• Z nové knihy britského politologa Johna Keana o Havlovi: Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích (Observer)

• Má česká literatura v dnešní době vůbec nějaký smysl? (Petr A. Bílek, Jan Čulík, Lubomír Machala, Antonín Jelínek a další)

• Ekonom Joseph E. Stiglitz a jeho názory na privatizaci ve východní Evropě: Vzácná shoda názorů - s křížkem po funuse? (Jaroslav Teplý)

• K rozhodování o třetím operátorovi mobilních telefonů v ČR: Den v podniku British Telecom: ČR musí přijmout metody moderního managementu (Jan Čulík)

• Internet: Češi jsou připraveni na revoluci (Andrew Stroehlein)

• Vliv ekologických organizací v České republice (Andreas Beckmann)

• Erotický agent KGB "Romeo": Vždyť jsem vám říkal, že jsem špión (Guardian)

• Etika při novinářské práci: Měl šéf správní rady deníku Guardian přijmout státní vyznamenání?

• Ke Kudláčkově prémii na odstranění Klause (Ondráš)

• České noviny odmítají opravit pomluvu: Jenom takový docela malý hyenismus (Karel Koecher)

• O systému ARES a o etice podnikání: Politika je věc veřejná (Štěpán Kotrba)

• Ruský archivář odhalil nejvýznamnější britskou špiónku pro KGB

• Jak se vyučuje češtině v Jižní Koreji

• Česká byrokracie: Růžová karta (Petr Jánský)

• O co jde v aféře Egona Lánského (Jiří Jírovec)

• Ekonomické nevolnictví v ČR (Petr Paleta)

• Rozhovor s místopředsedou vlády Pavlem Rychetským (František Roček)

• Ivo Mathé píše Jakubu Puchalskému: Vrátil jste Českou televizi o pět let zpátky

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

(Tento článek Kevina Dona vyšel v pátek 17. září v deníku Financial Times.)

Ronald Lauder, jeden z dědiců kosmetického bohatství firmy Estée Lauder, se domníval, jako bývalý americký velvyslanec ve Vídni s rodinnými kořeny v rakousko-uherském impériu, že se po pádu berlínské zdi rychle ve střední Evropě zabydlí.

Jeho rané investiční úspěchy však dopadly špatně, a zdá se, že jen rostoucí smečka právníků dokáže zastavit rozpad podniku Central European Media Enterprises, firmy, z níž Lauder vybudoval největšího televizního provozovatele ve východní Evropě, se stanicemi v osmi zemích a s potenciálním televizním publikem 110 miliónů lidí.

Na právnících také záleží osud dohody, podle níž do konce roku 1999 měla firmu CME převzít za 615 miliónů dolarů do svého vlastnictví soupeřící firma SBS Broadcasting.

Od té doby, co byla tato dohoda v březnu uzavřena, cena akcií firmy CME se úplně rozložila, poté co byl propuštěn Vladimír Železný, okázalý šéf televize Nova, čelné televizní stanice v České republice a klenotu v koruně firmy CME.

Akcie firmy CME na kapitálovém trhu Nasdaq, které dosáhly maxima - hodnoty 37 dolarů za kus na začátku roku 1997 (poté, co česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zrušila podmínku č. 17 licence Novy, podle níž se nesměly dít v Nově majetkové přesuny, pozn. JČ), po celé řadě neúspěchů v Německu, v Maďarsku a v Polsku ostře poklesly. Od té doby se jejich hodnota zmenšila až na minimum jediného dolaru za akcii, čímž poklesla tržní kapitalizace firmy CME z maxima 656 miliónů dolarů na méně než 30 miliónů dolarů.

V pozadí konfliktu je střed neústupných individuí i  kultur, který fascinuje českou veřejnost. Došlo k nejostřejšímu podnikatelskému konfliktu od té doby, co před deseti lety česká společnost přijala kapitalismus.

Spor nabyl osobních rozměrů. Fred Klinkhammer, šéf firmy CME, prohlašuje, že Železný vlastnil "méně než 200 dolarů", když začal s televizí Nova. "Zaplatili jsme mu více než 35 miliónů dolarů na platech a dalších výhodách. Je nyní pravděpodobně prvním nebo druhým nejbohatším člověkem v České republice. Vytvořili jsme monstrum."

Železný hovoří stejně ostře o svém bývalém zaměstnavateli. V knize, které vydal po svém propuštění, prohlašuje, že je CME "naprostý neúspěch. Když začala podnikat, měla fantastickou šanci ovládnout televizní trh v polovině Evropy, ale firma byla řízena strašlivým způsobem a mnoho rozhodnutí byla katastrofa."

Bitva ohledně TV Nova vznikla z nepřijemného rozdělení vlastnictví, na němž před šesti lety trval český televizní regulátor, aby licence zůstala v českých rukou. CME měla většinovou kontrolu nad ČNTS, televizním provozovatelem. Ale firma, která má televizní licenci, CET 21, byla samostatná a zůstala česká. Tmelem, který měl držet obě firmy dohromady, byl údajně exkluzívní kontrakt pro ČTNS, která měla poskytovat televizi Nova veškeré televizní služby, od nákupu pořadů až po prodej reklamy.

