství vůbec stálo někomu za pozornost.

Dnes volím mírnější strategie, s výjimkou střelby na edukační rasisty.

Např. v roce tuším 1991 jsem v televizním Respektování navrhoval školství zrušit. Všechny tehdejší i dnešní problémy by tím byly vyřešeny: zrušeny.

Ovšemže jsem počítal s tím, že jednak většina diváků si to ani nedovolí představit, jednak se tak nedostanou k tomu, aby o tom vážně přemýšleli, a tak se asi nedostanou ani k poznání, že by se jistě školství znova založilo - a nejspíš hodně rychle, ne kvůli vzdělanosti, ale proto, že většina rodičů by doma své vlastní děti celý den vůbec nesnesla.

Je to sice provokace, ale nemyslete si, že moc hloupá. Fakt, že většina populace toleruje školu proto, že nechce mít starost o dopoledne svých dětí, je náramně významný faktor - taková populace se nebude nijak zajímat ani snažit o zlepšení školy, dokud jejich děti musejí sedět vevnitř a nemůžou utéct.

Kdyby se však rodiče rozhodli založit si školství, musely by jasně vyplynout důvody - jde jim o hlídačství dětí, nebo o jejich zpucování do role poslušných námezdníků, nebo o skutečnou vzdělanost?

Museli by se domluvit, co to ta vzdělanost je! Přesně to, co státní ministerstvo ani čeští odborníci nedokázali za těch deset let ani začít promýšlet...

Dnes mám hlavní zájem tento: aby se něco dělo. Vstupuju do těch příležitostí, kde se dá dělat něco, co má přímý vliv na to, co se děje ve třídě. Proto hlavně učím, dělám kursy pro učitele, a v politické debatě spíš překážím tomu, aby se jen tak kecalo. Ne vždy se to daří.

Namísto osočování učitelů z neschopnosti - k čemuž je 1000 důvodů, ale taky 2000 omluv - se věnuju vyhledávání těch učitelů, kteří se sebou něco dělají. Je to trochu optimističtější. Možná jsem to měl dělat od začátku, ale byly i důvody pro razanci a provokaci.

Ondřej Hausenblas

An English version of this article is in the current issue of Central Europe Review here.

Ve snaze zhodnotit společenský a politický vývoj v České republice za poslední rok jsem si vytvořil asi osmdesátistránkové shrnutí hlavních zpráv, jak o nich psaly sdělovací prostředky od ledna 1999 až do současnosti, a rozdělil je tematicky do několika kategorií. Vznikl z toho zajímavý a možná poněkud znepokojující vzorec.

Od června 1998 vládne v České republice minoritní sociálnědemokratická vláda, která je u moci v důsledku koaliční "opoziční smlouvy" s jejím hlavním soupeřem, dogmatickou ODS Václava Klause, stranou pravicového středu. Existence této "opoziční smlouvy" je pro české voliče zdrojem velmi podstatného zklamání, zejména proto, že do voleb v červnu 1998 opakovali sociální demokraté i občanští demokraté, že s druhou stranou vládní koalici nikdy neutvoří. Existence "opoziční smlouvy" je také zdrojem velmi podstatné frustrace pro několik menších českých stran, které mají pocit, že se je navzájem spolupracující sociální a občanští demokraté snaží vytlačit z politické arény.

Takže lze ze zpětného pohledu charakterizovat českou politickou scénu v roce 1999 takto: Sociálnědemokratická vláda, s mlčenlivým souhlasem občanských demokratů, se snažila zemi rozumně vládnout, přibližovat ji Evropské unii, trestat korupci a vytvářet předchozí vládou dlouho zanedbávané struktury státní správy. Často se to sociálním demokratům příliš nedařilo. Ne všechny zákony, navrhované sociálními demokraty, byly řádně propracované a promyšlené. Ne všichni sociálně demokratičtí ministři byli stoprocentně pracovití a výkonní. Boj proti korupci nebyl vždy úspěšný. Nicméně se sociálně demokratické vládě během roku podařilo, navzdory obrovskému odporu pravicových politických stran, prosadit mnohé nutné, rozumné a civilizované předpisy a zákony. Někteří sociálně demokratičtí ministři pracovali velmi dobře. Celkem vzato lze asi říci, že výsledky sociálně demokratické vlády za posledního půl druhého roku v nápravě zanedbané státní správy a zákonů jsou v mnoha ohledech lepší než to, co předtím dělala vláda Václava Klause. Čeští sociálně demokratičtí ministři ovšem zápolí se zázemím negramotnosti a nekompetentnosti v mnoha oblastech státní byrokracie. Snaha prosazovat principy vládnutí z Evropské unie je obtížná v situaci, kdy chybějí úplně základní struktury.

