Úskalí apatie
Když přesně před třiceti lety došlápl Neil Armstrong na povrch Měsíce a pronesl památnou větu o malém krůčku, který však je velkým krokem pro lidstvo, sotva kdo tušil, kudy ta cesta povede. Od ukončení programu Apollo už člověk na Měsíci nebyl a nevydává se dál než na oběžnou dráhu kolem Země. Kdyby takový vývoj dobývání kosmu předpovídal kdokoli v létě 1969, považovali by ho ostatní za stejně morousovitého podivína jako Pabla Picassa. Ten se slovy, že ho ta záležitost nezajímá, neboť se ho netýká, dostal i do kolumbijského slovníku slavných citátů. Pravda, hledat ho musíte pod klíčovým slovem Apatie.
Pod týmž klíčovým slovem by ovšem bylo možno hledat ledacos. Například pozorovateli současné české společnosti se to slovo občas vnucuje, když se snaží vystopovat chybějící zpětnou vazbu mezi tím, čemu se říká vrcholová politika a zbytkem obyvatel této země. Důsledkem tohoto stavu je apatický občan, nedůvěřující těm, které volil, vyvolávaný ze své ulity pouze, když je ho zapotřebí k hlasování. To není jen akademická úvaha od stolu. Vrcholoví politici se příliš často chovají, jako kdyby měli s voliči zhruba stejně málo společného jako mají vrcholoví sportovci se členy oddílu turistiky Sokola Horní Dolní.
Jestliže téměř shodně označí neschopnost vrcholové politiky zabývat se něčím jiným než sama sebou za klíčový problém této země odborářský předák v televizní diskusi a nezávisle na něm komentátor deníku, orientovaného spíše napravo od středu, není to jen shoda okolností. Je to varování, že je nejvyšší čas k prvním zdánlivě malým krůčkům politiků, které jsou velkým krokem pro občany. Znepokojující nárůst preferencí komunistů totiž má ideální živnou půdu právě v zahleděnosti české demokratické politiky do pouhého přesouvání moci.
Vysílá se v úterý 20. července ráno.
