Vánoce v Praze roku 1988

Reportáž Jana Čulíka z cesty do Prahy v prosinci 1988. Vyšla v roce 1989 v čtvrtletníku Obrys.

Navštíví-li Prahu v současnosti Čech, který už delší dobu žije na Západě, vzbudí to v něm značně klaustrofobické pocity. Prvotní příčina jeho tísně je zcela hmatatatelná a prozaická: v Praze je dnes skutečně havarijní ekologická situace. Návštěvník má prostě dojem, že se dusí. Vzduch je jakoby bez kyslíku, a to často i na místech, na něž má člověk z mládí či z dětství krásné vzpomínky. Pro toho, kdo kdysi zažil třeba osvěžující, čerstvé letní ráno u Vltavy, bude procházka například po Smetanově nábřeží od Národního divadla ke Karlovým lázním značným šokem. Po celém městě je cítit chemický, sirnatý zápach. V některých částech Prahy je tento zápach neobyčejně intenzívní. Sílí hlavně v noci, kdy prý, podle informací Pražanů, pražské (a kladenské!) průmyslové závody vypouštějí exhalace do ovzduší. Nelze větrat a je nutno spát při zavřených oknech. Jedna Pražanka si stěžovala (bydlí nedaleko Palackého náměstí), že kdykoli se pokusí vyvětrat zakouřenou místnost, pokoj se zvenčí naplní odporným zápachem. Ačkoliv si Pražané chemickou zamořenost svého města dnes částečně uvědomují, svou situaci si zhoršují tím, že většina z nich kouří. Jak podotkla jedna lékařka, oficiální protikuřácké kampaně v Československu prý nezabírají. Lidé v Československu totiž úředním sdělením zásadně nedůvěřují: neberou vážně proto ani oficiální varování, že kouření škodí zdraví.

Pitná voda je odporná. Je možno se pokusit pít raději minerálky. Ty se však velice obtížně shánějí a kromě toho prý je dlouhodobější konzumace československých minerálek nebezpečná: nepřípustně zatěžuje ledviny. Západním exilovým tiskem a dokonce do jisté míry i oficiálním československým tiskem už proběhly zprávy, že řada potravin, jimiž se musí lidé v Československu živit, zejména mléko, máslo, vejce, vnitřnosti a hovězí maso jsou zdraví škodlivé a v podstatě nepoživatelné. Většina jídla má v Československu znepokojující nasládlou potašovitou příchuť.

Ve městě je prach a špína, která usedá na všechno a zřejmě ji vůbec nelze trvaleji odstranit ani vyčistit. Asi rok před naší návštěvou jsme čtyřletému chlapci našich příbuzných poslali žlutou plyšovou hračku, kterou má na Západě také naše dítě. Zatímco na Západě si hračka uchovala svou původní žlutou barvu, s hrůzou jsme si během návštěvy povšimli, že hračka pražského bratrance zešedivěla. I pražské metro, chlouba režimu, které kdysi zářilo čistotou, působí dnes šedivě a ošuntěle. Na kamenných schodech vedoucích do metra je vrstvička bláta a prachu. Navzdory tomu, že některé historické části města byly pečlivě zrestaurovány, Praha celkově vypadá šedivě a zchátrale. Stejně působí i středočeský venkov. Vesnice jsou zanedbané a neúpravné. Československo budí dojem jednoho velkého, špatně udržovaného skladiště. Je tomu, jako by všude probíhaly permanentní stavební práce, nebo jako by se k nim alespoň nekonečně pořád schylovalo. V mnoha pražských domech, činžácích a bytech jsem narážel na hromady stavebního materiálu: dřevo, pytle s cementem, cihly. Hodně pražských budov je dlouhodobě pod lešením. Jinou pražskou zvláštností jsou dlouhé dřevěné tunely na chodnících, které mají zabránit tomu, aby chodce zranila omítka a zdivo padající z neudržovaných staveb.

