Čtení literatury jako proces a zážitek
Milí literární diskutéři,
jednak se mi líbila věcnost a návaznost diskuse o tom, jestli literatura česká přináší něco národu i dneska;
jednak mám jistý názor na fungování četby a literatury v lidu a chci ho zde říct.
Se zájmem jsem si přečetl diskusi ze semináře pro zahraniční bohemisty, a konstatuji, že se - zdá se mi - velice
zlepšila kvalita diskuse. Rád čtu ty autentické přepisy z nahrávek, ono to hodně řekne o myšlení lidí, když ovšem
umíte "odepsat" všechny ty zdánlivé nepravidelnosti a úlety vyjadřování, které jsou zcela normální pro mluvenou
řeč. Ale to není to hlavní, nýbrž:
Myslím, že se nemůžeme dobrat žádného pořádného zjištění o tom, jestli literatura hraje nějakou roli v národním
životě, nebo v osobním životě člověka, když vidíme literaturu tak, jak nám ji od dětství škola (na rozdíl od rodičů)
předhazuje:
Velmi si cením toho, že odborníci v diskusi promluvili o tom, že se literatuře učí ve školách, ještě před nedávnem
se mluvilo vůbec jen o knížkách,. kdežto školy se i odborná debata spíš štítila. Nedivím se, ono, co se ve škole
často děje s literaturou, budí odpor. Ale čtěme pozorně, jak se o přítomnosti literárního díla ve škole mluvilo:
Lubomír Machala:
"Š učitelé chtěli konkrétnější osnovy, ale to neznamená, že funguje systém předepsané literatury. Maximálně, co
vím, a že přednáším na středních školách, Š maximálně doporučují učitelé studentům, co by si měli přečíst. To
jsou střední školy. A na vysoké škole já vím, jak to dělá kolega. Ten to dělá ale jinak, než jak to dělám já, ale
žádný u nás nepředepisujeme. Já modeluju profil semináře tím, co probírám, ale existuje základní požadavek, aby někdo mohl přijít do semináře,
musí znát knihu, o které se hovoří. To je patnáct knih, ale já chci mnohem víc, aby měli přečteno. Co se mění, a
to předepisuju, to je počet knih ke kolokviu, počet knih ke zkoušce. Samozřejmě z toho období, o kterém se
bavíme. Co přečte, to je mi v zásadě jedno. Ale musí být schopen o tom hovořit." Š
"Mě by zajímalo, jestli je někdo u vás s vašimi studenty z české literatury čten? Má někdo ze současné literatury
ohlas? Z nových autorů."
Rozumíte mi? Mně se nelíbí, že i velmi dobří odborníci nediskutují o tom, co se to děje, když student nebo prostě
čtenář čte, co to je číst, mít zážitek, nějak ho reflektovat. Já vím, že oni to s těmi studenty provozují,
jen nesouhlasím s tím, že při hovoru na toto téma dominuje ta "přečtenost", a ne to čtení. Je to škoda.
Moje zkušenost s učiteli literatury mi potvrzuje, že právě na to čtení se pozor ani důraz neklade, že v rukou
"prepodavátělěj", jak ruština výstižně nazývá učitele místo toho, jak jim dneska říká západní pedagogika:
"facilitator", umožňovač jakýsi, že tedy učitelé z knihy určené k čtenářskému zážitku, udělají objekt vědění, vědy,
historie. Ne opačně, že by vědění o knize sloužilo k vyšší rozkoší z četby: na tu totiž ve škole "už nezbude čas".
Zdá se mi, že v diskusi jen jednou se vážně mluvilo o tom, jak lidi čtou, co z toho mají, co se děje, když se čte.
Víc se mluví o knížkách, o nákladech, o prodeji, o hotových dílech a jejich "významu". Jenže ten význam
literárního díla se mohl konstatovat opravdu v dobách, kdy se lidi vzhledem ke kultuře chovali jako societa jaksi
kompaktněji - opravdu jsme čítali současně všichni jednu dvě tři knihy, jak zrovna vyšly nebo se pod rukou
kolportoval přes noc atd. Možná si někteří pamatujete, že tak národ sdílel i jiné artefakty: když televize v druhé
půli šedesátých let vysílala Ságu rodu Forsythů podle Galsworthyho, nejenže většina národa seděla u televize, ale
taky se o něm v práci , na nákupu, v autobuse bavila a diskutovala.
A já tvrdím, že právě to je život uměleckého díla a jeho význam, vliv na národ atd. - že totiž se o něm lidi baví, že
si vy, který/á jste přečetl/a prima knihu, si najdete někoho, s kým se o ní bavíte, nebo dokonce ji čte po vás, a vy
napjatě čekáte, co tomu řekne, jaká budou jeho očekávání na rozdíl od vašich. A taky ovšem z té četby děláte
všelijaké závěry, radši ne životní, spíš estetické, je to jenom literatura, ne? A o nich se bavíte u vína nebo kde.
Jestli má to dílo nějaké kvality, jejich smysl jev tom, že je lidi hledají, ohledávají, nacházejí a sdílejí, a při tom jim
v srdci a hlavě něco doroste, nebo se najde, nebo se vyhraní atd. Jasně, že každému podle jeho gusta a možností.