Otázka výlučnosti tohoto kontraktu je životně důležitá pro hodnotu firmy CME, má-li být prodána podniku SBS. Martin Lindskog, generální ředitel firmy SBS, uvedl minulý týden, že plánovaná koupě podniku CME je nyní na základě podmínek dohodnutých v dubnu nerealistická. "Ale ještě stále chceme dohodu realizovat."

Železný měl dvě funkce jako generální ředitel ČNTS a jako většinový vlastník a ředitel CET 21. Uspořádání fungovalo v počátcích Novy dobře, ale pro CME a Ronalda Laudera se stalo noční můrou v době, kdy firma CME musela stále více záviset na ziscích, které produkoval Vladimír Železný, a českému řediteli stále více vadilo, že mu podnik CME určuje, co má dělat.

Dohoda se nakonec rozpadla, když v dubnu CME Železného propustilo s tvrzením, že zneužíval svého postavení v ČNTS.

Železný zahájil protiofenzívu. V srpnu využil toho, že je držitelem televizní licence, a ČNTS odpojil od vysílacích sítí. Nahradil vysílání podniku ČNTS pro televizi Nova signálem z jiné české televizní produkční společnosti.

Minulý týden, po době delší než jeden měsíc, kdy nemohla vysílat, oznámila firma ČNTS, že suspenduje svůj provoz a propouští více než 215 zaměstnanců až do doby, než bude moci znovu vysílat celostátní televizní program.

Minulý týden podnik CME varoval, že jestliže nezačne ČNTS znovu vysílat, firma bude muset možná čelit odpisům ve výši až 58,3 miliónů dolarů v oblasti dobré vůle a autorských práv.

A horší ještě je, že podnik CME čelí konečné nesolventnosti. Varuje, že pokud nezíská další finance, v polovině roku 2000 nebude mít dostatečné množství peněz na to, aby mohl uspokojit své potřeby.

Vysílání v České republice bylo jediným zdrojem příjmů pro CME, protože provoz televizních stanic CME v jiných východoevropských zemích buď produkuje jen minimální zisky, anebo těžké ztráty.

Obě strany hledají spásu u soudů. "Byo zahájeno více než 30 samostatných soudních řízení a poskytli jsme informace o 10 trestních záležitostech," uvedl Klinkhammer.

Lauderův tábor prohlašuje, že je Česká republika stále ještě Divoký východ - zahraniční investoři se tam nemohou spolehnout na soudy a na právní zřízení, že ochrání jejich investice.

Lauder zažaloval samotnou Českou republiku tím, že zahájil arbitráž podle bilaterální dohody o investicích, uzavřené v roce 1991 mezi Spojenými státy a Českou republikou.

Najal si jako arbitrážního právníka Lloyda Cutlera, bývalého právního poradce amerických prezidentů Clintona a Cartera.

CME, která nařídila forenzní audit firmy ČNTS, prohlašuje, že Železný porušil dohodu, podle níž nesměl zahájit konkurenční činnost, že jednal proti zájmům CME a že přestoupil své pravomoce tím, že přesunul nákup pořadů do firmy mimo CME. Tím, že se pokusil přebrat CME obchodní značky, v podstatě ČNTS vytuneloval.

V rámci pronásledování Vladimíra Železného ho CME zažalovala u arbitrážního soudu mezinárodní obchodní komory. Požaduje odškodné ve výši více než 525 miliónů dolarů. CME také požádalo české ministerstvo financí, aby začalo vyšetřovat Železného soukromé daňové záležitosti.

Železný, bývalý disidentský scénárista z komunistické éry, obvinění od firmy CME odmítá.

Zaujal postoj Davida vůči Goliáši a snaží se ochránit svou českou televizní stanici před americkými hamouny. Srovnává dokonce dnešní chování amerických kapitalistů ve střední Evropě s někdejším chováním Rusů.

CME prodělávala všude, konstatuje, a TV Nova byla jejím jediným evropským zlatým vejcem. Ne pro nic za nic nazval Železný svou knihu, útočící na CME: "My tu televizi nedáme!"

Ondřej Hausenblas

Milí literární diskutéři,

jednak se mi líbila věcnost a návaznost diskuse o tom, jestli literatura česká přináší něco národu i dneska;

jednak mám jistý názor na fungování četby a literatury v lidu a chci ho zde říct.

Se zájmem jsem si přečetl diskusi ze semináře pro zahraniční bohemisty, a konstatuji, že se - zdá se mi - velice zlepšila kvalita diskuse. Rád čtu ty autentické přepisy z nahrávek, ono to hodně řekne o myšlení lidí, když ovšem umíte "odepsat" všechny ty zdánlivé nepravidelnosti a úlety vyjadřování, které jsou zcela normální pro mluvenou řeč. Ale to není to hlavní, nýbrž:

Myslím, že se nemůžeme dobrat žádného pořádného zjištění o tom, jestli literatura hraje nějakou roli v národním životě, nebo v osobním životě člověka, když vidíme literaturu tak, jak nám ji od dětství škola (na rozdíl od rodičů) předhazuje:

Velmi si cením toho, že odborníci v diskusi promluvili o tom, že se literatuře učí ve školách, ještě před nedávnem se mluvilo vůbec jen o knížkách,. kdežto školy se i odborná debata spíš štítila. Nedivím se, ono, co se ve škole často děje s literaturou, budí odpor. Ale čtěme pozorně, jak se o přítomnosti literárního díla ve škole mluvilo:

Lubomír Machala:

"Š učitelé chtěli konkrétnější osnovy, ale to neznamená, že funguje systém předepsané literatury. Maximálně, co vím, a že přednáším na středních školách, Š maximálně doporučují učitelé studentům, co by si měli přečíst. To jsou střední školy. A na vysoké škole já vím, jak to dělá kolega. Ten to dělá ale jinak, než jak to dělám já, ale žádný u nás nepředepisujeme. Já modeluju profil semináře tím, co probírám, ale existuje základní požadavek, aby někdo mohl přijít do semináře, musí znát knihu, o které se hovoří. To je patnáct knih, ale já chci mnohem víc, aby měli přečteno. Co se mění, a to předepisuju, to je počet knih ke kolokviu, počet knih ke zkoušce. Samozřejmě z toho období, o kterém se bavíme. Co přečte, to je mi v zásadě jedno. Ale musí být schopen o tom hovořit." Š

"Mě by zajímalo, jestli je někdo u vás s vašimi studenty z české literatury čten? Má někdo ze současné literatury ohlas? Z nových autorů."

Rozumíte mi? Mně se nelíbí, že i velmi dobří odborníci nediskutují o tom, co se to děje, když student nebo prostě čtenář čte, co to je číst, mít zážitek, nějak ho reflektovat. Já vím, že oni to s těmi studenty provozují, jen nesouhlasím s tím, že při hovoru na toto téma dominuje ta "přečtenost", a ne to čtení. Je to škoda.

Moje zkušenost s učiteli literatury mi potvrzuje, že právě na to čtení se pozor ani důraz neklade, že v rukou "prepodavátělěj", jak ruština výstižně nazývá učitele místo toho, jak jim dneska říká západní pedagogika: "facilitator", umožňovač jakýsi, že tedy učitelé z knihy určené k čtenářskému zážitku, udělají objekt vědění, vědy, historie. Ne opačně, že by vědění o knize sloužilo k vyšší rozkoší z četby: na tu totiž ve škole "už nezbude čas".

Zdá se mi, že v diskusi jen jednou se vážně mluvilo o tom, jak lidi čtou, co z toho mají, co se děje, když se čte. Víc se mluví o knížkách, o nákladech, o prodeji, o hotových dílech a jejich "významu". Jenže ten význam literárního díla se mohl konstatovat opravdu v dobách, kdy se lidi vzhledem ke kultuře chovali jako societa jaksi kompaktněji - opravdu jsme čítali současně všichni jednu dvě tři knihy, jak zrovna vyšly nebo se pod rukou kolportoval přes noc atd. Možná si někteří pamatujete, že tak národ sdílel i jiné artefakty: když televize v druhé půli šedesátých let vysílala Ságu rodu Forsythů podle Galsworthyho, nejenže většina národa seděla u televize, ale taky se o něm v práci , na nákupu, v autobuse bavila a diskutovala.

A já tvrdím, že právě to je život uměleckého díla a jeho význam, vliv na národ atd. - že totiž se o něm lidi baví, že si vy, který/á jste přečetl/a prima knihu, si najdete někoho, s kým se o ní bavíte, nebo dokonce ji čte po vás, a vy napjatě čekáte, co tomu řekne, jaká budou jeho očekávání na rozdíl od vašich. A taky ovšem z té četby děláte všelijaké závěry, radši ne životní, spíš estetické, je to jenom literatura, ne? A o nich se bavíte u vína nebo kde.

Jestli má to dílo nějaké kvality, jejich smysl jev tom, že je lidi hledají, ohledávají, nacházejí a sdílejí, a při tom jim v srdci a hlavě něco doroste, nebo se najde, nebo se vyhraní atd. Jasně, že každému podle jeho gusta a možností.

Píšu to sem hlavně proto, že mě mrzí (jdu se na tu stránku v Britských listech ještě jednou mrknout - a co jsem našel, jsem právě vrazil výše), jak málo se odborníci vůbec dotknou toho procesu čtenářství. Trošičku na to narazila paní Kudláčková, pravíc o dr. Přidalovi, že "V určité době se poslouchal dosti pozorně, i když ne všeobecně, názor pana doktora Přidala, ale teďka to už úplně zmizelo." Poslouchalo se!

Ostatní diskutéři mluví o kritice, o přehledech, ale to jsou pro skutečné čtenáře jen okrajové záležitosti, v nich totiž není zážitek.

Uzavřu dlouhý svůj výlev příhodou ze života:

Náš sebevzdělávací spolek 400 českých vzdělavatelů, PAU, respektive moje nejbližší spolupracovnice a já, jsme vymysleli, že v létě vytáhneme 40 učitelek a učitelů na Letní školu čtení, psaní a kritického myšlení. A jednou z činností bylo, že po večeři si každý půl hodiny četl svou knížku, co si přivezl, a zapsal si o přečtení pasáži, co ho napadlo. Ne hnusný čtenářský deníček, nýbrž reflexivní nástroj. K tomu jsme jim ovšem dali určité návodné listy, abychom je ujistili, že má smysl si psát něco jiného než obsah. A ráno, po snídaní, se začalo tím, že kdo by chtěl, mohl nám ostatním pěkně přečíst, co si poznamenal(a). Bylo to zajímavé, ale pořád jaksi při zemi, takové mírně školní. Pak se jednou někdo nepřihlásil dobrovolně a já musel zaskočit. I vzal jsem ze svých poznámek asi tři kousky, co jsem si zapsal v létě při čtení Alexandrijského kvartetu od Lawrence Durrela. A přečetl jsem jim, jak mě to štvalo, že nemám rád, když mě ten spisovatel mírně manipuluje, že mě tahá za nos, jak přihazuje nové pohledy a informace o postavách, které šokují, ale já jako čtenář je prostě nemůžu očekávat, když mi předtím ani nenaznačil, že by se věci taky mohly mít úplně jinak. Já se rád účastním smyslu díla, a ne že na mě takto padá. Tak jsem druhý díl si přečetl odzadu, pěkně posledních asi deset stran, pak mě zajímalo, jakpak k tomu došel, tak těch pět stran před tím, a tak dopředu, až jsem to přelouskal, a pěkně si toho užil. A dál jsem si poznamenal, že autor potom jako by ztratil ten drajv k tomu rozbíjení souslednosti dějů a vztahů, a třetí díl už jel jako po másle odpředu. Takhle já čtu a si píšuŠ

Milé kolegyně byly mnohé opravdu udivené: Takhle se smí číst? A já se opravdu divím: Ono se nějak smí a nesmí číst? Kde se to vzalo, a v kom všem tohle přesvědčení asi sedí?

My ty své frekventant(k)y navádíme k tomu, aby udělaly (byli tam čtyři chlapi, a 32 dam) z hodin češtiny nějaký čtenářský klub, aby nechaly studenty a dětí hodně číst, cokoliv chtějí, a aby je učily ne těm titulům, a kdo to naspal, ale jak na tu četbu jít, jak si o ní povídat, a psát, vyměňovat dojmy. Zkrátka kultivovat to vnímatelství, čtenářství ne tím, že očekáváme, že každý jednou přečte i Babičku nebo Kunderu a Švejka nebo co, ale že očekáváme, že si každý může zvyknout pěkně se četbou potěšit, dobře se zamyslit nad prožitkem nad myšlenkou, a něco si odvodit a o tom s ostatními pěkně popovídat.

To není žádný laicismus, jak víme: bez estetického doznívání není možný skutečný prožitek (proto je ta televize takové dílo ďáblovo, že hned za jímavý film vrazí prací prášky). A taky víme, že to má skutečný efekt na děti i student: učitelé pak referují, jak jejich žáci užasli a začali číst, jak se rozběhla jejich samostatnost, takže učiteli zbývá víc času na ty, kteří opravdu mají potíže s četbou kvůli poruchám v hlavě nebo v rodičích.

Možná jsem radikál, ale fakt si myslím, že není možné vůbec mluvit o literatuře a kultuře jinak než jako o procesech, které se dějí v lidech a mezi lidmi. Moc si vážím jedné své americké kolegyně, která učila a učí na všech stupních škola je soukromou edukační konzultantkou - ve vzdělaných zemích má taková profese odbyt, a jaký! - a tahle dáma se všech, kdykoliv s nimi zasedne ke stolu, ptá: Tak co čteš?, proč? jaks na to přišel, kdo ti to poradil, komu jsi to doporučil. Prostě vzdělanec pomáhá literatuře mít společenský vliv tím, že ji provozuje a jí žije.

Nazdar.

Ondřej Hausenblas, PAU, Senovážné n. 24, 166 47 Praha 1, e-mail pau@adam.cz

a Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Zdá se, že před zloději jsme si všichni rovni. Z případu vyloupení manželů Klausových je zřejmé, že ani vysoké postavení a bezpečnostní agentura nejsou pro lupiče překážkou, přítomnost kamer pak zřejmě skutečného profesionála spíše láká než odrazuje. Tuší tučnou kořist.

O všechny cennosti přišel Václav Klaus krátce poté, co Středisko empirických výzkumů oznámilo, že za prázdniny přišel o jedenáct procent popularity. Kam se poděl majetek, zjišťuje policie, kde se ztratila přízeň občanů, zvažují analytici. Příčinou určitě není jenom role předsedy ODS v senátní kampani.

Prudce neklesla pouze oblíbenost Václava Klause, ale nejhorší výsledek v žebříčku dosáhl i jeho smluvně opoziční partner Miloš Zeman. A na spodních příčkách žebříčku pak najdeme zástup ministrů.

Docela dobře to může být tak, že pravicovým voličům vadí, že ODS podporuje to, proti čemu mobilizovala, a levicovým voličům zas to, jakou Miloš Zeman sestavil vládu.

Naděje na změnu spojoval levicový volič spíše s Petrou Buzkovou a Stanislavem Grossem než s Ivanem Davidem, Miroslavem Grégrem, Jaromírem Císařem či Antonínem Peltrámem.

Za ztrátou popularity lídrů nejsilnějších parlamentních stran bude dost možná jejich experiment s opoziční podporou. Stabilitě tohoto typu občan nepřišel na chuť, a smlouva o střídání u moci se pro její signatáře stala pastí. Lze ji obtížně opustit a nebude snadné ji naplnit.

Stát by se tak mělo změnou ústavy, která by velké strany zbavila nutnosti komunikovat s malými. Dohoda o volebním zákoně je v nedohlednu a i to co už bylo stran ústavy dohodnuto vyvolává rozpaky. Senátor Falbr včera řekl, že reforma ústavy je účelová, zbytečná a legračně mstivá vůči prezidentovi. Dost možná mu toto prohlášení přinese nějaký ten bod v žebříčku popularity.

Vysílalo se v pondělí 20. září.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

To první se přihodilo Václavu Hrubému, který byl ministerstvem zahraničí odvolán z funkce ředitele Konferenčního centra ve Štiříně u Prahy. Důvodem byly pochybnosti o způsobu hospodaření této příspěvkové organizace.

Po té, co odvolání pana Hrubého rozčílilo houslistu Josefa Suka a věci si všimli novináři, ministerstvo včera uvedlo, že nepotvrdí-li se podezření, bude se moci do funkce vrátit.

Opačně je na tom vicepremiér Egon Lánský, který je podezírán z porušení devizového zákona, přičemž není jasné, proč jeho kontem v Rakousku putovalo osm milónů a neví se kam.

Zatímco premiér čeká, zda se podezření potvrdí, a s odvoláváním Lánského nespěchá, případ rozčiluje středočeské sociální demokraty, kteří Lánského k odstoupení včera písemně vyzvali.

Těžko říct, co je lepší - zda být odvolán a dočkat se solidární podpory, anebo zda si podržet funkci a snášet kritiku z vlastních řad.

Pokud jde o pana Hrubého, ten je zřejmě osudově svázán se zámkem, který nejprve opravoval jako restaurátor, pak v něm byl správcem a ředitelem a nyní v něm přijal místo zahradníka.

Otázka je, jak dalece je Egon Lánský osudově svázán s tlustými koberci a honosnými štuky Strakovy akademie, a zda by dočasně přijal například místo vrátného. Pravděpodobně nikoli.

Jako zkušený novinář by možná ve volném čase raději sepsal knihu důvěrných informací o tom, jak to chodí v naší politice a v ČSSD speciálně.

Asi by nevynesla osm miliónů, ale třeba by nám leccos pomohla pochopit.

Jako místopředseda pověřený českým přibližováním do Evropské unie bude mít ovšem práce nad hlavu a žádných pamětí se nedočkají ani středočeští demokraté, ani obyčejní milovníci literatury faktu.

Vysílá se v úterý 21. září 1999 ráno.

Michal Škop

"Kdyby se dnes konaly volby, KSČM by v nich dostala 20,5 procenta hlasů voličů..."
První slova vydání Lidových novin z 18.9.1999

Co ovšem znamená těch 20,5% ?
Znamená to, že být dnes volby, získala by KSČM 20,5% odevzdaných hlasů? Nebo by získala hlasy 20,5% "oprávněných voličů" (při dvoutřetinové účasti tedy nějakých 30% odevzdaných hlasů)? Nebo snad 20,5% lidí je dnes pevně odhodláno volit KSČM?

Údaj 20,5%, pokud není přesněji vysvětlen, sám o sobě neznamená nic. Dokonce lze prohlásit, že již první slova LN z 18.9.1999 nejsou na víc než 95 procent pravdivá.

Zveřejňování průzkumů veřejného mínění v českých novinách má značné nedostatky. Ty se budu snažit ukázat právě na případu tzv. volebních preferencí a jako vzorky novin jsem si vybral dvoje papírové - Lidové noviny a Mladou frontu Dnes, a dvoje internetové noviny a to Neviditelného psa a Britské listy a to v období od 20.8.1999 do 18.9.1999.(Viz přehled). Ovšem nutno ještě podotknout, že po těchto zprávách (zahrnutých v mém přehledu) často následují ještě různé komentáře.

Všechny zprávy zahrnuté do mého přehledu mají minimálně jeden (a většina oba dva)z následujích dvou nedostatků, které z nich ve svém důsledku dělají naprosto nevěrohodnou zprávu.

