Deset let poté
Většina Čechů se dnes dívá na události ze 17. listopadu 1989 a následujících dnů s rozpaky a občas také se studem, jak naivně zase naletěli. Ostatně, ani státní moc není z tohoto výročí nijak nadšena, i když z jiného důvodu. Okolnosti, za nichž se pokojný průvod studentů ocitl na Národní třídě v sevření policejních kordonů, zůstaly podnes zahaleny tajemstvím. K tomu účelu ustavené vyšetřovací komise se spíše staraly, aby tyto okolnosti ještě více zamlžily. Není tudíž divu, že světlo světa spatřily různé konspirační teorie, jako například o dohodě mezi CIA a KGB, která v konečných důsledcích nejenže vyvázala komunisty se zodpovědnosti za zločiny komunismu, ale navíc jim umožnila přetransformování do nových mocenských pozic, daných vztahy v tržní ekonomice.
Podíváme - li se na charakter průběhu primárních změn v někdejším Československu, Maďarsku, Polsku a ve východním Německu (NDR), které vedly k demontáži komunistického systému, musíme konstatovat, že si byly v základních rysech velmi podobné. Na to, jak velký obrat v historii těchto zemí znamenaly, byly až neuvěřitelně pokojné. Vysvětlení, že ty režimy se prostě sesypaly na smetiště dějin jen proto, že byly zevnitř natolik prohnilé, že už je nemělo co držet pohromadě, jak můžeme občas od některých politiků slyšet, může sice obsahovat kousek pravdy, ale ne tolik, aby vysvětlovala to ostatní. Tím máme zajisté na mysli připravenost některých substruktur uvnitř komunistické moci, zejména StB, na příchod těchto změn. Nutno zdůraznit, že symptomy této připravenosti jsou nepopiratelné, ale ne vždy dokazatelné.
Opusťme na chvíli konspirativní teorii o temných silách v pozadí, a pokusme se podívat na problematiku rozpadu komunistického impéria poněkud jinak. Jaká byla tehdejší situace? Zatímco v Polsku a Maďarsku už byl rozpad systému zjevný, nejen z důvodu ekonomických, ale především společenských, ve východním Německu se systém rozkládal poněkud riskantnější cestou spontánní revolty, umocněné všeobecnou touhou uniknout z dosahu Honeckerova režimu.
Pověstný exodus východních Němců přes Prahu a Maďarsko do západního Německa, nabývající forem utržené laviny, hrozil, že se pro Honeckera a Husáka stane záminkou k zesílení represí. Nelze totiž pominout fakt, že Husák a jeho lidé se v posledních měsících své politické existence stále více odvraceli od Gorbačova a koketovali s myšlenkou uzavřít s Honeckerem nějaký pakt, který by je udržel u moci.
Je poněkud iluzorní myslet si, že Husákův režim byl v druhé polovině roku 1989 už natolik slabý, že by sám o sobě podlehl vnějším tlakům a změnám. Události z 21. srpna a 28. října toho roku spíše nasvědčovaly, že politické špičky na UV KSČ si pohrávají s myšlenkou nedopustit jakékoli změny i za cenu stupňujících se represí. Připravovaná "Akce Norbert" (internace komunistickému státu nebezpečných osob) byla v létě 1989 rozvinuta od úřadu ministra vnitra (MV ČSSR), přes všechny složky StB (SNB), až po obvodní úřady tehdejších Národních výborů. Chyběl pouze rozkaz k její realizaci.
V úvahu je třeba vzít ještě jeden faktor, a to přítomnost sovětských vojsk na území ČSSR a NDR. Jejích ochota vrátit se do Sovětského svazu byla z mnoha důvodů téměř nulová. Generalita, pocházející z dob Brežněvovy éry, nebyla spokojená s "perestrojkou" a těžce nesla, že ztrácí někdejší vliv. Pokušení spojit se s Honeckerem a Husákem, podepřené mobilními systémy raket a jadernými hlavicemi (SS - 20), umístěnými v těchto zemích, mohlo být při jakémkoli nepředvídaném otřesu velké. O nic menší pokušení mohlo být na straně Honeckera a Husáka, opřít se o tuto sílu.