Česká sociálně demokratická vláda se pokusila několikrát zasáhnout i proti korupci a nekompetentnosti ve vlastních řadách. Propustila tři ministry, dva z nich pro korupci či pro finanční nepravidelnosti (třetího ministra se zbavila zřejmě bez vážných důvodů, jen pod tlakem dryáčnické kampaně sdělovacích prostředků). Jeden bývalý zkorumpovaný sociálnědemokratický ministr je nyní ve vazbě.

Relativně racionální, i když někdy neohrabané činy české sociálně demokratické vlády jsou v poslední době ostře napadány českými sdělovacími prostředky. Zejména v druhé polovině roku 1999 se česká média naučila, jak organizovat dlouhodobé, systematické emocionální kampaně, které mají často jen minimální faktický či racionální základ. Je možné, že je účelem těchto kampaní postupně likvidovat po jednom jednotlivé sociálně demokratické ministry. V některých případech byly tyto kampaně ospravedlněné, protože se ministři chovali pošetile v lehce napadnutelných a jednoduchých, médiím lehce srozumitelných oblastech. V jiných případech byly kampaně vytvářeny uměle.

Seriózní agendu, kterou se česká vláda v roce 1999 snažila plnit, ponechaly české sdělovací prostředky bez analýzy, a to i v případech, kdy existoval prostor pro kritiku vlády, například poté, co byla zveřejněna dosti kritická zpráva Evropské unie o zaostávajících přípravách ČR na vstup do EU. Tuto velmi rozumnou zprávu EU málokdo v českých sdělovacích prostředcích racionálně rozebral.

Zejména od druhé poloviny roku 1999 se česká média zabývají především celou sérií poněkud irelevantních vládních "skandálů". Někteří cyničtější pozorovatelé české politické scény argumentují, že mnohé tyto mediální kampaně vznikly na popud mocných PR agentur, které představují silné politické a podnikatelské lobbistické skupiny v ČR. Tyto agentury podle některých pozorovatelů mediální kampaně mnohdy přímo organizují.

Silné politické a podnikatelské lobbistické skupiny měly volnou ruku za předchozích vlád Václava Klause. Když se nynější sociálnědemokratická vláda pokusila omezit korupci, vyvolalo to z těchto kruhů ostré protesty a údajně i intenzivní úsilí protikorupční ministry znemožnit. Je pravda, že někteří sociálně demokratičtí ministři ovšem takovýmto lobbistickým skupinám napomáhají svým neohrabaným a někdy až pošetilým jednáním.

V České republice se zdá být v současnosti běžnou normou, že informace vycházejí na světlo světa jen potud, pokud mohou být zneužity k prosazování něčích soukromých zájmů. V tomto ohledu je zajímavé sledovat osud Britských listů v české politické aréně. Britské listy se pokoušejí neúplatně napomáhat českému veřejnému zájmu. Zveřejňují informace bez ohledu na to, komu by to mohlo napomáhat nebo koho by to mohlo ohrozit. Mimochodem právě proto jsou ostrakizovány většinou českých podniků, které odmítají Britským listům pro jejich nezávislost poskytovat reklamu. V českých sdělovacích prostředcích je práce Britských listů ve veřejném zájmu zdánlivě víceméně neviditelná, novináři sice z BL často přebírají, co se jim hodí, ale málokdy citují zdroj. Útržky informací z Britských listů však pronikají do českých sdělovacích prostředků pravidelně, avšak především tehdy, kdy je jich možno zneužít v nějakém politickém či podnikatelském zájmu.