Ovšem v průzkumu lze najít i odpovědi typu "nevím" či "žádnou". Proto Sofres-Factum začalo zveřejňovat také volební prognózy, kde výsledky "očišťuje" od takovýchto odpovědí. Zde už je vidět rozdíl mezi papírovými a internetovými deníky. Zatímco v papírových je rozdíl mezi preferencemi a prognózami uveden, v internetových jsou uvedeny pouze preference (což je dle mě zavádějící - preference jsou nižší). Ovšem toto již neplatí, pokud jsou publikovány údaje zbylých dvou českých "průzkumových" firem - STEM a IVVM. Zde jak v papírových, tak v internetových denících jsou uvedeny pouze preference, aniž bylo jasně řečeno, co daný údaj vlastně znamená. Toto je s největší pravděpodobností způsobeno bezmyšlenkovitým přebíráním zpráv od ČTK či přímo od STEM či IVVM. (Můj názor ohledně tohoto v papírových novinách plyne za skutečnosti, že zatímco zprávy založené na údajích od Sofres-Factum obsahují rozlišení preferencí a prognózy, tak od zbylých 2 firem nikoliv - přitom ty noviny připravují stále ti stejní lidé).

(Pro ilustraci snad co to znamená, "s pravděpodobností na 95%" - to přibližně znamená, že v 19 případech z 20 máme pravdu a výsledek je skutečně to, co jsme změřili +- např. 3%; pokud tedy Sofres-Factum zveřejňuje své výsledky dvakrát měsíčně, potom třeba pravděpodobnost, že alespoň jednou ročně skutečné preference ODS jsou mimo naměřený údaj +-3% je víc jak 70%.)

Pokud se tedy vrátím k tvrzení za začátku článku, že LN již prvními slovy s největší pravděpodobností nezveřejnily pravdu.

Zaprvé, 20,5% je procento lidí, kteří odpověděli "volil bych KSČM". Nejsou zde započteny hlasy nerozhodnutých nebo naopak nejsou "odečteny" hlasy těch, kteří k volbám jistě nepůjdou. Ve volbách by KSČM získalo mnohem spíše něco málo pod 30%. Ovšem i kdybych zanedbal tento problém, pokud vezmu i přesnost měření +-2%, tak rozhodně šance, že výsledek bude skutečně přesně 20,5% (a ne třeba 20,4 či 20,6 nebo i 21,1...) je rozhodně menší než mnou udaná hranice 5% (kdy bych LN skutečně křivdil). - Zde je třeba si uvědomit, že u průzkůmů 1000 lidí znamená 1 člověk právě onu jednu desetinu procenta.

Jak jsem již na začátku psal, vybral jsem právě průzkumy předvolebních preferencí jako příklad, na kterém jsou dobře vidět zásadní nedostatky, které se projevují i u jiných zpracování průzkumů - chybějící kvalitní údaje o přesnosti průzkumu a dezinterpretace výsledků (číslo ve skutečnosti udává něco jiného než se novinář snaží vsugerovat).
Do kvality zveřejňování průzkumů např. Gallupovou organizací (The Gallup organization) mají české noviny (a částečně i samotné firmy, provádějící průzkumy) ještě daleko... - a přitom zvednout kvalitu zde jde poměrně snadno...
Bohužel tím ztrácí na důvěryhodnosti jak samotné průzkumy veřejného mínění (které, pokud víme, co od nich můžeme čekat, opravdu ukazují na nějakou skutečnost), tak tím ztrácí velmi na důvěryhodnosti celé noviny.

Michal Škop

Zpracováno na základě těchto stránek www:

Marek Houša

V pondelnich BL Juliana poukazuje na zpusob, jakym denik Pravo zverejnuje inzerci TV Nova na strance nazvane Media (pripojeno na konci). Tato stranka cela obsahuje jen a jen pozitivni informace o TV Nova. Vetsina clanku neni podepsana, nektere jsou oznaceny sifrou. I Dnes a Lidove noviny maji takove specializovane rubriky, jenze ty se venuji i ostatnim medialnim subjektum.

Denik Pravo tento klamavy zpusob zverejnovani reklamy praktikuje uz radu let - a nezda se, ze by mu kvuli tomu nejak ubyvalo ctenaru - bohuzel. Tento zpusob propagace dela Pravo takto jako jediny mne znamy denik, podobnou drzost znam uz jen z mesicniku Kapital.

Domnivam se, ze v tom musi mit prsty jeho reklamni agentura, ktera je zrejme ochotna takove clanky ci stranky pripravovat a je schopna je ve spolupraci s redakci umistit na konkretni misto uvnitr stranky nebo list ve vydani. Nikoliv treba na predem vymezeny prouzek dole na strance.

Několik příkladů dalších prohřešků Práva proti etice

Stranka o zdravi pravidelne obsahuje asi dva clanky propagujici urcity produkt, zamichane mezi ostatni text. Typicky jsou to doporuceni na homeopatické léky, osetreni clusterovou medicínou, čaj na hubnutí. Dale tu mame, dnes uz jen obcasne, rubriky jisteho doktora-kožaře , ktere se behem let z poradny zmenily na reklamu vlastnich produktu jeho Institutu.

