Informovali jsme: nelhali jsme
Toto je reakce Maggie O'Kanové na výše uvedený kritický článek tiskového tajemníka Tonyho Blaira Alastaira Campbella. Článek reportérky Maggie O'Kanové vyšel v neděli 11. července v týdeníku Observer.
Útok Alastaira Campbella na způsob, jímž britské sdělovací prostředky informovaly o válce o Kosovo, obsahuje některé přesvědčivé argumenty, ale z jakého hlediska mluví?
Ano, mezinárodní tisk byl pod kontrolou. V Srbsku byli novináři v podstatě v Bělehradě v pasti. Přístup do oblastí zabíjení, kde srbské polovojenské jednotky vraždily Kosovce a kde zabíjely bomby NATO Srby i Kosovce, byl silně omezen. Konaly se jen výlety na "autobusech k zvěrstvům": zatelefonovali nám uprostřed noci, nastoupili jsme do srbského armádního autobusu a odvezli nás do Prištiny, odkud jsme poslušně napsali reportáž o nejnovější lidské tragédii. Ale když je 80 lidí roztrháno bombami NATO na kusy, je to lidská tragédie. Campbell však charakterizuje takové zpravodajství, sarkasticky, jako "pravdivé exposé chybné letecké kampaně" - jako kdybychom o tom snad neměli psát, jen proto, že nás na místo tragédie dopravila srbská armáda autobusem.
Nezávislé oči a uši novinářů v Kosovu byly v březnu, od prvních dnů po začátku bombardování NATO, uzavřeny. Do Prištiny přijely srbské polovojenské jednotky a sdělily novinářům,. aby Kosovo okamžitě opustili, jinak budou také usmrceni. Několik novinářů se usilovně snažilo dostat se zpět do Kosova.
Jonu Swainovi z týdeníku Sunday Times se podařilo projít pěšky minovými poli a dostal se až na vzdálenost dvou set metrů k srbským jednotkám, aby mohl vykonávat svou práci. Byli i jiní. Pozoruhodně, Paul Watson z Los Angeles Times zůstal v Prištině po celou dobu války.
Avšak co se týče ostatních, nás, mediálních smrtelníků, snažili jsme se dělat, co bylo v našich silách, ale, ano, dívali jsme se zpovzdálí. To, že ve válce o Kosovo došlo ke katastrofálním událostem, aniž by byly přítomny mezinárodní sdělovací prostředky, není nic, na co jsme my novináři zrovna hrdí. Ale existuje hranice, kolik reportáží můžete odeslat do redakce, když jste mrtví anebo ve vězení.
Pro mnohé z nás, kteří jsme psali o kosovské válce a kteří předtím informovali i o válce v Bosně, existoval určitý rozdíl. Už neexistoval tak velký morální imperativ, abychom riskovali vlastní životy, jako za války v Bosně. V Bosně jsme měli obrovskou morální povinnost odhalit světu hrůzy etnického očišťování.
V Kosovu jsme už věděli, co Srbové dělají, a měli jsme tisíce svědectví od kosovských uprchlíků, která potvrzovala hrůzy této vlny etnického očišťování. Také už jsme se poučili ze zkušenosti z Bosny, kde celá generace novinářů doslova riskovala život, aby informovala o těchto zvěrstvech politickou vládnoucí třídu v Británii, kterou to nezajímalo.
Na rozdíl od Douglase Hurda a Johna Majora zaslouží šéf Alastaira Campbella, Tony Blair, pochvalu za to, že se Blair neodvrátil od tragédie Kosova tak, jak se Major a Hurd odvrátili od tragédie Bosny. Avšak Campbell by měl také přiznat, že to byly právě sdělovací prostředky, které psaly o bosenské válce a o kosovské uprchlické krizi, které vyvolaly veřejnou podporu a sympatie, takže Blair mohl vést spravedlivou válku proti Miloševičovi. Takže proč je Campbell přesto rozhodnut útočit na sdělovací prostředky? Zdá se mi, že odpověď leží daleko hlouběji než je jeho nejnovější kritika, že jsme byli hlupáci, kteří sloužili Miloševičově propagandě.