Britské listy poukazují na neuspokojivou situaci ve zpravodajství České televize a na neefektivnost vedení ředitele Jakuba Puchalského už velmi dlouhou dobu. Od léta 1998 požadovaly Britské listy zveřejnění utajovaného projektu Jakuba Puchalského, na jehož základě byl jmenován ve veřejném konkursu do funkce generálního ředitele České televize. Projekt byl utajován až do listopadu 1999, kdy byl náhle na internetových stránkách České televize zveřejněn. Proč asi čekala Rada České televize po všechny ty dlouhé měsíce? Projekt byl publikován teprve tehdy, kdy, jak se zdá, řada soukromých zájmů v ČR usoudila, že Jakub Puchalský je jejich individuálnímu prospěchu na překážku a bylo by dobré se ho zbavit.

Opakuji: informace přicházejí na veřejnost teprve, pokud nějaká soukromá nátlaková skupina dospěje k závěru, že je jejich zveřejnění ku prospěchu jejímu manipulativnímu soukromému zájmu. Proč asi se zmiňoval na nedávném kongresu ODS člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek, který nyní podporuje Vladimíra Železného z TV Nova, že je veřejnoprávní Česká televize "politicky zaujatá" a že je v ní "přemlynářováno" - příliš častým hostem byl v roce 1999 v pořadu V pravé poledne Vladimír Mlynář z malé politické strany Unie svobody, ač nehraje v českém politickém životě žádnou významnější roli? (Na tuto skutečnost před časem také jako první upozornily Britské listy.)

Snad nejviditelnější válkou dvou soukromých lobbistických zájmů v české veřejné aréna je pokračující konflikt mezi americkým mediálním konglomerátem Central European Media Enterprises a Vladimírem Železným, ředitelem televize Nova, bývalým podnikem firmy CME, který v srpnu 1999 Železný převzal do vlastní správy. CME a Železný bojují v ČR ve veřejné aréně v  České republice už od dubna 1999 a obě strany zveřejnily velké množství tvrzení a protitvrzení. Samozřejmě, většina těchto informací je zaujatá a zkreslená. Nicméně, teprve až boj soukromých lobbistických zájmů nám poskytuje určitý vhled do toho, co se ve skutečnosti děje ve světě komerčního televizního vysílání v České republice. Tak například minulý týden zveřejnil podnik CME velký inzerát v Hospodářských novinách, v němž vysvětluje osobní vazby mezi Železného TV Nova a druhou českou komerční televizní stanici TV Prima.

Zatímco se spolu ve veřejné aréně svářejí soukromé lobbistické zájmy, důsledkem bylo to, že je veřejnost rozčarována politikou i veřejným životem. V normální zemi se předpokládá, že sdělovací prostředky budou neúplatně odhalovat skandály a široce je publikovat. Problém v České republice však, jak se zdá, spočívá v tom, že české sdělovací prostředky samy nejsou neúplatně nezávislé. Mnoho z nich se zdá být - ať to dělají nevědomky nebo úmyslně - plně pod vlivem různých PR agentur. A tak jsou čeští voliči znechuceni z českého politického establishmentu.

Nicméně, určitá míra idealismu u českých voličů zůstává. Lze to dovodit ze skutečnosti, že během roku 1999 čeští voliči systematicky podporovali nezávislé kandidáty a nezávislé iniciativy.

Po uzavření opoziční smlouvy mezi českými sociálními demokraty a občanskými demokraty začaly malé české pravicové strany pociťovat nebezpečí , že budou vytlačeny z politické arény, zejména vzhledem k tomu, že sociální demokraté a občanští demokraté připravují ústavní změny, v jejichž rámci by se měla Česká republika posunout více k většinovému volebnímu systému.

Ve snaze dostat se zpět do vlády organizují opakovaně osoby blízké menším pravicovým stranám (zejména Unii svobody, která se odštěpila v letech 1997-1998 od Klausovy ODS, protože už nemohla snášet Klausovo autoritářství a jeho aroganci) různé veřejné petice, požadující návrat k "morálce v politice" a "odchod všech vrcholných politiků". Prezident Václav Havel, jemuž se nelíbí opoziční smlouva, tyto iniciativy podporuje, stejně jako mnoho obyčejných Čechů, kteří jsou rozčarováni z aktuální české politiky.