I když ne všechny tyto faktory nakonec vstoupily do hry, tehdy se nedalo předpokládat, že se tak nestane a je možno spolehnout se na náhodu. Bylo by spíše s podivem, kdyby se CIA a KGB nedohodly na společných opatřeních, jak tyto potenciální hrozby minimalizovat, tehdy ještě při zachování parity ve vzájemném odstrašování. Pokud se tak stalo, nemohla StB zůstat stranou. Jakou roli sehrála v listopadu 1989 sice nevíme, ale lze ji tušit z řady prohlášení více zasvěcených osob (viz. poznámka bývalého agenta Koechera v Britských listech o roli agentů StB na demontáži komunistického systému shora).
Jinou otázkou je, pokud mají tyto dohady racionální jádro, jak tuto angažovanost tajných služeb (CIA, KGB, StB, s výhradami STASI) hodnotit? Máme ji odmítnout, jako temnou hru ještě temnějších sil, nebo se pokusit o pragmatický nadhled, zohledňující více relevantní faktory, než pocity vyplývající z hodnotového řádu obecně sdílené morálky?
Abychom se mohli oprostit od subjektivních pocitů, je třeba uvědomit si míru rizika, které zde v druhé polovině roku 1989 nepochybně bylo. Do hry mohly kdykoli vstoupit naprosto nepředvídatelné faktory, iniciativy jedinců a různých frakcí v KSČ, včetně armády, Lidových milicí a samotné StB. Nelze taktéž zapomenout, že Jakešova skupina koketovala s myšlenkou kasárenského socialismu, po vzoru severní Koreje. Vezmeme - li v úvahu, že část armády byla v bojové pohotovosti a jednotky LM se stahovaly k Praze, přičemž stačilo aby jediný horlivý velitel usoudil, že právě on je povolán k záchraně světa socialismu, pak se nelze divit, že ti, jimž záleželo, aby se systém zhroutil bez zbytečného krveprolití, šli na dohody za zády nejširší občanské veřejnosti, ať už se tak stalo v západních zemích nebo na východě. Spíše by bylo s podivem, kdyby státy NATO (včetně USA) na tyto dohody nešly.
Někteří analytici událostí 17. listopadu se domnívají, že uvnitř StB a KSČ existovala skupina lidí, která byla do této problematiky plně zasvěcená. Česká občanská veřejnost byla sice s poměry velmi nespokojená, avšak ne natolik, aby spontánně a masově proti režimu vystoupila. Těch několik tisíc demonstrantů, většinou z okruhu disidentů, si čím dál více získávalo sympatie veřejnosti, právě díky brutalitě policejních zásahů. Není vyloučeno, že tato skutečnost vytvořila scénář budoucích událostí na Národní třídě.
Za pozornost stojí samotný výběr těch, kterým bylo svěřeno velení a politický dohled. Jelikož jde o poměrně velkou skupinu lidí, zaměřme se pouze na několik z nich. Osvědčený aparátčík Štěpán byl na pokraji slibné kariéry a k tomu, aby pronikl do špiček UV KSČ potřeboval nějaké výraznější zásluhy. Razantní zákrok proti demonstrantům je mohl opatřit. Z jeho tehdejší role, se dá usoudit, že zřejmě neměl nejmenší tušení do čeho jde. To ostatně nevěděl z velících důstojníků téměř nikdo. Ti všichni žili v představě, že je třeba dát demonstrantům mimořádně tvrdou lekci, aby je přešla chuť na další protesty.
