Soudruzi, a jede se dál
(povídka)
Pan továrník Pěnička zkoprněl. Aby ne. Televizní hlasatelka se slzami v očích právě oznámila výsledky parlamentních voleb. Komunisté 48 procent, ODS 18 procent, ČSSD 14 procent a čtyřkoalice 19 procent. Bylo to na infarkt nebo na dvojitou skotskou bez ledu. Pěnička zvolil to druhé. Potom sedl ke stolu a jal se počítat.
"Demokratické strany mají dohromady 51 procent. Když se domluví, tak to bude v suchu. Ale, co když ne?" - otřásl se hrůzou a už viděl, jak mu v jeho impériu zakládají stranické buňky a jednotku Lidových milicí. Vtom do obývacího pokoje vešla jeho žena. Poněkud rozjařená a s pyšným výrazem ve tváří svírala v rukou objemný balík.
"Františku, zanech smutku, já myslela na zadní kolečka," prohodila a opatrně položila balík k jeho nohám. "Je tam všechno," dodala spiklenecky.
"Prosímtě, jak všechno?" - otázal se nechápavě.
"No, všechno. Například tvoje uniforma, Řád práce, osobní blahopřání soudruha Husáka k tvým narozeninám, všechny diplomy a uznání z dob, kdy jsi vedl brigádu socialistické práce a nezapomněla jsem ani na obraz soudruha Lenina. Mimochodem, jeho bysta je zakopána u dědy na zahradě," nadýmala se pýchou.
"A co já s tím?" - špitl.
"Ale Františku, no tak, vzpamatuj se," starostlivě pohladila jeho pleš. "Lehko jsme nabyli, lehko pozbudeme. Když dojde k nejhoršímu a bude se znárodňovat, kdo se odváží zavřít plukovníka StB a někdejšího soudruha náměstka ředitele? Obzvláště, když na tobě uvidí tuhle uniformu, vyznamenání a na zdi pár vzpomínek na soudruha Husáka?
"Něco na tom bude," zamumlal Pěnička do kníru, který si vypěstoval po vzoru někdejšího premiéra Klause, v dobách, kdy byl v kurzu. "Jo, to byly časy," povzdechl si zasněně a před očima mu plynuly živé vzpomínky na nádherné dny, kdy mu padala k nohám jedna fabrika za druhou, jen stačilo vědět kdy a kam odeslat patřičné všimné. S úctou vytáhl z balíku uniformu cinkající řády, něžně pohladil nárameníky a uložil ji do skříně. Obrazy pro jistotu zastrčil za skříň. "Co kdyby se ti parchanti tam nahoře přece jen na něčem domluvili," usoudil a odporoučel se do jídelny, kde služka právě chystala večeři.
Ještě neuběhl týden a na politické scéně se děly věci. Zatímco prezident Havel se skřípěním zubů pověřil soudruha Grebeníčka sestavením nové vlády, v poslaneckých lavicích to vřelo. Kde kdo otřískal zkoprnělému Klausovi a Zemanovi o hlavu opoziční smlouvu a ty pitomé ústavní změny. V jednom se však nekomunističtí politikové shodli - pokud se Grebeníčkovi podaří sestavit vládu, důvěru Parlamentu nedostane.
Po této optimistické předpovědi však přišla sprcha. Novináři si hladce spočítali, že velká koalice ODS - ČSSD - čtyřkoalice KDU/ČSL, US, ODA, DEU je z důvodu věrnosti stran svým voličům vyloučena a jakákoli jiná varianta nedosáhne potřebné většiny. Ruml jako obvykle trucoval, že s ČSSD nikdy, Klaus s Mackem vyzývali ke státotvornosti a obviňovali prezidenta, že vlastně za všechno může on, protože kdyby si nestavěl hlavu, jako například v rudolfínském projevu, nikdy by s ústavními změnami nesouhlasili. Poněkud na chvostě se nacházející ODA a DEU do toho zmatku pokřikovaly, že už nezbývá nic jiného než zapomenout na ústavu a sestavit menšinovou vládu, která má šanci dostat jejich podporu, ovšem jen tehdy, pokud obdrží nějaká ta ministerská křesla.