Stranka o hospodarstvi obsahuje pravidelne reklamu firmy Omniego na manazersky kurs, pojatou jako clanek o rizeni.

Obcas vidam clanky s vlozenou reklamou i na prvni a treti strance.

V sobotním Magazínu Práva vychází občas dvojstránka s reklamou na prací prášky Orsil, pojatá jako reportáž.

I v kulturni rubrice se obcas objevuji podobne clanky- reklamy.

Nevzpominam si, ze bych kdy narazil v politicke rubrice na PR clanek, propagujici politickou stranu.

V minulosti Pravo take "proslulo" medialnim spojenectvim s Harvardskymi fondy- vyznamnym nositelem jejich reklamy a Kozeneho Harvadska burzovni spolecnost HBS byla a sponzorem cele ekonomicke rubriky, tehdy asi nejlepsi, a prehledu cen akcii. Dodnes ma Pravo indexy cen akcii pojmenovane po HBS. Zbynek Fiala, dobry ekonomicky novinar s mirne rudou minulosti, se s HBS dokonce skamaradil natolik, ze po udeleni novinarske ceny spojene s financni odmenou dokonce na nejakou dobu omezil spolupraci s Pravem, prestehoval se do budovy HBS na Pankraci a pokousel se rozjet svoje vlastni ekonomicke newslettery: Berně, o odanich, a jeste jeden- pro akcionare, mam jeste schovanych par cisel.)

Ukazuje se, ze urcitou filozofii produktu nelze jen tak zmenit. Byvalemu Rudemu pravu proste zustala pragmaticnost minule doby - v minulosti tisklo tu nejhorsi totalitni propagandu, dnes je ochotno otisknout ledacos - za penize.

Zatim se ale na medialni scene nerysuje zadny alternativni levicovy denik - a tak bude Pravo druhe nejctenejsi i nadale - at si dovoli jakekoliv podrazy na ctenare.

Novy levicovy denik by byl podle mne jednim z nejslibnejsich projektu zdejsi medialni sceny. Bohuzel, medialni agentury na nem asi nemaji zajem (?), a vydavatelstvi si jeho vyznam neuvedomuji. Asi take zatim neni dostatek zkusenych novinaru ochotnych se prihlasit k levicove ideologii. Coz je asi dusledek jakesi nove totality panujici dnes v Cesku, ktera automaticky odsuzuje vsechny levicove myslenky, aniz by si uvedomovala jak je to nedemokraticke.

Tak jako v minulosti byla pravicovost pokladana za nezadouci, dnes je to levicovost.

Levicova ideologie byla v Cesku v  poslednich deseti letech zanedbavana - ani mladi intelektualove neznaji zakladni myslenky moderni levice.

Rust preferenci komunistu sice naznacuje, ze se stale vice lidi je ochotno k levici prihlasit i verejne, pote co prestali podporovat CSSD. Jediny subjekt, ke kteremu se ale mohou jeji volici utect, je komunisticka strana.

Zatimco pravicovi volici meli na vyber Unii svobody, nebo Krestanske demokraty - byli-li ochotni akceptovat jejich katolicke ladeni.

Vetsina volicu uz dnes v komunistech nevoli jejich skutecny program - komunistickou ideologii, ale berou je jako levicovou alternativu. Bohuzel jedinou.

Ondřej Čapek

V LN z pátku 10. září '99 jsem na první straně v rubrice Úhel pohledu nalezl následující článek. Předem se omlouvám, že ho zde uvádím celý, ale pří psaní reakce na něj jsem dospěl k závěru, že jedině tak vynikne v celé své bizarnosti:

Co vlastně chtěl pan Veselý čtenářům sdělit? Celý článek je psán možná se spravedlivým rozhořčením, text však na mnoha místech tvrdí - zřejmě - úplný opak, než autor myslel, a místy se snad ani nedá brát vážně.

V prvním odstavci autor prohlašuje, že Romové jsou největší "skupinou občanů v postkomunistických zemích". No, dejme tomu, že znám větší skupiny občanů, koneckonců čtenář si domyslí, že mělo být napsáno asi "patřící mezi největší etnické menšiny". Z další věty panu Veselému vyplývá, že se Romové od většiny liší zejména tím, že prý nejsou považováni za "slušné občany". Po tomto "rozjezdu" pan Veselý buduje hypotézu o vyvolenosti romského národa.

Teze o pronásledování Romů ze strany většinových politiků je nesmysl, pokud vím jediný rasista mezi politiky byl Miroslav Sládek. Snad by bylo možné u některých jiných politiků nalézt některé ojedinělé rasistické výroky.

Nelze psát o situaci v postkomunistických zemích (které se posléze stanou evropským prostorem) a dokládat to výčtem pouze českého tisku.

Nechtěl říci pan Veselý jednoduše, že se změnil pouze "slang" a předsudky zůstaly?

Romský antikomunismus

První "zlatý hřeb" v článku pana Veselého: "Slušní občané" (Neromové) budovali "socialistickou společnost a měli kladný vztah ke Svazu sovětských socialistických republik a státům Varšavské smlouvy". Z toho panu Veselému plyne, že rasismus bílé většiny je důsledkem romského antikomunismu. Ba co více, Romové podle pana Veselého opouštějí ČR a hledají azyl v zahraničí, protože mají lepší postoj k demokracii než bílá většina.