Nyní se podívejme na charakter pokojné manifestace studentů na Albertově. Ta proběhla v mezích obvyklých studentských "pokojných rebelií" a nic nenasvědčovalo, že přeroste do protistátní demonstrace. Chyběl tedy důvod k uskutečnění plánované "tvrdé lekce". Pro "muže v pozadí" bylo tudíž otázkou, jak dostat studenty do míst, ospravedlňujících provedení zásahu. Agent StB Zifčák alias Růžička by to sám nesvedl. Nepochybně těch "Zifčáků" bylo mnohem více, než dnes tvrdí oficiální propaganda, což ostatně potvrzuje existence jisté "Dražské", která proslula telefonátem o smrti studenta Růžičky. Jak si dále ukážeme, právě tento telefonát se stal pro budoucí události klíčovým momentem
Jakou roli toho dne sehrál Mohorita, nevíme. Chybí informace ze závěrů vyšetřování těchto událostí. Jak z jeho tehdejšího i pozdějšího vystupování lze soudit, spíše se názorově klonil k zastáncům cílů hnutí "Obroda", odkud lze odvodit, že mohl mít přístup k některým informacím, v mezích role, jaká mu byla přisouzena, avšak je nepravděpodobné, že by byl seznámen s plánem uzávěry na Národní třídě...
O tom, že agent Zifčák, vydávající se za studenta, ještě s několika podnes utajenými "takéstudenty", na závěr manifestace pokřikem strhl většinu z manifestujících k pochodu na Národní třídu, existuje řada svědectví (viz. závěry vyšetřovací komise). Skutečnost, že v okolí Národní třídy byl soustředěn "Pohotovostní pluk SNB" a jiné útvary VB (Veřejná Bezpečnost), včetně URNA (Útvar rychlého nasazení - určený pro mimořádné události) už několik hodin před tímto pochodem, nasvědčuje, že zde byla určitá koordinace v uskutečňování předem připravených plánů, avšak zdaleka ne všichni velící důstojníci věděli jaké jsou skutečné záměry těch, kteří spíše než s bezprostředními důsledky počítali s dlouhodobějšími následky. V tomto ohledu se lze přiklonit k názoru, že agent Zifčák a mnozí další estébáci, kteří manipulovali s davem studentů, byli přesvědčení, že to, co dělají je pro záchranu socialismu.
Jeho pozdější reakce a chování tomu nasvědčují. Zifčák je podnes přesvědčen, že byl tehdy zneužit a podveden. Rovněž nelze pominout, že jeho vyšetřování bylo důkladně opouzdřeno tak, aby zůstaly utajeny další skutečnosti. Studentka "Dražská" tudíž mohla upadnout v zapomnění, zrovna tak, jako další estébáci, o jejichž roli v následujících dnech se můžeme pouze dohadovat.
Vraťme se však na Národní třídu. Student Růžička ležel někde na dlažbě a hrál si na mrtvého brouka. Studentka Dražská telefonovala do světa, že byl při zásahu ubit student. V podstatě se nestalo nic jiného, než to, že byl vyfabulován impulz, který pozvedl herce a studenty k aktivnímu avšak pokojnému odporu proti režimu. V souhrnu tudíž můžeme konstatovat, že domněnka o určité roli části StB a KSČ v listopadových událostech je plně opodstatněná, avšak ne zcela objasněná, právě proto, že mohlo jít o rozsáhlejší hru, překračující hranice jednoho státu.
Vyskytly se názory, zejména mezi nejtvrdšími antikomunisty, že celou akci naplánovali a realizovali estébáci proto, aby odstranili z UV KSČ normalizací zkompromitované lidi a tak mohli režim přetvořit do liberálnější podoby, obdobné tomu, co v Sovětském svazu realizoval Gorbačov. Není vyloučeno, že v počátku tomu tak bylo. Na druhé straně však do této hry vstoupila skupina lidí z Prognostického ústavu, která měla o budoucnosti Československa svou vlastní představu. Samotná existence této instituce nebyla podnes uspokojivě vysvětlena.
