Z historie rozkladu komunismu v Československu

Pražská zima 1989

Jan Čulík

Brzo po Novém roce 1989 nabyla situace v Československu značné dramatičnosti. 2. ledna 1989 oznámili mluvčí Charty 77 a dalších československých nezávislých skupin ONV v Praze 1 a československé veřejnosti, že se v neděli 15. ledna 1989 ve 14 hodin sejdou na Václavském náměstí v Praze ke krátké vzpomínce na Jana Palacha. Zároveň československé nezávislé iniciativy informovaly československou veřejnost, že se v sobotu dne 21. ledna 1989 po celý den bude konat vzpomínková slavnost u Palachova hrobu na hřbitově ve Všetatech, kam v sedmdesátých letech státní bezpečnost přesunula jeho pozůstatky z pražského vinohradského hřbitova.

Podle platných československých zákonů při organizování vzpomínkového setkání není třeba žádat úřady o povolení. ONV v Praze 1 to však nicméně nezabránilo, aby nezávislou vzpomínkovou akci plánovanou na 15. ledna nezakázal. Argumentoval přitom mimořádným zákonem na ochranu veřejného pořádku z r. 1968 a novou vyhláškou Národního výboru hl. města Prahy z října 1988, podle níž se shromažďování v tzv. památkové rezervaci v historické části města umožňuje jen oficiálně povoleným organizacím. (Mimořádný zákon na ochranu veřejného pořádku z r. 1968 však nemůže platit dvacet let. Nová vyhláška o zákazu neoficiálních demonstrací v pražské památkové rezervaci je v rozporu s československou ústavou. Zástupci nezávislých iniciativ proto oznámili ONV v Praze 1, že se ke vzpomínce na Václavském náměstí sejdou navzdory oficiálnímu zákazu.)

Události pak dostaly skutečný spád. V pondělí 9. ledna 1989 obdržel spisovatel Václav Havel anonymní dopis, v němž pisatel vyjadřoval československému nezávislému hnutí svou podporu a oznamoval, že 15. ledna odpoledne se jako Jan Palach před dvaceti lety na protest proti demoralizaci společnosti na Václavském náměstí upálí. Václav Havel tento dopis zprvu považoval za autentický, přestože se později ukázalo, že asi šlo o policejní podvrh. Obrátil se na redakci pražských Televizních novin se žádostí, aby mohl v Československé televizi vystoupit s osobním apelem na adresu anonymního pisatele a od plánu na sebevraždu ho odradit. Nebylo mu vyhověno. Jeho apel proto pak přinesly zahraniční rozhlasové stanice vysílající do Československa. Svobodná Evropa, jejíž české a slovenské pořady jsou - pravděpodobně díky sovětskému nátlaku - od poloviny prosince 1988 zcela nerušeny a které mají zřejmě značný ohlas, Havlův apel opakovala po několik dní. (Zahraniční rozhlasové stanice zároveň vysílaly i apel mluvčí Charty Dany Němcové, která také dostala podobný anonymní dopis jako Havel, a dojemný apel paní Zajícové, matky Jana Zajíce, který se v Československu upálil 25. února 1969 jako tzv. 'Pochodeň č. 2'.)

V neděli 15. ledna odpoledne se na Václavském náměstí v Praze shromáždilo značné množství občanů. Jak uvádí dopis Charty 77 vládám států, účastnícím se helsinského procesu, toto pokojné shromáždění rozbily masívní policejní sbory. Až do večerních hodin zvláštní pořádkové jednotky a Lidové milice rozháněly, bily a kropily vodními děly po celém středu města tisíce občanů. Policie zranila mnoho lidí, některé vážně.

Zástupci nezávislých iniciativ se proto pokusili položit květiny k pomníku svatého Václava na památku Jana Palacha ještě jednou, v pondělí 16. ledna. Tentokrát šlo o akci, o níž československá veřejnost nebyla předem informována. Václavské náměstí však ovšem v pondělí odpoledne v době začínající dopravní špičky bylo plné lidí. Když policie u pomníku svatého Václava začala zasahovat proti zástupcům nezávislých občanských sdružení (skupina šestnácti zástupců nezávislých aktivit včetně dramatika Václava Havla a mluvčích Charty 77 Dany Němcové a Saši Vondry byla na místě zatčena), lidé přítomní na Václavském náměstí začali proti zásahu protestovat. Policie pak brutálně a zcela provokativním způsobem zaútočila na často zcela náhodné chodce. Teprve tento neobyčejně hrubý zásah - a zároveň nevybíravá hysterická kampaň v oficiálních sdělovacích prostředích (zejména ve Večerní Praze) proti 'rozvracečům, chuligánům a kriminálním živlům' - vyvolal masové protesty obyvatel Prahy. Několik tisíc pokojných demonstrantů se vracelo na Václavské náměstí každý den, až do pátku 20. ledna. S výjimkou středy dne 18. ledna, kdy policie nezasáhla (ve Vídni se právě podepisoval závěrečný helsinský dokument, jímž se československá vláda zavázala k ještě pečlivějšímu dodržování lidských práv!) a kdy se na Václavském náměstí uskutečnilo zcela pokojné diskusní shromáždění, policie proti davům pražských občanů zasahovala se vzrůstající brutalitou. Nejhůře si počínala ve čtvrtek 19. ledna. V sobotu 21. ledna, kdy se měla konat celonárodní pouť k hrobu Jana Palacha do Všetat, policie tuto vesnici hermeticky izolovala. Potenciální účastníky pouti do Všetat (bylo jich několik set) zatýkala v rozsáhlé akci na všetatském nádraží. Zatčení byli dopravováni do místního JZD, kde byli vyslýcháni (mnozí byli zbiti) a pak byli autobusy rozvezeni daleko po venkově, poté, co jim byly odebrány občanské průkazy. Ve snaze zabránit přístupu na všetatský hřbitov, policie dokonce před hřbitovem vykopala v zemi příkop a zemi z příkopu navalila na vrata hřbitova! (Do Všetat se nicméně podařilo proniknout signatáři Charty Stanislavu Devátému, který na hřbitov přes zeď přibližně v místech, kde je hrob Jana Palacha, hodil kytici květin a trnovou korunu. Později bylo proti Devátému zahájeno stíhání za podezření z přečinu proti veřejnému pořádku.)

Surový způsob, jakým si policie a ostatní bezpečnostní jednotky počínaly proti pokojným davům občanů, byl zcela bezprecedentní. Použily proti nim obušky, granáty se slzným plynem a vodní děla. Vodní děla byla zaměřována například proti nic netušícím cestujícím, kteří vycházeli z metra. Policie házela granáty se slzným plynem do obchodů. V podchodu na Václavském náměstí zmlátila těžce invalidního kamelota, který tam každý den prodává denní tisk. Akce bezpečnostních jednotek se však naprosto neomezovala jen na Václavské náměstí. Zasažen byl celý historický střed Prahy: Karlovo náměstí, Národní třída, oblast kolem Staroměstského náměstí. U jednoho pražského činžáku vyrazily pohotovostní jednotky při pronásledování demonstrantů těžké domovní dveře. Na Národní třídě vnikla policie při honbě za demonstranty do obchodu Soluna a zmlátila jeho vedoucího tak, že musel strávit týden v nemocnici. Na chirurgickém oddělení v Kateřinské ulici byla hospitalizována mladá žena, kterou policista udeřil obuškem do oka tak, že bylo zřejmé, že záměrně útočil na nejcitlivější část obličeje. Nechme promluvit o svých zážitcích MUDr. Pavla Béma, kterého, jak přiznává, na Václavské náměstí v osudovém lednovém týdnu přivedla zvědavost. Jeho osobní otřesné svědectví přineslo č.3/1989 neoficiálního pražského čtrnáctideníku Informace o Chartě:

'Jsem lékař a mým posláním je pomáhat lidem v nemoci a bolesti. V průběhu několika mála minut zběsilého hnaní Václavským náměstím s pořádkovými oddíly v zádech jsem poskytoval první pomoc šesti zasaženým ranami obuškem. Pěti z nich jsem v chaotické atmosféře doporučil chirurgické ošetření pro nebezpečí krvácení do mozku po ráně obuškem. Jeden muž byl v bezvědomí, byla pro něho přivolána RZP (Rychlá záchranná pomoc). Na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí jsem zahlédl o zábradlí se opírající mladý, snad manželský pár. Náhle se objevili příslušníci pořádkových oddílů s plastikovými štíty a obušky. Nevím, k jaké slovní výměně názorů došlo. Neznám však jedinou větu, jediné slovo, které by mohlo vyvolat to, co následovalo. Asi dvacetiletý hoch byl udeřen třikrát obuškem do hlavy, zapotácel se a upadl. Jeho dívka se k němu v hrůze přimknula a začala plakat. Oba byli od sebe násilím odtrženi. Mladík, pravděpodobně v bezvědomí, byl odvlečen jako pytel brambor do nejbližšího pohotovostního vozu. Křičící dívka byla zcela nekompromisně sražena na zem. Sedm asi tak stejně starých příslušníků ve stejnokroji, kteří by docela klidně za jiných okolností mohli být jejími obdivovateli a nápadníky, do ní počalo kopat. Dívka zoufale volala, bránila se, co však zmůžou prsty ozbrojené pěstěnými nehty proti sedmi párům rukou ozbrojených obušky? Co zmůže zoufalost jediné ženy proti zuřivosti a nekotrolované agresi sedmi mladých mužů? Po mnoha ranách a kopancích do hlavy, prsou, podbřišku se dívka přestala bránit, zůstala nehybně ležet a byla odvlečena do pohotovostního autobusu. Viděl jsem zvracet několik lidí, kteří se v úprku stačili zastavit a sledovali celý výjev se mnou. Nikdo z nich nemohl pomoci. Dopadl by stejně.

Pokračoval jsem dál. Zahlédl jsem mladé rodiče s asi osmiletým chlapcem. Chlapce pohltil příval vody z vodního děla. Pravděpodobně poprvé za svůj krátký život měl příležitost koupat se venku uprostřed ledna. S dětskou radostí a naivním výrazem ve tváři, prozrazujícím, že ničemu nerozumí, se začal vesele smát. V tom k němu přiskočil ozbrojený příslušník Lidových milicí a udeřil ho pěstí do břicha. Docela klidně mohl být jeho otcem, snad dědečkem. Chlapec se s vyraženým dechem sesul k zemi a zůstal ležet na prázdné vozovce. Chvíli nepozorná matka se k němu s hysterickým výkřikem vrhla. Neartikulovaně volala, křičela a zoufale mávala hlavičkou dítěte ze strany na stranu. Byla však příliš osamocena. Lidé nehnutě stáli a jako přimrazeni pozorovali neuvěřitelnou scenérii humanismu dvacátého století. Nakonec matka s výkřikem dítě popadla a útěkem se ztratila v davu. Stejně jako příslušník Lidových milicí. Tentokrát projel zvracivý reflex mým žaludkem.

Podle údajů Informací o Chartě 77 surové zacházení s občany pokračovalo i po jejich zadržení. Občana Johna Boka například vyšetřovatel Stb 16. ledna 1989 v jednu hodinu ráno v policejní vyšetřovně v Bartolomějské ulici škrtil, lámal mu páteř přes opěradlo židle a vyhrožoval mu zabitím. Jednadvacetiletá Soňa Louženská byla 19. ledna kolem 19. hodiny v davu lidí, který byl vytlačen z Václavského náměstí do Vodičkovy ulice. Při tomto zákroku příslušníci bili obušky každého, kdo se jim připletl do cesty. Vytahovali lidi násilím z tramvaje a dokonce ztloukli staršího člověka, který šel pokojně na tramvaj. Louženská byla s několika dalšími vytažena ze shluku lidí, převezena spolu s ostatními zatčenými do Bartolomějské ulice a tam nahnána do suterénní místnosti. V prostorách policejní budovy policisté na zadržené neustále křičeli, uráželi je a průběžně je kopali a bili. Pak se zadržení museli postavit čelem ke zdi se zdviženýma rukama a rozkročenýma nohama. Nesměli se ohlédnout ani pohnout, jinak je hned mlátili. Zvlášť surově zacházeli s mladými muži od 14 do 20 let. Miroslav Jirec viděl 19. ledna na policejní stanici ve Školské ulici v Praze třiatřicet zadržených, kteří byli dlouhé hodiny ponižováni a biti. Někteří museli stát od 18 hodin do 3.30 hodin druhého dne čelem ke zdi. Jirec byl svědkem toho, jak se jeden ze zadržených, Václav Ernest, domáhal propuštění; tvrdil, že v jeho případě jde o omyl, že byl zadržen cestou z práce a že na Václavském náměstí bydlí. Policisté ho odvedli do prvního patra, odkud byl poté slyšet křik. Ernest se vrátil zpět s utrženým rukávem, plival krev, hystericky se smál a chvílemi plakal. Jelikož nedokázal stát na místě, policisté ho připoutali k okenním mřížím.