Píšu to sem hlavně proto, že mě mrzí (jdu se na tu stránku v Britských listech ještě jednou mrknout - a co jsem
našel, jsem právě vrazil výše), jak málo se odborníci vůbec dotknou toho procesu čtenářství. Trošičku na to
narazila paní Kudláčková, pravíc o dr. Přidalovi, že "V určité době se poslouchal dosti pozorně, i když ne
všeobecně, názor pana doktora Přidala, ale teďka to už úplně zmizelo." Poslouchalo se!
Ostatní diskutéři mluví o kritice, o přehledech, ale to jsou pro skutečné čtenáře jen okrajové záležitosti, v nich totiž
není zážitek.
Uzavřu dlouhý svůj výlev příhodou ze života:
Náš sebevzdělávací spolek 400 českých vzdělavatelů, PAU, respektive moje nejbližší spolupracovnice a já, jsme
vymysleli, že v létě vytáhneme 40 učitelek a učitelů na Letní školu čtení, psaní a kritického myšlení. A jednou
z činností bylo, že po večeři si každý půl hodiny četl svou knížku, co si přivezl, a zapsal si o přečtení pasáži, co
ho napadlo. Ne hnusný čtenářský deníček, nýbrž reflexivní nástroj. K tomu jsme jim ovšem dali určité návodné
listy, abychom je ujistili, že má smysl si psát něco jiného než obsah. A ráno, po snídaní, se začalo tím, že kdo by
chtěl, mohl nám ostatním pěkně přečíst, co si poznamenal(a). Bylo to zajímavé, ale pořád jaksi při zemi, takové
mírně školní. Pak se jednou někdo nepřihlásil dobrovolně a já musel zaskočit. I vzal jsem ze svých poznámek asi
tři kousky, co jsem si zapsal v létě při čtení Alexandrijského kvartetu od Lawrence Durrela. A přečetl jsem jim, jak
mě to štvalo, že nemám rád, když mě ten spisovatel mírně manipuluje, že mě tahá za nos, jak přihazuje nové
pohledy a informace o postavách, které šokují, ale já jako čtenář je prostě nemůžu očekávat, když mi předtím ani
nenaznačil, že by se věci taky mohly mít úplně jinak. Já se rád účastním smyslu díla, a ne že na mě takto padá.
Tak jsem druhý díl si přečetl odzadu, pěkně posledních asi deset stran, pak mě zajímalo, jakpak k tomu došel, tak
těch pět stran před tím, a tak dopředu, až jsem to přelouskal, a pěkně si toho užil. A dál jsem si poznamenal, že
autor potom jako by ztratil ten drajv k tomu rozbíjení souslednosti dějů a vztahů, a třetí díl už jel jako po másle
odpředu. Takhle já čtu a si píšuŠ
Milé kolegyně byly mnohé opravdu udivené: Takhle se smí číst? A já se opravdu divím: Ono se nějak smí a nesmí
číst? Kde se to vzalo, a v kom všem tohle přesvědčení asi sedí?
My ty své frekventant(k)y navádíme k tomu, aby udělaly (byli tam čtyři chlapi, a 32 dam) z hodin češtiny nějaký
čtenářský klub, aby nechaly studenty a dětí hodně číst, cokoliv chtějí, a aby je učily ne těm titulům, a kdo to
naspal, ale jak na tu četbu jít, jak si o ní povídat, a psát, vyměňovat dojmy. Zkrátka kultivovat to
vnímatelství, čtenářství ne tím, že očekáváme, že každý jednou přečte i Babičku nebo Kunderu a Švejka nebo
co, ale že očekáváme, že si každý může zvyknout pěkně se četbou potěšit, dobře se zamyslit nad prožitkem nad
myšlenkou, a něco si odvodit a o tom s ostatními pěkně popovídat.
To není žádný laicismus, jak víme: bez estetického doznívání není možný skutečný prožitek (proto je ta televize
takové dílo ďáblovo, že hned za jímavý film vrazí prací prášky). A taky víme, že to má skutečný efekt na děti i
student: učitelé pak referují, jak jejich žáci užasli a začali číst, jak se rozběhla jejich samostatnost, takže učiteli
zbývá víc času na ty, kteří opravdu mají potíže s četbou kvůli poruchám v hlavě nebo v rodičích.
Možná jsem radikál, ale fakt si myslím, že není možné vůbec mluvit o literatuře a kultuře jinak než jako o
procesech, které se dějí v lidech a mezi lidmi. Moc si vážím jedné své americké kolegyně, která učila a učí na
všech stupních škola je soukromou edukační konzultantkou - ve vzdělaných zemích má taková profese odbyt, a
jaký! - a tahle dáma se všech, kdykoliv s nimi zasedne ke stolu, ptá: Tak co čteš?, proč? jaks na to přišel, kdo ti to
poradil, komu jsi to doporučil. Prostě vzdělanec pomáhá literatuře mít společenský vliv tím, že ji provozuje a jí
žije.
Nazdar.
Ondřej Hausenblas, PAU, Senovážné n. 24, 166 47 Praha 1, e-mail pau@adam.cz
a Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy
