Analýza britské Rady pro uprchlíky obviňuje britskou vládu, že porušuje tím, jak zachází s romskými žadateli o asyl, Evropskou konvenci o lidských právech. Rada pro uprchlíky vyjadřuje politování nad tím, jak britští ministři odsoudili Romy jako celek jako falešné uprchlíky, i nad tím, že britské úřady svévolně zadržují muže z každé romské rodiny ve vazbě, aby odradily další žadatele a tvrdí, že britská politika vůči Romům je "rasistická a diskriminační ve svých důsledcích, jestliže nikoliv v úmyslu" Britské ministerstvo vnitra se k těmto obviněním v pátek odmítlo vyjádřit.

Slova nenávisti:

"Jediným způsobem, jak si poradit s cikány, je prostřednictvím dlouhého biče na malém dvoře."

Jan Slota, Slovenská národná strana

"Policie přišla a odvezla některé romské chlapce. Zatkli je a nacpali je do kufru policejniho auta. Tohohle chlapce policie zbila."

Andrea Rásová, právnička, Bratislava

"K útoku došlo za denního světla, na hlavní ulici ve městě bylo spousta lidí. Nikdo mi nepomohl. Skinheadi začali tím, že mi nadávali, že jsem 'černý'a pak mě srazili na zem. Měl jsem v puse rozbité zuby. Pak jsem dostal další dobře mířené kopnutí do obličeje. Praskla mi lebka. Mám velké štěstí, že jsem přežil."

Tibor, Česká republika

"Nejsme považováni za lidi. Nejsou to jen skinheadi, kdo Romy nenávidí. Skinheadi dělají špinavou práci za ostatní.

Jozef, český romský žadatel o politický asyl

"Nechtějí pracovat, jsou to všechno zloději, nechtějí žít jako většina ostatních lidí... Rumuni nejsou rasisté."

Náměstek starosty města Heudin, Transylvánie

"Romové jsou často mláceni - policie je v tom smyslu nejhorší - a lidi na ně plivají. Bojím se o svou rodinu. Proč jinak bych byl ochoten riskovat všechno, abych se dostal odsud pryč?"

Romský podnikatel, Bukurešť

"Nebudete vítáni a budeme s vámi zacházet přísně a rychle, abychom vás mohli vrátit."

Mike O'Brien, britský ministr pro přistěhovalecké otázky v české televizi

Žena pláče. Renáta vypráví příběh každodenních krutostí a pravidelného násilí a oči jí zaplavují slzy, jak ho vypráví. "Policisté sedělí v autě a sprostě nám nadávali," vzpomíná. "Křičeli, že jsem kurva a hledám na silnici zákazníky. Učitelé a  žáci ve škole, do níž chodila moje dcera, jí říkali totéž. Dcera si oholila celé tělo. Snažila se změnit barvu své kůže. Bylo jí osm let."

Štěpánka, nejstarší dcera se stala terčem tak ostrého šikanování, že potřebuje psychiatrickou pomoc. Okna rodinné restaurace byla rozbíjena a romští majitelé museli restauraci uzavřít. Renátu nenáviděla celá vesnice. Plivali na ní na ulici, vyhnali jí z práce a hrozili jí znásilněním. Její český manžel, Štěpán, přišel několikrát o zaměstnání, protože měl manželku s temnější barvou kůže.

Takové historky jsou v Evropě docela běžné. Jak Renáta hovoří a její dcera je fascinována zařízením londýnské restaurace prodávající hamburgery, Renáta by mohla být uprchlíkem odkudkoli. V Londýně je uprchlíků mnoho a jejich utrpení je tak intenzívní, že Renátin příběh se může zdát krotký. Ale ten příběh se od jiných příběhů odlišuje, protože je Renáta také jiná.

Renátu nevyhnaly z domova válka a pronásledování, protože Renáta žádný domov nemá. Renáta patří ke starobylému národu, který nemá žádné území, žádné spojence a neví, kam by se měl obrátit. Vypadá jako Carmen a je to tvář, která vzrušuje básníky, rasisty a vrahy. Cikání ze střední a východní Evropy jsou dnes opět na útěku a nikdo je nechce přijmout.

"Romský národ ve střední a východní Evropě čelí takové míře chudoby, diskriminace a vylučování, jaká je téměř nepopsatelná," praví se v analýze, kterou vydá tento čtvrtek britská Rada pro uprchlíky (Refugee Council). Zpráva popisuje, jak jsou nuceni bydlet v nekvalitním ubytování, jak jsou jim odmítány pracovní příležitosti, jak je jim odpíráno vzdělání a jak jsou terčem útoků na ulici. "Trpí rasistickým násilím tak často, že to vyvolává nevolnost."

Takové zacházejí ignorují státní úřady, nebo ho dokonce podporují. Pro britské ministerstvo vnitra to však není dostatečně seriózní důvod, aby vpustil romské uprchlíky do země.

Analáza, jménem Unwanted Journey, Nechtěná cesta, se soustřeďuje na zážitky těch Romů, kteří žijí v Rumunsku, na Slovensku a v České republice, ale Nick Hardwick, ředitel Rady pro uprchlíky, také upozorňuje na osud dnešních Romů v Kosovu.

Tamějších přibližně 60 000 Romů konstatuje, že zůstali "mezi kladivem a kovadlinou". Jsou obviňováni z kolaborace se srbskou armádou. Útočí na ně navracející se Albánci, ale do Srbska nemají tito Romové přístup. Evropské středisko pro romská práva v Budapešti (European Roma Rights Centre) tvrdí, že dochází k zabíjení, únosům, mučení, vyhánění a vypalování domovů.