Podle vládního mluvčího M. Pavla bylo při 'událostech' na Václavském náměstí zadrženo 519 osob, z nichž 79 je trestně stíháno pro trestný čin výtržnictví, proti 96 se vede řízení pro přečin a proti 130 pro přestupek. Ve skutečnosti bylo však v 'Palachově týdnu' na Václavském náměstí zadrženo zřejmě přes tisíc osob. Podle sdělení VONSU bylo trestní řízení zahájeno proti několika stům osob. Jak uvádí neoficiální československý helsinský výbor, předsednictvo ÚV KSČ vyjádřilo po lednovém 'Palachově týdnu' v Praze plnou podporu pořádkových jednotkám a Lidovým milicím, ocenilo jejich 'politickou uvědomělost a jejich vysokou disciplinovanost'. Všichni příslušníci Lidových milicí obdrželi za účast při zásazích proti nezávislým demonstracím zvláštní jednorázovou odměnu 700 Kčs.

I po skončení demonstrací pokračovala po řadu týdnů v oficiálních sdělovacích prostředcích nevybíravá, hysterická kampaň proti nezávislým iniciativám. Vyskytly se články typu 'Kdo je Václav Havel?'. Havlův otec a strýc byli obviňováni s kolaborace s nacismem. Útočilo se na Chartu 77 a její 'líbivý program'. Oficiální sdělovací prostředky uveřejnily plná jména a adresy představitelů nezávislých iniciativ, zadržených 16. ledna na Václavském náměstí, a označily je za 'inspirátory a organizátory podvratných akcí'. Účelem zřejmě bylo proti těmto nezávislým aktivistům vzbudit 'hněv lidu'. Je pravda, že na dveře bytu Jana Sterna a zatčené Jany Sternové někdo namaloval dvě šibenice. Převážnou většinou však lidé projevovali s nezávislými aktivisty sympatie.

8. února 1989 ve 3 hodiny ráno vybuchla v Ústí nad Labem bomba, které značně poškodila budovu tamějšího krajského národního výboru. (Severočeský kraj trpěl řadu týdnů nesnesitelnou ekologickou krizí, během níž např. rozhlasová stanice Hvězda Severočechům radila, že 'čím méně budou dýchat, tím pro ně lépe'. Podle informací jednoho severočeského lékaře je ve vzduchu je v severních Čechách tolik kysličníku siřičitého, že se lidem v plicích vytváří kyselina sírová.) Výbuch poskytl oficiálním sdělovacím prostředkům vítanou záminku k obviňování nezávislých iniciativ z terorismu.

Surové lednové policejní akce zřejmě většinu Pražanů proti úřadům sjednotily jako nikdy předtím. Známkou toho byla i skutečnost, že koncem ledna vznikla zcela bezprecedentní podpisová akce za osvobození zatčených nezávislých aktivistů. Podepsalo ji přes dva tisíce významných kulturních pracovníků zejména z oficiálních struktur. Jen namátkou uveďme některá jména: Ivan Vyskočil, Lubomír Dorůžka, Jarmil Burghauser, Eva Kondrysová, Marek Kopelent, Klement Slavický, Jiří Anderle, Jaromír Nohavica, Jiří Dědeček, Přemysl Rut, Radoslav Brzobohatý, Jiří Menzel, Jitka Molavcová, Josef Abrhám, Jiřina Bohdalová, Petr Haničinec, Čestmír Řanda, Ivo Štuka, Zbyněk Černík, Otomar Krejča, Ladislav Smoljak, Jana Brejchová, Jan Bauch, Jiří Suchý, Vladimír Preclík. Jména signatářů této petice sdělovala Svobodná Evropa po mnoho dní na pokračování. Je pozoruhodné, že někteří českoslovenští kulturní pracovníci pracující ve strukturách ve Svobodné Evropě vysílání svého podpisu urgovali! Text petice zněl:

Dne 16. ledna 1989 byl na Václavském náměstí zatčen Václav Havel a další účastníci pietního aktu za Jana Palacha. Nás, kteří Václava Havla známe jako vynikajícího dramatika a čestného člověka, znepokojuje a uráží, jak nepravdivě sdělovací prostředky o této události referují. Jako kulturní pracovníci jsme přesvědčeni, že existující společenské problémy nelze zastírat ani řešit ostouzením, zatýkáním a násilím. Žádáme proto, aby československé úřady přistoupily na dialog, jehož užitečnost samy zdůrazňují. Předpokladem takového dialogu je ovšem propuštění Václava Havla i všech neprávem zadržených a pravdivé informování veřejnosti.

Jinou petici podobného znění podepsalo 670 vědců a výzkumných pracovníků převéžně ze 70 institutů ČSAV v Praze, v Brně a v Bratislavě. Zdůrazňují v ní, že vláda a ostatní úřady by měly podporovat nezávislou kritiku své práce. Doufají, že proklamovaná přestavba v Československu povede k zavedení demokracie, v níž bude prostor pro pluralitu názorů. Petici řadových československých občanů, protestující proti brutálním akcím úřadům a zlovolné kampani sdělovacích prostředků a žádající okamžité propuštění zatčených, podepsalo do 31. ledna 1989 2000 lidí. Ústřednímu výboru SSM poslalo protestní petici 244 studentů snad nejvýběrovější pražské vysoké školy - Akademie múzických umění. Není bez zajímavosti, že petici na této škole podpořily i fakultní výbory SSM. Proti postupu československých úřadů protestovali i studenti pražské evangelické fakulty J. A. Komenského a ve dvou dopisech předsedovi vlády Adamcovi i kardinál František Tomášek.

Úřady se však rozhodly protesty československé veřejnosti zcela ignorovat. Je sice pravda, že pražský tajemník KSČ Miroslav Štěpán (který proslul tím, že 28. října na Václavském náměstí osobně velel policejním akcím proti nezávislé demonstraci k sedmdesátému výročí založení ČSR) se - zřejmě v souvislosti s peticí kulturních pracovníků (veřejně to nikdy nebylo přiznáno) - setkal začátkem února s tzv. 'příslušníky čs. kulturní fronty'. (Během tohoto shromáždění prý na Štěpána křičela jedna známá herečka, že takhle to už v Československu prostě dál nejde.) Šéfredaktor týdeníku Tvorba Jaroslav Čejka se na tomto shromáždění zcela stalinisticky pokusil signatáře petice kulturních pracovníků kádrovat a rozdělovat do různých kategorií. (Ač nikoli reformista, dnešnímu ultrakonzervativnímu vedení komunistické strany se Čejka přesto zřejmě znelíbil díky své relativně tolerantní šéfredaktorské politice. Brzo po setkání s kulturními pracovníky byl z šéfredaktorského místa Tvorby odvolán!)

Snad jedinou reakcí oficiálních sdělovacích prostředků na petici československých kulturních pracovníků, která byla adresována předsedovi vlády Adamcovi, byl začátkem února komentář v Československé televizi, který tvrdil, že československý premiér dostává hodně pošty, a proto jedna petice navíc v kontextu vší té pošty není věcí příliš neobvyklou. Kromě toho, tvrdil televizní komentátor, ministerský předseda se nemůže zasazovat o propuštění uvězněných, protože nemá pravomoc zasahovat do rozhodnutí 'nezávislých československých soudů'.

V polovici února se předsednictvo československého Federálního shromáždění usneslo na zákonném opatření, které s okamžitou platností paušálně zdvojnásobilo trestní sazby, kterými je možno potrestat účastníky i zcela pokojných veřejných shromáždění. Horní hranice trestu za přečin proti veřejnému pořádku byla zvýšena ze šesti měsíců na 1 rok. Byla zároveň zavedena možnost 'viníka' pokutovat až do výše 20 000 Kčs. Pozoruhodným příspěvkem k plnění nových helsinských závazků, které Československo podepsalo ve Vídni v polovině ledna, je ta zejména ta část nového zákonného opatření, v níž se uvádí, že 'pro přečin proti veřejnému pořádku bude potrestán až půlročním vězením nebo pokutou do výše 20 000 Kčs každý, kdo 'vyhotoví, umožní vyhotovení nebo rozšíří tiskovinu, která svým obsahem narušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku'. Jak uvádí devět československých nezávislých iniciativ v dopise vládám, které se účastní na helsinském procesu,

'půlroční žalář hrozí každému, kdo vydá text, který se momentálním vládcům nebude líbit a každému, kdo mu v tom pomohl nebo tento text předal další osobě. Gumové ustanovení o dotčeném státním zájmu na zachování veřejného pořádku lze bez námahy aplikovat na všechny nezávislé publikace, petice, stanoviska či úvahy. Toto ustanovení [...] bylo vytištěno tučným písmem na prvních stránkách oficiálních novin.

Začátkem února se konala na ministerstvu školství ČSR gremiální porada, na níž bylo rozhodnuto, aby ředitelství středních škol v České socialistické republice vyloučilo ze studia všechny studenty, kteří se během 'Palachova týdnu' účastnili nezávislých demonstrací.

V úterý 21. února 1989 v 8.15 ráno pak byly v Praze zahájeny dva inscenované procesy s představiteli nezávislých iniciativ, kteří byli zatčeni na Václavském náměstí 16. ledna, když se pokusili položit na paměť Jana Palacha k soše svatého Václava květiny. Procesům se dostalo značné domácí i zahraniční pozornosti. Je však nutno mít na paměti, že zároveň bylo u pražských soudů zahájeno více než padesát procesů s řadovými účastníky lednových demonstrací.

U Obvodního soudu pro Prahu 3 za předsednictví dr. Heleny Hlavaté byl souzen Václav Havel, u Obvodního soudu pro Prahu 2 za předsednictví dr. Antonína Těšíka seděli na lavici obžalovaných bývalá mluvčí Charty Jana Sternová, Jana Petrová z Nezávislého mírového sdružení, Ota Veverka a Stanislav Penc ml. z Mírového klubu Johna Lennona, Petr Placák ze skupiny České děti, mluvčí Charty 77 Saša Vondra (obžalovaná mluvčí Charty 77 Dana Němcová se procesu pro nemoc nemohla účastnit a má být souzena zvlášť) a signatář Charty 77 David Němec. Václav Havel byl téhož dne jako 'recidivista' odsouzen za údajné podněcování a ztěžování pravomoci veřejného činitele k nepodmíněnému trestu devíti měsíců odnětí svobody v druhé nápravné skupině. Tresty v druhém procesu byly vyneseny až ve středu 22. února ve večerních hodinách. Jana Petrová byla odsouzena za údajné výtržnictví a za údajný útok na veřejného činitele k nepodmíněnému trestu 9 měsíců v první nápravné skupině, Ota Veverka dostal za údajné výtržnictví a za útok na veřejného činitele 12 měsíců v druhé nápravné skupině. (To, že má být souzen i za útok na veřejného činitele, Veverkovi vůbec nebylo v průběhu vyšetřování sděleno. Dozvěděl se to až při vyhlášení rozsudku!) Ostatní obžalovaní byli odsouzeni k pokutám a k podmíněným trestům.

Oba procesy se konaly v neobyčejně malých místnostech. Většině domácích i zahraničních pozorovatelů bylo znemožněno se procesů účastnit. Úřady povolily vstup do soudní sině jen jednomu z příbuzných každého obžalovaného. Během procesu s Václavem Havlem mu nicméně množství jeho stoupenců projevovalo hlasitou podporu alespoň na schodišti a chodbách soudní budovy, které byli jimi přeplněny.