Jedním z nejpozoruhodnějších nedávno restaurovaných historických objektů ve vnitřní Praze je tzv. Anežský areál Na Františku. Blahoslavená Anežka Česká, sestra krále Václava I., tam v třicátých letech třináctého století založila významný klášter. V areálu byly od roku 1893 prováděny archeologické vykopávky. Zároveň byl postupně restaurován, zejména od roku 1958, a v osmdesátých letech byl areál otevřen. Je v něm nyní umístěna stálá expozice českého malířství 19. století.

Československým úřadům nelze upřít značnou zásluhu o záchranu tohoto významného historického objektu. Na druhé straně však upozorňují někteří odborníci, že - částečně z hlouposti a snad jen částečně záměrně - byl Anežský areál na řadě míst zrestaurován způsobem, který je v přímém protikladu s výsledky archeologických výzkumů. Zdá se, že úřady měly zájem, aby vznikla reprezentační galerie a aby původní náboženský význam Anežského areálu byl potlačen. V areálu chybí základní informace a štítky o tom, k čemu jednotlivé místnosti kláštera původně sloužily a dokonce i o tom, kde v jeho prostorách je pohřbena blahoslavená Anežka. Navzdory tomu někteří zbožní Pražané kladou na místo, kde se domnívají, že je hrob blahoslavené Anežky, květiny. Skoro vždycky leží v klášteře na jednom náhrobku alespoň jedna růže.

Je pozoruhodné, jak tiše a nenápadně se Pražané chovají v ulicích svého města. Je to opravdu zvláštní pocit, když procházíte ulicemi plných lidí, třeba na pražské pěší zóně na Příkopech a na Můstku nebo kdekoli jinde. Všude kolem je skoro úplné, zcela nezvyklé ticho. I všímavějšímu cizinci, který přijede do Prahy, bude brzo jasné, že se octl ve státě, v němž vládne tajná policie. Její neomezená moc asi dlouhodobě ovlivnila podvědomé reakce občanů. Je to na první pohled zřejmé z výrazů tváří chodců na ulici i z jejich chování na veřejnosti. V jejich duši vládne nespokojenost, podvědomě se ji však snaží veřejně příliš neprojevovat, a tak utlumují veškeré své projevy. Navzdory tomuto celkovému dojmu jsem však byl na veřejnosti několikrát svědkem dosti překvapivých, zcela otevřených projevů politické nevůle. Jsou v Praze lidé, kteří dnes už na komunisty nadávají zcela veřejně. Některé tyto kritiky jsou ovšem někdy trochu naivní. Vydali jsme se na Petřín, kde jsme se pokusili navštívit bludiště. Bylo samozřejmě zavřeno. Nepostávali jsme před vchodem do bludiště sami: někteří Pražané, kteří se tam také vypravili, tam dosti hlasitě protestovali. Vykřikovali, že 'kdyby to bludiště měl v rukou soukromník, něco takového by se nemohlo stát'. (Nikdo z nich si neuvědomil, že kdyby bludiště skutečně vlastnil soukromník, nemohlo by si na sebe vydělat a už by zřejmě bylo dávno zlikvidováno.) Pod tlakem oficiální československé propagandy a oficiální politiky se politické názory lidí v Československu v posledních letech zřejmě posunuly znatelně doprava. Je tomu paradoxně také proto, že českoslovenští občané nemohou cestovat a proto naprosto nejsou obeznámeni s poměry na Západě.

Ekologická devastace Československa je bezpochyby tím nejpalčivějším a nejotřesnějším problémem československé současnosti. Politické poměry se mohou změnit: zničené životní prostředí však vážně ohrožuje zdraví lidí. V Praze roste míra rakovinových a jiných onemocnění. Množí se také riziková těhotenství. Čechoslováci stojí dnes před obtížným dilematem: buď se úřadům vzbouřit, odmítnout vládu ideologického nesmyslu a důsledně se začít zasazovat o radikální nápravu společenských věcí a zejména o okamžité a účinné řešení ekologických problémů. Tím by ovšem riskovali policejní pronásledování, ztrátu existenčních jistot, případně i věznění. Z obavy před policejním útlakem mohou na druhé straně nedělat nic: znamená to však, že zahynou v ekologické katastrofě. Některým čtenářům se snad může zdát, že toto dilema formuluji příliš apokalypticky. Ujišťuji je však, že nepřeháním.