Po dalším týdnu, kdy už bylo nepochybné, že Grebeníčkem navrhovaná vláda způsobí nekomunistickým poslancům a senátorům přinejmenším kopřivku, se stalo něco neočekávaného. Václav Klaus oznámil, že po důkladném zvážení všech okolností a v zájmu stability státu předkládá soudruhu Grebeníčkovi návrh na uzavření opozičně opoziční smlouvy o toleranci komunistické vlády. Vzápětí Miloš Zeman potvrdil, že opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD stále platí a tudíž je jí nadále vázán, odkud vyplývá jeho respektování opozičně opoziční smlouvy ODS a KSČM, pokud se uskuteční.
Čtyřkoalice po těchto vlasteneckých projevech se prohlásila za autentickou opozici a obsazením bufetu vyhlásila parlamentu občanskou neposlušnost. Pouze poslanci KDU - ČSL prohlásili, že nepůjdou do takovýchto krajnosti, avšak okupaci bufetu symbolicky podpoří trikolórami na klopách svých sak. Aby toho nebylo dost, prezident Havel vyhlásil opozici celému Parlamentu a odjel na Hrádeček.
Spokojenost však zavládla v sekretariátu ÚV KSČM. Sponzorské příspěvky od podnikatelů se jen hrnuly a s nimi i dopisy ubezpečující soudruhy, že podnikatelská třída byla vždy věrná zásadám marx - leninismu a nikdy se jim nezpronevěřila, což je možno dokázat rafinovaným úskokem v podobě spontánního zapojení do vzniku bankovního socialismu a křížového vlastnictví. Nelenili ani tuneláři, toho času dřepící na Pankráci. Ve svém obsáhlém dopise vysvětlovali, že oni vlastně netunelovali, ale pouze chytře sabotovali tu ošklivě zpátečnickou kapitalistickou ekonomiku.
Pan továrník Pěnička, pod tlakem událostí, se zamyslel. Promptně zakoupil dva Mercedesy a daroval je straně. Byl nejvyšší čas. Parlament pod tvrdou realitou opozičně opoziční smlouvy a opoziční smlouvy dal jednobarevné komunistické vládě důvěru. Jelikož vždy je něco za něco, Václav Klaus si podržel předsednictví Poslanecké sněmovny a Miloš Zeman obdržel předsednictví v Senátu.
Pak přišla ta s napětím očekávaná chvíle, které se továrník Pěnička tolik obával. Soudruh Ransdorf na tajném zasedání UV KSČM prohlásil, jak informovala Mladá Fronta Dnes, že jeho strana se nikdy netajila, že je nástupkyni KSČ a v zájmu udržení této kontinuity považuje všechny občany, kteří řádně neodhlásili roku 1989 své členství v KSČ, za řádné členy KSČM. Neopomenul samozřejmě poznamenat, že všichni, kteří nemají narovnaný vztah ke své straně tak mohou učinit během stranických prověrek a zaplacením členských příspěvků (nezaměstnaným jsou prominuty, dělníci a drobní živnostníci zaplatí tři roky nazpět, podnikatelé deset let nazpět plus penále z prodlení).
Toho času nejčtenější deník Halo noviny, přinesl na titulní straně oznámení, že Klub miliardářů se rozhodl udělit čestné členství všem funkcionářům UV KSČM a členům Grebeníčkovy vlády. Tehdy pan továrník Pěnička usoudil, že jeho zásluhy, jako presidenta Klubu miliardářů, o důstojnou reprezentaci KSČM, jsou už nezpochybnitelné. Oblékl se do uniformy, připjal na ni kdejaký odznak se srpem a kladivem, co doma našel a vypravil se do míst nejvyšších. Měl štěstí. Nejen, že soudruzi Grebeníček a Ransdorf byli přítomní, ale navíc byli v rozverné náladě.
"Čest práci, soudruzi," zahřímal Pěnička rozlehlým sálem, v němž právě probíhala pětiminutovka politického školení, na téma "Jak se vypořádat s odpadlíky".
"Čest práci, soudruhu továrníku," zahřímal sál téměř jednohlasně, pamětliv, že právě do něj vstoupil někdejší vysoký důstojník StB a v současnosti nejbohatší muž této země.
"Co tě k nám, soudruhu, přivádí," poplácal jej bodře, jako za starých časů soudruh Klanica a hbitá dvojice uhihňaných děvčat ve svazáckých košilích mu předala kytici rudých růží.
"To víte, soudruzi, časy se mění a tak jsem si přišel s vámi tak nějak soudružsky potýkat," odvětil ještě bodřeji Pěnička.