Proces s Václavem Havlem probíhal korektně, i když bylo zřejmé, že rozsudek je určen předem a nemá v podstatě nic společného s průběhem soudního jednání. Proces u soudu v Praze 2 byl vysoce neregulérní. Soudce Třeštík do průběhu jednání zasahoval, svévolně měnil a upravoval protokolární zápis a odmítl vyslechnout svědky obhajoby. Matku Oty Veverky nechal ze soudní síně vyvést, protože se prý údajně 'zatvářila podivně'. Ačkoliv obhájci pronesli odvážné řeči na obranu obžalovaných, v nichž v podstatě poukazovali na nesmyslnost obžaloby, na konečných rozsudcích to nic nezměnilo. Během závěrečných řečí obhájců si prokurátor četl detektivku.

Zároveň bylo zahájeno trestní stíhání také proti třetímu mluvčímu Charty 77 Tomáši Hradílkovi a Vlastě Chramostové a Libuši Šilhánové za to, že úřadům zaslali dopisy, v nichž protestovali proti brutálním akcím pořádkových jednotek.

Koncem února se atmosféra v Československu doslova blížila bodu mrazu. Zdálo se, že se ultrakonzervativnímu vedení KSČ podařilo národ silně zdeprimovat. K situaci nepřispěla ani neutěšená ekologická situace. Inverzní mlha byla nejen v severních Čechách, ale i v Praze a například i v Janově nad Nisou. Přátelé psali z Prahy: 'Je to teď všechno takové nepříjemné, smutné, a zavání to horrorem.'

Navzdory všemu je však nutno říci, že československá situace nadále zůstávala rozporná a v pohybu. Nedávno například předseda vlády Adamec a pražský stranický šéf Štěpán pronesli několik 'liberálnějších' projevů. Štěpán se například dal slyšet, že Poučení z krizového vývoje bylo aplikováno neústrojně a tabuizovalo některé otázky. Adamec zase zdůrazňoval, že je pro dialog, a že veřejnost má samozřejmě plné právo podávat úřadům petice. Otázka je, nakolik je po vykonstruovaných politických procesech, jaké Československo nezažilo přes deset let, takováto ujišťování možno brát vážně.

Zajímavé bylo, že 20. února uveřejnilo pražské Rudé právo výňatky z článku o Československu z pera sovětského novináře Rjapceva, který předtím vyšel v (konzervativním) sovětském listě Sovětskaja Rossija. Podle Rjapceva vyvolala invaze Varšavského paktu v Československu protisovětské nálady. U mnoha Čechoslováků vedl vojenský zákrok k hluboké deziluzi a pocitu pošlapání národní důstojnosti. Invaze byla podle Rjapceva také příčinou velké emigrační vlny. Rjapcev v článku zdůrazňuje, že v Českoslovnsku je možná zdánlivě klidný povrch, ale pod povrchem se odehrávají značné změny. O osm dní později, 28. února 1989, Rudé právo se však od tohoto článku distancovalo! Citovalo nejmenovaného sovětského mluvčího, podle něhož prý Rjapcevovy názory v žádném případě nejsou totožné z oficiálními názory sovětského vedení.

Pozoruhodné také bylo, že navzdory politickým procesům s představiteli nezávislých skupin se jedné československé nezávislé skupině, Nezávislému mírovému sdružení, podařilo s úřady navázat jisté kontakty. 9. ledna 1989 se aktivisté NMS setkali se zástupci oficiálního československého mírového výboru a půldruhé hodiny s nimi diskutovali o uvězněných aktivistech svého sdružení, o problémech vojenské služby, o omezování svobody cestování aktivistů NMS a o lidských právech obecně. Na setkání byla dohodnuta vzájemná výměně materiálů obou organizací a pravidelné schůzky do budoucna. Zástupci oficiálního mírového výboru ovšem zdůraznili, že se takových schůzek mohou účastnit pouze jako soukromé osoby. V lednu se zástupkyně NMS Ruth Šormová zúčastnila jednání nizozemské Mezicírkevní mírové rady (IKV) s oficiálním Československým mírovým výborem, ale nemohla se na diskusi podílet jinak, než prostřednictvím otázek kladených přes holandské zástupce. Nicméně oficiální československý mírový výbor oznámil, že ustaví zvláštní komisi pro otázky náhradní vojenské služby. Dvě z deseti míst v této komisi mají být nabídnuta Nezávislému mírovému sdružení.

Nezávislé mírové sdružení oznámilo 28. října na Václavském náměstí, že se jeho členové budou každou poslední sobotu v měsíci u sochy svatého Václava scházet k diskusi o aktuálních otázkách. Až do února 1989 se jim však takové shromáždění nikdy nepodařilo uskutečnit: proti všem pokusům se na Václavském náměstí sejít hrubě zasáhla policie. NMS se proto obrátilo na úřady se žádostí, aby sdružení byla poskytnuta místnost, kde by se jejich diskusní setkání mohlo konat. Ještě koncem ledna jejich žádosti nebylo vyhověno. NMS se své lednové shromáždění pokusilo proto zorganizovat na náměstí Míru, ale pod policejní přesilou mítink nakonec odvolalo. (28. ledna však bylo přesto náměstí Míru policejními jednotkami doslova obleženo. Byly uzavřeny dokonce i přilehlé kulturní objekty.)

Ke konci února se však navzdory procesům (v nichž byla odsouzena i jedna z hlavních aktivistek NMS) situace ze záhadných důvodů podstatně změnila. Nezávislé mírové sdružení najedou dostalo povolení uspořádat diskusní shromáždění v pražské restauraci 'Riegrovy sady'. Mítink se konal v sobotu 25. února od 15. hodin a zúčastnilo se ho asi 250 mladých lidí. Spolupořadatelem shromáždění byl Socialistický svaz mládeže, jehož zástupce však ve svém vystoupení odmítl nezávislou iniciativu, jakou je NMS, uznat za rovnoprávného oficiálního partnera. Na jednání vystoupil i člen oficiálního Československého mírového výboru, který navrhl, aby jedním z témat v budoucí diskusi byla konverze československého zbrojního průmyslu. Přítomen byl i jistý armádní důstojník, který však mluvil frázovitě a oficiózně a přítomní jeho vystoupení přerušovali výkřiky a pískotem.

Na shromáždění se hlavně hovořilo o tom, o čem by se mělo diskutovat na příštích debatních setkáních. Mezi dohodnutými tématy budoucích diskusí jsou:

Otázka osob vězněných za účast na demonstracích v Praze během 'Palachova týdnu' a celková situace vzniklá zásahem bezpečnostních jednotek. Šikanování vojáků základní služby poddůstojníky a důstojníky z povolání a vojáky základní služby druhého ročníku. O vojenských prostorech z ekologického hlediska. O základním právu vojáků a mezinárodním vojenském právu. O obsahu českoslovnské vojenské přísahy, z něhož vyplývá, že se vlastně voják zavazuje k poslušnosti cizí mocnosti. O existenci Lidových milicí a o tom, zda jsou Lidové milice pro demokratickou společnost potřebné.

Na debatním setkání byli přítomni někteří oficiální českoslovenští novináři, např z Mladého světa a z Mladé fronty, z Čs. televize a řada zahraničních novinářů a diplomatů.

V posledních dnech února 1989 rezignoval na svou funkci Jan Kozák, předseda Svazu československých spisovatelů, sekyrář a normalizátor, který hlavně proslul tím, že z české literatury vyloučil více než dvě stě současných autorů. Novým předsedou Svazu československých spisovatelů se stal bývalý šéf Svazu slovenských spisovatelů a dlouholetý slovenský ministr kultury, básník Miroslav Válek. Válek je relativně umírněnou osobností. V listopadu 1988 uveřejnil v Rudém právu článek, v němž poukazoval na 'doktrinářství, které nás přišlo draho' a mluvil o 'traumatu z paušálního ochromení opozice a z prověrek, traumatu, které je teřba překonat'. Brzy po uveřejnění tohoto článku byl odvolán z funkce slovenského ministra kultury a zároveň přestal být členem předsednictva ÚV KSS. Pozorovatelé se domnívali, že upadl v nemilost. Nyní se však Válek na scéně nečekaně objevil znovu.

S napětím budeme očekávat další vývoj.

28. února 1989

Post skriptum:

Navzdory protestům doma i v zahraničí (a to nejen na Západě, ale i ve východoevropských zemích!) a navzdory údajné přestavbě, která prý nyní v Československu probíhá, úřady nadále tvrdě pronásledují nezávislé aktivisty. 9. března byli v Jihlavě odsouzeni k nepodmíněným trestům Ivan Jirous (na šestnáct měsíců v druhé nápravné skupině) a Jiří Tichý (na šest měsíců v první nápravné skupině) za to, že v srpnu 1988 garantovali autentičnost podpisů 271 občanů pod peticí protestující proti úmrtí Pavla Wonky ve vězení. Aktivisté Nezávislého mírového sdružení dr. Hana Marvanová a Tomáš Dvořák byli 17. března 1989 odsouzeni za účast na nezávislé demonstraci v Praze 21. srpna 1988 k podmíněným trestům. K podmíněným trestům za rozmnožování nezávislé literatury byli odsouzeni i Jaromír Němec a Pavel Dudr a Dušan Skála. Inspicientka brněnského Divadla na provázku Eva Vidlařová je v současnosti souzena za to, že se pokusila vystoupit na obranu vydavatele hudebního samizdatu Petra Cibulky, který byl obžalován z 'nedovoleného podnikání' a je od 14. října 1988 ve vazbě. 16. března 1989 byl před budovou Obvodního soudu pro Prahu 1, kde probíhal proces s členy Nezávislého mírového sdružení dr. Hanou Marvanovou a Tomášem Dvořákem, zatčen aktivista Charty 77 Stanislav Devátý. Později byl obviněn z pobuřování. Od svého zatčení drží Stanislav Devátý ve vězení hladovku. 23. února 1989 byl v České Třebové uvězněn signatář Charty 77 František Stárek pro podezření z přečinu proti veřejnému pořádku podle nedávno zpřísněného zákona o přečinech (viz výše). Později byl Stárek též obviněn z pobuřování, takže nyní může být odsouzen až na pět let. Při domovní prohlídce v bytě Stárkovy družky bylo zabaveno velké množství věcí, např. elektrický psací stroj s pamětí Rank Xerox 630, počítač Spectrum Delta, cyklostyl Rex Rotary 400, více než sto magnetofonových pásek, atd. Františk Stárek je spoluvydavatelem časopisu Vokno a Voknoviny, videomagazínu Vokna a knižnice Vokna. Východočeský deník Pochodeň uveřejnil článek, v němž F. Stárka obviňuje z 'ideodiverzní' činnosti.

28. března 1989

Vánoce v Praze roku 1988

Reportáž Jana Čulíka z cesty do Prahy v prosinci 1988. Vyšla v roce 1989 v čtvrtletníku Obrys.

Navštíví-li Prahu v současnosti Čech, který už delší dobu žije na Západě, vzbudí to v něm značně klaustrofobické pocity. Prvotní příčina jeho tísně je zcela hmatatatelná a prozaická: v Praze je dnes skutečně havarijní ekologická situace. Návštěvník má prostě dojem, že se dusí. Vzduch je jakoby bez kyslíku, a to často i na místech, na něž má člověk z mládí či z dětství krásné vzpomínky. Pro toho, kdo kdysi zažil třeba osvěžující, čerstvé letní ráno u Vltavy, bude procházka například po Smetanově nábřeží od Národního divadla ke Karlovým lázním značným šokem. Po celém městě je cítit chemický, sirnatý zápach. V některých částech Prahy je tento zápach neobyčejně intenzívní. Sílí hlavně v noci, kdy prý, podle informací Pražanů, pražské (a kladenské!) průmyslové závody vypouštějí exhalace do ovzduší. Nelze větrat a je nutno spát při zavřených oknech. Jedna Pražanka si stěžovala (bydlí nedaleko Palackého náměstí), že kdykoli se pokusí vyvětrat zakouřenou místnost, pokoj se zvenčí naplní odporným zápachem. Ačkoliv si Pražané chemickou zamořenost svého města dnes částečně uvědomují, svou situaci si zhoršují tím, že většina z nich kouří. Jak podotkla jedna lékařka, oficiální protikuřácké kampaně v Československu prý nezabírají. Lidé v Československu totiž úředním sdělením zásadně nedůvěřují: neberou vážně proto ani oficiální varování, že kouření škodí zdraví.

Pitná voda je odporná. Je možno se pokusit pít raději minerálky. Ty se však velice obtížně shánějí a kromě toho prý je dlouhodobější konzumace československých minerálek nebezpečná: nepřípustně zatěžuje ledviny. Západním exilovým tiskem a dokonce do jisté míry i oficiálním československým tiskem už proběhly zprávy, že řada potravin, jimiž se musí lidé v Československu živit, zejména mléko, máslo, vejce, vnitřnosti a hovězí maso jsou zdraví škodlivé a v podstatě nepoživatelné. Většina jídla má v Československu znepokojující nasládlou potašovitou příchuť.

Ve městě je prach a špína, která usedá na všechno a zřejmě ji vůbec nelze trvaleji odstranit ani vyčistit. Asi rok před naší návštěvou jsme čtyřletému chlapci našich příbuzných poslali žlutou plyšovou hračku, kterou má na Západě také naše dítě. Zatímco na Západě si hračka uchovala svou původní žlutou barvu, s hrůzou jsme si během návštěvy povšimli, že hračka pražského bratrance zešedivěla. I pražské metro, chlouba režimu, které kdysi zářilo čistotou, působí dnes šedivě a ošuntěle. Na kamenných schodech vedoucích do metra je vrstvička bláta a prachu. Navzdory tomu, že některé historické části města byly pečlivě zrestaurovány, Praha celkově vypadá šedivě a zchátrale. Stejně působí i středočeský venkov. Vesnice jsou zanedbané a neúpravné. Československo budí dojem jednoho velkého, špatně udržovaného skladiště. Je tomu, jako by všude probíhaly permanentní stavební práce, nebo jako by se k nim alespoň nekonečně pořád schylovalo. V mnoha pražských domech, činžácích a bytech jsem narážel na hromady stavebního materiálu: dřevo, pytle s cementem, cihly. Hodně pražských budov je dlouhodobě pod lešením. Jinou pražskou zvláštností jsou dlouhé dřevěné tunely na chodnících, které mají zabránit tomu, aby chodce zranila omítka a zdivo padající z neudržovaných staveb.

Jedním z nejpozoruhodnějších nedávno restaurovaných historických objektů ve vnitřní Praze je tzv. Anežský areál Na Františku. Blahoslavená Anežka Česká, sestra krále Václava I., tam v třicátých letech třináctého století založila významný klášter. V areálu byly od roku 1893 prováděny archeologické vykopávky. Zároveň byl postupně restaurován, zejména od roku 1958, a v osmdesátých letech byl areál otevřen. Je v něm nyní umístěna stálá expozice českého malířství 19. století.

Československým úřadům nelze upřít značnou zásluhu o záchranu tohoto významného historického objektu. Na druhé straně však upozorňují někteří odborníci, že - částečně z hlouposti a snad jen částečně záměrně - byl Anežský areál na řadě míst zrestaurován způsobem, který je v přímém protikladu s výsledky archeologických výzkumů. Zdá se, že úřady měly zájem, aby vznikla reprezentační galerie a aby původní náboženský význam Anežského areálu byl potlačen. V areálu chybí základní informace a štítky o tom, k čemu jednotlivé místnosti kláštera původně sloužily a dokonce i o tom, kde v jeho prostorách je pohřbena blahoslavená Anežka. Navzdory tomu někteří zbožní Pražané kladou na místo, kde se domnívají, že je hrob blahoslavené Anežky, květiny. Skoro vždycky leží v klášteře na jednom náhrobku alespoň jedna růže.

Je pozoruhodné, jak tiše a nenápadně se Pražané chovají v ulicích svého města. Je to opravdu zvláštní pocit, když procházíte ulicemi plných lidí, třeba na pražské pěší zóně na Příkopech a na Můstku nebo kdekoli jinde. Všude kolem je skoro úplné, zcela nezvyklé ticho. I všímavějšímu cizinci, který přijede do Prahy, bude brzo jasné, že se octl ve státě, v němž vládne tajná policie. Její neomezená moc asi dlouhodobě ovlivnila podvědomé reakce občanů. Je to na první pohled zřejmé z výrazů tváří chodců na ulici i z jejich chování na veřejnosti. V jejich duši vládne nespokojenost, podvědomě se ji však snaží veřejně příliš neprojevovat, a tak utlumují veškeré své projevy. Navzdory tomuto celkovému dojmu jsem však byl na veřejnosti několikrát svědkem dosti překvapivých, zcela otevřených projevů politické nevůle. Jsou v Praze lidé, kteří dnes už na komunisty nadávají zcela veřejně. Některé tyto kritiky jsou ovšem někdy trochu naivní. Vydali jsme se na Petřín, kde jsme se pokusili navštívit bludiště. Bylo samozřejmě zavřeno. Nepostávali jsme před vchodem do bludiště sami: někteří Pražané, kteří se tam také vypravili, tam dosti hlasitě protestovali. Vykřikovali, že 'kdyby to bludiště měl v rukou soukromník, něco takového by se nemohlo stát'. (Nikdo z nich si neuvědomil, že kdyby bludiště skutečně vlastnil soukromník, nemohlo by si na sebe vydělat a už by zřejmě bylo dávno zlikvidováno.) Pod tlakem oficiální československé propagandy a oficiální politiky se politické názory lidí v Československu v posledních letech zřejmě posunuly znatelně doprava. Je tomu paradoxně také proto, že českoslovenští občané nemohou cestovat a proto naprosto nejsou obeznámeni s poměry na Západě.

Ekologická devastace Československa je bezpochyby tím nejpalčivějším a nejotřesnějším problémem československé současnosti. Politické poměry se mohou změnit: zničené životní prostředí však vážně ohrožuje zdraví lidí. V Praze roste míra rakovinových a jiných onemocnění. Množí se také riziková těhotenství. Čechoslováci stojí dnes před obtížným dilematem: buď se úřadům vzbouřit, odmítnout vládu ideologického nesmyslu a důsledně se začít zasazovat o radikální nápravu společenských věcí a zejména o okamžité a účinné řešení ekologických problémů. Tím by ovšem riskovali policejní pronásledování, ztrátu existenčních jistot, případně i věznění. Z obavy před policejním útlakem mohou na druhé straně nedělat nic: znamená to však, že zahynou v ekologické katastrofě. Některým čtenářům se snad může zdát, že toto dilema formuluji příliš apokalypticky. Ujišťuji je však, že nepřeháním.

Kdykoli jsem se o tomto dilematu zmínil pražským přátelům, mlčeli. Redaktorka jednoho pražského nakladatelství poznamenala, že u většiny obyvatelstva probíhá proces uvědomování relativně pomalu. Hodně lidí si prý v Československu ještě hluboké společenské a ekologické krize není plně vědomo. Podle odhadu této paní může trvat ještě tak dva tři roky, než si lidé uvědomí, že země skutečně stojí na pokraji záhuby. Pak prý snad může dojít k masovému společenskému vystoupení občanů, nejenom v Praze, ale po celém Československu. Přestože pro mnoho pražských přátel byla poměrně velká účast Pražanů na nedávných nezávislých demonstracích povzbuzením a známkou začátku společenských změn, je nutno dodat, že velké procento Pražanů nadále zůstává pasivní. Lidé jsou vyčerpáni a ubiti svou každodenní existencí, která je vlastně nikdy nekončícím bojem o přežití. Život v Československu je i v maličkostech plný překážek: je nutno vynakládat nezměrné množství energie na skoro každou podružnost, kterou člověk žijící na Západě pokládá za samozřejmou. Československo žije v jakési 'prvobytně pospolné' společnosti, kde základní služby nefungují a když člověk něco potřebuje, musí si to vyrobit či opravit sám (nebo si soukromě najít příslušného odborníka). Přitom zápasí s nedostatkem náhradních dílů a materiálu a všeobecně převládajícím nezájmem a neochotou pracovníků obchodů a služeb. Přítel položil novou parketovou podlahu a potřeboval ji zbrousit. Než se mu podařilo sehnat brusku na parkety, musel obejít šestnáct půjčoven průmyslového zboží. Do půjčoven zatelefonovat a zeptat se, zda brusku nemají na skladě, je v Praze nemožné. Na telefonické dotazy se zásadně neodpovídá. Zajímavé je, s jakou lhostejností přehlížejí pracovníci různých úřadů dlouhé každodenní fronty žadatelů u přepážek. Jde o naprostou degradaci lidské důstojnosti. Místo aby se lidé v Československu zabývali základním problémem, problémem politickým, totiž že v zemi vládu uzurpovalo několik tisíc bezohledných společenských parazitů, které je nutno svrhnout, zatím se stále převážnou měrou potýkají s výlučně dílčími problémy, které z onoho hlavního politického problému vyplývají. Lidé se snaží prostě hlavně přežít. Léčí tedy pouze příznaky nemoci, nikoli nemoc samu.

V poslední době se v Československu šíří nedostatek různých základních výrobků i potravin. Není toaletní papír, nejsou dámské hygienické vložky, nejsou kuchyňské gumové rukavice, nejsou rajčata, není rybí filé. V jednom z loňských čísel Lidové demokracie jsem četl fejeton, který začínal (cituji po paměti): 'Dostala jsem chuť na nějakou opravdovou pochoutku, a tak jsem se postavila do fronty na kečup...' Přítelkyně se mi svěřovala: 'Jak víš, není skoro vůbec nábytek. Tak jsem alespoň před časem znovu natřela tyhle staré židle. Teď už ale začínají odprýskávat a potřebovalo by to přetřít. Jenže ona teď není ani barva.' Jeden mladý malíř se mi svěřil, že bude asi muset emigrovat, ačkoli má Prahu hrozně rád a rád by zůstal. Velice těžko však teď shání malířské potřeby.

V kulturní sféře je neobyčejně bolestně pociťován nedostatek informací ze zahraničí. V jedné redakci jsem se dozvěděl, že do žádných pražských nakladatelství pravidelně nedocházejí západní knižní novinky ani západní literární časopisy. Je dosti neuvěřitelné, že i redaktoři nakladatelství Odeon, které vydává překladovou literaturu, jsou prý při sestavování edičních plánů odkázáni na to, co jim tu a tam pošle nějaký přítel či známý ze Západu. Přitom překládat dobrou západní literaturu je v Československu možné. Bylo mi řečeno, že kdyby se překladů ze západní literatury vydávalo více, mohlo by to v Československu sehrát skutečnou buditelskou roli. Českoslovenští nakladatelští pracovníci však mají jen velice omezený přehled o tom, co je na západní literární scéně nového. Byli by velice vděčni, kdyby jim lidé ze Západu občas do nakladatelství poslali publikaci, o níž jsou přesvědčeni, že je zajímavá a že by ji bylo možno v Československu vydat.

Shodou okolností jsem se v Praze setkal i s jedním oficiálně povoleným prozaikem, publikujícím příslušníkem střední spisovatelské generace. Řekl mi: 'To, co v Československu dnes vládne, je fašismus.' Ostře kritizoval vládnoucí systém a všechny komunisty. Namítl jsem mu, že snad ne všichni komunisté jsou zločinci: že bývalí komunisté typu např. Zdeňka Mlynáře se stali členy KSČ z idealismu, nikoliv z prospěchářství, že se snad opravdu snažili vytvořit onen 'lepší společenský řád'. Prozaikova odpověď zněla: 'To mě nezajímá. Mě zajímají důsledky jejich činů, a ty jsou katastrofické.' Autor mě obvinil, že zaujímám 'typickou západní pozici liberálního relativismu', kterýžto postoj prý je v současných československých poměrech nepraktický a nepoužitelný. Zároveň kritizoval i to, co nazval alibistickým postojem příslušníků své generace, generace čtyřicátníků, kteří podle něho starší generaci obviňují za to, že zemi přivedla do neštěstí, a mladší generací pohrdají, protože je prý hloupá a nevzdělaná. Prozaik také varoval, abychom se nenechali zmást 'liberálnějšími' články Štěpána Vlašína a jeho kolegů, které nyní vycházejí v týdeníku Kmen a které se do jisté míry pokoušejí rehabilitovat doposud zakázanou českou literaturu. Nemáme prý zapomínat na to, že od začátku sedmdesátých let Štěpán Vlašín patřil k těm největším literárně-kulturním sekyrářům, kteří dnešní devastaci československé literární scény vlastně způsobili. Píše prý nyní 'liberálněji' jenom proto, že si to soudruzi ve Svazu spisovatelů odhlasovali, nikoli z nějaké osobní iniciativy.

Situace je v současné době značně zmatená a nepřehledná. Není jasné, jakým směrem se bude dále ubírat vývoj v Sovětském svazu a do jaké míry bude mít vliv na Československo. Řada donedávna zcela ortodoxních funkcionářů komunistické strany se teď prý v liberálnější společnosti chová tak, jako by bývali byli liberály odjakživa. (Nikdo však neví, jak se chovají mezi svými, na uzavřených schůzích komunistické strany.) Nicméně je faktem, že k jistému uvolnění snad přece jen došlo, alespoň v kulturní sféře. V Praze byla v posledních několika měsících řada zajímavých výstav mladých výtvarných umělců, kteří jdou vlastním, samostatným směrem, nemajícím vůbec nic společného s oficiální linií výtvarného umění. (Pěkná byla i výstava kreseb Vladimíra Jiránka v malé výstavní galerii nakladatelství Československý spisovatel. Na jednom obrázku byl např. znázorněn známý transparent 'Se Sovětským svazem na věčné časy'. Pod obrázkem byla legenda: 'To to uteklo.' Text pod jiným obrázkem zněl: 'Dovolte, abych Vám představil významného a zasloužilého národního umělce. Promiňte, zapomněl jsem, jak se jmenujete.') Dnes se objevují na veřejnosti i díla umělců, kteří měli dvacet let zákaz vystavovat. Některá nakladatelství mají prý v budoucnu spolupracovat i s některými literárními pracovníky a překladateli, kteří byli doposud zakázaní. Tak například byl nedávno k literární spolupráci jedním oficiálním nakladatelstvím přizván Josef Hiršal. Nevadilo, že publikuje v zahraničí. V jiném nakladatelství právě lektorují knihy Josefa Škvoreckého, které tento autor napsal a vydal v Československu před svou emigrací: uvažuje se prý o jejich novém vydání. (Toto nakladatelství se však na Josefa Škvoreckého v této věci zatím ještě vůbec neobrátilo.) O vánocích 1988 se směly v rozhlase a v televizi vysílat koledy. V Lobkovickém paláci na Pražském hradě byla výstava jesliček. Jesličky byly vystaveny i ve výkladních skříních některých pražských obchodů. Liberálnější poměry dočasně zavládly i v oblasti rockové a folkové hudby. Brzo však následovalo utužení. Jak uvedly neoficiální pražské Lidové noviny (které jsou mimochodem značně rozšířeny), pražský výbor SSM vydal na podzim minulého roku instrukci, podle níž bylo pro své 'antisocialistické postoje' řada českých folkových zpěváků (a také kritik Jan Rejžek, který v září 1988 pozval na pódium lipnického folkového festivalu Václava Havla) postižena zákazem veřejně vystupovat.

Na pražské filozofické fakultě před vánocemi 1988 SSM provedlo svého druhu revoluci. Svolalo studentské schůze, na nichž pak odhlasovalo tři požadavky. Studenti žádali, aby byla zrušeny katedry 'společenských věd' (marxismus, historie dělnického hnutí, atd.), aby byla zrušena výuka ruštiny na vysokých školách a aby studentům bylo poskytnuto právo spolurozhodovat při jmenování vedoucích kateder.

Nejzajímavějšími oficiálními československými časopisy jsou v poslední době týdeníky Mladý svět a Kmen. I když se však v Kmeni občas vyskytne zajímavý článek, celkově v časopise převládá atmosféra, která je směsí dobré vůle, bojácnosti a - řekněme to přímo - neschopnosti. Mnozí autoři, kteří píší do Kmenu, se prostě neumějí vyjádřit: jejich články se skládají z dlouhých, mnohomluvných, bezobsažných souvětí. Nicméně např. článek Elišky Horelové o otřesné úrovni československého školství, který vyšel v jednom z předvánočních čísel Kmene, byl pražskou veřejností přijat s poměrným zájmem. Někteří lidé měli silné námitky proti tomu, že článek byl plný marxistických zaštítění. Jiní však vyjadřovali naději, že 'když už se komunisté o katastrofální úrovni našeho školství rozhodli psát, je snad možno doufat, že se podniknou nějaké kroky k nápravě situace'. Celkově však v tisku a ve sdělovacích prostředcích převládal samolibý, paternalistický postoj, podle něhož oficiální místa vědí všechno nejlíp. V polovině ledna, od týdne, kdy byly v Praze brutálně potlačeny nezávislé demonstrace na památku dvacátého výročí upálení Jana Palacha, se ovšem většina československých sdělovacích prostředků vrátila k nevybíravým pomlouvačným kampaním ve stylu padesátých let. Příslušníky nejmladší generace, mladé lidi mezi patnácti a dvaceti lety, brutální postup československé policie vůči pokojným demonstrantům skutečně šokoval. Nikdy předtím nic tak otřesného nezažili a nedovedli si představit, že by státní orgány byly něčeho takového vůbec schopny. Je snad zajímavé a pro nejistotu úřadů symptomatické, že zaměstnanci některých podniků, které mají kanceláře na Václavském náměstí, byli v některých dnech demonstrací posláni z práce domů už brzo odpoledne, zřejmě proto, aby nebyli svědky zásahů čs. policie proti demonstrantům. Zároveň jim v zaměstnání byly vypnuty telefony.

Rok 1998: Československo na rozcestí?

Jan Čulík

Přátelé z Prahy zklamaně píší, že v Československu i za Gorbačovovy éry zůstává všechno při starém. Listujeme-li však československými oficiálními novinami a časopisy z poslední doby, zjišťujeme, že to není tak docela pravda. V porovnání se sedmdesátými lety a první polovinou osmdesátých let, kdy československý tisk zněl neúprosně ideologickou řečí, dochází přece jen k jistému pohybu. V řadě československých oficiálních periodik se alespoň do určité míry ustupuje od nekompromisních neostalinistických ideologických pozic. V tisku se objevují různé názory a začínají se formovat výraznější novinářské osobnosti. Veškerá kritika a diskuse se ovšem odehrává jedině na tzv. 'konstruktivně socialistické platformě'. Ani dnes se nikdo samozřejmě neodváží kritizovat komunistickou stranu nebo útočit na podstatu systému. Kritizují se pouze dílčí jevy a jen jednotlivé osoby či instituce. V nejspornějších případech se často jako svého druhu 'deus ex machina' objevuje 'rozumný' stranický činitel či tajemník, který nakonec zasáhne v zájmu pravdy a spravedlnosti. V tisku se kritizuje jedině tak, že se dokazuje, že úřední obviňování z 'protisocialistických a podvratných postojů' jsou neopodstatněná a nesprávná a že oběti byrokratické zvůle komunistických úřadů se žádných 'zločinů proti socialismu' nedopustily. Novináři v dnešním Československu zatím nedošli tak daleko, aby samo obviňování z 'protisocialistických tendencí' a samu marxistickou ideologii mohli odmítnout jako nesmysl. Přesto ale míra kritiky v československém tisku je v některých případech opravdu pozoruhodná. (I liberálnější časopisy však zároveň uveřejňují, zřejmě na 'zaštítění', ortodoxně marxistické články, zejména zabývající se 'posvátnými' historickými tématy jako je např. Únor 1948. Komunistická verze historie se zatím nepřepisuje.)

Snad jedním z nejlepších oficiálních československých periodik je týdeník Mladý svět. Tento časopis pravidelně přináší původní reportáže a rozhovory, které důsledně odhalují dosti drsné aspekty dnešní československé skutečnosti. Myslím, že stojí za to se u tohoto časopisu na chvíli zastavit.

Mladý svět se často zabývá jedním z nejpalčivějších problémů, které trápí mladé lidi: nedostatkem bytů. V MS č. 2/1988 např. vyšel dosti neuvěřitelný článek (i s fotografií) o manželské dvojici s dvěma dětmi, kteří nemají byt a jsou v Praze nuceni bydlet v dodávkovém autě. (Na záchod chodí do stanice metra Kačerov.)

Koncem minulého roku Mladý svět uveřejnil kritický článek o chmelařském JZD Cítov, jehož funkcionářka zakázala diskotéku pro mladé česáče chmelu. Místní činitelé pak proti Mladému světu po byrokratické linii ve snaze časopis přivést do průšvihu zorganizovali celé tažení a složitou podpisovou akci (protestní dopis poslali i OV KSČ). Je pozoruhodné, že v MS č. 1/1988 redaktor Jiří Franěk celé toto funkcionářské spiknutí odhaluje. V MS č. 8/1987 píše redaktorka Dana Emingerová v jiné souvislosti, že je smutné, že kdykoli si někdo na něco v Československu stěžuje, standartní reakce je si na něho 'posvítit' a 'došlápnout'.

Anastázie Kudrnová shledává v MS č. 2/1988 při návštěvě brněnské Fruty, kde se zaměstnanců dotazuje na jejich zkušenosti se zaváděním nového způsobu práce, že s ní dělníci nechtějí mluvit. Co by chtěli říct, to jí prý říct nemůžou a co můžou, to se píše v novinách. Potom redaktorka přece jen z někoho vydobude konkrétnější odpověď: 'Chtějí [na nás] kapitalistickou pracovní morálku za komunistické peníze.' Jak Kudrnová píše v č. 4/1988, s podobně nedůvěřivým postojem se setkává i při návštěvě gottwaldovského Svitu: 'Nedávej tam moje jméno! Vyhodí mě! Mistrová po mně pojede jak po uzeném, nevydělám si!' Ukazuje se, že šičky, které jsou kvůli nedostatku bytů nuceny bydlet v Gottwaldově na podnikovém internátě, žijí a pracují v doslova nevolnických poměrech: 'Když máš teplotu, sedmatřicet nestačí, mistrová tě změří a podepíše kontrolku k doktorce. Než tam stačíš dojít, mistrová může sednout k telefonu a zavolat, ať tě doktorka neuznává, že nemá lidi.'

V č. 4/1988 Mladý svět uveřejňuje i reportáž (s fotografiemi) ze shromáždění mladých lidí na Kampě u 'hrobu' Johna Lennona. Trochu událost však znevažuje a snaží se jí otupit politické ostří.

V Mladém světě č. 6/1988 je otřesný článek o havarijním stavu městské památkové rezervace v Olomouci, kde se nedávno dokonce zřítila část jednoho domu. Jeho obyvatelé marně žádali od r. 1964 (!!) o jeho opravu. V Mladém světě č. 8/1987 se zase dovídáme o vážném nedostatku lékařů v Severočeském kraji. Odmítají se na sever Čech stěhovat zejména proto, že vyhláška ministerstva zdravotnictví z r. 1984 po tři roky zakazovala lékařům působícím v severních Čechách přejít do míst v jiných částech republiky. Reakce mladých lékařů na možnost zaměstnání v severních Čechách tedy byla (a do dneška zůstává) zcela logická: 'Do vězení nejdu'. Podle Mladého světa se prý ekologická situace Severočeského kraje mírně zlepšuje, zato pražská ekologická situace je špatná.

Ekologickými náměty se Mladý svět zabývá dosti často. Z čísla 20/1988 se dovídáme, že zpěvačka Marie Rottrová se musela odstěhovat z Ostravy do Prahy, protože v Ostravě trpěla chronickými záněty dýchacích cest. V čísle 21/1988 prosí redakci Mladého světa výmluvným dopisem jedna severočeská čtenářka, aby časopis o ekologické devastaci severních Čech nepsal: že se totiž už teď kritický nedostatek jakýchkoliv odborníků v tomto kraji tak jenom prohloubí. Číslo 41/1988 uveřejnilo hrůzostrašnou reportáž o úniku bifenylů do vodních toků Jihočeského kraje a dlouhém nezájmu úřadů o tuto katastrofu. V č. 21/1988 protestuje dopisem spisovatelka Jindřiška Smetanová proti plánované stavbě hotelu na pražské Kampě.

