Může za to Listopad?
Jiří Vančura
Ještě jednou k mezinárodní konferenci historiků, kterou v polovině října 1999 uspořádal v Praze Ústav pro soudobé dějiny. Jan Čulík tam položil historikům i Václavu Havlovi dotaz, zda měl či neměl Havel s Dubčekem tajnou dohodu o prezidentské kandidatuře, a vyvolal poněkud poplašené reakce. Psal o tom podrobněji v Britských listech z 18. 10. 1999. Jeho článek z BL "Kostlivci na oslavě - Monolitní myšlení po deseti letech" - vyšel ve zkráceném znění 3. listopadu 1999 v Literárních novinách, spolu s podpůrným článkem Hany Holcnerové, v němž se mimo jiné praví:
"Příspěvky (na konferenci historiků, pozn. red.) byly orientovány takřka výhradně na události v pražském koordinačním centru, takže pozorovatel, který by si chtěl udělat obrázek podle konference, musel by nabýt přesvědčení, že všechny podmínky bezproblémového převzetí moci byly vyjednány u pražských kulatých stolů a Havel byl jednomyslně zvolen prezidentem jen proto, aby inscenace frašky o revoluci dostala správnou pointu.
Vždyť to tak ale nebylo!
Nestáli jste náhodou na náměstích svých měst, netřásli jste se před kádrováky ve chvíli zakládání Občanského fóra u vás v podniku? Co by byli bývali vyjednali vyjednavači u kulatých stolů a jak by asi hlasoval parlament při volbě prezidenta (pokud by k něčemu takovému vůbec došlo) kdyby nebyli lidé po celé zemi - nejen v Praze - v ulicích nebo kdyby nebyla generální - tedy všeobecná, nikoli jen celopražská - stávka?
Způsob projednávání problémů na pražském koordinačním centru byl představen jako demokratický. Vždyť všechno se přece nahrávalo na pásky. Stačí to demokracii? Úzký okruh lidí, kteří se dlouho znají a kteří si bez výhrad věří, utváří budoucí podobu státu. (...)
Aktéři panelových diskusí konference jako by pozapomněli, že i jinde měli lidé své problémy, a to nejen u kulatých stolů, a pokoušeli se je řešit, jak uměli a mohli. V Brně například nespočívala demokratičnost jednání v nahrávání všech schůzí, ale v přizvání různorodých partnerů, kteří se okamžitě zapojili do společné práce v městské radě OF. Hned od prvních dnů vedle sebe zasedli chartisté se studenty a umělci, ale také se zástupci všech stran Národní fronty, včetně mladého komunisty, předsedy Městského výboru SSM. Společná rozhodnutí se rodila těžce, neboť jednající se mezi sebou neznali, niméně o to byla cennější.
(...)
Na vědecké konferenci po deseti letech se za účasti mnoha historiků a politologů slaví vítězství, kterému chybí pohled těch ostatních, těch, kteří viděli leccos jinak tehdy a zřejmě vidí leccos jinak i teď. Jan Čulík se na konferenci optal, proč nebyli přizváni i ti poražení. Dočkal se zvláštní odpovědi: ukázalo by se prý, jak byli a jsou hloupí.
Byli a jsou hloupí i lidé, kteří zdaleka nesdílejí pohled pražských aktérů, buď proto, že sami žili něco jiného, nebo proto, že neznají všechny potřebné souvislosti? Mnozí účastníci konference si podle všeho nepřipouštějí, že po deseti letech někteří lidé, mnozí s vysokým intelektuálním potenciálem, vidí, že se s nimi o jejich pocitech, pohledech a zkušenostech už nechce nikdo bavit. Jan Čulík se snad poněkud přepjatě soustředil na jednání Dubček - Havel a jejich možné interpretace. Má však pravdu v tom, že alternativní názory a pohledy neměly na konferenci místo a že byly vnímány způsobem, ze kterého mrazí. Jako by ti moudří debatéři nevěděli, že pohled zvenčí se zákonitě liší od pohledu zevnitř a že i názor Jana Čulíka je názorem legitimním, hodným odpovědi. (...)
Na Čulíkův článek i na článek Hany Holcnerové reagoval v Literárních novinách č. 46/1999 (ze 17. listopadu 1999) historik Jiří Vančura takto:
Může za to Listopad?
Jádrem zájmu i sporů o listopad 1989 se zřejmě stávají temná či utajovaná místa oněch dnů, osobní rozpor mezi vlastními zážitky a událostmi v centru, případně osobnost Alexandra Dubčeka. Takový dojem alespoň vytvářejí dav články - Hany Holcnerové a Jana Čulíka v Literárních novinách č. 44.
Vždycky si rád přečtu, co napíše náš glasgowský krajan Čulík, a jsem s ním zpravidla zajedno, už proto, že se nehodlám řadit k hlasitě kejhajícím potrefeným. Samu základní otázku jeho článku - zda se idealistický bojovník tak či onak mění v pragmatika, když ho vítězná revoluce postaví do politického popředí - pokládám za legitimní, ale také za poněkud prostoduchou. Nelze ji zodpovědět jinak než kladně. Kdo nechce čelit situacím, kdy se na velmi různé lidi musí protokolárně usmívat, nebo situacím, kdy musí mlčet, i když se mu chce křičet, měl by se politickým funkcím zdaleka vyhýbat. T. G. Masaryka sotva budeme pokládat za nemorálního poté, co byly zveřejněny jeho nepříliš čisté praktiky vůči Rudolfu Gajdovi, a nebudeme ho ani vydávat za jezovitu, jemuž účel posvěcuje prostředky.