"Udělal jsi dobře, soudruhu. To víš, bude se trochu znárodňovat a tak budeme potřebovat zkušené kádry, jako jseš ty," pousmál se Grebeníček. "Neříkej mi, že se toho bojíš. Podívej, v zásadě půjde jen o posílení vlivu státu a únosné navýšeni jeho spoluvlastnických práv, takže, jak říkám, není se čeho obávat," dodal smířlivě.
"A co strategické podniky?" - špitl Pěnička, pamětliv, že ve většině z nich má alespoň procento akcií.
"Nejlépe uděláš, když si o tom popovídáš se soudruhem Dlouhým. To víš, už provedl sebekritiku a vrátil se zase k nám," ukázal Grebeníček na druhý konec stolu, kde zahlédl známou čupřinu, byť po letech trochu prořídlou. Po nezbytném potřásání rukou a soudružských polibcích došlo na rozhovor se soudruhem Dlouhým.
"Tož, Vláďo, tak mi pověz, jak to bude," usadil se Pěnička na hraně stolu.
"Podívej, Franto, já dělal, co jsem mohl. Vytvořit takové křížové vlastnictví, že se v tom ani prase nevyznalo, kde všichni spoluvlastní všechno, byla pořádná fuška. Vždyť to ani Klaus neprokoukl. No uznej," zaculil se.
"Já to, člověče, tušil. Proto jsem taky ty akcie od zbrojovek vzal, když mi je Kočárník nabízel," uchichtl se Pěnička. "Těch pár procent, co v nich mám, mě stejně nevytrhne, takže už teď ti mohu slíbit, že je nabídnu státu za nějakou rozumnou sumičku," dodal klidně, avšak v duchu si rychle spočítal, o kolik jej ti parchanti pumpnou. Po půlhodině vzájemného ujišťování, že únor 1948 se už nikdy konat nebude, alespoň ne v té podobě, jako tenkrát, si plácli a jednání bylo u konce.
Továrník Pěnička mohl být spokojen. "Co jsme si, to jsme si, hlavně, že jsme si odpustili, rozloučil se s Grebeníčkem na vrátníci, pod shovívavým úsměvem strážného, jehož oprášená uniforma člena Lidových milicí měla v tu chvíli význam až mystický. Pro jistotu si s tímto zástupcem někdejší ocelové pěsti proletariátu taktéž potřásl rukou a vzápětí zmizel za kouřovými okny svého Mercedesu.
Krátce po těchto hektických dnech podal prezident Havel rezignaci a odebral se do pokořujícího důchodu. Václav Klaus pak chodil po parlamentních chodbách s vítězoslavným úsměvem na tváři. Dokonce odpustil komunistům znárodňování slovy, že tak maličko, ale opravdu maličko, obzvláště, když se jedná o strategické podniky, nikomu neublíží. Byl přece mužem státotvorným a navíc, konečně dosáhl vytoužené mety. Židle na Hradě byla prázdná a soudruzi zajisté nezapomenou, že mu něco za tu opozičně opoziční smlouvu dluží.
Tady by mohlo naše vyprávění skončit, ale nemůže. Přišel totiž první máj roku 2003. Toho slunečného rána, se Praha po letech opět oděla do vlajkoslávy. U sochy svatého Václava duněla břeskná dechovka. Všude voněly opékané klobásy a pivo teklo proudem. Dětičky v doprovodu svátečně vystrojených rodičů třepotaly mávátky s třešničkami a v ulicích nad Národním muzeem se chystal průvod k pochodu.
Slavnostní tribuna, oděná do červeného sukna, svou velikostí převyšující obchodní dům Krone, trochu připomínala někdejší Mausoleum V. I. Lenina v Moskvě. Zatímco soudruh Grebeníček, Václav Klaus a Miloš Zeman blahosklonně kynuli nadšením řičícímu davu, pod tribunou se formovala čestná stráž jednotky Lidových milicí, vedena soudruhem Štěpánem, jehož výraz tváře ujišťoval, že těch pár měsíců kriminálu, které si odseděl, nikomu nedaruje.