Avšak když pohlédnete pozorněji na různé petice, jako je Dřevíčská výzva, Impuls 99 nebo "Děkujeme, odejděte", dospějete k názoru, že jsou to většinou pokusy zlikvidovat nynější českou vládu neústavními prostředky, snahou vyvolat nebo spíše určitým pro iniciátory výhodným směrem zmanipulovat nespokojenost veřejnosti. Zdá se, že tyto "výzvy veřejnosti" jsou organizovány lidmi z menších politických stran, anebo lidmi jim blízkými. Zároveň nikdo, kdo je "státotvorného" politického přesvědčení, nechce předčasné volby, neboť se establishmentové strany i malé pravicové politické strany obávají komunistů: v důsledku politováníhodného stavu české veřejné arény a českého hospodářství podporuje KSČM nyní téměř dvacet procent českých voličů a komunisté jsou druhou nejsilnější politickou stranou.

Co česká vláda v roce 1999 konkrétně dělala

Vládní protikorupční úsilí

Jak české sdělovací prostředky informovaly v roce 1999 o české politice

Existují určité důkazy, že i informace tisku o této kauze byly řízeny v českých sdělovacích prostředcích jednou nátlakovou skupinou. (Jeden bývalý novinář týdeníku Respekt přiznal při neformální příležitosti, avšak jeho výroky náhodou natočil reportér ČTK, že "organizuje proromskou publicitu" a že má v každé redakci alespoň jednoho novináře, jemuž předem poskytuje informace, někdy poskytoval celé články. Vládne podezření, že se romského problému pokoušela pro vlastní politický prospěch a pro vlastní zviditelňování využívat jedna menší česká nevládní politická strana.)

Problém Matiční ulice nakonec zmizel koncem roku 1999, když česká vláda přislíbila vykoupit domy těch obyvatel v ulici, kteří byli postiženi hlukem a nepořádkem asociálních sousedů.

Česká hospodářská situace v roce 1999

byla kritická. Velké podniky jako Chemapol (viz BL z 29.1.1999), ocelárny Poldi a Škoda Plzeň (viz BL z 5.3.1999 se octly ve vážných potížích. Mnoho oblastí v České republice, zejména na severu ČR, bylo postiženo vysokou nezaměstnaností. Horníci v dolu Kohinoor na Mostecku stávkují (viz BL z 2.12.1999), domnívají se, že tím zabrání propuštění některých zaměstnanců. V prvním čtvrtletí roku 1999 poklesl hrubý domácí produkt ČR o drastických 4,5 procenta (viz BL z 23.6.1999), koncem roku začala v důsledku zvýšeného úsilí sociálnědemokratické vlády ekonomika mírně růst (viz BL z 10.12. 1999).

Problémy v ČR s pochopením některých zásad demokracie

České sdělovací prostředky přijaly vstup ČR do NATO 12. března 1999 velmi nekriticky jako významnou historickou událost (viz BL z 15.3.1999). Problém ovšem byl, že českým voličům nebylo dovoleno vyjádřit se o vstupu ČR do NATO v referendu a podle průzkumů veřejného mínění byla podpora pro vstup do NATO jen velmi vlažná, koncem února 1999 byla jen 56 procent (viz BL z 23.2.1999). Jen několik dní po přijetí ČR do NATO začalo NATO bombardovat Srbsko. Navzdory intenzivní ideologické podpoře pro válku proti Srbsku v establishmentových sdělovacích prostředcích zůstala česká veřejnost nepřesvědčena. Jen 35 procent českého obyvatelstva souhlasilo s bombardovací kampaní proti Miloševičovi v březnu 1999 (viz BL z 26.3.1999). Václav Bělohradský se vyjádřil v Lidových novinách pozoruhodně, že válka o Kosovo je "válkou levičáckou" (viz BL z 23.4.1999). Když koncem února 1999 (viz BL z 1.3.1999) při ceremoniálu na Pražském hradě, kde Václav Havel podepisoval dokumenty o přičlenění ČR do NATO, zapískal mladý český anarchista Jan Křeček na píšťalku a spálil před zraky kamer malou vlajku NATO, české sdělovací prostředky z toho div nedostaly infarkt. Křeček byl obžalován z výtržnictví, i když obžaloba byla později proměněna v obžalobu jen za přestupek.