Málo kdo si už dnes vzpomene, jakým způsobem byl veřejnosti představen Valtr Komárek, Václav Klaus, Vladimír Dlouhý či Miloš Zeman. Nepodléhejme však iluzi, že Prognostický ústav byl nějakou rezidenturou StB se speciálním posláním. Jedinou, avšak v daném okamžiku zásadní výhodou jeho zaměstnanců bylo, že měli před nejširší občanskou veřejností značný předstih v teoretických znalostech tržní ekonomiky a ekonomické vědy. To, že prognostici včas napochodovali do KC OF, potácejícího se v bezradnosti nad mocí, která jim téměř sama spadla do klína, bylo spíše dílem vlastní iniciativy než konspirace.
Skupina disidentů soustředěná okolo Václava Havla nebyla ani zdaleka na tyto události připravená, i když některé indicie nasvědčují, že o blížících se změnách měli přinejmenším matné tušení. Jinou otázkou je, jak se tito lidé zhostili své role, v níž se ocitli. Konec listopadu a prosinec 1989 proběhl ve znamení značných nejistot. Stále zde byla hrozba, že se události zvrhnou do krvavého řešení. Toho si byli zřejmě Václav Havel a lidé v jeho úzkém okruhu vědomi, což bylo patrno na kompromisním postupu v jednáních s představiteli KSČ, která vstoupila do historie jako "jednání u kulatého stolu".
Dnes se lidé ptají, zda bylo nutno přistoupit až na tak rozsáhlé kompromisy, jaké byly patrny ze složení Čalfovy vlády. Položme si otázku, co by se stalo, kdyby představitelé OF tehdy vystoupili proti KSČ mnohem tvrději a ti nabyli přesvědčení, že se ocitnou v roli politických zločinců? Jaká by byla jejich reakce? V každém případě bylo nasnadě, že přinejmenším StB disponovala dostatečnými prostředky k tomu, aby v zemi zavládl zmatek. Ty obavy nebyly neopodstatněné. Doléhaly i mnohem později na Pithartovu vládu a nutily ji jít do větších kompromisů, než vyžadovala situace.
Od sedmnáctého do konce listopadu byla většina státních institucí značně paralyzována a dezorientována. Komunističtí funkcionáři, zejména v podnicích, se netajili s obavami, kam až tyto změny povedou. Naskýtá se přirozená otázka, zda v těch hektických dnech Havlovi lidé nezaváhali až příliš? Kdyby byli důslednější a nešli tehdy do kompromisů, mohli se domoci odchodu celé komunistické vlády do ústraní bez předběžných podmínek. Jenže, jakkoli takovýto názor zní krásně, tehdejší rozložení sil takovému řešení nepřálo. Jak se později potvrdilo, samotná Charta 77 byla v roce 1989 tak prolezlá estébáky, že jako politická síla, stojící v mocenské opozici komunistům, nepřipadala v úvahu. Václav Havel musel tehdy tušit, že stojí na velmi tenkém letě, i když má veškerou podporu Západu.
Podíváme - li se tímto prizmatem na následující události, například na dosud naprosto neobjasněný odchod tehdejšího ministra vnitra Hradílka z funkce, můžeme názorně vidět, že značnou část moci stále držela parta skalních aparátčíků z dob Husákovy éry. Nebyli to však ortodoxní bolševici, ale naopak lidé cynicky pragmatičtí, jdoucí po moci a bylo jim jedno, jaká tato moc bude. Připomeňme si, že Hradílek byl člověk, který se těšil u občanů značné důvěře. Nebyl divokým antikomunistou ani zastáncem třetích cest a velkých kompromisů. Jeho chybou bylo, že vzal požadavek očisty MV ČSFR od zkompromitovaných estébáků příliš vážně a začal ji realizovat, aniž měl oporu v předsedovi vlády. Ten jej v podstatě hodil nepřipraveného a bez potřebného zázemí mezi vlky. Zasvěcenci podnes tvrdí, že Hradílka vyhnal z MV puč jeho stylem politiky ohrožených aparátčíků. Jedna z verzí dokonce říká, že se to neobešlo bez namířených pistolí. Ať tomu bylo jakkoli, faktem zůstává, že Hradílek tehdy vyběhl z budovy MV s hrůzou v očích a teprve potom podal rezignaci bez uvedení důvodů. Podnes nepodal k tomu žádné vysvětlení.