Kdykoli jsem se o tomto dilematu zmínil pražským přátelům, mlčeli. Redaktorka jednoho pražského nakladatelství poznamenala, že u většiny obyvatelstva probíhá proces uvědomování relativně pomalu. Hodně lidí si prý v Československu ještě hluboké společenské a ekologické krize není plně vědomo. Podle odhadu této paní může trvat ještě tak dva tři roky, než si lidé uvědomí, že země skutečně stojí na pokraji záhuby. Pak prý snad může dojít k masovému společenskému vystoupení občanů, nejenom v Praze, ale po celém Československu. Přestože pro mnoho pražských přátel byla poměrně velká účast Pražanů na nedávných nezávislých demonstracích povzbuzením a známkou začátku společenských změn, je nutno dodat, že velké procento Pražanů nadále zůstává pasivní. Lidé jsou vyčerpáni a ubiti svou každodenní existencí, která je vlastně nikdy nekončícím bojem o přežití. Život v Československu je i v maličkostech plný překážek: je nutno vynakládat nezměrné množství energie na skoro každou podružnost, kterou člověk žijící na Západě pokládá za samozřejmou. Československo žije v jakési 'prvobytně pospolné' společnosti, kde základní služby nefungují a když člověk něco potřebuje, musí si to vyrobit či opravit sám (nebo si soukromě najít příslušného odborníka). Přitom zápasí s nedostatkem náhradních dílů a materiálu a všeobecně převládajícím nezájmem a neochotou pracovníků obchodů a služeb. Přítel položil novou parketovou podlahu a potřeboval ji zbrousit. Než se mu podařilo sehnat brusku na parkety, musel obejít šestnáct půjčoven průmyslového zboží. Do půjčoven zatelefonovat a zeptat se, zda brusku nemají na skladě, je v Praze nemožné. Na telefonické dotazy se zásadně neodpovídá. Zajímavé je, s jakou lhostejností přehlížejí pracovníci různých úřadů dlouhé každodenní fronty žadatelů u přepážek. Jde o naprostou degradaci lidské důstojnosti. Místo aby se lidé v Československu zabývali základním problémem, problémem politickým, totiž že v zemi vládu uzurpovalo několik tisíc bezohledných společenských parazitů, které je nutno svrhnout, zatím se stále převážnou měrou potýkají s výlučně dílčími problémy, které z onoho hlavního politického problému vyplývají. Lidé se snaží prostě hlavně přežít. Léčí tedy pouze příznaky nemoci, nikoli nemoc samu.

V poslední době se v Československu šíří nedostatek různých základních výrobků i potravin. Není toaletní papír, nejsou dámské hygienické vložky, nejsou kuchyňské gumové rukavice, nejsou rajčata, není rybí filé. V jednom z loňských čísel Lidové demokracie jsem četl fejeton, který začínal (cituji po paměti): 'Dostala jsem chuť na nějakou opravdovou pochoutku, a tak jsem se postavila do fronty na kečup...' Přítelkyně se mi svěřovala: 'Jak víš, není skoro vůbec nábytek. Tak jsem alespoň před časem znovu natřela tyhle staré židle. Teď už ale začínají odprýskávat a potřebovalo by to přetřít. Jenže ona teď není ani barva.' Jeden mladý malíř se mi svěřil, že bude asi muset emigrovat, ačkoli má Prahu hrozně rád a rád by zůstal. Velice těžko však teď shání malířské potřeby.