V MS č. 22/1988 se referuje o pražské výstavě architektonických návrhů ze soutěže na novou staroměstskou radnici. Návrhy byly prý velice ubohé. Na výstavě v návštěvní knize byla na adresu československých architektů tato poznámka: 'Jste svině. Bydlím na Jižním Městě.' V č. 24/1988 vypráví dr. Zapadlo z jednotky intenzívní péče pro nedonošené kojence v nemocnici v Praze - Podolí, že když oddělení dovezlo ze Švédska (na Západě už dlouhá léta používané) zařízení na umělou plicní ventilací nedonošených kojenců, tři roky se je neodvážilo použít, protože si lékaři nebyli jisti, jak s přístroji správně zacházet: 'Přitom stačilo, aby bylo pár lidí posláno na půlroční stáž, kde by se umělou plicní ventilaci dokonale naučili a pak to doma naučili ostatní. Ne.'

Mladý svět č. 34/1988 brojí proti pozastavování filmů v některých československých krajích. Ačkoli jsou filmy centrálními úřady povoleny k distribuci, krajská 'kulturní střediska' jejich promítání ve své oblasti prostě nemusí povolit. Toto číslo uveřejňuje i interview s válečným stihačem Pavlem Kocfeldem, který od r. 1949 nesměl létat, protože část války strávil v Anglii. Interview se zmiňuje i o tom, že někteří Kocfeldovi kolegové byli v 50. letech bezdůvodně vězněni.

Z rozhovorů s českými rockovými zpěváky a hudebníky uveřejněných v Mladém světě vyplývá, že v podstatě všichni z nich byli v posledních letech československými úřady perzekvováni. V roce 1979 byli Václav Neckář a Hana Hegerová pozváni na turné do NSR, pražská agentura Pragokoncert však pozvání odmítla, aniž by Neckáře a Hegerovou o tom pozvání vůbec informovala. Už v roce 1969 Pragokoncert znemožnil vystupování na Západě jednomu z nejlepších československých rockových kytaristů Vladimíru Mišíkovi. Mišík měl od r. 1984 dva roky zákaz veřejně vystupovat. Není příliš překvapující, že se proto dostal do hluboké deprese. Rozešel se se svou první ženou a skončil v nemocnici. Dílčí či dlouhodobé zákazy postihly i Michaela Kocába a jeho Pražský výběr (skupina byla zakázána 4 roky!), skupinu Barel rock, Pavla Vášu z brněnské skupiny Z kopce a další.

Rockoví zpěváci se v Mladém světě vyjadřují o svých potížích s úřady značně otevřeně. V čísle 8/1988 se zmiňuje Honza Bořil ze skupiny Barel rock o tom, že když před časem skupina vystupovala na tancovačce v jejich domovském městě Žďáru na Sázavou, v deset večer 'přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti a lidem v sále bylo oznámeno, že všichni, kdo mají džíny, musí sál opustit'. Lidé samozřejmě začali nadávat, došlo k strkanici a výsledkem bylo, že skupině bylo zakázáno vystupovat.

V MS č. 18/1988 říká Petr Váša z brněnské skupiny Z kopce: 'Ze Zkopců se proti původnímu záměru stala politická kapela. Neudělali to z nás posluchači, ale úředníci. Nejdřív mi to vadilo, průšvihy mě mrzely, ale pak jsem si řekl: To je dobře. Je vidět, že bigbít není pouhá lidová zábava. [..] Ti lidé, kteří se ho mají bát, tak se ho bojí.'

Mladý svět ostře kritizuje i neústupnost československého rozhlasu a televize, které odmítají vysílat kvalitní rockovou hudbu a pokud s jejím vysíláním občas souhlasí, kladou si absurdní podmínky a zpěvákům přepisují texty. Mladý svět také nechápe, proč úřady do Československa pravidelněji nezvou významné západní rockové skupiny, když tyto skupiny mohou zcela běžně vystupovat v jiných východoevropských zemích. Jejich čs. fanouškové např. za nimi hromadně jezdí do Maďarska.

Některé kontroverze otištěné v Mladém světě jsou opravdu vášnivé. Číslo 23/1988 uveřejnilo ostrý výpad staršího čtenáře proti rockové hudbě. Sice měl prý v mládí také rád jazz, píše tento čtenář, ale dnes se na rock v Československu nepřípustně plýtvá drahými devizami. Mladí čeští hudebníci jsou 'vybaveni moderní technikou z kapitalistických států, nakoupenou za dolary, které si mládež nevydělala'. Na dopis následovala bouřlivá reakce široké čtenářské obce. Zde je část jednoho z dopisů uveřejněných v MS č. 39/1988:

Autor si očividně plete jazz se swingem, když píše o tom, že mu fandil [...]. Právě pisatelova generace označila tehdy tuto hudbu za produkt třídního nepřítele a na milost vzala občas jen dixieland jako 'hudbu utlačovaných černochů'. Na názor, že 'chcete, aby vám vaši tátové a dědové vydělávali milióny dolarů na vaši zábavu' nelze odpovědět jinak, než tím, že mládež rozhodně nenese vinu na tom, že si vydělává nesměnitelnou korunu. Je nepopiratelné, že náš hudebník je podivný tvor: nejenže si na své výrobní prostředky musí vydělat, ale ani si je na našem trhu nemůže koupit. Nezbývá mu než podniknout onu strastiplnou a ponižující cestu: probojovat se byrokratickým, agenturně pasovým a politicko-přehrávkovým systémem a vydělat si na ně v zahraničí. Po návratu odevzdá agentuře polovinu honoráře ve valutách. Za zbytek si po odečtení nákladů na cestování, stravu, ubytování, atd. může se svolením našich úřadů dovézt hudební nástroj. Na hranicích je mu vyměřen čtyřicetiprocentní celní poplatek. Pak se dočte v MS, že mu to vlastně vydělali tátové a dědové a on to nejspíš ukradl.

Podívejme se nyní na některé další oficiální československé tiskoviny. Zajímavé jsou dnes někdy kupodivu i Hospodářské noviny, týdeník ÚV KSČ. V 30. čísle letošního ročníku například uveřejnily poněkud kontroverzní článek odborníka na otázky výživy Tomáše Husáka pod názvem 'Jíme nezdravě, jíme draze'. Článek měl u veřejnosti nesmírný ohlas. Tomáš Husák v něm mimo jiné srovnává stav zdraví československých občanů se zdravím občanů 150 členských států OSN. Zjišťuje že v Československu je v současné době ze všech těchto 150 států nejvyšší úmrtnost na rakovinu, na koronární nemoc srdeční, na cévní příhody mozkové a na nemoci srdce a cév.

V číslech 41 a 42, které vyšly v říjnu 1988, Hospodářské noviny otiskly dva pozoruhodné články Valtra Komárka, ředitele Prognostického ústavu ČSAV. Komárek v nich varuje, že pokud nedojde v československém hospodářství k hlubokým strukturálním změnám, Československo ztratí možnost odbytu svého zboží nejen na Západě, ale i v zemích sovětského bloku. Komárek zdůrazňuje, že Československo trpí hypertrofií těžkého průmyslu, který se rozvíjí automatickým samopohybem a vytváří zdání ekonomické prosperity, které je však falešné. V Československu se vyrábí jen proto, aby se vyrábělo.

Do československého hospodářství je bezpodmínečně nutno zavést tržní princip. Trh je podle Komárka zatím nejdokonalejším civilizačním mechanismem obsluhy běžných potřeb lidí. Je prý těžké nevidět nesmyslnost zestátnění či formálního združstevnění holičství, kominictví, klempířství, instalatérství, taxíkářství a jiných malých podniků. I velké podniky by však měly vyrábět v ovzduší konkurence, která by měla být zajištěna jejich participací na mezinárodních trzích.

Ekonomická reforma musí probíhat ruku v ruce s politickými změnami a s demokratizací, píše dále Valtr Komárek. Podniky pracující na základě tržního mechanismu musí mít možnost samy formulovat a nabízet cenu svého zboží. Československo musí bezpodmínečně usilovat o zahraniční konvertibilitu svého zboží a své měny. Dosáhnout toho však bude možné jen za cenu obrovského dovozu technologie ze Západu. Dovoz ze Západu by se měl v budoucnosti ztrojnásobit. Aby se import moderní elektroniky dal zaplatit, Československo musí bezpodmínečně proniknout na západní trhy. (Může tam proniknout pouze komplementárními druhy zboží střední jakosti. Na špičkové trhy nejkvalitnějšího zboží už nepronikne nikdy.) K tomu, aby však českoslovenští vývozci v zahraničí dosáhli alespoň nějakého úspěchu, je nutno se naučit a vůbec mít možnost reagovat rychle a pružně na zahraniční poptávku. Dosavadní pravidla styku československých občanů s cizinci něco takového však neumožňují.

Komárek se také zabývá ekologickými otázkami. Jakožto v současnosti nejzávažnější vidí problém kontaminace potravin jedovatými látkami, 'problém synergického působení řady škodlivin s karcinogenními, mutagenními a toxickými účinky, kterému bude kolem r. 2000 a po něm vystavena celá populace již od svého početí'. Upozorňuje, že zátěž populace těmito škodlivinami se v poslední době neobyčejně zvyšuje a dodává, že podrobná analýza vlivu škodlivých látek obsažených v potravinách na obyvatelstvo je dosud tajná.

Mezi západními pozorovateli československého vývoje se vyskytly názory, že uveřejnění Komárkových článků v Hospodářských novinách v době, kdy Jakešovo vedení a nová československá vláda poměry spíše utužuje, možná svědčí o mocenském boji v československém vedení.

O něco méně průbojný je týdeník Svazu českých spisovatelů Kmen, který se začátkem tohoto roku osamostatnil od kulturního týdeníku Tvorba. I on však občas nabízí značně zajímavé čtení.

Z autorů, kteří píší do časopisu Kmen, je největší skupina lidí, které bych nazval 'liberálové'. Jsou to převážně oficiální čeští spisovatelé mladé a střední generace, z jejichž příspěvků je poznat, že by byli velice rádi, kdyby na československé kulturní scéně zavládla plná tvůrčí svoboda. Bojí se však veřejně překročit povolenou mez. Klima na stránkách týdeníku Kmen proto často připomíná atmosféru absurdních her Václava Havla. Je tomu, jako by nějaký havlovský nositel moci dal rozkaz: 'Svobodně diskutujte!' Čeští oficiální spisovatelé ten příkaz poslušně plní: jenže příliš svobody v jejich diskusi proto samozřejmě není. Moc často se nejistě ohlížejí přes rameno. (Mnozí autoři Kmene jsou si této tvůrčí a kritické impotence svého časopisu dobře vědomi. V čísle 32 například píše Petr Cincibuch: 'Zveřejňování [kritických] skutečností mělo zpočátku dráždivý nádech, později připomínalo sebemrskačství masochismu a nakonec otravuje a děsí. Děsí, protože se stále nedostává toho, co z polovičatého (rekognoskace terénu) díla (i uměleckého) dělá dílo úplné. [...] To, že je na trhu jen málo zboží [...] ví každý. Ignoranci až pohrdání ze strany úřadů [...] zná také každý. Už to nechci slyšet. Zajímá mě, a věřím, že většinu z nás, jak z toho ven.')

'Liberálové' mladší a střední generace nadto zřejmě mají jenom velmi mlhavé povědomí o tom, co se odehrálo na české literární scéně v šedesátých letech. I když jsou bezpochyby pro to, aby všichni zakázaní autoři byli rehabilitováni, o jejich rehabilitaci se konkrétněji nezasazují, protože zakázanou literaturu prostě asi příliš neznají. Je jim nepřístupná. Je mimo jejich zkušenost. Není v ohnisku jejich zájmu. Ve skupině 'liberálních' spisovatelů je však i několik málo autorů a kritiků starší generace, kteří jsou díky své osobní zkušenosti s problematikou literatury šedesátých let poměrně dobře obeznámeni. Jsou to tito starší autoři, kteří v Kmeni v poslední době několikrát konkrétněji vystoupili na obranu zakázané české literatury.