Tento konkrétní příklad však dokazuje, že tehdejší Pithartova vláda šla na kompromis s přetrvávajícími strukturami komunistického režimu mnohem dál, než bylo ještě nutné. Demokratické instituce již alespoň v zárodečné podobě fungovaly a běžné mechanismy moci by umožnily jakýkoli takovýto nedemokratický postup v zárodku zmařit. Někdejší soudruzi si v tomto případě vyzkoušeli, že jim může projít mnohem více, než umožňuje fasáda demokracie. Zřejmě tam a tehdy nastal ten osudový obrat, který přivedl náš stát do bludiště třetích cest postkomunistické provenience.
Podíváme - li se na uplynulých deset let z nadhledu a nezaujatě, musíme konstatovat, že na počátku "sametové revoluce" zde nějaká míra konspirace musela být, avšak ne taková, aby zakládala důvod k naprostému zavržení všeho, co se tehdy událo. Spíše můžeme předpokládat, že když už bylo nepochybné, že komunismus se zhroutí, mohlo dojít ke kontaktům mezi zpravodajskými službami západu a východu, stanovení nějakých zásad, vylučujících rizika krveprolití a mohlo dojít i na kompromisy, ubezpečující někdejší "komunistické normalizátory", že se nestanou lovnou zvěří.
Z hlediska obecně sdílené morálky se může zdát, že takovéto dohody (pokud existovaly) jsou zavrženíhodné. Jenže, úkolem zodpovědných politiků je eliminovat všechna rizika, která lze ovlivnit i za cenu dohody s těmi, kteří toho nejsou hodni. To je dilema, kterému se nemohly západní demokracie vyhnout. Komunistické režimy byly až příliš nevypočitatelné. Půjdeme - li do krajnosti, nebylo zcela vyloučeno, že některý se zhrzených sovětských generálů nesáhne k obávaným SS - 20. Bylo to sice velmi nepravděpodobné, ale ne zcela vyloučené. A země NATO hrály na jistotu, nikoli na náhodu.
V souhrnu tedy můžeme k událostem roku 1989 ve střední Evropě říci, že západní demokracie se tehdy zachovaly velmi pragmaticky, avšak ne nerozumně. V zájmu udržení politické stability nejen v Evropě, ale také ve vztahu k někdejšímu Sovětskému svazu, zvolily kompromisní variantu nejmenšího zla ze všech možných. Dnes Bůh suď zda tímto ochránily nejen Československo od "rumunské cesty", kde byl vývoj ponechán náhodě.
Současné peripetie, v níž se Česká republika nachází, zjevně způsobené "specifickou českou cestou" privatizace, která je evidentně dílem sil nějakým způsobem spjatých s bývalým totalitním režimem, kladou před nejširší veřejnost otázku, zda tyto kompromisy nejsou hlavním viníkem krize, do níž nás postkomunismus zavlekl? Ani v tomto ohledu však nemůže být odpověď jednoznačná. Jednou věcí je demontáž komunistického systému a druhou věcí je budování demokracie. To jsou dvě naprosto neslučitelné vývojové etapy, vyžadující dva rozdílné přístupy. Rizikovým obdobím byl onen moment přechodu z jedné uspořádanosti do druhé, kdy skončila etapa demontáže a začala etapa budování.