V kulturní sféře je neobyčejně bolestně pociťován nedostatek informací ze zahraničí. V jedné redakci jsem se dozvěděl, že do žádných pražských nakladatelství pravidelně nedocházejí západní knižní novinky ani západní literární časopisy. Je dosti neuvěřitelné, že i redaktoři nakladatelství Odeon, které vydává překladovou literaturu, jsou prý při sestavování edičních plánů odkázáni na to, co jim tu a tam pošle nějaký přítel či známý ze Západu. Přitom překládat dobrou západní literaturu je v Československu možné. Bylo mi řečeno, že kdyby se překladů ze západní literatury vydávalo více, mohlo by to v Československu sehrát skutečnou buditelskou roli. Českoslovenští nakladatelští pracovníci však mají jen velice omezený přehled o tom, co je na západní literární scéně nového. Byli by velice vděčni, kdyby jim lidé ze Západu občas do nakladatelství poslali publikaci, o níž jsou přesvědčeni, že je zajímavá a že by ji bylo možno v Československu vydat.

Shodou okolností jsem se v Praze setkal i s jedním oficiálně povoleným prozaikem, publikujícím příslušníkem střední spisovatelské generace. Řekl mi: 'To, co v Československu dnes vládne, je fašismus.' Ostře kritizoval vládnoucí systém a všechny komunisty. Namítl jsem mu, že snad ne všichni komunisté jsou zločinci: že bývalí komunisté typu např. Zdeňka Mlynáře se stali členy KSČ z idealismu, nikoliv z prospěchářství, že se snad opravdu snažili vytvořit onen 'lepší společenský řád'. Prozaikova odpověď zněla: 'To mě nezajímá. Mě zajímají důsledky jejich činů, a ty jsou katastrofické.' Autor mě obvinil, že zaujímám 'typickou západní pozici liberálního relativismu', kterýžto postoj prý je v současných československých poměrech nepraktický a nepoužitelný. Zároveň kritizoval i to, co nazval alibistickým postojem příslušníků své generace, generace čtyřicátníků, kteří podle něho starší generaci obviňují za to, že zemi přivedla do neštěstí, a mladší generací pohrdají, protože je prý hloupá a nevzdělaná. Prozaik také varoval, abychom se nenechali zmást 'liberálnějšími' články Štěpána Vlašína a jeho kolegů, které nyní vycházejí v týdeníku Kmen a které se do jisté míry pokoušejí rehabilitovat doposud zakázanou českou literaturu. Nemáme prý zapomínat na to, že od začátku sedmdesátých let Štěpán Vlašín patřil k těm největším literárně-kulturním sekyrářům, kteří dnešní devastaci československé literární scény vlastně způsobili. Píše prý nyní 'liberálněji' jenom proto, že si to soudruzi ve Svazu spisovatelů odhlasovali, nikoli z nějaké osobní iniciativy.