Štěpán a Renáta opustili Českou republiku a projeli Evropou se synem a dvěma dcerami v zimě roku 1997. Když vyjeli z tunelu pod kanálem La Manche, požádali o politický asyl. Jsou součástí hnutí, v jehož rámci zažádalo o status uprchlíka v Británii za poslední dva roky 2000 Romů.

Žádosti od českých občanů se více než zdvojnásobily (z 240 na 515 loni, každá jednotlivá žádost se týká celé rodiny, pozn. JČ) žádosti slovenských občanů ze téměř ztrojnásobily, z 305 na 8353. Z Rumunska požádalo v roce 1997 o asyl jen 60 rodin, ale v roce 1998 více než tisíc. Téměř všechny žádosti pocházely od Romů - a skoro žádnou britské ministerstvo vnitra nepřijalo.

Je nemožné zjistit, kolik dalších lidí přišlo z Bulharska, z Polska, z Albánie, z Jugoslávie a z bývalého Sovětského svazu, protože etnická příslušnost žadatelů z těchto zemí se nezaznamenává. Jiní jsou možná v Británii ilegálně.

Analýza britské Rady pro uprchlíky obviňuje britskou vládu, že porušuje tím, jak zachází s romskými žadateli o asyl, Evropskou konvenci o lidských právech. Rada pro uprchlíky vyjadřuje politování nad tím, jak britští ministři odsoudili Romy jako celek jako falešné uprchlíky, i nad tím, že britské úřady svévolně zadržují muže z každé romské rodiny ve vazbě, aby odradily další žadatele, a tvrdí, že britská politika vůči Romům je "rasistická a diskriminační ve svých důsledcích, jestliže nikoliv v úmyslu". Britské ministerstvo vnitra se k těmto obviněním v pátek odmítlo vyjádřit.

Romové trpí pronásledováním už tisíc let, od té doby, co opustili severní Indii a přišli po obchodních cestách do Evropy. V Rumunsku z nich nadělali otroky, mnozí vládci je vyháněli ze svého území a anglický král Jindřich VIII. zavedl zákon, podle něhož bylo být Romem trestným činem, který se trestal smrtí.

Nejméně 500 000 Romů bylo usmrceno nacisty, i když přesný počet bude blíže dvěma miliónům.

V Británii existují čtyři hlavní skupiny mezi 200 000 lidmi, kteří si tu říkají cikáni. Každá skupina má vlastní jazyk nebo dialekt. "Považujeme středoevropské Romy za  bratry", konstatuje Charles Smith, předseda British Gypsy Council, Britské rady cikánů, která pomáhá uprchlíkům. "Dorozumíme se navzájem mezinárodní romštinou. Ale oni jsou jiní. Ideálem pro anglického cikána je vlastnit kus pozemku a rodina může volně přicházet a odcházet. Máte se kam vrátit poté, když jste cestovali po zemi, pracovali na farmách anebo navštěvovali koňské trhy. Ale ideálem středoevropských Romů není už cestování - chtějí mercedes a pěkný byt. Nemají strach z toho, že by se asimilovali do většinové společnosti, strach, jaký máme my."

Možná, že už je na strach pozdě. Komunistické země realizovaly vůči Romům po druhé světové válce agresívní asimilační politiku. Školy byly segregovány a romským ženám byly nabízeny peníze, aby se nechaly sterilizovat. Po české "sametové revoluci" dramaticky vzrostly romská nezaměstanost a násilí proti Romům.

Půl miliónu Romů na Slovensku je izolováno ve vzdálených a chudých vesnicích anebo na polorozpadlých sídlištích. Rumunsko má 2,5 miliónu Romů, největší počet v Evropě, a ve zničeném rumunském hospodářství trpí tito Romové nejvíce. Desetitisíce rumunských Romů se pokusily vystěhovat se v roce 1992 do Německa, ale většina z nich byla vrácena do Rumunska.

V létě 1997 odvysílala česká televize dokumentární film o romských exulantech v Británii. Rada Evropy charakterizovala ten film jako "jiskru, která zapálila nahromaděnou emocionální výbušninu, která se chystala explodovat".

V následujících měsících přijelo do Doveru několik stovek Romů a další přišli v říjnu 1998. To vyvolalo obavy z velké romské invaze. Britští ministři vystoupili v české televizi a informovali Romy, že nejsou v Británii vítáni.

Velké počty Romů do Británie nepřišly, ale někteří zoufalci varování britských ministrů ignorovali. Nedaleko přístavů v Kentu žije asi tisíc romských žadatelů o asyl. Dochází tam k fyzickým útokům na ně a britská rasistická organizace National Front tam pravidelně pořádá protiromské demonstrace.

"Kent je velmi nebezpečný," konstatuje Vojtěch Sliška z Organizace pro romské uprchlíky. "Vládne tu otevřené nepřátelství. Uprchlíci se cítí daleko bezpečněji v Londýně." Sliška odhaduje, že ve vazbě je v Británie stále ještě asi 120 romských mužů.

Co se týče Renáty, její žádost o asyl byla přijata na odvolání, jako se to děje u sedmdesáti procent romských případů, ale případ dosud není uzavřen. Mezitím získala rodina byt v městě Orpington v Kentu a Štěpán se snaží najít zaměstnání jako řidič.

Manželská dvojice je vděčná za pomoc, kterou tady našli. Renáta konstatuje, že přijela do Británie, protože jsou tamější lidi "tolerantní a korektní" - Německem a Francií jen projeli, protože se báli rasismu.

Učí se anglicky a chtějí tady zůstat. "Je tady takový klid. Nikdo nám nenadává. Děti jsou šťastné, ve škole se učí dobře. Nikdo nám nekazí čistý vzduch. Kéž by víc lidí doma vědělo, jaká je tohle tolerantní země."