Obávám se, že v tomto období už nehrály "dohody", utvořené na mezinárodní úrovni, žádný vliv a vývoj v postkomunistických zemích byl ponechán vnitřní soutěži politických sil. Tehdy se přihodilo, že ústupky postkomunistickým silám, vzešlým z pragmatického křídla rozpadající se KSČ, zašly mnohem dál, než bylo nutné. Některé názory, předpokládající, že šlo o spiknutí s jedním centrem neoficiální moci, jsou zřejmě neopodstatněné. Podíváme - li se na vlastnickou strukturu někdejšího privatizačního koláče, spíše lze hovořit o několika vzájemně soupeřících skupinách, v níž se etablovali především někdejší komunisté a estébáci, které však dodržovaly určitá nepsaná pravidla hry, zajišťující jim množství výsad. Těch bylo tolik, že se pak staly důvodem k domněnce o privatizačním podvodu, jako záměru, obsaženého už v plánech na realizaci listopadových událostí, odkud byl už lehce odvoditelný podvod sametový. Ty věci nutně musely opticky splynout v jeden celek, i když systémově neměly téměř nic společného.
Následující vývoj v letech 1992 až 1996, poznamenán politickou dominancí ODS, se nutně musel ubírat cestou zvýhodňování nových (naprosto nezasloužených) elit. Počáteční podmínky, dané už zbytečnými kompromisy Pithartovy vlády, umocňujícími důsledky předchozích kompromisů, vzniklých v éře Čalfovy vlády, totiž jinou variantu, více demokratickou, neumožnily. To se plně promítlo i do vlastnických struktur. Plně odrážejí někdejší komunistický megalomanismus (viz. holdingy a bankovní socialismus). Vznik takovýchto neorganických slepenců však nedával naprosto žádnou šanci na úspěch, obzvláště když Klausova vláda naprosto opovrhla restrukturalizací a modernizací průmyslu.
Krize v níž jsme se ocitli, není ani zdaleka srovnatelná s cyklickými krizemi, jimiž občas procházejí západní ekonomiky. Zatímco u nich jde většinou o krize způsobené výkyvy v rovnováze trhu (nabídky a poptávky), naše krize je systémová, mající základ ve špatně nadstavených parametrech počátečních podmínek. Situace je o to horší, že po divoké privatizaci zůstala většina podniků podkapitalizována (rozkradena a vytunelována), s neprůhlednou vlastnickou strukturou (křížové vlastnictví), občas dosahující daleko na východ. Nelze přehlédnout, že tyto důsledky se začínají až příliš nápadně podobat situaci v ruském průmyslu (práce zadarmo). V souhrnu lze konstatovat, že politika ODS zadlužila naší zemi na několik generací, přičemž není žádná záruka, že se z toho dostaneme bez obětí převyšujících jakoukoli představivost.
Desáté výročí událostí 17. listopadu není pro většinu občanů naší země důvodem k radosti a oslavám. Dnes se za tento neutěšený stav zodpovědní politikové vymlouvají, že ta nespokojenost vyplývá z někdejších přílišných očekávání, která se nenaplnila. Je to však obludná lež. Ta očekávání sice byla v mnoha ohledech nadnesená, ale ne zcela nerealistická. Ti politikové, kteří tyto lži vypouštějí, by spíše než tyto trapné výmluvy měli vypustit pokornou omluvu za to, že se těmto očekáváním, lépe řečeno vlastním slibům, totálně zpronevěřili a svůj kredit ztratili v nekonečném řetězci korupce, lží a podvodů.
Jediné, co je chrání před politickým suterénem je přetrvávající nemožnost vzniku nových politických sil, nezávislých na manýrech zděděných z dob komunismu. Obávám se, že nynější období bude tou nejobtížnější části vývoje naší země k demokracii. Na jedné straně je zde etablovaná skupina stran, majících mnoho důvodů setrvávat na pozicích parciálních výhod postkomunismu (nehotové demokracie), kdežto na druhé straně je zde neorganický konglomerát skupin a jedinců, jejichž jediným spojovacím článkem je nespokojenost, což je pro změnu směřování žalostně málo.