Jestliže Jan Čulík široce otevírá (již před časem knižně publikovaný) příběh o tom, kterak Václav Havel v prosinci 1989, před prvními prezidentskými volbami, zneutralizoval svého konkurenta, Alexandra Dubčeka, a domáhá se na konferenci o demokratické revoluci potvrzení svého (a Keanova) názoru, že šlo o morální selhání, nezbývá než se zeptat, zda se tím konstatováním naše poznání o Listopadu a Václavu Havlovi posune. Nebo jinak: Pochopíme Listopad, deset let, která po něm následovala, i sami sebe víc a hlouběji, když neponecháme jediný z kamenů neobrácený a když všechno, k čemu na konci roku 1989 došlo, poměříme absolutní morálkou? Populárnější takový postup nepochybně je - každý náznak královy nahatost zaujme víc než analýza tehdejší společnosti a jejích proměnných postojů. A nejlepším balzámem na deziluzi z předešlých deseti let je tvrzení, že příčinou byl "špatný (sametový) Listopad", případně - slovy neonacistů na letošním rakovnickém náměstí - "hnusný podvod, zvaný Listopad".
Jan Čulík se nemůže divit, jestliže mu historikové na konferenci o demokratické revoluci nerozuměli a projevili jen málo pochopení pro absolutní kritéria, jimiž zmíněnou "revoluci" hodlal posuzovat. Navíc si o něm museli celkem oprávněně myslet, že není, jak se říká, v obraze. Čulíkova teze, že tenkrát mohli říci - pane Dubčeku, vy jste zradil národ v srpnu 1969, když jste podepsal rozkaz na vyslání vojska a policie proti našim občanům, kteří vyvolávali v ulicích českých měst vaše jméno, a tak zmizte! se opravdu míjí jak se skutečnými událostmi v roce 1969, tak s pochopením situace o dvacet let později.
Místo abstraktního výkladu chci však uvést vlastní "love story" s Dubčekem. V sobotu 27. listopadu 1971 jsem tomuto symbolu poslal telegram k padesátinám. Nikdy jsem se s ním nesetkal, nebyl jsem mu ničím povinován, ale pokládal jsem za slušné přiložit kamínek do hráze proti záplavě normalizační spílání. O šestnáct let později jsem napsal proti zapomnění i proti iluzím knížu o "Pražském jaru", a několik českých i zahraničních čtenářů mi dodnes zazlívá, že jsem Dubčeka představil jako zajatce komunistického pravověří, neschopného překročit v rozhodných chvílích svůj aparátnický stín. Když za další dva roky demonstranti na Letenské pláni volali Dubček na Hrad!, zeptala se mne paní, co stála vedle, proč nevolám s ostatními, ale pak moudře usoudila, že nemusíme mít všichni stejný názor. Předtím i potom jsem Dubčeka obhajoval a jindy zase kritizoval, neboť černobílou může snad být jen karikatura.
V Listopadu byl mým kandidátem Václav Havel, nikoli Alexander Dubček, chápající tehdejší události jako osobní rehabilitaci. Měl jsem to všechno vysvětlovat oné paní na Letenském náměstí? Mohlo Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu v listopadových dnech lidem říkat, že Dubček je symbolem včerejšího zápasu, že z jeho porážky učinil středobod svého pohledu na svět, a že takto uzavřen do své křivdy jen málo, málo pochopil? Nepřišli na to mnozí za pár měsíců sami?
Jako občan jsem Havlovi vděčen, že Dubčekův nárok na funkci prezidenta vyřešil tak, jak ho vyřešil. I když při tom možná ztratil část své integrity. Mám nad ním dnes ohrnovat nos? Nedokážu, a necítím se proto morálně vadným.
Nejde však o Dubčeka ani o Havla jako o sám Listopad. A nejen o Listopad. Každé historické vzepětí, jichž v našich moderních dějinách opravdu nebyly přehršle, je dnes proměňováno v úklady temných sil. Doba, jíž vládnou média a konkurenční prostředí, víc přeje skrytým, vzrušujícím nápovědám než intelektuální snaze dobrat se hlubšího poznání. Nebo je snad Havlovo, připusťme, lidské selhání klíčem k pochopení Listopadu?
Listopad, jak uznává sám Čulík, je jednou z nejlépe zdokumentovaných revolucí. Jestliže své úsilí a vděčnou pozornost publika obrátíme k dohledávání činů a postojů, které nám "byly zatajeny", sotva pokročíme, dozajista však ponecháme milosrdně zahalena ta společenská negativa, která s sebou vlečeme od normalizace přes roku 1989 až po naše dny. Těmito výhradami nechci nabádat, abychom místo četných hříchů a omylů "nahoře" obrátili svou pozornost k neméně četným hříchům "dole". Připusťme však, že společenský proud, plynoucích od sedmdesátých až po devadesátá léta, nejenže stojí za větší (méně vděčnou) pozornost, ale právě a snad pouze v něm můžeme najít příčinu dnešních frustrací.
Těžiště úvah o Listopadu, jak je nacházíme ve vzpomenutých článcích a dojmech Hany Holcnerové a Jana Čulíka, leží právě na onom čtenářsky vděčném, ale občansky málo produktivním břehu. Ponechává stranou základní a nezbytný poznatek, že konec roku 1989 byl po sedmdesáti letech novou, neobyčejně nadějnou příležitostí. Hledat ale důvod v samotném Listopadu je pohodlné a scestné, jako každé spílání zrcadlu, jehož reflexe nás neuspokojí.
Na konci roku 1989, v onom mytizovaném i znevažovaném Listopadu, byla režimu stržena režimní pouta. Vlastní přeměna, transformace v širším než ekonomickém smylsu - úkol, který nemůže splnit žádná politická elita, ale jen vůle občanů - začala teprve poté. Jako příležitost, která trvá, která dosud trvá.
