Nedorozumění Jiřího Vančury

Jan Čulík

Motto:

"Pochopíme Listopad, (...) když všechno, k čemu na konci roku 1989 došlo, poměříme absolutní morálkou?" - Jiří Vančura

Myslím, že článkem Jiřího Vančury došlo k dosti podstatnému nedorozumění tomu, čeho jsem se snažil na říjnové konferenci historiků, uspořádané k desátému výročí pádu komunismu, dosáhnout a co jsem si - sám za sebe ozřejmil.

Vůbec mi nešlo ani o "utajovaná místa" revoluce, ani konečně o dohodu Havel-Dubček, ale o způsob vnímání revoluce, zda na něj pohlížet pouze z hlediska vítězných revolucionářů, anebo zda máme vždycky hledat, jestli existují i možné alternativní pohledy. Tedy - pluralita pohledů. O to mi šlo. Z reakcí na mou otázku ohledně dohody Havel-Dubček na konferenci i ze svědectví účastníků jsem usoudil, že alternativní pohledy na revoluci roku 1989 skutečně jsou možné, ale že přítomní na tuto možnost pohlížejí poplašeně. Proč?

Je otázka ohledně toho, kdy se idealističtí bojovníci v revoluci proměnili v pragmatické politiky, "poněkud prostoduchá"? Pokud vím, bez mého zásahu na této historické konferenci by nebylo než monolitního, oslavného pohledu. Málokdo by si uvědomil, že existují i jiné možné náhledy. Sám bych si to také neuvědomil, kdyby nebylo knihy Johna Keana o Václavu Havlovi. Televize BBC vysílala v minulých dnech sebeoslavný film Timothy Gartona Ashe o československé revoluci v listopadu v roce 1989, jehož jádrem byly záběry Ashe a Václava Havla, jak sedí v hledišti Laterny magiky a s úsměvem na plátně sledují záběry sebe samých během demokratické revoluce roku 1989. Film navozoval představu, že revoluce byla jediným mohutným vzepětím lidového odporu vůči komunismu, jehož přímým mluvčím byl Václav Havel a Občanské fórum. Mám důvodné podezření, že situace byla poněkud složitější a historikové by to asi měli zkoumat. Pokud jsou tyto skutečnosti banální, do všeobecného povědomí to příliš nevstoupilo. Spíše převládá ona heroizující koncepce role Občanského fóra jako přímého zosobňovatele revoluce. Jsem přesvědčen, že moje intervence byla vhodná a přínosná.

"Jan Čulík se na konferenci dožadoval potvrzení svého a Keanova názoru, že šlo u Havla (dohodou Havel-Dubček) o morální selhání." - To prosím nebyl žádný Čulíkův názor, Čulík pouze vznesl určité otázky a dožadoval se na nich odpovědi a vysvětlení. To, že Čulík vznáší nějaké otázky, přece neznamená, že je to jeho názor.

"Politik musí zvládat situace, kdy se na různé lidi musí protokolárně usmívat" - to je možná banální skutečnost, ovšem Václav Havel se protokolárně usmívá jen na některé lidi. Odmítá například přijímat představitele legálně a demokraticky do parlamentu zvolené strany, KSČM. Takže ten protokolární úsměv mívá jisté hranice.

"Pochopíme Listopad, deset let, která po něm následovala, i sami sebe víc a hlouběji, když neponecháme jediný z kamenů neobrácený a když všechno, k čemu na konci roku 1989 došlo, poměříme absolutní morálkou?" - Tato věta mě u Jiřího Vančury, velkého a tolerantního gentlemana, skutečně zarazila. Znamená to snad, že události demokratické revoluce byly tak velké, že mají navždy zůstat mimo morální měřítka. Jak může někdo říci, že absolutní morálka není důležitá. Alespoň zkusmo bychom měli absolutní morálkou poměřovat všechno, vždycky. To neznamená, že musíme nutně odsuzovat.

Vím, Jiří Vančura se hrozí, že začneme-li zpochybňovat jednání Václava Havla v revoluci, může to vést k bulvárnímu zneužití nově zveřejněných zpochybňovacích informací. Manipulace existuje ve sdělovacích prostředcích jistě všude, a velmi silně v České republice. Nebezpečí zneužití infomací některými médii však nikdy nemůže být důvodem pro to, abychom se jim snažili vyhýbat anebo je potlačovat. Zdá se mi, že výrok o tom, že absolutní morálkou nemáme posuzovat události revoluce, je důkazem určité závislosti Jiřího Vančury na jediné interpretaci pádu komunismu, a to, bohužel, interpretaci účastníků revoluce a vítězů. Zároveň je vlastně poukaz na to, že bychom morálku neměli v tomto případě užívat absolutně, do určité míry přiznáním, že se revoluce vždy úplně morálně provádět nedají. Jak už jsem napsal v předchozích článcích, nečiním žádné další soudy, ale je užitečné toto vědět a říci to otevřeně. Je to banální? Dosud se o těchto aspektech podle mého názoru příliš nehovořilo.

To jestli neonacisté odsuzují na demonstraci "špatný sametový Listopad" má těžko souvislost s tím, že Jan Čulík požaduje možnost pluralitního pohledu na demokratickou revoluci.

Jiří Vančura se pak svěřuje se svou zkušeností na Alexandra Dubčeka a znovu argumentuje (jak už jsem se zmiňoval ve svém původním článku), že Dubček by býval pro společnost nevhodný prezident. Ale (jak už jsem také napsal) - to je jen jeden názor a s otázkou, zda skutečně došlo či nedošlo k vymanipulování Dubčeka z prezidentské kandidatury, to nemá nic společného.

Neproměňuji demokratickou revoluci v roce 1989 v "úklady temných sil". Jen jsem poukázal na to, že i na toto "dějinné vzepětí" by ve zralé české společnosti mělo existovat několik různých, tolerovaných názorů. To snad není urážkou revoluce. Požadavek pluralitního vnímání revoluce přece nevylučuje paralelní studium české situace od 70. až do 90. let. Nejde o "spílání zrcadlu", ale o požadavek pluralitního pohledu na skutečnost. Domnívám se, že je to občansky plodné.