Jednou z nejfundovanějších analýz příčin české krize je práce profesora Lubomíra Mlčocha "Zastřená vize ekonomické transformace" (Karolinum, nakladatelství UK, Praha 1997). Je mi podnes záhadou, proč tento směr myšlení nedominuje v diskusích o příčinách neutěšeného stavu naší země a místo toho nespokojenci zavalují dezorientované občany pseudoteoriemi s nulovou vypovídací hodnotou? Tento nedostatek je nejvíce patrný na činnosti iniciativy "Impuls 99", přestože profesor Mlčoch je jejím signatářem. Zřejmě bude ještě dlouho trvat než se myšlení politiků odpoutá od uměle vytvořených mýtů a přikloní se k historickým faktům.
Můžeme se však obávat, že pro tak zásadové hodnocení uplynulých let ještě nedozrála doba. Nutně by se totiž s konečnou platností zhroutily mnohé dosud přetrvávající mýty sametové revoluce, nebo například o proklamované pravicovosti ODS, či bezúhonnosti celebrit US, případně, že za vzestup preferencí KSČM vlastně může ČSSD, protože mnoho naslibovala a nic nesplnila. To osvobození se z chapadel dědictví komunismu a postkomunismu bude asi mnohem obtížnější, než se zdá.
Nicméně, desáté výročí zmařených nadějí, by mohlo být důvodem k tříbení názorů i sil, vedoucím k vytvoření předpokladů nezbytných pro odpoutání se od postkomunismu a jeho manýrů. Bezvýchodnost parlamentních stran je už zjevná. Kromě opakování starých chyb v novém kabátě nemají co nabídnout. Do omrzení opakovaný mýtus o "sametové revoluci" vyčpěl, právě proto, že byl zrovna tak uměle kašírovaný jako mýtus o jedinečnosti "českého hospodářského zázraku".
V zásadě odmítavá stanoviska k pozadí a kulisám listopadových událostí roku 1989, jsou spíše než odmítáním pravdy o nich, výrazem nesouhlasu toho, v co tento vývoj vyústil. Ta část StB a KSČ, která měla nějaký podíl na demontáži Husákova režimu, měla neopakovatelnou šanci k sebeočistě. Avšak tím, že zneužila momentální výhody ke skupinovému, v podstatě však osobnímu prospěchu, dostala se do situace, kdy tehdejší nepravosti dnes musí zakrývat novými a novými nepravostmi, mnohdy kriminálního charakteru. K tomuto údělu jsou však odsouzení nejen v polistopadovém období etablovaní politikové, ale také ti bývalí disidenti, kteří neustále ustupovali těmto nepravostem a mnohdy je nesmyslně omlouvali jako nutnou daň demokracii.
Tuto pravdu, jakkoli obsahuje množství dohadů, nelze už ničím zakrýt. Ti, kteří tenkrát v listopadu vyšli do ulic a svou přítomností v nich vytvořili nátlakovou sílu, která donutila komunistickou moc kapitulovat, se právem cítí být zneužiti a zmanipulováni, bez ohledu na to, jak tomu tenkrát skutečně v tom nebo onom detailu bylo. Je nasnadě, že postkomunismus selhal ve všech směrech. Nedal a ani nemohl dát občanům nic pozitivního. Ty svobody a možnosti, jimiž se zaštiťuje, jsou pouze vnější fasádou, bez vnitřního obsahu. Je dost důvodů obávat se, že občanská veřejnost se bude ještě více vzdalovat stávajícím formálně demokratickým politickým elitám, přinejmenším tak dlouho (a ku prospěchu KSČM), dokud nebude odhalena celá pravda o tom, co se toho podvečera 17. listopadu 1989 skutečně stalo. Podařilo - li se komunistům vyhnout zodpovědnosti, podařilo - li se jim přetvořit svou tehdejší politickou moc v moc ekonomickou, která však nezadržitelně upadá, měli by si všichni, kteří jim to umožnili, uvědomit, že dříve nebo později na ně padne tíha zodpovědnosti, nejen za to, co tito překabátění komunisté stačili této zemi natropit, ale také za to, že ačkoli měli možnost jim v tom alespoň v mezích svých možností bránit, neučinili tak.