Před hotelem Zlatá husa - Ambassador slavný spisovatel a filosof Václav Bělohradský se právě chystal rozjet svou největší autogramiádu knihy "Třináct let vítězné české cesty k zářným zítřkům". Zájem byl nebývalý. Fronta se klikatila mezi stánky s matrjoškami, trpaslíky a ručně vyřezávanými vařečkami, až se ztrácela někde u McDonalda, před nímž anarchisté demonstrovali svou nechuť k imperialistickým monopolům, zatímco méně uvědomělý lid se pokoušel dostat dovnitř, ve snaze naposledy si vychutnat svého hamburgra. Po Praze se totiž už několik dnů šuškalo, že tuto hanbu a urážku české kuchyně je třeba, co nejrychleji zavřít. Také se však šuškalo, že o nájem těchto prostor má zájem nějaký Kravčenko, prý americký multimiliardář ruského původu, provozující celosvětovou síť lidových bufetů Berjozka, nabízející pirožky, šašlik, bořč a jiné speciality zaručené zdravé výživy. Nad tím vším se třepotal transparent s nápisem: "Viktor Kožený zdraví První máj!"
Rovněž na Můstku panovala povznesená nálada. Okolo soudruha továrníka Pěničky se houfovala skupina pubertálních fanynek s pionýrskými šátky okolo krku, okouzlená jeho soucitem k bezdomovcům a nezaměstnaným, jimž mohutnou naběračkou rozdával gulášovku. Tuto poklidnou atmosféru narušovala pouze v podloubí u vchodu do stanice metra přešlapující parta demonstrantů, protestujících proti návratu komunistů k moci. V jejích čele stál Jan Ruml, jehož přerostlý a poněkud divoký plnovous z něj činil "Rasputina současnosti". Ve stínu za ním se krčili kdysi slavní disidenti Vondra, Hromádková, Palouš, Marvanová, Dienstbier, Šabata, Němcová, Uhl, Kantůrek, Kubišová, Hájek, Šustrová a několik dalších méně známých, jako například Cibulka, Wonka a Honner.
Kolemjdoucí buď se shovívavě usmívali a brali je jako nutný folklór doby, nebo po nich házeli tácky od buřtů a zbytky chleba. Reportér veřejnoprávní televize Leschtina, s mikrofonem v ruce, přistoupil k jednomu vzteky se třesoucímu dědečkovi.
"Mohl byste říci naším televizním divákům, proč tímto způsobem vyjadřujete opovržení k někdejším slavným osobnostem sametové revoluce?" - otázal se.
"Jaképak osobnosti? Šmejdi to jsou. Jen se podívejte tamhle," ukázal prstem na soudruha továrníka Pěničku, který ke každé porci gulášovky přidával přihlášku do Klubu na podporu politiky progresivního křídla KSČM, "v osmdesátým sedmým mě tenhle Pěnička osobně zatýkal. Dostal jsem šest roků za podvracení republiky. Manželka z toho měla infarkt a dceru vyhodili z práce. Víte, co z něj udělal Ruml, když byl šéfem vnitra? Nepostradatelného odborníka a ze mě kverulanta," odplivl si děda. Reportér Leschtina rychle vypnul mikrofon, něco zmateně zamumlal o trapném omylu a rychle se přifařil ke skupině tanečníků v ukrajinských lidových krojích.
Vtom poblíž zastavil mikrobus a z jeho útrob se vyřítila parta nažhavených policajtů. Plukovník Čadek zamžoural do přítmí podloubí. Sotva spatřil Rumla, hnal se k němu. "Podívej Ruml, za minutu to tady musíme vyčistit. Tak se vytrať, dokud je čas. Ber to jako revanš, za to, co jsi pro mě udělal, když jsem byl v maléru, kvůli těm dluhopisům," zašeptal mu Čadek do ucha. Ruml se zapýřil, až mu zrudly i fousy a s výmluvou, že si potřebuje někde odskočit, se odporoučel. Po pěti minutách křiku a dunivých ran obušků, se za posledním demonstrujícím zabouchly dveře policejního mikrobusu a jediné pozdvižení tohoto dne bylo u konce.
U konce se však ocitl i obsah kotle soudruha továrníka Pěničky. Byl nejvyšší čas. Rozjásaný prvomájový průvod právě pochodoval náměstím, aby provolával nehynoucí slávu svým vůdcům. Továrník Pěnička nasedl do přistaveného Mercedesu, pokynul na rozloučenou davu zevlujících bezdomovců a přikázal řidiči, aby zamířil na Smíchov. Slavnostní znovuotevření pomníku s tankem T - 34, si nemohl nechat ujít. Co kdyby si někdo všiml, že u toho nebyl, a nahlásil to výš?