Situace je v současné době značně zmatená a nepřehledná. Není jasné, jakým směrem se bude dále ubírat vývoj v Sovětském svazu a do jaké míry bude mít vliv na Československo. Řada donedávna zcela ortodoxních funkcionářů komunistické strany se teď prý v liberálnější společnosti chová tak, jako by bývali byli liberály odjakživa. (Nikdo však neví, jak se chovají mezi svými, na uzavřených schůzích komunistické strany.) Nicméně je faktem, že k jistému uvolnění snad přece jen došlo, alespoň v kulturní sféře. V Praze byla v posledních několika měsících řada zajímavých výstav mladých výtvarných umělců, kteří jdou vlastním, samostatným směrem, nemajícím vůbec nic společného s oficiální linií výtvarného umění. (Pěkná byla i výstava kreseb Vladimíra Jiránka v malé výstavní galerii nakladatelství Československý spisovatel. Na jednom obrázku byl např. znázorněn známý transparent 'Se Sovětským svazem na věčné časy'. Pod obrázkem byla legenda: 'To to uteklo.' Text pod jiným obrázkem zněl: 'Dovolte, abych Vám představil významného a zasloužilého národního umělce. Promiňte, zapomněl jsem, jak se jmenujete.') Dnes se objevují na veřejnosti i díla umělců, kteří měli dvacet let zákaz vystavovat. Některá nakladatelství mají prý v budoucnu spolupracovat i s některými literárními pracovníky a překladateli, kteří byli doposud zakázaní. Tak například byl nedávno k literární spolupráci jedním oficiálním nakladatelstvím přizván Josef Hiršal. Nevadilo, že publikuje v zahraničí. V jiném nakladatelství právě lektorují knihy Josefa Škvoreckého, které tento autor napsal a vydal v Československu před svou emigrací: uvažuje se prý o jejich novém vydání. (Toto nakladatelství se však na Josefa Škvoreckého v této věci zatím ještě vůbec neobrátilo.) O vánocích 1988 se směly v rozhlase a v televizi vysílat koledy. V Lobkovickém paláci na Pražském hradě byla výstava jesliček. Jesličky byly vystaveny i ve výkladních skříních některých pražských obchodů. Liberálnější poměry dočasně zavládly i v oblasti rockové a folkové hudby. Brzo však následovalo utužení. Jak uvedly neoficiální pražské Lidové noviny (které jsou mimochodem značně rozšířeny), pražský výbor SSM vydal na podzim minulého roku instrukci, podle níž bylo pro své 'antisocialistické postoje' řada českých folkových zpěváků (a také kritik Jan Rejžek, který v září 1988 pozval na pódium lipnického folkového festivalu Václava Havla) postižena zákazem veřejně vystupovat.

Na pražské filozofické fakultě před vánocemi 1988 SSM provedlo svého druhu revoluci. Svolalo studentské schůze, na nichž pak odhlasovalo tři požadavky. Studenti žádali, aby byla zrušeny katedry 'společenských věd' (marxismus, historie dělnického hnutí, atd.), aby byla zrušena výuka ruštiny na vysokých školách a aby studentům bylo poskytnuto právo spolurozhodovat při jmenování vedoucích kateder.

Nejzajímavějšími oficiálními československými časopisy jsou v poslední době týdeníky Mladý svět a Kmen. I když se však v Kmeni občas vyskytne zajímavý článek, celkově v časopise převládá atmosféra, která je směsí dobré vůle, bojácnosti a - řekněme to přímo - neschopnosti. Mnozí autoři, kteří píší do Kmenu, se prostě neumějí vyjádřit: jejich články se skládají z dlouhých, mnohomluvných, bezobsažných souvětí. Nicméně např. článek Elišky Horelové o otřesné úrovni československého školství, který vyšel v jednom z předvánočních čísel Kmene, byl pražskou veřejností přijat s poměrným zájmem. Někteří lidé měli silné námitky proti tomu, že článek byl plný marxistických zaštítění. Jiní však vyjadřovali naději, že 'když už se komunisté o katastrofální úrovni našeho školství rozhodli psát, je snad možno doufat, že se podniknou nějaké kroky k nápravě situace'. Celkově však v tisku a ve sdělovacích prostředcích převládal samolibý, paternalistický postoj, podle něhož oficiální místa vědí všechno nejlíp. V polovině ledna, od týdne, kdy byly v Praze brutálně potlačeny nezávislé demonstrace na památku dvacátého výročí upálení Jana Palacha, se ovšem většina československých sdělovacích prostředků vrátila k nevybíravým pomlouvačným kampaním ve stylu padesátých let. Příslušníky nejmladší generace, mladé lidi mezi patnácti a dvaceti lety, brutální postup československé policie vůči pokojným demonstrantům skutečně šokoval. Nikdy předtím nic tak otřesného nezažili a nedovedli si představit, že by státní orgány byly něčeho takového vůbec schopny. Je snad zajímavé a pro nejistotu úřadů symptomatické, že zaměstnanci některých podniků, které mají kanceláře na Václavském náměstí, byli v některých dnech demonstrací posláni z práce domů už brzo odpoledne, zřejmě proto, aby nebyli svědky zásahů čs. policie proti demonstrantům. Zároveň jim v zaměstnání byly vypnuty telefony.