Do Kmene také občas napíše článek nějaký stalinista nebo do něho přispějí různí skalně komunističtí čtenáři formou dopisu. Tyto příspěvky jsou v Kmeni však spíše výjimkou. (Je tomu tak i v případě článku Evy Fojtíkové, 'Moskva, jak jsme ji neznali', uveřejněném v Kmeni č. 33, v němž Fojtíková útočí na sovětskou perestrojku, na týdeník Ogoněk a na jeho šéfredaktora, na román Anatolije Rybakova 'Děti Arbatu' - který však byl mimochodem před tím v Kmeni recenzován kladně - a kde mimo jiné lituje, že je v Sovětském svazu dnes odsuzován Stalin. Článek vyvolal u československé veřejnosti velkou odezvu. Šéfredaktor Kmene k němu obdržel přes sto dopisů.) Jiná věc je, že na rozdíl od 'liberálních' spisovatelů, stalinisté mají v Československu moc. Ačkoliv je v Kmeni skalně komunistických příspěvků relativně málo, když se vyskytnou, čtenáři nutně mají tendenci považovat je za články programové a zásadní. V příspěvcích některých stalinistů se však začíná objevovat jistá váhavost. (To do jisté míry platí i o Evě Fojtíkové.) Kromě toho vzniká určitá pluralita názorů. Některé konzervativnější stalinistické výpady se Kmen odvažuje podrobit kritice.

Velkým problémem časopisu je, že kvalita uveřejňovaných příspěvků je dost nízká - i když se samozřejmě občas vyskytnou výjimky. Většina zveřejňovaných článků je nesmírně mnohomluvná, a proto nudná. Kmen také často otiskuje různé irelevantní osobní polemiky, k nimž by se skutečně kvalitní literárně kritický časopis neměl vůbec snižovat. I v časopise Kmen do jisté míry dochází k autorské diferenciaci. Někteří přispěvatelé píší inteligentněji než jiní. Už po prolistování několika čísel začne čtenář automaticky vyhledávat jistá jména a vyhýbat se jiným. Značným handicapem časopisu Kmen je to, že šéfredaktor Karel Sýs není bohužel zrovna vzorem odvahy ani spisovatelského či žurnalistického talentu. Soudě podle jeho článků, Sýs nadto vlastně zřejmě patří mezi dogmatické komunisty. Na druhé straně mu však nelze upřít, že je alespoň v posledním roce jako šéfredaktor při rozhodování, co do časopisu zařadit a co ne, značně tolerantní.

Typickými reprezantanty skalního komunismu jsou v Kmeni například Jiří Hájek a Jan Kliment (který však v letošním roce v časopise zatím uveřejnil jen jediný kratší příspěvek). První číslo letošního ročníku přináší 'zásadní' Hájkův projev 'o literatuře', který autor přednesl na nějaké schůzi na Dobříši. Příspěvek je psán tupou, dřevěnou funkcionářštinou. Teprve až asi po dvou tisíci slovech textu (!!) se Hájek konečně dopracovává k dosti jednoduché a nepřevratné hlavní myšlence: že by se totiž měla rehabilitovat česká literatura let 1956 - 1965. Jiným Hájkovým příspěvkem je článek v 35. čísle Kmenu, přetištěný z Izvěstijí. Dlouze a nudně se zabývá československo-sovětskou literární výměnou. Článek je pozoruhodný jen jednou věcí: na jednom místě Hájek zapřísahá své sovětské literární kolegy, aby do ruštiny nepřekládali 'antisocialistické pamflety Václava Havla [...], ani emigranta Milana Kundery, který se sám manifestačně zřekl své národnosti a příslušnosti k české literatuře' (sic). Češi přece také nebudou do češtiny překládat ruská 'podvratná' díla jako je např. Solženicynovo 'Souostroví Gulag'. (Potíž je, že v Sovětském svazu se už ale mezitím Solženicynovo dílo oficiálně připravuje k vydání.) Raněn, Hájek dodává, že interview s Václavem Havlem, otištěný v sovětském časopise Sobesednik, české soudruhy 'velice překvapil'. Příspěvek Jana Klimenta, otištěný také v 35. čísle Kmenu, je tvrdě stalinistický útok na sovětský film Alexandra Lopušanského 'Dopisy mrtvého'. Klimentovi se nelíbí, že ve filmu i po nukleární katastrofě 'dále existují jacísi mocipáni, [...] kteří zavádějí svůj pořádek dalším terorem'. Na Klimentův vkus je film prý také příliš pesimistický a poraženecký. (Z příspěvku přímo čiší, jak rád by Kliment film zakázal - bohužel to není v jeho moci.)

Jiným skalně komunistickým příspěvkem je primitivní, demagogický článek Karla Sýse, který vyšel v Kmeni č. 21 pod názem 'Vymknuta z kloubů'. Mimo jiné v ní Sýs nevybíravě napadá zakázané spisovatele Karla Pecku a Františka Kautmana. Je však pozoruhodné, jak na Sýsův paskvil reaguje v čísle 36 Štěpán Vlašín. Píše: Básník Karel Sýs ovládá vzácné umění namíchnout jedním článkem vrstvy čtenářů zcela protichůdné: statí 'Vymknuta z kloubů' jistě pobouřil prudérní moralisty, [...] stoupence Charty 77 (polemikou s Františkem Kautmanem a Karlem Peckou), zapálené ctitele přestavby v sovětské kultuře (výpadem na Jevtušenka) i ctitele aktuálních próz a scénářů Radka Johna. Vlašín zdůrazňuje, že lidi, kteří byli v dřívějším období nějak postiženi, je těžko kritizovat. Stejně obtížné je podle něho útočit i na ty, kdož v sedmdesátých letech v Československu zaujali klíčové pozice, protože od nich se člověk musí obávat odvety.

V Kmeni č. 21 se přimlouvá Vladimír Přibský za rehabilitaci řady zakázaných českých spisovatelů. Konkrétně jmenuje Ludvíka Aškenazyho, Arnošta Lustiga, Vratislava Blažka, Jana Procházku, Karla Michala, Edvarda Valentu a další. Přibský si stěžuje, že všichni tito autoři byli vynecháni ze slovníku 'Čeští spisovatelé 20. století', redigovaného Milanem Blahynkou, který vyšel v Praze r. 1985. V čísle 30 pak na Přibského článek reaguje zase Štěpán Vlašín. Otevřeně se zmiňuje o tom, že 'v knihovnách byly knihy emigrantů dány v r. 1970 na index a volně se nepůjčují', a že tato omezení dosud nebyla zrušena. Dodává nadto, že 'hesláře slovníků zdaleka nezávisí jen na představách autorského kolektivu'. Dále informuje, že v brněnském Ústavu slavistiky ČSAV se v současnosti připravují nové dějiny české literatury, které se budou zabývat i českými spisovateli, kteří emigrovali: pouze však těmi jejich díly, která tito autoři napsali a vydali v Československu. V nových dějinách se prý má psát i o Kunderově Žertu a o Vaculíkově Sekyře (Ludvík Vaculík ovšem neemigroval!). Poněkud chabě Vlašín vysvětluje, že zahraniční tvorbu exilových spisovatelů čeští literární vědci neznají. Pouštět se za nimi do emigrace je prý nemožné. Vyvolalo by to komplikace. Kromě zmínky o Vaculíkovi, kterého chybně řadí k emigrantům, se o zakázaných spisovatelích, kteří žijí v Československu, Vlašín vůbec nezmiňuje. V čísle 36 časopisu Kmen pak editor slovníku 'Čeští spisovatelé 20. století' Milan Blahynka reaguje na veškerou kritiku tohoto díla netolerantně a podrážděně.

Kmen občas uveřejňuje ukázky z kontroverznějších literárních děl, zejména ruských, pokud už byly otištěny v Sovětském svazu nebo se tam jejich vydání plánuje. Č. 4 například přináší úryvek z Pasternakova románu Doktor Živago v překladu Jana Zábrany. V čísle 15 cituje Adolf Branald pasáž z českého překladu autobiografie Grahama Greena 'Kus života', který měl vyjít v pražském nakladatelství Vyšehrad r. 1974. Kniha však byla po vytištění pozastavena a teprve o jedenáct let později směla být uvedena do prodeje, ale anonymně, bez jakékoliv inzerce. Tohle Branald však neuvádí: nezmiňuje se dokonce ani o tom, z které Greenovy knihy svůj citát vybral. Kmen číslo 29 otiskuje dvě nevinné pasáže z Hrabalových Proluk. Dva roky poté, co dílo vyšlo knižně u 68 Publishers, označuje časopis Hrabalovo dílo jakožto 'rukopis'. V čísle 31 uveřejňuje Kmen ukázku z orwellovského románu ruského dlouho zakázaného autora Jevgenije Zamjatina 'My', který prý má být nyní vydán česky v nakladatelství Odeon. Časopis se vůbec nezmiňuje o tom, že tato kniha už jednou v Československu měla vyjít, totiž v roce 1969 v edici Světová literatura, že už byla vysázena a sazba byla rozmetána. Fotografický otisk tohoto zakázaného vydání nakonec vyšel v exilovém nakladatelství Index r. 1985. Je zajímavé, že ukázka ze Zamjatinova románu, otištěná v Kmeni, je vybrána z téhož překladu, který byl v Československu r. 1969 zakázán a který vyšel v Indexu. Knihu přeložili Jaroslav a Vlasta Tafelovi. Č. 42 uveřejňuje ukázku z Ripellinovy knihy 'Magická Praha'.

Stručně o některých pozoruhodnějších příspěvcích. V Kmeni č. 20 srovnává Ondřej Neff v recenzi s titulem 'Anatomie totalitarismu' Páralův nový román 'Země žen' s knihou George Orwella '1984' a dochází k tomu, že 'násilnický systém nejen utlačuje, ale také svým specifickým způsobem osvobozuje určitý typ lidí, kteří by v jiném systému byli odsouzeni do role nýmandů'. V Kmeni č. 29 je krátká noticka o Františku Křelinovi, v č. 32 je oznámení o smrti Vladimíra Vokolka. Články se však nezmiňují o tom, že tito autoři jsou nebo někdy byli zakázaní. Celé č. 42 je věnováno Franzi Kafkovi. Kmen č. 15 přináší interview s Kájou Saudkem, tvůrcem českých comics, který se kdysi proslavil svými kresbami pro film 'Kdo chce zabít Jessii'. Saudkovy comics byly v posledních letech v Československu na indexu: jejich autor je směl uveřejňovat pouze v obskurním speleologickém časopise. V čísle 10 uveřejňuje Kmen interview s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem o jejich nejnovějším filmu 'Nejistá sezóna', který pranýřuje neblahé československé praktiky schvalování divadelních inscenací. Oba umělci hovoří i o cenzurních zásazích do jejich vlastních divadelních představení. Měli například dlouho zakázáno používat číslovek 17, 45, 48 a 68. Divák by se totiž býval mohl domnívat, že narážejí na historické letopočty.

Kmen č. 2 přináší interview s Janem Schmidem, šéfem pražského (kdysi libereckého) divadla Ypsilon. Schmid říká zcela otevřeně, že české divadlo je v krizi. Všechno, co bylo dobré, mělo podle něho v Československu za posledních 25 (?) let problémy. V dvacátém čísle Kmenu pak na tento interview vášnivě reaguje Arnošt Goldflam:

Celá kultura je v krizi. Obecná podpora konzumní orientaci, pasívnímu vnímání kultury a pseudoproblémům administrování a byrokratismu, [...] tabuizování některých oblastí i tvůrců, žijících i mrtvých, úplná absence kvalifikované kritiky a její proměna v polopravdivé referování a známkování, nedostatek prostoru k opravdové diskusi, malý kontakt s děním ve světě, [...] to vše má za následek tuto krizi a z ní plynoucí ztrátu a zmatení hodnot, [...] celkový duchovní úpadek. Pokles úrovně myšlení, [...] to, že už lidé neumějí nebo ani nechtějí otevřeně diskutovat a také obava z případných represí má potom vliv i v jiných sférách. [...] Proměna společnosti není možná jen v základně a nejsou dostačující ani změny dílčí.

Nechtěl jsem původně na tuto výzvu k diskusi ani reagovat. [...] Mluví se o otevřenosti. A přece se, upřímně řečeno, nezměnilo nic.