Vždy jsem si myslel, že Romové emigrují hlavně, protože jsou v ČR pod rasistickým tlakem (a koneckonců někdy emigrují i z důvodů ekonomických).

Pokud pan Veselý připouští kolaboraci Romů s komunistickým režimem, hovoří jen o  členech brigád socialistické práce, nikoliv o členech komunistické strany (členství v KSČM pana poslance Bodyho je v pořádku?).

Některé obraty jsou mimo logiku (co je to postkomunistická ekonomická firma?). Některé jsou zvláštní.

Opravdu bych chtěl vidět, jestli se skutečně se asimilační tlak v České republice ve své podstatě proměnil ve verbální projevy o multikulturalismu a integraci romského společenství a zároveň zůstal stejným asimilačním tlakem.

Nehledě na to, že prosazovaná teze o holocaustu Romů během komunistického režimu má společného s realitou snad jen to, že komunisté trestali jakékoliv vybočení z normálu, tedy i romské kočování nebo potíže s pracovní morálkou.

Způsob pana Veselého, s kterým se vypořádává s postavením romské minority během komunistického režimu, a jeho černobílé vidění je pro mne nepřijatelným rasismem.

Počátky romského nacismu?

Druhým "zlatým hřebem" v článku pana Veselého jsou teze o úloze Romů v celoevropském vývoji. Opravdu jsem zvědav, až pan Veselý (nebo jiný zodpovědný romský lídr) vytyčí tu koncepční vizi, která bude schopna určit dějinný směr. Už se těším, jak pan Veselý přednese zmítající se Evropě něco o "objektivní platnosti určitého civilizačního posunu." Koneckonců to, že vedení v progresivním vývoji Evropy jednou přejde na mladší národy, které jsou ve spojení s duchem a přírodou, věděl už Hegel. Doufejme jen, že Romové při realizaci nikdy nenadělají škody jako Němci.

Myslím si, že Romové mají co nabídnout i bez ideologů jako je pan Veselý a rozhodně by kvůli tomu neměli strkat hlavu do ideologického chomoutu od "lídrů", jako je on.

Ondřej Čapek

Jiří Jirout

Vazeny pane Culiku,

dovolte mi, abych se na Vas obratil jmenem ridiciho vyboru ceskeho sdruzeni pratel le Monde diplomatique s nasledujici zalezitosti, ci spise prosbou.

Nase sdruzeni pratel le Monde diplomatique vzniklo v lete letosniho roku jako dobrovolna, zajmova, nepoliticka organizace, sdruzujici zajemce o oblasti mezinarodni politiky a diplomacie.

Dne 27.7.1999 bylo sdruzeni zaregistrovano Ministerstvem vnitra CR se vsemi prislusejicimi nalezitostmi a o vzniku sdruzeni informovala CTK v ramci sveho bezneho informacniho servisu.

Jednim z cilu naseho sdruzeni je vytvoreni diskusni platformy o hlavnich trendech soucasneho mezinarodniho deni, aniz by v jejim ramci byly uplatnovany ci prosazovany zajmy konkretnich politickych subjektu ci zajmovych skupin. Jedna se o nepolitickou, ci radeji ekvidistacni diskusi o politickych, ale i spolecenskych tematech v procesu globalizace pri plnem respektovani a ztotozneni se s principy demokracie a trzni ekonomiky a soucasnem odmitani jakehokoli extremismu.

Krome vlastnich pripravovanych informacnich a diskusnich projektu zaroven hledame dalsi moznosti, jak oslovit sirsi ceskou verejnost, ktera by mohla byt svym zalozenim potencionalne oslovena, a ktera by se nasledne mohla rovnez aktivne zapojit do cinnosti naseho sdruzeni.

Naslednou prosbu proto nevnimejte jako nasi snahu ulehcit si a to i z hlediska financniho, PR akce naseho sdruzeni smerem k jeho pocatecnimu zviditelneni.

Nicmene bychom si Vas dovolili velmi pozadat, zda by Vase internetove Briske listy mohly uverejnit, e-mailovou adresu naseho sdruzenidiplo@anet.cz.

Je slusne uvest zcela explicitne, ze se na Vas obracime v teto zalezitosti nejen z duvodu naseho "ctenarstvi" Vasich Britskych listu, ktere jsou vyborne, at by to v teto souvislosti vyznelo jakkoli pochlebovacne, ale predevsim z nasich zcela egoistickych duvodu, nebot muzeme objektivne usuzovat na intelektualni blizkost Vasich ctenaru s intelektualnim potencialem tohoto okruhu osob, ktere chce nase sdruzeni oslovit.

Dalsim duvodem je i samotny profil Vasich Britskych listu, ktere je nam blizky svym smyslem pro fair play a nazorovou nezavislost, tak typickou pro The Guardian.

Jiří Jirout

tajemnik CSPlMd