Prezident Václav Havel se nadále tvrdošíjně odmítá setkat s představiteli KSČM, přestože je to nyní druhá nejpopulárnější politická strana v České republice. Česká veřejnoprávní televize skandálním způsobem omezuje přístup komunistických politiků do svých debatních pořadů, jak vyplývá z jejích vlastních statistik.

A co si o tom všem myslí čeští občané

Během roku 1999 ukazovaly průzkumy veřejného mínění stále silnější nespokojenost obyvatelstva s politickou situací. V lednu 1999 (viz BL z 20.1.1999) vyplynulo z průzkumů veřejného mínění, že podle názorů lidí nejsou dnešní politikové čestnější než politikové za komunistické éry. V jiném lednovém průzkumu veřejného mínění (viz BL z 26.1.1999) vyjádřili občané názor, že opoziční smlouva je podvod. V únoru 1999 (viz BL z 9.2.1999) konstatovali čeští občané, že je česká politika ve vážné krizi. V březnu 1999 (viz BL z 15. 3.1999) byla velmi úspěšná v komunálních volbách celá řada nezávislých kandidátů, stejně jako pak v létě 1999 nezávislý kandidát Václav Fischer při doplňovacích volbách za zemřelého Václava Bendu do Senátu. Také v březnu 1999 vyjádřili Češi mínění, že "vývoj v ČR nikam nesměřuje" (viz BL z 24.3.1999). V dubnu 1999 (viz BL z 29.4.1999) bylo 74 procent českých občanů nespokojeno s českou politikou. V červnu 1999 (viz BL z 23.6.1999) bylo spokojeno s premiérem Zemanem 25,5 procent obyvatelstva. V říjnu 1999 (viz BL z 5.10. 1999) zastávalo jen 34 procent českých občanů názor, že nynější režim v ČR je lepší než komunismus.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Nás ve skupině D čeká nejprve jedenáctého června Nizozemsko, pak šestnáctého června Francie a nakonec jednatřicátého června Dánsko.

Trenér Josef Chovanec prý zachoval i po vypjatém losovacím aktu stoický klid a řekl že podle momentální formy by Česká republika měla patřit mezi favority.

Svazový šéf pak srdnatě soudí, že dnes patříme k týmům, které se netřesou před ničím. Pokud jde o Holanďany, ti prý hovořili pouze o dvou týmech, které si nepřejí: O nás a o Anglii.

To že nás přivítají v Amsterdamu v domácím prostředí je pro ně jasně výhodou, nicméně podle Tomáše Galáska z nizozemského Tilburgu budou hrát pod strašným tlakem, fanoušci od nich budou očekávat vítězství v turnaji.

Jisté sebevědomí můžeme načerpat ze statistik, podle kterých máme se všemi soupeři ve skupině aktivní bilanci, anebo se uklidňovat tím, že je pro nás výhodou setkat se s týmy, jejichž hra je založena na technice a tvořivosti.

Ať už se s tím ale budeme vyrovnávat jakkoli, v jistém smyslu je ten včerejší bruselský los stejně nekompromisní, jako byla před časem bruselská správa o stavu našich příprav na Unii.

Čeká nás zkrátka drama s otevřeným koncem, ke kterému je asi dobré mít postoj jako František Chvalovský: "Ve společnosti těchto soupeřů se nedá vybírat a za nejdůležitější považuji, že tady vůbec jsme."

Když to vezmeme jako metaforu, hodí se ještě citovat Karla Radu, který věří, že zápasy proti takovým soupeřům budou pro naše hráče svátkem, a vypnou se k výkonům jako v Anglii, kde také nikdo nepočítal s tím, že postoupíme.

Vysílá se v pondělí 13. prosince ráno.

Poznámka JČ: Británie přijala své fotbalové rozlosování nevěřícně, že má Anglie znovu hrát proti Německu...