Jak dnes vypadají jiné československé noviny a časopisy? Postupující diferenciace československých periodik znamená i to, že některých časopisů se 'glasnosť' skoro vůbec nedotkla. Snad nejhorší je v tomto ohledu nechvalně známý politický týdeník Tribuna, který i nadále uveřejňuje útočné, tvrdě stalinské články, jako by i dnes trvala temná padesátá nebo sedmdesátá léta. Obdobně si počíná např. i Rudé právo. V jistých ohledech je na druhé straně však dnes i Rudé právo otevřenější. V československých oficiálních denících se poslední dobou častěji vyskytují dosti alarmující články o ekologických a jiných společenských problémech. Příloha Rudého práva Haló sobota z 24. září 1988 uveřejnila například poměrně zajímavou diskusi o tom, že lékaři v Československu jsou neobyčejně špatně placeni. V letních měsících roku 1988 uveřejňoval týdeník Tvorba kapitoly z nové knihy publicisty Ivana Brože o životě Jana Masaryka. Jediným přínosem však bylo, že Brožův text byl doprovázen řadou zajímavých a dávno (nebo nikdy) nepublikovaných fotografií tohoto státníka. Kniha totiž jinak nebyla vůbec nová: hrubě zkreslovala historii ze skalních stalinistických pozic. (Kuriozitou bylo, že na podporu jednoho svého zkresleného argumentu Brož citoval paměti Prokopa Drtiny 'Československo, můj osud', které, jak doslova uvedl, byly 'vydané česky v Torontu v roce 1982'.)

A jak se na československou 'glasnosť' v tisku dívají lidé v Československu? Značně skepticky. Potíž totiž je, že perestrojka je v Československu passé. Lidé už mají komunismu dost a chtějí demokracii, demokracii bez přívlastků. Zároveň je značně trápí, jak je Československo v porovnání se Západem (Západem je obyčejně míněno NSR) ekonomicky a technologicky zaostalé. Navzdory všeobecnému skepticismu (který přiznává i Rudé právo) se však zdá, že lidé jsou poslední dobou vůči komunistickým úřadům stále smělejší. 1. října 1988 příloha Rudého práva Haló sobota např. přiznala, že letos od začátku roku 1988 až do konce srpna dostala redakce tohoto deníku 2457 (!) anonymních dopisů, v nichž si čtenáři stěžovali na různé články v tomto listě. Nezávislí českoslovenští aktivisté dnes běžně poskytují telefonem rozhovory západním rozhlasovým stanicím jako je Svobodná Evropa a československé vysílání BBC. Alternativní kulturní sféra je už dnes v Československu úřady zřejmě nezvládnutelná. Duch revolty z ní proniká i mezi oficiálně uznávané umělce. Nikdo se například nepozastavoval nad tím, že známý pražský hudebník recitoval letos na jaře na zcela veřejném vystoupení v Praze tuto svou báseň:

U sečské přehrady

Tady si uděláš kruh a budeš v něm stát,

povídá učitelka pětileté holčičce,

za to, že kopala do míče.

A za půl hodiny

stojí v malých kruzích

deset holčiček a chlapečků.

Stojí a nepláčou.

A masitá učitelka v plavkách

se rozvaluje na lavičce

a vychutnává svou moc.

A zbylí chlapečkové a holčičky

kopou do míče,

když si myslí, že se nedívá.

Ale ona se dívá.

Zpod přimhouřených víček

a hlasem všemocné

vykřikuje další jména odsouzenců.

Ale nebojte se, drobečkové.

Kopejte dál do balónu.

A až vyrostete, nakopejte jí prdel.

Někdy dojde k projevu solidarity mezi oficiálně povolenou a alternativní kulturní scénou zcela veřejně. Tak tomu bylo například v sobotu 3. září 1988 na folkovém festivalu v Lipnici, kdy kritik Jan Rejžek (přispěvatel do časopisů Kmen, Melodie, aj.), který festival uváděl, na pódium z publika pozval spisovatele Václava Havla. Havel takto na veřejnosti nevystoupil přes devatenáct let. Na pódiu byl Havel nucen devadesát minut poskytovat účastníkům festivalu autogramy. Policie nezasáhla: asi se obávala publika. (Rejžka a Havla brzo poté zkritizovalo Rudé právo a Tvorba. V časopise Kmen se od té doby zatím už žádný Rejžkův příspěvek neobjevil.) V sobotu 17. září došlo ke kontaktu mezi domácí a českou exilovou kulturní scénou. V Budapešti totiž toho dne uspořádali exiloví zpěváci Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák dva koncerty svých písní, na něž z Československa přijelo kolem dvou set účastníků. (Na koncertě vystupovali i dva 'oficiální' zpěváci z Československa.)

Situace v Československu je dnes bezpochyby nepřímo ovlivňována vývojem v Sovětském svazu. Někdy však dochází k značné konsternaci československých oficiálních míst, zasáhne-li dnešní sovětská otevřenost v Československu i přímo. V polovině září 1988 se na dobříšském zámku konalo setkání asi čtyřiceti zahraničních bohemistů - překladatelů s oficiálními československými spisovateli. Podle informací rozhlasové stanice Svobodná Evropa setkání přivedli do varu ruští bohemisté. Bohemistka jménem Taťána Čepotarevová se totiž na Dobříši veřejně zeptala, kdy už se v Československu začnou uveřejňovat knihy českých spisovatelů, kteří žijí v zahraničí. V sále prý nastalo ticho, že by bylo slyšet upadnout špendlík. Známá stalinistická literární 'teoretička' Hana Hrzalová Čepotarevové pevně odpověděla, že Milan Kundera už není českým spisovatelem. Dodala, že čeští spisovatelé žijící v zahraničí píší špatně, protože jsou odtrženi od živé češtiny. Na to však Taťána Čepotarevová prý namítla, že není ani tak otázka, zda tito spisovatelé píší špatně nebo dobře, jako je záhada, proč v Československu nevyšly romány jako Kunderův 'Žert' nebo Škvoreckého 'Zbabělci'. Členové ruské delegace si také se zájmem přečetli stalinistický útok Evy Fojtíkové na sovětskou perestrojku, který vyšel v Kmeni č.33, odesli si ho na sovětské vyslanectví a z něho o něm v Moskvě informovali šéfredaktora týdeníku Ogoněk, který na článek prý bude ve svém časopise reagovat. Jedna sovětská spisovatelka pak na Dobříši vznesla dotaz, jak má chápat stanovisko soudružky Fojtíkové. Řekla: 'Eva Fojtíková mnoho neznamená. Ale je to její stanovisko? Její muž, Jan Fojtík, také mnoho neznamená. Ale je to jeho stanovisko? Nebo je to stanovisko ÚV KSČ?' Na ta slova šéfredaktor Kmene Karel Sýs prý zčervenal vzteky. Závěrem diskuse dodal Bohumil Hrabal: Komenský zemřel v cizině - a taky zůstal Čechem.

V Československu nedávno vznikla celá řada nových nezávislých skupin, například Polsko-československá Solidarita, Nezávislé mírové sdružení, Iniciativa sociální obrany, Společenství přátel USA, skupina 'České děti' (která poprvé veřejně vystoupila při příležitosti dvacátého výročí sovětské invaze) a nejnověji Hnutí za občanskou svobodu, jehož programem je otevřeně se zasazovat za znovunastolení demokracie v Československu. Zatímco členy některých těchto iniciativ jsou signatáři a stoupenci Charty 77 a tedy lidé převážně středního věku, aktivisté např. Nezávislého mírového sdružení či skupiny 'České děti' jsou velmi mladí. Je jim zhruba kolem dvaceti. Tito mladí lidé jsou neobyčejně stateční a ve svém postoji ke komunistickým úřadům naprosto nekompromisní. Zde je na ukázku část prohlášení, které skupina 'České děti' v Praze vydala 2. listopadu 1988 poté, co pražská policie 28. října v Praze na Václavském náměstí brutálně rozehnala nezávislou demonstraci:

Poslední dějství konce komunistické strany v Československu

Aktivizace veřejnosti, jak se projevila velkou účastí občanů na nezávislých demonstracích v Praze 21. srpna 1988 a 28. října 1988, překvapila nejen úřady, ale i disidenty (viz fejeton Ludvíka Vaculíka 'Srpnové září', v němž se autor přiznává, že on 21. srpna na Václavské náměstí vůbec nešel, protože nevěřil, že by se Češi k něčemu ještě vůbec zmohli). Tyto demonstrace ovšem nebyly první. Předcházela jim už demonstrace na pražském Staroměstském náměstí 10. prosince 1987 v Den lidských práv a bratislavská demonstrace za náboženskou svobodu v březnu 1988. Kromě toho se na různých místech Československa konají obrovské náboženské poutě. Poslední z nich, v Šaštíně na západním Slovensku, se 18. září 1988 zúčastnilo asi 60 000 lidí.

Navzdory mezinárodnímu vývoji a veřejnému mínění doma i v zahraničí se úřady, které nezávislé občanské aktivisty vlastně nikdy nepřestaly pronásledovat (na jaře 1988 nesmyslně zemřel ve vězení obránce lidských práv Pavel Wonka), se teď zřejmě rozhodly k zoufalému pokusu veškerou aktivitu nezávislých občanů tvrdě potlačit. Snahy chartistů a ostatních občanských sdružení uspořádat v Praze nezávislé diskusní fórum jsou policií důsledně mařeny - ač se taková nezávislá setkání celkem běžně konají v jiných východoevropských zemích. Po pražské demonstraci 28. října Rudé právo zahájilo jednu ze svých nechvalně známých hysterických kampaní namířených proti 'rozvratníkům', 'imperialistům' a 'pravicovým silám', jakými proslulo zejména v sedmdesátých letech. (Snad je zajímavé, že se letos úřady tradiční oslavu VŘSR 7. listopadu neodvážily uspořádat v pražských ulicích! Konala se v Paláci kultury a byla na vstupenky - jen pro zvané.)

Augustin Navrátil z moravských Lutopecen,, autor katolické petice požadující občanská a náboženská práva, kterou podepsalo přes 600 000 československých občanů, byl v říjnu 1988 úředně prohlášen za duševně chorého a trvale uvězněn na psychiatrické klinice v Kroměříži. V červnu 1988 byl slovenský katolický aktivista Ivan Polanský odsouzen za rozmnožování nezávislé literatury k neobyčejně tvrdému rozsudku čtyř roků vězení. Nejnověji byli vzati do vazby Ivan Jirous, Jiří Tichý, Petr Cibulka, kněz František Lízna a další aktivisté. Zároveň jsou vězněni i členové Nezávislého mírového sdružení Jiří Štencl, Tomáš Dvořák, Luboš Vydra a dr. Hana Marvanová. Dr. Marvanová je např. obviněna z trestného činu pobuřování, kterého se měla dopustit tím, že 'vyvolávala nedůvěru k roli KSČ a oslabovala úlohu ozbrojených sil.' Činila to zřejmě tak, že jakožto aktivistka NMS důsledně spojovala myšlenku odzbrojení s myšlenkou lidských práv a požadovala zavedení náhradní služby pro odpírače vojny z důvodů svědomí. Taková náhradní služba však dnes běžně existuje i v některých zemích východního bloku - a 'úlohu ozbrojených sil' tím zdá se nijak nenarušuje.

Situace v dnešním Československu je rozporná. Československo je nicméně po letech stagnace přece jenom v jistém pohybu. V budoucnosti bude hodně záviset na vývoji v Sovětském svazu, ale i na tom, jaký postoj zaujmou Čechoslováci sami. Bude koneckonců záležet na nich samotných, jestli se jim podaří zkorumpované 'úředníky' svrhnout. Doufejme, že se nesplní naděje některých skalních komunistů, kteřé doufají, že kdyby v Sovětském svazu liberalizace pokračovala, Československo se od Velkého bratra odtrhne a konzervativní komunistické vedení zemi donutí jít vlastní, dogmatickou cestou. Taková naděje je prý zcela reálná a uskutečnitelná. Poukazuje se na Albánii: Albánie se od Sovětského svazu a Číny také odtrhla a její vnitřní uspořádání to vůbec nenarušilo: tvrdý stalinismus v té zemi úspěšně přežívá ještě dvacet let po roztržce!