"Bojovat proti mašinérii lží srbské vlády," uvedl Campbell, "bylo jedním z nejobtížnějších úkolů, jimž jsme čelili." Tento "nejobtížnější úkol" byl obtížný nikoliv proto, že by se Campbell musel zabývat "primitivními lžemi", které přetiskovali naivní idioti v novinách. Největší klacek, jímž měl Miloševič možnost bít Campbella a Tonyho Blaira, byla nepříjemná pravda: pravda, že NATO shazovalo bomby na civilisty, že zasahovalo nemocnice, mosty a autobusy.
Ještě ošklivější pravdou bylo, že v oněch strašných dnech po prvním bombardování NATO 25. března následovala děsivá a brutální pomsta srbských polovojenských jednotek vůči nejzranitelnějším částem civilního obyvatelstva. Navzdory protestům pánů Robertsona a Cooka tato pomsta, kterou vyvolalo bombardování NATO, likvidovala civilní obyvatelstvo v Kosovu. Ze všech těchto důvodů byla Campbellova práce velmi obtížná.
Den poté, co vstoupily jednotky NATO do Kosova, jsem procházela vypálenými místnosti kavárny, kde bylo popraveno 52 lidí. Skutečně to muselo být takto? Museli takhle trpět? Na příběhu pětiletého dítěte, které brečí uprostřed mrtvol svých příbuzných a prosí o vodu, a je pak umlčeno kulkou ze zbraně člena polovojenských jednotek, je něco, co vás vede k otázce: neexistoval jiný, odvážnější způsob, čestnější způsob, jak dosáhnout spravedlnosti? A to je možná základní problém, který je podstatou Campbellova útoku na sdělovací prostředky.
Byly doby, kdy bylo velmi obtížné ospravedlnit to, co NATO dělalo. Veřejnost se divila, proč zabíjíme civilisty a proč nejdeme do války proti srbské armádě. Ale, pane Campbelle, to byl váš problém - vaše vláda učinila určitá rozhodnutí a vaším úkolem bylo je hájit.
"Že NATO bylo schopno vojensky vyhrát, o tom nebyly nikdy pochybnosti. Jedinou bitvou, kterou jsme mohli prohrát, byla bitva o veřejné mínění," řekl Campbell minulý týden.
Problém je, že v mysli každého občana byla určitá drobná pochybnost, že je něco zvráceného na tom, když nemá nejsilnější vojenská aliance ve světě dostatečně silné politické vedení, které by mělo odvahu vyslat armádu proti těmto vražedným polovojenským zločincům a namísto toho je bombardovalo z výšky a stálo bezmocně v nečinnosti, zatímco se Kosovo proměnilo v peklo.
8. června usmrtily bombardéry NATO více než 300, možná 400 srbských vojáků v povinné vojenské službě v jednom údolí nedaleko albánských hranic. O jejich smrti neinformovaly mezinárodní sdělovací prostředky ani řádkou. Válka je válka. Problém byl, že válka o Kosovo byla považována za válku zbabělců. Vzdušné údery byly považovány za jedinou přijatelnou možnost. To znamenalo, že způsobíme vyhnání více než miliónu uprchlíků a budeme stát v nečinnosti nad zavražděním 10 000 Kosovců, ale na botách vojáků NATO nebude krev. Ano, tedy, pane Campbelle, bylo obtížné tohle všechno vysvětlovat veřejnosti, ale sdělovací prostředky to nevytvořily.
Důsledkem bylo mnoho dnů, kdy se vyskytovaly ve sdělovacích prostředcích špatné zprávy. Mrtví civilisté, vybombardovaná vyslanectví. Televize vypovídala o nepříjemné pravdě, že my trháme na kusy životy a lidská těla. To byla cena války, jak se jí rozhodlo vést NATO.
Za posledních deset let jsem viděla a poznala, že mnoho dobrých novinářů riskovalo životy, aby přinesli veřejnosti pravdu o tom, co se děje v Iráku, v Bosně, ve Rwandě a nyní v Kosovu. Tyto informace předkládaly i před vládnoucí politiky, které to nezajímalo.
Vím, že mnozí z nás budou chtít uvažovat nad tím, co jsme dělali v Kosovu, a uvidí nedostatky v tom, co jsme učinili, nebo co jsme opominuli.
Avšak, po devíti letech na Balkáně, v Bosně i v Kosovu, Campbell a jeho šéf by měli být rádi, že jsme alespoň takto dobří.
